ECLI:CZ:NSS:2010:2.AS.68.2009:64
sp. zn. 2 As 68/2009 - 64
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: M. Z.
zast. JUDr. Zdeňkem Nezhybou, advokátem se sídlem Jaselská 1613, Hranice, proti žalovanému:
Krajský úřad Olomouckého kraje, se sídlem Jeremenkova 40a, Olomouc, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 14. 11. 2008, č. j. KUOK 108127/2008, sp. zn. KÚOK/96503/2008/OSL-
P/770, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27.
5. 2009, č. j. 58 Ca 6/2009 - 28,
takto:
Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne ze dne 27. 5. 2009, č. j. 58 Ca 6/2009 - 28,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce jako stěžovatel domáhá zrušení
shora uvedeného usnesení Krajského soudu v Ostravě, kterým byla odmítnuta jeho žaloba proti
výše specifikovanému rozhodnutí žalovaného, jímž bylo v odvolacím řízení zčásti změněno
rozhodnutí Městského úřadu Hranice ze dne 1. 9. 2008, č. j. OVV/76/08-35, zčásti bylo toto
rozhodnutí potvrzeno. Prvostupňovým rozhodnutím byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání
přestupku proti majetku podle §50 odst. 1 písm. a) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích
(dále jen „zákon o přestupcích“). Toho se dopustil tím, že dne 29. 11. 2007 způsobil škodu
na cizím majetku krádeží, když v prodejně OD Kaufland na Družstevní ulici v Hranicích odcizil
zboží (Playstation za 3999 Kč a dvě hry na tuto herní konzoli po 499 Kč) v celkové ceně
4997 Kč, a to tak, že s uvedeným zbožím ve svém batohu prošel bez zaplacení přes pokladnu.
Za to mu byla uložena pokuta ve výši 1900 Kč a bylo mu uloženo nahradit náklady spojené
s projednáváním přestupku ve výši 1000 Kč. Změna prvostupňového rozhodnutí spočívala toliko
v tom, že do výroku o sankci bylo vloženo, že pokuta byla – vedle v prvostupňovém rozhodnutí
zmíněného §11 odst. 1 písm. b) a §50 odst. 2 zákona o přestupcích – uložena rovněž
s přihlédnutím k ustanovení §19 odst. 3 věta první zákona o přestupcích, neboť stěžovatel byl
v den spáchání přestupku mladistvý. Žalovaný rovněž zpřesnil formulaci o nákladech řízení.
Žalobu podanou proti uvedenému rozhodnutí žalovaného krajský soud odmítnul, neboť byla
podána opožděně s ohledem na to, že napadené správní rozhodnutí bylo doručeno formou
náhradního doručení.
Pro věc má význam i skutečnost, že již dříve bylo rozhodnutím Městského úřadu Hranice
ze dne 26. 3. 2008, č. j. OVV/76/08-19, vysloveno, že řízení o přestupku proti majetku podle
§50 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích, kterého se měla dopustit matka stěžovatele H. Z., se
podle §76 odst. 1 písm. c) téhož zákona zastavuje. Matce stěžovatele nebylo totiž prokázáno, že
se spáchání skutku, o němž bylo řízení vedeno (odcizení herní konzole a her), dopustila.
Stěžovatel v kasační stížnosti výslovně uplatňuje důvody obsažené v ustanovení
§103 odst. 1 písm. a), e) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“).
Vzhledem k tomu, že napadá usnesení o odmítnutí žaloby, připadají však v úvahu jen vady podle
písm. e) citovaného ustanovení (blíže viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
21. 4. 2005, č. j. 3 Azs 33/2004 - 98, dostupný na www.nssoud.cz). Reálně tedy podává stěžovatel
kasační stížnost z důvodu tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu nebo o zastavení řízení.
Stěžovatel uvádí, že při doručování rozhodnutí žalovaného zákonné zástupkyni
stěžovatele nebyly splněny zákonné podmínky pro uložení zásilky podle §23 odst. 1 zákona
č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“). Nemohly tak nastat ani účinky fikce
doručení podle §24 odst. 1 správního řádu, neboť dle výslovného znění §23 odst. 1 správního
řádu základní podmínkou pro účinné uložení zásilky je krom nezastižení adresáta i to, že zásilku
nebylo možno doručit jiným přípustným způsobem. Žalovaný v napadeném rozhodnutí sám
vyloučil fikci doručení v případě prvostupňového rozhodnutí. To bylo zasláno do místa reálného
známého pobytu zákonné zástupkyně mladistvého, žalovaný ovšem vyšel z toho, že bylo možno
zásilku doručit do místa jejího trvalého pobytu.
Totožná situace ovšem nastala i v případě doručování druhostupňového rozhodnutí.
Zásilku nebylo možno účinně uložit, jelikož ji bylo možno doručit jiným přípustným způsobem
dle §20 správního řádu, tedy do místa trvalého pobytu zákonné zástupkyně mladistvého
stěžovatele. To žalovaný patrně i učinil, jak plyne z rozdělovníku na konci předmětného
rozhodnutí. Totéž, co bylo uvedeno shora pro doručování předmětné zásilky do místa reálného
pobytu zákonné zástupkyně, však platí i pro doručování paralelní zásilky do místa jejího trvalého
pobytu – tj. nebylo možno tuto zásilku účinně uložit, neboť bylo možné ji doručit jiným
způsobem podle §20 správního řádu, tedy do místa jejího známého pobytu, což také žalovaný
učinil. Takové doručení bylo nejen možné, ale především úspěšné. Zásilku zákonná zástupkyně
převzala dne 1. 12. 2008. Žaloba ze dne 30. 1. 2009 je tedy podána včas.
Dle stěžovatele tak je nekoncepční, domáhá-li se žalovaný nyní fikce doručení,
neboť je v příkrém rozporu se svým předchozím právním názorem, který lze oprávněně vnímat
jako poučení sui generis. Přisvědčení nyní zastávané pozici žalovaného by ale znamenalo nejen
porušení ustanovení správního řádu, ale bylo by též zásahem do právní jistoty a ve svém důsledku
by vedlo k odepření soudní ochrany.
Dle přesvědčení stěžovatele nemohlo dojít k náhradnímu doručení předmětné zásilky také
z toho důvodu, že při doručování této písemnosti došlo k porušení §23 odst. 5 správního řádu,
neboť ani stěžovatel ani jeho zákonná zástupkyně nebyli zároveň s oznámením o neúspěšném
doručení zásilky obsahujícím výzvu, aby si písemnost vyzvedli ve lhůtě 15 dnů, písemně poučeni
o právních důsledcích, které by jejich případné jednání podle §24 odst. 1, 3, 4 správního řádu
vyvolalo.
I kdyby fikce nastala, poukazuje stěžovatel na to, že na začátku řízení před správními
orgány bylo jako se zákonným zástupcem stěžovatele jednáno s jeho otcem Petrem Zachem.
Tomu také bylo doručeno rozhodnutí orgánu prvního stupně, následně i druhostupňové
rozhodnutí, jímž bylo rozhodnutí vydané v prvním stupni zrušeno. Poté, co Městský úřad
v Hranicích začal nově projednávat vrácenou věc, obeslal opět otce stěžovatele, následně však
začal jednat s matkou stěžovatele, jíž bylo doručeno rozhodnutí orgánu prvního stupně, vydané
po předchozím zrušovacím rozhodnutí, a též následně žalobou napadené rozhodnutí žalovaného.
Matka stěžovatele H. Z. byla zpočátku rovněž obviněná z přestupku, a tudíž mezi
ní a stěžovatelem došlo (nebo mohlo dojít) ke střetů zájmů. Ten přetrval i poté, co bylo řízení
o přestupku matky stěžovatele pravomocně zastaveno, neboť ta mohla v řízení i nadále
vystupovat jako svědkyně. Správní orgány tedy tím, že nejednaly po celou dobu řízení
se stěžovatelovým otcem jako s jediným možným zákonným zástupcem mladistvého stěžovatele,
zkrátily stěžovatelova procesní práva, neboť stěžovatel nebyl po určitou část řízení zastoupen.
S ohledem na to, že otec stěžovatele napadené rozhodnutí žalovaného dosud neobdržel,
neskončila ani lhůta k podání žaloby.
Ze všech uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby zdejší soud usnesení krajského
soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k podané kasační stížnosti uvádí, že matka stěžovatele nebyla
ve střetu zájmů se stěžovatelem samým. Sama se jej naopak snažila aktivně v řízení o přestupku
hájit. Proto bylo možno jí doručovat písemnosti. Matka stěžovatele ovšem při doručování
rozhodnutí žalovaného nebyla zastižena ani na adrese trvalého pobytu ani na adrese,
na níž se v době doručování zdržovala či měla zdržovat. V obou případech proto byla týž den
zásilka, v souladu s §23 odst. 1 správního řádu, uložena na poště. Zákonná zástupkyně
stěžovatele si ani jednu zásilku nevyzvedla ve lhůtě 10 dnů ode dne, kdy byly k vyzvednutí
připraveny. Proto bylo možno použít §24 odst. 1 správního řádu. Vyzvednutí zásilky, která byla
doručována na druhou adresu až po fikci doručení, již nemá právní účinky. Z údajů
na doručenkách je také zřejmé, že stěžovatel i jeho zákonná zástupkyně byli písemně poučeni
dle §23 odst. 5 správního řádu. Své tvrzení o opaku stěžovatel ničím nedokládá. I kdyby poučeni
nebyli, neznamenalo by to vyloučení fikce.
Žalovaný vzhledem k výše uvedenému navrhuje, aby kasační stížnost byla jako
nedůvodná zamítnuta.
Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas. Stěžovatel je zastoupen ustanoveným
advokátem (k tomu viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
24. 7. 2007, č. j. 1 Afs 120/2006 - 117, publ. pod č. 1460/2008 Sb. NSS, dle něhož ustanoví-li
ve správním soudnictví v řízení o žalobě krajský soud účastníku řízení zástupcem advokáta podle
§35 odst. 8 s. ř. s., je takto ustanovený advokát oprávněn zastupovat účastníka řízení také v řízení
o kasační stížnosti a v zastoupení účastníka řízení také kasační stížnost podat). Pokud
jde o zastoupení zákonným zástupcem, je podle §35 odst. 1, §120 s. ř. s. nezbytné jen tehdy,
pokud účastník nemá plnou procesní způsobilost. Podle §33 odst. 3, §120 s. ř. s. má procesní
způsobilost ten, kdo má způsobilost k právním úkonům v plném rozsahu. Podle §8 odst. 1
občanského zákoníku způsobilost fyzické osoby vlastními právními úkony nabývat práv a brát na sebe
povinnosti (způsobilost k právním úkonům) vzniká v plném rozsahu zletilostí. Podle odst. 2 platí,
že zletilosti se zásadně nabývá dovršením osmnáctého roku věku. Stěžovatel se narodil dne
2. 9. 1991, zletilosti nabyl dne 2. 9. 2009, a proto již v řízení o kasační stížnosti není zastoupen
zákonnou zástupkyní. Dále Nejvyšší správní soud uvádí, že v dané věci jde o rozhodnutí,
proti němuž je kasační stížnost přípustná. Důvodnost kasační stížnosti pak posoudil v mezích
jejího rozsahu a uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Ze správního a soudního spisu ve vztahu k námitkám obsaženým v kasační stížnosti
zejména vyplývá, že stěžovatel má pravdu v tom, že jako se zákonným zástupcem stěžovatele
jednal správní orgán prvního stupně nejprve s otcem stěžovatele. Jemu také doručil dne
4. 3. 2008 vyrozumění o ústním jednání (viz §74 odst. 2 zákona o přestupcích) a dne 15. 4. 2008
rozhodnutí ze dne 26. 3. 2008, č. j. OVV/76/08-19, jímž byl stěžovatel uznán vinným výše
popsaným přestupkem a proti stěžovatelově matce bylo řízení zastaveno. Proti tomuto
rozhodnutí otec stěžovatele podal odvolání. Na jeho základě bylo uvedené rozhodnutí
ve výroku I. (který se týkal stěžovatele) zrušeno rozhodnutím žalovaného ze dne 11. 6. 2008,
č. j. KUOK 56146/2008, sp. zn. KÚOK/43376/2008/OSL-P/770, které bylo otci stěžovatele
doručeno dne 13. 6. 2008. Stejně tak bylo otci stěžovatele zasláno vyrozumění o dalším ústním
jednání před prvostupňovým orgánem ze dne 15. 7. 2008. Tuto písemnost si ale otec stěžovatele
ve stanovené lhůtě nevyzvedl, a tak se zásilka vrátila zpět správnímu orgánu. Dále již v řízení
vystupovala jako zákonná zástupkyně stěžovatele jeho matka H. Z., která se s ním jako
zástupkyně dostavila k jednání konanému dne 15. 8. 2008.
Toto nové rozhodnutí vydané v prvním stupni (ze dne 1. 9. 2008, č. j. OVV/76/08-35),
již nebylo zasláno stěžovatelovu otci, nýbrž toliko jeho matce a stěžovateli samému
(oběma na adresu K. 54, L. n. B.). Na poště bylo uloženo dne 4. 9. 2008 a stěžovatelem a jeho
matkou vyzvednuto dne 19. 9. 2008. Matka stěžovatele se také jako jeho zákonná zástupkyně
proti uvedenému rozhodnutí odvolala (k poštovní přepravě bylo odvolání podáno dne 3. 10.
2008). Prvostupňový orgán ho předložil žalovanému s poznámkou, že je podáno opožděně,
neboť lhůta k jeho podání se odvíjí od doručení fikcí dne 14. 9. 2008. Žalovaný ovšem dospěl
k závěru, že odvolání bylo podáno včas. H. Z.bylo rozhodnutí doručováno poštou na adresu K.
54, kde se zdržovala, avšak kde není hlášena k trvalému pobytu. K tomu je hlášena v ulici B.
709/34, P. Žalovaný uvedl, že ve spise není doklad o tom, že by jmenovaná ve smyslu ustanovení
§19 odst. 3 správního řádu požádala, aby jí správní orgán prvního stupně doručoval na adresu
pro doručování, kterou mu sdělí. Dne 4. 9. 2008 nebyla H. Z. na adrese K. 54 zastižena a zásilka
jí byla uložena na poště, kde byla připravena k vyzvednutí. Uložení však bylo dle žalovaného
provedeno v rozporu s §23 odst. 1 správního řádu, neboť písemnost bylo možno doručit jiným
způsobem přípustným podle §20 správního řádu, a to na adresu trvalého pobytu. V důsledku
toho nelze použít ustanovení §24 odst. 1 správního řádu. H. Z. si zásilku reálně vyzvedla dne
19. 9. 2008. Tento den je nutno dle žalovaného považovat za den doručení rozhodnutí.
Rozhodnutí žalovaného pak bylo zasláno matce stěžovatele na adresu B. 709/34, P. Na
této adrese nebyla zastižena v den doručování, a proto bylo rozhodnutí uloženo na poště, dle
záznamu na doručence dne 8. 11. 2008, což je ovšem údaj zjevně nesprávný, neboť doručování
by tak předcházelo datu vypravení a dokonce i vydání rozhodnutí. Matka stěžovatele si zásilku
nevyzvedla ve stanovené lhůtě, a proto byla písemnost vrácena zpět žalovanému. Žalovaný své
rozhodnutí doručoval také na adresu K. 54, L. n. B. Vzhledem k tomu, že zástupkyně nebyla na
uvedené adrese zastižena, zásilka byla dne 18. 11. 2008 uložena. Reálně si ji H. Z. vyzvedla dne
1. 12. 2008. Krajským soudem odmítnutá žaloba byla podána k poštovní přepravě dne 30. 1.
2009. Krajský soud při odmítnutí žaloby vycházel z průběhu doručování na adresu K. 54.
První sporná otázka tkví v tom, komu mělo být žalobou napadené rozhodnutí doručeno.
Otázku doručování a zákonného zastoupení zákon o přestupcích komplexně neupravuje,
a tedy je třeba použít správní řád (podle §51 zákona o přestupcích). Podle §32 odst. 1 správního
řádu platí, že v rozsahu, v jakém účastník nemá procesní způsobilost, musí být zastupován zákonným
zástupcem. Procesní způsobilost podle správního řádu (§29 odst. 1) se přitom odvíjí, stejně jako
procesní způsobilost podle soudního řádu správního, od shora citovaných příslušných ustanovení
občanského zákoníku. Stěžovatel, jako ve správním řízení mladistvý účastník, musel být
zastoupen zákonným zástupcem. Podle §42 odst. 2 správního řádu platí, že má-li účastník
nebo osoba zúčastněná na řízení zástupce, doručuje se pouze zástupci. Má-li však účastník nebo osoba zúčastněná
na řízení něco osobně vykonat, doručí se i jim. Ve správním řízení byl nejprve tímto zástupcem otec
stěžovatele a jemu také bylo doručováno (šlo o případ podle věty první citovaného ustanovení).
Posléze nastala změna a v pořadí druhé prvostupňové rozhodnutí v dané věci bylo již doručeno
(vedle stěžovatele samotného) jakožto zákonné zástupkyni stěžovatelově matce. Správní orgán
prvního stupně k tomuto kroku přistoupil patrně proto, že otec stěžovatele přestal být kontaktní
a jako zástupkyně v řízení začala aktivně vystupovat matka stěžovatele.
Zákonnost takového postupu (změna v osobě zákonného zástupce) však zdejšímu soudu
nepřísluší hodnotit, neboť by tím hodnotil věc samu. Fakticky by totiž šlo o námitku
podřaditelnou pod ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. (týká se procesního postupu během
správního řízení). Jak již bylo uvedeno shora, je kasační soud oprávněn posuzovat námitky toliko
podle písm. e) uvedeného ustanovení; může tedy zkoumat jen zákonnost odmítnutí návrhu.
S ohledem na to, že žaloba byla odmítnuta pro opožděnost podle §46 odst. 1 písm. b) s. ř. s.,
je z hlediska přezkumu relevantní toliko doručení napadeného rozhodnutí žalovaného. To bylo
doručeno stěžovatelově matce, neboť to byla ona, kdo podával jménem stěžovatele odvolání
proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně (a to právě s ohledem na skutečnost,
že v průběhu opakovaného řízení před prvoinstančním orgánem bylo s ní jednáno
jako se zákonným zástupcem stěžovatele). V tomto odvolání jednoznačně argumentovala
ve prospěch svého syna, neboť tvrdila, že se inkriminovaného jednání vůbec nedopustil. Ostatně
v řízení o přestupcích je odvolání pojmově spjato s argumentací ve prospěch mladistvého
obviněného. To potvrzuje i znění §81 odst. 1 zákona o přestupcích, dle něhož proti rozhodnutí
o přestupku se může odvolat v plném rozsahu jen obviněný z přestupku a, jde-li o mladistvého, v jeho prospěch
i jeho zákonný zástupce a orgán vykonávající sociálně-právní ochranu dětí. I kdyby měla matka v řízení
vystoupit jako svědkyně (jak argumentuje stěžovatel), je zřejmé, že její výpověď by byla v souladu
s tím, co uvedla v odvolání, které formulovala i ze své pozice. Navíc podle §29 odst. 4 správního
řádu v řízení, jehož účastníkem je nezletilé dítě, které je schopno formulovat své názory, postupuje správní orgán
tak, aby byl zjištěn názor nezletilého dítěte ve věci. Za tím účelem správní orgán poskytne dítěti možnost, aby bylo
vyslyšeno buď přímo, nebo prostřednictvím zástupce nebo příslušného orgánu sociálně-právní ochrany dětí.
Vyžaduje-li to zájem dítěte, lze jeho názor zjistit i bez přítomnosti rodičů nebo jiných osob zodpovědných
za výchovu dítěte. V takovém případě správní orgán k úkonu přibere jinou vhodnou dospělou osobu. K názoru
dítěte správní orgán přihlíží s přihlédnutím k jeho věku a rozumové vyspělosti. Tato vyjádření byla v průběhu
řízení od stěžovatele vyžadována a i z nich je zřetelné, že byl se svou matkou ve shodě.
Řízení ve věci stěžovatelovy matky navíc již bylo zastaveno výrokem
II. rozhodnutí Městského úřadu Hranice ze dne 26. 3. 2008, který – na rozdíl od výroku
I. (ve věci stěžovatele) – nebyl posléze zrušen. Matka tak již nebyla účastnicí řízení. Její postavení
by navíc bývalo nemohlo být ohroženo s ohledem na zásadu zákazu reformatio in peius (§82 zákona
o přestupcích). Matkou stěžovatele podané odvolání tak bylo vyřízeno rozhodnutím, které bylo
opět doručeno právě jí. Tento okamžik je tak rozhodující pro výpočet lhůty k podání žaloby
ve správním soudnictví. Stěžovatel nebyl nijak zkrácen na svém právu na přístup k soudu
samotnou skutečností, že napadené rozhodnutí bylo doručeno jeho matce jakožto zákonné
zástupkyni. O tom ostatně svědčí i ta skutečnost, že stěžovatel, zastoupen matkou jako zákonnou
zástupkyní, podal proti rozhodnutí žalobu.
Po zodpovězení otázky, komu mělo být doručováno, je druhou otázkou v pořadí způsob
doručování předmětného rozhodnutí. V tomto smyslu se použije ustanovení §20 správního řádu
o doručování fyzickým osobám. Podle §20 odst. 1 platí, že fyzické osobě se písemnost doručuje
na adresu pro doručování (§19 odst. 3), na adresu jejího trvalého pobytu, ve věcech podnikání do místa
podnikání, nebo při doručování prostřednictvím veřejné datové sítě na její elektronickou adresu; fyzické osobě
lze však doručit, kdekoli bude zastižena. Provádí-li doručení sám správní orgán, mohou osoby doručení provádějící
doručit i mimo územní obvod tohoto správního orgánu. V případě stěžovatele zastoupeného ze zákona
matkou se rozhodnutí mělo doručovat jí jako zástupkyni. Způsob doručovaní je tedy odvislý
od její osoby. Ze správního spisu není patrno, že by ve smyslu §19 odst. 3 správního řádu
požádala o doručovaní na adresu pro doručování, či že by adresu K. 54 v této věci někdy jako
takovou adresu prezentovala. V daném případě tak bylo třeba v prvé řadě doručovat na adresu
jejího trvalého pobytu, t.j. do P. Podmínky pro doručování zde byly zcela shodné, jako v případě
doručování rozhodnutí I. stupně a nebyl důvod, aby žalovaný postupoval jinak, než jak to sám ve
svém rozhodnutí vymezil při hodnocení včasnosti odvolání. Žalovaný také zasílal rozhodnutí na
adresu trvalého pobytu matky stěžovatele a na obálce nad rámec předtisku zdůraznil nezbytnost
uložení. Zásilka se ovšem vrátila zpět, neboť nebyla vyzvednuta v úložní době, a nikoliv proto, že
se zde adresát nezdržuje. Žalovaný, jak sám tvrdí, současně zaslal zásilky (stěžovateli i jeho
matce) na adresu, kde se zákonná zástupkyně stěžovatele reálně zdržovala a kde i dříve v řízení
poštu přebírala. Adresáti nebyli dne 18. 11. 2008 zastiženi a zásilka tak byla uložena na poště. Při
zasílání rozhodnutí jedné osobě na dvě adresy, je třeba vážit, které doručování je právně
významné v případě, že zásilka nebyla převzata na žádné z nich ani v úložní lhůtě. Nelze
přisvědčit žalovanému, že to není rozhodné s ohledem na to, že na obou adresách nastala fikce
doručení v týž den. Na adrese v P. totiž nelze dovodit fikci doručení, neboť na doručence jsou
uvedeny zjevně nesprávné údaje o tom, kdy byla zásilka doručována a zejména uložena. To však
neznamená, že lze vycházet z možné fikce na druhé adrese v K., kam by mohlo být doručováno
jen v případě, že by se matka stěžovatele na prvé adrese nezdržovala a nebylo by možno
dosáhnout doručení fikcí. Za dané situace tedy nelze posuzovat naplnění podmínek §23 odst. 4
správního řádu ve vztahu k doručování na adresu v K., ani nelze dospět k závěru, že uložením
zásilky na poště v L. n. B. a marným uplynutím úložní lhůty se stala zásilka doručenou ve smyslu
§24 odst. 1 správního řádu.
Krajský soud ovšem při posuzování dodržení lhůty k podání žaloby (§72 odst. 1 s. ř. s.)
vycházel výhradně z doručování na adresu K. 54 a zcela opomenul, zda k doručování na tuto
adresu byly splněny podmínky a zda a kdy došlo k doručení fikcí na adresu v Přerově. Jak bylo
výše uvedeno, doručenka, z níž by bylo možno soudit na doručení fikcí na adrese v Přerově, není
bezvadná, neboť pracovnice pošty na ní vyznačila datum uložení zásilky, které je objektivně
nemožné. Nic však nebránilo soudu, aby tuto vadu odstranil vyžádáním zprávy od doručovací
pošty, aby podle své evidence zásilek sdělila, kdy byla předmětná zásilka uložena. Jen po tomto
doplnění řízení bude možno hodnotit, zda žaloba byla opožděná či nikoliv.
Nejvyšší správní soud tedy shledal tvrzené důvody kasační stížnosti podle §103 odst. 1
písm. e) s. ř. s. v tomto rozsahu naplněnými, a proto napadené usnesení zrušil a věc vrátil
krajskému soudu k dalšímu řízení (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Podle §110 odst. 3 s. ř. s. zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu
a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení, je krajský soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším
správním soudem ve zrušovacím rozhodnutí.
V novém rozhodnutí ve věci krajský soud podle §110 odst. 2 s. ř. s. rozhodne i o náhradě
nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. února 2010
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu