ECLI:CZ:NSS:2010:1.AS.1.2010:70
sp. zn. 1 As 1/2010 - 70
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Lenky
Kaniové a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobce: H. P.,
zastoupeného Mgr. Dagmar Rezkovou Dřímalovou, advokátkou se sídlem Muchova 9/223,
Praha 6, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o žalobě
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 2. 2009, č. j. OAM-4-2/SŘ-2009, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 7. 2009,
č. j. 5 Ca 13/2009 - 31,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
IV. Advokátce žalobce Mgr. Dagmar Rezkové Dřímalové se odměna za řízení o kasační
stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
I.
Výše označeným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil usnesení
Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie, ze dne 8. 12. 2008,
č. j. CPR-13476/ČJ-2008-9CPR-T262. Tímto rozhodnutím bylo zastaveno řízení o žádosti
žalobce o vydání nového rozhodnutí, kterým se ruší platnost rozhodnutí o správním vyhoštění
žalobce dle §122 odst. 5 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců, v rozhodném znění.
II.
Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Městského soudu v Praze,
který ji rozsudkem v záhlaví uvedeným zamítl. V odůvodnění soud zdůraznil, že vydání
rozhodnutí dle §122 odst. 5 písm. b) zákona o pobytu cizinců, je založeno na správním uvážení.
Úkolem soudu tak je posoudit, zda tam, kde se žalobou napadené rozhodnutí opíralo o správní
uvážení, nedošlo k vybočení z mezí a hledisek stanovených zákonem. Zrušení rozhodnutí
o správním vyhoštění je výjimečným institutem; jeho užití předně předpokládá možnost pominutí
důvodů pro vydání rozhodnutí o správním vyhoštění obsažených v §119 zákona o pobytu
cizinců.
V daném případě žalobce po vstupu na území České republiky uváděl rozdílné údaje
své identity, prokázal se neplatným cestovním dokladem vystaveným na jméno S. C., narozen X.;
tyto skutečnosti byly důvodem vydání rozhodnutí o správním vyhoštění.
K žalobní námitce, že žalobce byl na české území dovezen převaděči, jichž se obával
a při kontrole v tranzitním prostoru letiště uváděl nepravou identitu své osoby, soud uvedl,
že vázaností pokyny obávaných převaděčů se však již žalobce nemůže dovolávat v dalších
řízeních (v řízení o vyhoštění uváděl datum narození X. - odlišné od data uvedeného
v předloženém cestovním dokladu; v řízení o azyl uvedl datum narození X.).
Žalovaný pro další pochybnosti o žalobcově identitě provedl šetření prostřednictvím
Zastupitelského úřadu České republiky v Pekingu, to žalobcem tvrzenou identitu nepotvrdilo,
naopak ji (dle zprávy Velvyslanectví České republiky ze dne 3. 11. 2008) vyvrátilo.
Městský soud přisvědčil úvaze žalovaného, že žalobce přesto, že v Číně žil 17 let
a navštěvoval školu (jak tvrdí), neuvedl žádné konkrétní údaje umožňující zjištění jeho skutečné
identity. Kdyby je býval uvedl, žalovaný mohl jeho tvrzení prověřit. Ve správním řízení se žalobce
s těmito negativními zjištěními měl možnost seznámit a přes upozornění na možnost se k věci
vyjádřit, neuvedl žádné konkrétní údaje, jež by k upřesnění jeho identity vedly. Závěr žalovaného,
že není nalezen důvod pro změnu rozhodnutí o žalobcově vyhoštění, městský soud potvrdil.
Napadené rozhodnutí tak bylo vydáno v mezích řádně odůvodněné správní úvahy; přetrvávala-li
oprávněná pochybnost správních orgánů o žalobcově identitě, založená nejméně na skutečnosti,
že neuváděl pravdivé údaje o svém věku, je odůvodněný závěr žalovaného o zamítnutí odvolání
proti rozhodnutí o zastavení řízení.
III.
Žalobce (dále i „stěžovatel“) brojil proti rozsudku městského soudu kasační stížností
z důvodu podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s., tj. nezákonnosti spočívající v nesprávném
posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení, vady řízení, jež spočívaly
v nedostatečném postupu správních orgánů a konečně v nepřezkoumatelnosti napadeného
rozsudku, jež spočívala v nedostatcích důvodů pro rozhodnutí.
Žalobce tvrdí, že hlavním důvodem pro zastavení řízení o jeho žádosti o vydání nového
rozhodnutí je pouhá domněnka, že ve správním řízení jednal účelově. Vždyť již v předchozích
řízeních sám připustil, že svoji identitu změnil, a to proto, že se měl povinnost řídit pokyny
převaděčů. V době, kdy údaje o sobě měnil mu bylo pouhých 17 let, ocitl se v cizí zemi,
bez finančních prostředků a zkušeností.
Uvedl, že nejednal v žádném případě účelově, jak se domnívá žalovaný i soud, ale jednal
tak vzhledem ke svému nízkému věku a nezkušenosti.
Soud dospěl k závěru, že existují o žalobcově identitě pochybnosti, nezabýval
se však žalobní námitkou, jakým způsobem fungují státní orgány v Čínské lidové republice.
Obtížné zjištění identity osob souvisí se státní politikou jednoho dítěte (rodiče přihlašují
k identifikaci pouze první dítě) a tak v mnoha oblastech Číny neexistují o obyvatelstvu
patřičné doklady. Soud se nezabýval touto žalobní námitkou a jeho rozhodnutí
je proto nepřezkoumatelné. Správní orgán zbudoval své rozhodnutí na skutečnosti, že změnil-li
žalobce identitu, nemůže být jeho žádosti vyhověno, tato úvaha je špatná; žalovaný
nadto nezohlednil vyjádření orgánu sociálně právní ochrany dětí ze dne 17. 9. 2008, prokazující
snahu žalobce o integraci do společnosti. Ze všech těchto důvodů tedy žalobce navrhl,
aby Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek městského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
IV.
Žalovaný navrhl zamítnutí kasační stížnosti, odmítl správnost stěžovatelova tvrzení a plně
odkázal na důvody uvedené v rozsudku městského soudu, s nimiž se zcela ztotožnil.
V.
Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Kasační stížnost není důvodná.
Ke skutkovému základu, vztahujícímu se k projednávané věci je podstatné a ze správního
spisu i zřejmé, že správní řízení zahájil správní orgán přípisem ze dne 18. listopadu 2008,
tento také doručil do vlastních rukou zástupkyni žalobce. Obsahem oznámení o zahájení
správního řízení ve věci žádosti žalobce o zrušení rozhodnutí o správním vyhoštění bylo shrnutí
důvodů, pro které byl dřívějším rozhodnutím žalobce vyhoštěn, shrnutí zákonných podmínek
pro postup podle §122 odst. 5 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., upozornění na možnost
navrhovat nové důkazy k nyní uváděným novým tvrzením a především pak upozornění,
že ke správnímu vyhoštění žadatele došlo z důvodu nejasnosti o jeho identitě, kterou se dalším
šetřením (provedeným přes styčného policejního důstojníka, působícího na zastupitelském úřadu
ČR v Pekingu) do současné doby nepodařilo vyjasnit. Správní orgán současně vyzval žadatele,
aby se ke sdělení vyjádřil a upozornil jej, že pokud se tak ve stanovené lhůtě nestane, o žádosti
rozhodne.
Pro vytýčení rámce, v jehož mezích se bude Nejvyšší správní soud pohybovat
je podstatné, že žalobou napadeným rozhodnutím je rozhodnutí o zastavení řízení dle §102
odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, konkrétně pak zastavení řízení o žádosti žalobce
o vydání nového rozhodnutí, jímž mělo být zrušeno původní (již pravomocné) rozhodnutí
o správním vyhoštění.
Podle tohoto ustanovení správního řádu správní orgán usnesením zastaví řízení tehdy,
pokud žádost účastníka neodůvodňuje zahájení nového řízení. Směřuje-li žaloba proti takovému
rozhodnutí, pak je takto vymezeným okruhem rovněž určen přezkumný rámec odvolacího
orgánu a rovněž tak příslušného soudu. Jak žalovaný, tak i městský soud tedy k návrhu žalobce
posuzovali, zda-li žalobcova žádost odůvodňovala zahájení nového řízení či nikoliv, a zda-li byl
správní orgán oprávněn pro nedostatek důvodů řízení zastavit.
Znamená to, že nejen v žádosti samé může žalobce uvádět dostatek důvodů pro zahájení
nového řízení, které bylo již prve pravomocně ukončeno, ale je samozřejmě možné, aby žadatel
uváděl takové důvody i poté, co správní orgán o podané žádosti zahájí správní řízení a žadatele
vyzve k možnosti vyjádřit se ke skutečnostem dosud správními orgány zjištěným.
V tomto smyslu je nutné v případě žádosti cizince o zrušení rozhodnutí o správním
vyhoštění posuzovat nejen konkrétní okolnosti případu, ale také nové skutečnosti (zpravidla
uvedené v žádosti), pro něž se cizinec domnívá, že již pominuly důvody jeho správního
vyhoštění. V případě žalobce by takovými důvody mohly být skutečnosti, jimiž by objasnil
svoji identitu, respektive by odstranil pochybnosti o ní, popřípadě by uvedl skutečnosti,
které by správním orgánům pomohly při pátrání po jeho identitě. Nic takového však skutečně
žalobce neučinil, a to dokonce ani k výzvě správního orgánu k vyjádření se ke skutečnostem,
z nichž bude správní orgán při rozhodování o žalobcově žádosti vycházet.
Dalším možným okruhem nových skutečností, pro které by bylo nutno revidovat
již vydané rozhodnutí o správním vyhoštění by bezesporu patřil i možný zásah do rodinného
a soukromého života cizince, který by další výkon rozhodnutí o správním vyhoštění mohl
způsobit; a to právě proto, že zákon o pobytu cizinců v §119 odst. 5 (posléze §119 odst. 7,
ve znění účinném do 24. 6. 2006 a §119a odst. 2 v současném znění), zakazuje vydat rozhodnutí
o správním vyhoštění, jestliže by byl jeho důsledkem nepřiměřený zásah do soukromého
nebo rodinného života cizince. Je-li nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života
cizince překážkou vydání rozhodnutí o správním vyhoštění, musí být stejný tvrzený zásah
posouzen i u žádosti o zrušení takového rozhodnutí. Ostatně, zásah do soukromého a rodinného
života je třeba posoudit i z hledisek vyplývajících z judikatury Evropského soudu pro lidská práva
(viz např. Moustaquim proti Belgii, rozsudek ze dne 18. února 1991, Series A, č. 193; Boultif
proti Švýcarsku, stížnost č. 54273/00, ECHR 2001-IX). Ani tímto směrem však žalobce svoji
žádost nesměřoval.
Podstatné pro souzenou věc je tedy to, že je právě na žalobci, který hodlá vyvolat
nové řízení ve věci rozhodnutí o správním vyhoštění, aby shromáždil dostatek důvodů,
pro které jej správní orgán skutečně zahájí a které bude v tomto novém řízení prověřovat,
posuzovat a na základě nich pak znovu o věci rozhodovat. Pokud však žalobce takové důvody
nepředestře, pak správním orgánům nezbývá, než řízení pro jejich nedostatek zastavit. Jinými
slovy, nedá-li navrhovatel správním orgánům svým návrhem a důvody v něm uvedenými
příležitost ke zjišťování skutečností pro danou věc podstatných (zde jeho identity),
pak jim jen stěží může vytýkat nedostatečné zjištění okolností rozhodných pro věc samu.
V tomto ohledu je pak i bez významu stěžovatelova výtka nepřezkoumatelnosti
napadeného rozsudku městského soudu; je sice skutečností, že se městský soud nezabýval situací
v Číně stran registrace obyvatel a přehledu o nich, avšak tuto žalobní námitku chápe Nejvyšší
správní soud (zřejmě shodně s městským soudem) jako podporu k žalobcovu tvrzení,
že skutečnost, že nebyla žalobcova identita šetřením správních orgánů vyjasněna, je zaviněna
liknavostí správních orgánů. Pokud se však městský soud v odůvodnění napadeného rozsudku
zabýval a vypořádal s žalobní námitkou nedostatečně zjištěného skutkového stavu, zdůraznil,
že sám žalobce neposkytl svými návrhy či důvody dostatečný prostor k dalšímu zjišťování
či pátrání po žalobcově identitě, pak náležitostem odůvodnění v tomto ohledu vyhověl
a správnost kasační námitky nepřezkoumatelnosti rozsudku je nutno zcela odmítnout.
Pokud žalobce v žádosti o zrušení rozhodnutí o správním vyhoštění uváděl, že identitu
si po příchodu do České republiky změnil, protože plnil rozkazy převaděčů, pak je na místě výtka
správních orgánů i městského soudu, že takový stav však žalobce udržoval po velký úsek pobytu
na českém území, a to v průběhu navazujícího řízení o správním vyhoštění, aniž by jeho obava
z převaděčů byla již jakkoliv odůvodněna. Shledal-li žalovaný (jakož i městský soud) v takovém
žalobcově postupu prvky účelovosti, pak tento závěr sdílí i Nejvyšší správní soud.
Námitku, že správní orgány jen minimálně zohlednily vyjádření orgánu sociálně právní
ochrany dětí, jakož i další žalobcovy snahy o integraci vnesl stěžovatel nově až v kasační stížnosti;
námitka je proto nepřípustná (§104 odst. 4 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud neshledal rozsudek městského soudu nezákonným, proto kasační
stížnost jako nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
O nákladech řízení soud rozhodl podle §60 odst. 1 s. ř. s. za použití §120 s. ř. s.
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Úspěšnému žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává,
neboť ze soudního spisu je zřejmé, že mu žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti
nevznikly.
Podle §35 odst. 8 ve spojení s §120 s. ř. s. zástupci stěžovatele, jež mu byl soudem
ustanoven, hradí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát. V předmětné věci soud
ustanovené zástupkyni odměnu za zastupování v řízení o kasační stížnosti nepřiznal,
neboť v podání ze dne 21. 1. 2010 se nároku na odměnu a na náhradu hotových výdajů výslovně
vzdala.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. února 2010
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu