ECLI:CZ:NSS:2010:1.AZS.18.2010:145
sp. zn. 1 Azs 18/2010 - 145
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové, JUDr. Zdeňka Kühna, Mgr. Daniely Zemanové
a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobkyně: E. K., zastoupená Mgr. Bohdanou
Novákovou, advokátkou se sídlem Pod Terebkou 12, Praha, proti žalovanému Ministerstvu
vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 10. 2007,
č. j. OAM-1-707/VL-07-12-2007, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského
soudu v Ostravě ze dne 30. 11. 2009, č. j. 64 Az 93/2008 - 114,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Odměna advokátky Mgr. Bohdany Novákové se u r č u je částkou 2880 Kč,
která bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci
tohoto usnesení.
Odůvodnění:
I.
[1] V záhlaví specifikovaným rozhodnutím ze dne 2. 10. 2007 žalovaný zamítl žádost
žalobkyně o udělení azylu jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. g) zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky
(dále jen „zákon o azylu“). Žalovaný totiž dospěl k závěru, že skutečnosti uváděné žalobkyní
nelze podřadit důvodům pro udělení azylu. Žalobkyně uvedla, že žila spolu s manželem
ve vlastním domě v centru města. V průběhu roku 2006 od nich neznámé osoby chtěly koupit
jejich dům a především pozemek, na kterém dům stál. Přes jejich naléhání však pozemky
neprodali. Jejich dům poté vyhořel, a tak vše oznámili nejdříve policii a později
také na prokuraturu. Následně jim začaly neznámé osoby opět vyhrožovat, její manžel byl zbit
a musel být měsíc léčen, vyhrožováno bylo také žalobkyni. Rozhodli se proto odjet do České
republiky, kde požádali o mezinárodní ochranu. Podle správního orgánu nebyly problémy
žalobkyně způsobeny důvody uvedenými v §12 zákona o azylu, ale tím, že se neznámé osoby
chtěly na její a manželův úkor obohatit. Žalobkyně neuvedla ani žádnou ze skutečností,
které by bylo možno podřadit vážné újmě ve smyslu §14a zákona o azylu.
[2] Žalobkyně proti rozhodnutí žalovaného podala dne 10. 10. 2007 žalobu, kterou později
doplnila podáním (doručeným Krajskému soudu v Ostravě dne 13. 11. 2007), v němž navrhla,
aby jí byl ustanoven zástupce – advokát. Uvedený návrh odůvodnila tím, že jsou u ní dány
předpoklady k osvobození od soudních poplatků a že pro nedostatečnou orientaci v právním
řádu České republiky není způsobilá účinně hájit svá práva. Zároveň konstatovala,
že pro neznalost českého jazyka by byla nezbytná účast tlumočníka, přičemž tato účast by nebyla
nutná, hájil-li by její zájmy navrhovaný advokát. Rozsudkem ze dne 14. 4. 2008 soud žalobu
zamítl jako nedůvodnou dle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(dále jen „s. ř. s.“). Ke kasační stížnosti žalobkyně Nejvyšší správní soud uvedené rozhodnutí
krajského soudu zrušil rozsudkem ze dne 5. 11. 2008, č. j. 1 Azs 91/2008 - 86 (všechna
zde uváděná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz). Nejvyšší
správní soud krajskému soudu vytkl, že svým postupem žalobkyni odepřel právo garantované
v čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle nějž má každý právo na právní pomoc
v řízení před soudy, protože vůbec nerozhodl o její žádosti o ustanovení právního zástupce.
[3] Krajský soud následně usnesením ze dne 17. 2. 2009 ustanovil žalobkyni zástupkyni,
a to advokátku Mgr. Bohdanu Novákovou. Ta dne 31. 8. 2009 zaslala soudu doplnění žaloby.
Výše uvedeným rozsudkem ze dne 30. 11. 2009 krajský soud žalobu zamítl. V odůvodnění svého
rozhodnutí uvedl, že považuje za prokázané, že žalobkyně přicestovala do České republiky proto,
aby zde mohla legálně pobývat, neboť ve své vlasti měla problémy s neznámými osobami,
které usilovaly o její majetek. Z hlediska takto uplatněných důvodů se krajský soud ztotožnil
se závěrem žalovaného, že je nelze podřadit pod důvody taxativně vypočtené v §12 zákona
o azylu. Stejně tak krajský soud neshledal, že by v případě žalobkyně byly splněny podmínky
pro udělení doplňkové ochrany a že by se žalovaný touto otázkou nezabýval dostatečným
způsobem.
II.
[4] Žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) napadla včas podanou kasační stížností rovněž
rozsudek krajského soudu ze dne 30. 11. 2009. V kasační stížnosti ze dne 11. 1. 2010 toliko
uvedla, že rozsudek napadá z důvodu nezákonnosti, vady řízení a nepřezkoumatelnosti. Zároveň
požádala o ustanovení zástupce pro řízení o kasační stížnosti s tím, že podrobné důvody stížnosti
rozvede po ustanovení advokáta. Usnesením ze dne 22. 2. 2010 vyzval krajský soud žalobkyni
prostřednictvím Mgr. Bohdany Novákové k opravení vad kasační stížnosti s tím, že uvedená
zástupkyně byla stěžovatelce ustanovena pro celé řízení, včetně řízení o kasační stížnosti.
Stěžovatelka v zastoupení citovanou advokátkou doplnila kasační stížnost dne 22. 3. 2010.
Uvedla, že vadu řízení spatřuje v tom, že žalovaný, stejně jako krajský soud, nepoužili žádnou
informaci ze země původu. A to přestože stěžovatelka pochází z Ruské federace,
která dlouhodobě patří k zemím s velmi špatným stavem dodržování lidských práv
a tím také k zemím, jejichž občané nejvíce a nejúspěšněji žádají v zemích Evropské unie i jinde
ve světě o azyl nebo o jinou formu mezinárodní ochrany. Jestliže správní orgán nepovažoval
stěžovatelkou uváděné důvody žádosti za azylově relevantní, pak ji měl udělit přinejmenším
doplňkovou ochranu. Zmanipulovanost a politickou ovlivnitelnost ruské justice nesčetněkrát
konstatoval i Evropský soud pro lidská práva, např. v téměř každé stížnosti podané a vyhrané
čečenskými stěžovateli, tedy stěžovateli pocházejícími z geografické oblasti, z níž pochází
také stěžovatelka. Alternativa udělení doplňkové ochrany však nebyla žalovaným vůbec
posouzena. Stěžovatelka se tedy v zemi původu obává o život z důvodu pronásledování
soukromými osobami, ruská justice nefunguje, je hříčkou v rukou mocných. Stěžovatelka
se proto domáhá udělení doplňkové ochrany, což musí být posouzeno vždy.
[5] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti poukázal na rozsudek ze dne 2. 4. 2009,
č. j. 1 Azs 7/2009 - 88, v němž Nejvyšší správní soud odmítl pro nepřijatelnost kasační stížnost
pana A. N., manžela stěžovatelky. Důvody uváděné stěžovatelkou v řízení před správním
orgánem byly přitom shodné s důvody manžela. Žalovaný dále uvedl, že není pravdou,
že by se v případě stěžovatelky nezabýval otázkou doplňkové ochrany. Stěžovatelka však
neunesla své břemeno tvrzení, neboť neuváděla, v čem konkrétně spatřuje nebezpečí vážné újmy,
která ji měla po návratu do vlasti hrozit. Námitky obsažené v tomto směru v kasační stížnosti
jsou nadto formulovány pouze povrchně. Žalovaný tedy navrhl, aby Nejvyšší správní soud
kasační stížnost odmítl pro nepřijatelnost.
III.
[6] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem
podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky (ve smyslu §104a s. ř. s.). K podrobnějšímu
vymezení institutu přijatelnosti kasační stížnosti ve věcech azylu (mezinárodní ochrany)
lze pro stručnost odkázat na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikované pod č. 933/2006 Sb. NSS.
[7] Stěžovatelka předně namítla, že žalovaný ani krajský soud nepoužili v řízení žádnou
informaci o zemi původu. K tomu je třeba poukázat na skutečnost, že žalovaný zamítl žádost
stěžovatelky podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu, tedy na základě institutu představujícího
jistou formu zkráceného řízení. Účel uvedeného ustanovení přitom spočívá právě v tom,
že v případě „zjevně nedůvodných“ žádostí je již nadbytečné, aby se správní orgán podrobně
zabýval např. tím, zda byly u daného žadatele naplněny všechny prvky institutu pronásledování,
či aby si zjišťoval podrobné informace o zemi původu žadatele. Ke stejnému
závěru viz např. rozhodnutí zdejšího soudu ze dne 20. 11. 2003, č. j. 2 Azs 27/2003 - 59,
ze dne 10. 2. 2004, č. j. 4 Azs 35/2003 - 71, nebo ze dne 18. 6. 2009, č. j. 1 Azs 89/2008 - 82.
[8] Rozhodné tedy je, zda žalovaný a krajský soud nepochybili ve svých závěrech,
podle nichž stěžovatelka neuváděla žádné skutečnosti svědčící o tom, že by mohla být vystavena
pronásledování z důvodů uvedených v §12 nebo že ji hrozí vážná újma podle §14a zákona
o azylu. Stěžovatelka ve své kasační stížnosti nikterak nezpochybnila závěr, že neuvedla žádné
azylově relevantní důvody, její argumentace směřuje toliko k tomu, že ji měla být udělena
doplňková ochrana a že se žalovaný a krajský soud danou otázkou nedostatečně zabývali.
Jak však Nejvyšší správní soud zjistil ze správního a soudního spisu, opak je pravdou. Správní
orgán i krajský soud se otázce doplňkového ochrany výslovně věnovali a shledali, že stěžovatelka
neuvádí žádné důvody svědčící o tom, že jí hrozí vážná újma. Lze dodat, že i v kasační stížnosti
stěžovatelka pouze povšechně uvádí, že se v případě návratu obává o život a že Ruská federace
patří k zemím s velmi špatným stavem dodržování lidských práv. K tomu však Nejvyšší správní
soud již judikoval, že je primární povinností stěžovatelky konkrétně tvrdit, že na její situaci
některý z důvodů vyjmenovaných v §14a odst. 2 zákona o azylu vůbec dopadá
(viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2009, č. j. 2 Azs 105/2008 - 69,
nebo ze dne 11. 3. 2009, č. j. 1 Azs 49/2008 - 93). Námitkou stěžovatelky ohledně jejího
čečenského původu se Nejvyšší správní soud v souladu s §104 odst. 4 s. ř. s. nezabýval,
neboť nebyla uplatněna v řízení před krajským soudem.
[9] Nutno dodat, že kasační soud neshledal ani žádné pochybení krajského soudu tak výrazné
intenzity, o němž by bylo možno se důvodně domnívat, že zapříčinilo odlišnost rozhodnutí
ve věci samé, a které by způsobilo přijatelnost kasační stížnosti.
[10] Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu tak poskytuje
dostatečnou odpověď na všechny námitky podávané v kasační stížnosti. Za těchto okolností
soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy
stěžovatelky. Shledal ji proto ve smyslu §104a s. ř. s. nepřijatelnou a z tohoto důvodu ji odmítl.
[11] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s.,
podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, pokud byla kasační stížnost
odmítnuta.
[12] Žalobkyni byla ustanovena zástupkyní advokátka; v takovém případě platí hotové výdaje
a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 8, §120 s. ř. s.). Výše odměny advokátky byla stanovena
podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, a to za jeden úkon právní služby spočívající
v písemném podání týkajícím se věci samé ze dne 22. 3. 2010, a náhrady hotových výdajů,
tedy ve výši 2100 Kč a 300 Kč [§7, §9 odst. 3 písm. f), §11 odst. 1 písm. b), d), §13 odst. 3
citované vyhlášky], celkem 2400 Kč. Nejvyšší správní soud nepřiznal zástupkyni odměnu za úkon
právní služby spočívající v převzetí a přípravě právního zastoupení, jak bylo advokátkou
požadováno, neboť zástupkyně byla ustanovena již pro řízení před krajským soudem a odměna
za tento úkon ji již byla přiznána krajským soudem. Protože ustanovená advokátka je plátkyní
daně z přidané hodnoty, zvyšují se náklady řízení o částku 480 Kč, odpovídající dani,
kterou je advokátka povinna z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést
podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§57 odst. 2 s. ř. s.). Ustanovené
advokátce se tedy přiznává náhrada nákladů v celkové výši 2880 Kč. Tato částka bude vyplacena
z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. července 2010
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu