ECLI:CZ:NSS:2010:2.AS.66.2009:53
sp. zn. 2 As 66/2009 - 53
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců Mgr. Radovana Havelce a Mgr. Tomáše Zubka v právní věci žalobce
Prefa Pardubice, a. s., se sídlem Rosice nad Labem, U Prefy 579, zastoupeného
JUDr. Tomášem Chlostem, advokátem se sídlem Praha 4, Na Zámecké 7, proti žalovanému
Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem Praha 2, Vyšehradská 16, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 7. 2009, č. j. 10 Ca 94/2009 - 28,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Podnětem ze dne 7. 1. 2009 se žalobce domáhal, aby žalovaný podal návrh na zahájení
kárného řízení proti konkrétně jmenovanému soudci Krajského soudu v Hradci Králové.
Přípisem ze dne 6. 2. 2009, č. j. 33/2009-OJ-SO/6 (dále též „ napadený přípis“), sdělil žalovaný
žalobci, že jeho podnět (i obsahově totožný podnět ze dne 11. 11. 2008 adresovaný Krajskému
soudu v Hradci Králové) byl prověřen předsedou a místopředsedkyní Krajského soudu v Hradci
Králové, přičemž podněty byly shledány nedůvodnými a byly odloženy bez učinění dalších
opatření. Žalovaný žalobci dále sdělil, že se ztotožňuje se závěry a stanovisky předsedy
a místopředsedkyně Krajského soudu v Hradci Králové a nebude tudíž přijímat k podnětu
žalobce ze dne 7. 1. 2009 žádná další opatření.
Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobce domáhal zrušení „rozhodnutí
ministra spravedlnosti ČR dokumentovaného přípisem ze dne 6. 2. 2009 č. j. 33/2009-OJ-SO/6“ a dále
toho, aby soud nařídil žalovanému znovu jednat o návrhu žalobce ze dne 7. 1. 2009 a aby své
rozhodnutí náležitě odůvodnil. Městský soud žalobu usnesením ze dne 16. 7. 2009,
č. j. 10 Ca 94/2009 - 28, odmítl.
V odůvodnění svého usnesení městský soud konstatoval, že v projednávaném případě
směřuje žaloba proti úkonu orgánu veřejné správy, který není rozhodnutím ve smyslu ustanovení
§2 a §65 soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), tj. rozhodnutím, jehož předmětem by bylo
rozhodnutí o veřejném subjektivním právu žalobce. Aby měl takový úkon povahu správního
rozhodnutí (v materiálním smyslu), musel by zakládat, měnit, rušit nebo závazně určovat práva
nebo povinnosti žalobce, tedy musel by se týkat veřejného subjektivního práva žalobce,
a to bez ohledu na zvolenou formu. Tak tomu v posuzovaném případě nebylo. Napadeným
přípisem žalovaný pouze sdělil, že návrh na zahájení kárného řízení o kárné odpovědnosti
jmenovitě určeného soudce nepodá, neboť se ztotožnil s dřívější argumentací předsedy
Krajského soudu v Hradci Králové. Městský soud připomněl, že podle ustanovení §42 zákona
č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), je správní
orgán povinen přijímat podněty, aby bylo zahájeno řízení z moci úřední, a na žádost toho,
kdo podnět podá, mu ve stanovené lhůtě sdělit, že řízení zahájil, nebo že neshledal důvody k jeho
zahájení. Formální stránka takového sdělení není zákonem upravena; může tak být učiněno
i neformálním přípisem.
Městský soud dále uvedl, že řízení o kárné odpovědnosti soudců se zahajuje na návrh
taxativně vymezených osob [§8 zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců, státních
zástupců a soudních exekutorů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o řízení ve věcech
soudců“)], mezi něž patří i ministr spravedlnosti. Zákonodárce neumožnil, aby návrh na zahájení
kárného řízení mohl podat kdokoliv jiný mimo stanovený okruh činitelů, tedy například účastník
soudního řízení, který je nespokojen s rozhodnutím svého zákonného soudce (resp. soudců);
ten může svou nespokojenost s rozhodnutím soudu ve věci uplatnit cestou zákonných opravných
prostředků. Zákonodárce neumožňuje disciplinárně postihovat soudce za jeho nezávisle učiněný
a právně odůvodněný verdikt jen proto, že se účastník řízení věcně a argumentačně
s rozhodnutím soudu neztotožňuje. Jestliže žalobci nepřísluší právo podat návrh na zahájení
kárného řízení o kárné odpovědnosti soudce, nemůže ani na oprávněném subjektu vymáhat
podání takového návrhu. Není důvodným tvrzení, že pouze podáním podnětu k zahájení kárného
řízení se žalobce může domoci práva na spravedlivý proces a ochrany svého vlastnického práva.
Výsledek případného kárného řízení by navíc právní postavení žalobce nijak bezprostředně
neovlivnil. Napadený přípis se nedotýká žalobcových veřejných subjektivních práv a nemá proto
povahu správního rozhodnutí ani po stránce materiální. Subjektivní právo kohokoliv vyvolat
kárné řízení se soudcem nezakládají ani Občanskoprávní a Trestněprávní úmluvy o korupci
(publikované pod č. 3/2004 Sb.m.s. a č. 70/2005 Sb.m.s.), na něž se žalobce odvolává.
Městský soud proto žalobu podle ustanovení §70 písm. a) s. ř. s. ve spojení s ustanovením
§46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. odmítl.
Usnesení městského soudu napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností,
opírající se o důvod uvedený v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Z obsahu kasační
stížnosti, i samotné povahy napadeného soudního rozhodnutí, je nicméně zřejmé,
že stěžovatelem může být toliko tvrzen kasační důvod podle ustanovení §103 odst. 1 písm. e)
s. ř. s., který jako jediný dopadá právě na tvrzenou nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí žaloby
(návrhu) řízení. Jak nicméně vyplývá z judikatury, pod tímto důvodem kasační stížnosti v podobě
nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu nebo o zastavení řízení se fakticky skrývají
i další důvody uvedené v ustanovení §103 odst. 1 písm. a), c) a d) s. ř. s. Z povahy věci
je vyloučen jen důvod podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Právní subsumpce kasačních
důvodů pod konkrétní písmena ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s. je věcí právního hodnocení věci
Nejvyšším správním soudem a nezakládá proto nedostatek návrhu. K tomu srov. například
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 1. 2004, č. j. 2 Afs 7/2002 - 50, publikovaný
pod č. 161/2004 Sb. NSS (všechna rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná
z www.nssoud.cz).
Stěžovatel především namítá, že se neztotožňuje s právním hodnocením věci ze strany
městského soudu, ve prospěch tolerance kárného provinění soudce. Městský soud nerespektoval
závazky ČR, vyplývající z Občanskoprávní úmluvy o korupci a Trestněprávní úmluvy o korupci.
Je přesvědčen, že se soudce v konkursní věci dopouští korupce, a to při výkonu dohlédací
činnosti podle ustanovení §12 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „konkursní zákon“). Soudce se, dle jeho názoru, dopustil kárného
provinění podle ustanovení §87 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících
a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o soudech a soudcích“). Jeho jednáním byla narušena
důvěra stěžovatele v nezávislé, nestranné, odborné a spravedlivé rozhodování soudů. Kárné
provinění soudce i odmítnutí podnětu k návrhu na zahájení kárného řízení žalovaným zasahuje
do práv stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a do práv garantovaných v hlavě V. Listiny základních
práv a svobod (dále jen „Listina“). Kárné provinění soudce přímo zasahuje i do práva stěžovatele,
coby většinového konkursního věřitele vlastnit a pokojně užívat majetek; tím je porušeno
ustanovení čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a čl. 11 Listiny. Městský soud zbavil
stěžovatele práva na účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem podle čl. 13
Úmluvy, i práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 36 odst. 2 Listiny. Správní
žaloba je tak posledním prostředkem ochrany práva stěžovatele vlastnit a pokojně užívat majetek.
Stěžovatel dále polemizuje s názorem městského soudu, že se má kárné provinění soudce
vypořádat v řízení o odvolání ve věci, ve které byl stěžovatel s kárným proviněním soudce
konfrontován, nebo podnětem k činiteli, který je k podání návrhu na zahájení kárného řízení
zákonem zmocněn. V této souvislosti poukazuje na to, že podle ustanovení §66b odst. 2
konkursního zákona není přípustné podat odvolání proti rozhodnutím soudu vydaným v rámci
dohlédací činnosti podle ustanovení §12 konkursního zákona. Narozdíl od městského soudu
zastává stěžovatel názor, že odmítnutí podnětu k návrhu na zahájení kárného řízení má povahu
správního rozhodnutí, které závažně zasahuje do jeho práv.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se zcela ztotožňuje se závěry
městského soudu, a proto pokládá kasační stížnost za nedůvodnou.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační stížnosti
(§109 odst. 2, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§109 odst. 3, věta před
středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících
z ustanovení §109 odst. 1, věty první s. ř. s.
Kasační stížnost není důvodná.
Z výše uvedeného je zřejmé, že spornou právní otázkou je, zda žalobou napadený úkon
žalovaného je, z materiálního hlediska, soudně přezkoumatelným rozhodnutím. K tomu je třeba
předeslat, že Nejvyšší správní soud, při respektování čl. 36 odst. 2 Listiny, si je vědom toho,
že jakékoliv výluky ze soudního přezkumu je třeba posuzovat nadmíru obezřetně a restriktivně
a v případě jakýchkoli pochybností o tom, zda žalobci svědčí právo na přístup k soudu či nikoliv,
je vždy nutné přiklonit se k výkladu ve prospěch soudního přezkumu (srov. např. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 5. 2008, č. j. 4 Ans 9/2007 – 197, publikovaný
pod č. 1717/2008 Sb. NSS). V nyní posuzovaném případě však Nejvyšší správní soud žádných
pochybností neshledal.
Rozhodující otázkou je v posuzovaném případě posouzení aplikace ustanovení
§70 písm. a) s. ř. s., podle něhož jsou ze soudního přezkumu vyloučeny úkony správního orgánu,
které nejsou rozhodnutími. Pojem rozhodnutí je legislativní zkratkou, která je vyložena
v ustanovení §65 odst. 1 s. ř. s. Podle tohoto ustanovení se za rozhodnutí považuje úkon
správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují práva nebo povinnosti toho,
kdo tvrdí, že byl přímo nebo v důsledku takového úkonu správního orgánu zkrácen na svých
právech.
Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 7. 2008, č. j. 1 Ans 5/2008 – 104
(všechna citovaná rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz), vyplývá, že „úkon
správního orgánu je nutno posuzovat podle jeho obsahu, nikoli podle formy, neboť i neformální přípis může být
rozhodnutím v materiálním smyslu (§65 s. ř. s.).“ Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
15. 12. 2005, č. j. 2 Afs 86/2005 - 55, k tomu dodává, že „dělícím kritériem pro připuštění soudního
přezkumu správních rozhodnutí ve smyslu ustanovení §65 odst. 1 s. ř. s. není jejich hmotně či procesněprávní
povaha, nýbrž konkrétní projev v právní sféře účastníka řízení.“ Těmto požadavkům městský soud
vyhověl, neboť úkon žalovaného neposuzoval podle formy, ale podle jeho možných dopadů
do právní sféry stěžovatele.
Z usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2005,
č. j. 1 Afs 86/2004 – 54, publikovaného pod č. 792/2006 Sb. NSS, se dále podává, že „[s]oud
je povinen v každém jednotlivém případě zkoumat, zda se (…) rozhodnutí dotýká subjektivních práv
či povinností žalobce, a to včetně těch, jež pramení v ústavním či v mezinárodním právu; v pochybnostech
je na místě přijmout závěr ve prospěch soudního přezkumu.“ Tomuto požadavku městský soud dostál,
neboť z odůvodnění napadeného usnesení je seznatelné, jakými právními úvahami se řídil a proč
úkon žalovaného nepovažoval za rozhodnutí ve smyslu ustanovení §65 odst. 1 s. ř. s., které
by se mohlo dotýkat subjektivních práv a povinností stěžovatele. Bez ohledu na to, že úkon
žalovaného byl představován neformálním přípisem, vyhodnocoval městský soud, zda právě
takovým úkonem nebyly zakládány, měněny, rušeny nebo závazně určovány práva nebo
povinnosti stěžovatele či zda se nemohl tento úkon negativně projevit v jeho právní sféře
a dospěl k závěru, že nikoliv. S tímto závěrem se Nejvyšší správní soud ztotožňuje,
a to z následujících důvodů.
Stěžovatelovo podání ze dne 7. 1. 2009 bylo nazváno jako „Oznámení kárného provinění
soudce (…) dle §87 odst. (1) zák. č. 6/2002 Sb. a podnět k návrhu na zahájení řízení dle ustanovení
§128 zák. č. 6/2002 Sb.“ S tímto podáním orgány státní správy soudů naložily v souladu
se zákonem jako se stížností ve smyslu ustanovení §164 odst. 1 zákona o soudech a soudcích.
Řízení o stížnosti je specifickým řízením sui genesis, v jehož rámci je příslušný orgán státní správy
soudu povinen prošetřit skutečnosti ve stížnosti uvedené a o způsobu vyřízení stížnosti
vyrozumět podatele stížnosti (§172 a §173 odst. 1 citovaného zákona). Byla-li stížnost shledána
důvodnou nebo částečně důvodnou, musí být podatel stížnosti vyrozuměn i o tom, jaká opatření
byla přijata k odstranění zjištěných závad (§173 odst. 3 zákona o soudech a soudcích). Zjistí-li
příslušný orgán státní správy soudu při vyřizování stížnosti, že prošetřovaný soudce porušil
zaviněně své povinnosti při výkonu funkce nebo že jeho chování narušuje důstojnost soudcovské
funkce nebo ohrožuje důvěru v nezávislé, nestranné, odborné a spravedlivé rozhodování soudů,
je (nepostačí-li přijetí jiného opatření) povinen podle zásady oficiality podat návrh na zahájení
kárného řízení o kárné odpovědnosti soudce, a to podle zákona o řízení ve věcech soudců
(§173 odst. 3, in fine a §128 odst. 1 zákona o soudech a soudcích).
Předmětem stížnostního řízení sui generis není rozhodování o právech a povinnostech
podatele stížnosti, ale jde o prošetření skutečností, ve stížnosti uvedených. Výsledkem prošetření
bude vždy písemné vyrozumění podatele stížnosti o tom, že orgán státní správy soudu buď žádné
pochybení neshledal (a nebude proto přijímat žádná opatření k nápravě), nebo že pochybení
shledáno bylo (v takovém případě uvede orgán státní správy soudu i jaká konkrétní opatření
k nápravě byla přijata). Především je nutno zdůraznit, že výsledek prošetřování a vyřizování
stížnosti nikdy nemůže být ztotožňován se samotným zahájením kárného řízení. Řízení o kárné
odpovědnosti soudce je zahájeno teprve podáním návrhu kárným žalobcem podle ustanovení
§8 zákona o řízení ve věcech soudců; kárné řízení (na rozdíl od vyřizování stížnosti dle části
první hlavy druhé dílu šestého zákona o soudech a soudcích, které je správní činností) je řízením
soudním (viz §3 a násl. zákona o řízení ve věcech soudců). V žádném případě tedy nelze hovořit
o tom, že by případné kárné řízení bylo pokračováním procesu vyřizování stížnosti, či jeho
přímým procesním vyústěním. Zjištění důvodů pro podání návrhu na zahájení kárného řízení
může mít samozřejmě svůj podklad v podnětu fyzické či právnické osoby. Podmínkou pro
podání návrhu na zahájení kárného řízení ze strany kárného žalobce je však především důvodnost
tvrzených pochybení soudce. Úvaha o tom, zda jsou důvody pro podání návrhu na zahájení
kárného řízení dány či nikoliv, závisí na správním uvážení příslušného orgánu státní správy
soudu. I pokud v rámci své úvahy takový orgán důvody pro podání návrhu na zahájení kárného
řízení zjistí, nastupuje jeho zákonná povinnost zahájit kárné řízení pouze tehdy, nepostačí-li
přijetí jiného opatření (viz postup dle §88a zákona o soudech a soudcích). Na tomto místě
lze odkázat na přiléhavé právní závěry městského soudu, že „zákonodárce zvolil cestu zahájení kárného
řízení se soudci výlučně na návrh některého z taxativně stanoveného okruhu veřejných činitelů, žalobci nepřísluší
právo na podání takového návrhu ani vymáhání jeho podání po činiteli, který tak může učinit podle zákona,
shledá-li takové podání důvodným.“
V nyní posuzovaném konkrétním případě tedy šlo o zjištění, zda se jmenovaný soudce
dopouštěl nezákonného jednání v rámci konkursního řízení. Žalovaný po prošetření věci shledal,
že se soudce žádného protiprávního jednání nedopustil, totožné závěry vedení Krajského soudu
v Hradci Králové aproboval, a proto stěžovatele vyrozuměl v tom smyslu, že ve věci nebude
přijímat žádná opatření k nápravě. Takový výsledek prošetření stížnosti se nemohl nijak negativně
projevit ve stěžovatelově právní sféře, neboť (jak správně zmínil městský soud) smyslem tohoto
zákonem předvídaného postupu nebylo autoritativní rozhodování o právech a povinnostech ani
jedné ze stran (podatele stížnosti ani soudce, jehož jednání bylo stížností napadeno),
nýbrž iniciace dozorové pravomoci příslušných orgánů státní správy soudu. Tímto vyrozuměním
žalovaný nemohl zasáhnout do hmotněprávních oprávnění a povinností stěžovatele,
neboť jím pouze vyjádřil, že podnět stěžovatele shledává nedůvodným a že nebude činit žádná
další opatření.
Typově obdobnou situací se Nejvyšší správní soud zabýval v rozsudku ze dne 4. 2. 2009,
č. j. 1 Ans 1/2009 – 299. V něm se vyslovil v tom smyslu, že výsledek vyřízení stížnosti osoby
na člena České lékařské komory není rozhodnutím ve smyslu ustanovení §65 s. ř. s. Podle
Disciplinárního řádu České lékařské komory se stížnosti osob na členy komory taktéž předběžně
prošetřují; jde o proces podléhající podrobnější reglementaci než je úprava vyřizování stížností
dle zákona o soudech a soudcích a jde o formalizované řízení, jež předchází vlastnímu řízení
disciplinárnímu, je-li zahajováno. Nejvyšší správní soud i v tomto případě dospěl k závěru,
že „[p]ředběžné šetření je (…) zaměřeno pouze na prošetření skutečností uvedených ve stížnosti za tím účelem,
zda má smysl s určitým členem komory zahajovat disciplinární řízení. Stížnosti podávané na členy České lékařské
komory proto nelze vnímat jinak než jako informace stěžovatele (podnět) vůči komoře o možném porušení
zákonných a stavovských povinností členy komory, na jejichž základě může, ale nemusí, být zahájeno
disciplinární řízení. Ačkoliv osoba podávající stížnost tímto úkonem bude zpravidla sledovat to, aby proti
příslušnému členu komory bylo komorou zahájeno disciplinární řízení, a tomuto bylo uloženo disciplinární
opatření, nemá na zahájení disciplinárního řízení právní nárok. Předběžné šetření samo o sobě totiž nevede
k automatickému zahájení disciplinárního řízení – tento krok je pouze na úvaze revizní komise Okresního
sdružení České lékařské komory. (…) Pokud tedy osoba, jež se domnívá, že byla jednáním člena komory
poškozena, na něj podá stížnost, nemůže si nárokovat jeho potrestání v disciplinárním řízení ani jej nijak
na komoře vynucovat. Rozhodnutí o stížnosti (ať už odmítavé podle §4 odst. 3 a 4 Disciplinárního řádu
České lékařské komory, nebo meritorní o zahájení či nezahájení disciplinárního řízení podle §7 odst. 4 téhož
stavovského předpisu) pak nelze považovat za rozhodnutí podle §65 s. ř. s., (…), neboť není způsobilé
se jakkoliv negativně projevit ve stěžovatelově právní sféře: jeho práva a povinnosti zůstávají zcela nedotčena.
Toto rozhodnutí pouze vyjadřuje názor příslušných orgánů komory na přípustnost či důvodnost zahájení
disciplinárního řízení. (…) Ostatně určitou paralelu zde lze vidět například s odložením oznámení o přestupku
podle §66 zákona č. 220/1990 Sb., o přestupcích (kde je navíc výslovně uvedeno, že rozhodnutí o odložení
se nevydává), či se sdělením správního úřadu k podnětu k zahájení přezkumného řízení podle §94 odst. 1
zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, které rovněž nelze považovat za rozhodnutí podle §65 s. ř. s.“
I ve světle citovaných právních závěrů lze tedy konstatovat, že neměl-li stěžovatel právní
nárok na to, aby žalovaný se stížností naložil tak, jak to stěžovatel požadoval, tj. aby žalovaný
podal návrh na zahájení kárného řízení, nemohl mít negativní výsledek vyřízení stížnosti ze strany
žalovaného žádný vliv na jeho právní sféru. Žalobou napadený přípis žalovaného tedy nenaplňuje
materiální znaky rozhodnutí ve smyslu ustanovení §65 s. ř. s., neboť se jím nezakládají, nemění
ani neruší stěžovatelova práva či povinnosti, ani se závazně neurčuje, že určitá práva má či nemá.
Městský soud tedy správně dovodil, že takový úkon žalovaného je vyloučen ze soudního
přezkumu podle ustanovení §70 písm. a) s. ř. s. ve spojení s ustanovením §68 písm. e) s. ř. s.
Městský soud se zabýval i obsahem namítaných mezinárodních úmluv, a to Trestněprávní
úmluvou o korupci a Občanskoprávní úmluvou o korupci. V této souvislosti stěžovatel namítal,
že městský soud tyto úmluvy nerespektoval a rozhodl ve prospěch tolerance kárného provinění
soudce. I tato námitka je nedůvodná.
Trestněprávní úmluva o korupci se dotýká trestněprávních aspektů korupce a apeluje
na smluvní státy, aby přijaly taková legislativní a jiná opatření, aby v úmluvě popsané skutkové
podstaty úplatkářství byly ve vnitrostátním právním prostředí trestnými. V úmluvě není řešena
kárná odpovědnost veřejných činitelů v souvislosti s naplněním některé skutkové podstaty
úplatkářství a nezakládá (coby přímo aplikovatelná norma mezinárodního práva – viz čl. 10
Ústavy ČR) subjektivní veřejné právo stěžovatele na zahájení kárného řízení ve věci kárné
odpovědnosti soudce. Obdobně je tomu i v případě Občanskoprávní úmluvy o korupci.
Ta zavazuje smluvní státy, aby přijaly ve svém vnitrostátním právu účinné právní prostředky
ve prospěch osob, které utrpěly škodu v důsledku korupčního jednání, aby jim bylo umožněno
bránit svá práva a zájmy, včetně možnosti získání náhrady škody (čl. 1). Úmluva tedy směřuje
k ochraně osoby poškozené a má jí zaručit právo na náhradu škody, způsobené v přímé
souvislosti s korupcí. K tomu je ovšem třeba nejdříve mít prokázáno, že se konkrétní osoba
(vůči níž budou úmluvou předpokládané nároky uplatňovány) korupčního jednání dopustila.
Mechanismy, jak tuto premisu postavit najisto, ovšem úmluva neupravuje. Ustanovení
čl. 5 úmluvy sice upravuje i odpovědnost státu za korupční jednání svých úředních osob
při výkonu jejich funkcí, kárná odpovědnost veřejných činitelů v souvislosti s korupčním
jednáním však není úmluvou řešena, a proto ani stěžovateli nemůže zakládat subjektivní veřejné
právo na zahájení kárného řízení ve věci kárné odpovědnosti soudce.
Nelze ani souhlasit s tvrzením stěžovatele, že byl městským soudem zbaven práva
na spravedlivý proces (v konkurzním řízení) a že správní žaloba je posledním prostředkem
na ochranu jeho práva vlastnit majetek. Jak již bylo uvedeno shora, jednání soudce Krajského
soudu v Hradci Králové bylo prověřeno předsedou a místopředsedkyní tohoto soudu a taktéž
žalovaným. Z výsledku věci je zřejmé, že žádný z těchto orgánů pochybení soudce neshledal. Je-li
stěžovatel i nadále přesvědčen o korupčním a jiném protiprávním jednání soudce, v důsledku
čehož má být, jakožto většinový věřitel v konkursním řízení, poškozen, má možnost se obrátit
na orgány policie či státního zastupitelství a podat v tomto smyslu trestní oznámení; to ostatně,
soudě dle obsahu předloženého správního spisu, i udělal.
Konečně k polemice stěžovatele, dle které ho městský soud odkázal, aby kárné provinění
soudce řešil v rámci odvolání ve věci samé, Nejvyšší správní soud konstatuje, že je nedůvodná
a svědčí o dezinterpretaci právního názoru městského soudu. Ten pojednával na str. 3 usnesení
o tom, že jedinou cestou, jak může stěžovatel řešit věcnou nespokojenost s rozhodnutím soudu,
je cesta řádných opravných prostředků. Městský soud na tomto místě nehovořil o tom,
že by v rámci odvolání ve věci bylo lze řešit kárné provinění soudce; tak tomu samozřejmě není.
Co se týče tvrzení stěžovatele, že ustanovení §66b odst. 2 konkursního zákona vylučuje podání
odvolání proti rozhodnutím soudu vydaným v rámci dohlédací činnosti podle ustanovení
§12 konkursního zákona, lze stěžovatele pouze upozornit, že v ostatních případech
v konkursním řízení řádné opravné prostředky podávat lze. Stěžovatel může např. podávat
námitky v patnáctidenní lhůtě proti konečné zprávě a vyúčtování, může podat odvolání proti
usnesení o schválení konečné zprávy a vyúčtování odměny, může taktéž podat odvolání proti
rozvrhovému usnesení i proti usnesení o zrušení konkursu. Stěžovatel tedy má v konkursním
řízení k dispozici celou řadu opravných prostředků, v rámci kterých může řešit svou
nespokojenost s věcným rozhodnutím soudu.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nedůvodnou, nezbylo
mu, než ji za podmínek vyplývajících z ustanovení §110 odst. 1, in fine s. ř. s. zamítnout.
O náhradě nákladů tohoto řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ustanovení §60 odst. 1, věty
první s. ř. s., ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s., dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak,
má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem,
které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Vzhledem k tomu,
že stěžovatel byl v řízení o kasační stížnosti procesně neúspěšný, právo na náhradu nákladů řízení
mu nenáleží. Pokud jde o procesně úspěšného účastníka – žalovaného, v jeho případě nebylo
prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nějaké náklady vznikly. Nejvyšší správní soud
proto v jeho případě rozhodl tak, že se mu právo na náhradu nákladu řízení nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. června 2010
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu