ECLI:CZ:NSS:2010:3.ADS.140.2009:54
sp. zn. 3 Ads 140/2009 - 54
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava
Vlašína a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobce: J. N.,
zastoupeného JUDr. Irenou Slavíkovou, advokátkou se sídlem Wenzigova 5, Praha 2, proti
žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, o přezkoumání
rozhodnutí žalované ze dne 30. 7. 2008, č. x, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského
soudu v Praze ze dne 6. 8. 2009, č. j. 43 Cad 137/2009 – 21,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovené zástupkyni žalobce advokátce JUDr. Ireně Slavíkové se p ř i z n á v á
odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů ve výši 2856 Kč. Tato částka
bude jmenované vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do dvou měsíců po právní
moci tohoto rozhodnutí. Náklady právního zastoupení žalobce nese stát.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadl žalobce (dále též stěžovatel) v záhlaví uvedené
usnesení Krajského soudu v Praze, jímž byla podle ustanovení §46 odst. 1 písm. b)
jako opožděná odmítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalované ze dne 30. 7. 2008.
Při posouzení věci vycházel krajský soud z následujícího skutkového stavu: Rozhodnutím
žalované ze dne 30. 7. 2008 byl stěžovateli přiznán podle ustanovení §29 odst. 1 písm. a)
z. č. 155/1995 Sb. ode dne 29. 7. 2008 starobní důchod ve výši 4467 Kč. Uvedené rozhodnutí
bylo dle záznamu v dávkovém spisu expedováno dne 31. 7. 2008, doručenka není ve spisu
založena. Z evidenční karty korespondence odsouzeného vedené Věznicí Vinařice
měl pak krajský soud za prokázané, že rozhodnutí žalované převzal stěžovatel dne 4. 8. 2008.
Žalobu proti rozhodnutí žalované předal stěžovatel k poštovní přepravě dne 4. 5. 2009.
Na základě výše uvedených skutečností dospěl krajský soud k závěru, že žaloba byla podána
po uplynutí zákonné dvouměsíční lhůty, tedy opožděně.
V kasační stížnost uplatnil stěžovatel důvod uvedený v ustanovení §103 odst. 1 písm. e)
s. ř. s., tj. nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí návrhu. Konkrétně namítal, že žalobu
proti napadenému rozhodnutí žalované sice podal až dne 3. 5. 2009, avšak jako reakci
na její vyjádření ze dne 3. 3. 2009, tedy v zákonné lhůtě. V doplňku kasační stížnosti
pak zpochybnil i datum doručení napadeného rozhodnutí. Stěžovatel má za to, že pokud
bylo rozhodnutí o přiznání dávky žalovanou odesláno dne 31. 7. 2008 a muselo být poštou
přeposíláno do Věznice Vinařice, pak je velmi nepravděpodobné, že by mu bylo doručeno již dne
4. 8. 2008, tj za dva pracovní dny. Dle názoru stěžovatele se jednalo o jinou korespo ndenci,
kterou s žalovanou v tu dobu intenzivně vedl, přičemž rozhodnutí o přiznání důchodu mu řádně
doručeno nebylo. Stěžovatel proto navrhl, aby bylo napadené usnesení Krajského soudu v Praze
zrušeno a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení v rozsahu uplatněných stížních
bodů a po posouzení věci dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná. Ke skutkovému
stavu, z něhož vycházel krajský soud, zjistil z dávkového spisu ještě následující skutečnosti:
Žádost o starobní důchod uplatnil stěžovatel dne 3. 6. 2008 prostřednictvím Věznice Vinařice,
na Českou správu sociálního zabezpečení byla tato žádost po její aprobaci na OSSZ
Praha - západ doručena dne 18. 6. 2008. Do vydání rozhodnutí žalované není v dávkovém spisu
doložena žádná korespondence mezi stěžovatelem a žalovanou. Teprve dne 7. 9. 2008 učinil
stěžovatel vůči žalované podání, v němž ji žádal o zas lání jmenného seznamu podniků
a výrobních družstev, ze kterých bylo dle jejích záznamů za něj placeno pojistné. Stěžovatel
nepovažoval za reálné, aby mu od roku 1968 do roku 1989 chybělo tolik let pojištění. Opisy
příslušných evidenčních listů byly stěžovateli odeslány žalovanou dne 25. 9. 2008. V podání
ze dne 27. 11. 2008 adresovaném žalované pak stě žovatel sdělil, že evidenční listy obdržel dne
29. 9. 2008 a že si je vědom skutečnosti, že se „termín odvolání“ dne 29. 11. 2009 blíží. Vzhledem
k obtížím s dohledáním svědků, kteří by mu potvrdili výkon zaměstnání u příslušných organizací,
proto požádal o „odklad termínu“. V odpovědi ze dne 11. 12. 2008 se žalovaná vyjádřila
k některým tvrzením stěžovatele ohledně dob zaměstnání a potvrdila, že nemá k dispozici žádné
jiné doklady, než které již stěžovateli zaslala. Zároveň ho poučila, že pokud předloží doklady
o dosud nezhodnocené době, o výši důchodu znovu rozhodne. Podáním ze dne 14. 2. 2009
pak stěžovatel oznámil žalované dva svědky a připojil potvrzení o době zaměstnání v Institutu
onkologie a rehabilitace Na Pleši s.r.o. Dále sdělil, že potřebuje lhůt u ještě dva měsíce k doložení
některých dalších dob zaměstnání. K uvedeným tvrzením se žalovaná v přípise ze dne 26. 2. 2009
opětovně vyjádřila a rovněž poučila stěžovatele, jak uplatnit řádně svědecké výpovědi
na formuláři Prohlášení o dobách zaměstnání. Z dávkového spisu nelze zjistit, kdy toto poslední
podání žalované bylo stěžovateli doručeno, nicméně Nejvyšší správní soud považuje bez dalšího
za věrohodné stěžovatelovo tvrzení, že se tak stalo dne 3. 3. 2009.
Při posuzování otázky včasnosti podané žaloby si Nejvyšší správní soud nejprve učinil
úsudek o datu doručení napadeného rozhodnutí žalované. Zde předesílá, že ustanovení §90
písm. a) z. č. 582/1991 Sb. ukládá žalované doručovat do vlastních rukou pouze rozhodnutí,
jimiž se dávka důchodového pojištění odnímá, snižuje nebo se zastavuje její výplata a rozhodnutí,
jimiž se ukládá povinnost vrátit neprávem vyplacené částky. Stěžovateli však byla dávka přiznána,
žalovaná proto při doručování rozhodnutí nepochybila, pokud výše uvedeným způsobem
nepostupovala. Nejvyšší správní soud pak má ve shodě s krajským soudem za prokázané, že dne
4. 8. 2008 bylo stěžovateli do Věznice Vinařice doručeno právě na padené rozhodnutí.
Jak bylo již výše uvedeno, do doby rozhodnutí o dávce stěžovatel s žalovanou žádnou
korespondenci nevedl (ostatně před rozhodnutím o žádosti ani nebyl důvod), stěžovatel
sám svoji údajnou jinou korespondenci nijak blíže neoznačil a nikdy ani blíže neuvedl,
kdy mu vlastně rozhodnutí žalované bylo doručeno, ačkoliv to patří k předepsaným náležitostem
žaloby a ačkoliv z jeho podání ze dne 7. 9. 2008 je zřejmé, že ho v tu dobu již musel mít
k dispozici a jeho obsah mu byl znám. Vzhledem k okolnostem popsaným v předchozích
odstavcích je tedy rozhodnutí žalované o dávce jedinou písemností, jejíž dor učení dne 4. 8. 2008
připadalo v úvahu. Nejvyšší správní soud však nesdílí názor krajského soudu v tom,
že by již z této skutečnosti bylo možno dovodit opožděnost podané žaloby.
Podle §72 odst. 1 s. ř. s. lze žalobu podat do dvou měsíců poté, kdy rozhodnutí
bylo žalobci oznámeno doručením písemného vyhotovení nebo jiným zákonem stanoveným
způsobem, nestanoví-li zvláštní zákon lhůtu jinou. Lhůta je zachována, byla -li žaloba ve lhůtě
podána u správního orgánu, proti jehož rozhodnutí směřuje.
Podle §89 odst. 3 z. č. 582/1991 Sb. požádá-li oprávněný před uplynutím lhůty k podání
žaloby o sdělení podkladů pro výpočet důchodu, počíná běžet nová lhůta k podání žaloby
ode dne, kdy mu byly tyto podklady doručeny.
Nejvyšší správní soud má za to, že podání stěžovatele ze dne 7. 9. 2008
bylo svým obsahem právě takovou žádostí o sdělení podkladů pro výpočet dávky,
jako má posledně citované ustanovení zákona na mysli. Z další korespondence mezi stěžovatelem
a žalovanou je pak zřejmé, že příslušné podklady k hodnocení dob pojištění (kopie evidenčních
listů), které měla žalovaná k dispozici, byly stěžovateli doručeny dne 29. 9. 2008. Tento den
tedy určil počátek běhu nové lhůty k podání žaloby, která, jak stě žovatel správně dovodil
ve svém podání ze dne 27. 11. 2008, končila dne 29. 11. 2008. Nejvyšší správní soud
ovšem nesdílí názor stěžovatele, že jeho další korespondence s žalovanou ohledně doložení dob
pojištění měla za následek opakované prodloužení lhůty. Účelem ustanovení §89 odst. 3
z. č. 582/1991 Sb. je umožnit pojištěncům seznámit se reálně s některými listinnými důkazy
obsaženými ve správním spisu, na jejichž základě správní orgán učinil rozhodná skutková zjištění
při posuzování nároku a stanovení výše dávky . Pojištěnci tak nejsou nuceni obracet
se bez důkladné znalosti věci na soud a mohou i kvalifikovaněji posoudit, zda je tato cesta
opravdu nezbytná. Zákonodárce tak poskytuje účastníkům určitý procesní nadstandard,
jehož cílem je posílení ochrany jejich procesních práv při vědomí specifického charakteru
správního řízení ve věcech důchodového pojištění. Účelem uvedeného ustanovení však není
vytvořit účastníkům časovou rezervu k nalézání a dokládání nových důkazů o dobách zaměstnání,
které nebyly a ani nemohly být správnímu orgánu známy při rozhodování o dávce, ve správním
řízení nebyly nikým navrženy a tudíž ani provedeny, a příslušné správní rozhodnutí
se o ně proto neopíralo, i když by tyto nové důkazy případně mohly prokázat odlišný skutkový
stav. Předložení takových důkazů má význam pro jiné řízení, konkrétně by mohlo být důvodem
k zahájení řízení o přepočet dávky podle ustanovení §56 odst. 1 písm. b) z. č. 155/1995 Sb.,
což ostatně naznačila i žalovaná ve svém přípisu ze dne 11. 12. 2008. Na běh lhůty k podání
žaloby ale nové důkazy předkládané účastníkem žádný vliv nemají. Právě k jejich shromáždění
a doložení však stěžovatel napřel následně svoje úsilí v korespondencí s žalovanou, od ní samotné
přitom žádné další podklady nepožadoval a žalovaná sama mu také žádné jiné než ty,
které doručila dne 29. 9. 2008, nesdělovala ani nezasílala. Nejvyšší správní soud tak uzavírá,
že posledním dnem lhůty k podání žaloby proti rozhodnutí žalované ze dne 30. 7. 2008 byl den
29. 11. 2008. Tato lhůta uběhla stěžovateli marně a jeho žaloba byla dne 4. 5. 2009 podána
opožděně. Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost proti napadenému usnesení Krajského
soudu v Praze jako nedůvodnou podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, správní orgán nemá ve věcech důchodových i v případě
úspěchu právo na náhradu nákladů řízení, Nejvyšší správní soud proto nepřiznal náhradu nákladů
řízení žádnému z účastníků (§60 odst. 1, 2 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.).
Ustanovené zástupkyni žalobce advokátce JUDr. Ireně Slavíkové pak byla přiznána
odměna za tři hlavní úkony právní služby á 500 Kč podle §9 odst. 2 a §7 bod 2
vyhl. č. 177/1996 Sb. a ke každému úkonu náhrada hotových výdajů á 300 Kč podle §13
odst. 2, 3 cit. vyhlášky. Součástí nákladů je i daň z přidané hodnoty z úhrnu výše uvedených
částek ve výši 456 Kč (§57 odst. 2 s. ř. s.). Celkově tak byla na nákladech řízení přiznána částka
2856 Kč. Tato částka bude Nejvyšším správním soudem vyplacena jmenované do dvou měsíců
po právní moci tohoto rozhodnutí na účet č. 1928497389/0800 v.s. 181694. Náklady právního
zastoupení žalobce nese stát (§60 odst. 4 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 19. února 2010
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu