ECLI:CZ:NSS:2010:2.AFS.129.2009:90
sp. zn. 2 Afs 129/2009 - 90
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobce WEST
BROKERS, a. s., se sídlem Plzeň, Slovanská 100, zastoupeného Mgr. Ing. Pavlem Cinkem,
advokátem se sídlem v Plzni, Sady 5. května 36, proti žalované České národní bance, se sídlem
Praha 1, Na Příkopě 28, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 8. 7. 2009, č. j. 7 Ca 87/2006 – 52,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 7. 2009, č. j. 7 Ca 87/2006 – 52,
se zrušuje a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí
prezídia Komise pro cenné papíry ze dne 18. 1. 2006, č. j. 10 SoO/4/2005/2.
Tímto rozhodnutím, ve spojení s rozhodnutím Komise pro cenné papíry ze dne 29. 9. 2005,
č. j. 51 So/52/2005/9, byla žalobci uložena pokuta ve výši 50 000 Kč, a to za spáchání správního
deliktu ve smyslu ustanovení §157 odst. 1 písm. f), zákona č. 256/2004 Sb., o podnikání
na kapitálovém trhu, ve znění platném do 7. 3. 2006 (dále jen „zákon o podnikání na kapitálovém
trhu“), kterého se dopustil tím, že v souvislosti s organizováním veřejné nedobrovolné dražby
nepřevzatých listinných akcií společnosti Stavební podnik Klatovy, a. s., konané dne 23. 12. 2004,
stanovil nejnižší podání na základě odhadu ceny předmětu dražby, který nebyl způsobilý určit
obvyklou cenu dražených akcií v místě a čase veřejné dražby. Městský soud rozhodnutí prezídia
Komise pro cenné papíry shora uvedeným rozsudkem zrušil a věc vrátil žalovanému (který je,
po zrušení Komise pro cenné papíry, subjektem, na kterého ex lege přešla její kompetence)
k dalšímu řízení.
Z odůvodnění tohoto rozsudku se podává, že důvodem pro zrušení rozhodnutí prezídia
Komise pro cenné papíry byla jeho nepřezkoumatelnost, ve smyslu ustanovení §76 odst. 1
písm. a) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Tu městský soud spatřoval jak ve vadách
jeho výrokové části, tak i v rozpornosti odůvodnění. Uvedl, že pokud je prvostupňové sankční
rozhodnutí v rámci přezkumu druhostupňovým orgánem měněno, musí být i v druhostupňovém
rozhodnutí uvedeno, jaká zákonná povinnost byla účastníkem řízení porušena. Odkaz
na ustanovení §157 odst. 1 písm. f) zákona o podnikání na kapitálovém trhu (jak tomu bylo
v dané věci) nepostačuje, neboť toto ustanovení toliko odkazuje na porušení jiných zákonných
povinností; ve výroku druhostupňového rozhodnutí však není uvedeno, jakých. Městský soud
dále, s odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu, zdůraznil nutnost jednoznačné
identifikace postihovaného skutku tak, aby jej nebylo lze zaměnit se skutkem jiným. V případě
rozhodnutí prezídia Komise pro cenné papíry není z jeho výroku ani odůvodnění zřejmé, jakou
povinnost žalobce porušil, jakého deliktu se tím dopustil a na základě čeho mu byla uložena
sankce. Pokud jde o vytýkanou rozpornost odůvodnění, městský soud uvedl, že na „straně 4
odst. 2, 7“ druhostupňového rozhodnutí bylo žalobci vytýkáno porušení odborné péče
dražebníka, na „straně 9 odst. 2“ však bylo konstatováno, že je postihován za stanovení nejnižšího
dražebního podání, na základě nepřezkoumatelného znaleckého posudku. V těchto
skutečnostech městský soud spatřuje vnitřní rozpornost odůvodnění i rozpor odůvodnění
s výrokem rozhodnutí. V rámci úvah o nepřezkoumatelnosti městský soud konečně konstatoval,
že odkaz výroku prvostupňového rozhodnutí na porušení ustanovení §47 odst. 15 zákona
č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, ve znění do 10. 5. 2005 (dále jen „zákon o veřejných
dražbách“) je nepřípadný, neboť neodpovídá skutku, který byl žalobci kladen za vinu.
I přes konstatovanou nepřezkoumatelnost druhostupňového rozhodnutí městský soud
dále uvedl, že samotné porušení ustanovení §13 odst. 1 zákona o veřejných dražbách [na které,
ve spojení s ustanovením §157 odst. 1 písm. f) zákona o podnikání na kapitálovém tr hu,
odkazuje prvostupňové rozhodnutí] spočívající v tom, že znalecký posudek nedokládá obvyklou
cenu předmětu dražby, ještě nic nevypovídá o důsledcíc h, které tato skutečnost má
pro zúčastněné osoby. Vytýkaný nedostatek by bez dalšího mohl být snad jen porušením
povinností dražebníka jednat s odbornou péčí, to však napadená rozhodnutí, ve smyslu odkazu
na konkrétní zákonné ustanovení, neuvádí. Pokud se týká hmotně právní podstaty věci, městský
soud aproboval přezkoumatelnost věcných závěrů správních orgánů stran nedostatků znaleckého
posudku předloženého při dražbě žalobcem, i jejich pravomoc tyto nedostatky konstatovat.
Odmítl přitom argumentaci o možnosti liberace žalobce, který poukazoval na fakt, že předmětný
znalecký posudek vypracovala třetí osoba. K tomu uvedl, že ustanovení §13 odst. 1 zákona
o veřejných dražbách směřuje na povinnosti dražebníka, nikoli zpracovatele posudku.
Rozsudek městského soudu napadl žalovaný (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační
stížností opírající se o důvody uvede né v ustanovení §103 odst. 1 písm. a), d) s. ř. s. Stěžovatel
především namítl, že nesouhlasí s názorem městského soudu, dle kterého je výroková část
druhostupňového správního rozhodnutí nepřezkoumatelná. K tvrzení, že v tomto rozhodnutí
není dostatečně vymezena zákonná povinnost, která měla být žalobcem porušena, uvedl,
že porušení povinnosti bylo formulováno jako „stanovení nejnižšího podání na základě odhadu ceny
předmětu dražby, který nebyl způsobilý určit obvyklou cenu dražených akcií v místě a čase veřejné dražby“,
a je tedy patrné, že žalobce porušil povinnost zajistit odhad ceny předmětu dražby v místě a čase
obvyklé, jak mu to ukládal §13 odst. 1 zákona o veřejných dražbách. Z tohoto důvodu
tedy nemohl dostát ani své povinnosti kvalifikovaně stanovit nejnižší podání, ve smyslu
ustanovení §47 odst. 15 citovaného zákona. Je přitom zcela evidentní, že změna prvostupňového
rozhodnutí (kde byla tato právní kvalifikace výslovně uvedena) spočívala pouze ve vypuštění
druhého deliktního jednání, za které byl žalobce sankcionován. Městský soud zde zcela přehlíží,
že obě správní rozhodnutí spolu tvoří jeden celek. Pokud se postihované skutky v obou
správních rozhodnutích shodují, nepovažoval druhostupňový orgán za nutné opakovat již
ve výroku prvostupňového rozhodnutí uvedená ustanovení zákona, která byla žalobcem
porušena. Stěžovatel dále uvedl, že judikatura Nejvyššího správního soudu, na kterou městský
soud odkazuje, se týká nedostatku v popisu (vymezení) skutku ve výroku sankčního rozhodnutí,
nikoli však deficitů v jeho právní subsumpci, jak to bylo prezídiu Komise pro cenné papíry
vytýkáno napadeným rozsudkem. Stěžovatel dále vyjádřil podiv nad tím, jak mohl městský soud
přezkoumávat závěry obou správních rozhodnutí meritorně za situace, kdy konstatoval
nepřezkoumatelnost druhostupňového rozhodnutí. Dle jeho názoru, pokud je rozhodnutí
nepřezkoumatelné, je takový postup z povahy věci vyloučen. Pokud jde o druhý důvod
nepřezkoumatelnosti – rozpornost odůvodnění druhostupňového rozhodnutí – stěžovatel zde
žádný vytýkaný rozpor nenalézá. Pokud bylo totiž druhostupňovým rozhodnutím konstatováno,
že jednání žalobce bylo porušením odborné péče, přičemž na jiném místě konkrétně vymezil
porušení zákonných povinností, nejde o jeho vnitřní rozpornost. Porušení zákona o veřejných
dražbách a dražební vyhlášky bylo dle §157 odst. 1 písm. f) zákona o podnikání na kapitálovém
trhu porušením odborné péče. Nekvalifikované stanovení ceny v místě a čase obvyklé (a tím
i nejnižšího dražebního podání) bylo porušením konkrétních ustanovení zákona o veřejných
dražbách, tedy porušením povinnosti jednat s odbornou péčí dle zákona o podnikání
na kapitálovém trhu. Nemůže jít tedy o rozpor výroku s odůvodněním, ani o vnitřní rozpor
odůvodnění, neboť pojem odborné péče v sobě zahrnuje i povinnost dodržovat zákon
o veřejných dražbách.
Pokud jde o věcné posouzení deliktního jednání žalobce městským soudem, stěžovatel
uvedl, že vytýká-li rozsudek postupu prvostupňového orgánu, že při právním hodnocení věci
ustal pouze na konstatování nedostatků znaleckého posudku, aniž by však hodnotil, zda cena
v něm uvedená skutečně neodpovídá ceně obvyklé, nelze mu přisvědčit. Taková námitka
především vůbec nebyla namítána v žalobě a městský soud tak vykročil mimo rozsah přezkumu,
vymezený žalobními body. K věci samé stěžovatel i přesto uvedl, že se prvostupňový orgán touto
otázkou skutečně zabývat nemusel, neboť pro konstatování porušení povinnosti postačí, pokud
má posudek zjevné vady, v jejichž důsledku nemůže obstát z hlediska požadavků zákona
na odborné stanovení ceny. Zajištění odhadu ceny v místě a čase obvyklé nelze pojímat ve smyslu
arbitrárního či zcela náhodného stanovení ceny; trpí-li posudek vadami, nejde o odborný odhad
a je zjevné, že pokud by odhad znalce odpovídal skutečné ceně v místě a čase obvyklé, bylo
by to důsledkem zcela nahodilých okolností, nikoliv však vý sledkem řádného procesu,
jak to předpokládá zákon.
Žalobce ve svém vyjádření k věci uvedl, že souhlasí s právním ohodnocením věci, pokud
jde o konstatovanou nepřezkoumatelnost druhostupňového správního rozhodnutí. Dle jeho
názoru se stěžovatel v kasační stížnosti pouze účelově snaží ex post zhojit nedostatky výroku
a odůvodnění, na které poukázal městský soud. Žalobce nesouhlasí ani s názory stěžovatele
vztahujícími se k věcnému posouzení daného případu. Uvedl, že z žalobního bodu ad III.12
je zřejmé, že žalobce namítal, že nebyly prokázány vytýkané vady znaleckého posudku. Z toho
pak logicky vyplývá, že žalobce vyjádřil i nesouhlas s tím, že cena ve znaleckém posudku uv edená
neodpovídá ceně obvyklé. Dále žalobce uvedl, že nebylo -li prokázáno, že cena stanovená
dražebníkem neodpovídá ceně obvyklé, nelze hovořit o porušení ustanovení §13 odst. 1 zákona
o veřejných dražbách, jak to učinily správní orgány. Dle citovaného us tanovení ostatně žalobci
povinnost určit cenu dle znaleckého posudku ani nevyplývala. Ze všech uvedených důvodů proto
žalobce navrhl, aby kasační stížnost byla jako nedůvodná zamítnuta.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační stížnosti
(§109 odst. 2, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§109 odst. 3, věta
před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání, za podmínek vyplývajících
z ustanovení §109 odst. 1, věty první s. ř. s.
Kasační stížnost je důvodná.
Z povahy věci se Nejvyšší správní soud nejprve zabýval spornou otázkou
přezkoumatelnosti druhostupňového správního rozhodnutí, a to nejprve výhradami městského
soudu k formulaci jeho výroku.
Z výroku prvostupňového rozhodnutí vyplývá, že žalobce byl potrestán za spáchání
správního deliktu „podle §157 odst. 1 písm. f) ve spojení s ustanovením §33 zákona o podnikání
na kapitálovém trhu, kterého se dopustil tím, že v souvislosti s organizováním veřejné dražby cenných papírů
emitenta Stavební podnik Klatovy, a. s. (...) konané dne 23.12. 2004, v rozporu s povinnostmi stanovenými
ustanoveními §13 odst. 1 a §47 odst. 15 zákona o veřejných dražbách stanovil nejnižší podání na základě
znaleckého posudku, který nebyl způsobilý objektivně určit obvyklou cenu dražených akcií v místě a čase veřejné
dražby“; současně se měl jiným jednáním dopustit porušení u stanovení §2 písm. m) zákona
o veřejných dražbách, ve spojení s ustanovením §38 tohoto zákona. Z odůvodnění tohoto
rozhodnutí se k prvně zmiňovanému deliktu podává, že žalobce, jako dražebník, zajistil ocenění
předmětu dražby znaleckým posudkem, který však vykazoval závažné nedostatky a neodpovídal
metodice zveřejněné pro tyto případy prvostupňovým orgánem. Tyto nedostatky jsou
v odůvodnění rozhodnutí konkrétně popsány. Prvostupňový orgán poté konstatoval, že jde
o vady natolik zjevné a závažné, že znalecký posudek nebyl způsobilý plnit svou funkci, tedy určit
obvyklou cenu předmětu dražby. Z tohoto důvodu tedy žalobce nedostál své povinnosti zajistit
odhad ceny předmětu dražby v místě a čase obvyklé, ač jako obchodník s cennými papíry (tedy
profesionál v oblasti finančního trhu, kde určování hodnoty investičních nástrojů je jednou
ze základních činností) měl být schopen posoudit, zda znalecký posudek neobsahuje zřejmé vady,
vylučující jeho použitelnost. Tímto pochybením měl tedy žalobce porušit své povinnosti
vyplývající mu z ustanovení §13 odst. 1 a §47 odst. 15 zákona o veřejných dražbách.
Z výroku druhostupňového rozhodnutí je zcela evidentní, že změna prvostupňového
rozhodnutí spočívala toliko ve vypuštění druhého shora popsaného správního deliktu (řízení
o něm bylo výrokem ad II. zastaveno); v důsledku toho došlo též ke snížení uložené pokuty.
Výrokem ad I. bylo konstatováno, že žalobci se ukládá pokuta „za správní delikt podle §157 odst. 1
písm. f) zákona o podnikání na kapitálovém trhu, jehož se dopustil(a) v souvislosti s organizováním veřejné
nedobrovolné dražby nepřevzatých listinných akcií společnosti Stavební podnik Klatovy, a. s. (...), konané dne
23. 12. 2004, tím, že stanovil(a) nejnižší podání na základě odhadu ceny předmětu dražby, který nebyl
způsobilý určit obvyklou cenu dražených akcií v místě a čase veřejné dražby“. Z odůvodnění tohoto
rozhodnutí je zřejmé, že druhostupňový orgán uznal důvodnost rozkladové námitky ve věci
druhého správního deliktu; ve věci deliktu popsaného ve výroku ad I. však právní závěry
prvostupňového orgánu bezezbytku aproboval. Věcně se přitom vypořádal s otázkou
(ne)odpovědnosti žalobce za případné vady znaleckého posudku i s rozporovanou správností
konkrétních výhrad prvostupňového orgánu k obsahu žalobcem předloženého znaleckého
posudku.
Jak bylo již výše uvedeno, výrokové části druhostupňového rozhodnutí městský soud
vytýkal především neurčitost v popisu jednání, za které byl žalobce postižen. S tímto názorem
Nejvyšší správní soud nesouhlasí, neboť popis deliktního jednání je (v obou správních
rozhodnutích shodně) dostatečně specifikován, ve smyslu popisu deliktního jednání a vymezení
místa a času, kdy k němu došlo. Formulace použitá v obou správních rozhodnutích tedy zcela
vyhovuje požadavkům vyplývajícím z usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
ze dne 15. 1. 2008, č. j. 2 As 34/2006 – 73 (publikovaného pod č. 1546/2008 Sb. NSS),
dle kterého „výrok rozhodnutí o jiném správním deliktu musí obsahovat popi s skutku uvedením místa, času
a způsobu spáchání, popř. i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby nemohl být zaměněn s jiným“.
Jelikož popis deliktního jednání použitý v obou správních rozhodnutích je dostatečně určitý
a vylučuje možnost jakékoli záměny, lze přijmout dílčí závěr, že z tohoto pohledu nelze
argumentaci městského soudu přisvědčit.
Výroku druhostupňového rozhodnutí byla městským soudem vytýkána též absence
právní kvalifikace zákonných povinností, které měly být žalobcem porušeny. K tomu je třeba
nejprve uvést, že městský soud zcela správně poukázal na (starší judikaturou zpochybňovaný)
fakt, že právní subsumpce deliktního jednání je imanentní součástí výrokové části každého
sankčního rozhodnutí. Rozšířený senát zdejšího soudu v již zmiňovaném usnesení mimo jiné
upozornil, že i oblast správního trestání (včetně kategorie tzv. jiných správních deliktů) spadá
pod pojem trestní obvinění ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod (publikované ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb.) a rozhodnutí v těchto řízeních
vydaná tedy musí splňovat i přísné požadavky na formulaci výrokové části rozhodn utí. Povinnost
správních orgánů uvést ve výroku rozhodnutí ustanovení právního předpisu, dle něhož bylo
rozhodováno, a to jak ve vztahu ke kvalifikaci skutku, tak i ve vztahu k ukládanému trestu,
je ostatně zdejším soudem opakovaně judikována; zmínit lze n apříklad rozsudek ze dne
22. 9. 2005, č. j. 6 As 57/2004 – 54 (publikovaný pod č. 722/2006 S b.), či rozsudek ze dne
28. 11. 2007, č. j. 7 As 7/2007 – 63 (všechna zde citovaná rozhodnutí zdejšího soudu jsou
dostupná na www.nssoud.cz). Pokud jde o uvedení ustanovení právního předpisu, podle něhož
bylo rozhodováno (tedy právní kvalifikace deliktního jednání), tento požadavek druhostupňové
správní rozhodnutí splňuje, neboť výslovně odkazuje na ustanovení §157 odst. 1 písm. f) zákona
o podnikání na kapitálovém trhu, dle kterého se obchodník s cennými papíry dopustí správního deliktu
tím, že provede veřejnou dražbu cenných papírů v rozporu s tímto zákonem nebo poruší dražební řád (§33) .
Městskému soudu lze přisvědčit v názoru, že citované ustanovení zákona toliko odkazuje na blíže
neurčená porušení zákona o podnikání na kapitálovém trhu či dražebního řádu, v souvislosti
s prováděnou veřejnou dražbou, z čehož lze logicky dovodit, že obviněnému ze správního deliktu
musí být zřejmé, jaké konkrétní ustanovení zákona či dražebního řádu je mu kladeno za vinu.
Nejvyšší správní soud je nicméně toho názoru, že uvedení kon krétních ustanovení zákona
(zde nejen zákona o podnikání na kapitálovém trhu, ale též zákona o veřejných dražbách) nemusí
být nutně uvedeno ve výroku rozhodnutí; z hlediska právní jistoty adresáta takového rozhodnutí
postačí, je-li jednoznačným a nezaměnitelným způsobem popsán postihovaný skutek a je-li
uvedeno, jaký správní delikt je v tomto jednání spatřován a podle kterého zákonného ustanovení
je mu ukládána sankce. Postup zvolený prvostupňovým orgánem, který konkrétní porušená
ustanovení zákona uvedl přímo ve výroku rozhodnutí, lze v posuzované věci považovat
nepochybně za správný, ne vždy však je takový postup z povahy věci možný. V řadě případů
by totiž výčet porušených ustanovení právních předpisů (na k teré odkazuje právní norma,
dle které je sankce ukládána), zejména v případě jejich většího množství, mohl vést naopak
ke znepřehlednění a potlačení srozumitelnosti sankčního výroku. Z těchto důvodů ostatně
i v trestání soudním není obligatorně vyžadován postup předpokládaný městským soudem;
postačí, je-li právní kvalifikace jednotlivých porušení právních předpisů obsažena v odůvodnění.
Po prostudování odůvodnění druhostupňového rozhodnutí je nicméně zřejmé, že právní
kvalifikace porušení zákona o podnikání na kapitálovém trhu (potažmo na ni navazujících
ustanovení zákona o veřejných dražbách) v něm není uvedeno. Je tedy zřejmé, že druhostupňové
správní rozhodnutí zmiňovanými vadami vytýkanými mu rozsudkem městského soudu vskutku
trpí; stěžovatel nicméně poukazuje na skutečnost, že ve výroku i odůvodnění prvostupňového
rozhodnutí tato ustanovení uvedená jsou, změna tohoto rozhodnutí provedená v rámci
rozkladového řízení fakticky spočívala toliko ve vypuštění druhého správního deliktu a zastavení
řízení v tomto rozsahu (včetně tomu odpovídajícího snížení uložené sankce), přičemž obě
rozhodnutí spolu tvoří jeden celek. Argumentace městského soudu i stěžovatele má svou
relevanci. Nejvyšší správní soud je toho názoru, že druhostupňové správní rozhodnutí vskutku
vykazuje v otázce právní kvalifikace deliktního jednání jisté deficity, ty však nejsou v kontextu
posuzované věci natolik intenzivní, aby toto rozhodnutí bylo možnost označit
za nepřezkoumatelné. Stěžovatel zcela správně poukazuje na apelační povahu předcházejícího
správního řízení, kdy rozhodnutí prvostupňové i rozhodnutí rozkladové tvoří jeden celek. Jestliže
prvostupňové rozhodnutí obsahuje právní kvalifikaci porušených zákonných povinností nejen
ve svém výroku, ale též v odůvodnění, přičemž druhostupňové rozhodnutí toto právní
hodnocení věci bezezbytku akceptuje, nelze ještě bez dalšího hovořit o tom, že absence těchto
zákonných ustanovení v rozhodnutí druhostupňovém má nutně vliv na jeho zákonnost. Nelze
jistě vyloučit, že by tomu tak potencionálně mohlo být, nicméně z obsahu podané žaloby zcela
jednoznačně vyplývá, že žalobce si byl vědom nejen toho , že sankce mu byla uložena
dle ustanovení §157 odst. 1 písm. f) zákona o podnikání na kapitálovém trhu, ale též toho,
jaká konkrétní ustanovení citovaného zákona, potažmo zákona o veřejných dražbách, měl svým
jednáním porušit. S těmito závěry správních orgánů pak polemizoval věcně a nic tedy
nenasvědčuje tomu, že by městským soudem vytýkané deficity druhostupňového rozhodnutí
měly nějaký negativní vliv na hájení práv žalobce v rámci správního soudnictví. Stěžovatel v této
souvislosti ostatně zcela správně poukazuje na fakt, že ačkoli městský soud konstatoval
nepřezkoumatelnost druhostupňového rozhodnutí, v další části odůvodnění svého rozsudku
se meritorně zabývá tím, zda jednáním žalobce mohlo dojít k porušení ustanovení §13 odst. 1
zákona o veřejných dražbách, tedy ustanovení, které mělo být skutkem popsaným ve výroku
rozhodnutí porušeno. Obdobně je tomu v té části odůvodnění napadeného rozsudku, kterým
městský soud označil odkaz prvostupňového rozhodnutí na porušení ustanovení §47 odst. 15
zákona o veřejných dražbách, za nepřiléhavý, neboť neodpovídá skutku, který je žalobci kladen
za vinu. Je tedy evidentní, že i městskému soudu bylo zřejmé, že konkrétní ustanovení zákona,
která měla být, ve smyslu ustanovení §157 odst. 1 písm. f) zákona o podnikání na kapitálovém
trhu, porušena, jsou ta, která jsou explicitně uvedena ve výroku a odůvodnění prvostupňového
rozhodnutí.
Ze shora uvedeného lze tedy uzavřít, že výroková část druhostupňového rozhodnutí
nebyla vadami vytýkanými mu rozsudkem městského soudu zatížena; zjištěný nedostatek
v odůvodnění rozhodnutí pak nedosahuje takové intenzity, která by odůvodňovala závěr
o nepřezkoumatelnosti tohoto rozhodnutí.
Jak bylo již uvedeno, rozsudek městského soudu spatřuje nepřezkoumatelnost
druhostupňového správního rozhodnutí též v jeho odůvodnění, které považuje za vnitřně
rozporné a současně nesouladné s výrokovou částí. Ani s tímto hodnocením věci se Nejvyšší
správní soud neztotožňuje. Předně je třeba konstatovat, že pojem odborná péče nebyl (a není)
v zákoně o podnikání na kapitálovém trhu definován. Šlo nicméně o základní povinnost
spojenou s poskytováním investičních služeb (§11 citovaného zákona); organizovat veřejnou
dražbu cenných papírů přitom mohl pouze obchodník s cennými papíry, disponující povolením
k poskytování investičních služeb dle §4 odst. 2 písm. b) zákona o podnikání na kapitálovém
trhu (§33 odst. 1 citovaného zákona). Je tedy evidentní, že povinnost poskytovat investiční
služby s odbornou péčí byla esenciální povinností žalobce coby organizátora veřejné dražby cenných
papírů. Pojem odborná péče je neurčitým právním pojmem a Nejvyšší správní soud principiálně
nevidí důvod, proč by v konkrétním případě nemohl být naplněn právě porušením povinnosti
při stanovení nejnižšího podání ve veřejné dražbě, jak to uvádí stěžovatel. Narozdíl od městského
soudu tedy zdejší soud nevidí žádný rozpor v tom, pokud v jedné části odůvodnění správní orgán
jednání popsané ve výrokové části hodnotí jako porušení odborné péče a na jiném místě jako stanovení
nejnižšího dražebního podání na základě nepřezkoumatelného znaleckého posudku . Jestliže, jak již bylo
uvedeno, bylo dodržování odborné péče základním požadavkem spojeným s poskytováním
investičních služeb (tedy i s organizováním veřejné dražby cenných papírů), nelze v konstatování
porušení této povinnosti spatřovat jakýkoli rozpor ani s výrokem rozhodnutí, kde byl žalobce
postižen za provedení dražby cenných papírů v rozporu se zákonem o podnikání na kapitálovém trhu. I v této
části lze tedy argumentaci uvedené v kasační stížnosti přisvědčit.
Přestože důvody, které městský soud vedly ke zrušení rozhodnutí žalovaného
(nepřezkoumatelnost výroku i odůvodnění) neobstojí, považuje Nejvyšší správní soud
za potřebné vyjádřit se i ke zbývající části jeho argumentace. Činí tak s vědomím již výše
konstatovaného vnitřního rozporu napadeného rozsudku, který na straně jedné konstatoval
nepřezkoumatelnost správního rozhodnutí, na straně druhé se však věcně vypořádal s jeho
nosnými důvody. Nic na tom nemění ani fakt, že další úvahy měs tského soudu byly fakticky
(byť nikoliv explicitně) vysloveny obiter dictum. I právní ná zor takto vyslovený je totiž nutno
chápat jako důvod, o který se výrok soudního rozhodnutí opírá; jde v podstatě toliko o rozlišení
důvodů, které soud považoval při svých úvahách za rozhodující a podpůrné (k tomu
srov. rozsudek zdejšího soudu ze dne 24. 7. 2008, č. j. 2 Afs 62/2008 - 112, publikovaný
pod č. 1697/2008 Sb. NSS). Nelze tedy vyloučit, že i za situace, kdy důvody rozhodnutí krajského
soudu představované jako ratio decidendi neobstojí, může takové rozhodnutí, jako celek, obstát
i jen na důvodech vyslovených obiter dictum. S ohledem na výše uvedené by se tedy uplatnilo
pravidlo, dle kterého „[z]ruší-li soud v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu žalobou napadené
rozhodnutí ze dvou důvodů, přičemž první z důvodů zrušení plně neobstojí v zhledem k tomu, že závěr
o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí byl učiněn toliko na základě ničím nepodloženého zjištění, není tato skutečnost
důvodem pro zrušení rozsudku v řízení o kasační stížnosti, obstojí- li druhý důvod zrušení rozhodnutí správního
orgánu. Nejvyšší správní soud provede pouze dílčí korekci rozhodnutí soudu ve vztahu k prvnímu důvodu zrušení
rozhodnutí správního orgánu.“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2008,
č. j. 6 As 3/2007 - 72).
Jak již bylo uvedeno, městský soud (na d rámec konstatované nepřezkoumatelnosti)
vyslovil i pochybnosti týkající se dostatečnosti skutkových zjištění, odůvodňujících závěr
o porušení ustanovení §13 odst. 1 zákona o veřejných dražbách. Uvedl, že i za situace, kdy by
znalecký posudek skutečně nedokládal obvyklou cenu předmětu dražby, porušením shora
uvedeného ustanovení by byla pouze situace, kdy by stanovená cena skutečně ceně obvyklé
neodpovídala. Stěžovatel ve vztahu k této úvaze především namítá, že takto nebyla žádná žalobní
námitka formulována a městský soud tak překročil meze svého přezkumu, dané právě obsahem
žalobních bodů. S tímto názorem Nejvyšší správní soud souhlasí. Žalobce totiž v žalobě pouze
namítal, že není za kvalitu znaleckého posudku a jeho případné vady zodpovědný (jde
o odpovědnost znalce) a dále, že i za situace, kdy by znalecký posudek skutečně vykazoval věcné
nesprávnosti, nejde o vady, které by žalobci (dražebníkovi) musely být prima vista zjevné (body
II.11 a III.12). Namítá-li žalobce ve svém vyjádření ke kasační stížnosti, že pod bodem
III.12 žaloby namítal, že nebylo prokázáno, zda znalecký posudek stanovuje cenu obvyklou,
či zda je cena v něm uvedená od ceny obvyklé odlišná, nelze mu přisvědčit. Žaloba se totiž
pod tímto bodem omezuje pouze na konstatování, že „nebyla prokázána deliktní odpovědnost (žalobce
– pozn. NSS) za případné vady ve znaleckém posudku a kromě toho nebylo náležitě prokázáno, že posudek
obsahoval vady způsobilé způsobit následky, které uvádí Komise“. Z odůvodnění druhostupňového
rozhodnutí nicméně vyplývá, že otázka, zda cena předmětu dražby stanovená znaleckým
posudkem reálně odpovídá jeho ceně obvyklé, nebyla řešena . Druhostupňový orgán totiž
(ve shodě s orgánem prvého stupně) upozorňoval na konkrétní vady znaleckého posudku, jako
byla jeho netransparentnost, absence použití odpovídající metodiky apod.; následek,
který z těchto vad posudku dovozoval, byla absence řádného stanovení dražební ceny
per se. Druhostupňový orgán se tedy skutečně nezabýval tím, zda i přes vytče né vady posudku
cena v něm uvedená neodpovídá ceně obvyklé, neboť za porušení podmínek dražby, plynoucích
z ustanovení §13 odst. 1 zákona o veřejných dražbách, považoval už samotnou skutečnost,
že cena nebyla stanovena přezkoumatelným způsobem a za použití odpovídajících mechanismů.
Lze tedy uzavřít, že městský soud skutečně ve shora uvedeném rozsahu vykročil mimo rámec
soudního přezkumu, tedy že překročil disposiční zásadu, jíž je říz ení dle části třetí hlavy
druhé dílu prvního s. ř. s. ovládáno [§71 odst. 1 písm. d) s. ř. s., §75 odst. 2, věta první s. ř. s.].
Vybočí-li správní soud (mimo případy, nepřezkoumatelnosti a nicotnosti rozhodnutí,
kdy je disposiční zásada z povahy věci prolomena) z rozsahu a obsahu žalobních bodů, zatíží tím
své rozhodnutí vadou, která (jde-li o důvod zrušení správního rozhodnutí) má za následek
nezákonnost rozhodnutí ve věci samé (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
14. 2. 2008, č. j. 7 Afs 216/2006 - 63).
Z uvedených důvodů tedy Nejvyšší správní soud naznal, že jsou naplněny kasační důvody
ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., a proto mu nezbylo, než napadený rozsudek
městského soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení (§110 odst. 1, věta první
před středníkem s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne městský soud v novém rozhodnutí
ve věci (§110 odst. 2, věta první s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 2. září 2010
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu