ECLI:CZ:NSS:2010:2.AS.41.2010:77
sp. zn. 2 As 41/2010 - 77
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: J. H.,
zastoupeného Mgr. Vojtěchem Fořtem, advokátem se sídlem Npor. O. Bartošky 15, Domažlice,
proti žalovanému: Krajský úřad Plzeňského kraje, se sídlem Škroupova 18,
Plzeň o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 2. 2010,
č. j. 17 Ca 59/2009 - 34,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
I. Předmět řízení
[1] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností brojí proti shora
označenému rozsudku Krajského soudu v Plzni. Tímto rozsudkem krajský soud zamítl
stěžovatelovu žalobu proti rozhodnutí Krajského úřadu Plzeňského kraje („žalovaný“) ze dne
30. 10. 2009, č. j. DSH/14233/09.
[2] Citovaným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání stěžovatele a potvrdil rozhodnutí
Městského úřadu Horšovský Týn ze dne 9. 7. 2008, sp. zn. PO 6339/2008, přest.
č. 345/2008/PD, kterým byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání přestupku proti bezpečnosti
a plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle ustanovení §22 odst. 1 písm. f) bod 7
zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, v souvislosti s porušením
ustanovení §4 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu n a pozemních komunikacích.
Za to byl potrestán pokutou ve výši 5000 Kč a zákazem činnosti, spočívajícím v řízení všech
motorových vozidel na dobu 6 měsíců.
[3] Ke spáchání přestupku mělo dojít tak, že dne 17. 5. 2008 v blíže upřesněném čase a místě
stěžovatel předjížděl před ním jedoucí osobní automobil v místě, kde je to dopravní značkou
B21a (Zákaz předjíždění) zakázáno.
II. Obsah kasační stížnosti
[4] Stěžovatel proti tomuto rozsudku v kasační stížnosti uplatňuje důvody uvedené
v ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) zákona č. 150/2002 Sb., sou dní řád správní
(dále též „s. ř. s.“), když namítá nezákonnost spočívající v nesprávním posouzení právní otázky
soudem v předcházejícím řízení a vady správního řízení spočívající v tom, že při zjišťování
skutkové podstaty byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým
způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud,
který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit.
[5] Stěžovatel argumentuje tím, že sice ve správním řízení uved l, že se předmětného
přestupku dopustil, nicméně s ohledem na jeho vývoj a na zjištěné skutečnosti tento svůj názor
přehodnotil. Je totiž pravdou, že předjížděl dvě neoznačená policejní vozidla na úseku silnice,
kde je předjíždění zakázáno. Je též pravd ou, že si nevšiml dopravní značky, která toto předjíždění
zakazuje, a to i proto, že je tam umístěna čerstvě. Obě předjížděná vozidla se prý však
pohybovala velmi pomalu, „rychlostí traktoru“. Proto se stěžovatel domníval, že některé z nich má
technický problém a že v pořadí druhé vozidlo je taženo na laně. Je proto pravděpodobné,
že se policisté snažili „ulovit“ pachatele přestupku při činu, jelikož poté, co je stěžovatel předjel,
výrazně zrychlila a zastavila jej. Protože na předmětném úseku silnice je povoleno předjíždět
traktory, je otázkou, zda se stěžovatel dopustil předmětného přestupku, když předjížděl vozidla
jedoucí rychlostí traktoru. Skutková podstata předmětného přestupku proto naplněna nebyla,
jelikož se jednalo o provokaci ze strany Polic ie ČR.
[6] Za těchto okolností je potřeba zvážit, zda přestupek vůb ec byl spáchán a pokud ano,
zda uložená sankce je adekvátní.
[7] Proto stěžovatel navrhuje napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni zrušit a věc
mu vrátit k dalšímu řízení.
III. Vyjádření žalovaného
[8] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního
soudu sp. zn. 1 As 27/2009, z něhož vycházel. Z něj jednoznačně vyplývá, že porušením
ustanovení §4 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb. může být naplněna skutková p odstata přestupku
podle ustanovení §22 odst. 1 písm. f) bod 7. zákona o přestupcích a skutkovou podstatu tohoto
přestupku nelze naplnit pouze porušením ustanovení §17 odst. 5 zákona č. 361/2000 Sb.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[9] Nejvyšší správní soud poté, co zjistil, že jsou splněn y všechny procesní podmínky
pro věcné projednání a rozhodnutí kasační stížnosti, přezkoumal napadený rozsudek krajského
soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.) a dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[10] Stěžovatel uplatnil kasační důvody zakotvené v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř.
s., tzn. namítá nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení a vady
správního řízení. S ohledem na povahu kasační stížnosti je nicméně vhodné o obou těchto
důvodech pojednat společně, neboť v tomto konkrétním případě jsou obsahově provázány.
[11] K tomu je třeba uvést, že podle ustanovení §4 pís m. c) zákona č. 361/2000 Sb.
je „při účasti na provozu na pozemních komunikacích každý povinen řídit se světelnými, případně i doprovodnými
akustickými signály, dopravními značkami, dopravními zařízeními a zařízeními pro provozní informace .“ Podle
ustanovení §22 odst. 1 písm. f) zákona o přestupcích se přestupku „dopustí ten, kdo v provozu
na pozemních komunikacích při řízení vozidla předjíždí vozidlo v případech, ve kterých je to podle zvláštního
právního předpisu zakázáno“.
[12] V nyní projednávané věci z obsahu správního spisu plyne, že stěžovatel při projednání
přestupku u správního orgánu I. stupně doznal spáchání přestupku spočívajícího v předjíždění
dvou policejních neoznačených vozidel v místě, kde bylo dopravní značkou předjíždění zakázáno.
Uvedl, že předmětnou komunikaci běžně nepoužívá, zákazové značky si nevšiml a protože obě
vozidla jela rychlostí cca 60 km/hod, považoval řidiče za „ nedělní“ a po nějaké době je předjel.
Na základě toho byl potrestán shora popsaným způsobem a krajský soud následně zamítl žalobu
podanou proti citovanému rozhodnutí žalovaného.
[13] Krajský soud v rozsudku napadeném nyní projednávanou kasační stížností převzal právní
názor obsažený v rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 27/2009 (www.nssoud.cz).
Tzv. právní věta v něm uvedená říká, že „ přestupek proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních
komunikacích podle §22 odst. 1 písm. f) bod 7 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, spáchá t éž ten,
kdo poruší zákaz předjíždění stanovený dopravní značkou.“ Na jiném místě tohoto rozsudku je uvedeno,
že „krajský soud pochybil, pokud při posuzování správnosti a zákonnosti rozhodnutí žalovaného rozlišoval různé
formy zákazu předjíždění, ačkoli pře stupkový zákon v §22 odst. 1 písm. f) bod 7 odkazuje na zákaz
předjíždění stanovený zákonem o silničním provozu obecně. Pokud tedy řidič předjíždí jiné vozidlo v rozporu
se zákonem o silničním provozu, bude bez ohledu na to, zda zákaz předjíždění vyplývá přímo ze zákona
(§17 odst. 5) nebo z dopravní značky, jeho jednání postižitelné podle §22 odst. 1 písm. f) bodu 7 přestupkového
zákona.“
[14] Stěžovatel namítá, že sice skutečně nerespektoval značku „Zákaz předjíždění“, nicméně
učinil tak v důsledku provokace ze strany Policie ČR. K tomu je třeba uvést, že úkolem
Policie ČR je samozřejmě vyšetřovat a případně i trestat protiprávní činno st a nesmí
ji sama vyvolávat či jinak iniciovat. Zde postačuje připomenout právní názor Ústavního soudu
(nález sp. zn. III. ÚS 597/99, in: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 18, str. 345), podle něhož
„je nepřípustným porušením čl. 39 Listiny a čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod,
pakliže jednání státu (Policie ČR) se stává součástí skutkového děje, ce lé posloupnosti úkonů, z nichž se trestní
jednání skládá (např. provokace či iniciování trestného činu, jeho dokonání apod.). Jinými slovy, nepřípustný
je takový zásah státu do skutkového děje, jenž ve své komplexnosti tvoří trestný čin, resp. takový podíl státu
na jednání osoby, jehož důsledkem je trestní kvalifikace tohoto jednání .“
[15] Vztaženo na nyní projednávaný případ: nelze připustit, aby policisté vědomě iniciovali
spáchání dopravního přestupku, který by následně sankcionovali. Pokud by tedy nastolili situaci,
kdy by podle konkrétních okolností stěžovatele fakticky donut ili dopustit se přestupku
(tzn. např. by skutečně jeli několik kilometrů rychlostí traktoru, jak tvrdí stěžovatel), bylo
by namístě rozhodnutí o přestupku zrušit jako nezákonné. Jak totiž uvedl v citovaném nálezu
Ústavní soud (tamtéž, str. 351), pokud státní moc reprezentova ná policií v určitém okamžiku
a svým jednáním a postupem sama o sobě vytvořila podmínky a navodila situaci se zjevnou
snahou případný trestný čin nastolit a dokonat, jedná se o zřetelný exces vybočující z hranic nejen
trestního řízení, nýbrž rovněž ústavněprávních.
[16] V nyní projednávané věci je z obsahu spisu patrno, že od počátku správního řízení
stěžovatel nepopíral, že značku „Zákaz předjíždění“ nerespektoval, neboť si jí nevšiml. V tomto
směru lze odkázat např. na vyplněný formulář „Oznámení přestupku“ ze dne 17. 5. 2008
a na protokol o projednání přestupku ze dne 9. 7. 2008, kterým přiznal spáchání přestupku
s vysvětlením, že danou komunikaci běžně neužívá, zákaz ové značky si nevšiml a dvě Octavie
jedoucí rychlostí cca 60 km/hod považoval za „nedělní řidiče“ a proto je po delší době předjel.
[17] Za této situace má Nejvyšší správní soud za postaveno najisto, že stěžovatel skutečně
daný přestupek spáchal a že jeho právní posouzení proběhlo v souladu se zákonem
(viz též citovaný rozsudek sp. zn. 1 As 27/2009). Přiznal totiž, že předjížděl vpředu jedoucí dvě
vozidla, a to přesto, že toto předjíždění zakazovala příslušná dopravní značka. Porušil proto svoji
zákonnou povinnost. Nejednalo se zjevně ani o provokaci policistů ve shora naznačeném
smyslu, a to s ohledem na rychlost jejich vozidel, kterou sám stěžovatel opakovaně vymezil jako
přibližně 60 km/hod, což určitě nelze označit jako „rychlost traktoru“. Pokud v písemném
odvolání stěžovatel uvádí, že policejní vozidla jela rychlostí cca 5 km/hod, považuje zdejší soud
toto tvrzení za nevěrohodné a účelové.
[18] Co se týká přiměřené výše trestu, je třeba ve shodě s krajským soudem poukázat
na ustanovení §22 odst. 7 zákona o přestupcích, podle něhož se „pokuta od 5000 Kč do 10 000 Kč
a zákaz činnosti od šesti měsíců do jednoho roku se uloží za přestupek podle odstavce 1 písm. a), písm. e) bodů 2
až 4, písm. f) bodů 2, 7, 10.“ Pokud byl tedy stěžo vateli uložen trest ve výši 5000 Kč a zákaz
činnosti, spočívající v řízení všech motorových vozidel na dobu 6 měsíců, je třeba konstatovat,
že se jednalo o nejnižší možný trest, který bylo lze za spáchání daného přestupku uložit. Prostor
pro snížení této výše trestu soudem (tzv. mod erace) proto dán nebyl. Podle ustanovení
§78 odst. 2 s. ř. s. totiž platí, že uložený trest lze snížit „ v mezích zákonem dovolených“, což zjevně
není tento případ.
[19] Ze všech shora uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
[20] Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů
řízení a úspěšnému žalovanému náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl, že se žalovanému
právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává (§60 odst. 1, §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. června 2010
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu