ECLI:CZ:NSS:2010:1.AFS.63.2010:96
sp. zn. 1 Afs 63/2010 - 96
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy a soudců
JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobce: obec Chlumec, se sídlem
Krušnohorská 39, Chlumec, zast. JUDr. Pavlem Marečkem, advokátem se sídlem
Vaníčkova 1070/29, Ústí nad Labem, proti žalovanému: Finanční ředitelství v Ústí
nad Labem, se sídlem Velká Hradební 39/61, Ústí na Labem, o žalobách proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 3. 7. 2009, čj. 04933/09 - 1700-506401 a čj. 04935/09 - 1700-506401, v řízení
o kasačních stížnostech žalovaného proti rozsudkům Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne
23. 4. 2010, čj. 15 Ca 129/2009 - 53 a čj. 15 Ca 128/2009 - 56,
takto:
I. Věci vedené u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 1 Afs 63/2010 a 1 Afs 64/2010
se s p o j u j í ke společnému projednání. Nadále budou vedeny
pod sp. zn. 1 Afs 63/2010.
II. Kasační stížnosti se zamítají .
III. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasačních stížnostech.
IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení o kasačních
stížnostech ve výši 5760 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám
JUDr. Pavla Marečka, advokáta.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
[1] Ministerstvo práce a sociálních věcí poskytlo na základě Dohody o vytvoření veřejně
prospěšné práce ze dne 16. 12. 2002 (dále jen „Dohoda“) prostřednictvím Úřadu práce
v Ústí nad Labem dotace na částečnou úhradu mzdových nákladů obci Chlumec (dále jen
„žalobce“). Žalobce se v této Dohodě zavázal vytvořit 35 pracovních míst v určitých profesích,
tato místa obsadit uchazeči evidovanými úřadem práce a písemně tímto úřadem doporučenými.
Zavázal se též plnit další podmínky stanovené Dohodou.
[2] Finanční úřad v Ústí nad Labem (dále též „správce daně“) následně při kontrole zahájené
dne 27. 9. 2007 konstatoval nedodržení podmínek Dohody. Žalobci proto dne 20. 10. 2008 uložil
vrácení neoprávněně použitých prostředků státního rozpočtu ve výši 11 7 854 Kč a současně
rozhodnutím z téhož dne sdělil penále ve stejné výši. Nedodržení podmínek Dohody bylo
správcem daně spatřováno v opožděném sdělení skončení pracovního poměru u dvou
zaměstnanců v roce 2003. K tomu mělo v obou případech dojít tak, že lhůta pěti pracovních dní
vypršela v pátek, avšak úřadu práce bylo toto sdělení doručeno až následující pondělí.
[3] Žalobce se proti oběma platebním výměrům odvolal k žalovanému. V odvolání
argumentoval zejména tím, že Dohoda mu v této záležitosti ukládala pouze ve stanovené lhůtě
skončení pracovního poměru zaměstnance úřadu práce oznámit, nikoliv doručit. Z rozlišnosti
těchto termínů žalobce dovozoval, že povinnost splnil již odesláním předmětných oznámení
k poštovní přepravě. K tomu přitom dle jeho tvrzení mě lo dojít již v pátek, tj. pátý den lhůty
a tedy včas. Ve svém odvolání žalobce dále uvedl, že v důsledku jeho jednání nedošlo a nemohlo
dojít k žádné škodě, neboť poskytnuté prostředky byly čerpány v souladu s účelem
jejich poskytnutí a v řádné výši. Rozhodnutí správce daně pak považoval za nepřiměřené,
vycházející z nesprávného posouzení věci a přepjatě formální.
[4] Žalovaný dne 3. 7. 2009 dvěma v záhlaví tohoto rozsudku cit. rozhodnutími obě odvolání
žalobce zamítl. To odůvodnil tím, že Dohoda žalobci ukládala informovat úřad práce neprodleně,
nejpozději do pěti dnů od ukončení pracovního poměru. V obou případech přitom došlo se
zaměstnanci k podepsání dohody o ukončení pracovního poměru ještě před datem samotného
ukončení. Žalobce tedy mohl svou povinnost splnit s dostatečným časovým předstihem.
[5] Obě rozhodnutí žalovaného napadl žalobce žalobami u Krajského soudu v Ústí
nad Labem. Soud oběma žalobám vyhověl a rozhodnutí žalovaného zrušil pro nezákonnost. Věc
byla vrácena k dalšímu řízení s tím, že žalovaný bude povinen postavit najisto, zda k porušení
rozpočtové kázně došlo, či nikoliv. Krajský soud opřel své rozhodnutí především o rozbor otázky
oznámení relevantních skutečností úřadu práce. Dospěl přitom k závěru, že „oznámení“ je
termínem širším a nelze jím rozumět až samotné doručení zásilky adresátovi. Stejně
jako v případě procesně právních lhůt podle jiných právních předpisů lze tedy za okamžik
oznámení považovat již předání zásilky k poštovní přepravě nebo její fyzické předání
na podatelně úřadu práce. Krajský soud následně žalovanému vytýká dvojí pochybení. Žalovaný
dospěl k nesprávnému právnímu názoru, pokud dovodil, že povinností žalobce bylo nejpozději
poslední den lhůty fyzicky doručit oznámení o skončení pracovního poměru úřadu práce. Druhé
pochybení pak bylo spatřováno v nedostatečném skutkovém zjištění, neboť žalovaný nepostavil
najisto, kdy a jakým způsobem začal žalobce své oznámení vůči úřadu práce směřovat. Tím
pádem nemohlo být s určitostí zjištěno, zda došlo k dodržení lhůty a v důsledku ani to, zda byla
či nebyla porušena rozpočtová kázeň.
II.
Argumenty obsažené v kasačních stížnostech a vyjádření žalobce
[6] Proti oběma rozsudkům krajského soudu podal žalovaný (dále jen „stěžovatel“) včasné
kasační stížnosti. Stěžovatel napadá rozsudek z důvodu nesprávného posouzení právní otázky
soudem ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[7] Odůvodnění kasační stížnosti je založeno především na problematice důkazního břemene
v daňovém řízení. Stěžovatel argumentuje zejména tím, že krajský soud ignoroval ustanovení
zákona o správě daní a poplatků a z něj vyplývající otázku, která strana je v tomto případě
povinna doložit rozhodné skutečnosti. Stěžovatel odmítá výtku krajského soudu ohledně
chybného právního posouzení podmínek oznámení. Je přesvědčen, že nikdy nevyjádřil názor,
že zachování lhůty předpokládá fyzické doručení zásilky adresátovi. Ztotožňuje se s vývodem
krajského soudu, že lhůta pro oznámení je zachována, pokud je nejpozději její poslední den
zásilka podána k poštovní přepravě. Avšak za situace, kdy k doručení písemností došlo
prokazatelně až po stanovené lhůtě, leží dle stěžovatele důkazní břemeno o skutečnosti, zda byly
písemnosti k poštovní přepravě včas vypraveny, na žalobci. Jelikož žalobce nebyl přes aktivní
snahu správce daně schopen prokázat, že oznámení o skončení pracovních poměrů byla odeslána
ještě v rámci lhůty, důkazní břemeno ve smyslu §31 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků
neusnesl. Za těchto okolností nezbylo správci daně než konstatovat nedodržení podmínek
Dohody a nedodržení rozpočtové kázně.
[8] Stěžovatelovým stanoviskem tedy je, že se krajský soud dopustil nesprávného právního
posouzení věci. Tuto vadu potom spatřuje především v závěru soudu, že bylo povinností správce
daně prokázat okolnosti odeslání oznámení, jinak nebyl oprávněn konstatovat porušení
rozpočtové kázně.
[9] Žalobce ve svých dvou vyjádřeních ke kasačním stížnostem uvádí, že nesouhlasí se
žádnou z námitek předkládaných stěžovatelem. Rozhodnutí krajského soudu považuje za správné
po věcné i právní stránce. Co se otázky důkazního břemene týče, podle názoru žalobce nedodržel
svou zákonnou povinnost podle §31 zákona o správě daní a poplatků právě stěžovatel,
který nedbal o to, aby byly rozhodné skutečnosti zjištěny co nejúplněji. Vůbec neprošetřil ostatní
důkazy, jež mohly sloužit k prokázání okolností vypravení zásilek. Odvod za porušení rozpočtové
kázně pak byl v důsledku toho vyměřen na základě vykonstruované a ničím nepodložené
domněnky.
[10] Dále žalobce zpochybňuje, že byly dodrženy náležitosti kasační stížnosti, když stěžovatel
v rozporu s §105 odst. 2 s. ř. s. není zastoupen advokátem ani osobou s vysokoškolským
právnickým vzděláním. V závěru svých vyjádření požaduje žalobce náhradu vzniklých nákladů
na právní zastoupení v celkové výši 2880 Kč s DPH.
[11] Stěžovatel ve svých replikách k vyjádření žalobce v zásadě opakuje svou argumentaci
z kasační stížnosti a neguje jí žalobcovy výhrady. Předkládá pak zdejšímu soudu nové písemnosti,
které po rozsudku krajského soudu obdržel od žalobce (dva listy fotokopií neidentif ikovatelné
evidence). Z nich dovozuje, že tvrzení o včasném odeslání písemno sti zůstalo stále bez důkazu
na straně žalobce.
III.
Spojení věcí
[12] Jelikož se obě kasační stížnosti týkají týchž účastníků řízení, skutkově i právně navzájem
souvisejících otázek a obsahují v podstatě totožnou kasační námitku, která směřuje proti témuž
důvodu rozsudků krajského soudu, přistoupil Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením
§39 odst. 1 s. ř. s. použitého na základě §120 s. ř. s. ke spojení věcí a jejich společnému
projednání.
IV.
Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[13] Nejvyšší správní soud se v prvé řadě musel explicite zabývat otázkou dodržení formálních
náležitostí kasační stížnosti. Žalobce totiž tvrdí, že nejsou dodrženy podmínky zastoupení
stěžovatele ve smyslu §105 odst. 2 s. ř. s. Podle tohoto ustanovení stěžovatel musí být zastoupen
advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje,
vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Z obou
spisů vyplývá, že jednáním za stěžovatele byla pověřena Mgr. J. P., zaměstnankyně stěžovatele.
Rovněž byl předložen doklad o jejím vysokoškolském právnickém vzdělání. Podmínky
zastoupení ve smyslu §105 odst. 2 s. ř. s. byly tedy splněny (srov. k tomuto detailněji rozsudek
NSS ze dne 13. 5. 2010, čj. 1 Afs 11/2010 - 94, bod 18; všechna zde cit. rozhodnutí NSS jsou
dostupná na http://www.nssoud.cz).
[14] Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.), neshledal přitom vady, jimiž by se musel zabývat
i bez návrhu.
[15] Nejvyšší správní soud v prvé řadě uvádí, že se nemohl zabývat novými důkazy,
které stěžovatel předložil teprve v řízení o kasační stížnosti (dva listy fotokopií
neidentifikovatelné evidence – srov. bod [11] shora). Z ustálené judikatury NSS jasně vyplývá,
že vlastní výrok správního rozhodnutí nemůže přesvědčit o správnosti rozhodnutí, nebude-li
řádně odůvodněn. Odůvodnění je shrnutím všech zjištěných skutečností odůvodňujících výrok
rozhodnutí. Musí proto plně odpovídat skutečným výsledkům provedeného řízení (viz k tomu
přiměřeně rozsudek NSS ze dne 13. 10. 2004, čj. 3 As 51/2003 - 58, a konstantní judikatura).
Důkaz předložený zdejšímu soudu bude stěžovatel s to posoudit v dalším řízení, které probíhá
po právní moci rozsudků krajského soudu, jimiž byla zrušena rozhodnutí stěžovatele, a věci se
tak vrátily do fáze odvolacího řízení.
[16] Kasační stížnosti nejsou důvodné.
[17] Mezi stranami není sporu, že k samotnému doručení zásilek informujících úřad práce
o skončení pracovního poměru dvou zaměstnanců došlo až po uplynutí pětidenní lhůty
stanovené Dohodou. Stěžovatel však v podstatě tvrdí, že krajský soud dezinterpretoval obě jeho
rozhodnutí. Mělo se tak stát v těch pasážích, ve kterých krajský soud reprodukuje stěžovatelův
názor, podle něhož „oznámením“ je nutno rozumět situaci, kdy nejpozději v poslední den lhůty
(v obou případech v pátek) je žalobcovo podání fyzicky doručeno úřadu práce. Pokud snad takto
pro soud vyznělo zjištění správce daně, jde podle stěžovatele o „nep ochopení závěrů“ správce.
Stěžovatel tak tvrdí, že krajský soud rozhodl v rozporu s obsahem spisu [důvod kasační stížnosti
podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].
[18] Interpretace závěrů správce daně i stěžovatele krajským soudem je správná. Stěžovatel
opakovaně na straně 3 obou rozhodnutí uvádí, že úřad práce měl písemnost obdržet
„do 5 pracovních dnů,“ opakovaně ztotožňuje „oznámení“ s doručením atd. Výslovně pak uvádí,
že aby o informaci „úřad práce do nejzazší stanovené lhůty věděl, musel ji i v písemné podobě do stanovené doby
obdržet“ (zvýraznění doplněna). Závěr krajského soudu proto ani jedno z rozhodnutí stěžovatele
nedezinterpretuje.
[19] Pokud snad stěžovatel změnil po vydání svého rozhodnutí právní názor, není to již
pro přezkum jeho rozhodnutí správním soudem významné. Nedostatky v odůvodnění
svého rozhodnutí a nesprávné právní názory tam obsažené stěžovatel nemůže sanovat tím,
že v průběhu soudního řízení svůj právní závěr změní, v daném případě dokonce až v průběhu
řízení o kasační stížnosti (srov. bod [15] shora).
[20] Námitka proto není důvodná.
[21] Jádrem kasační stížnosti se pak jeví zpochybnění otázky, komu příslušela povinnost
prokázat, kdy došlo k „oznámení“. Stěžovatel uvádí, že se tímto problémem krajský soud vůbec
nezabýval [důvod kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.] a dále zpochybňuje
správnost vývodů krajského soudu [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] . Ani jedna tato námitka není
ovšem důvodná.
[22] Z obou rozsudků je patrné, že se krajský soud otázkou důkazního břemene zabýval.
V obou rozsudcích se k němu vyjádřil na straně 7, kde dává příklady, jakým způsobem lze
okamžik odeslání písemností úřadu práce prokázat. Krajský soud dospěl k závěru, že stěžovatel
musí „postavit na jisto, zda lhůta pro oznámení výše specifikovaných skutečností byla na straně žalobce
zachována či nikoli, tj. zda k porušení rozpočtové kázně došlo či nikoli. Toto lze zjistit například výpisem
z podací knihy žalobce, dotazem na Českou poštu, kontrolou evidence došlé pošty u úřadu práce, výslechy
pracovníků žalobce a úřadu práce či jinými důkazními prostředky .“ Současně krajský soud stěžovatele
kritizoval, že nepostavil na jisto, jakou formou byla zásilka úřadu práce doručena, zda osobně,
prostřednictvím pošty či jinak (strana 6 obou rozsudků). Nepřezkoumatelnost rozsudku
ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. tedy není dána.
[23] Stěžovateli je nicméně nutno přisvědčit, že krajský soud své vývody činí bez explicitní
opory v procesní zákonné normě. Současně jednoznačně neříká, na kom leží v této věci důkazní
břemeno směřující k prokázání okamžiku odeslání obou zásilek. Nejvyšší správní soud nicméně
stěžovatele upozorňuje, že nedostatek detailnějšího pojednání o důkazním břemenu v obou
rozsudcích nelze považovat za významnější nedostatek. Krajský soud totiž především vycházel
z toho, že stěžovatel svá rozhodnutí postavil na nesprávném právním názoru ohledně výkladu
pojmu „oznámení“ (srov. bod [18] shora).
[24] V dalším textu zvážil zdejší soud nejprve otázku důkazního břemene ve věci porušení
rozpočtové kázně (body [25] až [26]). Poté posoudil význam této otázky pro rozhodnutí o penále
(bod [27]).
[25] Odvody za porušení rozpočtové kázně jsou podle §1 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb.,
o správě daní a poplatků, zahrnovány pod legislativní zkratku „daně“. Jejich správu (§1 odst. 2)
provádí vždy místně příslušný finanční úřad, který postupuje při správě odvodů podle příslušných
ustanovení zákona o správě daní a poplatků. Místně příslušný finanční úřad je oprávněn
postupem podle zákona o správě daní a poplatků zjišťovat, zda prostředky poskytnuté subjektu
ze státního rozpočtu byly použity tak, jak bylo při jejich poskytn utí určeno, a může rozhodnout
o odvodu neoprávněně použitých nebo zadržených prostředků ze státního rozpočtu. Ustálená
judikatura NSS (srov. např. rozsudek ze dne 6. 11. 2008, čj. 5 Afs 36/2008 - 146, ve věci
SEBATEX, s. r. o., publ. pod č. 1781/2009 Sb. NSS; rozsudek ze dne 10. 7. 2008,
čj. 1 Afs 80/2008 - 104, ve věci ELEKTROTECHNIKA - Tesla Kolín, a. s., nebo rozsudek ze dne
29. 10. 2009, čj. 7 Afs 78/2009 - 143, ve věci AEG Components a. s.) potvrzuje, že územní finanční
orgány při provádění kontroly rozpočtové kázně, do níž spadá i kontrola čerpání dotací,
postupují podle zákona o správě daní a poplatků. Dokazování je v zákoně o správě daní
a poplatků upraveno v ustanovení §31 tohoto zákona. Na toto ustanovení ostatně stěžovatel
správně poukazuje.
[26] V daňovém řízení nese daňový subjekt břemeno důkazní, tj. má povinnost své tvrzení
(zde splnění podmínek dotace) doložit. Toto své břemeno daňový subjekt plní v důkazním řízení,
které vede správce daně. Podle ustanovení §31 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků daňový
subjekt prokazuje všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v přiznání, hlášení a vyúčtování
nebo k jejichž průkazu byl správcem daně v průběhu daňového řízení vyzván. V řízení
před finančními orgány je proto povinností žalobce předložit či navrhnout veškeré důkazy
na podporu svého tvrzení, že dodržel podmínky dle Dohody, neboť ho v tomto ohledu tíží
důkazní břemeno vyplývající z §31 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků. Lze pr oto souhlasit
s tvrzením stěžovatele, že v režimu dotací platí, že splnění podmínek, za nichž byly veřejné
prostředky poskytnuty, musí prokázat příjemce dotace, zde tedy žalobce (srov. v bodě [25]
cit. věci SEBATEX nebo AEG Components). Současně ovšem nutno upozornit, že rozhodnutí
stěžovatele směřovala k prokázání okamžiku doručení zásilky, což nyní i sám stěžovatel považuje
za nesprávný právní názor (více bod [18] shora). Teprve poté, co byl správný právní názor
ujasněn rozsudkem krajského soudu, je rozumně možné na žalobci požadovat prokázání
relevantních skutečností, a to např. způsobem uvedeným v rozsudku krajského soudu (viz bod
[22] shora). Ostatně z poslední repliky stěžovatele (bod [11] shora) lze soudit, že žalobce je
v tomto směru procesně aktivní; hodnotit výsledky této procesní aktivity již však není předmětem
tohoto soudního řízení (viz bod [15] shora).
[27] Problém důkazního břemene je odlišný v situaci rozhodování o penále (věc řešená
krajským soudem pod sp. zn. 15 Ca 128/2009). V tomto případě totiž daná otázka (navzdory
odůvodnění rozsudku krajského soudu čj. 15 Ca 128/2009 - 56 i navzdory odůvodnění
rozhodnutí samotného stěžovatele) vůbec nevyvstává. Jak totiž upozornil Nejvyšší správní soud,
otázka - zda byla rozpočtová kázeň žalobcem porušena či nikoliv - je ve věci sděleného
a předepsaného penále za porušení rozpočtové kázně pro rozhodující odvolací orgán předběžnou
otázkou (srov. §28 zákona o správě daní a poplatků). „Jinými slovy vyjádřeno, pokud existuje
před sdělením předpisu penále rozhodnutí příslušného orgánu (správ ce daně, finančního ředitelství) o tom,
že stěžovatelka v souvislosti s přiznaným vyrovnávacím příspěvkem v roce 2001 porušila rozpočtovou kázeň, je
tímto rozhodnutím vázán. To znamená, že citované ustanovení §28 zákona o správě daní a poplatků vylučuje,
aby si správce daně rozhodující o penále v totožné otázce (porušení rozpočtové kázně) učinil vlastní úsudek “
(rozsudek ze dne 17. 12. 2009, čj. 7 Afs 129/2009 - 86, věc VHC - holding, a. s.).
[28] Protože penále jako příslušenství daně sleduje osud daně samot né (§58 zákona o správě
daní a poplatků), krajský soud poté, co zruš il rozhodnutí stěžovatele v otázce vrácení
neoprávněně použitých prostředků státního rozpočtu (tedy „daně“ samotné – srov. bod [25]
shora), musel zrušit též rozhodnutí ve věci penále. To totiž samostatně, nezávisle na rozhodnutí
o dani samotné, neobstojí (srov. přiměřeně rozsudek ze dne 11. 6. 2009, čj. 1 Afs 47/2009 - 45,
ve věci městys Jimramov). Obsáhlé zopakovaní vývodů uvedených již v rozhodnutí ve věci samotné
daně tak bylo nadbytečné, neboť se míjí s právní povahou posuzovaného rozhodnutí stěžovatele.
Takováto dílčí vada rozsudku čj. 15 Ca 128/2009 - 56 však nemohla mít za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé [§103 odst. 1 písm. d) in fine s. ř. s. ve spojení s §109 odst. 3 s. ř. s.].
IV.
Závěr a náklady řízení
[29] Lze tedy shrnout, že obě kasační stížnosti jsou nedůvodné, krajský soud zrušil správně
obě rozhodnutí stěžovatele. Je pravdou, že výroky obou jeho rozsudků stojí dílem
na nesprávných důvodech, ovšem tyto důvody v podstatné míře obstojí. Nejvyšší správní soud
proto kasační stížnosti zamítl a dílčí nesprávné důvody nahradil závěry svými. Pro správní orgán
je nyní závazný právní názor krajského soudu korigovaný právním názorem Nejvyššího
správního soudu (viz k tomu více usnesení RS NSS ze dne 14. 4. 2009, čj. 8 Afs 15/2007 - 75,
body 66 - 77, publ. pod č. 1865/2009 Sb. NSS)
[30] O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle §60 odst. 1 za použití §120 s. ř. s.
Stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační ch stížnostech, neboť ve věci neměl
úspěch. Žalobce dosáhl v řízení o kasačních stížnostech plného úspěchu, a proto má právo
na náhradu nákladů řízení vůči žalovanému. Náklady řízení b yly stanoveny podle vyhlášky
č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, v tomto případě za dva úko ny právní služby spočívající
ve dvou písemných vyjádřeních ke dvěma kasačním stížnostem, a náhradě hotových výdajů,
ve výši 2 x 2100 Kč a 2 x 300 Kč [§7, §9 odst. 3 písm. f), §11 odst. 1 písm. d) , §13 odst. 3
citované vyhlášky], tedy 4800 Kč. Protože žalobcův advokát je plátcem daně z přidané hodnoty,
zvyšují se náklady řízení o částku 960 Kč, odpovídající dani, kterou je advokát povinen z odměny
za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani
z přidané hodnoty (§57 odst. 2 s. ř. s.), na celkovou částku 5760 Kč. Ke splnění povinnosti byla
stanovena přiměřená lhůta.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. září 2010
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu