ECLI:CZ:NSS:2010:2.AZS.17.2010:74
sp. zn. 2 Azs 17/2010 - 74
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka, Mgr. Radovana Have lce, JUDr. Zdeňka Kühna
a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobce: Y. M., zastoupen Mgr. Faridem Alizeyem,
advokátem se sídlem Stodolní 834/7, Ostrava - Moravská Ostrava, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 10. 12. 2009, č. j. 56 Az 162/2008 - 47,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Odměna advokátovi Mgr. Faridu Alizeyovi se nepřiznává .
Odůvodnění:
I. Předmět řízení
[1] Žalobce (dále „stěžovatel“) brojí proti shora označenému rozsudku Krajského soudu
v Brně, kterým byla jeho žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR (dále „žalovaný“) ze dne
20. 11. 2008, č. j. OAM -484/LE-PA03-PA03-2008, zamítnuta v části o neudělení mezinárodní
ochrany podle ustanovení §12, §13, §14 a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně
zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o azylu“) a v části o neudělení doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu bylo rozhodnutí
žalovaného zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
[2] Stěžovatel nespecifikuje, proti kterým výrokům rozsudku krajského soudu podal kasační
stížnost. Z jejího obsahu je však zřejmé, že napadá rozsudek v rozsahu, ve kterém byla jeho
žaloba zamítnuta. V té části žaloby, kterou se stěžovatel bránil proti rozhodnutí žalovaného
o nepřiznání doplňkové ochrany podle ustanovení §14a zákona o azylu, měl totiž úspěch.
[3] Krajský soud v napadené části rozsudku žalobu zamítl zejména proto, že důvody, pro které
stěžovatel požádal o azyl (zavržení ze strany příbuzných z důvodu stěžovatelova údajného sňatku
se ženou, která nebyla muslimkou) nejsou důvody pro udělení azylu. Stěžovatelova tvrzení
ohledně jeho údajného sňatku navíc shledal - stejně jako žalovaný - nevěrohodnými.
II. Obsah kasační stížnosti
[4] Stěžovatel napadá rozsudek z důvodu uvedeného v ustanovení §103 odst. 1 písm. a)
zákona č. 150/2002 Sb., správní řád soudní (dále jen „s. ř. s.“), když namítá nesprávné posouzení
právní otázky soudem ve smyslu nesprávného posouzení podmínek udělení mezinárodních
ochrany. Dále z kasační stížnosti vyplývají i kasační důvody vymezené pod písm. b) a d)
citovaného ustanovení s. ř. s., neboť krajský soud se prý nevypořádal s tím, že žalovaný
nepřihlédl ke všemu, co vyšlo v řízení najevo a neuvedl, jak se vypořádal s návrhy a námitkami
stěžovatele a s jeho vyjádřením k podkladům rozhodnutí. Podklady pro rozhodnutí,
které si žalovaný pořídil, byly využity nedostatečně, resp. ve p rospěch zamýšleného záměru
zamítnout žádost o udělení mezinárodní ochrany, což je v zásadním rozporu se zásadami
dokazování.
[5] Stěžovatel dále tvrdí, že soud dospěl k nesprávnému závěru o jeho zemi původu,
když uzavřel, že Afghánistán je bezpečnou zemí. Nelze totiž tvrdit, že svržením vlády Talibanu
v roce 2001 přestalo místním občanům hrozit riziko pronásledování a že bezpečnostní situaci
lze bez dalšího považovat za uspokojivou (pozn. soudu: v odůvodnění napadeného rozsudku ve skutečnosti
nejsou taková tvrzení soudu uvedena). Stěžovatel uvádí, že on a jeho rodina byli v Afghánistánu
pronásledováni hnutím Taliban a státními orgány; ze strany Talibanu na ně byl vyvíjen psychický
a fyzický nátlak a státní orgány jim nejsou schopny zajistit bezpečí. Bylo nav íc povinností
žalovaného získat maximum možných informací o konkrétní situaci stěžovatele.
[6] Pokud je země původu žadatele právním státem s demokratickým režimem, leží důkazní
břemeno na žadateli o azyl, a ten musí věrohodně doložit, že je skutečně p ronásledován. Naopak
jde-li o nedemokratický stát, ve kterém je nízká ochrana lidskýc h práv, leží důkazní břemeno
na správním orgánu, a ten musí uspokojivě vyvrátit veškerá tvrzení žadatele o azyl. Navíc není
povinností žadatele, aby pronásledování své osoby prokazoval jinými důkazními prostředky
než vlastní výpovědí. Je naopak povinností správního orgánu, aby v pochybnostech shromáždil
všechny dostupné důkazy, které věrohodnost výpovědi žada tele vyvracejí či zpochybňují. Pokud
se správní orgán ocitne v důkazní nouzi, musí rozhodnout ve prospěch žadatele. Tato zásada
rozložení důkazního břemene nebyla v případě stěžovatele uplatněna.
[7] Stěžovatel dále cituje ze zpráv Ministerstva zahraničí USA o dodržování lidských práv
v Afghánistánu za rok 2002, ze které v yplývá, že pád Talibanu v roce 2001 přispěl k ukončení
závažného porušování lidských práv. Od roku 1996 neexistovala v zemi žádná centrální vláda,
a to až do roku 2001, kdy se tohoto úřadu ujala Afghánská prozatímní vláda. V celé zemi byl
oficiálně nastolen právní stát, ovšem v praxi bylo respektování tohoto stavu omezeno, zejména
mimo Kábul. V obecné rovině byla zaručena svoboda projevu, tisku, pokojného shromažďování,
spolčování, vyznání a pohybu po zemi; prakticky však docházelo ze strany bezpečnostních sil
k násilí, případům svévolného a nezákonného zabíjení a sociální diskriminaci žen a menšin. Dále
cituje závěry dvou zpráv Rady bezpečnosti OSN o situaci v Afghánistánu, ze kterých vyplývá,
že v zemi stále dochází k bojům ve všech provinciích a že ochran a lidských práv je zcela
nedostatečná. Proto nelze dle stěžovatele pochybovat o tom, že Afghánistán nemůže být jako
celek považován za bezpečnou zemi původu.
[8] Závěrem se stěžovatel vyjádřil i k situaci, kdy by mu byla přiznána doplňková ochrana dle
ustanovení §14a zákona o azylu. Uvedl, že doplňková ochrana by mu nezajistila dostatečný
prostor k plnohodnotnému životu, neboť jsou s ní spojena omezení v oblasti sociální a pracovní.
[9] Z uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní sou d napadený rozsudek
krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
III. Vyjádření žalovaného
[10] Žalovaný ve svém vyjádření označil předmětnou kasační stížnos t za nedůvodnou,
neboť jeho rozhodnutí ve věci azylu i rozsudek krajského soudu byly vydány v souladu
s právními předpisy, a proto ji navrhuje zamítnout.
[11] Žalovaný v plném rozsahu odkazuje na správní spis, zejména na vlastní podání, informace
o zemi původu a výpovědi učiněné ve správním řízení. Stěžovatel uvádí shodné námitky jako
v žalobě, žalovaný na ně již plně reagoval ve vyjádření k žalobě a soud ve svém rozsudku. Během
azylového řízení uvedl stěžovatel jako důvod opuštění země nesouhlas příbuzných s údajným
sňatkem s nemuslimkou, tedy hypotetické problémy ze stra ny soukromých osob. Žalovaný
se sňatkem stěžovatele s paní G. podrobně zabýval i přes to, že tato žena manželství
se stěžovatelem popírá. I kdyby správní orgán připustil, že sňatek byl uzavřen, potíže s rodinnými
příslušníky nelze považovat za azylově relevantní.
[12] Činy soukromých osob mohou být chápány jako pronásledování, pokud je státní orgány
podporují, tolerují či nejsou schopny zajistit proti nim přiměřenou ochranu. Takto
pronásledovaná osoba se musí alespoň pokusit obrátit s žádostí o pomoc a příslušné státní
orgány či pokusit se hledat ochranu jiným způsobem (např. u mezinárodních organizací).
Problémy s rodinnými příslušníky, jejichž převážná část však dle vyjádření stěžovatele žije mimo
území Afghánistánu, jsou pouze spekulativní.
[13] Žalovaný se dále vyjádřil k otázce důkazního břemene. Uvedl, že v souladu s judikaturou
Nejvyššího správního soudu má správní orgán povinnost zjišťovat skutečnosti rozhodné
pro udělení azylu jen tehdy, jestliže žadatel o udělení meziná rodní ochrany alespoň tvrdí,
že existují důvody, na základě kterých by mu mohla být udělena . Z žádného ustanovení zákona
o azylu nelze dovodit, že by správnímu orgánu vznikla povinnost, aby sám domýšlel právně
relevantní azylové důvody a aby posléze k těmto důvodům činil příslušná skutková zjištění.
Povinnost zjistit skutečný stav věci dle §3 zákona č. 500/2004 Sb., o správním řízení (správní
řád) má správní orgán pouze v rozsahu důvodů, které žadatel během správního řízení uvedl.
Řízení o udělení mezinárodní ochrany je provázeno zásadou aktivity žadatele. Správní or gán musí
umožnit žadateli o azyl sdělit všechny skutečnosti, které považuje pro řízení za podstatné.
Obecné obavy z hnutí Taliban nelze bez dalšího považovat za azylové relevantní důvod.
[14] Správní orgán uzavírá své vyjádření s tím, že se přiklání k rozhodnutí soudu a neshledává
v něm žádná pochybení, neboť stěžovatel nesplňuje dle jeho názoru podmínky stanovené §12
zákona o azylu, nebyly naplněny ani podmínky pro udělení azylu dle §13 stejného zákona,
ani důvody hodné zvláštního zřetele ve smyslu §14 zákona o azylu. Stěžovatel nesplňuje
ani podmínky pro udělení doplňkové ochrany podle §14b citovaného zákona.
IV. Přípustnost kasační stížnosti [§102 a násl. s. ř. s.]
[15] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval otázkou přípus tnosti kasační stížnosti a v této
souvislosti zkoumal, zda je kasační stížnost projednatelná v plném rozsahu. Soudy jsou obecně
povinny přezkoumávat napadené výroky rozhodnutí správního orgánu v mezích žalobních bodů
a z těch hledisek, které žalobce v podané žalobě uvede (§75 odst. 2 s. ř. s.).
[16] Stěžovatel mimo jiné uvedl, že on a jeho rodina byli v Afghánistánu pronásledováni hnutím
Taliban a státními orgány, ze strany Talibanu na ně byl vyvíjen psychický a fyzický nátlak.
V rozsahu těchto námitek je kasační stížnost ve smyslu §104 odst. 4 s. ř. s. nepřípustná,
protože se opírají o důvody, které stěžovatel – konkrétně ve vztahu ke své osobě - neuplatnil
v řízení před krajským soudem (ani v řízení před správním orgánem), ač tak učinit mohl. Těmito
námitkami se proto nemůže Nejvyšší správní soud zabývat.
V. Přijatelnost kasační stížnosti [§104a s. ř. s.]
[17] Dále se Nejvyšší správní soud zabýval ve smyslu ustanove ní §104a s. ř. s. otázkou,
zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy st ěžovatele. Pro stručnost
lze odkázat na precedenční usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006,
sp. zn. 1 Azs 13/2006 (publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS, dostupné na www.nssoud.cz), ve kterém
byl podrobně vymezen institut přijatelnosti kasační stíž nosti ve věcech mezinárodní ochrany.
[18] Podle tohoto usnesení se o přijatelnou kasační stížnost může jednat v následujících
typových případech: 1) kasační stížnost se dotýká právních otáz ek, které dosud nebyly vůbec
či nebyly plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu, 2) kasační stížnost obsahuje
právní otázku, která je dosavadní judikaturou řešena rozdílně, 3) nastane potřeba učinit
judikatorní odklon (Nejvyšší správní soud ve výjimečných a odův odněných případech sezná,
že je namístě změnit výklad určité právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně),
4) bylo-li v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít
dopad do hmotně-právního postavení stěžovatele.
[19] Stěžovatel sám neuvedl, z jakých důvodů by měla být jím podaná kasační stížnost přijatelná
a rovněž Nejvyšší správní soud v kasační stížnosti neshledal relevantní argumenty svědčící pro její
přijatelnost.
[20] Nejvyšší správní soud především odkazuje na svoji ustálenou judikaturu, podle níž musí
žadatel o udělení azylu alespoň tvrdit, že existují důvody uve dené v ustanovení §12 zákona
o azylu, aby byl příslušný správní orgán (žalovaný) povinen zjišťovat skutečnosti rozhodné
pro udělení azylu ve smyslu tohoto ustanovení. „Z žádného ustanovení zákona nelze dovodit,
že by správnímu orgánu vznikla povinnost, aby sám domýšlel právně relevantní důvody pro udělení azylu
žadatelem neuplatněné a posléze k těmto důvodům činil příslušná skutková zjištění.“ Povinnost zjistit
skutečný stav věci má správní orgán pouze v rozsahu důvodů, které žadatel v průběhu
správního řízení uvedl (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2003,
sp. zn. 5 Azs 22/2003, obdobně rozsudek ze dne 20. 11. 2003, sp. zn. 2 Azs 27/2003, dostupné
na www.nssoud.cz).
[21] Stěžovatel v řízení před žalovaným ani krajským soudem neuváděl důvody, jež by byly
relevantní pro účely udělení azylu ve smyslu §12 zákona o azylu. Mezi tyto důvody nespadají
ani potenciální problémy a předpokládané neshody s rodinnými příslušníky, které by pramenily
z nesouhlasu stěžovatelovy rodiny s tím, že se oženil s nemuslimkou. Jak uvedl Nejvyšší správní
soud již ve svém rozsudku ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. 3 Azs 13/2004, „skutečnost, že rodiče stěžovatele
nesouhlasí se sňatkem svého syna z náboženských důvodů, není rovněž důvodem pro udělení azylu v České
republice“. V jiném rozsudku pak k tomuto důvodu Nejvyšší správní soud dovodil, že verbální
útoky rodičů vůči žadatelce o azyl, jejichž důvodem byla známost a plánovaný sňatek žadatelky
s partnerem jiného náboženského vyznání, nelze pokládat za pronásledování ve smyslu
§12 zákona o azylu. Za pronásledování či odůvodněný strach z něho by v daných souvislostech
mohla být pokládána jen taková situace, kdy by ze strany orgánů státní moci docházelo
k perzekuci osob pro jejich náboženskou orientaci, popř. k systematickému odmítání poskytovat
jednotlivcům ochranu před šikanou vyvolanou netolerancí k jejich náboženskému vyznání
(viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 3. 2005, sp. zn. 4 Azs 271/2004). Tvrzení
stěžovatele však nenaznačují, že by se v jeho případě mohlo o takovou situaci jednat.
[22] Přijatelnost kasační stížnosti bez dalšího nezakládají ani velmi obecná tvrzení o procesních
vadách řízení před správním orgánem, potažmo v řízení před správním soudem, aniž
by je stěžovatel konkretizoval. Nejvyšší správní soud přitom v dané věci neshledal takové vady
řízení, k nimž je povinen přihlížet i bez návrhu [§109 odst. 3 s. ř. s.], a jež by mohly být důvodem
k přijatelnosti kasační stížnosti. Otázkou, kdy je rozhodnutí nepře zkoumatelné
pro nesrozumitelnost či pro nedostatek důvodů, se Nejvyš ší správní soud zabýval
např. v rozsudku ze dne 12. 1. 2005, č. j. 4 Azs 300/2004 - 36, www.nssoud.cz, nebo v rozsudku
ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75 (publ. pod č. 133/2004 S b. NSS).
[23] Námitky, jež se vztahují k bezpečnostní situaci v zemi původu stěžovatele, nemohou být
pro zdejší soud relevantní za situace, kdy ve vztahu k ustanovení §12 zákona o azylu, proti jehož
soudnímu přezkumu brojí kasační stížnost, stěžovatel neunesl břemeno tvrzení. Obecné obavy
z bezpečnostní situace v zemi původu totiž nejsou relevantním důvodem pro udělení azylu
ve smyslu §12 zákona o azylu jakožto jedné z forem mezinárodní ochrany, kterou tento zákon
zakotvuje. Tyto námitky se týkají především po souzení otázky, zda stěžovateli má být přiznána
doplňková ochrana podle §14a tohoto zákona. Vzhledem k tomu, že krajský soud právě v této
části zrušil žalobou napadené rozhodnutí, žalovaný se bude v dalším řízení, jehož účelem má být
odstranění zjištěných vad řízení (žalovaný si neopatřil podklady týkající se situace v Afghánistánu,
stěžovatel tedy s nimi nemohl být seznámen a nemohl se k nim vyjádřit), touto otázkou znovu
zabývat.
[24] Pokud stěžovatel uvedl, že doplňková ochrana by mu nezajistila dostatečný prostor
k plnohodnotnému životu s ohledem na omezení v oblasti sociální a pracovní, Nejvyšší správní
soud k tomu uvádí (aniž by předjímal rozhodnutí, jež bud e výsledkem dalšího řízení
před správním orgánem), že udělení azylu (potažmo mezinárodní ochrany) je zcela specifickým
důvodem pobytu cizinců na území České republiky a nelze je zaměňovat s jinými legálními
formami pobytu cizinců na tomto území, tak jak jsou upraveny např. v zákoně č. 326/1999 Sb.,
o pobytu cizinců na území České republiky. Tento institut není prostředkem k zajištění
pracovního povolení či nároku na zabezpečení v oblasti sociální. Jeho účelem je poskytnutí
ochrany tomu, kdo ze zákonem stanovených důvodů pociťuje oprávněnou obavu
z pronásledování v zemi svého původu, resp. (u doplňkové ochrany) komu hrozí v případě
návratu do země původu skutečné nebezpečí vážné újmy.
VI. Shrnutí a náklady řízení
[25] Nejvyšší správní soud neshledal, že by kasační stížnost svým významem podstatně
přesahovala vlastní zájmy stěžovatele. Shledal ji proto nepřijatelnou a podle ustanovení
§104a s. ř. s. ji odmítl.
[26] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s.,
podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla- li kasační stížnost
odmítnuta.
[27] Stěžovatelovi byl právním zástupcem pro řízení o kasační stížnosti ustanoven advokát;
v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 8, §120 s. ř. s.).
Ze spisového materiálu však neplyne, že by ustanovený advokát učinil v dané věci jakýkoliv úkon
právní služby. Soud proto ustanovenému advokátovi odměnu nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. července 2010
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu