ECLI:CZ:NSS:2010:2.AZS.10.2009:72
sp. zn. 2 Azs 10/2009 - 72
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců Mgr. Radovana Havelce, JUDr. Milana Kamlacha, JUDr. Zdeňka Kühna
a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobce: H. A. T., zastoupeného Mgr. Eduardem
Benešem, advokátem se sídlem Na Rozcestí 6, Praha 9, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra,
se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 1. 2008,
č. j. OAM-10-694/LE-BE03-BE07-2007, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2008, č. j. 48 Az 6/2008 – 16,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2008, č. j. 48 Az 6/2008 – 16,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobce jako stěžovatel domáhá zrušení shora
uvedeného rozsudku krajského soudu, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 10. 1. 2008, č. j. OAM-10-694/LE-BE03-BE07-2007. Tímto rozhodnutím
žalovaný zamítl stěžovatelovu žádost o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodnou
podle §16 odst. 1 písm. d) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb.,
o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu”).
Krajský soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že postup žalovaného odpovídal
zákonu, neboť stěžovatel skutečně uváděl ve své žádosti o mezinárodní ochranu shodné důvody
jako v žádosti předchozí. Tuto skutečnost ostatně výslovně sám potvrdil při pohovoru
k důvodům žádosti. Podmínky stanovené §16 odst. 1 písm. d) zákona o azylu pro zamítnutí
žádosti jako zjevně nedůvodné tak byly splněny.
V kasační stížnosti stěžovatel obecně namítal porušení zákona a blíže neidentifikované
vady řízení před správním orgánem, jakož i nepřezkoumatelnost rozhodnutí bez specifikace,
v čem měla spočívat. V doplnění k výzvě soudu pak výslovně uvedl, že krajský soud aplikoval
zákon o azylu, resp. jeho §16 odst. 1 písm. d) v nesprávném znění. Podle stěžovatele je totiž
citované ustanovení v aktuálním znění zcela odlišné od toho, které krajský soud citoval ve svém
rozhodnutí. V tom stěžovatel spatřuje kasační důvody podle §103 odst. 1 písm. a), b), d) s. ř. s.
Druhý pětičlenný senát Nejvyššího správního soudu při předběžném posouzení věci, při
němž vážil i důvody nad rámec kasační stížnosti, usoudil, že se neztotožňuje s právním názorem
vysloveným v obdobné věci v rozsudku ze dne 11. 2. 2009, č. j. 1 Azs 107/2008 – 78,
www.nssoud.cz., a proto věc podle §17 §17 odst. 1 s. ř. s. předložil senátu k posouzení právní
otázky, zda je krajský soud povinen vyslovit nepřezkoumatelnost správního rozhodnutí, která
spočívá v nedostatku důvodů rozhodnutí vždy ex offo nebo pouze tehdy, jestliže tento nedostatek
důvodů brání věcnému přezkumu správního rozhodnutí a posouzení důvodnosti žalobních
námitek. Tyto důvody se přitom měly týkat neudělení doplňkové ochrany podle §14a zákona
o azylu.
Rozšířený devítičlenný senát ovšem dospěl k závěru, že srovnávané věci nejsou skutkově
totožné. V žalobě projednávané prvním pětičlenným senátem totiž, na rozdíl od věci předložené
druhým pětičlenným senátem, nebyla obsažena námitka vztahující se k neudělení doplňkové
ochrany a první senát tak ve věci sp. zn. 1 Azs 107/2008 posuzoval jiné skutkové podmínky,
než které bylo namístě posuzovat v dané věci. Rozšířený senát v usnesení ze dne 23. 2. 2010,
jímž věc vrátil druhému senátu k projednání a rozhodnutí, ve vztahu k této projednávané věci
vyslovil, že stěžovatel v žalobě dostatečným způsobem formuloval žalobní bod napadající
neudělení doplňkové ochrany, pokud v ní uvedl: „domnívám se, že žalovaný měl posuzovat mou žádost
podle §12 zákona o azylu, neboť splňuji podmínky pro udělení azylu, resp. doplňkové ochrany, neboť jsem v
zemi původu pronásledován a moje ekonomické problémy jsou jen důsledkem. Navíc mám v České republice
rodinné vazby, a to jednak manželku, ale také sestru“. Rozšířený senát zde vycházel z konkrétní
a ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu i Ústavního soudu k požadavkům na kvalitu
žalobních bodů, která vylučuje nepřiměřeně přísný postup. Rozšířený senát zdůraznil zejména
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 8. 2007, č. j. 2 Azs 54/2007 - 42
www.nssoud.cz, v němž zaujal právní názor, že „za žalobní bod, u něhož je třeba pokusit
se o jeho doplnění a upřesnění, je nutno považovat každé vyjádření žalobce, z něhož byť i jen v nejhrubších
obrysech lze dovodit, že tento má napadené správní rozhodnutí z určitého důvodu za nezákonné“ a dovodil,
že tomuto požadavku žalobcem formulovaný žalobní bod týkající se neudělení doplňkové
ochrany vyhovuje a bylo tudíž povinností krajského soudu se jím zabývat.
Po vrácení věci rozšířeným senátem byla důvodnost kasační stížnosti posouzena
v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů i v mezích důvodů, k nimž je soud povinen
přihlížet nad jejich rámec (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.). Závěry rozšířeného senátu přitom nasvědčují
přijatelnosti kasační stížnosti pro vážnou procesní vadu v postupu krajského soudu, která mohla
mít vliv na jeho rozhodnutí. K podrobnějšímu vymezení institutu přijatelnosti kasační stížnosti
ve věcech azylu (mezinárodní ochrany) lze pro stručnost odkázat na usnesení Nejvyššího
správního soudu ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 1 Azs 13/2006, publikované pod č. 933/2006 Sb.
NSS.
Rozhodný skutkový stav byl již výše dostatečně popsán a závěr rozšířeného senátu
ohledně existence žalobního bodu vztahujícího se k doplňkové ochraně, je třeba sdílet. Shodně
s rozšířeným senátem je třeba dále upozornit na nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2008,
sp. zn. I. ÚS 1534/08, v němž byl zaujat právní názor, že soudy jsou povinny svá rozhodnutí
řádně odůvodnit; jsou povinny též vysvětlit, proč se určitou námitkou účastníka řízení nezabývaly
(například proto, že nebyla uplatněna v zákonem stanovené lhůtě). Pokud tak nepostupují,
porušují právo na spravedlivý proces garantované článkem 36 odst. 1 Listiny. Tento judikát
je možno vztáhnout na projednávanou věc, neboť krajský soud námitku žalobce stran neudělení
doplňkové ochrany zcela pominul. Pokud tak učinil proto, že nepovažoval žalobcem uplatněný
žalobní bod za dostatečně formulovaný a vyhovující požadavkům zákona, pak měl
tento svůj postup v odůvodnění vysvětlit. Jestliže tak neučinil, bránilo to podle již zmíněného
nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1534/08 tomu, aby jeho věc byla projednána stanoveným
postupem u nezávislého a nestranného soudu a porušil tím právo na spravedlivý proces
garantovaný článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Krajský soud tedy ve svém rozsudku zcela opomenul jeden ze žalobních bodů,
aniž se vypořádal v důvodech s tím, proč tak učinil. Ze spisu ani není zřejmé, že by jej považoval
za nedostatečně formulovaný, neboť nepřistoupil k tomu, aby tuto vadu odstranil postupem
podle §37 odst. 5 s. ř. s.
K této vadě je povinen Nejvyšší správní soud přihlédnout i nad rámec kasačních námitek
(§109 odst. 3 s. ř. s.), neboť se jedná o vadu, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí
o věci samé. Naplněn tak byl kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Pokud se jedná o kasační námitku výslovně v kasační stížnosti (jejím doplnění) uvedenou,
a to použití nesprávného právního předpisu žalovaným i soudem, lze ji podřadit pouze
kasačnímu důvodu podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Konkrétně stěžovatel upozornil,
že rozhodnutí žalovaného bylo opřeno o ustanovení §16 odst. 1 písm. d) zákona o azylu, podle
jehož aktuálního znění lze posuzovat pouze případy příchodu ze státu považovaného za třetí
bezpečnou zemi.
Žalovaný ve svém vyjádření upozornil na skutečnost, že zákonem č. 379/2007 Sb. došlo
k novelizaci zákona o azylu, která změnila obsah rozhodného ustanovení §16 odst. 1 písm. d)
zákona o azylu.
Stěžovateli lze přisvědčit v názoru, že v době rozhodování žalovaného i soudu dané
ustanovení upravovalo případy příchodu žadatele ze třetí bezpečné země. Otázkou je,
zda je předmětné ustanovení v tomto znění rozhodující pro případ stěžovatele. Znění ustanovení
§16 odst. 1 písm. d) zákona o azylu, na které poukazuje stěžovatel, je důsledkem zrušení
předchozího ustanovení §16 odst. 1 písm. d) zákona o azylu a následného posunutí obsahu
jednotlivých odstavců v §16 odst. 1 novelou zákona o azylu č. 379/2007 Sb., účinnou dnem
vyhlášení, tj. dnem 21. 12. 2007. Podle přechodných ustanovení (čl. IV) se řízení, která nebyla
pravomocně skončena do dne nabytí účinnosti tohoto zákona, dokončí podle zákona
č. 325/1999 Sb., ve znění účinném do dne nabytí účinnosti tohoto zákona. Žádost o poskytnutí
mezinárodní ochrany stěžovatel podal dne 19. 12. 2007, tedy přede dnem nabytí účinnosti
zmíněné novely a rozhodnuto o ní bylo dne 10. 1. 2008 (právní moc 16. 1. 2008). Žalovaný tedy
postupoval správně, pokud ve svém rozhodnutí citoval znění §16 odst. 1 písm. d) zákona o azylu
upravující opakovanou žádost a stejně tak ze správného znění daného ustanovení vycházel
i krajský soud. Nedošlo tedy k naplnění kasačního důvodu podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.,
přičemž k naplnění kasačních důvodů podle §103 odst. 1 písm. b), a d) s. ř. s. tím ani dojít
nemohlo. V této části kasační stížnost důvodná není.
Jak ovšem bylo výše uvedeno, shledal Nejvyšší správní soud kasační stížnost oprávněnou
z jiných důvodů, a proto rozsudek krajského soudu podle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a v ěc
mu vrátil k dalšímu řízení, při němž je podle odst. 3 téhož ustanovení vázán právním názorem
vysloveným kasačním soudem v tomto rozsudku.
O náhradě nákladů kasačního řízení rozhodne podle §110 odst. 2 s. ř. s. krajský soud
v novém rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. dubna 2010
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu