ECLI:CZ:NSS:2010:1.AS.83.2009:60
sp. zn. 1 As 83/2009 - 60
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobce Ing. R. K.,
zastoupený JUDr. Petrem Vališem, advokátem se sídlem Pplk. Sochora 4, 170 00 Praha 7,
proti žalovanému Národnímu bezpečnostnímu úřadu, se sídlem Na Popelce 2/16,
P. O. Box 49, 150 06 Praha 5, proti rozhodnutí ředitele žalovaného ze dne 26. 4. 2007,
č. j. 180/2007-NBÚ/07-OP, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 18. 6. 2009, č. j. 5 Ca 163/2007 - 25,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Na základě žádosti žalobce ze dne 31. 3. 2005 o vydání osvědčení pro styk s utajovanými
skutečnostmi pro stupeň utajení „Důvěrné“ vydal žalovaný dne 29. 6. 2006 rozhodnutí
čj. 27929/2006-NBÚ/PFO-P, jímž se požadované osvědčení nevydává. Rozhodnutím ze dne
24. 10. 2006, čj. 260/2006-NBÚ/07-OP, ředitel žalovaného vyhověl podanému rozkladu
a rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí. Důvodem
tohoto postupu byla závažná procesní vada spočívající v tom, že v bezpečnostním svazku
vedeném k bezpečnostní prověrce žalobce nebyl založen výsledek šetření Bezpečnostní
a informační služby (dále jen „BIS“) čj. D382/2004-NBÚ/PFO-P, ačkoliv na něj odkazoval další
dokument, z nějž žalovaný při svém rozhodnutí vycházel, a ačkoliv tento výsledek šetření
obsahoval závažné skutečnosti, které nasvědčují výskytu bezpečnostních rizik v případě žalobce.
Žalovaný tedy v novém řízení doplnil bezpečnostní spis o požadované materiály,
jež vyhodnotil, a následně dne 12. 1. 2007 pod čj. 4668/2007-NBÚ/P opětovně rozhodl tak,
že požadované osvědčení pro stupeň utajení „Důvěrné“ nevydává. Shledal totiž u žalobce
bezpečnostní riziko podle §14 odst. 3 písm. d) zákona č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných
informací a o bezpečnostní způsobilosti, neboť žalobce v průběhu bezpečnostního řízení uvedl
nepravdivé informace ohledně svých kontaktů s osobou E. F. Rovněž shledal bezpečnostní riziko
podle §14 odst. 3 písm. e) téhož zákona, neboť žalobce měl styky s osobou, která vyvíjí nebo
vyvíjela činnost proti zájmu České republiky. Rozklad žalobce zamítl ředitel žalovaného
rozhodnutím ze dne 26. 4. 2007, čj. 180/2007-NBÚ/07-OP.
Proti rozhodnutí ředitele žalovaného podal žalobce žalobu k Městskému soudu v Praze,
který ji rozsudkem ze dne 18. 6. 2009, čj. 5 Ca 163/2007 - 25, zamítl.
Ve včas podané kasační stížnosti žalobce namítl, že žalovaný porušil jeho základní právo
uvedené v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, tj. právo vyjádřit se ke všem
prováděným důkazům. Konkrétně mu neumožnil seznámit se a vyjádřit se ke zprávám BIS
čj. D382/2004-NBÚ/PFO-P a čj. D634/2006-NBÚ/PFO-P vedených v utajované části
bezpečnostního svazku, které vedly k nevydání osvědčení pro styk s utajovanými skutečnostmi
pro stupeň utajení „Důvěrné“. Krajský soud svým rozsudkem tento postup žalovaného posvětil.
Žalobce k tomu odkázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 4. 2008,
čj. 2 As 41/2007 - 58, a ze dne 20. 6. 2007, čj. 6 Azs 142/2006 - 58 (dostupné
na www.nssoud.cz), z nichž podle žalobce vyplývá, že žalovaný měl žalobci minimálně sdělit
obsah informace – důkazu (anonymizované či agregované údaje), který odůvodnil závěr
o nevydání osvědčení, a ne jen odkázat na důkaz proti žalobci v podobě zpráv zpravodajské
služby. Tento přístup potvrzuje dle žalobce i judikatura Ústavního soudu. Skutečnost, že sám
soud se seznámil s obsahem utajované části bezpečnostního spisu, a poté usoudil, že se opravdu
jedná o důkazy odůvodňující nevydání osvědčení, nemůže podle žalobce napravit porušení jeho
procesního práva seznámit se s těmito důkazy a vyjádřit se k nim.
K otázce uvedení nepravdivých informací do bezpečnostního dotazníku žalobce namítl,
že do tohoto dotazníku nemohl uvést všechny informace, neboť byl jako bývalý zaměstnanec
BIS vázán povinností mlčenlivosti, které nebyl zbaven, o čemž žalovaný věděl. Žalobce proto
mohl do bezpečnostního dotazníku uvést pouze část informací, které podle jeho názoru
nepodléhaly stupni utajení, s tím, že se chce k některým skutečnostem ústně vyjádřit, neboť nebyl
zproštěn mlčenlivosti ze strany BIS. Pokud žalovaný pracuje s širším okruhem informací, které
pocházejí ze spisu BIS, pak jde o informace podléhající stupni utajení, a žalobci proto nemůže být
kladeno k tíži, že v rámci vyplňování bezpečnostního dotazníku takové informace neuvedl.
Žalobce shrnul, že si není vědom, že by do bezpečnostního dotazníku uvedl nepravdivé
informace; pouze některé informace vzhledem ke své povinnosti mlčenlivosti neuvedl. Ačkoliv
o zbavení povinnosti mlčenlivosti žádal, nebylo mu vyhověno, musel tedy povinnost mlčenlivosti
dodržet a splnění této povinnosti mu nemůže být kladeno k tíži. Pokud je ve zprávách BIS
uvedeno, že žalobce uvedl nepravdivé informace, nemůže se k tomu vyjádřit, neboť mu bylo
odepřeno se s těmito zprávami seznámit.
K otázce styku s osobou E. F. pak konstatoval, že se s ní skutečně stýkal, neboť k tomu
byl jako zaměstnanec BIS svými nadřízenými úkolován. Tato osoba nebyla v době působení
žalobce u BIS označena za osobu vyvíjející činnost směřující proti zájmům České republiky. Při
odchodu žalobce od BIS a ani nikdy poté mu nebylo nikým řečeno, že se s touto osobou nemá
nadále stýkat ani že by byla tato osoba považována za osobu, která by vyvíjela činnost směřující
proti zájmům České republiky. Po odchodu od BIS žalobce sám začal ukončovat styk s touto
osobou, neboť se dozvěděl o policejním šetření k této osobě z důvodu podezření na
hospodářskou trestnou činnost. Podle informací žalobce však tato osoba nebyla ani obviněná:
tato skutečnost pak nemůže být na překážku vydání předmětného osvědčení. Navíc po odchodu
od BIS byl žalobce stále držitelem osvědčení na stupeň „Tajné“, tzn. že pokud by se žalobce
stýkal s osobou vyvíjející činnost směřující proti zájmům České republiky, jistě by žalovaný zahájil
příslušné kroky k odebrání tohoto osvědčení žalobci.
Z těchto důvodu žalobce navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek Městského soudu
v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti poukázal na skutečnost, že městský soud
projednával žalobu již za účinnosti zákona č. 412/2005 Sb., který v §133 obsahuje samostatnou
úpravu soudního přezkumu rozhodnutí ředitele žalovaného; městský soud v souladu s tímto
ustanovením rozhodl o oddělení té části spisu, v níž jsou obsaženy utajované informace.
Žalovaný si je vědom určitých omezení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces
v řízeních s utajovanými informacemi. Poukazuje však na nálezy Ústavního soudu ze dne
12. 7. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 11/2000, a ze dne 6. 9. 2007, sp. zn. II. ÚS 377/04 (dostupné
z http://nalus.usoud.cz), v nichž Ústavní soud připustil – při splnění podmínky nezávislého
soudního přezkumu – možnost neuvádět do rozhodnutí o nevydání osvědčení zejména takové
důvody, jejichž zveřejnění by ohrožovalo legitimní veřejný zájem na ochraně utajovaných
informací, popř. by se dotýkalo oprávněných zájmů třetích osob. Žalobcova věc byla
přezkoumána nezávislým soudem, přičemž postup žalovaného i městského soudu byl v souladu
s judikaturou Nejvyššího správního soudu, podle níž existují výjimečné případy, kdy není možno
účastníkům řízení sdělit obsah utajovaných informací (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 9. 4. 2009, čj. 7 As 5/2008 - 63, www.nssoud.cz). Podle žalovaného jde v případě žalobce
právě o tuto situaci. Dále žalovaný poukázal na to, že v rámci přezkumného řízení soud
neprovádí dokazování ohledně utajovaných informací, neboť by tím nahrazoval činnost
správního orgánu, nýbrž jejich obsah posuzuje z toho pohledu, zda dostatečně odůvodňuje závěr
o shledaných bezpečnostních rizicích či nikoliv. Dokazování plní ve správním soudnictví
subsidiární roli, a pokud by soud prováděl dokazování utajovanou částí spisového materiálu,
přesunulo by se soudní řízení z roviny řízení přezkumného do roviny řízení nalézacího. Žalovaný
proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud si musel před samotným přezkumem jednotlivých kasačních
námitek vyjasnit, podle které právní úpravy se řídilo řízení před žalovaným a následně i řízení
před soudem. Žádost žalobce o vydání osvědčení pro styk s utajovanými skutečnostmi
pro stupeň utajení „Důvěrné“ byla podána ještě za účinnosti staré právní úpravy – zákona
č. 148/1998 Sb., o ochraně utajovaných skutečností a o změně některých zákonů. Žalovaný
nicméně prověrku nedokončil do dne 1. 1. 2006, kdy nabyl účinnosti nový zákon č. 412/2005.
Proto v souladu s §157 odst. 18 a 28 postupoval při jejím dokončení podle procesních
ustanovení zákona č. 148/1998 Sb., avšak hmotněprávní otázky (zejména bezpečnostní riziko)
posoudil podle úpravy nové (k tomu viz podrobně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
ze dne 15. 1. 2009, čj. 1 As 99/2008 - 89, publikovaný pod č. 1808/2009 Sb. NSS). Opravný
prostředek proti rozhodnutí žalovaného posoudil ředitel žalovaného správně jako rozklad podle
§125 zákona č. 412/2005 Sb. (k tomu viz též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
7. 8. 2007, čj. 5 As 27/2007 - 75, dostupný na www.nssoud.cz). Jelikož ředitel žalovaného
rozhodnutí žalovaného zrušil podle §131 odst. 3 písm. a) zákona č. 412/2005 Sb., došlo
doručením rozhodnutí o rozkladu žalobci v souladu s §93 odst. 1 písm. d) téhož zákona
k zahájení nového řízení. Toto řízení a rozhodnutí žalovaného a ředitele žalovaného v něm
učiněná se pak plně řídila ustanoveními nového zákona č. 412/2005 Sb. Z tohoto pohledu
je i pro následný soudní přezkum těchto rozhodnutí určující úprava obsažená v zákoně
č. 412/2005 Sb.
V první kasační námitce žalobce brojil proti tomu, že mu v rámci řízení před žalovaným
nebylo umožněno nahlédnutí do utajovaných částí spisu a že se nemohl vyjádřit k informacím
v nich obsažených. Vzhledem k tomu, že žalobce i žalovaný argumentují v této souvislosti řadou
rozhodnutí Ústavního i zdejšího soudu a vzhledem ke změnám v právní úpravě, k nimž došlo
zákonem č. 412/2005, považuje Nejvyšší správní soud nejprve za nutné shrnout dosavadní
soudní výklad ústavních a zákonných požadavků na rozhodování a dokazování v bezpečnostním
řízení a jeho soudní přezkum.
Předně je třeba poukázat na nález Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2001, sp. zn.
Pl. ÚS 11/2000, následovaný řadou dalších rozhodnutí (např. usnesení ze dne 28. 6. 2002, sp. zn.
IV. ÚS 615/01, nebo žalovaným zmiňovaný nález ze dne 6. 9. 2007, sp. zn. II. ÚS 377/04),
v nichž Ústavní soud vyslovil závěr, že za stavu nastoleném zákonem č. 148/1998 Sb.,
kdy rozhodnutí Národního bezpečnostního úřadu neobsahovala důvody nevydání osvědčení
k seznamování se s utajovanými informacemi a navrhovaná osoba současně neměla možnost
se náležitě bránit prostřednictvím přezkumu rozhodnutí před nezávislým soudem, je třeba tato
rozhodnutí považovat za porušující práva zaručovaná čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv
a svobod.
Nový zákon č. 412/2005 Sb. pak zavedl následující právní úpravu. V §89 odst. 7
garantoval účastníku řízení a jeho zástupci právo nahlížet před vydáním rozhodnutí
do bezpečnostního svazku a činit si z něj výpisy, ovšem s výjimkou té části bezpečnostního
svazku, která obsahuje utajovanou informaci. U náležitostí rozhodnutí žalovaného pak zákon
v §122 odst. 3 specifikoval, že v odůvodnění se uvedou důvody vydání rozhodnutí, podklady
pro jeho vydání, úvahy, kterými se žalovaný řídil při jejich hodnocení a při použití právních
předpisů. Jsou-li některé z důvodů vydání rozhodnutí utajovanými informacemi, uvede
se v odůvodnění pouze odkaz na podklady pro vydání rozhodnutí a jejich stupeň utajení. Úvahy,
kterými se žalovaný řídil při jejich hodnocení, a důvody vydání rozhodnutí se uvedou pouze
v rozsahu, ve kterém nejsou utajovanými informacemi.
Současně s těmito omezeními však zákon č. 412/2005 Sb. upravil výslovně i soudní
přezkum rozhodnutí ředitele žalovaného, který vzhledem ke specifikům bezpečnostního řízení
vymezil v §133 odst. 2 a 3 následovně. Dokazování v soudním řízení se provádí tak, aby byla
šetřena povinnost zachovávat mlčenlivost o utajovaných informacích obsažených ve výsledcích
šetření nebo v údajích z evidencí zpravodajských služeb nebo policie. K těmto okolnostem
lze provést důkaz výslechem jen tehdy, byl-li ten, kdo povinnost mlčenlivosti má, této povinnosti
příslušným orgánem zproštěn; zprostit mlčenlivosti nelze pouze v případě, kdy by mohlo dojít
k ohrožení nebo vážnému narušení činnosti zpravodajských služeb nebo policie; přiměřeně
se postupuje i v případech, kdy se důkaz provádí jinak než výslechem. Úřad označí okolnosti
uvedené v odstavci 2, o kterých tvrdí, že ve vztahu k nim nelze zprostit mlčenlivosti, a předseda
senátu rozhodne, že části spisu, k nimž se tyto okolnosti váží, budou odděleny, jestliže činnost
zpravodajských služeb nebo policie může být ohrožena nebo vážně narušena; do oddělených
částí spisu účastník řízení, jeho zástupce a osoby zúčastněné na řízení nahlížet nemohou.
V ostatním nejsou ustanovení zvláštního právního předpisu o dokazování, označování částí spisu
a nahlížení do něj dotčena. Tomu odpovídá ustanovení §45 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní (dále též „s. ř. s.“), podle nějž při předložení spisu správní orgán vždy označí
ty části spisu, které obsahují utajované informace chráněné zvláštním zákonem, a předseda senátu
tyto části spisu vyloučí z nahlížení. V odst. 4 citovaného ustanovení je stanoveno, že nelze
z nahlížení vyloučit části spisu uvedené v odstavci 3, jimiž byl nebo bude prováděn důkaz
soudem.
Nejvyšší správní soud již ve vztahu k předchozí právní úpravě akceptoval, že účastník
bezpečnostního řízení je omezen v přístupu k utajovaným částem bezpečnostního svazku
a že žalovaný v rozhodnutí uvádí v případě utajovaných informací (dříve skutečností) pouze
odkaz na podklady, z nichž vycházel (viz rozsudek ze dne 19. 11. 2009, čj. 5 As 83/2008 - 101,
dostupný na www.nssoud.cz), přičemž tento přístup není třeba měnit ani za úpravy stávající.
To ostatně Nejvyšší správní soud potvrdil v rozsudku ze dne 9. 4. 2009, čj. 7 As 5/2008 - 63,
publikovaném pod č. 1951/2009 Sb. NSS, v němž konstatoval, že „rozhodnutí NBÚ jen proto,
že v něm nejsou uvedeny utajované důvody, pro které byl stěžovatel shledán bezpečnostně nezpůsobilým, nelze
považovat za nepřezkoumatelné. NBÚ totiž postupoval v souladu s ustanovením §122 odst. 3 zákona o ochraně
utajovaných informací, podle kterého jsou-li některé z důvodů vydání rozhodnutí utajovanými informacemi, uvede
se v odůvodnění pouze odkaz na podklady pro vydání rozhodnutí a jejich stupeň utajení. K tomu lze odkázat
na nález Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2007, sp. zn. II. ÚS 377/04, ve kterém tento soud vyslovil, že „není
jistě možné, aby byl NBÚ pod záminkou absolutního zachování procesních práv účastníka nucen uvádět ve svých
rozhodnutích skutečnosti, které by mohly ohrozit zájem státu, efektivitu práce zpravodajských služeb či policejních
složek, anebo bezpečnost jejich agentů či třetích osob“. Je totiž třeba vzít v potaz legitimní veřejný zájem
na ochraně utajovaných informací a neuvádět do rozhodnutí takové důvody, jejichž zveřejnění by takový zájem
ohrožovalo. V tomto smyslu tedy rozhodnutí, u něhož nejsou v souladu s §122 odst. 3 zákona o ochraně
utajovaných informací uvedeny důvody proto, že jde o utajované informace, jen proto za nepřezkoumatelné
považovat nelze, neboť zákon zde výjimečně umožňuje v rozhodnutí tyto důvody neuvádět. Přezkoumatelnost
rozhodnutí je pak zajištěna, byť nepochybně obtížněji než u „běžných“ správních rozhodnutí tím, že orgán,
jenž má pravomoc správní rozhodnutí přezkoumávat (tj. v první řadě soudy ve správním soudnictví) musí mít plný
přístup k podkladům rozhodnutí obsaženým ve správním spisu.“ Poukazoval-li žalobce v této souvislosti
na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 6. 2007, čj. 6 Azs 142/2006 - 58, s tím,
že žalovaný měl žalobci minimálně sdělit obsah informace – důkazu (anonymizované
či agregované údaje), je třeba konstatovat, že se v tomto případě jednalo o poskytnutí
utajovaných informací v azylovém řízení, přičemž Nejvyšší správní soud se v tomto rozsudku
výslovně vymezil vůči poskytování takových informací v řízení bezpečnostním. Povinnost
poskytnout obsah utajované informace v přiměřené formě proto nelze na bezpečnostní řízení
vztáhnout; srov. však dále použití této judikatury v soudním přezkumu rozhodnutí
v bezpečnostním řízení.
Uvedená omezení účastníka bezpečnostního řízení totiž podle zdejšího soudu musí být
kompenzována dostatečnou ochranou účastníka řízení v přezkumném řízení před soudem. Proto
zdejší soud již za znění staré úpravy dovodil (viz rozsudky ze dne 24. 4. 2008, č. j. 2 As 31/2007 –
107, a ze dne 24. 4. 2008, č. j. 2 As 41/2007 – 58), že v soudním řízení lze zásadně provádět
dokazování i ohledně obsahu utajovaných skutečností. To neplatí jen výjimečně, a to v případě,
že by seznámení účastníků řízení s nimi vedlo k výraznému ohrožení obrany nebo bezpečnosti
státu či jiných důležitých státních zájmů. I v takovém případě však soud (nikoliv správní orgán)
musí zvažovat, zda není možné účastníky řízení seznámit s obsahem utajované informace
v přiměřené formě (např. anonymizované či agregované údaje). Pouze výjimečně si lze představit,
že by nebylo možno účastníkům řízení sdělit vůbec nic. Tuto judikaturu lze v zásadě použít
i za účinnosti zákona č. 412/2005 Sb., byť ten v §133 odst. 2 upřesňuje, že dokazování nelze
provádět tam, kde by mohlo dojít k ohrožení nebo vážnému narušení činnosti zpravodajských
služeb nebo policie. Tyto závěry je pak třeba vnímat v kontextu rozsudku ze dne 19. 11. 2009,
čj. 5 As 83/2008 - 101, dostupném na www.nssoud.cz, v němž zdejší soud dospěl k závěru,
že „ačkoli za běžných okolností nelze obsah správního spisu považovat za důkaz prováděný v řízení před soudem
(tj. v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu), neboť správní spis zachycuje průběh správního řízení,
mj. tedy i dokazování, k němuž došlo již v řízení před správním orgánem, jiná situace je v případech,
kdy do správního spisu jsou vloženy listinné důkazy, z nichž správní orgán sice vycházel ve svém rozhodnutí,
které ovšem nemohly být jakožto důkazy plnohodnotně provedeny ve správním řízení, neboť obsahují utajované
informace (dříve skutečnosti) a podle příslušné právní úpravy k nim účastník správního řízení neměl přístup.
V takovém případě byl městský soud podle názoru Nejvyššího správního soudu povinen na tyto listiny vztáhnout
analogicky ustanovení §45 odst. 4 s. ř. s., tedy nahlížet na ně, jakoby jimi byl v řízení před městským soudem
prováděn důkaz.“ Pokud dojde k situaci, kdy účastníku bezpečnostního řízení není ani v řízení
před soudem umožněno seznámit se s utajovanými částmi bezpečnostního svazku, pak to
pro soudní přezkum znamená, že „ve vztahu k informacím, jež nejsou účastníku řízení zpřístupněny,
neplatí, že se tento zásadně drží pouze v mezích žalobních bodů. Ustanovení §75 odst. 1 s. ř. s. je proto v daném
případě nepoužitelné, neboť jeho aplikací by v daném případě došlo k faktickému odepření soudní ochrany –
účastník řízení nemůže efektivně namítat nezákonnost určitých zjištění, neví-li ani, co je jejich obsahem. V této
specifické situaci to naopak musí být soud, který „supluje“ aktivitu účastníka řízení a přezkoumá relevanci
utajovaných informací ze všech hledisek, která se vzhledem k povaze věci jeví důležitými.“ (viz rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 4. 2009, čj. 7 As 5/2008 - 63, publikovaný
pod č. 1951/2009 Sb. NSS).
Nejvyšší správní soud tedy shrnuje, že účastník bezpečnostního řízení není oprávněn
nahlížet do utajované části bezpečnostního svazku a žalovaný není povinen uvádět ve svých
rozhodnutích důvody, které jsou utajovanými informacemi; postačí na ně pouze odkázat.
Současně však musí být účastníkovi bezpečnostního řízení na základě jeho žaloby poskytnuta
ochrana soudy ve správním soudnictví, a to za těchto podmínek:
1) z nahlížení lze (resp. za podmínek §133 odst. 3 zákona č. 412/2005 Sb. je nutno)
v rámci soudního řízení vyloučit ty části spisu, které obsahují utajované informace;
2) z nahlížení obecně nelze vyloučit části spisu, jimiž byl nebo bude prováděn důkaz
soudem (za podmínek za podmínek §46 odst. 6 s. ř. s. ve spojení s §58 odst. 5 zákona
č. 412/2005 Sb.); k vyloučení by mohlo dojít pouze v případě možného ohrožení nebo vážného
narušení činnosti zpravodajských služeb nebo policie, přičemž i v takovém případě by měl soud
zvážit možnost poskytnout účastníkovi bezpečnostního řízení (žalobci) alespoň anonymizované
či agregované údaje;
3) pokud by vůbec nebylo možné poskytnout žalobci přístup k utajovaným informacím
byť v určité omezené formě, není soud vázán žalobními body a přezkoumá relevanci utajovaných
informací ze všech hledisek, která se vzhledem k povaze věci jeví důležitými.
Takto široce pojímanou soudní ochranu účastníka bezpečnostního řízení považuje
Nejvyšší správní soud za dostatečné vyvážení určitých omezení práva na spravedlivý proces,
které účastník řízení musí strpět, jež jsou ale zároveň takovému typu řízení nutně vlastní
a ústavně akceptovatelná.
S ohledem na předestřené závěry Nejvyšší správní soud žalobcem namítané pochybení
žalovaného neshledává: žalovaný postupoval správně, pokud žalobci neumožnil nahlédnout
do utajovaných částí bezpečnostního svazku (srov. úřední záznam ze dne 23. 11. 2006) a rovněž
nijak nepochybil, pokud v odůvodnění svého rozhodnutí (obdobně i ředitel žalovaného
v rozhodnutí o rozkladu) v případě důvodů, které jsou utajovanými informacemi, pouze odkázal
na podklady pro vydání rozhodnutí a jejich stupeň utajení.
Zcela jinou otázkou je však postup městského soudu ohledně utajované části
bezpečnostního svazku. Ze soudního spisu vyplývá (srov. č. l. 12), že žalovaný městskému soudu
v souladu s §133 odst. 3 zákona č. 412/2005 Sb., označil okolnosti (přesněji řečeno označil
přímo část spisového materiálu), o kterých tvrdil, že ve vztahu k nim nelze zprostit mlčenlivosti.
Předsedkyně rozhodujícího senátu však zjevně rezignovala na postup předvídaný citovaným
ustanovením, tj. nerozhodla, že části spisu, k nimž se tyto okolnosti váží, budou odděleny
a že účastník řízení, jeho zástupce a osoby zúčastněné na řízení do nich nebudou moci nahlížet.
Městský soud naopak bez dalšího ve věci meritorně rozhodl. Z hlediska soudního řádu správního
jde nepochybně o vadu řízení před soudem podle §103 odst. 1 písm. d).
Tuto vadu nemůže zhojit skutečnost, že žalobce ani jeho zástupce nahlédnout do spisu
výslovně nepožadovali, neboť povinnost předsedy senátu rozhodnout o této věci je výslovně
uložena zákonem, a to jak zvláštním ustanovením §133 odst. 3 zákona č. 412/2005 Sb., tak i §45
odst. 3 s. ř. s. Navíc, jak městský soud několikrát v napadeném rozsudku uvedl, sám
se s utajovanou částí bezpečnostního svazku seznámil a z hlediska jejího obsahu hodnotil
zákonnost rozhodnutí ředitele žalovaného, a tedy v souladu se zmiňovaným rozsudkem ze dne
19. 11. 2009, čj. 5 As 83/2008 - 101, prováděl dokazování. Bylo tedy zcela nezbytné,
aby předsedkyně senátu městského soudu zvážila a rozhodla, zda je v případě skutečností
označených žalovaným naplněna podmínka ohrožení nebo vážného narušení činnosti
zpravodajských služeb nebo policie, neboť od tohoto bodu se odvíjí jednak to, zda žalobce a jeho
zástupce budou mít v rámci soudního řízení přístup k utajované části spisu (za podmínek §46
odst. 6 s. ř. s. ve spojení s §58 odst. 5 zákona č. 412/2005 Sb.) a jednak to, zda bude třeba ve věci
nařídit ústní jednání, jelikož v souladu s §77 odst. 1 s. ř. s. může soud provádět dokazování
pouze při jednání. Nutnost nařizovat jednání by odpadla právě pouze v případě,
kdy by dokazování vzhledem k možnému ohrožení nebo vážnému narušení činnosti
zpravodajských služeb nebo policie nebylo možné uskutečnit, resp. by nebylo možné sdělit
žalobci obsah utajovaných informací ani v přiměřené formě.
V souladu s §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. však vada řízení může být důvodem pro zrušení
rozsudku městského soudu pouze v případě, že mohla mít vliv na zákonnost jeho rozhodnutí.
V daném případě by vliv na zákonnost zjevně nenastal v případě, kdy by zpřístupnění obsahu
utajované části bezpečnostního svazku žalobci či jeho zástupci mohlo znamenat ohrožení
či vážné narušení činnosti zpravodajských služeb nebo policie, což zřejmě městský soud
implicitně předpokládal. Nejvyšší správní soud se proto seznámil s utajovanou částí
bezpečnostního svazku a uzavřel, že je třeba dospět k závěru, že utajovaná část spisu obsahuje
takové informace, pro něž nemohlo přicházet do úvahy zproštění mlčenlivosti a byla tak splněna
podmínka ohrožení nebo vážného narušení činnosti zpravodajských služeb nebo policie.
Předmětná vada řízení před městským soudem tak nemohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí.
V další části kasační stížnosti žalobce nesouhlasil s žalovaným, že do bezpečnostního
dotazníku uvedl nepravdivé informace: podle žalobce pouze některé informace neuvedl, jelikož
byl vázán povinností mlčenlivosti, které nebyl zproštěn.
K otázce povinnosti mlčenlivosti Nejvyšší správní soud prostudoval správní spis včetně
jeho utajované části a dospěl k závěru, že námitka není důvodná.
Z přílohy č. 2 spisu čj. D 24/2007-NBÚ/07-OP (utajená části spisu) vyplývá,
že Bezpečnostní informační služba provedla se stěžovatelem bezpečnostní pohovor dle §30
odst. 2 zákona č. 148/1998 Sb., v němž měl stěžovatel prostor podrobně se vyjádřit ke svým
majetkovým poměrům, vztahu s osobou E. F. a ke kontaktům s cizími státními příslušníky.
Informace Bezpečnostní informační služby ze dne 16. 6. 2006, čj. 1873/2006 – BIS-1 (zaslaná
žalovanému pod č. D 634/2006 – NBÚ/PFO – P), obsahuje konkrétní údaje, které informace
stěžovatel v bezpečnostním dotazníku a posléze i při bezpečnostním pohovoru uvedl nepravdivě,
současně Bezpečnostní informační služba označila zjištění za utajované informace, ke kterým
nelze zprostit mlčenlivosti a žádala o jejich označení ve smyslu §133 odst. 3 zákona
č. 412/2005 Sb. Soud ověřil, že důvodem výskytu bezpečnostního rizika byla skutečnost,
že stěžovatel uvedl v bezpečnostním dotazníku a při bezpečnostním pohovoru informace
nepravdivé, nikoliv že by určité skutečnosti zamlčel. Z tohoto důvodu proto není podstatná
obrana stěžovatele, pokud dovozuje, že určité informace o této osobě nemohl uvést proto, že byl
vázán povinností mlčenlivosti, neboť bezpečnostní riziko nespočívá v tom, že by určité
informace stěžovatel neuvedl, ale v tom, že o svých stycích s osobou E. F. uvedl informace
nepravdivé.
V poslední kasační námitce pak žalobce sporoval závěr žalovaného, který u něj shledal
bezpečnostní riziko podle §14 odst. 3 písm. e) zákona č. 412/2005 Sb., tj. styk s osobou,
která vyvíjí nebo vyvíjela činnost směřující proti zájmům České republiky. Zde se Nejvyšší
správní soud plně shoduje s argumentací městského soudu a žalovaného. Pokud žalovaný
vyhodnotil činnost zmiňované osoby jako činnost směřující proti zájmům České republiky, nemá
proti tomuto závěru zdejší soud po prostudování zpráv BIS v utajované části bezpečnostního
svazku námitek.
Skutečnost, zda žalobce věděl o tom, že tato osoba vyvíjí či nevyvíjí činnost proti zájmům
České republiky, je z hlediska hodnocení bezpečnostní rizika zcela irelevantní. Existence
bezpečnostního rizika není založena na subjektivní kategorii vědomosti, a žádnou roli tudíž
nehraje to, zda žalobce byl o závadných aktivitách této osoby informován či nikoliv. Naopak
pro shledání bezpečnostního rizika postačuje zcela objektivní skutečnost: styk s osobou, jejíž
činnost je namířena proti zájmům České republiky. Rovněž nelze souhlasit s úzkým pojímáním
takové osoby jako toho, kdo byl odsouzen za trestný čin či shledán vinným z přestupku: §14
odst. 3 písm. e) zákona č. 412/2005 Sb. spáchání trestného činu nebo přestupku ze strany takové
osoby nepožaduje a navíc činnost proti zájmům České republiky může spočívat i v aktivitách,
které trestní právo nebo správní právo trestní nepostihuje.
Konečně namítá-li žalobce, že po odchodu od BIS byl stále držitelem osvědčení
na stupeň „Tajné“, a žalovaný přitom nezahájil příslušné kroky k odebrání tohoto osvědčení,
ačkoliv se měl žalobce stýkat s osobou vyvíjející činnost směřující proti zájmům České republiky,
nelze s ním souhlasit. Předně skutečnost, že žalobce byl v určité době držitelem osvědčení
na stupeň „Tajné“ není relevantní pro posouzení skutečností zjištěných později. Navíc se ale jeho
tvrzení nezakládají na pravdě. Žalobce totiž sám v dotazníku pro bezpečnostní prověrku fyzické
osoby a v jeho doplňující části I. uvedl, že předmětné osvědčení platilo do 19. 8. 2004. Dne
16. 8. 2004 však byla žalobci doručena pozvánka žalovaného k účasti na bezpečnostním
pohovoru, jelikož se vyskytly skutečnosti, které by mohly vést k odebrání tohoto osvědčení.
Jak se žalobce později dozvěděl, důvodem měly být právě jeho styky s osobou E. F. Žalovaný
tedy příslušné kroky k odebrání osvědčení zahájil, nicméně ještě předtím uplynula platnost
předmětného osvědčení, takže v řízení nebylo třeba pokračovat.
Jelikož v řízení o kasační stížnosti nevyšly najevo žádné vady, k nimž je nutno přihlížet
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 s. ř. s.), Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost
jako nedůvodnou. O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s §60
odst. 1 s. ř. s. Žalobce neměl ve věci úspěch, a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení;
žalovanému v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. února 2010
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu