ECLI:CZ:NSS:2010:1.AZS.7.2010:114
sp. zn. 1 Azs 7/2010 - 114
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové, JUDr. Zdeňka Kühn a, Mgr. Daniely Zemanové
a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: H. N., zastoupený JUDr. Marií Brožovou,
advokátkou se sídlem Bolzanova 1, Praha, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem
Nad Štolou 3, Praha, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 9. 2007,
č. j. OAM-1-298/VL-10-HA08-2007, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 11. 2009, č. j. 60 Az 101/2007 - 77,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 11. 2009, č. j. 60 Az 101/2007 - 77,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím ze dne 6. 9. 2007 rozhodl žalovaný o neudělení mezinárodní ochrany
žalobci podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky (dále jen „zákon o azylu“). Hlavním důvodem
uváděným žalobcem v jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany bylo tvrzení, že se obává
o svůj život kvůli podpoře, kterou poskytoval hnutí MASSOB (Movement for the Actualization
of the Sovereign State of Biafra), usilujícímu o obnovu státu Biafra. Příslušníci a příznivci
uvedeného hnutí jsou pronásledováni ze strany nigerijské vlády. Žalovaný dospěl k závěru,
že žalobce využil odkazu na hnutí MASSOB na podporu své žádosti o mezinárodní ochranu
účelově. V jeho výpovědi shledal vážné nedostatky, které ukazují na neznalost „politické
problematiky“. Sice uvedl správně zkratku hnutí, avšak jeho další objasnění cílů hnutí bylo velmi
plytké a jeho vysvětlení se opírala pouze o povrchnosti a obecně známé skutečnosti,
prezentované např. médii. Hloubka a intenzita politického názoru, přesvědčení a znalosti dané
problematiky s dopadem na žalobcův život chyběly. Žalobce se snažil správní orgán přesvědčit
o jeho pronásledování z politických důvodů, ale později v pohovoru sám uvedl, že se nikdy
aktivně politického dění v zemi neúčastnil, neboť na to neměl pro své podnikání čas. Žalobce
také uváděl, že byl pouze sympatizantem hnutí, přičemž z Informace MZV ČR z 23. 8. 2005,
č. j. 126542/2005, plyne, že za své členství nejsou postihováni ani řadoví členové hnutí,
pokud se nedopustí protiprávních činů. Na základě výše uvedeného žalovaný konstatoval,
že žalobcův příběh vykazuje známky nevěrohodnosti a jeho výpovědi tak nepřiznal důkazní
hodnotu. Žadatelovy obavy z policejního postihu považoval správní orgán rovněž
za neopodstatněné; kdyby skutečně státní orgány v Nigérii měly zájem žalobce postihovat
pro jeho členství v hnutí MASSOB, jistě by podnikly nějaké konkrétní kroky. To se však nestalo
a žalobce žádné potíže se státními orgány neměl, což ostatně sám uvedl. O správnosti
tohoto závěru svědčí i jeho bezproblémové opuštění země. Žalovaný tak shledal, že žalobce nebyl
pronásledován dle §12 zákona o azylu; stejně tak nesplňuje důvody pro udělení azylu dle §13
a §14 zákona o azylu a pro udělení doplňkové ochrany podle §14a a §14b téhož zákona.
[2] Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou, v níž předně namítl, že závěry správního
orgánu jsou v rozporu se zjištěným skutkovým stavem. Odkázal na některé ze zpráv, které si sám
žalovaný opatřil jako podklady pro vydání rozhodnutí, z nichž má být patrné, že nigerijská vláda
členy a sympatizanty hnutí MASSOB pronásleduje. Žalovaný je však nezohlednil a vzal v potaz
pouze útržky zpráv, které hovoří v neprospěch žalobce. Jeho výpovědi nepřiznal důkazní
hodnotu s tím, že vykazuje známky nevěrohodnosti. K tomu žalobce namítl, že dle judikatury
představuje výpověď zásadní (a často také jediný) důkaz ní prostředek, kterým žadatel
o mezinárodní ochranu prokazuje odůvodněnost svých obav. Takovému důkazu nelze přiznat
důkazní hodnotu pouze tehdy, jsou-li k tomu dány velmi vážné důvody (např. zcela zjevné
výmysly apod.). Tak tomu ale v případě žalobce nebylo, jeho výpověď neobsahovala žádné
závažnější rozpory, zásadní časové nesrovnalosti apod. V podstatě jediným problémem byla
obecnost při popisu hnutí MASSOB, což však nemůže být důvodem k nepřiznání důkazní
hodnoty výpovědi.
[3] Žalobce dále namítl, že pochybení správního orgánu při zjišťování skutkového stavu
mělo zásadní vliv na posouzení podmínek pro udělení azylu. Správní orgán ignoroval řadu
informací o pronásledování členů a domnělých členů hnutí MASSOB. Žalobce projevoval
své sympatie tomuto politickému hnutí poskytováním finanční podpory, čímž projevil zcela jasně
a veřejně svůj souhlas s jeho politickými cíli. Nikdy v pohovoru netvrdil, že se aktivně účastnil
akcí tohoto hnutí, což však neznamená, že by nesplňoval podmínky pro udělení azylu dle §12
písm. b) zákona o azylu. Na podporu právního názoru, podle nějž odůvodněný strach
z pronásledování pro politické přesvědčení mohou mít nejen dlouhodobě politicky aktivní osoby,
odkázal žalobce na stanovisko Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky. Odůvodněný strach
z pronásledování není vyloučen ani tím, že proti jeho osobě státní moc nepodnikla
do jeho odjezdu žádné kroky. To, co se v zemi původu děje lidem v postavení stejném
či obdobném žalobci, naznačuje, že jeho strach je odůvodněný.
[4] Žalobce konečně také namítl, že žalovaný řádně neposoudil, zda mu hrozí v případě
návratu nebezpečí vážné újmy ve smyslu §14a zákona o azylu. Žalovaný se při posuzování otázky
doplňkové ochrany opětovně zaměřil na posuzování jeho výpovědi, kterou označil
za nevěrohodnou. Následně označil jeho obavy z návratu do země jako neopodstatněné.
K tomu žalobce uvedl, že žalovaný nemůže otázku doplňkové ochrany hodnotit stejným
způsobem, jako otázku azylu. Nebezpečí vážné újmy ve smyslu §14a zákona o azylu, zejména
v podobě mučení a nelidského a ponižujícího zacházení, není nijak váz áno na politické či jiné
názory žadatele o mezinárodní ochranu. Správní orgán měl povinnost při hodnocení naplnění
podmínek stanovených v §14a citovaného zákona vycházet zejména z objektivní situace
v Nigérii. Informace o Nigérii, které měl žalovaný k dispozici, dokládají, že vláda postupuje
i proti domnělým členům hnutí MASSOB, probíhalo zatýkání i zabíjení těchto osob. Hovoří
o tom zpráva MZV USA o situaci lidských práv v Nigérii za rok 2005 i zpráva Human Rights
Watch za rok 2006. Na závěr žalobce podotkl, že v jeho případě se nejedná o ekonomickou
migraci a že už při pohovoru před správním orgánem uváděl, že se v Nigérii neměl ekonomicky
špatně.
[5] Krajský soud o uvedené žalobě rozhodoval již dvakrát a pokaždé ji zamítl. Nejprve
tak učinil rozsudkem ze dne 11. 2. 2009, č. j. 60 Az 101/2007 - 35, který ke kasační stížnosti
žalobce (dále též „stěžovatele“) zrušil Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 16. 7. 2009,
č. j. 1 Azs 37/2009 - 64 (všechna zde uváděná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
jsou dostupná na www.nssoud.cz). Zdejší soud v odůvodnění uvedeného rozsudku krajskému
soudu předně vytkl nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí pro nedostatek důvodů. Krajský soud
totiž svůj závěr o nedůvodnosti žaloby postavil v podstatě pouze na tvrzení, že „žalobce
ve své výpovědi uváděl rozporuplné skutečnosti“, a dále na odkazu na rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu ze dne 10. 2. 2006, č. j. 4 Azs 129/2005 - 54. Nikterak už však nespecifikoval,
v čem konkrétně spočívala rozporuplnost výpovědi žalobce, anebo proč se domnívá, že je možné
na daný případ aplikovat citovaný judikát zdejšího soudu. Nejvyšší správní soud dále upozornil
na skutečnost, že krajský soud uvedl ve výčtu důkazů, z nichž měl při svém rozhodování vyjít
správní orgán, rovněž informace k situaci v zemi původu, které nejsou součástí spisu
a o nichž se žalovaný ve svém rozhodnutí vůbec nezmiňuje. Zdejší soud k tomu dodal,
že pokud krajský soud ve svém rozhodnutí vycházel ze zpráv, s nimiž správní orgán v předchozí
fázi řízení žalobce neseznámil, pak by l povinen tyto nové důkazy řádně provést, tedy nařídit
k jejich provedení jednání a dát účast níkům možnost se k nim vyjádřit; což se však nestalo.
Uvedeným postupem krajského soudu tak došlo k porušení práva žalobce na spravedlivý proces.
Vzhledem k nepřezkoumatelnosti rozhodnutí krajského soudu se Nejvyšší správní soud
nezabýval dalšími důvody uvedenými v kasační stížnosti.
[6] Krajský soud následně provedl dne 30. 11. 2009 jednání ve věci a téhož dne roz hodl
o žalobě v záhlaví specifikovaným rozsudkem. V odůvodnění tohoto rozhodnutí opět nejprve
zrekapituloval předchozí řízení ve věci a shrnul obsah důkazů provedených správním orgánem
a při jednání před soudem. K žalobním námitkám uvedl, že „u žalobce existuje rozpor
mezi jeho tvrzením, že musel opustit zemi narychlo, když ale předtím měl již vyřízený pas i vízum. Samotná
existence porušování lidských práv v zemi původu nezakládá automatickou povinnost na udělení mezinárodní
ochrany. Soud má za to, že pokud žalobce uváděl, že se obává policejních postih ů, pak jeho obavy nepovažuje
za opodstatněné, přičemž znovu zdůrazňuje, že žalobce i podle svého tvrzení z cela legálně opustil zemi
svého původu.“ Soud tak uzavřel, že nebyly splněny podmínky pro udělení žádné z forem
mezinárodní ochrany.
II.
[7] Žalobce v kasační stížnosti proti nyní posuzovanému rozsudku krajského soudu předně
namítl, že ten nevyhověl výhradám Nejvyššího správního soudu uvedeným v jeho zrušujícím
rozsudku ze dne 16. 7. 2009. Jednak nespecifikoval, v čem konkrétně spočívala rozporuplnost
stěžovatelovy výpovědi, respektive uvedl jediný případ (ten však stěžovatel vysvětlil soudu
při jednání; není nic rozporuplného na tom, že musel zemi opustit narychlo, protože za úplatek
si lze v Nigérii pořídit vše a jeho rodina mu při opatření víza „pomohla“), jednak neuvedl,
v čem konkrétně spočívá nepravdivost stěžovatelova tvrzení. Konečně také nevyslechl
stěžovatele k údajně rozporuplným bodům v jeho výpovědi.
[8] Stěžovatel dále namítl, že soud v rekapitulační části svého rozsudku „hrubě zkreslil“ obsah
jeho výpovědi před správním orgánem. Z něj dle stěžovatele plyne, že hnutí MASSOB
podporoval finančně i morálně, že veřejně projevoval svůj souhlas s jeho politickými cíli
a že se pravidelně stýkal s jeho členy. Tyto skutečnosti byly důvodem k tomu, že jej příslušníci
tajné služby (tzv. thugs - zabíječi) chtěli zatknout, nikoli pouze to, že půjčoval členům hnutí
MASSOB motorky, jak uvedl krajský soud. Hlavním důvodem, proč stěžovatel opustil Nigérii,
tak byl panický strach z pronásledování a uvěznění na pozadí informací o krutých podmínkách
ve vězení, vyvolaný sousedovým upozorněním, že jej v jeho domě hledali příslušníci tajné služby.
Krajský soud se během jednání na podrobnosti návštěvy bytu tajnou službou nedotazoval,
neobjasňoval žádné údajné rozpory a neprovedl ani důkaz pohovorem před správním orgánem.
[9] Stěžovatel dále zpochybnil charakteristiku Nigérie obsaženou v části napadeného
rozsudku, v níž krajský soud shrnoval obsah informací k situaci v zemi původu (tedy že Evropská
unie a jiné státy „považují Nigérii za ostrov demokracie a pilíř bezpečnosti v západní Africe“).
Dle stěžovatele je toto tvrzení nevěrohodné ve světle provedených důkazů a v rozporu
s „konkrétní situací v Nigérii“, kterou dokládá dalšími důkazy přiloženými ke kasační stížnosti.
Stěžovatel považuje za prokázané a nesporné, že státní orgány běžně porušují práva občanů
na soukromí a další lidská práva a že jsou „ nečinné k bezpráví“. Pokud soud vydá příkaz policii
k propuštění osob, které mají co do činění s hnutím MASSOB, policie takové příkazy ignoruje.
Ve vězeních panují kruté podmínky, dochází k záhadným úmrtím atd.
[10] Stěžovatel tedy s ohledem na popsané události pociťoval důvodný strach ve smyslu §12
písm. b) zákona o azylu a krajský soud se dopustil nesprávného posouzení právní otázky ,
jestliže dospěl k opačnému závěru. Stejně tak byly dány důvody k udělení alespoň doplňkové
ochrany podle §14a zákona o azylu, což má plynout také z jednoho z dopisů přiložených
ke kasační stížnosti (dle stěžovatele jde o dopis jeho bratr a v anglickém jazyce,
v němž je uvedeno, že osoby, se kterými se stýkal, byly zatčeny, a že se nemá vracet do Nigérie,
kde je situace stále nebezpečná, neboť po něm pátrá policie).
[11] Stěžovatel konečně také zdůraznil, že nikterak nezveličoval své problémy, okamžitě
po příjezdu do České republiky požádal o azyl a po pravdě vypovídal v předmětné věci. V Nigérii
neměl žádné finanční problémy, měl tam přátele a rodinu. Jediným důvodem opuštění země byl
strach z pronásledování, zatčení a uvěznění. Dokud zde bude hnutí za nezávis lý stát Biafra,
všichni aktivisté a podporovatelé tohoto hnutí budou stíháni. Proto je pro stěžovatele
nebezpečné vracet se do Nigérie.
[12] Stěžovatel zároveň uvedl, že součástí podání činí kasační stížnost z 21. 4. 2009.
K tomu Nejvyšší správní soud podotýká, že námitky obsažené v uvedené kasační stížnosti
(k jejich shrnutí viz výše citovaný rozsudek zdejšího soudu ze dne 16. 7. 2009,
č. j. 1 Azs 37/2009 - 64) jsou v zásadě zahrnuty i do nynější, v předchozích odstavcích
rekapitulované, kasační stížnosti.
[13] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 17. 2. 2010 uvedl, že námitky obsažené
v kasační stížnosti považuje za nedůvodné a že se ztotožňuje s napadeným rozsudkem krajského
soudu.
[14] Dne 12. 3. 2010 zaslal stěžovatel zdejšímu soudu repliku k vyjádření žalovaného.
V té nejprve zopakoval svá již dříve uváděná tvrzení o postavení sympatizantů hnutí MASSOB
v Nigérii, nově doplněná o odkazy na zprávy organizací Human Rights Watch a IRIN a o poukaz
na to, že citované hnutí je vládními složkami pokládáno za „ něco jako organizovanou zločineckou
skupinu“. Dále odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 11. 2009,
č. j. 4 Azs 42/2009 - 136, v němž zdejší soud vyhověl kasační st ížnosti nigerijského žadatele
o mezinárodní ochranu, a na právní názory vyslovené v rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 24. 2. 2004, č. j. 6 Azs 50/2003 - 89 (poznámka Nejvyššího správního soudu - stěžovatel
se dopustil nepřesnosti uvedením č. j. 6 Azs 560/2003 - 89, není však pochyb o tom,
že ve skutečnosti odkazoval na rozsudek č. j. 6 Azs 50/2003 - 89).
III.
[15] Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
§104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní
zájmy stěžovatele. K podrobnějšímu vymezení institutu přijatelnosti kasační stížnosti ve věcech
azylu (mezinárodní ochrany) lze pro stručnost odkázat zejména na usnesení Nejvyššího správního
soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikované pod č. 933/2006 Sb. NSS.
Zde Nejvyšší správní soud shromáždil výčet typových případů, v nichž se může jednat
o přijatelnou kasační stížnost. Jako jeden možný případ uvedl rovněž situaci, kdy je v napadeném
rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-
právního postavení stěžovatele. O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může
jednat především tehdy, pokud krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou
a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet
i v budoucnu, případně tehdy, pokud krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil
při výkladu hmotného či procesního práva. Nejvyšší správní soud v nyní posuzovaném případě
shledal uvedené pochybení v tom, že krajský soud nerespektoval požadavky, k nimž dospěla
judikatura zdejšího soudu ve vztahu k posuzování věrohodnosti výpovědi žadatele o mezinárodní
ochranu, a jeho rozhodnutí je tak nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Z uvedeného
důvodu je třeba nahlížet na kasační stížnost jako na přijatelnou.
[16] Kasační stížnost je důvodná.
[17] Nejvyšší správní soud předně poukazuje na skutečnost, že již jednou v této věci rozsudek
krajského soudu rušil, a to jednak pro nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů, jednak
pro neprovedení některých důkazů při jednání (blíže viz bod [5] výše). V uvedeném zrušujícím
rozsudku mimo jiné konstatoval, že krajský soud nikterak nespecifikoval, v čem konkrétně
spočívala rozporuplnost výpovědi žalobce, „krajský soud tak žalobci (který podal poměrně obsáhlou
a konkrétní body obsahující žalobu) vyčetl obecnost jeho tvrzení, paradoxně však sám ve svém rozhodnutí zůstal
velice vágní a nekonkrétní.“
[18] Stěžovatel v kasační stížnosti namítá, že krajský soud se tímto pokynem Nejvyššího
správního soudu neřídil a ani v nyní napadeném rozsudku se dostatečně nevypořádal
s jeho žalobními námitkami. Nejvyšší správní soud k tomu uvádí, že jak je patrno ze shrnutí
obsahu žaloby (viz body [2] až [4] výše) , stěžovatel učinil předmětem přezkumu před krajským
soudem několik otázek. Namítal jednak rozpor závěrů žalovaného se zjištěným skutkovým
stavem, jednak chybné posouzení podmínek pro udělení azylu a doplňkové ochrany.
[19] Nejprve tak krajský soud měl povinnost posoudit, zda skutečně existuje rozpor
mezi závěry žalovaného a zjištěným skutkovým stavem, tedy zda žalovaný mylně interpretoval
zprávy o zemi původu (tj. jednostranně, vytržením z kontextu těch částí zpráv, které vyznívají
v neprospěch stěžovatele, a opomenutím pasáží, které naopak svědčí o tvrzeném pronásledování
členů a sympatizantů hnutí MASSOB) a zda byla výpověď stěžovatele nevěrohodná.
K tomu, zda hodnocení situace v zemi původu žalovaným odpovídá provedeným důkazům,
se krajský soud v části rozsudku, v níž se meritorně zabýval námitkami stěžovatele, nevyjádřil
vůbec. K otázce věrohodnosti výpovědi stěžovatele se vyjádřil velice stručně, v podstatě
pouze poukazem na údajný rozpor mezi jeho tvrzeními, že musel opustit zemi narychlo
a že z ní vycestoval legálně, s vízem i pasem (viz bod [6]).
[20] Takovéto vypořádání otázky věrohodnosti výpovědi stěžovatele však rozhodně nelze
považovat za dostatečné. Jak totiž správně uvedl stěžovatel (již v žalobě), výpověď představuje
zásadní (a často také jediný) důkazní prostředek, kterým žadatel o mezinárodní ochranu prokazuje
odůvodněnost svých obav, a tak musí být případný závěr o nedůvěryhodnosti výpovědi žadatele
pečlivě odůvodněn. Nejvyšší správní soud se ve své judikatuře k dané problematice vyjadřoval
již mnohokrát, pro koherentní shrnutí jejích závěrů lze odkázat např. na rozsudek
ze dne 30. 9. 2008, č. j. 5 Azs 66/2008 - 70 (publ. pod č. 1749/2009 Sb. NSS) [viz část IV. b)
(i) citovaného rozsudku, týkající se standardu a rozložení důkazního břemene ve věcech
mezinárodní ochrany]. Nejvyšší správní soud zde zejména uvedl, že řízení o mezináro dní ochraně
je řízením specifickým tím, že je v něm často nutno rozhodovat za situace důkazní nouze, a tím,
že nesprávné rozhodnutí má pro stěžovatele obzvláště závažné důsledky. Těmto specifikům
řízení o mezinárodní ochraně odpovídá i standard a rozložení důkazního břemene,
jež jsou vychýleny ve prospěch žadatele o mezinárodní ochranu. V mnoha případech tedy zůstává
jediným důkazním prostředkem výpověď žadatele a klíčovým faktorem se stává posouzení
celkové věrohodnosti žadatele a posouzení pravděpodobnosti, zda k události opravdu došlo
podle jeho výpovědi. Přitom platí, že pokud se žadatel o mezinárodní ochranu po celou dobu
řízení ve věci mezinárodní ochrany drží jedné dějové linie, jeho výpovědi lze i přes drobné
nesrovnalosti označit za konzistentní a za souladné s dostupnými informacemi o zemi původu,
pak je třeba z takové výpovědi vycházet. Z uvedeného plyne, že je na správním orgánu,
aby prokázal či vyvrátil pravdivost žadatelových tvrzení, a to buď zcela nevyvratitelně zjištěním
přesných okolností vážících se na jeho tvrzení, anebo alespoň s takovou mírou
pravděpodobnosti, která nevyvolává zásadní pochybnosti o správnosti úsudku správního orgánu.
Pokud jde o standard důkazního břemene, Nejvyšší správní soud akceptoval test „přiměřené
pravděpodobnosti“ pro zkoumání „odůvodněnosti strachu z pronásledování“ podle §12 písm. b)
zákona o azylu (tj. pro definici uprchlíka) a test „reálného nebezpečí“ pro zkoumání „důvodnosti
obav, že cizinec utrpí vážnou újmy“ pro zkoumání zásady non-refoulement obsažené v č. l. 3
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a v §14a zákona o azylu. Důkazní standard
„přiměřené pravděpodobnosti“ se však aplikuje nejen v rámci celkové úvahy o pravděpodobnosti
pronásledování, ale nutně i na posouzení věrohodnosti jednotlivých dílčích tvrzení žadatele
o azyl, která jsou posléze podkladem této celkové úvahy. To znamená, že pokud je přiměřeně
pravděpodobné, že daná událost proběhla tak, jak tvrdí žadatel o azyl, žalovaný musí toto tvrzení
vzít v potaz při celkovém posouzení žádosti o mezinárodní ochranu.
[21] Lze tedy konstatovat, že žalovaný nemůže ze svého posuzování vyloučit tvrzené
skutečnosti např. pouze proto, že nelze vyloučit jiný průběh událostí než ten předestřený
žadatelem či že existuje alternativní vysvětlení pro urč ité skutečnosti, které je stejně
pravděpodobné. Žalovaný může zcela vyloučit z celkového posouzení pouze ta fakta,
u nichž je postaveno téměř najisto, že se nestaly (tj. neexistuje ani přiměřená pravděpodobnost,
že k nim došlo). Ostatní tvrzení musí být součástí celkového posouzení rizika pronásledování,
kde jim bude přisouzena váha podle míry pravděpodobnosti, s jakou lze soudit, že odpovídají
skutečnosti. Jiná situace je, pokud je žadatel nevěrohodný ve všech relevantních aspektech
své žádosti; v tomto případě (a pouze v tomto případě) může žalovaný bez dalšího posoudit
žadatele jako nevěrohodného a nemusí detailně posuzovat jeho jednotlivá dílčí tvrzení.
[22] Závěry krajského soudu, který přisvědčil žalovanému v tom, že nelze přiznat důkazní
hodnotu stěžovatelově výpovědi, založené na argumentu, že stěžovatel vycestoval bez problémů
z Nigérie, ačkoliv uváděl, že utíkal narychlo a v obavě o svůj život, ve světle této judikatury
neobstojí. Tvrzení, že v zemi jako je Nigérie si lze za peníze relativně snadno obst arat vízum
a další záležitosti spjaté s vycestováním, rozhodně nezní nepravděpodobně, zvlášť v kontextu
toho, že stěžovatel od počátku konzistentně uváděl, že netrpěl finanční nouzí. Navíc založit závěr
o nevěrohodnosti celé výpovědi (tedy toho, že stěžova tel byl sympatizantem hnutí MASSOB,
že jej finančně i jinak podporoval, že jej kvůli tomu hledali příslušn íci tajné služby atd.) čistě
na pochybnostech o okolnostech vycestování ze země nelze. K tomu by bylo nutno identifikovat
zásadnější nesrovnalosti ve stěžovatelově výpovědi, případně rozpory mezi jeho výpovědí
a dostupnými informacemi o zemi původu atd. Ostatně krajský soud se v odůvodnění
svého rozsudku míjí s odůvodněním rozhodnutí žalovaného, které měl za povinnost přezkoumat.
Žalovaný totiž svůj závěr o nevěrohodnosti stěžovatelových tvrzení opřel o to, že stěžovatel
údajně neměl dostatečně hluboké znalosti relevantní „politické problematiky “. K tomu se však
krajský soud vůbec nevyjádřil. Nutno také podotknout, že v situaci, kdy krajský soud konal
jednání ve věci, měl možnost stěžovatele konfrontovat s případnými nesrovnalostmi
v jeho výpovědi a dát mu prostor k jejich objasnění, což však vůbec neučinil.
[23] Lze tak uzavřít, že krajský soud opětovně zatížil své rozhodnutí vadou spočívající
v nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů. Krajský soud totiž nedostatečně vypořádal
stěžovatelovy žalobní námitky týkající se pochybení správního orgánu při zjišťování skutkového
stavu. Jak plyne z judikatury Nejvyššího správního soudu, za nepřezkoumatelné je třeba
také považovat rozhodnutí, ve kterém se soud nevypořádal se všemi žalobními námitkami
uvedenými v žalobě (viz rozsudek zdejšího soudu ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44,
publ. pod č. 689/2005 Sb. NSS). Odkázat lze také na závěry ju dikatury Ústavního soudu,
podle které jedním z principů, představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojmu
právního státu (č. l. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), a vylučujícím libovůli
při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit. Z odůvodnění musí vyplývat
vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními
závěry na straně druhé. V případě, kdy jsou právní závěr y soudu v extrémním nesouladu
s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádn é možné interpretaci odůvodnění
soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu
s č. l. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Takové rozhodnutí je nepřezkoumatelné,
neboť nedává dostatečné záruky, že nebylo vydáno v důsledku libovůle a způsobem porušujícím
ústavně zaručené právo na spravedlivý proces.
[24] Vyjasnění sporných skutkových otázek je přitom nutným předpokladem pro posouzení
toho, zda jsou u stěžovatele dány podmínky pro udělení azylu či doplňkové ochr any. Nejvyšší
správní soud proto nyní nemůže hodnotit důvodnost kasačních námitek týkajících se těchto
navazujících otázek. Zdejší soud zároveň dodává, že nikterak nepředjímá výsledek dalšího řízení
ve věci. Jinak řečeno, ani případné přisouzení věrohodnosti stěžovatelově výpovědi
či její podstatné části tedy ještě nemusí nutně znamenat, že stěžovatel splňuje podmínky
pro udělení některé z forem mezinárodní ochrany. Nejvyšší správní soud v této souvislosti
poukazuje na svou judikaturu týkající se žadatelů o mezinárodní ochranu, kteří uváděli,
že jsou buď sympatizanty či členy hnutí MASSOB (viz stěžovatelem zmíněný rozsudek zdejšího
soudu ze dne 26. 11. 2009, č. j. 4 Azs 42/2009 - 136, a v něm citovaná další rozhodnutí).
[25] Nejvyšší správní soud z těchto důvodů ani neprováděl žádný ze stěžovatelem nově
předložených důkazů.
IV.
[26] Z uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
je důvodná. Proto rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§110 odst. 1
věta první před středníkem s. ř. s.), v němž je krajský soud vázán právním názorem vysloveným
v tomto rozsudku (§110 odst. 3 s. ř. s.). Krajský soud se tedy v novém řízení přezkoumatelným
způsobem vypořádá s žalobními námitkami žalobce. To znamená, že předně posoudí,
zda existuje rozpor mezi závěry žalovaného a zjištěným skutkovým stavem, tedy zda žalovaný
mylně interpretoval zprávy o zemi původu a zda byla výpověď žalobce nevěrohodná. Krajský
soud přitom bude vycházet z výše shrnutých zásad, k nimž dospěla judikatura Nejvyššího
správního soudu ve vztahu k posuzování věrohodnosti výpovědi žadatele o mezinárodní
ochranu. V návaznosti na závěry učiněné při vypořádání uvedených námitek následně krajský
soud posoudí důvodnost námitek, jimiž žalobce brojil proti tomu, jak ým způsobem žalovaný
posoudil podmínky pro udělení azylu a doplňkové ochrany.
[27] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. dubna 2010
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu