ECLI:CZ:NSS:2010:2.AS.86.2009:237
sp. zn. 2 As 86/2009 - 237
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobců:
a) PhDr. I. B., b) Bc. S. M., c) V. M., všichni zastoupeni JUDr. Ondřejem Tošnerem,
advokátem se sídlem Slavíkova 1568/23, Praha 2, proti žalovanému: Krajský úřad Plzeňského
kraje, se sídlem Škroupova 18, Plzeň, za účasti osob zúčastněných na řízení: 1) KERAMIKA
SOUKUP a. s., se sídlem Chebská 2, Plzeň, zast. Jaroslavem Svejkovským, advokátem se sídlem
Kamenická 1, Plzeň, 2) O. B., 3) E. B., 4) J. C., 5) A. V., proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14.
10. 2008, č. j. RR/2872/08, v řízení o kasační stížnosti osoby zúčastněné na řízení
KERAMIKA SOUKUP a. s., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 8. 2009,
č. j. 30 Ca 148/2008 - 144,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 8. 2009, č. j. 30 Ca 148/2008 - 144,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se osoba zúčastněná na řízení KERAMIKA
SOUKUP a. s. (dále též „stěžovatel“) domáhá zrušení shora uvedeného rozsudku Krajského
soudu v Plzni, kterým bylo zrušeno rozhodnutí Krajského úřadu Plzeňského kraje, odboru
regionálního rozvoje ze dne 14. 10. 2008, č. j. RR/2872/08, a rozhodnutí Magistrátu města Plzně,
odboru stavebně správního ze dne 9. 6. 2008, č. j. STAV/955/08/JIR/-19 a věc byla žalovanému
vrácena k dalšímu řízení. Označeným rozhodnutím magistrátu bylo vydáno územní rozhodnutí
č. 4085 o umístění stavby „Skladová hala – dostavba areálu KERAMIKA SOUKUP“
na specifikovaných pozemcích v k. ú. Radčice u Plzně a v k. ú. Křimice. V odvolacím řízení
žalovaný rozhodnutí stavebního úřadu změnil tak, že u parcel, na nichž bylo umístění stavby
povoleno, doplnil konkrétní charakter jednotlivých pozemků (orná půda, ostatní plocha);
v ostatních částech výrok rozhodnutí potvrdil.
Proti tomuto rozhodnutí byly podány tři obsahově obdobné žaloby, které krajský soud
spojil ke společnému projednání. Žalobní námitky pak shrnul a rozdělil do sedmi okruhů,
které posoudil. Z obsáhlého rozsudku krajského soudu jsou v dalším textu šířeji citovány pouze
závěry, které jsou následně předmětem kasační stížnosti. Zdejší soud předesílá,
že pro přehlednost je zachována struktura námitek podle rozsudku krajského soudu
a jí je přizpůsobena i citace z dalších podání.
Krajský soud žalobní námitky posoudil
takto:
Ad 1) absence náležitostí rozhodnutí (grafické přílohy): Soud neuznal důvodnou námitku,
že grafická příloha měla být doručována všem účastníkům řízení spolu s rozhodnutím.
Ad 2) absence náležitostí výroku územního rozhodnutí; vytýkána byla zejména absence náležitosti
„základní údaje o kapacitě stavby“ a „vymezení území dotčeného vlivy stavby“. V prvém případě
soud vycházel z ust. 9 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 503/2006 Sb., o podrobnější úpravě územního
řízení, veřejnoprávní smlouvy a územního opatření, a dospěl k závěru, že obsahem této
náležitosti je počet účelových jednotek, jejich velikosti, užitkové plochy, obestavěné prostory
a zastavěné plochy, a proto nepostačí uvedení zastavěné plochy v rámci popisu stavby a počtu
parkovacích míst pro osobní automobily a kamiony v podmínce č. 23 pro projektovou přípravu
stavby. Ve vztahu k druhé části námitky soud poukázal na znění §9 odst. 1 písm. e) cit. vyhlášky
a nepřisvědčil žalovanému v názoru, že by bylo lze ztotožňovat „území dotčené vlivem stavby“
s ochranným či bezpečnostním pásmem, jehož zřízení v daném případě nebylo třeba. Rozhodnutí
žalovaného v této části označil za nepřezkoumatelné pro nedostatečné vypořádání s těmito
odvolacími námitkami.
Ad 3) nesvolání opakovaného ústního jednání a nemožnost seznámit se podklady rozhodnutí:
Podle soudu stavební úřad sice uložil stavebníkovi zajištění informace o jeho záměru, ovšem
splnění této povinnosti nezkontroloval a s námitkami se řádně nevypořádal. Tato vada však
neměla vliv na zákonnost rozhodnutí, neboť všichni byli o řízení vyrozuměni a nahlíželi do spisu,
a tedy jejich informovanost byla dostatečná. K projednání žádosti bylo jednání svoláno
opakovaně.
Ad 4) rozpor stavby s územně plánovací dokumentací: Námitku, že se jedná o území určené
územním plánem pro obchod a služby, a tudíž v něm nemá být umístěna stavba určená pouze
pro skladování, soud neuznal důvodnou, neboť součástí takto vymezeného území jsou i plochy,
na nichž má stavebník prodejnu a navrhovaný sklad tak k ní plní funkci stavby doplňkové v rámci
optimálního funkčního vymezení území.
Ad 5) absence podkladů nezbytných pro rozhodnutí a vydání rozhodnutí na základě nedostatečně
zjištěného skutečného stavu věci: Konkrétně žalobci namítali, že nebyla zpracována hluková
studie a rozptylová studie, ač součástí umísťované stavby má být i komunikace, umožňující
napojení z ulice Plzeňské na Chebskou. Podle názoru žalobců i tato krátká komunikace znamená
podstatnou změnu poměrů v území v důsledku zásadního zatížení provozem spojeným
s předmětnou stavbou. Krajský soud s poukazem na §3 odst. 9 zákona č. 86/2002 Sb., o ochraně
ovzduší, ve znění pozdějších předpisů, nepřisvědčil žalobcům ohledně nezbytnosti rozptylové
studie, ovšem přisvědčil jim ve vztahu k nezbytnosti studie hlukové. Ta sice byla v řízení
předložena, ovšem zabývala se pouze provozem hal. Žalovaný se navíc s odvolací námitkou
poukazující na nedostatek hlukové studie ve svém rozhodnutí vůbec nevypořádal. Souhlasné
závazné stanovisko Krajské hygienické stanice, na které poukazuje žalovaný ve vyjádření
k žalobám, pak výslovně uvádí, že do posouzení nebyla zahrnuta doprava na Plzeňské ulici,
protože se jedná o místní veřejnou komunikaci a nikoliv o komunikaci účelovou. Reakci
stěžovatele, že ve spise je obsažena dokumentace zpracovaná podle přílohy č. 4 zákona
o posuzování vlivů na životní prostředí, soud odmítl, neboť ji ve spise nenalezl. Tuto žalobní
námitku krajský soud akceptoval z důvodu nedostatečného vypořádání žalovaného s podstatnou
odvolací námitkou, přičemž, s ohledem na obsah námitky, nelze dovodit, že by při řádném
posouzení bylo rozhodnutí žalovaného stejné.
Ad 6) rozpor navrženého řešení s právními předpisy: Zde soud neakceptoval žalobní námitky
nedostatku protihlukové stěny v určitých částech komunikace, ovšem neshledal dostatečným
odůvodnění rozhodnutí žalovaného ve vztahu ke komunikačnímu napojení. Odkaz na povinnost
stavebníka zdržet se nepřiměřeného obtěžování vlastníků sousedních staveb a ohrožování
a poškozování životního prostředí nad míru stanovenou zákonem, podle jeho názoru nestačí.
Nepřesahování zákonné míry spadá do pravomoci posouzení správních orgánů; v daném případě
v řízení nebylo řádně posouzeno, zda je řešení dopravní situace v souladu s právními předpisy,
a to zejména s ohledem na to, že je umísťována stavba rozsáhlá a při hranicích ploch s rozdílným
způsobem využití, přičemž pro účely posuzování vlivů na životní prostředí a veřejné zdraví
nebyly předloženy žádné varianty. Z tohoto hlediska označil soud rozhodnutí žalovaného
za nepřezkoumatelné. Nakonec v této části odmítl námitky týkající se stávající komunikace
a přístupu k jejich nemovitostem jako nejasné ve vztahu ke zkrácení práv žalobců.
Ad 7) zhoršení kvality prostředí a narušení hodnot území: I zde soud vyslovil, že žalovaný
se nedostatečně ve svém rozhodnutí vypořádal s námitkami vznesenými v odvoláních,
pokud pouze obecně vyslovil soulad stavby s územním plánem; kvalitou prostředí, pohodou
bydlení a hodnotou území se vůbec nezabýval. I zde vycházel soud z charakteru stavby jako
v bodě 6).
Ze shora popsaných důvodů krajský soud rozhodnutí žalovaného i územní rozhodnutí
zrušil pro vady řízení a věc žalovanému vrátil k dalšímu řízení.
Stěžovatel proti tomu podává kasační stížnost opřenou o ust. §103 odst. 1 písm. a),
d) s. ř. s. Kasační důvody přitom směřuje proti způsobu, jakým se krajský soud vypořádal
s žalobními body ad 2), 5), 6) a 7); výslovně uvádí, že v ostatních bodech (1, 3, 4) s rozsudkem
krajského soudu souhlasí.
K bodu 2) namítá, že stavební povolení obsahuje základní údaje o kapacitě stavby podle
§9 odst. 1 písm. d) vyhl. č. 503/2006 Sb., neboť obsahuje údaje o zastavěné ploše, výšce stavby,
počtu parkovacích míst pro osobní automobily a kamiony. Z těchto údajů je zřejmá kapacita
stavby. Žalovaný rovněž dostatečně vymezil území dotčené vlivem stavby. Z předložené
projektové dokumentace ani ze stanoviska odboru životního prostředí Krajského úřadu
Plzeňského kraje nevyplynuly požadavky na zřízení ochranného či bezpečnostního pásma
a dle těchto dokumentů je stavba šetrná k okolí. Území dotčené vlivem stavby se tedy shoduje
s územím, na kterém je stavba umísťována. Žalovaný tedy v tomto směru nepochybil.
K bodu 5) namítá, že hluková studie je součástí dokumentace zpracované dle přílohy
č. 4 z. č. 101/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí (poznámka NSS: správně má být
zákona č. 100/2001 Sb.), EIA, a to na str. 17 a následující, přičemž byla doplněna dodatkem
ze září 2007. EIA řeší hlukovou zátěž komplexně nezávislým znalcem, který vycházel
z objektivních podkladů, a jednoznačně z ní vyplývá, že dostavba skladovacích hal a nově vzniklé
křižovatky nepředstavuje významně zvýšené riziko pro lidské zdraví. Stěžovatel také stavebnímu
úřadu předložil hlukovou studii vypracovanou na základě požadavku Krajské hygienické stanice,
hodnotící veškerý hluk dopadající na sousední stavby. Stěžovatel se rovněž zavázal k měření
hluku z křižovatky při zkušebním provozu a k přijetí efektivních opatření v případě negativního
výsledku měření. Z toho je zřejmé, že stavba splňuje veškeré podmínky na ochranu sousedních
staveb před hlukem a nebude mít negativní vliv na životní prostředí.
K bodu 6) namítá, že dopravní řešení bylo výsledkem několikaměsíční práce spočívající
ve zkoušení různých variant řešení tak, aby dopad předmětné stavby na životní prostředí byl
co nejmenší. Stěžovatel spolupracoval s několika architektonickými kancelářemi, s nimiž vybíral
nejvhodnější projekt. Je to právě projektant, kdo je zodpovědný za výběr nejvhodnějšího řešení,
neboť k tomu má patřičné vzdělání; na stavebním úřadu pak je posouzení, zda toto řešení
vyhovuje zákonným požadavkům. Správnímu orgánu a ani soudu nepřísluší hodnotit,
zda se jedná o nejvhodnější variantu či nikoli. Z předložených dokladů jednoznačně vyplývá,
že nově budované haly jsou umístěny tak, aby bylo umožněno jejich napojení na technické sítě
a aby byl možný přístup požární techniky. Připojení stavby na pozemní komunikace svými
parametry, provedením a způsobem připojení vyhovuje požadavkům bezpečného užívání staveb
a bezpečného a plynulého provozu na přilehlých komunikacích. Nově vzniklá křižovatka není
v rozporu s územním plánem a splňuje všechny předpoklady na křižovatku kladené. Stěžovatel
je navíc přesvědčen, že soud v tomto případě překročil svou pravomoc, pokud hodnotil
nezbytnost variantního řešení.
K bodu 7) stěžovatel rovněž namítá, že řešení je výsledkem několikaměsíční práce, zkoušení
a vybírání variant tak, aby dopad na životního prostředí byl co nejmenší. Předložen byl
nejvhodnější projekt. I zde poukazuje na odbornost architekta a úlohu stavebního úřadu.
I z judikatury Nejvyššího správního soudu plyne, že každý z účastníků řízení se může vyjadřovat
pouze k takovým věcem, u nichž by ve svém obdobném případě odsouhlasil, aby byly
předmětem územního řízení. Odvolací důvody je třeba posuzovat jako objektivizovaný stav,
tedy jako požadavky nevybočující v podstatné míře z obecných požadovaných standardů
se zohledněním místních zvláštností dané lokality. Dané území, v němž mají být nové haly
postaveny, jednoznačně a na první pohled slouží jako průmyslová zóna, což také vyplývá
z územního plánu a zamýšlené stavby tomuto účelu zcela odpovídají. I zde soud podle
stěžovatele překročil svou pravomoc, neboť měl zkoumat zákonnost rozhodnutí a nikoliv
zda měly být předkládány varianty řešení.
Závěrem stěžovatel uvádí, že respektuje ochranu zájmů občanů soudem; na druhé straně
je nepochybně jeho povinností chránit zájmy i jiných účastníků než žalobců, včetně zúčastněných
osob. Změna v daném území není natolik razantní, aby došlo ke značnému zhoršení životního
prostředí či pohody bydlení. Území, v němž má k této změně dojít, je k takové změně určeno.
Soud měl při svém rozhodování také zvážit úsilí vyložené pro získání stavebního povolení
pro takto náročnou stavbu, a ztráty způsobené pronájmem hal potřebných k činnosti stěžovatele.
V daném území je, s ohledem na okolí, možné stavby umístit. Soud měl posoudit vedle sebe
nejen zájmy žalobců, ale i zájmy dalších zúčastněných osob. V době, kdy stěžovatel pozemky
kupoval, byly všechny stavby ve vlastnictví žalobců vedeny v katastru nemovitostí pouze jako
chaty a pozemky jako zahrady pod čísly evidenčními, nikoliv popisnými. Až následně, dva roky
po nákupu pozemků stěžovatelem (v r. 2005) byl charakter těchto nemovitostí změněn z chat
na rodinné domky. Žalobci po celou dobu věděli, že se v daném území budou stavět haly.
Stěžovatel se s žalobci i několikrát sešel a nabízel jim různé varianty řešení, tak aby jim co nejvíce
vyhovovaly, ovšem bezúspěšně. Podle názoru stěžovatele se žalobce v předmětném rozhodnutí
vypořádal se všemi námitkami uváděnými žalobci. Žalobní námitky jsou účelové a nikoliv právně
relevantní; jejich smyslem nebyla ochrana životního prostředí či bezpečnosti okolí, ale pouze
osobní zájem žalobců zabránit stavbě. Soud pak jednoznačně neobstál v roli rozhodce mezi
žalobci a stěžovatelem, neboť jednostranně hodnotil pouze zájmy žalobců. Ač měl soud
zkoumat, zda nedošlo ke zkrácení některého z účastníků na jeho právech, stal se v důsledku jeho
rozsudku zkráceným na právech pouze stěžovatel. Důvody uvedené krajským soudem
pro zrušení rozhodnutí jsou nepřezkoumatelné a nesrozumitelné a jsou naprosto marginální proti
problémům, které musí stěžovatel podstoupit pro získání stavebního povolení. Z těchto důvodů
stěžovatel navrhuje zrušení napadeného rozsudku krajského soudu a vrácení věci tomuto soudu
k dalšímu řízení.
Osoba zúčastněná na řízení J. C. ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že zcela
souhlasí s rozhodnutím soudu. Podle jeho názoru území dotčené stavbou není jen územím, na
němž je stavba umísťována. Stavba logicky ovlivňuje široké okolí jak svou existencí, tak svým
provozem. Údaje o stavbě nejsou údajem o kapacitě, protože z nich není patrné vnitřní
rozvrstvení prostoru, její účel atd. Ochrana před hlukem byla sice řešena v rámci EIA, ale tak, že
nebylo přihlédnuto ke všem možným objektivním zdrojům hluku – nebylo řešeno hlukové
zatížení z nového provozu na ulici přiléhající k rodinným domům, ani z nově navrhované
křižovatky. EIA vycházela z nesprávných údajů o tom, že v prostoru jsou jen rekreační objekty
přesto, že se tam trvale bydlelo minimálně 60 let, i když některé objekty byly v katastru
nemovitostí vedeny jen jako rekreační. V době projednávání se jednalo o území určené pro
bydlení a rekreaci, a tak mělo být posuzováno, i kdyby tam nebyl žádný obytný objekt.
V současné době je v místě 5 řádných rodinných domů a další dva jsou ve výstavbě. Původní
posouzení je tak přinejmenším překonané. Předložení variant výstavby bylo na jednání
požadováno, stěžovatel je však nikdy nepředložil a tvrdil, že předložené řešení je jediné možné.
Není pravdou, že dané území jednoznačně slouží jako průmyslová zóna,
neboť tak by bez ochranné zóny vůči sousednímu území ani sloužit nemohlo. Podle územního
plánu jde o zónu obchodu a služeb a podniky v okolí tento charakter mají. Navrhované haly jsou
svým charakterem průmyslovým objektem, materiál v nich uskladněný se v nich kumuluje
a je rozvážen k dalšímu zpracování za značného nárůstu přepravních strojů. Umístění takového
objektu je v rozporu s územním plánem. Osoba zúčastněná na řízení nakonec připomíná,
že stěžovatel se nesprávně kvalifikuje jako osoba zúčastněná na řízení, neboť dle stavebního
zákona je stavebníkem odpovědným za dodržení předpisů při stavbě. Žalobci v řízení pouze
uplatňovali svá práva a nelze jim přičítat k tíži délku řízení zaviněnou nedodržováním zákona
stěžovatelem a stavebním úřadem. Ekonomická hlediska nemohou hrát při posouzení věci roli;
náklady logicky odpovídají tomu, že stěžovatel nemá vytvořeny podmínky pro rozšíření vlastního
podniku. Složitost jednání je odrazem toho, že stěžovatelova dokumentace neodpovídala
zákonným požadavkům.V době prvního jednání již bylo sousední území určeno pro bydlení
a rekreaci. Byl to stěžovatel, který neustále zdůrazňoval, že jsou pouhými rekreanty,
na které se ochrana životního prostředí nevztahuje. O charakteru domů svědčí jejich
bezproblémová kolaudace na rodinné domy. On sám zde trvale bydlí 48 let, jeho manželka
zde bydlela už před válkou. Stěžovatel nikdy nenabídl jinou variantu, pouze možnosti drobných
úprav bez vlivu na celkový negativní dopad stavby na okolí, či nabídky typu úplatku (nová okna
či plot). Stěžovatel označuje oprávněné požadavky osob zde bydlících za něco nezákonného
a účelového. Žalobci však nebránili stavbě, pouze požadovali, aby při ní byla šetřena jejich práva.
Problémy, které stěžovatel musí podstoupit, vyplývají ze znění příslušných předpisů.
Osoba zúčastněná na řízení A. V. ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že počet
parkovacích míst nedokládá počet přijíždějících a vyjíždějících vozidel a rozměry stavby nijak
neosvětlují kapacitu staveb ani druh činnosti v ní vykonávané. Dopravní řešení osvědčuje
neznalost místních poměrů, zejména ve vztahu k požární bezpečnosti (umístění zdrojů vody).
Dopravní obslužnost by byla stejně dobře zajištěna i stávající komunikací. Její nemovitost je ve
vlastnictví její rodiny od r. 1936 a vždy byla trvale obývána. Jen v důsledku stavby obchvatu
(stavební uzávěry) bylo možné změnit charakter nemovitostí v katastru až v r. 2005, kdy také bylo
určeno, že jde o obytnou zónu. Projednání EIA bylo zkreslené, tehdy se totiž tvrdilo, že součástí
projektu nová křižovatka není.
Žalobci ve svém společném vyjádření ke kasační stížnosti uvedli, že napadený rozsudek
krajského soudu považují za správný a zákonný. Stěžovatel v kasační stížnosti neuvedl žádný
konkrétní a relevantní argument, jímž by pečlivou argumentaci krajského soudu vyvrátil. Soud
pečlivě zdůvodnil, co je třeba rozumět údaji o kapacitě stavby a tyto údaje v rozhodnutí zjevně
absentují. Kapacitou nejsou údaje o zastavěné ploše a výšce stavby a není jí ani počet parkovacích
míst, pokud nejde o garáž. Nesouhlasí ani s názorem stěžovatele o území dotčeném vlivem
stavby; pokud by bylo třeba zřídit ochranné nebo bezpečnostní pásmo, bylo by nutné vydat
zvláštní územní rozhodnutí. Absencí hlukové studie se žalovaný ve svém rozhodnutí nezabýval
a nelze vycházet z vyjádření k žalobě. Za takové situace jsou úvahy o obsahu hlukové studie
nerozhodné, navíc se týkala jen provozu hal, nikoliv celkového zatížení plynoucího i z dopravy.
Zcela liché jsou stěžovatelovy námitky proti požadavku soudu na alternativy, neboť to zmínil
soud jen okrajově. Nerozhodné jsou úvahy o úloze projektanta, neboť je to právě stavební úřad,
kdo musí posoudit návrh z hledisek stavebního zákona. Žalobci připomínají, že výjezd z areálu
je situován do nejméně vhodného místa naproti rodinným domům, přestože z ostatních stran
areálu by byl méně problematický. Umístění výjezdu vytváří možnost nebezpečných střetů.
V řízení nebyl řádně zkoumán soulad stavby s cíli a úkoly územního plánování předpokládajícími
umísťování jen staveb nezhoršujících životní prostředí. I kdyby stavba svým charakterem byla
v souladu územním plánem, naprosto z něho vybočuje svým objemem a dopadem na dopravu
a na životní prostředí umístěním výjezdu proti rodinným domům. Námitky žalobců nebyly
účelové, ale oprávněné a snažící se o řešení méně zatěžující, např. jiné umístění výjezdu z areálu.
Naopak žalobci považují za zcela účelové tvrzení stěžovatele o vynaloženém úsilí a nákladech.
Z těchto důvodů navrhují, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Žalovaný nevyužil možnosti podat vyjádření ke kasační stížnosti.
Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.). Stěžovatel namítá kasační důvody podle
§103 odst. 1 písm. a), d) s. ř. s., tedy nesprávné posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení a nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku
důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada
za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Je třeba předeslat, že stěžovatel byl osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti
(§102 odst. 1 s. ř. s.), neboť v soudním řízení uplatnil postavení osoby zúčastněné na řízení
podle §34 odst. 1, 2 s. ř. s. Institut osoby zúčastněné na soudním řízení vychází z jejího dotčení
správním rozhodnutím za situace, kdy tato osoba nemá postavení žalobce a je nerozhodné,
zda ve správním řízení byla navrhovatelem nebo jiným účastníkem.
Z kasačních námitek je třeba se v prvé řadě zabývat námitkou nepřezkoumatelnosti,
neboť nedostatek přezkoumatelnosti rozsudku bývá zpravidla překážkou posouzení dalších
kasačních námitek. Stěžovatel ovšem ve vztahu k důvodům podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
obecně poukazuje na všechny formy, jimiž může být toto ustanovení naplněno. Konkrétně
pouze v závěru kasační stížnosti souhrnně označuje důvody, které vedly krajský soud ke zrušení
správních rozhodnutí za nepřezkoumatelné a nesrozumitelné. V ostatních částech kasační
stížnosti je však rozebírá a polemizuje s nimi. Z toho je zřejmé, že se mu jevily dostatečně
srozumitelnými; zjevně se s nimi jen neztotožňuje. Z toho lze dovodit, že námitky označující
důvody napadeného rozsudku za nepřezkoumatelné jsou ve své podstatě vyjádřením nesouhlasu
stěžovatele s právním posouzením věci krajským soudem a že se tedy ve skutečnosti i zde jedná
o námitky podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Nejvyšší správní soud ovšem musí sám z moci úřední (tedy i nad rámec kasačních
námitek) zkoumat, zda rozsudek krajského soudu netrpí nepřezkoumatelností či jinými vážnými
vadami (§109 odst. 3 s. ř. s.).
Jak Nejvyšší správní soud již vyslovil v rozsudku ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, publikovaném pod č. 133/2004 Sb. NSS, za nepřezkoumatelné
pro nesrozumitelnost lze obecně považovat takové rozhodnutí soudu, z jehož výroku nelze zjistit, jak vlastně
soud ve věci rozhodl, tj. zda žalobu zamítl, odmítl nebo jí vyhověl, případně jehož výrok je vnitřně rozporný.
Pod tento pojem spadají i případy, kdy nelze rozeznat, co je výrok a co odůvodnění, kdo jsou účastníci řízení
a kdo byl rozhodnutím zavázán. Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je založena na nedostatku
důvodů skutkových, nikoliv na dílčích nedostatcích odůvodnění soudního rozhodnutí. Musí se přitom jednat
o vady skutkových zjištění, o něž soud opírá své rozhodovací důvody. Obdobně se Nejvyšší správní soud
vyslovil i v rozsudku ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, publikovaném
pod č. 244/2004 Sb. NSS či v rozsudku ze dne 12. 12. 2003, č. j. 2 Ads 33/2003 - 78,
publikovaném pod č. 523/2005 Sb. NSS.
Rozsudek krajského soudu z tohoto hlediska vykazuje určité vady v přezkoumatelnosti,
které činí kasační stížnost zčásti důvodnou. Vzhledem k tomu, že se tyto vady týkají pouze
některých důvodů rozsudku, zabýval se Nejvyšší správní soud otázkou, zda se jedná
o nepřezkoumatelnost bránící posouzení důvodnosti ostatních kasačních námitek a dospěl
k závěru, že nikoliv. Jak bylo popsáno výše, krajský soud se zabýval několika samostatnými
žalobními námitkami a některé z nich jsou předmětem kasační stížnosti. Tyto námitky mají
samostatný skutkový a právní základ a nejsou na sobě závislé. Proto není vyloučeno, aby se i při
důvodnosti některých kasačních námitek Nejvyšší správní soud vypořádal se zákonností
rozsudku krajského soudu ohledně námitek zbývajících.
Z důvodu přehlednosti proto budou dále posouzeny kasační námitky směřující proti
jednotlivým závěrům krajského soudu ve struktuře dané napadeným rozsudkem. Jednotlivé
závěry pak budou zkoumány jak z hlediska vad přezkoumatelnosti ve smyslu §103 odst. 1 písm.
d) s. ř. s., tak z hlediska správnosti právního posouzení ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
K posouzení důvodnosti námitek je třeba vycházet z rozhodné právní úpravy
a ze skutečností vyplývajících ze správního spisu.
Ze spisu vyplývá, že stěžovatel podal dne 25. 1. 2008 žádost o povolení k umístění stavby
„Haly s administrativou, komunikace, inž. sítě“ na konkrétně specifikovaných pozemcích
v k. ú. Radčice u Plzně a Křimice. K žádosti byla přiložena kopie katastrální mapy a složka
s informacemi o parcelách z katastru nemovitostí pořízenými v prosinci 2007; z nich je patrné,
že pozemkové parcely na pozemcích proti zamýšlené stavbě jsou vesměs evidovány jako zahrady,
případně jako zastavěné plochy – nádvoří. Dále bylo předloženo stanovisko Krajského úřadu
Plzeňského kraje k posouzení vlivů na životní prostředí podle zákona č. 100/2001 Sb. ze dne
23. 1. 2008 a souhlasy a stanoviska dalších dotčených orgánů. Magistrát města Plzně,
odbor stavebně správní dne 7. 2. 2008 oznámil zahájení územního řízení o umístění stavby
„Skladová hala – dostavba areálu Keramika Soukup“ podle §47 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb.,
správní řád ve znění pozdějších předpisů (dále jen správní řád) a podle §87 odst. 1 zákona
č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen stavební zákon). Při ústním jednání dne 28. 3. 2008 byly zjištěny některé
nedostatky a byly vzneseny námitky účastníků řízení (majitelů sousedních pozemků) směřující
proti posouzení vlivu stavby na životní prostředí, a upozorňující rovněž na skutečnost, že jejich
nemovitosti nejsou objekty pro rekreaci, ale rodinnými domy k trvalému užívání. K těmto
námitkám se vyjádřil žadatel zejména poukazem na charakter zóny podle územního plánu.
Usnesením stavebního úřadu ze dne 31. 3. 2008 byl žadatel vyzván k doplnění podkladů
a následně doložil závazné stanovisko Krajské hygienické stanice Plzeňského kraje ze dne
4. 4. 2008, závazné stanovisko Hasičského záchranného sboru Plzeňského kraje z 24. 4. 2008,
vyjádření Magistrátu města Plzně, odboru životního prostředí z 16. 4. 2008, technickou zprávu
k projektu plynofikace, posouzení účinnosti protihlukové stěny z dubna 2008 a hlukovou studii
z května 2008, projektovou dokumentaci ke skladové hale a ke křižovatce Plzeňská/Chebská.
V řízení bylo pokračováno dne 29. 4. 2008. Při jednání dne 5. 6. 2008 byly předloženy další
námitky účastníky řízení (vliv na životní prostředí, výjezd nákladních vozidel, důsledky nové
křižovatky, ohrožení spodních vod, charakter území, ochrana před hlukem, stav zpracovaných
studií neodpovídající skutečnosti dostavby nových domů, přičemž v námitce manželů M. bylo
výslovně upozorněno na nesprávné podklady studie „EIA“, která nehodnotila vliv na obytné
území a nezabývala se otevřením křižovatky). V územním rozhodnutí vydaném stavebním
úřadem dne 9. 6. 2008 byla stavba vymezena pozemky na nichž má být umístěna a popsána
rozměrově a způsobem využití včetně způsobu zásobování a výjezdu na komunikaci. Pro
umístění stavby byly stanoveny podmínky a námitky účastníků řízení byly zamítnuty s výjimkou
námitek požadujících měření hluku ve zkušebním provozu, zpracování opatření k ochraně
spodních vod, vybudování protihlukové stěny, nočního provozu, osvětlení areálu a omezení
dopravního opatření. Osm účastníků řízení napadlo rozhodnutí odvoláními, k nimž se stěžovatel
vyjádřil. Spis žalovaného obsahuje výpisy z katastru nemovitostí ze dne 17. 9. 2008, z nichž
vyplývá, že na parcelách účastníků B., C. a M. jsou mj. evidovány budovy – rodinné domy s čísly
popisnými, na pozemcích účastníků M. rodinný dům bez čísla popisného a na pozemcích
účastnice V. rekreační budova s číslem evidenčním. Doplněno bylo posouzení vlivů na životní
prostředí podáním Krajského úřadu Plzeňského kraje, odboru životního prostředí ze dne 2. 6.
2008 a ze dne 16. 4. 2008, Policie ČR, městského ředitelství, odboru dopravního inspektorátu ze
dne 30. 5. 2008, závazné stanovisko Krajské hygienické stanice Plzeňského kraje ze dne 24. 4.
2008 a další stanoviska a studie již obsažené ve spise stavebního úřadu. Žalovaný rozhodnutím ze
dne 14. 10. 2008 změnil územní rozhodnutí tak, že ve výčtu parcel doplnil charakter pozemků a
v ostatních částech rozhodnutí potvrdil. Odůvodnění vztahující se k jednotlivým rozhodným
odvolacím námitkám je dále konstatováno při vypořádání odpovídajících kasačních námitek.
Prvním z důvodů, pro které krajský soud rozhodnutí žalovaného i územní rozhodnutí
zrušil, a proti němuž stěžovatel brojí, je nedostatek náležitostí územního rozhodnutí (ad 2).
Územním rozhodnutím podle §92 odst. 1 stavebního zákona stavební úřad schvaluje navržený
záměr a stanoví podmínky pro využití a ochranu území, podmínky pro další přípravu a realizaci
záměru, zejména pro projektovou přípravu stavby; vyžaduje-li to posouzení veřejných zájmů
při provádění stavby, při kontrolních prohlídkách stavby nebo při vydávání kolaudačního
souhlasu, může uložit zpracování prováděcí dokumentace stavby. V rozhodnutí stavební úřad
rozhodne o námitkách účastníků řízení, v odůvodnění vyhodnotí připomínky veřejnosti (…).
Podle odst. 5 téhož ustanovení obsahové náležitosti jednotlivých druhů územních rozhodnutí
stanoví prováděcí právní předpis. Tím je vyhláška č. 503/2006 Sb., o podrobnější úpravě
územního řízení, veřejnoprávní smlouvy a územního opatření. Podle §9 odst. 1 této vyhlášky
rozhodnutí o umístění stavby kromě obecných náležitostí rozhodnutí náležitostí stanovených
v §92 stavebního zákona obsahuje: a) druh a účel umisťované stavby, b) parcelní čísla a druh
pozemků podle katastru nemovitostí, na nichž se stavba umisťuje, c) umístění stavby
na pozemku, zejména vzdálenosti od hranic pozemku a sousedních staveb, d) určení
prostorového řešení stavby, zejména půdorysnou velikost, výšku a tvar a základní údaje o její
kapacitě, e) vymezení území dotčeného vlivy stavby. Krajský soud nedostatek náležitostí
spatřoval v nedostatečném vymezení údajů o kapacitě stavby podle písm. d), a v absenci
vymezení území dotčeného vlivem stavby podle písm. e). Pokud jde o údaje o kapacitě stavby,
lze přisvědčit argumentaci krajského soudu, že tento pojem není naplněn ani vyčerpán uvedením
zastavěné plochy (půdorysu), šířky a výšky jednotlivých částí stavby v rámci jejího popisu.
Krajský soud podrobně rozebral co se ve smyslu příloh č. 3 a č. 4 [zejména bod B/3a) přílohy
č. 4] citované vyhlášky rozumí základními údaji o kapacitě stavby a že údaji, tak jak jsou uvedeny
v popisu stavby ve výroku územního rozhodnutí tento pojem naplněn není. Stejně
tak podmínka č. 23 územního rozhodnutí o počtu parkovišť pro osobní automobily
a příležitostných stání pro kamiony tento deficit není schopna vyrovnat.
Stěžovatel nepopírá znění zákonné úpravy, pouze se domnívá, že údaje v územním
rozhodnutí zákonným požadavkům odpovídají a obdobně argumentoval i žalovaný v odvolacím
rozhodnutí. Uvádí-li cit. ustanovení přílohy vyhlášky, že jimi jsou: počet účelových jednotek,
jejich velikosti; užitkové plochy, obestavěné prostory, zastavěné plochy apod., pak závěr tohoto
výčtu znamená, že jimi mohou být i náležitosti další, nikoliv, že některá z uvedených může být
opomenuta. Tvrdí-li, žalovaný, že se jedná o výčet příkladmý, lze mu přisvědčit jen v tom,
že může být rozšířen, pokud to je k určení kapacity stavby namístě, nikoliv, že postačí jen
některé z těchto údajů, pokud jimi není kapacita stavby zcela popsána.
Další část této kasační námitky namítá nesprávnost závěru krajského soudu ve vztahu
k náležitosti podle §9 odst. 1 písm. d) cit. vyhlášky, podle něhož musí územní rozhodnutí
obsahovat vymezení území dotčeného vlivy stavby. Krajský soud zde zejména vytkl
žalovanému, že se s touto odvolací námitkou ve svém rozhodnutí řádně nevypořádal a tím
porušil povinnost řádného odůvodnění rozhodnutí vyplývající z §68 odst. 3 správního řádu.
Uvedl totiž pouze, že z předložených podkladů nevyplývá, že by bylo nezbytné zřídit ochranné
či bezpečnostní pásmo a jen v tom případě, že musí územní rozhodnutí tuto náležitost
obsahovat. Přisvědčit tomuto závěru však navozuje otázku, proč by zákonodárce stanovil
např. pro určení ochranného pásma povinnost vydání rozhodnutí s náležitostmi stanovenými
v §13 cit. vyhlášky. Názoru, že pojmy „území dotčené vlivem stavby“ a „ochranné pásmo“
či „bezpečnostní pásmo“ nejsou pojmy totožné lze přisvědčit; vliv stavby může nastat v míře,
která vyžaduje opatření formou stanovení podmínek v územním rozhodnutí, aniž jsou však
naplněny podmínky pro vytvoření ochranného či bezpečnostního pásma. Pokud takový vliv
stavby není předpokládán, je třeba to rovněž v rozhodnutí uvést a v rozhodnutí odvolacím
vyvrátit tomu odporující odvolací námitky.
Z těchto důvodů Nejvyšší správní soud neshledal uvedenou kasační námitku důvodnou.
Další námitka (ad 5) se týká nedostatku podkladů pro rozhodnutí; krajský soud shledal
neúplnou hlukovou studii a dále vytkl žalovanému nedostatečné vypořádání s odvolací námitkou
proti ní směřující. Stěžovatel poukazuje na to, že hluková studie je součástí dokumentace EIA,
která byla v průběhu řízení i doplněna. Krajský soud v rozsudku uvedl, že tuto studii ve spise
nenalezl. Ve spise se však nachází kromě krajským soudem citovaného posouzení účinnosti
protihlukové stěny a hlukové studie, zpracovaných Ing. M. T. a závazného stanoviska Krajské
hygienické stanice Plzeňského kraje ze dne 24. 4. 2008 i „Stanovisko k posouzení vlivů
provedení záměru na životní prostředí“ zpracované podle §10 zákona č. 100/2001 Sb. dne 23.
1. 2008 Krajským úřadem Plzeňského kraje, odborem životního prostředí. Na stěžovatelem
označené str. 17 je uvedeno, že pro eliminaci hlukové zátěže bude nutno vybudovat
protihlukovou stěnu podél ulice Plzeňské. Dále je uvedeno, že při úvaze o hlukovém zatížení je
třeba vycházet z toho, že nejde o území určené pro rekreaci, ale pro bydlení a že tato skutečnost
včetně nové výstavby byla vzata v úvahu; v tomto směru se stanovisko kriticky staví
k nepřesným vstupním podmínkám, z nichž vycházela hluková studie. Týž orgán zpracoval dne
2. 6. 2008 vyjádření k úpravě provozu v plánovaném areálu Keramika Soukup, při němž bral
v úvahu přesun parkoviště, vybudování protihlukové stěny a posunutí výjezdu k plánované
křižovatce Plzeňská/Chebská a dopravní režim. Toto stanovisko a jeho doplnění nebral krajský
soud v úvahu a jeho závěry tak neodpovídají zjištěním ze správního spisu; přitom jeho existenci
nepřehlédl, neboť z něho cituje v části ad 6) rozsudku. Přisvědčit mu však lze v tom, že
žalovaný, ač byly v odvoláních vzneseny námitky proti úplnosti hlukové studie zejména ve
vztahu k provozu křižovatky, se s těmito námitkami vypořádal pouze odkazem na hlukovou
studii a vyjádření hygienika, ač z tohoto pohledu nebyly perfektními. Nehodnotil ani vliv
podmínky č. 14 územního povolení (měření hluku z celkového provozu). Nejvyššímu
správnímu soudu nepřísluší v rámci kasačního řízení provést hodnocení, které absentuje jak
v rozsudku krajského soudu, tak i v rozhodnutí žalovaného. Tato kasační námitka je tedy zčásti
důvodná, neboť stěžovateli lze přisvědčit v tom, že v průběhu řízení bylo opatřeno posouzení
stavby orgánem k tomu příslušným, které včetně svého doplňku obsahuje posouzení vlivu
hlukového zatížení a nezbytnosti provést tomuto zjištění odpovídající opatření, které soud
opomenul při hodnocení podkladů týkajících se zatížení hlukem. Na druhé straně však krajský
soud důvodně vycházel z existence procesní vady spočívající v porušení §68 odst. 3 správního
řádu.
V kasační námitce ad 6) je namítáno nesprávné posouzení komunikačního napojení.
Krajský soud v tomto případě označil rozhodnutí žalovaného za nepřezkoumatelné,
neboť odvolací námitky vypořádalo obecným odkazem na povinnosti stavebníka zdržet
se nepřiměřeného obtěžování vlastníků sousedních staveb, a přesto, že se jedná o rozsáhlou
stavbu, nebyly předloženy žádné varianty. Stěžovatel oproti tomu poukazuje na výsledek
obsáhlého odborného posuzování a na skutečnost, že předložena byla varianta nejvhodnější.
Stěžovatel vyslovil pochybnost o oprávněnosti soudu hodnotit nezbytnost předložení variant.
V prvé řadě je tedy třeba sdělit, že skutečnost, že dokumentaci stavby zpracovávají
odborníci, nijak nevylučuje následný soudní přezkum. Dokumentace musí vyhovovat právním
předpisům a součástí územního řízení je posouzení, zda navržené řešení je s těmito předpisy
v souladu [§90 písm. c), d), e) stavebního zákona]. To je úkolem stavebního úřadu. Soudu jistě
nepřísluší hodnotit vhodnost řešení po technické stránce, ovšem úvaha správního orgánu
o dodržení právních předpisů k žalobním námitkám může být předmětem zkoumání soudu.
Krajský soud vycházel z právní úpravy územního řízení a zejména zdůraznil požadavky
uvedené v §90 stavebního zákona dbát na to, aby umístěním stavby nebyly ohroženy zájmy
chráněné stavebním zákonem nebo zvláštními právními předpisy. Dospěl k závěru,
že v napadeném rozhodnutí v rozporu s požadavky §68 odst. 3 správního řádu nebylo
uvedeno, jakým způsobem stavební úřad naplnění těchto podmínek hodnotil. Krajský soud
obsáhle citoval z územního rozhodnutí, z rozhodnutí odvolacího i stanovisek akceptovaných
stavebním úřadem a uzavřel, že podle jeho názoru není řešení dopravy navrženo v souladu
právními předpisy, zejména s §20 odst. 1 a §23 odst. 1 vyhlášky č. 501/2006 Sb., o obecných
požadavcích na využívání území a s §90 písm. c) a d) stavebního zákona. Ve vztahu
k variantám poukazuje na závěry stanoviska Krajského úřadu Plzeňského kraje, odboru
životního prostředí ze dne 23. 1. 2008.
Ustanovení §20 odst. 1 vyhl. č. 501/2006 Sb. upravuje obecné požadavky na využívání
území a umisťování staveb tak, aby nebyla zhoršována kvalita území. Z ustanovení §23 odst. 1
téže vyhlášky lze zejména upozornit na podmínky připojení staveb na pozemní komunikace,
a to zajištění bezpečného užívání staveb, bezpečného a plynulého provozu na přilehlých
komunikacích, zajištění dopravní obslužnosti, parkování a přístupu požární techniky. Soudem
označené stanovisko krajského úřadu pouze obecně kritizuje nedostatek variant, ve vztahu
k dopravnímu řešení však je v něm konstatováno, že dosud probíhají jednání. V doplňujícím
stanovisku ze dne 2. 6. 2008 je konstatováno mj. posunutí výjezdu a zachování dopravního
řešení a souhlas podle §10 zákona č. 100/2001 Sb. je dán. Stejně tak v závazném stanovisku
Krajské hygienické stanice ze dne 24. dubna 2008 je posuzován stav včetně výjezdu kamionů
a nově navržené křižovatky. Souhlasné stanovisko k dopravnímu řešení bylo vydáno i Policií
ČR. Všechny tyto skutečnosti žalovaný ve svém rozhodnutí zohlednil. Z tohoto hlediska se jeví
výtka krajského soudu na potřebu zpracování variantních řešení jako nepodložená
a neodpovídající závěrům orgánů, jimž posouzení dopravní situace přísluší, zejména proto,
že jejich stanoviska a vyjádření ničím nezpochybňuje. Jistě by obecně bylo možno dospět
k závěru, že je možné i jiné řešení, které by rovněž uspokojilo příslušné dotčené orgány
a ty by k němu zaujaly souhlasný postoj. Z ničeho však neplyne, že by pro tuto úvahu měl
krajský soud jakýkoliv objektivní podklad. Stejně tak ze závěru k této námitce na č.l. 32
rozsudku není zřejmé, z jakých důvodů považoval krajský soud rozhodnutí žalovaného v této
části za nepřezkoumatelné. Tato kasační námitka proto byla shledána důvodnou.
Námitka ad 7) se týká kvality prostředí a narušení hodnot území. I zde stěžovatel v prvé
řadě poukazuje na úsilí odborníků a úlohu stavebního úřadu a soudu. Stejně tak jako
u předchozí námitky lze odpovědět, že krajský soud nepřekročil meze své pravomoci, pokud
tyto žalobní námitky zkoumal. Jeho závěr, po citaci všech žalobních námitek, podaných
vyjádření a odpovídající části odůvodnění rozhodnutí žalovaného, spočívá v tvrzení, že stejně
jako žalobci, nedospěl k přesvědčení, že správní orgány náležitě odůvodnily závěr o tom,
že v daném případě je kvalita prostředí a hodnota území řešena v souladu s právními předpisy,
přičemž poukazuje na již. citované ust. §90 písm. b), c) stavebního zákona a ust. §20 odst. 1 a
dále na ust. §25 odst. 1 vyhl. č. 501/2006 Sb., které ovšem řeší vzájemné odstupy staveb
z různých hledisek. Krajský soud zde opět jako u předchozí námitky zdůrazňuje nezbytnost
předložení variantních řešení s ohledem na stanovisko Krajského úřadu Plzeňské kraje ze dne
23. 1. 2008. Proto i Nejvyšší správní soud odkazuje na závěr učiněný k předchozí námitce,
tedy na obecnost odkazu na potřebu variantního řešení a na nevzetí zřetele na doplnění tohoto
stanoviska dne 2.6. 2008. Krajský soud ani zde neuvedl, proč považuje vypořádání odvolacích
námitek žalovaným v odvolacím rozhodnutí za nepřezkoumatelné. Proto je nutno přisvědčit
i této kasační námitce.
Nakonec stěžovatel v kasační stížnosti napadá přístup soudu k ochraně jeho práv
a poukazuje na důsledky, které pro něho průtahy v územním a následně ve stavebním řízení
znamenají. Kritizuje rovněž postoj vlastníků sousedních nemovitostí, který považuje
za obstrukční. K tomu lze obecně poukázat na úlohu soudů ve správním soudnictví, jíž je podle
§2 s. ř. s. ochrana veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob. Tato práva
v územním řízení má jak navrhovatel (stěžovatel), tak i vlastníci sousedních nemovitostí; jejich
práva se logicky střetávají. Není rozhodné, jaký byl charakter staveb ostatních účastníků řízení
v době, kdy stěžovatel pozemky kupoval; z ničeho neplyne, že by stav musel být neměnný,
pokud není vyloučen územním plánem. V daném případě sice pozemky stěžovatele jsou
v území vymezeném pro obchod a služby, toto území však sousedí s územím obytným. Ostatně
změna užívání předmětných staveb a nová výstavba podléhala rozhodování stavebního úřadu.
Podstatné tak je, jaký byl charakter sousedních pozemků a staveb v době územního řízení,
neboť tento stav je rozhodující při vydávání územního rozhodnutí.
Úlohou soudu pak je, aby v mezích žalobních námitek posoudil, zda správní orgán
při svém rozhodování vycházel z rozhodných právních předpisů, bez ohledu na to, komu jeho
závěry svědčí. V tomto případě soud svému úkolu dostál pouze zčásti, neboť jeho závěry
nejsou podloženy v části námitky ad 5) a stejně tak není podložen a zdůvodněn jeho závěr
o nezbytnosti variantního řešení a o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného ohledně
námitek ad 6), a 7). Nejvyšší správní soud vážil, zda skutečnost, že část důvodů krajského
soudu pro zrušení rozhodnutí žalovaného obstojí, není důvodem pro zamítnutí kasační
stížnosti a náhradě důvodů, s nimiž se neztotožňuje, důvody vlastními. Takový postup by byl
namístě jen pokud by nahrazované důvody nebyly stěžejními a pokud by kasační soud
jednoznačně vyjádřený závěr mohl nahradí závěrem jiným. Nejvyššímu správnímu soudu
ovšem nepřísluší, aby svým názorem nahrazoval názor nedostatečně vyjádřený či absentující;
je vyloučeno, aby sám zkoumal, zda závěr krajského soudu o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí
v uvedených částech je důvodný, pokud tyto důvody v rozsudku krajského soudu řádně
uvedeny nejsou.
Z těchto důvodů Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu podle
§110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, v němž je podle odst. 3
téhož ustanovení vázán právním názorem vysloveným v tomto kasačním rozsudku.
O náhradě nákladů kasačního řízení rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 2 s. ř. s. ).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. dubna 2010
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu