ECLI:CZ:NSS:2010:1.AFS.86.2010:132
sp. zn. 1 Afs 86/2010 - 132
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové
a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobkyně Ing. R. T.,
zastoupené JUDr. Jaromírem Leimbergerem, advokátem se sídlem Česká 15, Brno,
proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Brně, se sídlem nám. Svobody 4, Brno, o žalobě
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 3. 2006, č. j. 3381/06/FŘ 110-0107, v řízení o kasační
stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 5. 2010,
č. j. 31 Ca 191/2008 - 102,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 27. 5. 2010, č. j. 31 Ca 191/2008 - 102,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) domáhá
zrušení shora označeného rozsudku, kterým krajský soud zamítl její žalobu proti v záhlaví
specifikovanému rozhodnutí žalovaného. Ten zamítl odvolání žalobkyně proti rozhodnutí
Finančního úřadu Brno IV, platebnímu výměru na daňové penále vzniklé z nedoplatku na dani
z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2004, a to ve výši 307 Kč.
[2] Krajský soud o věci rozhodoval již potřetí. Jeho rozsudek ze dne 26. 5. 2008,
č. j. 31 Ca 102/2006 - 33, zrušil pro nepřezkoumatelnost Nejvyšší správní soud rozsudkem
ze dne 9. 10. 2008, č. j. 1 Afs 127/2008 - 54 (všechna zde uváděná rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz). Zdejší soud konstatoval, že krajský soud
se v napadeném rozsudku vůbec nezabýval některými z uplatněných žalobních námitek, odkázal
pouze na zákonnou úpravu běhu lhůt v daňovém řízení, aniž by vyřešil podstatu žaloby. Nejvyšší
správní soud poukázal na nutnost vypořádat se v dalším řízení s otázkou, zda rozhodnutí
o zamítnutí žádosti o prodloužení lhůty k podání daňového přiznání je závazným podkladem
přezkoumávaného rozhodnutí, ve smyslu §75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního (dále jen „s. ř. s.“). Dospěje-li k takovému závěru, přezkoumá také jeho zákonnost
(vzhledem k tvrzené absenci odůvodnění) a na tomto závěru potom vybuduje konečné posouzení
a přezkoumání rozhodnutí žalobou napadeného. Protože bylo žalobou napadeno rozhodnutí
o daňovém penále, je podstatné, zda byla zachována lhůta pro podání přiznání a platby daně
v důsledku úpravy §14 odst. 4 daňového řádu, a nemělo být p roto žádné penále vyměřeno
(jak tvrdí žalobkyně) a nebo zachována nebyla (jak tvrdí žalovaný). V této souvislosti poukázal
Nejvyšší správní soud na svůj rozsudek ze dne 29. 6. 2007, č. j. 4 As 37/2005 - 83, který podobnou
problematiku (subsumovaných právních aktů) již řešil.
[3] Rozsudkem ze dne 29. 4. 2009, č. j. 31 Ca 191/2008 - 62, krajský soud opětovně zrušil
rozhodnutí žalovaného. Zásadní pochybení soud spatřoval v nesprávném použití §14 zákona
č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen „daňový řád“), a to pokud jde o počítání lhůt.
Za nesprávný považoval závěr správních orgánů, že nedoplatek na dani trval 43 dny. K otázce
charakteru rozhodnutí o zamítnutí žádosti žalobkyně o prodloužení lhůty k podání daňového
přiznání soud uvedl, že toto rozhodnutí není podkladovým rozhodnutím vůči rozhodnutí
o sdělení výše penále ve smyslu §75 odst. 2 s. ř. s. Dovodil, že ačkoliv je legitimní požadavek
přezkoumatelnosti správních aktů, z žádného ustanovení daňového řádu neplyne povinnost
odůvodnit rozhodnutí o zamítnutí žádosti o prodloužení lhůty k podání daňového přiznání. Také
tento rozsudek byl ke kasační stížnosti žalovaného zrušen Nejvyšším správním soudem,
a to rozsudkem ze dne 23. 9. 2009, č. j. 1 Afs 93/2009 - 79. Zdejší soud poukázal na nesprávný
způsob výpočtu doby prodlení krajským soudem. Nejvyšší správní soud dále zdůraznil,
že se nemohl blíže zabývat hodnocením charakteru rozhodnutí o žádosti o prodloužení lhůty
k podání přiznání ze strany krajského soudu (ačkoliv má na její zodpovězení odlišný náhled
než krajský soud), neboť správnost tohoto posouzení se nestala předmětem kasační stížnosti
žalovaného. Kasační řízení je ovládáno z převážné míry zásadou dispoziční (§109 odst. 3 s. ř. s.);
neučiní-li strana sporu předmětem kasační stížnosti návrh na posouzení konkrétní otázky,
nemůže si již Nejvyšší správní soud tuto dispozici sám na sebe atrahovat.
[4] Rozsudkem ze dne 27. 5. 2010, který je nyní předmětem kasačního přezkumu, krajský
soud žalobu zamítl. V odůvodnění rozsudku nejprve obsáhle ocitoval předchozí rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu, a to v části, v níž se zdejší soud zabýval otázkou počítání doby,
po kterou mělo běžet penále z nedoplatku na dani žalobkyně. Tuto citaci doplnil konstatováním,
že vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem se nemohl ztotožnit
s námitkami uplatněnými v žalobě.
II.
[5] Stěžovatelka v kasační stížnosti namítla, že podstatou její žaloby bylo napadení
rozhodnutí, kterým správce daně neprodloužil lhůtu pro podání přiznání. Stěžovatelka
o prodloužení lhůty žádala vůbec poprvé a přesto ji nebylo vyhověno, navíc není možné zjistit,
z jakých důvodů. Toto procesní rozhodnutí nelze napadnout odvoláním, stěžovatelka tak musela
učinit napadením následného platebního výměru na penále. Přitom kdyby rozhodnutí
o (ne)prodloužení lhůty bylo zrušeno, pak by nastal stav, že by o žádosti o prodloužení lhůty
dosud nebylo rozhodnuto a lhůta by se považovala za prodlouženou. Za těchto okolností
by stěžovatelka nebyla v prodlení a platební výměr na penále by by l nezákonný. Napadený
rozsudek krajského soudu se však nezabýval těmito žalobními důvody, ale pouze vypočtenou výší
penále a dobou prodlení. Alespoň k některým žalobním námitkám se krajský soud vyjádřil
v rozsudku ze dne 29. 4. 2009, ten byl ale následně zrušen Nejvyšším správním soudem, takže
jeho závěry nelze použít. Napadený rozsudek je proto nepřezkoumatelný.
[6] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
III.
[7] Kasační stížnost je důvodná.
[8] Krajský soud v odůvodnění svého rozsudku nejprve zrekapituloval dosavadní průběh
řízení a poté ocitoval část odůvodnění předchozího zrušujícího rozsudku Nejvyššího správního
soudu. Tuto citaci následně doplnil konstatováním, že vázán právním názorem vysloveným
Nejvyšším správním soudem nemohl než shledat námitky uplat něné v žalobě nedůvodné.
Nejvyšší správní soud však rozhodoval v řízení o kasační stížn osti podané žalovaným, a tak
se v tomto řízení vypořádal toliko s námitkami vznesenými žalovaným. Výslovně přitom
zdůraznil, že se, s ohledem na dispoziční zásadu ovládající správní soudnictví, k určitým ve věci
sporným otázkám dosud nemůže blíže vyjádřit ( navíc obiter dictum naznačil, že má na jejich řešení
odlišný názor, než krajský soud). Krajský soud tudíž nemohl vyčerpat předmět žaloby tím, že
pouze odkázal na odůvodnění předchozího rozsudku Nejvyššího správního soudu. Krajský soud
totiž poté, co mu věc byla k dalšímu řízení vrácena, rozhodoval o žalobě podané žalobkyní,
která obsahovala námitky, jež nebyly totožné s námitkami, které vznesl v kasační stížnosti
žalovaný. Jeho povinností bylo vypořádat všechny žalobní námitky, zejména pak námitky
směřující k posouzení otázky, zda rozhodnutí o zamítnutí žádosti o prodloužení lhůty k podání
daňového přiznání je závazným podkladem přezkoumávaného rozhodnutí žalovaného, případně
zda bylo vydáno v souladu se zákonem (v čemž spočívá podstata sporu, jak ostatně uváděl
v obou svých předchozích rozsudcích i Nejvyšší správní soud). Není přitom podstatné,
že se k některým z těchto námitek vyjádřil již ve svém dřívějším rozsudku. O v ěci rozhodoval
nově, všechny jeho předchozí rozsudky byly v plném rozsahu zrušeny, a tak bylo jeho povinností
se ke všem žalobním námitkám vyjádřit znovu. Této své povinnosti nedostál, a tak je jeho
rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.
IV.
[9] Kasační soud proto napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu
řízení. V něm je krajský soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem
v tomto rozsudku (§110 odst. 3 s. ř. s.). Krajský soud se tedy v dalším řízení vypořádá se všemi
v žalobě uplatněnými námitkami.
[10] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. listopadu 2010
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu