ECLI:CZ:NSS:2010:1.AZS.24.2010:58
sp. zn. 1 Azs 24/2010 - 58
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové, JUDr. Zdeňka Kühna, Mgr. Daniely Zemanové
a Mgr. Bc. Ing. Radovana Havelce v právní věci žalobce: A. R., zastoupený Mgr. Alexandrem
Vaškevičem, advokátem se sídlem Františkánská 7, 301 00 Plzeň, proti žalovanému Ministerstvu
vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 12. 2009,
č. j. OAM-1-503/VL-20-PA03-R2-2007, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 31. 5. 2010, č. j. 58 Az 2/2010 - 26,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 8. 12. 2009 žalovaný neudělil žalobci mezinárodní ochranu
podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon
o azylu“).
Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Ústí nad Labem,
pobočka v Liberci. Ten rozsudkem ze dne 31. 5. 2010, č. j. 58 Az 2/2010 - 26, žalobu zamítl.
Uvedl, že s ohledem na zjištěný skutkový stav, kdy žalobce od dubna 2006 po uplynutí platnosti
víza pobýval na území České republiky nelegálně a podal žádost o mezinárodní ochranu
až po rozhodnutí o správním vyhoštění, přičemž neuvedl žádné skutečnosti, z nichž by
vyplynulo, že žádost nemohl podal dříve, bylo negativní rozhodnutí podle §12 zákona o azylu
vydáno v souladu se zákonem. Krajský soud neshledal důvodnou rovněž námitku nesprávné
aplikace zákona o azylu z důvodu nemožnosti sehnat důstojnou práci v zemi původu. Soud
neshledal pochybení správního orgánu ani při rozhodování o humanitárním azylu podle §14
zákona. Nepřisvědčil rovněž námitce nedostatečně zjištěného skutkového stavu a podotkl,
že žalobce byl při pohovoru dne 1. 12. 2009 seznámen s informacemi, jež měl správní orgán
k dispozici, a jejich doplnění nenavrhnul, byť byl o svých právech řádně poučen. K namítané
nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí krajský soud uzavřel, že správní orgán odůvodnil
své rozhodnutí podrobně, zabýval se všemi skutečnostmi zjištěnými v průběhu správního řízení,
k veškerým skutečnostem uváděným žalobcem pečlivě přihlédl a tyto skutečnosti také hodnotil;
napadené rozhodnutí proto nepřezkoumatelností netrpí.
Žalobce (dále též „stěžovatel“) brojil proti rozsudku krajského soudu včas podanou
kasační stížností namítaje, že jsou dány důvody podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“),
tj. nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím
řízení, vada řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném
rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, a nepřezkoumatelnost
spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí. Stěžovatel se domnívá,
že krajský soud nesprávně posoudil možnost aplikace ustanovení §16 odst. 2 zákona o azylu
v daném případě, tedy že žádost byla podána zjevně nedůvodně. Stěžovatel se ve své domovské
zemi dostal do finančních potíží, nebyl schopen zajistit prostředky pro svoji obživu, proto žalobci
nezbylo než vycestovat ze země původu a požádat o azyl. S ohledem na shora uvedené je dán
důvod k udělení azylu podle §12 písm. b) zákona, neboť stěžovatel patří do sociální skupiny
nezaměstnaných, kteří nemají žádné hmotné zabezpečení. Dále stěžovatel poukázal na to,
že postupem správního orgánu podle §16 odst. 2 zákona mu byla odňata možnost přezkoumat
splnění podmínek pro udělení azylu z humanitárních důvodů podle §14 zákona, přičemž
na území České republiky žije již delší dobu jeho manželka a dcera.
Dále má stěžovatel za to, že žalovaný nedostatečným způsobem provedl dokazování,
a na základě takto zjištěného skutkového stavu nebylo možné ve správním řízení o udělení azylu
spravedlivě rozhodnout. Žalovaný nerespektoval situaci stěžovatele, který má jen velmi omezené
možnosti pro zajištění důkazů o perzekuci v domovské zemi. Rovněž krajský soud ponechal tuto
skutečnost zcela bez povšimnutí, čímž došlo k porušení rovnosti stran soudního procesu. Nadto
je napadené rozhodnutí nedostatečně odůvodněné, což je v rozporu s §68 odst. 3 zákona
č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů. Napadené rozhodnutí je proto
v této části nepřezkoumatelné.
Stěžovatel nesouhlasí rovněž se způsobem, jakým se krajský soud vypořádal s tvrzením
žalovaného o neexistenci překážek vycestování. Při vycestování zpět na Ukrajinu hrozí žalobci
nebezpečí mučení, nelidského a ponižujícího zacházení, proto se domnívá, že splňuje podmínky
podle §91 pro přiznání překážek vycestování, kterými se žalovaný ani krajský soud
ve svých rozhodnutích nezabývali.
Závěrem stěžovatel uvedl, že podaná kasační stížnost je přípustná podle §104 odst. 3
písm. a) s. ř. s., neboť krajský soud se neřídil závazným právním názorem vyjádřeným v rozsudku
Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 Azs 107/2008 a doplňkovou ochranou stěžovatele se
vůbec nezabýval. Také z tohoto důvodu je napadený rozsudek nepřezkoumatelný pro nedostatek
důvodů. Stěžovatel dále požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti postupem
podle §107 s. ř. s., jelikož aby mohl uplatňovat svoje procesní práva u soudu, potřebuje být
nadále přítomen v České republice.
Ze všech shora uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek
Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na správní spis, zejména na vlastní
podání a výpovědi stěžovatele učiněné v průběhu správního řízení, a uvedl, že jak rozsudek
krajského soudu tak napadené rozhodnutí byly vydány v souladu s právními předpisy.
Konstatoval, že správní orgán zjistil skutečný stav věci, případ posuzoval ve všech souvislostech,
zabýval se všemi skutečnostmi, které stěžovatel v průběhu správního řízení uvedl, a opatřil si
potřebné podklady a objektivní informace pro rozhodnutí. Stěžovatel podal žádost o udělení
mezinárodní ochrany, neboť chtěl v tuzemsku žít a pracovat, přičemž neuvedl žádné skutečnosti,
z nichž by bylo možné učinit závěr, že ve své vlasti vyvíjel činnost směřující k uplatňování
politických práv a svobod. Jako bližší důvod své žádosti označil stěžovatel snahu zlegalizovat si
pobyt na území České republiky pomocí řízení o udělení mezinárodní ochrany. Chtěl by
v tuzemsku žít se svou manželkou, která zde má povolený pobyt za účelem zaměstnání,
k tomu však slouží instituty upravené v zákoně o pobytu cizinců, jichž měl stěžovatel využít.
K důvodům neudělení doplňkové ochrany žalovaný uvedl, že stěžovateli v případě návratu
do vlasti nehrozí žádná vážná újma ve smyslu zákona o azylu. V řízení rovněž nebyl zjištěn
zřetele hodný důvod pro udělení humanitárního azylu. Z uvedených důvodů žalovaný navrhl,
aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti nejprve hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti, byla
podána včas a osobou oprávněnou, a není důvodné kasační stížnost odmítnout
pro nepřípustnost.
K námitce stěžovatele, že kasační stížnost je přípustná podle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s.,
jelikož krajský soud nerespektoval závazný právní názor vyjádřený v rozsudku zdejšího soudu
ze dne 11. 2. 2009, č. j. 1 Azs 107/2008 - 78, Nejvyšší správní soud uvádí následující.
V citovaném rozsudku Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že rozhodnutí žalovaného ze dne
12. 7. 2007, č. j. OAM-1-503/VL-20-12-2007, mělo být krajským soudem v předcházejícím řízení
zrušeno z důvodu nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů, protože se žalovaný v uvedeném
rozhodnutí, jímž zamítl žádost o mezinárodní ochranu jako zjevně nedůvodnou podle §16
odst. 2 zákona o azylu, nezabýval otázkou možné újmy, která by stěžovateli mohla hrozit
v případě návratu do země původu. V souladu se závěry vyslovenými v citovaném rozsudku
zdejšího soudu Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 25. 5. 2009, č. j. 60 Az 69/2007 - 95,
rozhodnutí žalovaného zrušil. Žalovaný následně doplnil správní řízení a vydal dne 8. 12. 2009
rozhodnutí, v němž stěžovateli neudělil mezinárodní ochranu podle §12, §13, §14, §14a a §14b
zákona o azylu, proti němuž stěžovatel brojil žalobou a následně i touto kasační stížností. V řízení
o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud poprvé ve věci žaloby proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 8. 12. 2009, argumentace ustanovením §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. je proto
nepřiléhavá.
Vzhledem k okolnosti, že v dané věci se jedná o kasační stížnost ve věci mezinárodní
ochrany (dříve ve věci azylu), se Nejvyšší správní soud ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. zabýval
otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
Pokud by tomu tak nebylo, musela by být kasační stížnost podle citovaného ustanovení
odmítnuta jako nepřijatelná. K podrobnějšímu vymezení institutu přijatelnosti kasační stížnosti
ve věcech mezinárodní ochrany lze pro stručnost odkázat např. na usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikovaného
pod č. 933/2006 Sb. NSS; všechna citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu dostupná
na www.nssoud.cz).
Stěžovatel v kasační stížnosti v obecné rovině namítal, že ve správním řízení nebyl
dostatečně zjištěn skutkový stav a že rozhodnutí krajského soudu je nepřezkoumatelné
pro nedostatek důvodů. V tomto ohledu Nejvyšší správní soud poukazuje na svou ustálenou
judikaturu, z níž plyne, že „žalobce je povinen vylíčit, jakých konkrétních nezákonných kroků, postupů,
úkonů, úvah, hodnocení či závěrů se měl správní orgán vůči němu dopustit v procesu vydání napadeného
rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným, a rovněž je povinen ozřejmit svůj právní náhled na to, proč se má
jednat o nezákonnosti. Právní náhled na věc se přitom nemůže spokojit toliko s obecnými odkazy na určitá
ustanovení zákona bez souvislosti se skutkovými výtkami“ (srov. rozsudek rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005 - 58, publikovaný
pod č. 488/2005 Sb. NSS). Z uvedeného vyplývá, že kasační námitky musí zpravidla zahrnovat
jak skutkové, tak právní důvody, pro něž stěžovatel považuje rozhodnutí soudu za nezákonné.
Stěžovatel musí vylíčit, k jakým konkrétním vadám došlo podle jeho názoru v řízení
před správním orgánem či před soudem, jakými blíže určenými vadami trpí podle něj rozhodnutí
soudu, v čem přesně spatřuje stěžovatel nesprávné posouzení právní otázky soudem apod. Pouhá
paragrafová či slovní citace některého zákonného ustanovení jako stížní bod neobstojí a je
pro soud irelevantní. Jelikož stěžovatel svá tvrzení nikterak blíže nekonkretizoval, nemohl se jimi
Nejvyšší správní soud zabývat (k obdobnému závěru dospěl Nejvyšší správní soud ve shora
citovaném rozsudku ze dne 11. 2. 2009, č. j. 1 Azs 107/2008 - 78, v němž hodnotil totožně
formulované kasační námitky stěžovatele).
Nejvyšší správní soud dále nepřihlédl ani k námitce nesprávného posouzení aplikace
ustanovení §16 odst. 2 zákona o azylu. Tuto námitku stěžovatel uplatnil poprvé až v kasační
stížnosti, ačkoliv tak jistě mohl učinit již v řízení před krajským soudem; námitka je proto
nepřípustná podle §104 odst. 4 s. ř. s. Nad rámec Nejvyšší správní soud uvádí,
že v posuzovaném případě nebyla žádost zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle §16 odst. 2
zákona o azylu. V napadeném rozhodnutí žalovaný stěžovateli neudělil mezinárodní ochranu
podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona. Nejvyšší správní soud si nemohl nevšimnout,
že nynější kasační stížnost je formulována téměř totožně jako kasační stížnost podaná právním
zástupcem stěžovatele ve věci, v níž Nejvyšší správní soud rozhodl již zmiňovaným rozsudkem
ze dne 11. 2. 2009, č. j. 1 Azs 107/2008 - 78. V posuzovaném případě žalovaný podle §16 odst. 2
zákona o azylu nepostupoval, uvedená námitka tak na skutkový stav v této věci vůbec nedopadá.
Nejvyšší správní soud se nemohl zabývat ani námitkou stěžovatele, že splňuje zákonné
podmínky pro udělení doplňkové ochrany. Prvně je nutné zdůraznit, že stěžovatel v řízení
před krajským soudem žádné konkrétní pochybení žalovaného při rozhodování o udělení
doplňkové ochrany nenamítal. Z tohoto důvodu neobstojí argumentace stěžovatele, že se krajský
soud v napadeném rozsudku doplňkovou ochranou vůbec nezabýval, neboť bylo právě na něm,
aby v žalobě jasně formuloval žalobní body, jimiž by vymezil rozsah soudního přezkumu
rozhodnutí žalovaného. Pokud stěžovatel v žalobě zákonnost rozhodnutí o neudělení doplňkové
ochrany nezpochybňoval, nemohl se krajský soud touto otázkou nad rámec uplatněných
žalobních bodů zabývat. Jak Nejvyšší správní soud konstatoval již v rozsudku ze dne 12. 3. 2009,
č. j. 3 As 44/2008 - 80, „[v]ýznam co nejpřesnější formulace žalobních bodů v žalobě vyplývá ze zásady
dispoziční, kterou je řízení o žalobách ve správním soudnictví ovládáno a která znamená, že soud
se při přezkumu správního rozhodnutí (s výjimkou taxativně stanovených případů) omezuje pouze na posouzení
existence důvodů nezákonnosti správního rozhodnutí, které žalobce dovozuje.“ Dále Nejvyšší správní soud
uvádí, že tvrzení stěžovatele uvedená v kasační stížnosti, jimiž zpochybňuje závěr žalovaného
o neudělení doplňkové ochrany, nelze pojmově podřadit pod důvody udělení doplňkové ochrany
vymezené zákonem o azylu (§14a, §14b zákona).
Následně Nejvyšší správní soud hodnotil námitku stěžovatele, že postupem žalovaného
podle §16 odst. 2 zákona o azylu mu byla odňata možnost přezkoumat, zda jsou dány podmínky
pro udělení humanitárního azylu podle §14 zákona. Jak již bylo shora uvedeno, žalovaný
v napadeném rozhodnutí nepostupoval podle §16 odst. 2 zákona; kasační námitka je proto
formulována nepřesně. Nejvyšší správní soud nicméně v tomto ohledu vyšel z námitky
nesprávného posouzení splnění podmínek pro udělení humanitárního azylu, již stěžovatel
dostatečně konkrétně formuloval v žalobě, a zkoumal, zda byly v posuzovaném případě splněny
podmínky pro udělení humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu. K tomu lze odkázat
na rozsudek zdejšího soudu ze dne 22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 47/2003 - 48, publikovaný
pod č. 112/2004 Sb. NSS, z něhož vyplývá, že udělení humanitárního azylu „je na volné úvaze
příslušného správního orgánu a rozhodnutí o něm přezkoumává soud pouze v omezeném rozsahu. Soudu
nepřísluší přezkoumávat, zda zde byly humanitární důvody či nikoli, to je věcí diskrečního oprávnění správního
orgánu. Soud rozhodnutí o humanitárním azylu přezkoumává pouze z hlediska dodržení příslušných procesních
předpisů.“ Obdobně Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004 - 55,
k otázce humanitárního azylu poznamenal, že „[s]mysl institutu humanitárního azylu lze spatřovat v tom,
aby rozhodující správní orgán měl možnost azyl poskytnout i v situacích, na něž sice nedopadá žádná z kautel
předpokládaných taxativními výčty ustanovení §12 a §13 zákona o azylu, ale v nichž by bylo přesto patrně
„nehumánní“ azyl neposkytnout. (…) Správní orgán díky tomu může zareagovat nejen na varianty, jež byly
předvídatelné v době přijímání zákona o azylu jako obvyklé důvody udělování humanitárního azylu – sem lze
příkladmo zařadit například udělování humanitárního azylu osobám zvláště těžce postiženým či zvláště těžce
nemocným; nebo osobám přicházejícím z oblastí postižených významnou humanitární katastrofou, ať už
způsobenou lidskými či přírodními faktory – ale i na situace, jež předvídané či předvídatelné nebyly. Míra volnosti
této jeho reakce je pak omezena pouze zákazem libovůle, jenž pro orgány veřejné moci vyplývá obecně z ústavně
zakotvených náležitostí demokratického a právního státu.“ S ohledem na výše citovanou judikaturu lze
souhlasit se závěrem krajského soudu, který v rozhodnutí žalovaného neshledal žádné vybočení
z mezí správního uvážení, neboť žalovaný úvahu nad humanitárním azylem provedl a žádné
důvody pro jeho udělení neshledal (obdobně srov. rozsudek zdejšího soudu ze dne 1. 4. 2009,
č. j. 2 Azs 5/2009 - 113).
Nad rámec Nejvyšší správní soud odkazuje na svoji konstantní judikaturu a uzavírá,
že azylové řízení je třeba chápat jako zcela mimořádný institut sloužící k ochraně cizinců,
kteří pociťují důvodnou obavu před pronásledováním v zemi svého původu. Legalizace pobytu
prostřednictvím řízení o udělení mezinárodní ochrany je proto nepřijatelná (viz rozsudek ze dne
18. 11. 2004, č. j. 7 Azs 117/2004 - 55).
Za těchto okolností Nejvyšší správní soud konstatuje, že námitky, jež stěžovatel učinil
předmětem sporu, byly v judikatuře zdejšího soudu řešeny a krajský soud se nedopustil žádného
pochybení, které by mohlo přivodit odlišnost rozhodnutí ve věci samé, a které by tak založilo
přijatelnost kasační stížnosti.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu tak poskytuje
dostatečnou odpověď na námitky, které stěžovatel vznesl v kasační stížnosti. Kasační stížnost
tedy svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele; Nejvyšší správní soud ji
proto shledal ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. nepřijatelnou a z tohoto důvodu ji odmítl.
Závěrem Nejvyšší správní soud doplňuje, že žádost o přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti je bezpředmětná, neboť podle ustanovení §32 odst. 5 zákona o azylu je kasační stížnosti
podané ve věci mezinárodní ochrany přiznán odkladný účinek přímo ze zákona.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3 ve spojení
s §120 s. ř. s., podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, pokud byla
kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. října 2010
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu