ECLI:CZ:NSS:2010:1.AFS.36.2010:173
sp. zn. 1 Afs 36/2010 - 173
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy a soudců
JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobce: P. Ž., zastoupen
Mgr. Petrem Fučíkem, advokátem se sídlem Purkyňova 2, Praha 1, proti žalovanému: Finanční
ředitelství v Českých Budějovicích, se sídlem Mánesova 3a, České Budějovice, o žalobě
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 7. 2008, čj. 4081/08-1300, v řízení o kasační stížnosti
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 1. 2010,
čj. 10 Ca 206/2008 - 143,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 1. 2010,
čj. 10 Ca 206/2008 - 143, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
[1] Finanční úřad v Českých Budějovicích (dále jen „správce daně“) provedl u žalobce
kontrolu daně z přidané hodnoty za zdaňovací období leden 2002 až prosinec 2002, leden 2003
až prosinec 2003 a leden 2004 až prosinec 2004. Správce daně dospěl k závěru, že žalobce
v daňovém řízení neprokázal, že přijal zdanitelná plnění od společnosti TELSPO
VÁGNER, spol. s r. o. (dále jen „TELSPO VÁGNER“), přitom v daňových přiznáních uplatnil
odpočet DPH na vstupu z těchto plnění. Tytéž závěry učinil správce daně ohledně zdanitelných
plnění přijatých žalobcem od několika dalších daňových subjektů. Správce daně proto doměřil
žalobci za kontrolovaná zdaňovací období 30 platebními výměry ze dne 13. 7. 2006 DPH
v souhrnné výši 2 385 813 Kč. Žalobce podal proti platebním výměrům odvolání, které žalovaný
rozhodnutím ze dne 14. 5. 2007, čj. 2491/07-1300, zamítl. Uvedené rozhodnutí žalovaného bylo
následně zrušeno rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 8. 2007,
čj. 10 Ca 105/2007 - 30. Žalovaný vydal dne 14. 7. 2008 v této věci nové rozhodnutí o odvolání
pod čj. 4081/08-1300.
[2] Žalobce podal žalobu i proti novému rozhodnutí žalovaného, ta však byla zamítnuta
rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 1. 2009, čj. 10 Ca 206/2008 - 76.
Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu zrušil rozsudkem ze dne 20. 8. 2009,
čj. 1 Afs 33/2009 - 124, a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Uložil mu, aby se vypořádal s otázkou
prekluze práva správce daně doměřit daň a s žalobním bodem uplatněným žalobcem
v závěrečném návrhu při jednání soudu.
[3] Krajský soud v záhlaví uvedeným rozsudkem zrušil rozhodnutí žalovaného,
neboť dospěl k závěru, že daň byla pravomocně doměřena až po uplynutí lhůty
dle §47 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen „daňový řád“). Daňová
kontrola za období leden 2002 až prosinec 2003 byla zahájena dne 29. 11. 2004, za období leden
až prosinec 2004 v únoru 2005. Řízení před krajským soudem ve věci sp. zn. 10 Ca 105/2007
trvalo 78 dnů, lhůta pro doměření daně tedy uplynula dne 18. 3. 2008. Daň však byla žalobci
pravomocně doměřena až dne 14. 7. 2008, tj. po uplynutí prekluzivní lhůty. Soud proto
rozhodnutí žalovaného zrušil dle §76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. Včasností žalobního bodu nově
uplatněného žalobcem při jednání krajského soudu se soud již nezabýval.
II.
Shrnutí argumentů uvedených v kasační stížnosti a vyjádření žalobce
[4] Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost
z důvodu dle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Krajský soud se dle stěžovatele nevypořádal se
skutečností zřetelně plynoucí ze spisového materiálu, že před uplynutím tříleté prekluzivní lhůty
dle §47 odst. 1 daňového řádu učinil správce daně úkony směřující k dodatečnému stanovení
daně, čímž se otevřela nová tříletá lhůta. Správce daně v doplněném řízení provedl dne
23. 11. 2007 svědecké výpovědi pana M. Š., O. T. a paní M. P. Dle názoru stěžovatele jsou
uvedené svědecké výpovědi úkonem dle §47 odst. 2 daňového řádu. Na základě této skutečnosti
běžela tříletá lhůta k dodatečnému stanovení daně znovu, a daň tak nebyla prekludována dnem
18. 3. 2008. Krajský soud se však touto skutečností nikterak nezabýval. Stěžovatel dále odkazuje
na rozsudek NSS čj. 2 Afs 151/2006 - 63. Na závěr stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní
soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[5] Žalobce ve svém vyjádření ze dne 26. 3. 2010 uvádí, že se zcela ztotožňuje s právním
závěrem a pregnantním odůvodněním obsaženým v rozsudku krajského soudu. Daňová kontrola
je jediný úkon a je nutné ji posuzovat jako jeden celek. Jednotlivé úkony v rámci daňové kontroly
samy o sobě nezakládají běh nové prekluzivní lhůty. Svědecké výpovědi byly jedním z mnoha
důkazů prováděných v rámci daňového řízení, které nijak nevybočovaly z řady. Ani sám
stěžovatel neuvádí žádný argument, proč právě tyto důkazy by měly být úkonem dle §47 odst. 2
daňového řádu. Rozsudek sp. zn. 2 Afs 151/2006, na který poukazuje stěžovatel, byl judikaturou
Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu již překonán. Výklad prekluze byl dotčen
zejména nálezem sp. zn. I. ÚS 1169/07, IV. ÚS 1139/08. Rovněž je třeba přihlédnout k nálezům
sp. zn. I. ÚS 1835/07 a I. ÚS 1611/07. Žalobce navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační
stížnost zamítl.
III.
Právní názor Nejvyššího správního soudu
[6] Kasační stížnost je důvodná.
[7] Jediná kasační námitka míří do posouzení otázky prekluze práva správce daně doměřit
daň krajským soudem, který se nezabýval tím, zda výslechy tří svědků (případně další úkony
správce daně) provedené v odvolacím řízení, neměly za následek přerušení běhu lhůty
pro vyměření daně dle §47 odst. 2 daňového řádu. Tuto námitku lze podřadit pod důvod kasační
stížnosti dle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
[8] Dle §47 daňového řádu nelze daň vyměřit ani doměřit či přiznat nárok na daňový
odpočet po uplynutí tří let od konce zdaňovacího období, v němž vznikla povinnost podat
daňové přiznání nebo hlášení. Byl-li před uplynutím této lhůty učiněn úkon směřující k vyměření
daně nebo jejímu dodatečnému stanovení, běží tříletá lhůta znovu od konce roku, v němž byl
daňový subjekt o tomto úkonu zpraven.
[9] Ze správního spisu vyplývá, že správce daně zahájil daňovou kontrolu dne 29. 11. 2004.
Tento údaj považuje za nepochybný i žalobce, což plyne z obsahu jeho vyjádření ke kasační
stížnosti (bod III). Daňová kontrola se vztahovala k období I. – IV. čtvrtletí roku 2002,
I. - IV. čtvrtletí roku 2003. Kontrola období I. - IV. čtvrtletí roku 2004 byla zahájena
v únoru 2005 (viz výzva správce daně ze dne 31. 5. 2005). Úkonem, který přerušuje běh
prekluzivní lhůty, je zahájení daňové kontroly (viz rozsudek ze dne 21. 4. 2005,
čj. 2 Afs 69/2004 - 52, publ. pod č. 634/2005 Sb. NSS, všechna zde cit. rozhodnutí NSS jsou
přístupná též na www.nssoud.cz). Správce daně učinil v prekluzivní lhůtě dle §47 odst. 1
daňového řádu úkon směřující k doměření daně (zahájení daňové kontroly). Tak začala od konce
roku 2004 (resp. 2005 pro období I. – IV. čtvrtletí roku 2004) běžet nová tříletá prekluzivní
lhůta. Otázka počítání lhůty dle §47 odst. 1 daňového řádu – v návaznosti na nález
sp. zn. I. ÚS 1611/07 ze dne 2. 12. 2008, na nějž poukazuje žalobce ve vyjádření ke kasační
stížnosti – není v tomto případě rozhodující. Daňová kontrola totiž byla ve vztahu
ke všem zdaňovacím obdobím zahájena zcela jednoznačně před uplynutím 3 let od konce
příslušného zdaňovacího období.
[10] Úkony správce daně, které učinil v rámci daňové kontroly, nepůsobí přerušení prekluzivní
lhůty (viz rozsudek NSS čj. 2 Afs 69/2004 – 52, cit. v bodě [9] shora), stejně jako samotné
doměření daně dodatečným platebním výměrem (viz usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne
16. 5. 2006, čj. 2 Afs 52/2005 - 94, publ. pod č. 953/2006 Sb. NSS, a usnesení rozšířeného senátu
ze dne 23. 2. 2010, čj. 7 Afs 20/2007 - 73 ve věci VOP 014, s. r. o.). Stěžovatel rozhodl o odvolání
rozhodnutím ze dne 14. 5. 2007. Z rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích
čj. 10 Ca 105/2007 - 30 vyplývá, že žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 5. 2007 byla
soudu doručena dne 20. 6. 2007, rozsudek krajského soudu nabyl právní moci dne 6. 9. 2007.
Prekluzivní lhůta neběží po dobu soudního řízení (§41 s. ř. s.), části lhůty uběhlé před jeho
zahájením a po jeho pravomocném skončení se sčítají (viz rozsudek ze dne 28. 2. 2008,
čj. 1 Afs 9/2008 - 59). Na základě rozsudku krajského soudu se věc vrátila do stádia odvolacího
řízení, přičemž dosud jediným úkonem přerušujícím běh prekluzivní lhůty bylo zahájení daňové
kontroly. Daň nebyla pravomocně doměřena dodatečným platebním výměrem ve spojení
s rozhodnutím stěžovatele o odvolání ze dne 14. 5. 2007, neboť toto rozhodnutí bylo následně
krajským soudem zrušeno (srov. rozsudek NSS ze dne 31. 1. 2008, čj. 8 Afs 149/2005 - 147
ve věci Federal-Mogul Friction Products, a. s.).
[11] V opakovaném odvolacím řízení provedl správce daně výslech svědků pana Š., pana T. a
paní P., a to dne 23. 11. 2007 (protokoly čj. 270917/07/077930/1231,
270920/07/077930/1231 a 270922/07/077930/1231). Žalobce byl o předvolání svědků
informován, jeho zástupce se účastnil všech tří výslechů. Dále správce daně projednal s žalobcem
dne 16. 1. 2008 závěry důkazního řízení provedeného v rámci doplnění odvolacího řízení
(protokol čj. 6784/08/077930/1231). Dne 19. 2. 2008 seznámil správce daně žalobce s informací
obdrženou od Finančního úřadu ve Vysokém Mýtě ohledně výsledků daňové kontroly provedené
u společnosti TELSPO VÁGNER (protokol čj. 45365/08/077930/1231). Dne 14. 7. 2008 vydal
stěžovatel nové rozhodnutí o odvolání, které nabylo právní moci dne 15. 8. 2008. Uvedeným
dnem byla daň pravomocně doměřena.
[12] Za daných okolností je nezbytné vypořádat se s otázkou, zda úkony správce daně
provedené během odvolacího řízení přerušily běh prekluzivní lhůty, jak namítá stěžovatel
v kasační stížnosti. Charakteristiku úkonu přerušujícího běh lhůty k doměření daně podal
rozšířený senát v usnesení čj. 2 Afs 52/2005 - 94 (cit. v bodě [10] shora): „Úkon přerušující lhůtu
musí tak nutně být výrazem procesní aktivity ústící ve vyměření či dodatečné stanovení daně, vycházet z určitých
pochybností o správnosti postupu daňového subjektu nebo o správnosti předchozího vyměření. Účelem ust. §47
odst. 2 daňového řádu je poskytnutí nové lhůty, vyvstala-li potřeba prověřit některé skutečnosti v rámci předchozí
lhůty a byla vůči daňovému subjektu projevena konkrétním úkonem.“
[13] Zdejší soud již v minulosti judikoval, že přerušení prekluzivní lhůty působí i úkony
provedené správcem daně během odvolacího řízení (např. rozsudek ze dne 25. 6. 2008,
čj. 5 Afs 3/2008 - 81, ve věci R.A.P. Plus, spol. s r. o.). Stěžovatel v této souvislosti poukazuje na
rozsudek NSS ze dne 15. 5. 2007, čj. 2 Afs 151/2006 - 63, v němž soud jako obiter dictum
poznamenal ve vztahu k prekluzi práva správce daně doměřit daň, že finanční ředitelství činilo
v rámci odvolacího řízení další dokazování. Na vysvětlenou je třeba dodat, že stěžovatel odkazem
na tento rozsudek nenamítá, že soud má přihlédnout k prekluzi jen k včas uplatněnému
žalobnímu bodu. V tomto směru má žalobce nepochybně pravdu, že předchozí judikatura
Nejvyššího správního soudu týkající se této otázky byla překonána celou řadou nálezů Ústavního
soudu. Ostatně Nejvyšší správní soud ve svém předchozím rozsudku v této věci ze dne
20. 8. 2009, čj. 1 Afs 33/2009 - 124, i krajský soud v nyní napadeném rozsudku rozhodly plně
v souladu s právním názorem Ústavního soudu.
[14] Rozšířený senát NSS zaujal v usnesení ze dne 16. 12. 2009, čj. 7 Afs 36/2008 - 134
(publ. pod č. 2026/2010 Sb. NSS), tento právní názor: „Odvolací orgán je v průběhu odvolacího řízení
při odstraňování vad předchozího řízení nebo při jeho prověřování či doplňování o nová zjištění oprávněn ke všem
úkonům, jimiž je oprávněn zjišťovat skutkový stav věci správce daně I. stupně. Provedení těchto úkonů může též
uložit správci daně I. stupně (§50 odst. 3, věta čtvrtá daňového řádu) nebo je může provést k jeho žádosti jiný
věcně příslušný správce daně téhož nebo nižšího stupně (§5 odst. 1 daňového řádu). (…) Úkon správce daně
v odvolacím řízení může být úkonem podle §47 odst. 2 věty první daňového řádu přerušujícím běh prekluzivní
lhůty a zakládajícím běh lhůty nové za podmínky, že vychází z určitých pochybností o správnosti výše předchozího
vyměření daně, směřuje k vyměření daně nebo jejímu dodatečnému stanovení a prováděný úkon odpovídá povaze
a rozsahu zjišťovaných skutečností. Tyto účinky nemá úkon provedený výlučně nebo převážně za účelem přerušení
běhu prekluzivní lhůty.“
[15] Na podkladě výše cit. právního názoru rozšířeného senátu se Nejvyšší správní soud
v nyní posuzované věci zabýval otázkou, zda výslechy svědků provedené v odvolacím řízení jsou
úkonem přerušujícím běh prekluzivní lhůty ve smyslu §47 odst. 2 daňového řádu. Touto otázkou
se zdejší soud zabýval už v rozsudku ze dne 30. 4. 2008, čj. 1 Afs 81/2007 - 73, a rozsudku
ze dne 18. 6. 2008, čj. 1 Afs 83/2008 - 60 ve věci QANTO, s. r. o., v nichž dospěl k závěru,
že výslech svědka provedený v odvolacím řízení je úkonem přerušujícím běh prekluzivní lhůty.
Ke shodnému závěru dospěl zdejší soud, a to už v návaznosti na usnesení rozšířeného senátu
čj. 7 Afs 36/2008 - 134 (cit. v bodě [13] shora), v rozsudku ze dne 19. 4. 2010,
čj. 8 Afs 73/2009 - 67 ve věci MERA – Zlín s. r. o.
[16] Výslech svědků pana Š., pana T. a paní P. prováděl v rámci odvolacího řízení správce
daně na základě §50 odst. 3 věty čtvrté daňového řádu. Výslech je jedním z důkazních
prostředků v daňovém řízení (§31 odst. 4 daňového řádu), a slouží tedy ke zjišťování skutkového
stavu věci. V daném případě přistoupil stěžovatel prostřednictvím správce daně k provedení
výslechu svědků v reakci na rozsudek krajského soudu čj. 10 Ca 105/2007 - 30, v němž mu
krajský soud vytkl, že nesprávně vyhodnotil provedené důkazy, zejména výpověď svědka V.
Účelem výslechů bylo ověření věrohodnosti svědecké výpovědi pana R. V. a tvrzení žalobce, že
zboží bylo skladováno ve skladu v obci Kněžské Dvory. Jejich účelem tedy nebylo přerušit běh
prekluzivní lhůty. Přerušení běhu prekluzivní lhůty je jen nezamýšleným důsledkem postupu
správce daně v odvolacím řízení. Tyto úkony správce daně vycházely z pochybností o správnosti
výše vyměřené daně a jednoznačně směřovaly k dodatečnému doměření daně, neboť byly jedním
z důkazních prostředků, o něž stěžovatel opřel své rozhodnutí. Charakter těchto úkonů plně
odpovídal povaze a rozsahu zjišťovaných skutečností. Jen stěží by bylo lze ověřit tvrzení žalobce
a výpověď svědka R. V. o tom, že zboží bylo skladováno v obci Kněžské Dvory, odkud bylo
rozváženo dalším osobám, jinak než výpovědí dalších svědků (osob bydlících v bezprostředním
okolí skladu v Kněžských Dvorech). Žalobce byl o provedení výslechů svědků informován
a jeho zástupce se jich zúčastnil (shodně rozsudky čj. 1 Afs 81/2007 - 73 a rozsudek ve věci
QANTO, oba cit. v bodě [15] shora). Tyto úkony byly učiněny před uplynutím prekluzivní lhůty
počítané od konce roku 2004, resp. 2005, kdy byla zahájena daňová kontrola (viz body [9] a [10]
shora).
[17] Nejvyšší správní soud uzavírá, že výslechy tří svědků provedené dne 23. 11. 2007
v opakovaném odvolacím řízení jsou úkonem přerušujícím běh prekluzivní lhůty. Od konce
roku 2007 proto začala běžet nová tříletá prekluzivní lhůta, která uplyne koncem roku 2010.
Je tedy nade vší pochybnost, že daň byla pravomocně doměřena ve lhůtě pro vyměření daně
dle §47 odst. 2 daňového řádu. Soud již proto dále pro nadbytečnost nehodnotil povahu dalších
úkonů správce daně učiněných v odvolacím řízení (seznámení žalobce s výsledkem důkazního
řízení a informací Finančního úřadu ve Vysokém Mýtě). Námitka stěžovatele, že výslechy svědků
provedené v rámci odvolacího řízení jsou úkony správce daně přerušujícími běh prekluzivní lhůty
dle §47 odst. 2 daňového řádu, a proto nedošlo k prekluzi práva správce daně doměřit daň, je
důvodná. Jestliže krajský soud k těmto úkonům nepřihlédl, zatížil své rozhodnutí
nepřezkoumatelností pro nedostatek důvodů.
[18] Nejvyšší správní soud na závěr poznamenává, že si je vědom právního názoru
vyjádřeného v rozsudku ze dne 28. 8. 2008, čj. 5 Afs 7/2008 - 76 ve věci RYKO, a. s.,
v němž zdejší soud nepřiznal provádění důkazů po zrušení rozhodnutí o odvolání i platebního
výměru krajským soudem v rámci opětovné daňové kontroly charakter úkonů přerušujících běh
prekluzivní lhůty. Závěr soudu je opřen o skutečnost, že tyto důkazy měl správce daně provést již
během původní daňové kontroly. Opětovně prováděná kontrola, pokud je vůbec přípustná,
je pouhým pokračováním předchozí daňové kontroly a úkony činěné v jejím rámci zásadně
nepřerušují běh prekluzivní lhůty. Tyto závěry však nelze vztáhnout na nyní posuzovanou věc,
neboť v tomto případě nezrušil krajský soud dodatečný platební výměr, ale jenom rozhodnutí
o odvolání. Věc se tak vrátila do fáze řízení o odvolání, nikoliv do fáze řízení v prvním stupni.
Stěžovatel nečinil po zrušení svého rozhodnutí krajským soudem úkony v rámci pokračovaní
v daňové kontrole jako ve věci RYKO, ale doplňoval řízení o odvolání, v němž dle závazného
právního názoru krajského soudu odstraňoval vady řízení na základě §50 odst. 3 daňového řádu.
Úkony učiněné v odvolacím řízení netvoří na rozdíl od úkonů provedených během daňové
kontroly jeden celek. Vedle toho žalobce výslech těchto svědků nenavrhoval, takže správce daně
nepochybil, když je nevyslechl již v rámci daňové kontroly. Výslech svědků se ukázal být
potřebným až v důsledku hodnocení výsledků dokazování obsaženého v rozsudku krajského
soudu čj. 10 Ca 105/2007 - 30. Ostatně dle aktuální judikatury Nejvyššího správního soudu je
vyloučeno, aby po zrušení platebního výměru (ať již odvolacím orgánem, nebo soudem) správce
daně prvního stupně vůbec pokračoval v daňovém řízení a o dani znovu rozhodl (usnesení
rozšířeného senátu ze dne 14. 4. 2009, čj. 8 Afs 15/2007 - 75, publ. pod č. 1865/2009 Sb. NSS,
a usnesení rozšířeného senátu ze dne 24. 11. 2009, čj. 1 Aps 2/2008 - 76,
publ. pod č. 1997/2010 Sb. NSS).
[19] Pokud jde o zcela neurčitý odkaz žalobce obsažený v jeho vyjádření ke kasační stížnosti
na nález sp. zn. I. ÚS 1835/07 ze dne 18. 11. 2008, lze v obecné rovině poukázat na rozsudek
NSS ze dne 3. 12. 2009, čj. 2 Aps 2/2009 - 52 ve věci E.T. Holding, spol. s r. o.
(publ. pod č. 2000/2010 Sb. NSS), v němž zdejší soud zaujal stanovisko k právnímu názoru
obsaženému v citovaném nálezu Ústavního soudu. Nejvyšší správní soud posoudil v nyní
projednávaném případě otázku prekluze práva správce daně doměřit daň i s přihlédnutím
k právnímu názoru vyjádřenému v rozsudku ve věci E.T. Holding (srov. též rozsudek NSS
ze dne 13. 5. 2010, čj. 1 Afs 26/2010 - 163 ve věci CeWe Color, a. s., a tam citovanou judikaturu
v bodě 24).
IV.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[20] S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost je
důvodná, a tak dle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil napadený rozsudek krajského soudu a věc mu vrací
k dalšímu řízení. V něm je krajský soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním
soudem v tomto rozsudku (§110 odst. 3 s. ř. s.). Krajský soud tedy ve svém dalším rozhodnutí
posoudí otázku prekluze práva správce daně doměřit daň v souladu s právním názorem
vyjádřeným v tomto rozsudku. Další žalobní body zhodnotí krajský soud na podkladě závazného
právního názoru vyjádřeného v rozsudku NSS ze dne 20. 8. 2009, čj. 1 Afs 33/2009 - 124,
a dle v něm obsaženého pokynu se vyjádří i k včasnosti žalobního bodu uplatněného žalobcem
při jednání soudu (nemožnost účasti žalobce na daňovém řízení, které bylo provedeno
u společnosti TELSPO VÁGNER). V novém rozhodnutí pak krajský soud rozhodne také
o náhradě nákladů řízení o této kasační stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. června 2010
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu