ECLI:CZ:NSS:2010:3.ADS.110.2010:146
sp. zn. 3 Ads 110/2010 - 146
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobce: S. M.,
zastoupeného Mgr. Františkem Drlíkem, advokátem se sídlem nám. Míru 9, Šumperk, proti
žalovanému: Krajský úřad Olomouckého kraje, se sídlem Jeremenkova 1191/40a, Olomouc,
zastoupenému JUDr. Petrem Ritterem, advokátem se sídlem Riegrova 12, Olomouc, o
přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 2. 2004, č. j. OSV-196/04/SD-4/KR, o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 8. 2009, č. j. 38 Cad
5/2004 – 93,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému advokátovi stěžovatele Mgr. Františku Drlíkovi, se p ř i z n á v á
odměna za zastupování ve výši 1920 Kč. Tato částka bude jmenovanému vyplacena
z účtu Nejvyššího správního soudu do 2 měsíců od právní moci tohoto rozhodnutí.
Náklady právního zastoupení stěžovatele nese stát.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadl žalobce (dále též „stěžovatel“) v záhlaví uvedený
rozsudek Krajského soudu v Ostravě, kterým byl zamítnut jeho návrh na vydání předběžného
opatření a současně byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Krajského úřadu Olomouckého
kraje ze dne 5. 2. 2004, č. j. OSV-196/04/SD-4/KR. Tímto rozhodnutím žalovaný změnil výrok
rozhodnutí Městského úřadu v Zábřehu ze dne 22. 12. 2003, č. j. soc/4997/552/2003/Dv,
tak, že doplnil ustanovení zákona č. 482/1991 Sb. podle něhož bylo rozhodováno a dále uvedl,
že se žádost o poskytnutí dávky sociální péče zamítá, namísto toho, že se dávka sociální péče
nepřiznává.
Krajský soud v Ostravě vycházel z ust. §1, §3 odst. 1, 2 §8a zákona č. 482/1991 Sb.
Zjistil, že stěžovatel byl v době vydání rozhodnutí žalovaného ženatý a žil v rodinném domě
se svou manželkou a zletilou dcerou, která byla výdělečně činná. Od 13. 4. 1993 byl veden
v evidenci uchazečů o zaměstnání na Úřadu práce v Šumperku. Hmotné zabezpečení
podle zákona č. 1/1991 Sb. mu nebylo přiznáno. Rozhodnutím České správy sociálního
zabezpečení byla stěžovateli od 2. 12. 2003 zastavena výplata částečného invalidního důchodu
podle ust. §3 odst. 4 zákona č. 582/19910 Sb., neboť se nepodrobil vyšetření zdravotního stavu,
přestože byl na možnost zastavení výplaty důchodu upozorněn. Z tohoto důvodu nemohl být
nadále považován za občana sociálně potřebného pro účely dávek sociální péče. Krajský soud
má za to, že nelze přisvědčit námitce stěžovatele, že mu dávka sociální péče musela být přiznána,
poněvadž požadoval dávku ve výši 7100 Kč, a to 4100 Kč jako životní minimum a 3000 Kč
na výdaje na energii a inkaso. K návrhu na vydání předběžného opatření krajský soud uvedl,
že stěžovatel nesplnil žádnou z podmínek potřebných pro jeho vydání. Krajský soud žalobu
zamítl jako nedůvodnou ve smyslu ust. §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
Podanou kasační stížností napadl stěžovatel rozsudek Krajského soudu v Ostravě
z důvodů podle ust. §103 odst. 1 písm. a) až e) a §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. Namítl,
že napadený rozsudek byl vydán vyloučenými soudci, kteří rozhodovali neveřejnými rozsudky,
tedy neveřejně a v nepřítomnosti stěžovatele, přestože stěžovatel s jednáním v jeho nepřítomnosti
nikdy nesouhlasil. Je mu tak odepřeno právo jednat před soudem a předkládat ve věci důkazy.
Soudci pouze opisují původní argumentaci, která není absolutně pravdivá a nelze
se s ní ztotožnit. Soud se navíc neřídil pokyny a právními názory Nejvyššího správního soudu.
Stěžovatel má za to, že měl být zabezpečen sociálními dávkami. Krajský soud v Ostravě v dalších
cca 100 řízeních obsahově s touto věcí shodných argumentuje zcela stejně a vydává neveřejné
rozsudky. Stěžovatel dále uvedl, že tajemnice krajského soudu, paní B., nemůže jeho osobu
zastupovat přímo ze zákona, soud na jeho osobu útočí. Advokát JUDr. Petr Ritter nemůže
zastupovat žalovaného, neboť ust. §64 s. ř. s. a §21a odst. 3 o. s. ř. to zakazuje. Stěžovatel
poukázal na to, že soudkyně Krajského soudu v Ostravě JUDr. Drahošová doposud nevyřídila
jeho žalobu proti zastavení výplaty částečného invalidního důchodu, věc je projednávána
pod sp. zn. 19 Cad 124/2003. Stěžovatel konečně namítl, že krajský soud při svém rozhodování
porušil ust. §39 odst. 1, §64 s. ř. s. a §83 odst. 1, 2 písm. d) a §103 o. s. ř. Byla rovněž porušena
práva stěžovatele zaručená Ústavou ČR v čl. 1., čl. 3, čl. 4., čl. 10, čl. 96 odst. 2, a Listinou
základních práv a svobod v čl. 1, čl. 3 odst. 3, čl. 6 odst. 1, čl. 10 odst. 1, čl. 30 odst. 2, čl. 36
odst. 2, čl. 37 odst. 2 a čl. 38 odst. 2. Tato práva jsou závazná a mají přednost před zákonem
i argumentací soudu. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek
Krajského soudu v Ostravě zrušil v celém rozsahu.
Nejvyšší správní soud přezkoumal rozsudek Krajského soudu v Ostravě a po posouzení
věci dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Námitka stěžovatele, že ve věci rozhodovala vyloučená soudkyně je neopodstatněná,
neboť soudkyně JUDr. Miroslava Ježoviczová nebyla z projednání či rozhodování věci vyloučena
rozhodnutím Nejvyššího správního soudu. Podání stěžovatele ze dne 16. 9. 2009,
které podle názoru krajského soudu mohlo být považováno za námitku podjatosti proti soudkyni
JUDr. Miroslavě Ježoviczové, a bylo z toho důvodu předloženo Nejvyššímu správnímu soudu,
totiž Nejvyšší správní soud po posouzení jeho obsahu jako námitku podjatosti nevyhodnotil.
Stěžovatel totiž výslovně neuvedl, že vznáší námitku podjatosti, či že se jedná o podání ve smyslu
ust. §8 s. ř. s., nezmínil ani žádné skutečnosti, které by bylo možné za důvody podjatosti
považovat. Tvrzení stěžovatele, že soudkyně nemohla ve věci rozhodnout pro zbavení
způsobilosti k právním úkonům, pak není pravdivé.
Stěžovatel dále namítl, že ve věci bylo rozhodnuto neveřejně a v jeho nepřítomnosti,
ačkoli s tímto nesouhlasil. Tato námitka je nepřípadná. Ze soudního spisu je zřejmé,
že k projednání věci bylo nařízeno jednání na den 3. 8. 2009, stěžovateli bylo předvolání
doručeno dne 25. 5. 2009. Podáním ze dne 24. 7. 2009 stěžovatel požádal o odročení jednání
s tím, že není zastoupen advokátem. Podle ust. §49 odst. 3 s. ř. s. neúčast řádně předvolaných
účastníků nebrání projednání a skončení věci, nejsou-li důvody pro odročení podle §50.
Podle ust §50 s. ř. s. může být jednání z důležitých důvodů odročeno. Z protokolu o jednání
(č.l. 91, 92) je zřejmé, že krajský soud nedostatek zastoupení stěžovatele za důležitý důvod
pro odročení jednání nepovažoval, neboť usnesením rozhodl, že bude jednáno
v jeho nepřítomnosti. V tomto postupu neshledal Nejvyšší správní soud žádných pochybení.
V řízení o žalobě totiž není zastoupení advokátem povinné, žádosti stěžovatele o ustanovení
advokáta Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 31. 3. 2008, č. j. 38 Cad 5/2004 – 47,
nevyhověl, protože stěžovatel neposkytl soudu dostatečnou součinnost a nevyplnil řádně
formulář prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech. Kasační stížnost
podanou proti tomuto usnesení Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 6. 8. 2008,
č. j. 3 Ads 63/2008 – 72, zamítl.
Stěžovatel má za to, že mu měly být přiznány dávky sociální péče a dále že se krajský soud
neřídil pokyny a právními názory Nejvyššího správního soudu. Tato námitka je zcela obecná,
stěžovatel žádné konkrétní vady správního rozhodnutí či rozsudku krajského soudu
nespecifikoval, nevymezil, v čem podle jeho názoru spočívalo chybné posouzení jeho nároku.
Nejvyšší správní soud proto pouze uvádí, že krajský soud náležitě objasnil, proč považoval
rozhodnutí žalovaného za vydané v souladu se zákonem a proč se ztotožnil s jeho názorem,
že stěžovatel nesplnil podmínky pro přiznání dávky sociální péče. Nejvyšší správní soud
pak v rozhodnutí krajského soudu žádné vady z úřední povinnosti neshledal. Jestliže stěžovatel
namítl, že Krajský soud v Ostravě v dalších cca 100 řízeních obsahově s touto věcí shodných
argumentuje zcela stejně, je nutno konstatovat, že tato skutečnost nikterak nesvědčí
o nezákonnosti napadeného rozsudku, jestliže argumentace krajského soudu na projednávanou
věc dopadá a náležitě objasňuje, proč byla žaloba v projednávané věci shledána nedůvodnou
a zamítnuta. Pokud soud rozhoduje ve skutkově obdobných věcech stejně, svědčí to naopak
o konstantním rozhodování, které je nepochybně pro právní jistotu účastníků žádoucí.
Stěžovatel uvedl, že tajemnice Krajského soudu v Ostravě, paní B., nemůže jeho osobu
zastupovat přímo ze zákona, soud na jeho osobu útočí. Nejvyšší správní soud zjistil, že v řízení
před krajským soudem stěžovatel nebyl zastoupen ani zvoleným či ustanoveným zástupcem, ani
mu soudem nebyl ustanoven opatrovník. Ze soudního spisu nevyplývá, že by jeho zástupcem či
opatrovníkem byla ustanovena tajemnice Krajského soudu v Ostravě, či by za něj v řízení činila
jakékoli úkony. Tato námitka stěžovatele je tak zcela nedůvodná.
Stěžovatel dále argumentoval tím, že s oudkyně Krajského soudu v Ostravě
JUDr. Drahošová doposud nevyřídila jeho žalobu proti zastavení výplaty částečného invalidního
důchodu. Tato skutečnost však v daném případě vadu řízení nezakládá. Pokud pravomocné
správní rozhodnutí nebylo zrušeno, krajský soud nepochybil, jestliže z něj při rozhodování
projednávané věci vycházel.
Stěžovatel má za to, že krajský soud při svém rozhodování porušil ust. §39 odst. 1, §64
s. ř. s. a §83 odst. 1, 2 písm. d) a §103 o. s. ř., aniž uvedl, spojení jakých věcí se domáhal
či upřesnil řízení, které bylo podle jeho názoru vedeno o téže věci, a bránilo tak zahájení řízení
vedeného pod sp. zn. 38 Cd 5/2004. Nejvyšší správní soud proto pouze konstatoval,
že v projednávané věci nedostatek podmínek řízení podle ust. §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
z důvodu překážky litispendence neshledal.
Stěžovatel dále namítl porušení vymezených ustanovení Ústavy ČR a Listiny základních
práv a svobod. Toto tvrzení je však rovněž zcela obecné a nelze z něj dovodit, jaké konkrétní
pochybení stěžovatel krajskému soudu či správnímu orgánu vytýkal. Nejvyšší správní soud
zde pouze poznamenává, že podle čl. 41 odst. 1 Listiny se lze práva uvedeného v čl. 30 odst. 2
na pomoc v hmotné nouzi domáhat pouze v mezích zákonů, které toto ustanovení provádějí.
Stěžovatel dále namítl, že advokát JUDr. Petr Ritter nemůže zastupovat žalovaného,
neboť ust. §64 s. ř. s. a §21a odst. 3 o. s. ř. to zakazuje. Podle §21a odst. 3 o. s. ř. vystupuje-li
před soudem za stát organizační složka státu příslušná podle zvláštního právního předpisu, jedná
před soudem jménem státu vedoucí organizační složky státu nebo jím pověřený zaměstnanec
působící u této nebo jiné organizační složky státu. Nejvyšší správní soud má za to, že citované
ustanovení nikterak neomezuje právo organizační složky státu dát se v řízení zastupovat
zástupcem na základě plné moci, nevylučuje to ani zákon č. 219/200 Sb., o majetku České
republiky a jejím vystupování v právních vztazích. Žalovaný správní orgán je stejně jako žalobce
účastníkem soudního řízení a je tedy v souladu s ust. §35 odst. 2 s. ř. s. oprávněn zvolit
si pro řízení advokáta.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl po přezkoumání kasační stížnosti
k závěru, že tato není důvodná, a proto ji zamítl podle ust. §110 odst. 1 s. ř. s.
Jestliže krajský soud v rámci rozhodnutí ve věci současně rozhodl o tom, že se návrh
stěžovatele na vydání předběžného opatření zamítá, Nejvyšší správní soud poznamenává,
že pokud krajský soud rozhoduje o vydání předběžného opatření, měl by tak učinit
před samotným rozhodnutím ve věci, v opačném případě rozhodnutí o vydání předběžného
opatření ztrácí své opodstatnění. Podle ust. §38 odst. 4 s. ř. s. předběžné opatření zaniká
nejpozději dnem, kdy se rozhodnutí soudu, jímž se řízení končí, stalo vykonatelným.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 a 2 s. ř. s. ve spojení
s §120 téhož zákona. Neúspěšnému žalobci náhrada nákladů řízení nepřísluší, žalovaný
nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ze zákona. Nejvyšší správní soud
proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti. Ustanovenému zástupci stěžovatele náleží v souladu s ust. §9 odst. 2, §11 písm. b) a d)
vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), odměna za dva úkony právní služby učiněné v řízení o kasační stížnosti,
tj. převzetí a přípravu zastoupení a písemné podání soudu, ve výši 1000 Kč, a dále náhrada
hotových výdajů ve výši paušální částky 600 Kč za dva úkony právní služby podle §13 odst. 3
cit. vyhlášky, celkem tedy 1600 Kč. Protože je ustanovený advokát plátcem daně z přidané
hodnoty, zvyšuje se tento nárok vůči státu o částku odpovídající dani z přidané hodnoty,
kterou je tato osoba povinna z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést
podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§35 odst. 7 s. ř. s.). Částka daně
z přidané hodnoty vypočtená dle §37 odst. 1 a §47 odst. 3 zákona č. 235/2004 Sb. činí 320 Kč.
Ustanovenému zástupci se tedy přiznává náhrada nákladů v celkové výši 1920 Kč. Uvedená
částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 2 měsíců od právní moci
tohoto rozsudku. Náklady právního zastoupení stěžovatele nese dle ust. §60 odst. 4 s. ř. s. stát.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 27. října 2010
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu