ECLI:CZ:NSS:2010:2.AZS.28.2010:216
sp. zn. 2 Azs 28/2010 - 216
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka, Mgr. Radovana Havelce, JUDr. Milana Kamlacha
a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobce: R. O., zast. Mgr. Romanem Seidlerem, advokátem
se sídlem Na Jíkalce 13, Plzeň, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3,
Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 4. 2009, č. j. OAM-4769/CU-06-L07-PD1-2003,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 10. 2009,
č. j. 60 Az 2/2009 - 133,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 10. 2009, č. j. 60 Az 2/2009 - 133,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce jako stěžovatel domáhá zrušení
shora uvedeného rozsudku krajského soudu, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti výše
označenému rozhodnutí žalovaného, jímž bylo vysloveno, že se žádost o prodloužení doplňkové
ochrany zamítá a doplňková ochrana udělená podle §14a zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky ve znění pozdějších předpisů
(dále též „zákon o azylu“), se neprodlužuje pro existenci důvodu podle §17a odst. 1 písm. a)
uvedeného zákona. Stěžovateli byla původně dne 14. 5. 2007 na dobu 24 měsíců žalovaným
doplňková ochrana poskytnuta, neboť mu v Čečensku hrozilo skutečné nebezpečí nelidského
či ponižujícího zacházení nebo trestu. Žádost o prodloužení doplňkové ochrany ovšem žalovaný
posoudil negativně, neboť důvody, pro něž byla doplňková ochrana udělena, již nebyly shledány.
Ze zpráv o Čečensku totiž vyplynulo, že situace zde (a zejména v hlavním městě Groznyj)
se zvláště v posledních dvou letech zlepšila. Stěžovatel neměl ve vlasti kromě svého zadržení
v roce 1995 žádné potíže, a tedy není důvodu se domnívat, že by je měl mít v roce 2009.
Navrátilci doma nemají žádné problémy, navíc je jim finančně pomáháno, pokud přišli o dům.
V Čečensku také žije stěžovatelova sestra. Krajský soud se pak s hodnocením věci žalovaným
ztotožnil.
Stěžovatel výslovně uvádí, že jeho kasační stížnost obsahuje důvody uvedené
v ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“). Vzhledem k tomu, že námitky dle písm. b) nikterak
nerozvádí, obsahuje jeho kasační stížnost jen polemiku s právním názorem krajského soudu
[písm. a)]. Navíc, ač to výslovně neuvádí, obsahuje kasační stížnost také námitky podle §103
odst. 1 písm. d) s. ř. s. (nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku
důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada
za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé).
Stěžovatel uvádí, že mu doplňková ochrana dle §14a zákona o azylu měla být udělena.
Na doložení tohoto tvrzení připojuje zprávu uveřejněnou na webovém portále www.novinky.cz
dne 22. 4. 2010, z níž plyne, že Evropský soud pro lidská práva dospěl ve třech případech
týkajících se zmizení lidí v Čečensku k závěru, že Rusko porušilo Úmluvu o ochraně lidských
práv a základních svobod. O závěrech, že v Čečensku dosud přetrvává nestabilita, svědčí dle
stěžovatele i korespondence ze země původu. Přílohou kasační stížnosti je i dopis, který obdržela
v Česku žijící matka stěžovatele od bývalé sousedky z hlavního města Groznyj. Z něj plyne,
že k ní přijeli tři muži ve vojenských uniformách v zahraničním autě, ptali se na stěžovatelovu
rodinu a především na stěžovatele samotného. Popsala také zmizení jednoho stěžovatelova
přítele.
Vadou řízení před krajským soudem je dle stěžovatele také to, že nebyla provedena řada
navržených důkazů, zejm. předloženými listinami. Dále stěžovatel upozorňuje na to, že ve spise
se nenachází lékařská zpráva o jeho zdravotním stavu, ačkoliv byla doložena a je pro posouzení
věci důležitá.
Ze všech výše uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby napadený rozsudek krajského
soudu byl zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření k podané kasační stížnosti uvádí, že stěžovatel byl usnesením
krajského soudu ze dne 23. 3. 2010 vyzván k odstranění vad ve lhůtě jednoho měsíce
od doručení. Doplnění kasační stížnosti však bylo podáno až dne 7. 5. 2010. Proto by měla být
kasační stížnost pro opožděnost odmítnuta; v jiném případě navrhuje žalovaný její zamítnutí.
Nejvyšší správní soud se tedy nejprve zabýval přípustností kasační stížnosti. Ze spisu bylo
zjištěno, že napadený rozsudek byl stěžovateli doručen dne 14. 12. 2009. Blanketní kasační
stížnost byla podána k poštovní přepravě dne 19. 12. 2009, tedy v dvoutýdenní lhůtě podle §106
odst. 2 věta první s. ř. s. Poté, co byl stěžovateli zástupcem ustanoven advokát, adresoval mu
soud usnesením ze dne 23. 3. 2010 výzvu, aby ve lhůtě jednoho měsíce ode dne doručení
odstranil vady kasační stížnosti mj. tak, že uvede, z jakých důvodů rozhodnutí soudu napadá
a čeho se domáhá. Zástupci stěžovatele bylo doručeno uvedené usnesení dne 7. 4. 2010
a doplnění kasační stížnosti bylo u krajského soudu podáno osobně dne 7. 5. 2010, tedy poslední
den měsíční lhůty. Kasační stížnost je podána včas; žalovaný se mýlí, tvrdí-li opak.
Nejvyšší správní soud se po shledání přípustnosti kasační stížnosti (§104 s. ř. s. a contrario)
musel zabývat její přijatelností, tedy otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, a zda je přijatelná. Nejvyšší správní soud se vymezením
institutu přijatelnosti kasační stížnosti ve věcech mezinárodní ochrany podrobně věnoval
např. ve svých usneseních ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publ. pod č. 933/2006 Sb.
NSS, případně ze dne 4. 5. 2006, č. j. 2 Azs 40/2006 - 57, www.nssoud.cz, kde dospěl k závěru,
že o přijatelnou kasační stížnost se může jednat mimo jiné tehdy, pokud by bylo v napadeném
rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního
postavení stěžovatele. Tak tomu je i v daném případě, a proto je kasační stížnost přijatelná.
Poté, co byla kasační stížnost shledána přijatelnou, mohl se Nejvyšší správní soud zabývat
zde uvedenými důvody, přičemž důvodnost kasační stížnosti posoudil v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Při tom však soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí trpí vadami, k nimž je třeba
přihlížet ex offo podle §109 odst. 3 s. ř. s., neboť napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné
[§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Stěžovatel již v žalobě upozornil na ustanovení §17a zákona
o azylu a dále poukazoval na některé rozpory ve zprávách shromážděných ve správním spise.
Zároveň spolu se žalobou předložil soudu obsáhlou složku listin (zdravotní dokumentace, osobní
hodnocení stěžovatele od jeho zaměstnavatele, čestná prohlášení, řada zpráv o zemi
původu a článků z tisku, svědectví humanitární organizace Memorial o návratu uprchlíků
ze západu – rusky a do češtiny přeložená verze pomocí aplikace Google Translator, mnoho
odkazů na webové stránky zabývající se situací v Čečensku apod.). V dalších doplněních žaloby
pak stěžovatel předložil další materiály (zprávy o porušování lidských práv a násilí v Čečensku
a likvidaci nepohodlných aktivistů).
Pokud jde o dokumenty, které jsou přílohou žaloby a dalších jejích doplnění, tak se s nimi
krajský soud vyrovnal v jediné větě na str. 12 rozsudku („Samosoudkyně neprovedla důkaz žalobcem
v průběhu řízení předloženými listinami, protože z pohledu důvodů žádosti o prodloužení doplňkové ochrany
a žalovaným shromážděných podkladů nemohly zásadním způsobem ovlivnit výsledek soudního řízení.“).
Citovanému tvrzení ovšem chybí jakékoliv odůvodnění či bližší rozvedení. V tomto směru
je potřeba poukázat na závěry učiněné v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
28. 4. 2005, č. j. 5 Afs 147/2004 - 89, publ. pod č. 618/2005 Sb. NSS. Z tohoto rozhodnutí plyne,
že soud rozhodne, které z navržených důkazů provede a které nikoli (§52 odst. 1 s. ř. s.);
to jej však nezbavuje povinnosti takový postup odůvodnit. V nyní posuzovaném případě
stěžovatel navíc zaslal desítky rozličných dokumentů, takže závěr krajského soudu o tom,
že žádný z nich nemůže mít vliv na rozhodnutí soudu, je naprosto nepřípustně paušalizující
a nediferencuje mezi jednotlivými listinami. Není v souladu s požadavky kladenými
na odůvodnění soudního rozhodnutí, aby soud en bloc odmítl zcela různorodé listiny,
aniž by konkrétně k té které uvedl, proč nemůže mít vliv na závěry soudu. To je obzvláště
důležité v případě stěžovatelem předložených článků z tisku a zpráv o Čečensku. Je zřejmé,
že právě situace v zemi původu stěžovatele a konkrétně jemu tam hrozící rizika jsou zásadní
pro posouzení (ne)udělení doplňkové ochrany, resp. že se tato neprodlužuje. K listinám psaným
v jiném než českém jazyce, je navíc třeba připomenout závěry učiněné zdejším soudem
v rozsudku ze dne 14. 6. 2007, č. j. 6 Azs 165/2006 - 113, www.nssoud.cz. Z něj plyne, že je-li
soudu přezkoumávajícímu správní rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany navržen důkaz
v jiném jazyce než českém, nemůže být provedení takového důkazu právě z tohoto důvodu
bez dalšího odmítnuto. Soud by měl brát v úvahu zejména majetkové poměry žalobce a zvážit,
zda je v jeho možnostech zajistit překlad důkazu do českého jazyka sám. Dospěje-li soud
k závěru, že překlad navrhovaného důkazu sám zajišťovat nebude, musí o této skutečnosti
uvědomit žalobce a současně mu stanovit lhůtu, v níž může překlad navrhovaného důkazu zajistit
on. Stejně tak je potřeba připomenout právní názor, že závěr krajského soudu o nemožnosti
provést důkazy navržené žalobcem v žalobě, pokud jejich provedení žalobce
nenavrhnul již v průběhu správního řízení, je v rozporu s principem plné jurisdikce
(viz blíže rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 6. 2006, č. j. 1 As 42/2005 - 62,
publ. pod č. 1617/2008 Sb. NSS).
Podle §14a odst. 1 zákona o azylu se totiž doplňková ochrana udělí cizinci, který nesplňuje
důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné
obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního
občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce
2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem,
nebo svého posledního trvalého bydliště. Podle odst. 2 se za vážnou újmu podle tohoto zákona považuje
a) uložení nebo vykonání trestu smrti, b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele
o mezinárodní ochranu, c) vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích
mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo d) pokud by vycestování cizince bylo v rozporu
s mezinárodními závazky České republiky. Zprávy o zemi původu tak jsou naprosto zásadní
pro posouzení toho, zda – zasazeno do kontextu postavení stěžovatele (jakožto dlouhodobého
uprchlíka, který před útěkem měl problém s veřejnou mocí) – mu v Čečensku hrozí nebezpečí
vážné újmy. Krajský soud pochybil, pokud se jimi bez jakéhokoliv odůvodnění odmítl zabývat.
Další pochybení krajského soudu, které zakládá nepřezkoumatelnost jeho rozsudku
pro nedostatek důvodů, spatřuje Nejvyšší správní soud v tom, že se krajský soud nezabýval
dostatečně námitkou týkající se chybně zjištěného skutkového stavu správním orgánem,
resp. rozporu skutkového stavu, z něhož žalovaný vyšel ve svém rozhodnutí, se správním spisem
(selektivním výběrem informací z tohoto spisu). Krajský soud v tomto směru, vycházeje
z judikatury Nejvyššího správního soud, dospěl k tomu, že počet ve spise založených zpráv
o zemi původu stěžovatele je dostatečný a jednotlivé zprávy jsou vyvážené. Vůbec však nevzal
v potaz některé protichůdné poznatky ve zprávách se objevující, přičemž správní orgán si vybral
pouze ty dílčí závěry shromážděných zpráv, které svědčí ve prospěch jeho závěru ohledně
neudělení doplňkové ochrany. Připomenout je rovněž třeba, že většina zpráv časově předchází
rozhodnutí o udělení doplňkové ochrany, pozdější jsou pouze dvě zprávy, přičemž i v nich jsou
poznatky staršího data. Pro posouzení změny situace v zemi původu však lze hledat oporu jen
ve zprávách posuzujících rozhodný časový úsek - tedy od udělení mezinárodní ochrany
do rozhodnutí o jejím prodloužení.
Ze zprávy polského Úřadu pro cizince a rakouského Spolkového azylového úřadu
z února 2008 plyne, že dochází k rekonstrukci Grozného, obnově a pokroku. Na straně druhé
ale dochází k porušování lidských práv vnitřních přesídlenců. Také informace Ministerstva vnitra
Velké Británie z 17. 11. 2008 týkající se Ruské federace nepodává jen příznivý obraz. Popisuje
sice postupné zlepšování stavu lidských práv, avšak s výjimkou situace na severním Kavkaze.
Tady se vládní bezpečnostní síly údajně podílely na případech nezákonných zabití, politicky
motivovaných únosů a případů zmizení osob v Čečensku, Ingušsku i jinde. Přestože po roce 2007
došlo ke zlepšení situace, problémy přetrvávají. Objevují se také zprávy o mučení a jiném
špatném zacházení ze strany bezpečnostních sil federální nebo místní vlády v souvislosti
s konfliktem v Čečensku. Přes zlepšení situace po roce 2003 a proběhlých politických reformách
se objevují rozšířená a věrohodná obvinění ze zabití, násilných zmizení osob, mučení,
znásilňování a svévolného věznění páchaného všemi stranami čečenského konfliktu. Federální
a místní bezpečnostní jednotky byly zapleteny do nepřiměřeného používání síly při potlačování
povstání a dopouštěly se porušování lidských práv, včetně mučení, poprav bez procesu, zmizení
osob a svévolného věznění. I přes určitý pokles počtu případů zmizení osob a zabití zůstal stav
lidských práv na nízké úrovni. Pokud jde o situaci utečenců, není dobrá. Pakliže se takové osoby
obávají špatného zacházení nebo perzekuce ze strany státních orgánů, nemohou u těchto orgánů
žádat o ochranu. Vnitřní přesídlení je reálnou možností pro Čečence, kteří se nebojí perzekuce
ze strany státních orgánů nebo kteří nejsou těmito orgány stíháni. Ostatní ovšem reálně nemohou
vnitřně přesídlit.
Ačkoliv stěžovatel v žalobě na řadu zpráv poukazoval, krajský soud se s tímto žalobním
bodem nevypořádal a jen v obecné rovině upozornil na dostatečnost zpráv víceméně toliko
po stránce kvantitativní, aniž by se zabýval do hloubky skutečným obsahem těchto zpráv.
V tomto ohledu nepostačí, pokud krajský soud jen v obecné rovině poukáže na rozhodnutí
žalovaného, které ostatně je samo o sobě co do svého odůvodnění velmi stručné
(na str. 10 napadeného rozsudku je uvedeno, že s ohledem na to, že samosoudkyně „nedošla
k jiným závěrům, odkazuje na argumentaci žalovaného v napadeném rozhodnutí, s níž se ztotožňuje“). Navíc
se krajský soud nevypořádal dostatečně v tomto ohledu ani s žalobní argumentací
prostřednictvím §17a zákona o azylu ve spojení s §53a téhož zákona (tj. s tím, že neprodloužení
doplňkové ochrany může být vysloveno jen tehdy, kdy změna okolností, pro které byla
doplňková ochrana poskytnuta, musí být významné a trvalé povahy).
Nejvyšší správní soud ve svých rozsudcích přitom opakovaně vyslovil, že není-li
z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu zřejmé, proč soud nepovažoval
za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka
považuje za liché, mylné nebo vyvrácené, nutno pokládat takové rozhodnutí
za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., zejména
tehdy, jde-li o právní argumentaci, na níž je postaven základ žaloby. Soud, který se vypořádává
s takovou argumentací, ji nemůže jen pro nesprávnost odmítnout, ale musí také uvést,
v čem konkrétně její nesprávnost spočívá (rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, publ. pod č. 689/2005 Sb. NSS, a také rozsudek
ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52, www.nssoud.cz). Obdobně v rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 14. 11. 2007, č. j. 1 Afs 53/2007 - 34 (dostupný na www.nssoud.cz),
vyslovil zdejší soud právní názor, že „je povinností soudu stranám sporu ozřejmit, jakými úsudky byl veden
a k jakým závěrům dospěl“.
K vymezení rozsahu přezkoumatelnosti soudních rozhodnutí přispěl také Ústavní soud,
který např. v nálezu ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 741/06, publ. ve Sb. n. u. ÚS, svazek 45,
nález 64, str. 77, vyslovil, že odůvodnění rozhodnutí soudu jednajícího a rozhodujícího
ve správním soudnictví, z něhož nelze zjistit, jakým způsobem postupoval soud při posuzování
rozhodné skutečnosti, nevyhovuje zákonným požadavkům kladeným na obsah odůvodnění
a v konečném důsledku takové rozhodnutí zasahuje do základních práv účastníka řízení, který
má nárok na to, aby jeho věc byla spravedlivě posouzena. Z konstantní judikatury Ústavního
soudu (např. nález ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, publ. ve Sb. n. u. ÚS, svazek 3, nález
34, str. 257, a nález ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, publ. ve Sb. n. u. ÚS, svazek 8, nález
85, str. 287) také vyplývá, že jedním z požadavků vyplývajících z práva na spravedlivý proces
a z principů právního státu je povinnost soudů svá rozhodnutí odůvodnit. Ve správním
soudnictví nachází tato zásada vyjádření v ustanovení §54 odst. 2 s. ř. s. Z odůvodnění rozsudku
musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné
a právními závěry na straně druhé. Pokud by tomu tak nebylo, rozhodnutí by bylo
nepřezkoumatelné, protože by nedávalo dostatečné záruky pro to, že nebylo vydáno v důsledku
libovůle a způsobem porušujícím ústavně zaručené právo na spravedlivý proces. Ústavní soud
rovněž v nálezu ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1534/08 (dostupný na nalus.usoud.cz) také
konstatoval: „Soudy jsou povinny své rozhodnutí řádně odůvodnit; jsou povinny též vysvětlit, proč se určitou
námitkou účastníka řízení nezabývaly (např. proto, že nebyla uplatněna v zákonem stanovené lhůtě). Pokud tak
nepostupují, porušují právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny.“
Z důvodů shora uvedených Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení, v němž je vázán právním názorem v tomto rozsudku vysloveným
(§110 odst. 1, 3 s. ř. s.). S ostatními kasačními námitkami se zdejší soud pro vyslovenou
nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. napadeného
rozsudku zabývat nemohl. Lze jen konstatovat, že je lichá námitka stěžovatele ohledně toho,
že nepřezkoumatelnost způsobuje také absence zdravotní dokumentace stěžovatele,
neboť zdravotní stav nebyl důvodem přiznání mezinárodní ochrany, ani důvodem, pro který
stěžovatel žádal o její prodloužení. Ta se jednak ve spise nachází (složka obsahující přílohy
stěžovatele jako žalobce), jednak není posouzení zdravotního stavu z hlediska citovaného §14a
zákona o azylu relevantní. V novém řízení nechť krajský soud také posoudí to, co bylo
předloženo až pro řízení o kasační stížnosti (dopis od sousedky stěžovatelovy matky, zpráva
z www.novinky.cz).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti krajský soud rozhodne v novém rozhodnutí
(§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. července 2010
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu