ECLI:CZ:NSS:2010:2.AFS.136.2009:149
sp. zn. 2 Afs 136/2009 - 149
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce:
KCK Cyklosport - Mode, spol. s r. o., se sídlem U Mlýna 12, Kobylnice, zastoupeného
JUDr. E. Z., daňovou poradkyní, proti žalovanému: Finanční ředitelství v Brně, se sídlem nám.
Svobody 4, Brno, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne
19. 8. 2009, č. j. 31 Ca 180/2008 - 107,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 19. 8. 2009, č. j. 31 Ca 180/2008 - 107,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Předmět řízení
[1.] Včas podanou kasační stížností brojí žalovaný (dále též „stěžovatel“) proti
rozsudku Krajského soudu v Brně, kterým bylo zrušeno jeho rozhodnutí ze dne 1. 2. 2007,
č. j. 1385/07-1300-703609. Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobce proti
dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu ve Zlíně ze dne 18. 4. 2006,
č. j. 102052/06/303916/6490, kterým mu byla na dani z přidané hodnoty za zdaňovací období
prosinec 2001 vyměřena daň ve výši 154 783 Kč.
II. Obsah kasační stížnosti
[2.] Stěžovatel v kasační stížnosti (doplněné dne 17. 6. 2010 o poukaz na rozsudek zdejšího
soudu č. j. 2 Afs 35/2009 - 124, vydaný ve věci stejných účastníků řízení) uplatnil důvody
obsažené v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(„s. ř. s.“), tzn. namítá nezákonnost napadeného rozsudku krajského soudu a jeho
nepřezkoumatelnost.
[3.] Nezákonnost spatřuje stěžovatel v chybném posouzení prekluze práva dodatečně vyměřit
daň z důvodu nezákonného zahájení daňové kontroly. Tuto prekluzi prý totiž krajský soud
dovodil nikoliv z námitky o nezahájení daňové kontroly (tato námitka byla uplatněna opožděně),
nýbrž pouze z tvrzení, že daňová kontrola byla zahájena bez uvedení „důvodů a podezření“
a nešlo proto o úkon dle ustanovení §47 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní
a poplatků (dále „daňový řád“). Krajský soud tak v rozporu se s. ř. s. rozšířil žalobu o žalobcem
neuplatněné skutkové a právní důvody.
[4.] Nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku spatřuje stěžovatel v tom, že se krajský soud
neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu obsaženým v rozsudku ze dne
27. 8. 2008, č. j. 2 Afs 31/2008 - 67, kterým mu bylo uloženo přezkoumat, zda v tomto
konkrétním případě správce daně vyvrátil tvrzení žalobce ohledně fakticity uskutečnění
předmětného plnění, tj. poskytnutí reklamních služeb ze strany společnosti BRASE, spol. s r. o.
[5.] K provádění daňové kontroly v daném případě stěžovatel uvádí, že tato byla fakticky
zahájena dne 15. 12. 2004, byla realizována v souladu se zákonem a představuje proto úkon
dle ustanovení §47 odst. 2 daňového řádu. K nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1835/07
stěžovatel namítá, že se jednalo o odlišné skutkové okolnosti, když např. daňový subjekt zde byl
fyzická a nikoliv právnická osoba, jak je tomu v nyní projednávané věci. Kromě toho, starší
judikatura Ústavního soudu povinnost sdělit konkrétní pochybnosti již při zahájení daňové
kontroly nestanovila. Stěžovatel dále tvrdí, že právní názor obsažený v citovaném nálezu
sp. zn. I. ÚS 1835/07 je zcela ojedinělý, předsedkyně senátu k němu uplatnila disent
(který stěžovatel cituje) a nález nebyl ani publikován ve Sbírce zákonů. Odporuje též zákonné
úpravě, jelikož neodlišuje daňovou kontrolu a vytýkací řízení, a pro praxi správců daně je zcela
nepředvídatelný.
[6.] Stěžovatel opakovaně poukazuje na skutečnost, že umožňuje-li ustanovení §16 daňového
řádu provedení kontroly daňového základu a daně, příp. dalších relevantních okolností, pak její
zahájení u žalobce nebylo svévolným počínáním. Žádná kontrolní činnost ostatně není postavena
na presumpci viny, jelikož jde především o jeji preventivní funkci, a jejím základním účelem proto
není vždy doměřit daň. Požadavek pregnantní formulace důvodů při zahajování daňové kontroly
by právě tuto preventivní funkci mařil. V daném případě ostatně u správce daně existoval důvod
pro zahájení daňové kontroly u žalobce, a to na základě skutečností zjištěných v rámci daňové
kontroly prováděné u jiného daňového subjektu (BRASE, spol. s r. o.).
[7.] Stěžovatel dále argumentuje tím, že zahájená daňová kontrola je úkonem způsobilým
přerušit běh prekluzivní lhůty ve smyslu ustanovení §47 daňového řádu a v tomto směru
poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 9 Afs 42/2008 - 84. V každém případě
v nyní projednávané věci došlo k zahájení daňové kontroly dne 15. 12. 2004, takže od konce roku
2004 běžela nová tříletá lhůta pro vyměření předmětné daně a tato daň proto byla vyměřena
v rámci prekluzivní lhůty.
[8.] Daňová kontrola prý byla dne 15. 12. 2004 zahájena i fakticky, nejen formálně,
přičemž žalobce v tomto směru neuplatnil v daňovém ani soudním řízení žádnou námitku. Hned
13. 1. 2005 správce daně žalobce vyzval k předložení konkrétních podkladů a již 15. 12. 2004 bylo
započato s faktickým prověřováním daňových dokladů a účetnictví, které pokračovalo v sídle
žalobce i ve dnech 16. a 21. 12 2004. Teprve na základě takto nabytých poznatků pak mohl
správce daně vydat dne 13. 1. 2005 citované výzvy.
[9.] Ze všech prezentovaných důvodů navrhuje stěžovatel napadený rozsudek krajského soudu
zrušit.
III. Vyjádření žalobce
[10.] Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že daňová kontrola u něj nebyla fakticky
zahájena protokolem o ústním jednání ze dne 15. 12. 2004, jelikož šlo o zahájení toliko formální.
Tento úkon proto nebyl způsobilý přerušit běh prekluzivní lhůty podle ustanovení §47 daňového
řádu. Tato s ohledem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1611/2007 vypršela dne
31. 12. 2004. Prvním úkonem směřujícím k faktickému prověřování daňové povinnosti byla
až citovaná výzva ze dne 13. 1. 2005. Pokud stěžovatel argumentuje interními kontrolními
poznámkami z neveřejné části daňového spisu, kterými má být doloženo pokračování daňové
kontroly ve dnech 16. a 21. 12. 2004, ty byly zřejmě zpracovány až pro účely řízení o kasační
stížnosti, neboť dříve jimi neargumentoval. Toto tvrzení proto považuje za nepravdivé.
[11.] Zahájení daňové kontroly dne 15. 12. 2004 považuje žalobce za zcela formální
a protože v tento den nebyl zpraven o existenci podezření o zkrácení daňové povinnosti
a o konkrétních důvodech takového podezření, jednalo se o zahájení nezákonné ve smyslu
judikatury Ústavního soudu. K vyměření daňové povinnosti proto nemělo dojít, jelikož tato byla
již prekludována.
[12.] Žalobce se plně ztotožňuje s odůvodněním napadeného rozsudku krajského soudu
a navrhuje kasační stížnost zamítnout.
IV. Argumentace soudu
[13.] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Brně v rozsahu
kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.) a dospěl k závěru,
že kasační stížnost je důvodná.
[14.] Z rekapitulace kasační stížnosti plyne, že stěžovatel uplatnil dva kasační důvody:
nezákonnost a nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku krajského soudu. Jakkoliv se jedná
o důvody samostatné, zabýval se jimi soud společně, jelikož jsou v této konkrétní věci obsahově
provázány.
[15.] Z rozsudku krajského soudu napadeného nyní projednávanou kasační stížností je patrno,
že ke zrušení rozhodnutí stěžovatele došlo proto, že zahájení daňové kontroly dne 15. 12. 2004
bylo provedeno toliko formálně. Krajský soud totiž vycházel z nálezu Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 1835/07, z něhož plyne, že za formální daňovou kontrolu je třeba považovat tu,
která byla zahájena bez toho, že by zde a priori existovalo podezření o zkrácení daňové
povinnosti a bez toho, že by byl daňový subjekt o konkrétních důvodech takového podezření
při zahájení kontroly zpraven. Jelikož v daném případě předmětný protokol nesplňoval náležitosti
požadované Ústavním soudem, byla daňová kontrola zahájena protizákonně a celé daňové řízení
tak bylo stiženo vadou, která nemohla být zhojena ani následnými zjištěními správce daně.
Za těchto okolností došlo k prekluzi práva vyměřit daň dne 31. 12. 2004, k čemuž je třeba
přihlížet z úřední povinnosti. Za těchto okolností se krajský soud pro nadbytečnost již nezabýval
dalšími žalobními body.
[16.] K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že v projednávané věci se jedná o daň z přidané
hodnoty za zdaňovací období prosinec 2001, takže – ve shodě s judikatorním odklonem,
provedeným nálezem Ústavního soudu ze dne 2. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1611/07
(in: http//nalus.usoud.cz) - tato lhůta měla uplynout dne 31. 12. 2004. Rovněž podle judikatury
Ústavního soudu (např. nálezy sp. zn. I. ÚS 1169/07, II. ÚS 1416/07, III. ÚS 1420/07, tamtéž)
platí, že k prekluzi daňové povinnosti je nutno přihlížet ex officio. Tato východiska, plynoucí
z ustálené judikatury Ústavního soudu, zdejší soud akceptuje a v tomto směru souhlasí
i s argumentací krajského soudu, která podrobně dovozuje precedenční účinky rozhodnutí
Ústavního soudu.
[17.] V nyní projednávané věci spočívá však ratio decidendi napadeného rozsudku krajského
soudu v tom, že dne 15. 12. 2004 byl prý sice čistě formálně sepsán ústní protokol o zahájení
daňové kontroly, nicméně nejednalo se o úkon, který by mohl přerušit běh lhůty zakotvené
v ustanovení §47 daňového řádu, a za první úkon směřující k vyměření daně je tak třeba
považovat teprve výzvu k prokázání skutečností, kterou vydal správce daně dne 13. 1. 2005.
[18.] K tomu je třeba uvést, že podle ustálené judikatury zdejšího soudu skutečně nestačí,
pokud je daňová kontrola zahájena toliko formálně. Podle rozsudku ze dne 20. 6. 2005,
sp. zn. 5 Afs 36/2003 - 87 (in: č. 698/2005 Sb.) totiž „za okamžik zahájení daňové kontroly není
možno považovat sepsání protokolu o jejím zahájení, v němž je daňový subjekt pouze seznámen se skutečností,
že u něj bude v následujícím období daňová kontrola prováděna, aniž by byly ze strany správce konány jakékoli
úkony s kontrolou související.“ Obdobně soud konstatoval (rozsudek ze dne 17. 2. 2006,
sp. zn 8 Afs 7/2005, in: č. 1480/2008 Sb. NSS), že „formální sepis protokolu o zahájení daňové kontroly
nelze považovat za úkon směřující k vyměření daně a přerušující běh prekluzivní lhůty ve smyslu §47 odst. 2
cit. zákona, provedl-li správce daně první faktický úkon daňové kontroly deset měsíců po jejím formálním zahájení
a více než čtyři měsíce po datu, kdy měla uplynout prekluzivní lhůta pro možné doměření daně.“
[19.] V nyní projednávaném případě je proto klíčovou otázkou posouzení zahájení daňové
kontroly. Pokud by totiž tato daňová kontrola byla zahájena řádně, jednalo by se o úkon
přerušující běh prekluzivní lhůty obsažené v ustanovení §47 daňového řádu a k prekluzi
předmětné daňové povinnosti by tak nedošlo. Podle odst. 1 tohoto ustanovení totiž platí,
že „pokud tento nebo zvláštní zákon nestanoví jinak, nelze daň vyměřit ani doměřit či přiznat nárok na daňový
odpočet po uplynutí tří let od konce zdaňovacího období, v němž vznikla povinnost podat daňové přiznání
nebo hlášení nebo v němž vznikla daňová povinnost, aniž by zde současně byla povinnost daňové přiznání nebo
hlášení podat.“ Odst. 2 věta první nicméně stanoví, že „byl-li před uplynutím této lhůty učiněn úkon
směřující k vyměření daně nebo jejímu dodatečnému stanovení, běží tříletá lhůta znovu od konce roku, v němž byl
daňový subjekt o tomto úkonu zpraven.“
[20.] V nyní projednávané věci z obsahu spisu plyne, že se žalobcem byl dne 15. 12. 2004
sepsán protokol o ústním jednání ve věci zahájení daňové kontroly č. j. 238966/04/303936/5180,
jehož obsahem je pouze vymezení stěžovatele coby daňového subjektu, označení jeho zástupců,
vymezení předmětu jednání (zahájení daňové kontroly daně z příjmů právnických osob za období
2001 a daně z přidané hodnoty za období listopad, prosinec 2001) a zákonné poučení.
Při zahájení daňové kontroly tedy byl vymezen její předmět tak, jak judikoval i Ústavní soud
(nález sp. zn. III. ÚS 86/99, sv. 16, str. 155).
[21.] Na tento protokol pak navázala výzva Finančního úřadu ve Zlíně ze dne 13. 1. 2005,
č. j. 3201/05/303936/5180, kterou byl stěžovatel ve smyslu ustanovení §16 odst. 2 písm. c) a e)
daňového řádu vyzván k prokázání a doložení blíže specifikovaných skutečností, týkajících
se údajné obchodní spolupráce se společností BRASE, spol. s r. o. (reklamní akce). Následovaly
další úkony, prováděné v rámci daňové kontroly (ústní jednání, výslechy svědků apod.). Daňová
kontrola byla zakončena zprávou o výsledku daňové kontroly ze dne 16. 9. 2005,
č. j. 182615/05/303936/3312.
[22.] Z logiky a smyslu zákonné úpravy je zřejmé, že přerušení prekluzivní lhůty podle
ustanovení §47 odst. 2 daňového řádu nemůže způsobit jakýkoliv úkon správce daně,
nýbrž pouze takový, který reálně směřuje k vyměření daně nebo k jejímu dodatečnému stanovení.
Také obsah tohoto úkonu je nutno posuzovat podle hledisek stanovených daňovým řádem,
zejména pak jeho ustanovením §2 odst. 7, podle něhož při uplatňování daňových zákonů
v daňovém řízení se bere v úvahu vždy skutečný obsah právního úkonu nebo jiné skutečnosti
rozhodné pro stanovení či vybrání daně, pokud je zastřený stavem formálně právním a liší
se od něho. Jak dovodil Ústavní soud (viz např. nález sp. zn. II. ÚS 493/05, sv. 44, str. 58),
„účelem zavedení prekluzivních lhůt pro vyměření bylo stimulovat správce daně k včasnému výkonu jeho práv
a povinností a z hlediska právní jistoty daňových subjektů pak nastolit situaci, kdy po jejich uplynutí zanikají
i jejich povinnosti, které, zejména pokud jde o povinnost prokazovat, jsou po uplynutí delší doby vždy spjaty
s určitými problémy.“
[23.] Úkonem, který směřuje k vyměření daně nebo jejímu dodatečnému stanovení, může být
i daňová kontrola, kterou podle §16 odst. 1 daňového řádu pracovník správce daně zjišťuje nebo
prověřuje daňový základ nebo jiné okolnosti rozhodné pro správné stanovení daně u daňového
subjektu nebo na místě, kde je to vzhledem k účelu kontroly nejvhodnější; daňová kontrola
se provádí v rozsahu nezbytně nutném pro dosažení účelu zákona. Daňová kontrola
je nepochybně úkonem, který tím, že zjišťuje nebo prověřuje okolnosti rozhodné pro správné
stanovení daně, směřuje k tomu, aby následně, po vyhodnocení těchto okolností, mohla být
případně vyměřena nebo doměřena daň. Aby byla daňová kontrola jako úkon „učiněna“
ve smyslu §47 odst. 2 daňového řádu, je třeba, aby s jejím prováděním bylo započato ještě
v době běhu tříleté prekluzivní lhůty podle ustanovení §47 odst. 1 daňového řádu. Vzhledem
k neexistenci jiné výslovné úpravy je přitom nutno mít za to, že i pro zahájení daňové kontroly
platí ustanovení §21 odst. 1 cit. zákona, podle něhož je řízení zahájeno a) dnem, kdy podání
daňového subjektu nebo jiné osoby zúčastněné na řízení došlo příslušnému správci daně nebo b)
dnem, kdy byl daňový subjekt nebo jiná osoba zúčastněná na řízení vyrozuměn o prvním úkonu,
který vůči němu v daňovém řízení správce daně nebo jiné osoby, o nichž to zákon stanoví,
učinili. V projednávaném případě je relevantní alternativa sub b).
[24.] Z obsahu ustanovení §16 daňového řádu dále vyplývá, že daňová kontrola má obvykle
různé fáze, v nichž různým způsobem probíhá interakce mezi správcem daně a daňovým
subjektem. Daňovému subjektu je nutno nejprve sdělit, že se kontrola zahajuje, poučit jej o jeho
právech a povinnostech a vyžádat od něj potřebné podklady, případně jinou součinnost.
Poskytování podkladů daňovým subjektem se nezřídka může dít v několika dílčích částech
po dobu vícero dní, týdnů a v některých případech i měsíců, v závislosti na výsledcích dílčích
zjištění, jež z poskytnutých podkladů plynou, a na potřebě jejich doplnění. Závěrečnou
fází daňové kontroly je pak vypracování zprávy o daňové kontrole. Ze základních zásad
daňového řízení, zejména pak z ustanovení §2 odst. 1 a 2 ve spojení s §16 odst. 1 větou druhou
daňového řádu, pak plyne, že správce daně musí při daňové kontrole postupovat účelně a tak,
aby daňovou kontrolu skončil v přiměřené lhůtě; provádění daňové kontroly nemůže svévolně
přerušit a odložit její pokračování na pozdější dobu a jednotlivé kroky daňové kontroly musí
po sobě následovat v přiměřených časových intervalech.
[25.] Jak uvedl zdejší soud již v rozsudku ze dne 9. 12. 2004, č. j. 7 Afs 22/2003 - 113
(www.nssoud.cz), je třeba v konkrétním případě vždy hodnotit, jaká doba uplynula mezi
zahájením daňové kontroly a dalším úkonem správce daně, kterým již správce daně vyžadoval
od daňového subjektu doložení zcela konkrétních daňově relevantních skutečností. To znamená,
zda se jedná o dobu počítanou na dny, týdny či měsíce, a zda i následující další dílčí kroky daňové
kontroly probíhaly v přiměřených časových intervalech.
[26.] V nyní projednávané věci Nejvyšší správní soud v tomto směru na straně správce daně
neshledal žádné pochybení. Z obsahu spisu je totiž patrno, že ke zjištění problematizujícím
některé údaje uváděné stěžovatelem (daňovým subjektem) dospěl správce daně teprve na základě
kontroly prováděné u jiného daňového subjektu, a to až na konci roku 2004 (viz odpovědi
na dožádání, založené ve správním spise). K zahájení daňové kontroly u stěžovatele tedy došlo
bezprostředně po těchto zjištěních. Rovněž ze shora uvedeného plyne, že faktické úkony správce
daně následovaly neprodleně po zahájení daňové kontroly, tj. v horizontu dnů (viz výzva
k prokázání skutečností, kterou vydal správce daně ze dne 13. 1. 2005), takže nedošlo ke zneužití
zahájení daňové kontroly jen za účelem přerušení tříleté prekluzivní lhůty (nemluvě ostatně ani
o tom, že podle tehdy převládajícího právního názoru platilo počítání „3 plus 1“ a nikoliv „3 plus
0“). Nenastala proto ani situace, která by vedla ke zhoršení postavení situace žalobce v tom
smyslu, že s rostoucím časovým odstupem je samozřejmě stále obtížnější prokázat relevantní
skutečnosti tak, jak na to správně upozornil Ústavní soud. Pokud totiž časové rozmezí mezi
zahájením daňové kontroly a faktickými úkony činěnými v jejím rámci nečinilo ani jeden měsíc,
o znevýhodnění pozice daňového subjektu nelze hovořit.
[27.] Z tohoto hlediska nepovažuje zdejší soud za rozhodné ani to, zda skutečně interní
„kontrolní poznámky“, předložené s kasační stížností a mající dokumentovat, že správce daně
hned 15. 12. 2004 fakticky započal s prověřováním daňových dokladů a účetnictví žalobce, byly
zpracovány již tehdy, jak tvrdí stěžovatel a jsou proto autentické, anebo zda byly opatřeny teprve
dodatečně pro účely řízení o kasační stížnosti, jak se domnívá žalobce. Je totiž zřejmé, že pokud
by zahájení daňové kontroly nebylo provedeno zákonným způsobem, nemohl by být tento deficit
zhojen ani interními poznámkami zaměstnanců správce daně, o nichž nebyl daňový subjekt
(žalobce) informován. Z citovaného ustanovení §47 odst. 2 daňového řádu totiž plyne,
že k novému běhu tříleté prekluzivní lhůty dojde po jejím přerušení teprve tehdy, byl-li o úkonu
daňový subjekt zpraven. Pokud by však stěžovatel předloženými kontrolními poznámkami chtěl
pouze prokázat, že po zahájení daňové kontroly nebyl správce daně nečinný, je to vcelku
nadbytečné, jelikož z okolností projednávané věci je zcela zřejmé, že jeho zaměstnanci na případu
žalobce intenzivně pracovali, když necelý měsíc po tomto zahájení byl žalobce vyzván
k předložení velmi konkrétních podkladů.
[28.] Z předchozích úvah proto v tomto konkrétním případě vyplývá, že správce daně
postupoval při daňové kontrole v souladu se zákonnými požadavky plynoucími z ustanovení
§2 odst. 1 a 2 ve spojení s §16 odst. 1 větou druhou daňového řádu. Proto je jeho úkon,
tzn. protokol o ústním jednání konaném dne 15. 12. 2004, při němž byla daňová kontrola
ve smyslu ustanovení §21 odst. 1 daňového řádu zahájena a stěžovatel byl poučen o jeho právech
a povinnostech, nutno považovat za úkon směřující k vyměření daně nebo jejímu dodatečnému
stanovení, kterým se podle §47 odst. 2 daňového řádu přerušil běh prekluzivní lhůty.
[29.] Jen pro úplnost je třeba k citovaným rozsudkům Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Afs 36/2003
a 8 Afs 7/2005, v nichž je obsažen názor, podle něhož pouhý formální sepis protokolu
o zahájení daňové kontroly nepředstavuje úkon směřující k vyměření daně a přerušující běh
prekluzivní lhůty ve smyslu ustanovení §47 odst. 2 daňového řádu, uvést, že výše vyslovený
závěr v tomto rozsudku není s těmito judikáty v rozporu. V obou citovaných rozsudcích byla
totiž řešena odlišná skutková situace: v rozsudku sp. zn. 5 Afs 36/2003 (poznámka soudu: tento
rozsudek byl navíc Ústavním soudem později zrušen, byť samozřejmě z jiných důvodů) byl
protokol o zahájení daňové kontroly vyhotoven dne 7. 12. 2000 a výzva k prokázání relevantních
skutečností byla datována až ke dni 14. 3. 2001, takže první faktický úkon následoval po více
než čtyřech měsících od formálního zahájení daňové kontroly; ve věci vedené
pod sp. zn. 8 Afs 7/2005 „provedl správce daně první faktický úkon daňové kontroly deset měsíců po jejím
formálním zahájení a více než čtyři měsíce po datu, kdy měla uplynout prekluzivní lhůta pro možné doměření
daně“. Oproti tomu v nyní projednávané věci první faktický úkon následoval již necelý měsíc
po zahájení daňové kontroly, tzn. v podstatě bezprostředně, v horizontu několika dnů. Nelze
se proto domnívat, že by k zahájení daňové kontroly ze strany správce daně došlo ryze účelově
a formálně jen proto, aby byla přerušena zákonná prekluzivní lhůta. Naopak, z celého průběhu
daňového řízení je jasně seznatelné, že v něm nedocházelo k bezdůvodným průtahům, jednotlivé
kroky správce daně na sebe logicky navazovaly, byly transparentní a směřovaly k účelu,
stanovenému daňovým řádem.
[30.] Proto zdejší soud závěrem konstatuje, že mezi právními názory obsaženými v citovaných
rozsudcích sp. zn. 7 Afs 22/2003, 5 Afs 36/2003 a 8 Afs 7/2005 neexistuje rozpor,
pro který by senát rozhodující v této konkrétní věci musel využít postup předvídaný v ustanovení
§17 s. ř. s., tzn. nemusel aktivovat rozšířený senát. Z těchto právních názorů totiž souhrnně
plyne, že pouhé formální zahájení daňové kontroly sepsáním protokolu, na něž bezprostředně
nenavazují další faktické úkony správce daně, není způsobilé přerušit běh prekluzivní lhůty podle
ustanovení §47 odst. 2 daňového řádu. Za bezprostřední následování těchto faktických úkonů
přitom zdejší soud považuje časový horizont dnů, určitě nepřesahující jeden měsíc, což však bylo
v daném případě splněno.
[31.] Soud ze všech popsaných důvodů uzavírá, že se neztotožňuje s interpretací judikatury
Ústavního soudu provedenou krajským soudem ve vztahu k prekluzi práva vyměřit žalobci
předmětnou daň, jelikož daňová kontrola byla zahájena zákonným způsobem, takže její zahájení
představovalo úkon přerušující běh této lhůty ve smyslu ustanovení §47 odst. 2 daňového řádu.
Kasační stížnost je proto ve vztahu k ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. důvodná. V dalším
řízení je krajský soud vázán shora uvedeným právním názorem (§110 odst. 3 s. ř. s.).
[32.] V novém rozhodnutí rozhodne krajský soud též o nákladech řízení (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. července 2010
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu