ECLI:CZ:NSS:2010:3.ADS.134.2010:124
sp. zn. 3 Ads 134/2010 - 124
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy
a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobce: V. V.,
zastoupený Mgr. Dmitrijem Pavlenkem, advokátem se sídlem Husova 820, Jičín, proti žalované:
Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, proti rozhodnutí
žalované ze dne 26. 11. 2008, č. X, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 11. 2. 2010, č.j. 52 Cad 8/2009 – 69,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce brojí včas podanou kasační stížností proti v záhlaví uvedenému rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích, kterým byla zamítnuta jeho žaloba
směřující proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 26. 11. 2008, č. X. Tímto
rozhodnutím žalovaná odňala žalobci podle ustanovení §56 odst. 1 písm. c) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o důchodovém
pojištění“) od 16. 12. 2008 částečný invalidní důchod. V odůvodnění napadeného rozhodnutí
žalovaná uvedla, že podle posudku Okresní správy sociálního zabezpečení (dále jen „OSSZ“) v
Jičíně ze dne 7. 10. 2008 již není žalobce částečně invalidní, neboť z důvodu dlouhodobě
nepříznivého zdravotního stavu poklesla jeho schopnost soustavné výdělečné činnosti o 25 %.
Krajský soud spatřoval jako spornou otázku spočívající v lékařském posouzení míry
poklesu schopnosti výdělečné činnosti žalobce včetně posouzení schopnosti této činnosti za zcela
mimořádných podmínek s určením zdravotního postižení podle přílohy č. 3 vyhlášky č. 284/1995 Sb., kterou se provádí zákon o důchodovém pojištění, případně posouzení ztížení obecných
životních podmínek s určením zdravotního postižení podle přílohy č. 4 citované vyhlášky.
K posouzení výše uvedené otázky není příslušný soud, ale příslušný orgán – Posudková komise
Ministerstva práce a sociálních věcí (dále „posudková komise MPSV“), a to na základě §4 odst. 2
zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení. Proto za tímto účelem
soud provedl důkaz posudkem posudkové komise MPSV, pracoviště v Hradci Králové ze dne
29. 5. 2009. Z tohoto posudku vzal soud za prokázané, že procentní míra poklesu schopnosti
soustavné výdělečné činnosti činila u žalobce 20 %, když rozhodující zdravotní postižení bylo
stanoveno podle kapitoly V, pol. 5, písm. b) přílohy č. 2 citované vyhlášky. Za rozhodující
zdravotní postižení žalobce považovala posudková komise MPSV poruchu osobnosti – osobnost
dissociální (bezohledná), impulzivní, nezdrženlivá, manifestující se patologickou sexuální
agresivitou. Správnost závěrů uvedeného posudku byla podle krajského soudu potvrzena
posudkem posudkové komise MPSV v Brně ze dne 22. 7. 2009 ve znění jeho doplnění ze dne
24. 9. 2009 a dále revizním posudkem posudkové komise MPSV v Praze ze dne 2. 12. 2009.
Krajský soud se tak ztotožnil se závěry posudku posudkové komise MPSV v Brně, že žalobce
nebyl k datu vydání napadeného rozhodnutí částečně invalidní, nárok na částečný invalidní
důchod zanikl, a proto žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Rozsudek krajského soudu napadl žalobce (dále též „stěžovatel“) kasační stížností,
ve které zejména poukázal na svůj zhoršující se zdravotní stav. Požadoval provedení vyšetření
psychiatrem z oboru sexuologie, dále odborníkem na problémy krční a bederní páteře
a operovaného prstu na pravé ruce.
Posouzení zdravotního stavu posudkovým lékařem OSSZ v Jičíně a posudkovou komisí
MPSV v Hradci Králové nebylo dostatečné. Stěžovatel zůstal v poutech a zdravotní prohlídka
neproběhla, „jen mi dali pár otázek, a to bylo vše“.
Stěžovatel odkázal na §44 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění a uvedl, že jeho
zdravotní stav se zhoršuje a pociťuje, že mu ztěžuje obecné životní podmínky.
Stěžovatel popsal neuspokojivý lékařský režim ve věznici a seznámil soud s jeho
návštěvami u odborných lékařů. Upozornil na své zdravotní potíže s prostatou, bolestmi zad,
stav po operaci prstu a operaci slepého střeva. K tomu se připojují úzkostné a depresivní stavy
(tlumeno užíváním léků) a obavy, že jej v práci čeká to samé.
Stěžovatel proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
Kasační stížnost je tak podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná. Nejvyšší správní soud
přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka
v Pardubicích v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán jejím rozsahem
a uplatněnými stížními důvody. Neshledal přitom vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž
by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Po posouzení věci dospěl k závěru, že kasační stížnost
není důvodná.
Zdejší soud předesílá, že rozhodnutí o nároku na invalidní důchod je závislé především
na odborném lékařském posouzení. Česká správa sociálního zabezpečení jako věcně příslušný
správní orgán vychází z posudků lékařů okresních správ sociálního zabezpečení. Při přezkumu
takového správního rozhodnutí neposuzuje správní soud věcnou správnost posudku, neboť
k tomu nemá potřebné odborné znalosti. Zdravotní stav a pracovní schopnost občanů pro účely
přezkumného řízení soudního ve věcech důchodového pojištění posuzuje podle §4 odst. 2
zákona č. 582/1991 Sb. Ministerstvo práce a sociálních věcí, které za tím účelem zřizuje
jako své orgány posudkové komise. Posudková komise MPSV je oprávněna nejen k celkovému
přezkoumání zdravotního stavu a dochované pracovní schopnosti občana, ale též k posouzení
schopnosti soustavné výdělečné činnosti a k zaujetí posudkových závěrů o plné invaliditě,
částečné invaliditě, jejím vzniku, trvání a zániku. Posudek této posudkové komise, pokud splňuje
požadavek úplnosti a přesvědčivosti, je zpravidla v přezkumném soudním řízení stěžejním
důkazem.
Posudek posudkové komise MPSV soud hodnotí jako každý jiný důkaz při dodržení
zásady dokazování vyjádřené v ustanovení §132 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), ve spojení s ustanovením §64 s. ř. s.,
podle něhož soud hodnotí důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy
v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně
toho, co uvedli účastníci. Při hodnocení důkazu posudkem posudkové komise MPSV se pak soud
musí zabývat tím, zda uvedený posudek má všechny předepsané náležitosti, zejména
pak posoudit, zda jeho skutkový základ je úplný a podložený obsahem nálezů, zda je náležitě
zhodnocena míra funkčního postižení vyplývající z jednotlivých onemocnění posuzovaného
a zda posudkové závěry jsou přesvědčivé a posudkové hodnocení odpovídá zjištěným
skutečnostem.
Krajský soud se ztotožnil se závěry ve věci vypracovaného posudku posudkové komise
MPSV v Brně, jehož závěry potvrdil posudek posudkové komise MPSV v Brně a posudkové
komise MPSV v Praze. Rovněž Nejvyšší správní soud dospěl po prostudování soudního spisu
k závěru o jejich úplnosti, pokud jde o skutková zjištění, a přesvědčivosti co do posudkových
závěrů, byť lze krajskému soudu vytknout, že jeho implicitní a po výtce úsporný úsudek
o úplnosti a přesvědčivosti posudků MPSV měl formulovat zřetelněji.
V projednávané věci je pro hodnocení přesvědčivosti posudkových závěrů zásadní,
že všechny provedené posudky stanovily jako rozhodující příčinu dlouhodobě nepříznivého
zdravotního stavu stěžovatele totožné zdravotní postižení, a to poruchu osobnosti – osobnost
dissociální, impulzivní, nezdrženlivá, manifestující se patologickou sexuální agresivitou
potencované alkoholismem. Porucha osobnosti stěžovatele byla posouzena posudkovými orgány
- zmiňovanými posudkovými komisemi MPSV i lékařem OSSZ v Jičíně podle přílohy č. 2
k vyhlášce č. 284/1995 Sb. kapitoly V., položky 5, písm. b) (20-30 %) jako porucha osobnosti
a porucha chování se středně těžkým narušením osobnosti s lehkým snížením celkové výkonnosti
organismu. Nutno podotknout, že stěžovatel ani nevznesl konkrétní námitky ve vztahu k postupu
posudkové komise MPSV stran určení jeho rozhodujícího zdravotního postižení.
V řízení o dávkách důchodového pojištění je třeba při zániku nároku na dávku
podmíněnou dlouhodobě nepříznivým zdravotním stavem určit důvod zániku plné či částečné
invalidity, kterými jsou podle dosavadní soudní praxe zlepšení či stabilizace zdravotního stavu
nebo dřívější posudkový omyl, případně nadhodnocení zdravotního stavu.
Právě posudkové nadhodnocení zdravotního stavu určily posudkové komise v případě
stěžovatele za důvod zániku částečné invalidity. Nejvyšší správní soud je toho názoru,
že posudkové komise MPSV v Hradci Králové, v Brně a v Praze se s tímto závěrem vypořádaly
důkladně a přesvědčivě.
Nejvyšší správní soud k námitce nezohlednění zdravotních potíží stěžovatele s prostatou,
s bolestmi zad, stavem po operaci prstu a operaci slepého střeva připomíná, že v diagnostickém
souhrnu jsou u stěžovatele uváděny vleklé bolesti zad, vleklý zánět předstojné žlázy, vleklý zánět
apendixu a porucha hybnosti prstu. Stěžovatelem uváděné deprese a úzkostné stavy byly
hodnoceny v rámci rozhodujícího zdravotního postižení stěžovatele – poruchy osobnosti.
Po stránce somatické byly v posudkovém hodnocení tyto výše jmenované poruchy zhodnoceny
jako poruchy lehkého stupně spíše v oblasti subjektivně popisované, bez průkazu poruch funkcí
snižujících schopnost výkonu soustavné výdělečné činnosti. K poukazu na samotnou operaci
slepého střeva se uvádí, že podle závěrů posudkové komise MPSV v Praze se na zažívacích
potížích stěžovatele mohl podílet i chronický zánět červovitého výběžku slepého střeva,
který však byl odstraněn dne 26. 8. 2009, tedy až po vydání napadeného rozhodnutí.
Nedůvodná je i další námitka stěžovatele, že ho Posudková komise MPSV v Hradci
Králové nepodrobila komplexní zdravotní prohlídce. Nejvyšší správní soud již ve svém rozsudku
ze dne 15. 9. 2004, č. j. 3 Ads 7/2004 – 70, publikovaném pod č. 1001/2006 Sb. NSS, judikoval:
„K objektivnímu posouzení zdravotního stavu není zapotřebí, aby posudková komise Ministerstva práce
a sociálních věcí provedla sama zdravotní prohlídku, pokud má k dispozici kompletní zdravotní dokumentaci
posuzované osoby.“ O uvedenou situaci se jedná právě i v případě stěžovatele. Stejně tak lze
usuzovat i v případě jeho přítomnosti při posouzení zdravotního stavu před lékařem OSSZ
v Jičíně, navíc možno podotknout, že jako rozhodující příčina dlouhodobě nepříznivého
zdravotního stavu stěžovatele byla stanovena porucha osobnosti a porucha chování a bylo
jen na posudkových orgánech, jakou formou vlastní vyšetření provedou. Pro informaci
stěžovatele možno dodat (k námitce, že byl pouze v poutech vyslechnut), že podle §1 odst. 2
vyhlášky č. 182/1991 Sb., který podle §3 odst. 8 téže vyhlášky platí přiměřeně i pro posudkovou
komisi, lékař okresní správy sociálního zabezpečení kontroluje správnost a úplnost zdravotnické
dokumentace. Při posuzování zdravotního stavu a pracovní schopnosti občanů přihlédne lékař
okresní správy sociálního zabezpečení k výsledkům vlastního vyšetření a musí vycházet
z lékařských zpráv a posudků vypracovaných odbornými lékaři o zdravotním stavu občanů.
Ve vztahu ke stěžovatelově kasační námitce spočívající v požadavku vyšetření
psychiatrem z oboru sexuologie, dále odborníkem na problémy krční, bederní páteře
a operovaného prstu na pravé ruce Nejvyšší správní soud uvádí, že obsah tří posudků podaných
posudkovými komisemi nevzbuzuje pochybnosti o své úplnosti a správnosti a dochází
k obdobným závěrům jako posudek lékaře OSSZ Jičín. Vzhledem k tomu, že lékařské závěry
se v otázce hodnocení stěžovatelova zdravotního stavu shodují, pro doplnění dokazování
není dán důvod (srov. též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2003, č. j. 5 Ads
22/2003 - 48, dostupný na www.nssoud.cz).
Jinými slovy, vzhledem k absenci rozporů mezi posudky posudkových komisí MPSV
i posudkem OSSZ v Jičíně (které by případně mohly budit v některém ohledu pochybnost)
proto považuje Nejvyšší správní soud další dokazování za zcela nadbytečné.
Stěžovatel se dále tvrzeními o svých potížích domáhal uznání invalidity z toho důvodu,
že je postižen zdravotním postižením značně ztěžujícím obecné životní podmínky, relevantním
zdravotním postižením byla jeho porucha osobnosti a porucha chování.
K tomu Nejvyšší správní soud konstatuje, že podle §44 odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb.,
(ve znění platném v době vydání napadeného rozhodnutí žalované), je pojištěnec částečně
invalidní též tehdy, jestliže mu dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav značně ztěžuje obecné
životní podmínky. Okruh zdravotních postižení značně ztěžujících obecné životní podmínky
stanoví prováděcí předpis.
Taxativní výčet zdravotních postižení značně ztěžujících obecné životní podmínky
je uveden v příloze č. 4 vyhlášky č. 284/1995 Sb. Jedná se o tato blíže dále ve vyhlášce
pod písm. A) konkretizovaná zdravotní postižení:
1. zdravotní postižení ortopedická, 2. zdravotní postižení chirurgická, 3. zdravotní
postižení nervová 4. zdravotní postižení smyslová.
Podle písm. B) vyhlášky „zdravotními postiženími značně ztěžujícími obecné životní podmínky jsou
též zdravotní postižení neuvedená v písmenu A, jejichž důsledky jsou obdobné zdravotním postižením uvedeným
v písmenu A; za taková zdravotní postižení se však nepovažují zdravotní postižení, která se neprojevují zjevnými
chorobnými příznaky (např. nemoci vnitřní, nemoci duševní včetně defektů intelektu, degenerativní změny
pohybového ústrojí)“.
Nejvyšší správní soud tak této námitce stěžovatele nepřisvědčil, neboť dominantní
zdravotní postižení stěžovatele (porucha osobnosti a porucha chování se středně těžkým
narušením osobnosti s lehkým snížením celkové výkonnosti organismu) nespadá pod výše
uvedený výčet zdravotních postižení značně ztěžujících obecné životní podmínky podle §44
odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb., naopak „nemoci duševní“ jsou z chorob značně ztěžujících
obecné životní podmínky výslovně vyloučeny.
K poukazu stěžovatele na jeho stávající zdravotní potíže je vhodné uvést, že soud vychází
při přezkoumání rozhodnutí správního orgánu ze skutkového a právního stavu, který tu byl
v době rozhodování správního orgánu (§75 odst. 1 s. ř. s.). K témuž datu pak posuzuje zdravotní
stav stěžovatele také posudková komise MPSV. Pokud tedy stěžovatel tvrdí, že po vydání
rozhodnutí žalované dochází v jeho zdravotním stavu ke zhoršení, nic mu nebrání obrátit
se na Českou správu sociálního zabezpečení s novou žádostí, tento další vývoj jeho stavu
však nemůže být zohledněn v řízení o soudním přezkumu rozhodnutí žalované ze dne
26. 11. 2008.
Pouze na okraj Nejvyšší správní soud dodává, že účelem šetření zdravotního stavu
posudkovou komisí MPSV je objektivní posouzení schopnosti soustavné výdělečné činnosti
pojištěnce, které jedině může být pro rozhodnutí soudu určující. Subjektivní pocity stěžovatele o
jeho pracovní neschopnosti a jeho zdravotních potížích, nejsou-li podloženy objektivně zjištěným
zdravotním stavem, nemohou být kritériem pro přiznání dávky důchodového pojištění.
Nejvyšší správní soud tak přisvědčil závěru krajského soudu, že na základě posudků
posudkové komise MPSV v Hradci Králové, v Brně a v Praze bylo spolehlivě prokázáno,
že stěžovatel k datu vydání přezkoumávaného rozhodnutí žalované nesplňoval podmínky
částečné invalidity dle §44 zákona o důchodovém pojištění.
Ze všech shora uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že napadený
rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích netrpí vadou dle §103
odst. 1 písm. b) ani d) s. ř. s, a kasační stížnost proto podle §110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou
zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1
a 2 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, žalovaná nemá právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ze zákona. Nejvyšší správní soud proto rozhodl
tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Stěžovateli byl pro řízení o kasační stížnosti ustanoven soudem zástupce advokát;
v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 8, §120 s. ř. s.).
Ze spisového materiálu však neplyne, že by ustanovený advokát učinil v dané věci jakýkoliv úkon
právní služby. Zástupce stěžovatele žádným způsobem nedoložil (a ostatně ani netvrdil),
že proběhla první porada s klientem, která je v rámci jím nárokovaného právního úkonu převzetí
a příprava zastoupení předpokládána ustanovením §11 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb.
Soud má proto zato, že vyhláškou požadovaná porada neproběhla, a proto advokátovi odměnu
nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. října 2010
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu