ECLI:CZ:NSS:2010:2.AZS.67.2009:57
sp. zn. 2 Azs 67/2009 - 57
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců Mgr. Radovana Havelce, JUDr. Vojtěcha Šimíčka, JUDr. Zdeňka Kühna
a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobců: a) K. G., b) nezl. F. D., c) nezl. F. Z., d) nezl.
F.P., e) nezl. F. A., f) nezl. F.B., g) nezl. F.D., zastoupeni žalobkyní a) jakožto zákonnou
zástupkyní, všichni zastoupeni Mgr. Radimem Struminským, advokátem se sídlem Havířov –
Město, Svornosti 2, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3,
v řízení o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne
22. 5. 2009, č. j. 29 Az 38/2008 - 19,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 5. 2009, č. j. 29 Az 38/2008 - 19
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 15. 8. 2008, č. j. OAM-424/VL-07-HA08-2008 (dále jen „napadené
rozhodnutí“), rozhodl žalovaný o tom, že se žalobkyni a) a jejím nezletilým dětem, tj. žalobcům
b) až g), neuděluje mezinárodní ochrana podle ustanovení §12, §13, §14, §14a a §14b zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Rozhodnutí žalovaného napadla žalobkyně
a) jménem svým i jménem svých dětí u Krajského soudu v Hradci Králové,
který žalobu rozsudkem ze dne 22. 5. 2009, č. j. 29 Az 38/2008 – 19, zamítl.
V odůvodnění svého rozsudku krajský soud především konstatoval, že žalobkyně a)
v žádosti i v pohovoru uvedla, že ona ani její nezletilé děti žádné problémy v zemi původu
neměly, pouze se obávaly případných problémů v souvislosti s návštěvami policistů, kteří
docházeli za jejím manželem. Skutkový stav byl žalovaným zjištěn dostatečně; žalobkyně a) ani
žádné jiné důvody pro opuštění vlasti neuvedla. V této souvislosti odkázal krajský soud
na rozsudek ve věci manžela žalobkyně a) F. M. ze dne 22. 5. 2009, č. j. 29 Az 37/2009 – 20,
kterým byla zamítnuta jeho žaloba ve věci mezinárodní ochrany, s tím, že jmenovaný nebyl
pronásledován z azylově relevantních důvodů. Pokud tedy žalobkyně a) poukazovala na důvody,
které k opuštění vlasti vedly jejího manžela a uvedla, že ona s dětmi ho následovala ze stejných
důvodů, krajský soud odkázal na uvedený rozsudek, týkající se právní věci manžela žalobkyně a).
Žalobkyně a) sama za sebe či za své nezletilé děti žádné azylově relevantní důvody neuváděla,
nikdy nebyla politicky činná, a proto u ní a jejích nezletilých dětí nejsou dány důvody pro udělení
mezinárodní ochrany podle ustanovení §12 písm. b) zákona o azylu, ani podle ustanovení §13
tohoto zákona. Nebyly zjištěny ani žádné důvody hodné zvláštního zřetele pro udělení
humanitárního azylu. Krajský soud dále doplnil, že žalovaný na podkladě objektivních zpráv
posoudil politickou a ekonomickou situaci v Turecku, i co se týče dodržování lidských práv; se
zprávami o zemi původu žalobkyni a) řádně seznámil, a ta nežádala jejich doplnění. Krajský soud
se závěry žalovaného o situaci v zemi původu souhlasí, přičemž nezjistil, že by žalobkyni a)
v zemi původu hrozilo pronásledování, a to ani z jí uváděných domněnek kurdské národnosti;
zde považuje krajský soud odkaz žalovaného na Příručku Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky
za přiměřený.
Krajský soud zkoumal i důvody doplňkové ochrany podle ustanovení §14a a §14b
zákona o azylu, přičemž ze spisového materiálu neshledal žádné nebezpečí vážné újmy, které by
mohlo žalobkyni a) a jejím dětem v případě návratu do vlasti hrozit. Žalobkyně a) k nemožnosti
návratu uvedla, že prodali majetek, nedisponují žádnými penězi a nemají se kam vrátit; to však
nemohou být relevantní důvody pro udělení doplňkové ochrany, neboť nepředstavují vážnou
újmu v azylově relevantním smyslu. Navrátivším se žadatelům o azyl v zemi původu postih
nehrozí.
Rozsudek napadla žalobkyně a) jménem svým i svých nezletilých dětí (dále
jen „stěžovatelka a její děti“) kasační stížností, v níž uplatňuje důvody podle ustanovení §103
odst. 1 písm. a), b) a d) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
Stěžovatelka je především toho názoru, že krajský soud nesprávně posoudil právní otázku
pronásledování ve smyslu ustanovení §2 odst. 5 zákona o azylu a důvody pro udělení azylu podle
ustanovení §12 písm. a) a b) tohoto zákona. Závěr o neudělení mezinárodní ochrany podle
ustanovení §12, §13, §14, §14a a §14b zákona o azylu žalovaný přijal na základě nedostatečně
zjištěného skutkového stavu věci, v důsledku použití zastaralých a nepřiléhavých informací.
Žalovaný vycházel z Hodnotící zprávy z hlediska kritérií pro přístup Turecka do EU ze dne 6. 11. 2007,
kterou vypracovala Evropská komise. Stěžovatelka je přesvědčena, že tato zpráva neměla být
použita, neboť se jedná o diplomatický dokument, poskytující zkreslený (politický) náhled
na situaci v Turecku. Dle jejího názoru je nepoužitelná i Informace poskytnutá expertem
německého Spolkového úřadu pro migraci a uprchlíky (BAMf) na zasedání pracovní skupiny
Evropské komise EURASIL ve dnech 14. a 15. 12. 2005, ze dne 9. 2. 2006. Stěžovatelka
poukazuje na to, že ona i její děti opustili Turecko dne 13. 1. 2008, a to z důvodu obav
z pronásledování jejího manžela ze strany policie. Odkazuje přitom na ustálenou judikaturu
zdejšího soudu, dle které je třeba zjišťovat situaci v zemi původu v době bezprostředně
předcházející odchodu žadatele ze země. Zpráva použitá žalovaným byla více než dva roky stará
a vůbec nereagovala na skutečnosti, ke kterým došlo v roce 2007. Na počátku roku 2008 totiž
zahájila turecká armáda vojenskou operaci v severních oblastech Iráku obývaných Kurdy. Tyto
skutečnosti mohly přinést změnu v postavení Kurdů v Turecku. Žalovaný na tyto skutečnosti
nijak nereagoval, nevyžádal si aktuální zprávy o postavení Kurdů v Turecku a spokojil se pouze
se starými zprávami, které je nutno považovat za neaktuální.
Taktéž úvahy žalovaného při rozhodování o udělení doplňkové ochrany byly chybné.
Žalovaný konstatoval, že stěžovatelka a její děti nepředložily žádný důkaz, na základě kterého
by bylo možno se domnívat, že by jim v případě návratu do vlasti hrozilo mučení, nelidské
či ponižující zacházení nebo trestání. Stěžovatelka již v žádosti uvedla, že důvodem pro odchod
z vlasti bylo to, že její manžel pomáhal povstalcům, a proto je hledán policií. Pokud by rodina
zůstala v Turecku, byl by její manžel politicky vězněn, což by nepochybně výrazně postihlo
stěžovatelku i její děti. Stěžovatelka se obává, že by její manžel mohl být v Turecku zabit a stejné
obavy má i ohledně sebe a svých dětí. V průběhu pohovoru dne 24. 6. 2008 doplnila, že její
manžel pomáhal Kurdům. Z toho důvodu u nich doma několikrát prováděla policie prohlídky,
a to i v nočních hodinách. Stávalo se, že policisté svázali jejímu manželovi ruce a odvedli ho,
aniž by sdělili důvod. Manžel byl pak pryč třeba týden. Žalovaný měl dále nesprávně vyložit
pojem obavy z pronásledování. Tento pojem totiž zahrnuje i pouhou hrozbu pronásledování a nikoliv
jen žalovaným požadovaný konkrétní projev pronásledování, tj. fyzickou újmu. Stěžovatelka dále
namítá, že se krajský soud k ní uváděným azylovým důvodům, ze kterých vyplývají její obavy
z pronásledování tureckou policií, vyjádřil pouze odkazem na odůvodnění rozsudku v právní věci
jejího manžela. Stěžovatelka závěrem odkazuje na konstantní judikaturu, např. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2005, č. j. 6 Azs 235/2004 – 57, z něhož se podává,
že je na správním orgánu, aby shromáždil všechny dostupné důkazy, které věrohodnost žadatele
o azyl vyvracejí či zpochybňují. Žalovaný však takové důkazy neshromáždil, ale spokojil
se jen s již uváděnou Hodnotící zprávou ze dne 6. 11. 2007 a Informací ze dne 9. 2. 2006.
Přijatelnost kasační stížnosti spatřuje stěžovatelka v tom, že krajský soud její případ
neposoudil správně, neobstaral si dostatek důkazů a dostatečně neposoudil všechny uváděné
skutečnosti.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky a jejích dětí. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle
citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob
je vhodné připomenout, že v případě řízení o kasační stížnosti byla soudní ochrana stěžovatelce
již jednou poskytnuta individuálním projednáním její věci na úrovni krajského soudu, a to v plné
jurisdikci. Další procesní postup v rámci správního soudnictví nezvyšuje automaticky míru právní
ochrany stěžovatelky a je podmíněn již zmíněným přesahem jejích vlastních zájmů.
Po shledání přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud musel zabývat
otázkou, zda stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky a je tedy
přijatelná ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. Vymezení institutu přijatelnosti kasační stížnosti
ve věcech mezinárodní ochrany se zdejší soud podrobně věnoval v řadě svých rozhodnutí,
např. v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikovaném pod č. 933/2006 Sb.
NSS, případně v usnesení ze dne 4. 5. 2006, č. j. 2 Azs 40/2006 - 57, dostupném
z www.nssoud.cz. V rozhodnutí posledně zmiňovaném dospěl k závěru, že „případ přijatelnosti
kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní
pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně právního postavení stěžovatele. O zásadní právní pochybení
se v konkrétním případě může jednat především tehdy, pokud: a) krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval
ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet
i v budoucnu, b) krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
Zde je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie přijatelnosti povolán
přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž
se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná
pochybení především procesního charakteru proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila
přijatelnost následné kasační stížnosti.“ Právě taková zásadní pochybení Nejvyšší správní soud zjistil
v daném případě v postupu krajského soudu; kasační stížnost proto posoudil jako přijatelnou.
Stěžovatelka podala dne 2. 9. 2008 žalobu, ve které pouze uvedla, že napadá rozhodnutí
žalovaného v celém rozsahu; pokud jde o žalobní důvody, toliko konstatovala, že „správní orgán
nepostupoval tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti“ s tím, že se obává
„pronásledování ze strany policie, která pronásleduje (...) manžela pro jeho politické aktivity.“ Bez dalšího
upřesnění uvedla, že „správní orgán nedbal o to, aby přijaté řešení odpovídalo okolnostem případu“, přičemž
v podrobnostech odkázala na důvody uvedené v žalobě jejího manžela F. M. a na obsah
správního spisu. Žaloba v takovémto znění na první pohled vzbuzuje pochybnosti o své
projednatelnosti, tedy, zda vůbec splňuje náležitosti žaloby ve smyslu ustanovení §71 s. ř. s.
Podle ustanovení §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. musí být ze žalobních bodů patrno, z jakých
skutkových a právních důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné.
Při posuzování toho, zda žaloba obsahovala žalobní body podle ustanovení §71 odst. 1 písm. d)
s. ř. s., vycházel Nejvyšší správní soud z rozsudku rozšířeného senátu ze dne 20. 12. 2005,
č. j. 2 Azs 92/2005 - 58, publikovaného pod č. 835/2006 Sb. NSS., dle kterého „líčení skutkových
okolností v žalobě proti rozhodnutí správního orgánu nemůže být toliko typovou charakteristikou určitých
„obvyklých“ nezákonností, k nimž při vyřizování věcí určitého druhu může docházet, nýbrž zcela jasně
individualizovaným, a tedy od charakteristiky jiných konkrétních skutkových dějů či okolností jednoznačně
odlišitelným popisem. Žalobce je též povinen vylíčit, jakých konkrétních nezákonných kroků, postupů, úkonů,
úvah, hodnocení či závěrů se měl správní orgán vůči němu dopustit v procesu vydání napadeného rozhodnutí
či přímo rozhodnutím samotným, a rovněž je povinen ozřejmit svůj právní náhled na to, proč se má jednat
o nezákonnosti.“ Z žaloby je v posuzované věci seznatelné, že stěžovatelka spatřuje nezákonnost
postupu žalovaného v jeho neobjektivnosti při hodnocení zjištěných skutečností. Vysledovat
lze i jistá tvrzení skutková, týkající se důvodů hrozícího nebezpečí v zemi původu stěžovatelky.
Přestože stěžovatelka v žalobě podrobně neuvádí skutkové a právní důvody své žaloby,
má Nejvyšší správní soud za to, že i žaloba v takovém znění splňuje minimální požadavky
na formulaci žalobního bodu, byť nikoli v souladu s podmínkami plynoucími z ustanovení
§71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Současně je tedy nutno konstatovat, že žaloba v podobě, v jaké byla
podána, nebyla bez dalšího projednatelná.
Nejvyšší správní soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že není povinností soudu
v případech, kdy žaloba neobsahuje žádný žalobní bod, vyzývat žalobce k odstranění těchto vad
ve smyslu ustanovení §37 odst. 5 s. ř. s. za situace, kdy by doplnění žaloby ve lhůtě vyplývající
z ustanovení §71 odst. 2 in fine s. ř. s. již nebylo objektivně možné (viz. např. rozsudek ze dne
30. 5. 2007, č. j. 2 Azs 158/2006 - 85, dostupný z www.nssoud.cz, a rozsudek ze dne
23. 10. 2003, č. j. 2 Azs 9/2003 - 40, publikovaný pod č. 113/2004 Sb. NSS). Ustanovení
§71 odst. 2, in fine s. ř. s. stanoví lhůtu pouze pro rozšíření žaloby na dosud nenapadené výroky
rozhodnutí nebo o další žalobní body, a tedy (v souladu s konstantní judikaturou) i pro doplnění
žalobního bodu do podání, které dosud žádný žalobní bod neobsahovalo; nedopadá
však na odstranění jiných vad žaloby. Vady žaloby (tedy i případy, kdy je formulován alespoň
jeden žalobní bod, avšak způsobem, který není dostatečným pro jeho věcné projednání) jsou
naopak odstranitelné postupem dle ustanovení §37 odst. 5 s. ř. s., podle kterého předseda senátu
usnesením vyzve podatele k opravě nebo odstranění vad podání a stanoví k tomu lhůtu,
která musí být přiměřená. Nejde-li tedy o situaci, kdy podání neobsahuje žádný žalobní bod,
ale kdy žalobní bod formulován byl, avšak nedostatečně přesně, je soud povinen postupovat
podle ustanovení §37 odst. 5 s. ř. s. a usnesením vyzvat podatele k opravě nebo odstranění vad
podání tak, aby mohlo být věcně projednáno. Pouze v případě, že podání není ve stanovené lhůtě
doplněno nebo opraveno a v řízení není možno pro tento nedostatek pokračovat, soud takový
návrh odmítne. Bylo proto v projednávané věci na místě vyzvat stěžovatelku ke konkretizaci
žalobních bodů, a to postupem podle ustanovení §37 odst. 5 s. ř. s. se stanovením přiměřené
lhůty k doplnění žaloby.
Ze soudního spisu však nevyplývá, že by se krajský soud pokoušel o odstranění vad
žaloby; naopak žalobu projednal, ačkoliv (jak již bylo uvedeno) k tomu nebyla bez dalšího
způsobilá. Krajský soud se nesprávně spokojil s odkazem stěžovatelky na důvody uvedené
v žalobě jejího manžela a jeho právní argumentace se tak nese pouze v rovině obecné, bez
přihlédnutí ke konkrétním okolnostem stěžovatelky, na které nebyla soudem nikterak
dotazována. Tato vada, kterou krajský soud řízení zatížil, pak měla za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé, neboť stěžovatelce byla upřena její garantovaná procesní práva. Je totiž
naprosto zřejmé, že velmi obecná žaloba, v níž absentují řádně formulované žalobní body,
nemůže být úspěšná. Krajský soud měl proto vynaložit snahu odstranit odstranitelné překážky
řízení, tak aby věc mohla být řádně projednána a rozhodnuta. Na daný případ dopadají závěry
Ústavního soudu, vyjádřené v nálezu ze dne 4. 11. 1999, sp. zn. III. ÚS 61/97, který se sice týká
občanského soudního řízení, nicméně jeho závěry jsou obecně aplikovatelné i pro soudní řízení
správní. Ze jmenovaného nálezu Ústavního soudu se podává, že „pokud procesní právní úkony
účastníků řízení obsahují zjevnou nesprávnost, jejíž odstranění umožňuje rovněž odstranit nedostatek podmínek
řízení, přičemž konstatování této zjevnosti nevyžaduje procesní aktivitu soudu (např. dokazování), nutno
účastníkům řízení dát příležitost tuto nesprávnost odstranit. Opakem tohoto postupu je přepjatý formalismus,
jehož důsledkem je sofistikované zdůvodňování zjevné nespravedlnosti, a tím dotčení smyslu §1 občanského
soudního řádu a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.“
Celkově lze tedy konstatovat, že vada řízení, které se krajský soud dopustil, měla
za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé a ve svém důsledku vskutku znamenala porušení
práva stěžovatelky na spravedlivý proces. Krajský soud zatížil řízení vadou hned v počátku
(po napadení žaloby), tudíž i jeho veškerý další postup v řízení nemůže z tohoto pohledu obstát.
Meritorními námitkami stěžovatelky se zdejší soud nezabýval, neboť by tím předjímal
výsledek rozhodnutí krajského soudu, poté co se pokusí o odstranění vad žaloby postupem podle
ustanovení §37 odst. 5 s. ř. s.
Jelikož shledaná vada řízení ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. činí
napadený rozsudek per se nezákonným, Nejvyšší správní soud mimo vymezený rozsah kasační
stížnosti, za podmínek vyplývajících z ustanovení §109 odst. 3, věty za středníkem s. ř. s.,
napadený rozsudek zrušil ex officio a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení (§110 odst. 1,
věta první před středníkem s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí
ve věci (§110 odst. 2, věta první s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. dubna 2010
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu