ECLI:CZ:NSS:2010:1.AFS.97.2008:88
sp. zn. 1 Afs 97/2008 - 88
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v rozšířeném senátě složeném z předsedy senátu
JUDr. Josefa Baxy a soudců JUDr. Jakuba Camrdy, JUDr. Michala Mazance, JUDr. Vojtěcha
Šimíčka, JUDr. Karla Šimky, JUDr. Marie Turkové a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci
žalobce: R. M., zastoupený JUDr. Janem Juračkou, advokátem se sídlem Tovární 7, Znojmo,
proti žalovanému: Finanční ředitelství v Brně, se sídlem nám. Svobody 4, Brno,
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 5. 2006, č. j. 7379/05/FŘ 110-0107, v řízení o kasační
stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 1. 2008,
č. j. 29 Ca 196/2006 - 45,
takto:
I. Úkony správce daně provedené v řízení podle §55b zákona č. 337/1992 Sb., o správě
daní a poplatků, n e m a j í účinek předvídaný v §47 odst. 2 větě první tohoto zákona,
tedy přerušení lhůty pro vyměření daně nebo její dodatečné stanovení a založení běhu
lhůty nové.
II. Věc se vrací k projednání a rozhodnutí prvnímu senátu.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Dne 27. 2. 1998 rozhodl žalovaný o žalobcově daňové povinnosti za rok 1994.
2. Ministerstvo financí rozhodlo 29. 12. 1999 (žalobci doručeno v lednu 2000) podle §55b
zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků („daňový řád“, „d. ř.“) o povolení
přezkoumání výše uvedeného rozhodnutí žalovaného. (V následném soudním přezkumu
považoval krajský soud toto rozhodnutí za další úkon směřující k vyměření daně ve smyslu §47
odst. 2 d. ř.; konec prekluzivní lhůty, ve které končí možnost vyměření daně, se tak posunul
na 31. 12. 2003).
3. Žalovaný po provedeném přezkumu podle §55b odst. 1 daňového řádu přezkoumávané
rozhodnutí (tj. rozhodnutí ze dne 27. 2. 1998) potvrdil. Dospěl k závěru, že okolnosti
nenasvědčují tomu, že by přezkoumávaným rozhodnutím došlo ke stanovení daně v nesprávné
výši. Žalobce se sice proti zmíněnému potvrzujícímu rozhodnutí odvolal, Ministerstvo financí
(jako odvolací orgán) však odvolání rozhodnutím ze dne 20. 6. 2001 zamítlo.
4. Mimo to se žalobce domáhal přezkoumání původního rozhodnutí ze dne 27. 2. 1998
žalobou u Krajského soudu v Brně. Soud řízení usnesením ze dne 14. 1. 2002 zastavil dle tehdy
účinného ustanovení §250i odst. 2 o. s. ř. Zastavení řízení odůvodnil tím, že žalobce
před podáním žaloby k soudu podal Ministerstvu financí podnět k přezkoumání rozhodnutí
dle §55b daňového řádu. Žalobcově žádosti o povolení přezkoumání bylo vyhověno, ve věci
žalovaný vydal nové rozhodnutí, proti kterému se žalobce opět odvolal. Existuje tedy ve v ěci
další (nové) rozhodnutí žalovaného.
5. Žalobce proti usnesení krajského soudu o zastavení řízení ze 14. 1. 2002 podal ústavní
stížnost. Ústavní soud toto usnesení zrušil nálezem ze dne 6. 3. 2003, sp. zn. IV. ÚS 195/02,
a uvedl: „Pokud je povoleno přezkoumání daňového rozhodnutí podle ustanovení §55b zákona
č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, a po tomto přezkoumání je rozhodnuto způsobem, který upravuje
věta druhá §55b odst. 1 cit. zákona, tj. dojde k potvrzení původního rozhodnutí, nejedná se o rozhodnutí nové;
přerušil-li správní soud řízení o správní žalobě do skončení přezkumného řízení, pak po vydání
takového rozhodnutí v řízení pokračuje.“
6. V návaznosti na uvedený nález pak krajský soud rozsudkem ze dne 17. 5. 2004
rozhodnutí žalovaného zrušil, a zrušil i jemu předcházející rozhodnutí správce daně.
7. Správce daně poté vydal (po provedeném šetření) další rozhodnutí ve věci – dodatečný
platební výměr daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 1994 ve výši 147 774 Kč
až dne 20. 6. 2005. O odvolání proti platebnímu výměru rozhodl žalovaný 15. 5. 2006.
8. Krajský soud v rozsudku napadeném kasační stížností dovodil, že podle §41 s. ř. s. bylo
probíhající soudní řízení obnoveno zmíněným nálezem Ústavního soudu dne 6. 3. 2003.
V okamžiku tohoto obnovení soudního řízení zbývalo 300 dnů z původní tříleté prekluzivní
lhůty; tato lhůta – po skončení obnoveného soudního řízení – uběhla dne 24. 3. 2005.
Do tohoto dne bylo povinností finančních orgánů daň žalobci pravomocně vyměřit. Rozhodnutí
správního orgánu prvního stupně však bylo vydáno dne 20. 6. 2005, rozhodnutí žalovaného
dokonce až 15. 5. 2006, tedy dlouho po uplynutí prekluzivní lhůty. V tomto ohledu soud
přisvědčil žalobci.
9. Soud podotkl ještě závěrem, že soudní řízení v dané věci celkem probíhala 449 dnů,
o tento počet byla „nastavena“ i prekluzivní desetiletá lhůta; ta tedy uplynula až 25. 3. 2007.
V odůvodnění soud také poukázal na to, že daňové přiznání měl žalobce povinnost podat
do 31. 3. 1995. Vzhledem k zákonné úpravě prekluzivních lhůt v §47 daňového řádu končila
správním orgánům lhůta pro vyměření daně 31. 12. 1998. Protože však v průběhu roku 1996
započal správce daně u žalobce daňovou kontrolu, konec prekluzivní lhůty pro vyměření dan ě
se podle §47 odst. 2 d. ř. posunul na den 31. 12. 1999.
II.
Důvody kasační stížnosti
10. Rozsudek krajského soudu napadl žalovaný (stěžovatel) ka sační stížností. Podstatou
jeho argumentace byl nesouhlas s právním závěrem soudu o vyměření daně po uplynutí
prekluzivní lhůty.
11. Zdůraznil, že ustanovení §47 odst. 2 daňového řádu nijak neomezuje počet úkonů
s dopadem na běh prekluzivní lhůty. Stěžovatel má za to, že úkony, které provedl správce daně
ještě před datem prekluze označeným soudem (24. 3. 2005), byly úkony směřující k vyměření
daně, a proto měly vliv na běh prekluzivní lhůty (prodlužovaly ji). Jednalo se konkrétně o ústní
jednání ze dne 2. 11. 2004 a výzvu k dokazování doručenou žalob ci dne 19. 11. 2004. Žalovaný
v tomto ohledu odkázal na judikaturu Nejvyššího s právního soudu, podle níž i úkony,
které správce daně provádí v odvolacím řízení, jsou těmi, které ve shodě s §47 odst. 2 daňového
řádu přerušují běh prekluzivní lhůty. Ve svém důsledku to znamená, že prekluzivní lhůta uplynula
až dne 31. 12. 2007 a ne v roce 2005, jak nesprávně dovodil krajský soud.
12. Žalovaný připomněl, že nelze zaměňovat pojmy „prekluzivní“ a „promlčecí“ lhůta,
jak to učinil ve svém rozsudku krajský soud. Daň totiž lze vyměřit jen v rámci zákonem
stanovené lhůty (§47 daňového řádu); prekluze je jedním ze způsobů zániku práva v důsledku
jeho včasného neuplatnění.
13. Závěrem žalovaný zdůraznil, že daňovou povinnost stanovil žalobci za užití pomůcek;
postupoval tak v souladu s právním názorem vysloveným krajským soudem v dřívějším
zrušujícím rozsudku. V tomto ohledu je chybný závěr soudu, který právě tento postup
žalovanému vytkl. Navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil.
III.
Otázka předložená rozšířenému senátu
14. První senát předložil otázku, zda úkony správce daně (jakéhokoliv stupně), provedené
v rámci řízení o mimořádném opravném prostředku (zde rozhodnutí Ministerstva financí
z 29. 12. 1999, č. j. 391/60332/1998, o povolení přezkoumání rozhodnutí žalovaného
z 27. 2. 1998, č. j. 110/3567/1997-202, dle §55b odst. 4 d. ř.) mají vliv na užití §47 odst. 2 d. ř.
s účinky přerušení lhůty pro vyměření daně a založení běhu lhůty nové.
IV.
Existence odlišných právních názorů
15. Rozhodující tříčlenný senát Nejvyššího správního soudu dospěl při předběžné poradě
k právnímu názoru, který je odlišný od právního názoru vysloveného dříve Nejvyšším správním
soudem v rozsudku rozšířeného senátu ze dne 22. 7. 2005, č. j. 6 A 76/2001 - 96 (publikovaného
ve Sb. NSS pod č. 793/2006). I když odpověď na tuto otázku je pou ze dílčí odpovědí pro řešení
sporné věci jako celku, je rozhodnou pro stanovení konce prekluzivní lhůty pro vyměření daně.
Předkládající senát dospěl k závěru, že ani v takovém případě nemůže spornou otázku
rozhodnout sám, a proto věc podle §17 odst. 1 s. ř. s. předložil k rozhodnutí rozšířenému senátu.
16. V označeném rozsudku uvedl rozšířený senát ve vztahu k úkonům, prolamujícím běh
prekluzivní lhůty: „Rozhodnutím žalovaného ze dne 8. 7. 1998, č. j. 391/55146/1997, o povolení
přezkoumání napadeného rozhodnutí byl tedy učiněn další úkon, který směřoval k případnému doměření daně.
Lhůta pro vyměření či doměření daně byla tak přerušena a běžela lhůta nová, ve shodě s ustanovením §47 d. ř.
V řízení, v němž Finanční ředitelství v Plzni přezkoumalo své rozhodnutí napadené mimořádným opravným
prostředkem, dospělo k závěru, že způsob stanovení, i výše daňové povinnosti zůstává beze změny tak, jak bylo
rozhodnuto v původním řízení, tedy rozhodnutím ze dne 25. 2. 1997, č. j. 159/110/97, a potvrdilo
tak své rozhodnutí ve shodě s ustanovením §55b odst. 1 věta poslední d. ř. Daňová povinnost byla žalobci
stanovena ve shodě s §47 d. ř“.
17. Rozšířený senát tak v původním rozhodnutí vyjádřil právní názor, podle něhož i úkony,
které správce daně činí po vyměření d aně v rámci řízení o mimořádných opravných prostředcích,
jsou těmi, které mohou zasahovat do běhu prekluzivní lhůty, sta novené pro vyměření daně
(resp. ji přerušit a založit běh nové tříleté lhůty).
18. Tomu názor předkládajícího senátu odporuje.
V.
Vyjádření účastníků řízení k otázce položené rozšířenému senátu
19. Žalobce má za to, že úkony provedené v rámci řízení o mimořádném opravném
prostředku nemohou být považovány za úkony mající vliv na běh prekluzivní lhůty. Ustanovení
daňového řádu ohledně možnosti správce daně přistoupit k dodatečnému vyměření
nebo doměření daně je nutno vykládat restriktivně tak, aby zákonné lhůty nebyly neúměrně
prodlužovány, aby netrvala nejistota daňových subjektů, zda mu daň bude dodatečně vyměřena
nebo doměřena. Opačný výklad by vedl k narušení společensky žádoucí stability právních vztahů.
20. Stěžovatel poukázal na vývoj judikatury Nejvyššího správního soudu i Ústavního soudu
zejm. k výkladu §47 daňového řádu, jež má závažné dopady na průběh daňového řízení.
Ponechal zcela na úvaze Nejvyššího správního soudu vyřeše ní předložené otázky a zřekl
se možnosti vyjádření vlastního právního názoru.
VI.
Rozhodnutí soudů po předložení otázky rozšířenému senátu
21. Tříčlenný senát předložil věc rozšířenému senátu usnese ním ze dne 15. 1. 2009,
které nabylo právní moci 23. 2. 2009.
22. Dříve, než mohl rozšířený senát zaujmout právní názor k předložené otázce, Ústavní
soud nálezem ze dne 2. 6. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 9/06, zrušil rozsudek Nejvyššího správního soudu,
proti němuž se v nyní souzené věci názorově vyhranil tříčlenný senát. Ústavní soud tak učinil,
aniž se vyjadřoval k meritu věci, nezabýval se tedy argumenty Nejvyššího správního soudu
po stránce věcné. Vytkl mu ale nedodržení článku 89 odst. 2 Ústavy České republiky, tedy to,
že nerespektoval všeobecnou závaznost vykonatelných rozhodnutí Ústavního soudu.
K tomu uvedl, že Nejvyšší správní soud opomenul předchozí nález Ústavního soudu
ze dne 21. 7. 2004, sp. zn. II. ÚS 583/03, jímž Ústavní soud zrušil původní rozsudek Nejvyššího
správního soudu ve stejné věci (jímž zamítl správní žalobu proti rozhodnutí Minister stva financí
z 18. 5. 2001, č. j. 391/43718/1999).
23. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu usnesením ze d ne 14. 7. 2009,
č. j. 6 A 76/2001 - 137, vrátil věci prvnímu senátu k projednání a rozhodnutí, neboť po zrušení
rozsudku napadeného ústavní stížností odpadly podmínky §17 odst. 1 s. ř. s. pro rozhodnutí
v rozšířeném senátu.
24. Tříčlenný senát poté vydal nové rozhodnutí (ze dne 2. 9. 2009, č. j. 6 A 76/2001 - 143),
ve kterém respektoval nejen nález výše citovaný, ale i nález Ústavního sou du ze dne 15. 12. 1999,
sp. zn. II. ÚS 31/99; v něm se Ústavní soud vyslovil k obsahu výroku rozhodnutí správce daně
co do specifikace právních předpisů, podle kterých v konkrétním případě rozhodl. Zohledněním
tohoto právního závěru dospěl Nejvyšší správní soud k opačnému posouzení věci, než tomu bylo
v rozsudku zrušeném Ústavním soudem, a zrušil správní rozhodnutí pro jeho vadu – nedodržení
požadavků kladených ustanovením §32 odst. 2 daňového řádu (tj. pro nedostatek náležitostí
daňového rozhodnutí).
VII.
Posouzení předložené otázky
25. Jak bylo výše uvedeno, rozsudek Nejvyššího správního soudu obsahující právní názor,
se kterým předkládající senát vyjádřil nesouhlas, byl zrušen. V novém rozhodnutí tříčlenného
senátu již nebyl sporný právní názor zahrnut, neboť toto rozhodnutí se opíralo o aplikaci
zcela jiného ustanovení daňového řádu (§32 odst. 2).
26. V tomto ohledu tedy odpadla podmínka pro rozhodování rozšířeného senátu (§17
odst. 1 s. ř. s.), tedy existence dřívějšího odlišného právního názoru v konkrétní otázce.
27. Nicméně v mezidobí se rozšířený senát Nejvyššího správního soudu vyslovil k podobné
právní otázku v jiné věci (sp. zn. 7 Afs 20/2007). Otázka byla vymezena
takto:„Zda platební výměr
lze považovat za úkon směřující k vyměření daně, který přerušuje běh tříleté lhůty podle §47 odst. 2 d. ř.“
Rozšířený senát v usnesení ze dne 23. 2. 2010, č. j. 7 Afs 20/2007 - 73, setrval na svém
dosavadním právním názoru (vyjádřeném dříve v usnesení z 16. 5. 2006, č. j. 2 Afs 52/2005 - 94)
a znovu vyložil, že platební výměr není úkonem správce daně, jenž by přerušil běh tříleté
prekluzivní lhůty pro vyměření daně dle §47 odst. 1 d. ř.
28. Uvedený právní názor vysvětlil rozšířený senát v širším kontextu právní argumentace,
která plně dopadá i na věc nyní řešenou. Rozšířený senát se totiž zabýval také vztahem
prekluzivní lhůty dle §47 odst. 1 d. ř. (a jejím přerušením dle §47 odst. 2 d. ř.) k řízení
o mimořádných opravných prostředcích upravených daňovým řádem. Dospěl přitom k závěru,
že prekluzivní lhůta dle §47 odst. 1 d. ř. se bez dalšího nevztahuje na řízení o mimořádných
opravných prostředcích. Zdůraznil, že daňový řád stanoví pro možnost použití těchto procesních
institutů zvláštní lhůty, které tak představují speciální úpravu vůči obecné úpravě §47 odst. 1 d. ř.
Uzavřel, že lhůta dle §47 odst. 1 d. ř. se v řízení o mimořádných opravných prostředcích podle
daňového řádu uplatní pouze v případech, kdy na ni zvláštní úprava těchto institutů přímo
odkazuje, kdy je tedy lhůta pro vyměření (doměření) daně přímou součástí zvláštní lhůty
pro použití příslušného mimořádného opravného prostředku. Pokud je tato zvláštní lhůta
pro zahájení daného řízení zachována, nemůže již tříletá prekluzivní lhůta dle §47 odst. 1 d. ř.
ovlivnit další běh tohoto řízení, resp. zabránit jeho řádnému dokončení.
29. Jiný je ovšem charakter desetileté prekluzivní lhůty pro vyměření (doměření) daně
upravené v §47 odst. 2 věty druhé d. ř.; podle něho lze daň vyměřit (a doměřit) nejpozději
do deseti let od konce zdaňovacího období, v němž vznikla povinnost podat daňové přiznání.
Tato lhůta je konečným limitem pro možnost změny daňové povinnosti (ať již ve prospěch
či v neprospěch daňového subjektu), plně se vztahujícím i na řízení o mimořádných opravných
prostředcích.
30. V citovaném usnesení se rozšířený senát dále podrobně zabýval konkretizací uvedených
tezí u jednotlivých mimořádných opravných prostředků, tj. přezkoumání daňových rozhodnutí
(§55b d. ř.), obnovy řízení (§54 a §55 d. ř.), dále oprav zřejmých omylů a nesprávností
(§56 d. ř.), prominutí daně (55a d. ř.) a d odatečného daňového přiznání (§41 d. ř.). Pro právě
posuzovanou věc byl rozhodný závěr ohledně přezkoumání daňových rozhodnutí dle §55b d. ř.,
k čemuž podrobněji dále. V ostatním rozšířený senát plně odkázal na své předchozí usnesení.
31. Ve věci nyní rozhodované rozšířený senát o položené otázce uvažoval
takto:u stanovení
§55b odst. 2 daňového řádu upravuje speciální lhůtu pro přezkoumání daňových rozhodnutí:
„Toto přezkoumání může být zahájeno nejpozději do dvou let následujících po roce, v němž nabylo
přezkoumávané rozhodnutí právní moci“. V souladu s výše uvedenými obecnými tezemi se tato lhůta
uplatní namísto lhůty stanovené v §47 odst. 1 d. ř. Bylo by v rozporu se smyslem této zvláštní
úpravy, aby i v případech, kdy by byla dvouletá lhůta pro zahájení přezkoumání zachována,
nebylo možné přezkoumání daňového rozhodnutí provést, protože by již uplynula lhůta
podle §47 odst. 1 daňového řádu.
32. Přezkoumání daňového rozhodnutí je tedy možné tehdy, pokud je rozhodnutí o povolení
nebo nařízení přezkoumání vydáno (§55b odst. 4 d. ř.) a daňovému subjektu doručeno ve lhůtě
dvou let následujících po roce, v němž rozhodnutí přezkoumávané nabylo právní moci (§55b
odst. 2 d. ř.), byť by se tak stalo již po uplynutí lhůty dle §47 odst. 1 d. ř. Z toho je zřejmé,
že ani další průběh takto zahájeného přezkumného řízení (které může skončit zrušením,
nahrazením, změnou nebo potvrzením přezkoumávaného rozhodnutí), ani průběh případného
řízení o odvolání proti rozhodnutí o výsledku přezkoumání (§55b odst. 6 d. ř.) již lhůta dle §47
odst. 1 d. ř. ovlivnit nemůže. Jinak řečeno, názoru prvého senátu je třeba přisvědčit v tom,
že ustanovení §47 daňového řádu se pro ukončení řízení o mimořádných opravných
prostředcích vůbec nepoužije. Řízení o mimořádném opravném prostředku netvoří s původním –
pravomocně ukončeným - vyměřovacím řízením jeden celek; jeho zahájení (rozhodnutí
o povolení nebo nařízení přezkumného řízení) tak není úkonem, který by běh tříleté lhůty
pro vyměření daně přerušil. Je tomu tak především proto, že tato lhůta již byla využita
(„konzumována“ a splnila svůj účel) a daň byla pravomocně v minulosti vyměřena; o dalším běhu
lhůty po pravomocném vyměření (a tím méně o přerušování takovéto již neběžící lhůty) nemá
již pojmově smysl uvažovat.
33. V tomto smyslu byl tedy korigován právní názor vyjádřený v již zrušeném rozsudku
rozšířeného senátu z 22. 7. 2005, č. j. 6 A 76/2001 - 96 (poprvé v rozsudku z 30. 10. 2003,
č. j. 6 A 76/2001 - 41), že rozhodnutí příslušného správce daně o povolení (nařízení)
přezkoumání daňového rozhodnutí přerušuje běh prekluzivní lhůty podle §47 odst. 1 d. ř.
(viz odst. 16).
34. I zde však platí, že řízení musí být dokončeno ve lhůtě deseti let od konce zdaňovacího
období, v němž vznikla povinnost podat daňové přiznání (§47 odst. 2 věta druhá d. ř.). Běh
desetileté lhůty se žádným úkonem v rámci přezkumného řízení nepřerušuje.
35. Pro úplnost je vhodné poznamenat i to, že konečný limit pro nové stanovení daně
v podobě prekluzivní lhůty podle §47 odst. 2 d. ř. samozřejmě neznamená, že by orgány daňové
správy mohly v přezkumném řízení otálet nebo posouvat vydání svých rozhodnutí až na samý
konec této lhůty. I na přezkumné řízení se totiž vztahuje povinnost správce daně postupovat
v daňovém řízení bez zbytečných průtahů ve smyslu §34c daňového řádu a respektovat
pořádkové lhůty v tomto ustanovení uvedené. Byť se samozřejmě prekluzivní lhůty na straně
jedné a pořádkové lhůty na straně druhé svým charakterem, stejn ě jako právními důsledky
jejich překročení, zásadně odlišují, je třeba zdůraznit, že správce daně je i v přezkumném řízení
vázán lhůtami podle §34c odst. 1 d. ř. Kdyby správce daně tyto lhůty nerespektoval a nápravu
by k podnětu daňového subjektu podle §34c odst. 2 d. ř. nezjednal ani nadřízený správce daně,
má daňový subjekt na ochranu před nečinností správce daně k dispozici soudní žalobu podle §79
a násl. s.ř.s.
36. Na základě výše uvedených úvah lze tedy v nyní souzené konkrétní věci uzavřít,
že rozhodnutí Ministerstva financí z 29. 12. 1999, č. j. 391/60332/1998, o povolení přezkoumání
rozhodnutí žalovaného z 27. 2. 1998, č. j. 110/3567/1997-202, dle §55b odst. 4 d. ř., ani jiné
úkony správce daně kteréhokoli stupně provedené v rámci řízení o mimořádném opravném
prostředku, neměly účinek přerušení lhůty pro vyměření daně v původním vyměřovacím řízení
a založení běhu lhůty nové, neboť taková lhůta již vůbec neběžela. Za podmínky dodržení
dvouleté lhůty pro zahájení řízení dle §55b odst. 2 d. ř., byl správce daně vázán již jen lhůtou
pro vyměření (doměření) daně dle §47 odst. 2 věty druhé d. ř. v trvání deseti let od konce
zdaňovacího období, v němž vznikla žalobci povinnost podat daňové přiznání.
VIII.
Závěr
37. Rozšířený senát v souladu s §71 odst. 1 Jednacího řádu Nejvyššího správního soudu
posuzoval jen předloženou otázku. Věc byla předložena rozšířenému senátu důvodně, a třebaže
v době rozhodování již byla sporná otázka v jiném řízení před rozšířeným senátem ve věci právně
podobné zčásti a z jiného hlediska zodpovězena, rozšířený senát považoval za potřebné odpověď
formulovat výrokem svého usnesení. Poté výrokem II. vrátil věc předkládajícímu prvnímu senátu
Nejvyššího správního soudu. První senát tedy ve věci sp. zn. 1 A fs 97/2008 rozhodne v souladu
s právním názorem vysloveným v tomto usnesení (a současně také s názorem vysloveným
rozšířeným senátem ve věci prejudikované pod sp. zn. 7 Afs 20/2007).
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. března 2010
JUDr. Josef Baxa
předseda rozšířeného senátu