ECLI:CZ:NSS:2010:2.AFS.69.2010:125
sp. zn. 2 Afs 69/2010 - 125
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: Univerzita
Palackého v Olomouci, se sídlem Křížkovského 511/8, Olomouc, za něhož jedná Mgr. V. K.,
proti žalovanému: Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, se sídlem třída Kpt. Jaroše 1926/7,
Brno, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 6. 2010,
č. j. 62 Af 26/2010 - 70,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
I. Předmět řízení
[1] Žalobce (dále „stěžovatel“) podal včasnou kasační stížnost proti shora označenému
usnesení Krajského soudu v Brně, kterým byla odmítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí
předsedy Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (dále „žalovaný“) ze dne 20. 1. 2010,
č. j. ÚOHS-R82/2009/VZ-453/2010/310/EKu. Tímto rozhodnutím předseda
žalovaného v řízení o rozkladu stěžovatele potvrdil rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 4. 2009,
č. j. ÚOHS-S23/2009/VZ-3590/2009/540/JSI, podle něhož se stěžovatel dopustil správního
deliktu při zadávání veřejné zakázky nazvané „Dodávka počítačů a monitorů“, za což mu byla
uložena pokuta ve výši 100 000 Kč.
[2] Krajský soud v Brně odmítl žalobu stěžovatele z důvodu neodstranitelného nedostatku
podmínek řízení podle §46 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Ten měl spočívat v tom, že v zákonné lhůtě nebyla
podána žaloba, která by obsahovala řádné žalobní body. Stěžovatel ji doplnil o žalobní body
až po uplynutí této dvouměsíční lhůty.
II. Obsah kasační stížnosti
[3] Stěžovatel v kasační stížnosti výslovně uplatnil důvody obsažené v ustanovení §103
odst. 1 písm. a), b), d) a e) s. ř. s. Z obsahu kasační stížnosti je nicméně zjevné, že brojí proti
nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu krajským soudem; je-li totiž v řízení před krajským
soudem návrh odmítnut, uplatňuje se důvod kasační stížnosti vymezený v ustanovení §103
odst. 1 písm. e) s. ř. s. Jedná se o důvod speciální, do něhož se koncentrují všechny stěžovatelovy
námitky.
[4] Stěžovatel cituje ustanovení §72 odst. 1 s. ř. s., podle něhož lze žalobu podat do dvou
měsíců poté, kdy rozhodnutí bylo žalobci oznámeno doručením písemného vyhotovení.
Stěžovatel má za to, že zákonná dvouměsíční lhůta začala běžet až následující den po doručení;
den doručení se tedy do této lhůty nezapočítává. Rozhodnutí žalovaného bylo stěžovateli
doručeno dne 24. 1. 2010, dvouměsíční lhůta pro podání žaloby tedy uplynula dnem 25. 3. 2010
ve 24:00 hod. Soud provedl výpočet lhůty nesprávně, čímž stěžovatele zkrátil na jeho právech.
[5] Pokud by se Nejvyšší správní soud přiklonil ve věci počítání lhůty k názoru krajského
soudu, stěžovatel uvádí argumenty ve prospěch toho, že jím podaná žaloba obsahovala
dostatečně konkrétní žalobní bod.
[6] Napadené usnesení považuje stěžovatel rovněž za nepřezkoumatelné, neboť krajský soud
se omezil pouze na holou citaci paragrafů, aniž by se vyrovnal s jazykovým či obsahovým
výkladem žaloby a judikaturou týkající se požadavku na konkrétnost žalobních bodů; konkrétně
stěžovatel poukazuje na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 3. 2007,
č. j. 3 Azs 234/2006 - 48, a ze dne 2. 8. 2007, č. j. 2 Azs 54/2007 - 42, a dále na nález Ústavního
soudu ze dne 12. 5. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2170/08.
[7] Ve světle uvedených soudních rozhodnutí se stěžovatel domnívá, že jím uvedená žalobní
formulace, že „žalobce považuje napadené rozhodnutí žalovaného za nezákonné“, je sice
vyjádřena v nejhrubších rysech, nicméně to nemohlo bránit soudu v tom, aby vůči stěžovateli
aplikoval ustanovení §37 odst. 5 s. ř. s., tj. aby jej vyzval k opravě nebo odstranění vad podání
a stanovil mu k tomu řádnou lhůtu. Stěžovatel tak nicméně učinil bez výzvy soudu, když dne
25. 3. 2010 doručil soudu doplnění žaloby, ve kterém konkretizoval skutkovou stránku tvrzení
o nezákonnosti rozhodnutí úřadu. Stěžovatel tímto doplněním nejenže provedl upřesnění
žalobního bodu, ale zároveň omezil žalobní bod na podmnožinu konkrétních zákonů, resp. jejich
paragrafů, což mu ustanovení §71 odst. 2 s. ř. s. umožňuje i po uplynutí lhůty pro podání žaloby.
[8] Pokud tedy stěžovatel v žalobě neuvedl konkrétní výtky vůči napadenému rozhodnutí,
měl soud žalobce k odstranění vady vyzvat, stanovit mu k tomu přiměřenou lhůtu a poučit jej
nejen o následcích nesplnění výzvy, ale i o způsobu odstranění vady. Žaloba stěžovatele žalobní
bod – i když velmi obecný – obsahovala, přičemž stěžovatel jej v doplnění ze dne 25. 3. 2010
konkretizoval i bez výzvy soudu podle §37 odst. 5 s. ř. s. Stěžovateli proto měla být poskytnuta
soudní ochrana individuálním projednáním dané věci na úrovni krajského soudu.
[9] Na základě uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadené
usnesení krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
III. Vyjádření žalovaného
[10] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti nejprve uvedl, že pokud bylo žalobou
napadené rozhodnutí oznámeno stěžovateli dne 24. 1. 2010, lhůta pro podání žaloby bezesporu
uplynula dne 24. 3. 2010. Podle ustanovení §40 odst. 2 s. ř. s. totiž končí lhůta určená podle
týdnů, měsíců nebo roku uplynutím dne, jenž se svým označením shoduje s dnem, který určil
počátek lhůty.
[11] Argumentaci obsaženou v kasační stížnosti stran soudem proklamované absence
byť jediného žalobního bodu v žalobě stěžovatele považuje žalovaný za ryze účelovou, neboť
již ze samotné podstaty řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu vyplývá, že žalobou
se vždy napadá rozhodnutí, které žalobce považuje za nezákonné. V ustanovení §71 odst. 1
písm. d) přitom s. ř. s. explicitně požaduje, aby žaloba obsahovala žalobní body, z nichž musí být
patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí
za nezákonné nebo nicotné.
[12] Pokud krajský soud posoudil žalobu jako neúplnou a vyzval stěžovatele, s ohledem
na hrozící prekluzi lhůty, k podání žaloby nejkratší možnou cestou k odstranění jejích vad, učinil
více než zadost požadavkům kladeným na něj pravidly soudního řízení podle s. ř. s. a současně
vyšel vstříc snaze stěžovatele bránit svá práva před soudem. Pokud přes veškerý vstřícný postup
soudu stěžovatel nebyl schopen vady svého podání odstranit, je nutné jeho žalobu ve znění
doplnění ze dne 25. 3. 2010 odmítnout jako opožděnou ve smyslu §72 odst. 4 s. ř. s. Ve vztahu
k ostatním námitkám stěžovatele žalovaný odkazuje na napadené usnesení krajského soudu,
s nímž se v plném rozsahu ztotožnil.
[13] Žalovaný dále vyjádřil pochybnost o tom, že je v případě stěžovatele naplněna povinnost
zastoupení „zaměstnancem nebo členem“ s odpovídajícím vzděláním podle požadavku
ustanovení §105 odst. 2 věty druhé za středníkem s. ř. s. Žalovanému je totiž z úřední činnosti
známo, že zástupce stěžovatele je jednatelem obchodní společnosti JUSTITIA, s. r. o., která
pro stěžovatele na základě mandátní smlouvy organizuje zadávání veřejných zakázek.
[14] Žalovaný z uvedených důvodů navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako
nedůvodnou zamítl.
IV. Posouzení důvodnosti kasační stížnosti
[15] Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.).
[16] Před samotným přezkumem napadeného usnesení krajského soudu Nejvyšší správní soud
k námitce žalovaného ohledně pochybností o řádném zastoupení stěžovatele v řízení o kasační
stížnosti uvádí, že stěžovatel k výzvě soudu doložil existenci pracovně právního vztahu mezi jím
a Mgr. V. K. Není tedy pochyb o tom, že stěžovatel je zastoupen v souladu s požadavky
ustanovení §105 odst. 2 s. ř. s.
[17] Stěžovatelova argumentace směřuje jednak proti závěru krajského soudu o tom, že v dané
věci došlo k opožděnému doplnění žaloby, a jednak proti hodnocení žaloby jako nevyhovující
ustanovení §71 odst. 1 s. ř. s. z důvodu absence alespoň jednoho žalobního bodu.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval otázkou, zda byla dodržena lhůta pro podání žaloby,
neboť bylo-li by možné v tomto ohledu stěžovateli přisvědčit, posuzování druhé námitky
(absence žalobního bodu) by bylo v daném případě nadbytečné. Není zde totiž sporu o tom,
že po doplnění ze dne 25. 3. 2010 žaloba obsahovala zákonné náležitosti nezbytné k jejímu
projednání.
[18] Napadené rozhodnutí žalovaného bylo zástupci stěžovatele prokazatelně doručeno dne
24. 1. 2010. Žaloba byla soudu doručena dne 23. 3. 2010 a dne 24. 3. 2010 (ve 14:14) byl zástupce
stěžovatele ze strany soudce zpravodaje prostřednictvím e-mailu vyzván k odstranění vad tak,
aby doplnil žalobní body. Tato výzva obsahovala i upozornění, že pokud nebude žaloba doplněna
ve lhůtě pro podání žaloby, může být odmítnuta. Stěžovatel potom prostřednictvím svého
zástupce doplnil žalobu v požadovaném rozsahu dne 25. 3. 2010 (ve 22:06).
[19] Podle §72 odst. 1 s. ř. s. lze žalobu podat do dvou měsíců poté, kdy rozhodnutí bylo
žalobci oznámeno doručením písemného vyhotovení nebo jiným zákonem stanoveným
způsobem, nestanoví-li zvláštní zákon lhůtu jinou. Pravidla pro počítání lhůt stanovených s. ř. s.
jsou vymezena v ustanovení §40 s. ř. s., podle jehož odstavce 2 lhůta určená podle týdnů, měsíců
nebo roků končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje s dnem, jenž určil počátek
lhůty. Není-li takový den v měsíci, končí lhůta uplynutím posledního dne tohoto měsíce.
[20] Skutečností určující počátek běhu lhůty pro podání žaloby je den doručení rozhodnutí
správního orgánu žalobci (stěžovateli), resp. jeho zástupci (§42 odst. 2 s. ř. s.). K tomu v daném
případě došlo dne 24. 1. 2010. Lhůta k podání žaloby začala běžet následující den po doručení,
tzn. dne 25. 1. 2010, a skončila dne 24. 3. 2010, neboť jde o lhůtu určenou podle měsíců, která
končí dnem, jenž se svým označením shoduje se dnem, kdy došlo ke skutečnosti určující počátek
lhůty. Krajský soud tedy určil konec lhůty pro podání žaloby správně.
[21] Jelikož byla první stěžovatelova námitka shledána nedůvodnou, bylo třeba přistoupit
k posouzení otázky, zda je možné považovat stěžovatelem použitou formulaci v žalobě („žalobce
považuje napadené rozhodnutí žalovaného z nezákonné“) za žalobní bod. Podle ustanovení §71
odst. 1 písm. d) s. ř. s. musí žaloba kromě obecných náležitostí podání obsahovat žalobní body,
z nichž musí být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí
za nezákonné nebo nicotné.
[22] Nejvyšší správní soud zde vyšel z rozsudku rozšířeného senátu ze dne 24. 8. 2010,
č. j. 4 As 3/2008 - 78 (dostupné na www.nssoud.cz), který se právě otázkou obsahového
vymezení žalobního bodu podle definice obsažené v §71 odst. 1 písm. d) podrobně zabýval.
Nutno podotknout, že tímto rozsudkem rozhodl rozšířený senát Nejvyššího správního soudu
v návaznosti na stěžovatelem výše zmiňovaný nález Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2009,
sp. zn. ÚS 2170/08.
[23] Rozšířený senát se přiklonil k definici žalobního bodu, jak jej vymezil druhý senát
Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne 2. 8. 2007, č. j. 2 Azs 54/2007 - 42, a na který
odkazoval i stěžovatel. Za žalobní bod je tedy nutno považovat „každé vyjádření žalobce, z něhož
byť i jen v nejhrubších obrysech lze dovodit, že napadené správní rozhodnutí z určitého důvodu považuje
za nezákonné. Jinými slovy, náležitost žaloby dle §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. je splněna, pokud jsou z tvrzení
žalobce seznatelné skutkové děje a okolnosti individuálně odlišitelné od jiných ve vztahu ke konkrétnímu případu
žalobce, jež žalobce považoval za relevantní k jím domnělé nezákonnosti správního rozhodnutí; právní důvody
nezákonnosti (či nicotnosti) napadeného správního rozhodnutí pak musí být tvrzeny alespoň tak, aby soud
při aplikaci obecného pravidla, že soud zná právo, mohl dostatečně vymezit, kterým směrem, tj. ve vztahu
k jakým předpisům bude směřovat jeho přezkum.“
[24] „Bude-li žaloba podaná v zákonné lhůtě pro podání žaloby obsahovat žalobní bod (body) alespoň
ve shora vymezené míře konkrétnosti, vznikne vždy krajskému soudu procesní povinnost postupovat podle §37
odst. 5 s. ř. s., tj. vyzvat žalobce k odstranění vad žaloby tak, aby mohla být věcně projednána (…) lhůta
stanovená v §71 odst. 2 větě druhé a třetí dopadá nejen na případy, kdy žalobce doplní vedle již obsažených další
(nový) žalobní bod, ale i na případy, kdy v žalobě neuvedl žalobní bod žádný; jen v těchto případech uplyne
zákonná lhůta (§72 odst. 1 s. ř. s.) marně, ve všech ostatních případech je na místě postup dle §37 odst. 5
s. ř. s.“ (cit. z rozsudku rozšířeného senátu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008-78, bod 33, 34
a 35).
[25] V posuzované věci byla ve lhůtě pro podání žaloby podána žaloba, která skutečně ani
jeden žalobní bod neobsahovala. I přes extenzivní pojímání žalobního bodu v judikatuře
vrcholných soudů nelze za žalobní bod považovat tvrzení, že „žalobce považuje napadené
rozhodnutí žalovaného z nezákonné“. Z tohoto tvrzení totiž není možné ani při nejlepší vůli
vymezit obsah soudního přezkumu, tj. jaké skutkové a právní otázky má soud posuzovat právě
z hlediska tvrzené nezákonnosti správního rozhodnutí. Ze samotného tvrzení o nezákonnosti
napadeného rozhodnutí správního orgánu skutečně nelze dovodit důvody vedoucí k tomuto
tvrzení, a to ani v těch nejhrubších obrysech. Soud přitom nemůže tyto důvody vytvářet
či domýšlet, to je zcela v dispozici žalobce.
[26] Jak vyplývá z výše citovaného rozsudku rozšířeného senátu, v případě absence žalobního
bodu nemá soud povinnost postupovat podle §37 odst. 5 s. ř. s., tj. usnesením vyzvat podatele
k opravě nebo odstranění vad podání a stanovit mu k tomu lhůtu. V posuzované věci přistoupil
krajský soud, konkrétně soudce zpravodaj, k výzvě upozorňující na tuto vadu žaloby. Žalobci
nicméně nestanovil zvláštní soudcovskou lhůtu k doplnění žaloby, toliko jej upozornil, že žalobu
je třeba doplnit do konce lhůty pro podání žaloby, jinak bude odmítnuta. Tuto výzvu – jednalo
se spíše o upozornění - odeslal soud e-mailem dne 24. 3. 2010 (ve 14:14), na doplnění žaloby měl
tedy žalobce velmi krátkou dobu. Jak lze ostatně vyvozovat z obsahu kasační stížnosti, stěžovatel
tuto výzvu soudce zpravodaje nepovažoval za výzvu podle ustanovení §37 odst. 5 s. ř. s.,
neboť – jak uvádí – žalobu doplnil dne 25. 3. 2010 i bez této výzvy.
[27] Krajský soud postupoval v souladu se zákonem i výše citovanou judikaturou, pokud
v daném případě přistoupil k odmítnutí žaloby stěžovatele. Ve lhůtě pro podání žaloby nebyla
podána žaloba vyhovující ustanovení §71 odst. 1 s. ř. s. Vzhledem k tomu, že žaloba
neobsahovala ani jeden žalobní bod, soud nebyl povinen stěžovatele vyzývat k doplnění žaloby
podle §37 odst. 5 s. ř. s. Ani druhá předestřená námitka stěžovatele tedy není důvodná.
V. Shrnutí a náklady řízení
[28] Nejvyšší správní soud neshledal naplnění uplatněného důvodu kasační stížnosti [§103
odst. 1 písm. e) s. ř. s.], a proto kasační stížnost zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[29] O náhradě nákladů tohoto řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ustanovení §60 odst. 1, věty
první s. ř. s., ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s., dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak,
má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem,
které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Vzhledem k tomu,
že stěžovatel byl v řízení o kasační stížnosti neúspěšný, právo na náhradu nákladů řízení
mu nenáleží. V případě úspěšného žalovaného nebylo prokázáno, že by mu vznikly náklady
nad rámec jeho běžné činnosti. Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že žalovanému právo
na náhradu nákladů řízení nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. listopadu 2010
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu