ECLI:CZ:NSS:2010:2.AS.83.2009:239
sp. zn. 2 As 83/2009 - 239
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobce Ing. F. B.,
zastoupeného JUDr. Marií Doležalovou, advokátkou ve Šťáhlavech, Na Parníku 107, proti
žalovanému Magistrátu města Plzně, se sídlem Plzeň, Škroupova 4, zastoupenému JUDr.
Ivanou Čadkovou, advokátkou v Plzni, Modřínová 2, za účasti osob zúčastněných na řízení: 1)
E.R., zastoupené JUDr. Julií Šindelářovou, advokátkou v Plzni, Mikulášká třída 9, 2) JUDr. R.
S., v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 8.
2009, č. j. 57 Ca 89/2007 – 188,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobci se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
III. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV. Osoby zúčastněné na řízení n e m a j í právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 17. 7. 2007, sp. zn. STAV/2463/07, bylo zamítnuto
odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Úřadu městského obvodu Plzeň 2 – Slovany (dále jen
„Stavební úřad“) ze dne 23. 4. 2007, č. j. VaD/3838/06/DaZe/22, kterým byla, postupem dle
ustanovení §88 odst. 1 písm. b) zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon“) dodatečně povolena změna stavby
spočívající v půdní vestavbě dvou bytových jednotek v bytovém domě č. p. 490 na ulici R. v P.
Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce u Krajského soudu v Plzni žalobou, kterou se domáhal
jeho zrušení; shora uvedeným rozsudkem krajský soud žalobě vyhověl a rozhodnutí žalovaného
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V odůvodnění svého rozsudku krajský soud uvedl, že žaloba stojí na argumentaci
o nesprávném posouzení otázky zastínění nemovitosti žalobce (dům č. p. 30) dodatečně
povolenou stavbou a s tím spojeným zhoršením pohody bydlení. Krajský soud především
podrobně konstatoval průběh předcházejícího správního řízení, přičemž zdůraznil, že žalobce
předložil stavebnímu úřadu vlastní výpočet plochy oslunění své nemovitosti (vypracovaný Ing.
D.) a ve svém odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí rozporoval závěry obdobné studie
předložené stavebníky (vypracované Ing. K.). V odvolání namítal, že oproti původnímu stavu
vestavby domu č. p. 490 došlo ke zhoršení oslunění jeho nemovitosti; pro potřeby porovnání
původního a nového stavu dodatečně povolované stavby se dožadoval sdělení rozměrů stavby
v původních parametrech, vyplývajících ze stavebního povolení. Dále krajský soud zmínil, že
v reakci na toto odvolání žalobce předložili stavebníci Doplněk k posouzení oslunění, navazující na
původní studii Ing. K. Z ní se podává, že obývací pokoj ve druhém nadpodlaží nemovitosti
žalobce nevyhovoval (k datu 1. 3.) požadavkům na oslunění ani před provedením předmětné
nástavby; ta tedy na nedostatek oslunění této obytné místnosti nemá vliv. Pokud jde o místnost
v prvním nadpodlaží nemovitosti žalobce, ta nebyla v původní studii posuzována; k datu 1. 3.
požadavkům na oslunění nicméně taktéž nevyhovuje, nikoliv však z důvodu dodatečně povolené
stavby, nýbrž z důvodu orientace této místnosti na severovýchod. Krajský soud následně
konstatoval, že způsob, jakým se žalovaný s odvolacími námitkami žalobce vypořádal, nelze
považovat za přezkoumatelný. Uvedl, že podle ustanovení §68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb.,
správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), ve spojení s ustanovením §93
správního řádu, musí být z odůvodnění rozhodnutí zřejmý vztah mezi skutkovými zjištěními a
jejich hodnocením na straně jedné a právním ohodnocením takto zjištěného skutkového stavu na
straně druhé. Těmto požadavkům však rozhodnutí žalovaného neodpovídá. Zde krajský soud
poukázal na skutečnost, že stavební úřad, dle odůvodnění svého rozhodnutí, vycházel z obou
studií oslunění (Ing. K., Ing. D.), žalobce však v odvolání akcentoval závěry studie vypracované
Ing. D. a namítl nedostatky studie vypracované Ing. K. Za této situace měl žalovaný zaujmout
stanovisko k odvolací námitce žalobce, dle které jeho studie původního stavu vestavby splňuje
podmínky zastínění, zatímco novou (dodatečně povolenou) nástavbou se oslunění, a tím i
podmínky bydlení, zhoršily o 70 %. Obdobně měl žalovaný konkrétně vyložit, v čem se podle
jeho názoru shodují či odlišují obě předložené studie zastínění, a to ve vztahu k domu žalobce (č.
p. 30). Žalovaný nicméně v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí k této odvolací námitce
žalobce pouze obecně uvedl, že za správnost a úplnost projektové dokumentace odpovídá dle §
46b stavebního zákona zodpovědný projektant. Navíc dodal, že v napadené studii je
konstatováno, že již současný stav nevyhovuje ke dni 1. 3.; ke dni 1. 6. je doba oslunění
vyhovující. Z tohoto důvodu pak uzavřel, že se námitce žalobce nevyhovuje. Takovou úvahu
žalovaného označil krajský soud za nepřezkoumatelnou pro nedostatek důvodů s tím, že jde o
otázku, která má pro posouzení podmínek pro případné dodatečné povolení stavby dle §88 odst.
1 písm. b) stavebního zákona zásadní význam. Z tohoto důvodu proto rozhodnutí žalovaného
pro nepřezkoumatelnost zrušil.
Rozsudek krajského soudu napadl žalovaný (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační
stížností opírající se o důvody vyplývající z ustanovení §103 odst. 1 písm. a), d) soudního řádu
správního (dále jen „s. ř. s.“).
Stěžovatel krajskému soudu především vyčítá, že ve svých výtkách k (ne)dostatečnosti
odůvodnění druhostupňového rozhodnutí vůbec nevzal v potaz skutečnost, že rozhodnutí
odvolací i rozhodnutí prvostupňové tvoří ve správním řízení jeden celek. Uvedl, že odvolací
důvody byly víceméně opakováním stanovisek, které žalobce uplatnil již v řízení před stavebním
úřadem a které jím byly také řešeny; prvostupňové rozhodnutí se s těmito spornými otázkami
řádně vypořádalo. Stěžovatel neshledal, že by byly nově uplatňovány nějaké námitky, a proto
pouze konstatoval potvrzení všech závěrů orgánu prvého stupně. Již stavební úřad měl
k dispozici obě studie zastínění, zmiňované v rozsudku, a jeho závěr k nim je v odůvodnění
rozhodnutí (na str. 5) zřejmý; nebyl proto důvod tento závěr měnit či jakkoli doplňovat. Za této
situace má stěžovatel zato, že tvoří-li rozhodnutí obou stupňů správního řízení jeden celek, není
žádoucí opakovat závěry a východiska orgánů prvého stupně. Jestliže stavební úřad
přezkoumatelným způsobem dovodil, že provedené stavební úpravy nemají vliv na stav oslunění
dotčených okolních domů (respektive jejich obytných místností) stěžovateli nic nebránilo toto
stanovisko pouze bez výhrad potvrdit. Naopak krajský soud posuzoval obě rozhodnutí odtrženě
a bez vzájemných souvislostí. Stěžovatel má zato, že rozhodnutí prvostupňové i rozhodnutí jím
vydané se doplňují a důvody srozumitelně a přesně popsané v rozhodnutí provostupňovém
mohou být vyjádřením názoru odvolacího orgánu i bez toho, aby je odvolací orgán výslovně
opakoval.
Dále stěžovatel namítá, že krajský soud při svém rozhodování vůbec nezohlednil
praktické dopady, které bude zrušení dodatečného povolení stavby mít. Uvedl, že předmětná
stavba byla již v mezidobí zkolaudována, stavebníky je v dobré víře užívána, přičemž lhůty pro
případnou aktivaci mimořádných opravných prostředků již prakticky uplynuly. Není tedy zřejmé,
jak by stav nastolený rozsudkem krajského soudu měl být v praxi řešen.
Konečně stěžovatel nesouhlasí s tím, jakým způsobem bylo rozhodnuto o nákladech
řízení. Nechápe především, proč by správní orgány měly mít v otázce nákladů řízení nerovné
postavení ve srovnání s žalobci, kteří se mohou nechat právně zastoupit (i za situace, kdy mají
sami právnické vzdělání) a náhrada nákladů řízení je jim (v případě úspěchu ve sporu) soudy
přiznávána. Nesouhlasí taktéž s konkrétní výší vyčíslených nákladů, přičemž poukazuje
na skutečnost, že jejich skutečná výše nebyla uvedena při vyhlašování rozsudku, ale až v jeho
písemném vyhotovení; některé (konkrétně uvedené) části přiznané náhrady nákladů řízení
považuje za vynaložené neúčelně.
Žalobce ani osoby zúčastněné na řízení se ke kasační stížnosti nevyjádřili.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační stížnosti
(§109 odst. 2, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§109 odst. 3, věta
před středníkem s. ř. s.).
Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících z ustanovení
§109 odst. 1, věty první s. ř. s.
Kasační stížnost není důvodná.
Nejprve se Nejvyšší správní soud zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku
pro nedostatek důvodů [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.], neboť v případě důvodnosti této námitky
je obvykle vyloučena, či značně zúžena, možnost vyjádřit se meritorně i k další argumentaci
v kasační stížnosti uvedené. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů bývá
obvykle spojována s nedostatky důvodů skutkových, nikoliv s dílčími nedostatky odůvodnění
soudního rozhodnutí. Musí se přitom jednat o vady skutkových zjištění, o něž soud opírá
své rozhodovací důvody. Za takové vady lze považovat případy, kdy soud opřel rozhodovací
důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem, a nebo
případy, kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy byly v řízení provedeny (k tomu viz např.
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, sp. zn. 2 Ads 58/2003, publikovaný
pod č. 133/2004 Sb. NSS; všechna zde citovaná rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná
na www.nssoud.cz). Stěžovatel předmětnou vadu řízení spojuje s nedostatky odůvodnění v části
týkající se výše přiznaných nákladů řízení. Bez ohledu na to, zda vůbec případné deficity
odůvodnění rozsudku krajského soudu v otázce nákladů řízení mohou představovat
nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů, tak jak byla shora vyložena, zabýval se Nejvyšší
správní soud tím, zda lze tuto část napadeného rozsudku považovat za srozumitelnou
a dostatečně vyargumentovanou. Dle jeho názoru krajský soud o důvodech, které ho vedly
k přiznání nákladů řízení a ke stanovení jejich výše, pojednal velmi podrobně a zcela
vyčerpávajícím způsobem. Uvedl, že přiznání nákladů řízení se odvíjí od procesní úspěšnosti
žalobce; samotná výše nákladů je pak rozebrána dle jednotlivých úkonů právní služby, včetně
odkazů na příslušná ustanovení vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátního tarifu), konstatována
je též výše zaplaceného soudního poplatku. Tvrzení stěžovatele, že v rozsudku nejsou uvedeny
důvody, proč byly akceptovány požadavky na přiznání nákladů řízení vznesené žalobcem, tedy
odůvodnění napadeného rozsudku zcela jednoznačně vyvrací. K námitce, zda byla výše nákladů
řízení přiznána věcně správně a nediskriminačně se Nejvyšší správní soud vyjádří v rámci dalšího
hodnocení věci.
Pokud jde dále o namítané nesprávné právní hodnocení věci [§103 odst. 1 písm. a)
s. ř. s.], stěžovatel především namítá, že krajský soud se zcela nepřípadně zaměřil toliko na kvalitu
odůvodnění druhostupňového rozhodnutí a zcela přitom odhlédl od odůvodnění rozhodnutí
prvostupňového, které s prvně zmiňovaným rozhodnutím tvoří jeden celek. V obecné rovině lze
s argumentací stěžovatele nepochybně souhlasit, neboť v řízení vystavěném na apelačním
principu nepochybně obě jeho fáze (tedy řízení prvostupňové a případné řízení odvolací) tvoří
jeden celek, což nutně platí i pro rozhodnutí v těchto stupních vydaná. Zcela evidentní je tento
fakt v případech, kdy je rozhodnutí provstupňového orgánu měněno; zde je prima facie zřejmé,
že obě rozhodnutí od sebe nelze oddělit. Taktéž lze stěžovateli přisvědčit v názoru, že za situace,
kdy je o určité otázce v odůvodnění prvostupňového rozhodnutí pojednáno správně
a vyčerpávajícím způsobem, nic nebrání odvolacímu orgánu tyto skutkové a právní závěry prostě
aprobovat a v podrobnostech na ně odkázat. Možnost takového postupu ostatně judikatura
zdejšího soudu připouští i ve vztahu mezi odůvodněním rozsudku krajského soudu
a odůvodněním žalobou napadeného správního rozhodnutí. V rozsudku ze dne 27. 7. 2007,
č. j. 8 Afs 75/2005 – 130 (publikovaném pod č. 1350/2007 Sb. NSS) se například konstatuje,
že„je-li rozhodnutí žalovaného správního orgánu řádně odůvodněno, je z něho zřejmé, proč žalovaný nepovažoval
právní argumentaci účastníka řízení za důvodnou a proč jeho odvolací námitky považoval za liché, mylné nebo
vyvrácené, shodují-li se žalobní námitky s námitkami odvolacími a nedochází-li krajský soud k jiným závěrům,
je přípustné, aby si krajský soud správné závěry se souhlasnou poznámkou osvojil.“ Nelze jistě nalézt
racionální argument, který by tento postup, při splnění popsaných předpokladů
(přiměřeně poměrům správního řízení), vylučoval v odvolacím správním řízení.
V projednávané věci však takový postup nebyl možný. Krajský soud zcela správně
upozornil na skutečnost, že žalobce v odvolání proti rozhodnutí stavebního úřadu namítl
konkrétní nedostatky studie zastínění vypracované Ing. K., uplatnil tedy argumenty, se kterými se
orgán prvého stupně nevypořádal. V návaznosti na tuto odvolací argumentaci ostatně stavebníci
předložili Doplněk k posouzení oslunění, kterým měly být žalobcovy výhrady vyvráceny.
Z uvedeného je zřejmé, že stěžovatel byl v odvolacím řízení postaven do situace, kdy se musel
vypořádat se zpochybněním správnosti skutkových závěrů, z nichž při svém rozhodování
vycházel prvostupňový orgán; nemohl proto bez dalšího odkázat na závěry, které v této otázce
vyplývají z prvostupňového rozhodnutí. Krajský soud taktéž zcela správně poukázal na
apodiktický závěr stěžovatele, který předmětnou odvolací námitku odbyl pouze s tím,
že za správnost a úplnost projektové dokumentace odpovídá dle §46b stavebního zákona
zodpovědný projektant a že dle studie Ing. K . zastínění nemovitosti žalobce k datu 1. 3.
nevyhovovalo předepsaným parametrům ještě před realizací dodatečně povolené stavby. Tato
argumentace se ovšem zcela míjí s výhradami stěžovatele uplatněnými v odvolání, neboť nikterak
nevyvrací pochybnosti žalobce o správnosti skutkového stavu věci, z něhož při svém
rozhodování vycházel prvostupňový orgán. Lze tedy k této kasační námitce uzavřít, že krajský
soud postupoval zcela správně, pokud dovodil, že žalobou napadené rozhodnutí stěžovatele
je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.
Pokud jde o další kasační námitku, poukazující na praktické dopady plynoucí
pro stavebníky z rozsudku krajského soudu, zde je nutno konstatovat, že nejde o argumentaci
podřaditelnou pod některý z kasačních důvodů vyjmenovaných v ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s.;
stěžovatel se spíše domáhá po zdejším soudu návodu, jak má v nastalé situaci postupovat.
K tomu je obecně třeba uvést, že za situace, kdy soud ve správním soudnictví shledá,
že napadené správní rozhodnutí z hlediska zákona nemůže obstát, nemá zásadně jinou možnost,
než takové rozhodnutí zrušit (byly-li ovšem tento důvod k nezákonnosti či procesní vada
nezákonnost vyvolávající žalobou namítány). Nejvyššímu správnímu soudu pak v rámci
kasačního přezkumu obdobně nepřísluší vyjadřovat se k otázkám, které bezprostředně
nesouvisejí s posouzením zákonnosti napadeného rozhodnutí krajského soudu. Lze jistě připustit
úvahy založené na subsidiaritě soudního přezkumu, dle nichž by ani případné konstatování dílčí
nezákonnosti napadeného správního rozhodnutí nemuselo nutně vést k jeho zrušení za situace,
kdy by takový postup byl vzhledem k jeho dopadům zjevně nepřiměřený; v případě, kdy
je soudem konstatována nepřezkoumatelnost správního rozhodnutí jsou však úvahy tohoto typu
pojmově vyloučeny.
Stěžovatel konečně vznáší námitky i proti způsobu, jakým je v praxi správního soudnictví
rozhodováno o nákladech řízení; v dané věci též zpochybňuje oprávněnost některých položek
náhrady přiznané žalobci. Zde je nutné nejprve uvést, že judikatura až dosud nedávala
jednoznačnou odpověď na otázku, zda lze vůbec meritorně námitky tohoto typu projednat.
Ustanovení §104 odst. 2 s. ř. s. totiž stanoví, že kasační stížnost, která směřuje jen proti výroku
o nákladech řízení nebo proti odůvodnění rozhodnutí soudu není přípustná. Obecně není a ani nebylo
předmětem sporu, že citované ustanovení vylučuje přezkum výroku o nákladech řízení před
krajskými soudy, neobsahuje-li kasační stížnost i jiné, meritorně projednatelné, námitky proti
napadenému rozhodnutí, jehož je tento výrok součástí. Sporné až dosud bylo, zda výluka
plynoucí z ustanovení §104 odst. 2 s. ř. s. dopadá i na případy, kdy kasační stížnost není podána
výlučně do výroku o nákladech řízení. Tato otázka byla nyní vyřešena usnesením rozšířeného
senátu zdejšího soudu ze dne 1. 6. 2010, č. j. 7 Afs 1/2007-64, a to ve prospěch připuštění tohoto
přezkumu. Rozšířený senát v něm výslovně uvedl, že „zákonodárce nemínil absolutně a bezvýjimečně
vyloučit přezkum výroku o nákladech řízení, ale naopak umožnit jej tam, kdy Nejvyšší správní soud věcně
přezkoumává výrok o věci samé. Ustanovení §104 odst. 2 s. ř. s. je tudíž aplikovatelné pouze na kasační
stížnosti podané výlučně proti výroku o nákladech řízení. (...) Je-li kasační stížností zahájeno řízení, ať již jsou
uplatněné námitky proti výroku o věci samé důvodné či nikoliv, není zde žádného zákonného podkladu k tomu,
aby nebyl přezkoumán též výrok o nákladech řízení. Možnost takového přezkumu není v rozporu
ani s požadavkem nezatěžovat Nejvyšší správní soud rozhodováním o bagatelních věcech, když se věcí samotnou
již soud zabýval. Pokud je takto zjištěna jen nesprávnost výroku o nákladech řízení, není zde zákonného důvodu
takový výrok nenapravit.“ Z tohoto důvodu tedy Nejvyšší správní soud připustil námitky proti
výroku o nákladech řízení před krajským soudem v této věci do meritorního přezkumu.
Kromě namítané nepřezkoumatelnosti této části napadeného rozsudku (o níž byl
pojednáno již výše) stěžovatel především poukazuje na skutečnost, že konkrétní výši přiznaných
nákladů řízení se dozvěděl nikoli při vyhlašování rozsudku na nařízeném jednání, ale až z jeho
písemného vyhotovení. Ponechá-li Nejvyšší správní soud stranou otázku, čím by tato skutečnost
sama o sobě mohla zasáhnout do právního postavení stěžovatele, postačí odkázat na ustanovení
§151 odst. 4 občanského soudního řádu (aplikovatelného ve správním soudnictví za použití
ustanovení §64 s. ř. s.), dle kterého určit výši nákladů může předseda senátu až v písemném vyhotovení
rozhodnutí. Je tedy zcela zřejmé, že krajský soud v tomto směru postupoval zcela v souladu
s aplikovatelnými procesními předpisy.
Stěžovatel dále vyjadřuje nesouhlas se zavedenou soudní praxí, kdy je úspěšným
žalobcům náhrada nákladů řízení (včetně právního zastoupení) bez dalšího přiznávána, zatímco
procesně úspěšným správním úřadům nikoliv. Tento stav, dle názoru stěžovatele, správní úřady
znevýhodňuje i v tom, že se nemohou taktéž v soudním řízení nechat zastoupit, neboť náklady
s tím spojené jim a priori přiznány nebudou. Tuto argumentaci považuje Nejvyšší správní soud
v dané věci za bezpředmětnou. Nejedná se totiž o situaci, kdy by byl stěžovatel v řízení před
krajským soudem úspěšný (což by mu, v souladu s ustanovením §60 odst. 1 s. ř. s., zakládalo
právo na náhradu nákladů řízení), avšak náhrada nákladů řízení by mu přiznána nebyla.
V předcházejícím řízení byl procesně úspěšným účastníkem žalobce, a to v plném rozsahu (k jeho
žalobě bylo rozhodnutí stěžovatele zrušeno) a dle obecného principu, vyjádřeného
v již zmiňovaném ustanovení §60 odst. 1, větě první s. ř. s., mu tak vzniklo právo na náhradu
nákladů řízení.
Pokud jde o samotnou výši přiznaných nákladů řízení, ani zde Nejvyšší správní soud
argumentaci stěžovatele nemůže přisvědčit. Stěžoval předně nesouhlasí s tím, že byla zástupkyni
žalobce přiznána odměna za sepsání repliky k vyjádření žalovaného. Z obsahu tohoto podání
(na č. l. 81 a násl. soudního spisu) je zřejmé, že jde o kvalifikovanou reakci, věcně reagující
na argumenty vznesené stěžovatelem v jeho vyjádření k žalobě. Nejde tedy o pouhý formální
(a tedy bezobsažný) úkon, či o opakování již dříve uplatněné argumentace v žalobě. Za této
situace nelze bez dalšího krajskému soudu vytýkat, že takový úkon považoval za efektivně
vynaložený v souvislosti s hájením procesních práv účastníka řízení. Pokud se týká druhého
rozporovaného úkonu – doplnění návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě, Nejvyšší
správní soud je toho názoru, že tento návrh (vtělený do bodu III. žaloby) nebyl
per se nedostatečně odůvodněný (je zde jasně argumentováno tím, že v případě dokončení
dodatečně povolené stavby dojde k nevratnému zastínění nemovitosti žalobce), nicméně krajský
soud považoval za potřebné, aby tato argumentace byla rozhojněna. Posouzení, zda toto
doplnění bylo vskutku pro rozhodnutí o předmětném procesním návrhu zcela nezbytné je věcí
autonomní úvahy krajského soudu, kterou zdejší soud nebude přehodnocovat. Podstatné je,
že se nejednalo o úkon, který by byl objektivně nezbytným pro odstranění vad úkonu (posléze
procesně úspěšného) účastníka řízení; v opačném případě by skutečně přiznání odměny za takový
úkon nebylo lze akceptovat.
O náhradě nákladů tohoto řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ustanovení §60 odst. 1,
věty první s. ř. s., ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s., dle kterého nestanoví-li tento zákon
jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem,
které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Vzhledem k tomu,
že stěžovatel byl v řízení o kasační stížnosti procesně neúspěšný, právo na náhradu nákladů řízení
mu nenáleží. Pokud jde o procesně úspěšného účastníka – žalobce, v jeho případě nebylo
zjištěno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nějaké náklady vznikly. U osob na řízení
zúčastněných Nejvyšší správní soud vycházel z toho, že jim v tomto řízení nebyly ukládány žádné
povinnosti (s nimiž by jim mohly náklady vzniknout) a neshledal též důvody zvláštního zřetele
hodné, pro které by se měl odchýlit od obecného pravidla, dle kterého tyto osoby v řízení
o kasační stížnosti právo na náhradu nákladů řízení nemají (§60 odst. 5 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. července 2010
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu