ECLI:CZ:NSS:2010:1.AS.75.2010:54
sp. zn. 1 As 75/2010 - 54
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové
a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobkyně D. H.,
zastoupené Mgr. Darinou Kučerovou, advokátkou se sídlem Sofijská 890/31, Děčín, adresa
pro doručování: Labská 137/17, Děčín, proti žalovanému Ministerstvu životního prostředí,
se sídlem Vršovická 65, Praha 10, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 11. 2006,
č. j. 542/1116/14/06/618, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 25. 2. 2010, č. j. 6 Ca 31/2007 - 27,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil
rozhodnutí České inspekce životního prostředí ze dne 18. 9. 2006,
č. j. 51/OOH/0541925.61/06/LDH, kterým byla žalobkyni jakožto fyzické osobě oprávněné
k podnikání uložena dle §66 odst. 5 zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých
dalších zákonů (dále jen zákon o odpadech), pokuta ve výši 750 000 Kč za nesplnění povinnosti
uložené rozhodnutím České inspekce životního prostředí ze dne 27. 1. 2006,
č. j. 51/OOH/0541925.16/06/LDH - odvézt z areálu RAMŠ v Sosnové u České Lípy veškeré
odpady. Tímto rozhodnutím Česká inspekce životního prostředí stanovila stěžovatelce lhůtu
k nápravě stavu způsobem, aby v objektu RAMŠ uložené odpady byly k využití předávány pouze
oprávněným osobám, a to tak, aby v objektu k datu 30. 4. 2006 byly nulové zásoby odpadů.
Žalobu, kterou žalobkyně brojila proti rozhodnutí žalovaného, tvrdíc pouze
nepřiměřenost uložené sankce, Městský soud v Praze zamítl shora uvedeným rozsudkem.
V odůvodnění k žalobním bodům konstatoval, že řízení před oběma stupni správního
orgánu je nutno posuzovat jako celek, soud proto vycházel z odůvodnění jak prvostupňového
rozhodnutí, tak rozhodnutí žalovaného.
Soud zdůraznil, že §67 odst. 2 zákona o odpadech stanovuje povinnost při stanovení
pokuty přihlížet zejména k závažnosti ohrožení životního prostředí, popřípadě k míře jeho
poškození. Toto měřítko vzaly správní orgány v úvahu. Vycházely především ze závěrů
znaleckého posudku znalce M. B. z oboru ochrany přírody, vod, odpadů a ekologické zátěže
k posouzení odpadů uložených v areálu bývalého zemědělského podniku Sosnová – RAMŠ
u České Lípy, za období prosinec 2005 až březen 2006, který si nechal vypracovat správní orgán
prvého stupně. Jako přitěžující okolnost vzaly správní orgány v úvahu skutečnost, že žalobkyně
sice zpočátku se správními orgány spolupracovala a sama navrhla termín k odstranění odpadů
z objektu, avšak tento termín nesplnila, cca 1300 tun zůstalo v objektu areálu a od konce května
2006 nebyla již v objektu žalobkyní vykonávána žádná činnost spojená s odklizením zbylého
odpadu. Soud zdůraznil, že žalovaný vzal v úvahu i to, že žalobkyni již byla opakovaně uložena
pokuta v souvislosti s nakládáním s odpady ve výši 300 000 Kč, tuto pokutu však žalobkyně
ani celou neuhradila a dle žalovaného ani tato nižší pokuta nesplnila svoji výchovnou funkci.
Nezbylo proto, než působit represivní pokutou uloženou ve výši 750 000 Kč.
K žalobní námitce, že nenastal škodlivý důsledek na životním prostředí, soud uvedl,
že ten nastat nutně nemusí, pro trestnost jednání postačí ohrožení životního prostředí. Jestliže
se jednalo o odpad, který byl tvořen různými, přesně nespecifikovanými součástmi, u nějž hrozilo
nebezpečí již při nakládání s ním, je zřejmé, že vzhledem k množství uloženého odpadu
existovala reálná možnost ohrožení životního prostředí.
Soud se dále zabýval i možností moderace trestu; uvedl, že není splněna základní
podmínka pro možnou moderaci, kterou je nepřiměřenost uloženého trestu.
Ustanovení §66 odst. 5 zákona o odpadech stanoví maximální rozpětí pokuty
do 1 000 000 Kč, pokuta byla uložena již opakovaně, a to ve výši 750 000 Kč; ve vztahu
k posouzení závažnosti ohrožení životního prostředí protiprávním jednáním žalobkyně, není
pokuta zjevně nepřiměřená. Kriteria pro její uložení, založená §67 odst. 2 zákona o odpadech,
byla dodržena. Námitky žalobkyně o minimálním zásahu do životního prostředí nemohou obstát,
neboť (jak plyne z odůvodnění rozhodnutí žalovaného) míra zásahu do životního prostředí byla
při úvaze o výši pokuty hodnocena.
Z hlediska případné moderace trestu soud shledal, že uložená pokuta byla úměrnou k výši
pokut ukládaných žalovaným v obdobných věcech a došlo tak k zohlednění zásady
proporcionality.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) včas kasační stížnost,
tvrdíc naplnění důvodů podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., tedy nezákonnost napadeného
rozhodnutí žalovaného pro vady řízení před ním. Uvedla, že uložená sankce je neadekvátní
danému stavu. Dle jejího názoru nebyla zohledněna míra a závažnost porušení zákona
v konkrétním případě. Nebylo ani zohledněno, že žalobkyně odvezla cca jednu třetinu odpadu,
k žádnému poškození životního prostředí podle ní nedošlo. Obecně dodala, že nebyly posouzeny
všechny skutkové a právní okolnosti významné pro uložení pokuty a její výši. Navrhla,
aby Nejvyšší správní soud rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně též požádala o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. O této žádosti
Nejvyšší správní soud samostatně nerozhodoval, neboť po provedení nezbytných procesních
úkonů následujících po předložení věci rozhodl přímo ve věci samé.
Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud se neztotožnil s námitkou nezohlednění závažnosti porušení
povinností žalobkyně při určení výše uložené pokuty.
Na úvod považuje soud za nutné připomenout, že žalobkyně již dříve naplnila skutkovou
podstatu správního deliktu tím, že v areálu RAMŠ v Sosnové, v němž se od konce roku 2005
nacházely odpady plastů, bylo minimálně na čtyřech místech zcela poškozeno oplocení, objekty
bývalého seníku a teletníků byly otevřeny a nashromážděné odpady byly tedy volně přístupné
a ze strany žalobkyně nebyly v rozporu s §16 odst. 1 písm. f), §18, §19 a §20 zákona
o odpadech zabezpečeny proti nežádoucímu znehodnocení, zcizení či úniku. Tyto skutečnosti
byly zjištěny při místních šetřeních, provedených správním orgánem ve dnech 17. 10. 2006
a 24. 11. 2006 za účelem kontroly plnění uložených nápravných opatření.
V souzené věci správní orgány jasně uvedly, jaké zjištěné skutečnosti vzaly v úvahu
ve prospěch i neprospěch žalobkyně (str. 4 napadeného rozhodnutí žalovaného), a tuto úvahu
shledal městský soud a nyní i Nejvyšší správní soud dostatečnou.
Bylo přihlédnuto k neodklizenému velkému množství odpadů (cca 1300 tun),
i k charakteru odpadů (plastový odpad z uživatelské sféry s obsahem příměsí, který nelze
bez vytřídění dále využít). Jednalo se přitom již o třetí porušení zákona o odpadech ze strany
žalobkyně. Správní orgány zohlednily i to, že žalobkyně sama navrhla termín pro definitivní
likvidaci odpadu do 30. 4. 2006. Již od počátku roku 2006 při každé kontrole byla stěžovatelka
na tento termín upozorňována, přesto převážná část odpadů zůstala ke stanovenému termínu
neodvezena. Přitěžující okolností je rovněž to, že koncem měsíce května ukončila veškeré práce
spojené s odklizením odpadů z areálu RAMŠ a se správním orgánem přestala úplně komunikovat.
Od počátku června 2006 až ke dni vydání napadeného rozhodnutí se stav odpadů v areálu
již nezměnil. Při stanovení výše pokuty bylo přihlédnuto i k tomu, že se stěžovatelka opakovaně
dopustila správního deliktu spojeného s hospodařením s odpady. Dříve uložená pokuta ve výši
300 000 Kč však nejen, že nebyla celá uhrazena, ale především nesplnila svůj výchovný
ani motivační účel vedoucí k žádoucímu chování v budoucnu; výše uložené pokuty je přiměřená
i nebezpečnosti jednání stěžovatelky. Žalovaný rovněž zdůraznil, že přímé poškození životního
prostředí není rozhodujícím faktorem; je jím již pouhá potencionalita takového stavu.
Podle názoru Nejvyššího správního soudu výše uložené pokuty vyplynula z řádného
posouzení závažnosti ohrožení životního prostředí protiprávní činností žalobkyně, přičemž
správní orgány použily pro její stanovení relevantní kritéria. Ani kasační soud tak předmětnou
sankci nepovažuje za nepřiměřenou.
Nejvyšší správní soud tedy shledal námitky žalobkyně nedůvodnými. Jelikož v řízení
nevyšly najevo ani žádné vady, k nimž musí kasační soud přihlížet z úřední povinnosti (§109
odst. 3 s. ř. s.), zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle §60 odst. 1 za použití §120 s. ř. s.
Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměla úspěch; žalovanému
správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu
nákladu řízení příslušelo, náklady řízení nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. září 2010
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu