ECLI:CZ:NSS:2010:2.AZS.68.2009:80
sp. zn. 2 Azs 68/2009 - 80
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců Mgr. Radovana Havelce, JUDr. Milana Kamlacha, JUDr. Zdeňka Kühna,
a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobkyně: L. B., zastoupené JUDr. Blankou Dalibovou,
advokátkou se sídlem Klusáčkova 12, Týnec nad Sázavou, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozh odnutí žalovaného ze dne
15. 8. 2008, č. j. OAM-393/VL-10-ZA-03-PD1-2006, o kasační stížnosti žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2009, č. j. 47 Az 61/2008 - 47, ve znění
opravného usnesení ze dne 21. 5. 2009, č. j. 47 Az 61/2008 - 53,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Advokátce JUDr. Blance Dalibové se odměna nepřiznává .
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobkyně jako stěžovatelka domáhá
zrušení shora označeného rozsudku Krajského soudu v Praze, kterým zamítl její žalobu proti
výše uvedenému rozhodnutí žalovaného, jímž byla zamítnuta její žádost o prodloužení doplňkové
ochrany podle §14a zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii
České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), neboť v daném případě
pominuly důvody, pro něž byla stěžovatelce doplňková ochrana udělena (§17a odst. 1 písm. a)
zákona o azylu).
Krajský soud nepřisvědčil námitkám stěžovatelky směřujícím proti nedostatečnému
objasnění stavu věci a nesprávnému posouzení otázky existence důvodů pro prodloužení
doplňkové ochrany a její žalobu proto zamítl. Podle krajského soudu žalovaný spolehlivě zjistil
skutkový stav, když vycházel z výpovědí poskytnutých samotnou stěžovatelkou a ze zpráv
o aktuální situaci v Bělorusku. Stěžovatelčinu námitku ohledně opomenutí skutečnosti, že byla
před odchodem z vlasti zaměstnána v literárním muzeu propagujícím běloruský jazyk, považoval
soud za účelovou, neboť v průběhu azylového řízení jmenovaná jako příčinu emigrace uváděla
výlučně ekonomické problémy a na dotaz žalovaného výslovně uvedla, že v souvislosti se svým
zaměstnáním neměla žádné potíže s běloruskými státními orgány. Pokud stěžovat elka namítala,
že v jejím případě nedošlo ke změně rozhodných skutečností do té míry, aby bylo možno
aplikovat §17a zákona o azylu a v důsledku toho zamítnout její žádost o prodloužení doplňkové
ochrany, krajský soud s odkazem na zprávy o situaci v zemi jejího původu a při zohlednění
skutečnosti, že dotyčná evidentně nepatří mezi opoziční politické aktivisty, uvedl, že tvrzené
nebezpečí státní represe je v případě jejího návratu do vlasti prakticky vyloučeno. Krajský soud
se tedy ztotožnil se závěrem žalovaného, že v případě stěžovatelky není dán důvod
pro prodloužení doplňkové mezinárodní ochrany.
Stěžovatelka proti tomu v kasační stížnosti uplatňuje důvody podle §103 odst. 1 písm. a),
b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s .“), přičemž podrobněji
rozvádí pouze důvod ve smyslu písm. a) citovaného ustanovení, když zpochybňuje závěry
žalovaného a krajského soudu o neexistenci nebezpečí vážn é újmy ve smyslu §14a zákona o azylu. Stěžovatelka poukazuje na to, že podle §17a ods t. 1 písm. a) zákona o azylu
se doplňková ochrana odejme, pokud okolnosti, které vedly k jejímu udělení, zanikly nebo
se změnily do té míry, že již doplňkové ochrany není zapotřebí, a domnívá se, že v jejím případě
k zániku či zásadní změně rozhodných okolností nedošlo. Stěžovatelka uvádí, že trestněprávní
ustanovení umožňující stíhat osoby pro diskreditaci republiky v zahraničí, jehož možná aplikace
běloruskými orgány byla v jejím případě důvodem pro udělení doplňkové ochrany, je stále
v platnosti, přičemž ze skutečnosti, že podle zpráv o situaci v Bělorusku toto ustanovení dosud
nebylo aplikováno vůči navrátivším se žadatelům o azyl, nelze dovozovat, že se tak nestane
v budoucnu. Riziko trestního stíhání stěžovatelky běloruskými státními orgány se zvyšuje
v důsledku toho, že byly do Běloruska zaslány dokumenty dokládající, že jmenovaná byla v České
republice odsouzena pro trestný čin maření výkonu úředního roz hodnutí a následně zde
požádala o mezinárodní ochranu. Stěžovatelka se obává i případného obvinění z jiného
trestného činu, a to například pod záminkou jejího údajného dluhu u (zřejmě běloruské)
pojišťovny. Přestože tedy stěžovatelka nebyla politicky aktivní, měla jí být doplňková ochrana
prodloužena, neboť v jejím případě nelze s ohledem na shora uvedené skutečnosti vyloučit
represe ze strany běloruských státních orgánů.
Z výše uvedených důvodů stěžovatelka navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek krajského soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že doplňková ochrana byla stěžovatelce
udělena z důvodu pochybností o osudu neúspěšných žadatelů o azyl po jejich návratu
do Běloruska. V opětovném řízení o doplňkové ochraně již bylo postaveno na jisto, že tyto
osoby nejsou po návratu do vlasti vystaveny žádným negativním následkům. Z toho důvodu
žalovaný v případě stěžovatelky neshledal další trvání doplňkové ochrany opodstatněným.
V podrobnostech pak žalovaný odkazuje na správní spis, zejména na výpovědi stěžovatelky
a na vlastní rozhodnutí. Žalovaný navrhuje, aby zdejší soud kasační stížnost jako nedůvodnou
zamítl.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval přípustností kasační stížnosti. Kasační stížnost
je dle §102 s. ř. s. zásadně přípustná, s výjimkou případů taxativně vypočtených v §104 s. ř. s,
pokud splňuje zákonné náležitosti (§106 odst. 1 s. ř. s.), je podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.)
a stěžovatel je řádně zastoupen (§105 s. ř. s.). Podle §104 odst. 4 s. ř. s. není kasační stížnost
přípustná, opírá-li se jen o jiné důvody, než které jsou uvedeny v §103, nebo o důvody,
které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhod nutí má být přezkoumáno,
ač tak učinit mohl. Stěžovatelka v kasační stížnosti mimo jiné namítá, že by v případě návratu
do Běloruska mohla být stíhána za diskreditaci republiky v zahraničí i z důvodu jejího trestního
stíhání a následného odsouzení v České republice, či případně pro spáchání jiného trestného činu
v souvislosti s jejím dluhem u pojišťovny. Nejvyšší správní soud konstat uje, že stěžovatelka tyto
důvody neuplatnila v řízení před krajským soudem, ačkoliv tak nepochybně učinit mohla.
Uvedené stížní námitky je tedy nutno považovat za nepřípustné podle §104 odst. 4 s. ř. s.
V rozsahu ostatních námitek je vzhledem k splnění všech náležitostí a podmínek řízení kasační
stížnost přípustná.
Nejvyšší správní soud se ve smyslu §104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační
stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu
tak nebylo, musela by být podle citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Vymezením
institutu nepřijatelnosti se soud již podrobně zabýval např. ve svém usnesení ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 - 39 (všechna zde citovaná rozhodnutí jsou dostupná též na www.nssoud.cz).
Nyní projednávaná věc však typově nespadá pod žádnou ze situací uvedených ve výše citovaném
usnesení. Nejvyšší správní soud v projednávané věci neshledává stěžovatelkou tvrzené hrubé
pochybení krajského soudu při výkladu práva a zdůrazňuje, že se v rámci své rozhodovací
činnosti již zabýval všemi dotčenými právními otázkami.
Stěžovatelka se domnívá, že jí měla být prodloužena doplňková ochrana, neboť v jejím
případě nadále existuje riziko, že bude v souvislosti s podáním žádosti o mezinárodní ochranu
v České republice po návratu do Běloruska vystavena represím ze strany tamních státních orgánů,
a to včetně možného trestního stíhání pro diskreditaci republiky v zahraničí. Nejvyšší správní
soud konstatuje, že se již v minulosti dostatečně zabýval otázkou, jaké podmínky musí být
splněny, aby bylo možno žadateli o azyl udělit doplňkovou ochranu podle §14a zákona o azylu.
V obecné rovině lze odkázat například na rozsudek ze dne 21. 5. 2008, č. j. 2 Azs 48/2007 - 71,
v němž zdejší soud uvedl, že: „při posuzování překážky vycestování ve smyslu §91 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu, je třeba zohlednit změnu situace v zemi původu, která nastala až po rozhodnutí
správního orgánu, tehdy, pokud tato změna podle konkrétních skutkových okolností případu je natolik podstatná
a intenzivní, že by mohla představovat „reálné nebezpečí“, že žadatel bude vystaven mučení či nelidského
a ponižujícího zacházení či trestu [čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základníc h svobod, ve znění protokolů
č. 3, 5 a 8 (č. 209/1992 Sb.)], anebo pokud by díky této změně bylo „přiměřeně pravděpodobné“, že v případě
návratu do země původu bude čelit pronásledování z důvodů uvedených v čl. 1 Úmluvy o právním postavení
uprchlíků (č. 208/1993 Sb.)“ (přestože se citované rozhodnutí vztahuje k institutu překážky
vycestování upraveném v §91 zákona o azylu ve znění účinném do 31. 8. 2006, lze
uvedený závěr analogicky vztáhnout i k institutu doplňkové ochrany zakotveném
v §14a téhož předpisu s účinností od 1. 9. 2006; k tomu srov. např. rozsudek ze dne 26. 7. 2007,
č. j. 2 Azs 30/2007 - 69). Z logiky věci plyne, že totožným způsobem je nutno posuzovat i žádost
o prodloužení doplňkové ochrany. Ministerstvo vnitra tedy i v řízení o žádosti o prodloužení
doplňkové ochrany zkoumá, zda jsou v době podání této žádosti splněna výše uvedená kritéria
přiměřené pravděpodobnosti a reálného nebezpečí.
Výkladem těchto právních pojmů se zdejší soud podrobně zabýval například v rozsudku
ze dne 26. 3. 2008, č. j. 2 Azs 71/2006 - 82, a dospěl k závěru, že: „ přiměřená pravděpodobnost
nežádoucího důsledku návratu do země původu je dána tehdy, bývá- li tento důsledek v případech obdobných
případu žadatele nikoli ojedinělý“, což v praxi znamená, že: „k nežádoucímu důsledku v případech obdobných
případu žadatele dochází natolik často, že s ním ten, komu takový následek hrozí, musí počítat jako se vcelku
běžným jevem, a nikoli jako s jevem toliko výjimečným.“ Obdobně i pojem „reálného nebezpečí“ je v témže
rozhodnutí interpretován tak, že: „ve významném procentu případů obdobných situaci stěžovatele dojde
k nežádoucímu následku, takže stěžovatel má dobré důvody se domnív at, že takovýto následek
může s významnou pravděpodobností postihnout i jeho.“
V projednávané věci stěžovatelka ve správním řízení uvedla, že před odchodem z vlasti
neměla žádné problémy s běloruskými státními orgány. Jako příčinu emigrace výslovně uvedla
ekonomické důvody a z jejích vyjádření rovněž vyplynulo, že nebyla nikterak zapojena
do opoziční politické činnosti. Žalovaný si v dané věci obstaral dostatek zdrojů o aktuální situaci
v Bělorusku, z nichž vyplynulo, že i přes trvale neuspokojivou situaci v oblasti lidských práv
nejsou známy případy trestního stíhání či jiného obdobného postihu navrátivších se běloruských
občanů, kteří požádali v zahraničí o azyl. Nejvyšší správní soud pak poukazuje na to,
že se již obdobnými případy v nedávné době zabýval. V rozsudku ze dne 4. 11. 2009,
č. j. 2 Azs 42/2008 - 125, po provedeném dokazování konstatoval, že „doposud nejsou známy
případy, že by neúspěšní žadatelé o azyl byli po svém návratu do Běloruska v tomto ohledu postihován. “
(pro shodný závěr srov. též rozsudek ze dne 20. 11. 2009, č. j. 1 Azs 104/2008 - 61). Důvody, pro
které je stěžovatelkou požadováno prodloužení doplňkové ochrany se tedy Nejvyšší správní
soud již zabýval a dospěl k závěru, že ve vztahu k zemi původu dány nejsou. Přitom není rozdíl
mezi posouzením podmínek pro udělení doplňkové ochrany a pro její prodloužení.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje tedy
dostatečnou odpověď na všechny námitky přípustně uplatněné v kasační stížnosti. Nejvyšší
správní soud neshledal ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému
projednání. Za těchto okolností Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým
významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. Shledal ji proto ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s. nepřijatelnou a odmítl ji.
O nákladech řízení rozhodl soud podle §60 odst. 3, §120 s. ř. s., podle něhož žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, jestliže byl návrh odmítnut.
Stěžovatelce byla pro řízení o kasační stížnosti ustanovena zástupkyní advokátka;
v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 8, §120 s. ř. s.).
Ustanovená zástupkyně požadovala odměnu a náhradu hotových výdajů za jeden blíže
nespecifikovaný úkon právní služby. Z kasační stížnosti i z jejího doplnění ze dne 9. 6. 2009
je však na první pohled patrné, že byly podány samotnou stěžovatelkou a nikoliv její zástupkyní.
Ani v jednom z těchto podání není dotyčná advokátka uvedena coby zástupkyně stěžovatelky,
obě podání jsou podepsána pouze stěžovatelkou, která je zřejmě také krajskému soudu osobně
doručila. Soud ve spise nenalézá žádné další písemnosti, z nichž by bylo patrné, jaký konkrétní
úkon právní služby ustanovená advokátka v řízení o kasační stížnosti učinil a. Za dané situace
tedy není možné ustanovené zástupkyni přiznat jí požadovanou odměnu a náhradu hotových
výdajů.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. února 2010
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu