ECLI:CZ:NSS:2010:3.ADS.25.2009:53
sp. zn. 3 Ads 25/2009 - 53
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: P. K.,
zastoupeného Mgr. Marií Klinerovou, advokátkou se sídlem V Jámě 1, Praha 1, proti žalované:
Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, o přezkoumání
rozhodnutí žalované ze dne 19. 10. 2007, č. j. x, o kasační stížnosti žalované proti rozsudku
Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 12. 2008, č. j. 42 Cad 59/2008 – 29,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalovaná (dále též „stěžovatelka“) podala včas kasační st ížnost proti rozsudku
Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 12. 2008 č. j. 42 Cad 59/2008 - 29,
kterým bylo pro nezákonnost zrušeno její rozhodnutí uvedené v záhlaví, věc jí byla vrácena
k dalšímu řízení a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení.
Z napadeného soudního rozhodnutí vyplývá, že žalobce se žalobou domáhal
přezkoumání zákonnosti shora uvedeného rozhodnutí žalované, kterým mu žalovaná podle §29
písm. a) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, a podle Dohody
mezi Československou republikou a Svazem sovětských socialistických republik o sociálním
zabezpečení (dále jen „Dohoda“), uveřejněné pod č. 116/1960 S b., přiznala starobní důchod
ve výši 2240 Kč, přičemž od ledna 2007 náleží žalobci starobní důchod ve výši 2384 Kč měsíčně.
Žalobce označil část rozhodnutí za nesrozumitelnou, nejasnou a zmatečnou. O s tarobní důchod
požádal společně se svojí manželkou a zjistil, že kromě VPZ, které činí u ženy 64,5 %,
a odpracovaných let – 43 roků, mají naprosto totožný starobní důchod. Žalobce uvedl,
že celý život pracoval jako lékař, později jako primář traumatologického oddělení,
a jeho manželka jako učitelka. Domnívá se, že s 53 odpracovanými roky a vysokoškolským
vzděláním, starobní důchod českého občana není jistě 2240 Kč. Žalobce v Ruské federaci pobíral
důchod a po příchodu do České republiky se tohoto důchodu vzdal a požádal o důchod v České
republice. Vyměřený důchod nepokrývá ani náklady na bydlení, veškeré náklady m usí hradit
dcera, která žije v České republice.
Žalovaná ve vyjádření k žalobě navrhla její zamítnutí. Odkázala především na čl. 5 odst. 1
Dohody, podle něhož se občanům, kteří přesídlili z území jedné smluvní strany na území druhé
smluvní strany a po přesídlení pracovali, vyměřují důchody a jiné dávky z výdělku dosaženého
v zemi, do níž přesídlili. Podle čl. 5 odst. 2 Dohody se občanům, kteří přesídlili z území jedné
smluvní strany na území druhé smluvní strany a po přesídlení nep racovali, vyměří důchody
a jiné dávky z průměrného měsíčního výdělku zaměstnanců obdobného oboru a kvalifikace
ke dni přiznání důchodu nebo jiné dávky v zemi, do níž přesídlili. Stejně se postupuje
při výpočtech důchodu a jiných dávek u občanů, kteří přesídlili z jedné země do druhé
po přiznání důchodu nebo jiné dávky. Žalovaná vycházela z toho, že žalobce po přesídlení
na území České republiky pracoval a při výpočtu výše důchodu proto vycházela z čl. 5 odst. 1
Dohody a stanovila výši důchodu s přihlédnutím pouze k vyměřovacím základům (výdělkům)
v jednotlivých letech po přesídlení do České republiky. Přestože do doby pojištění byla žalobci
započtena doba zaměstnání v Ruské federaci i v České republice, vzhledem k nízkým
vyměřovacím základům v jednotlivých kalendářních letech po přesídlení do České republiky
nebyla při výpočtu dosažena ani procentní výměra starobního důchodu, která v souladu s §33
odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb. činí nejméně 770 Kč. Žalovaná tedy vyměřila žalobci důchod
ve výši 2240 Kč, který je tvořen ze základní výměry starobního důchodu a je pro všechny
důchodce stejná, ve výši 1470 Kč, a z procentní výměry ve výši 770 Kč.
Krajský soud ze správního spisu žalované ze sdělení Penzijního fondu Ruské federace
zjistil, že žalobci byl v Ruské federaci přiznán starobní důchod od 6. 5. 1991 a od 1. 5. 2006
mu byla z důvodu přesídlení do České republiky výplata důchodu na území Ruské federace
zastavena. Zjistil dále, že žalobci bylo vydáno Policií České republiky, Oblastním ředitelstvím
cizinecké a pohraniční policie v Ústí nad Labem, oddělením cizinecké policie Teplice, povolení
k trvalému pobytu, které nabylo právní moci dne 1. 3. 2006.
Krajský soud vyslovil nesouhlas s názorem žalované, že v projednávané věci
se má aplikovat čl. 5 odst. 1 Dohody , protože podle jeho názoru se na tuto věc vztahuje čl. 5
odst. 2 Dohody. Rozhodnou skutečností pro aplikaci konkrétní právní úpravy
totiž není skutečnost, zda žalobce po přesídlení do České rep ubliky pracoval či nikoliv,
ale rozhodující je skutečnost, že žalobce přesídlil do České republiky až po přiznání starobního
důchodu. V čl. 5 odst. 2 druhé větě Dohody je uvedeno, že u občanů, kteří přesídlili z jedné země
do druhé po přiznání důchodu nebo jiné dávky, se při stanovení výdělku při přiznávání důchodu
postupuje stejně jako u občanů, kteří přesídlili z území jedné smluvní strany na území druhé
smluvní strany a po přesídlení nepracovali. Skutečnost, že žalobce pracoval i po přiznání
starobního důchodu, a to v domovské zemi i po přesídlení do České republiky, a dosahoval
výdělků, nemůže mít vliv na stanovení vyměřovacího základu pro stanovení výše starobního
důchodu. K výdělkům dosahovaným po přiznání starobního důchodu není možné při stanovení
vyměřovacího základu pro stanovení výše starobního důchodu přihlížet. Není možné považovat
za jediné kritérium pro určení postupu pro stanovení výdělku při přiznání důchodu občanům,
kteří přesídlili do České republiky z Ruské federace, skutečnost, zda žadatel po přesídlení
do České republiky pracoval či nikoliv, neboť pak by speciální úprava pro osoby, které přesídlily
po přiznání důchodu, pozbývala jakéhokoli významu. Podle sdělení Penzijního fondu Ruské
federace byl starobní důchod žalobci přiznán již ode dne 6. 5. 1991 a rozhodnutí o trvalém
pobytu žalobce nabylo právní moci dne 1. 3. 2006. Z toho podle názoru krajského soudu
jasně vyplývá, že žalobce přesídlil do území České republiky až po přiznání starobního důchodu.
Krajský soud tedy dospěl k závěru, že žalovaná se dopustila nezákonnosti, když při stanovení
výdělku při přiznávání důchodu použila nesprávné ustanovení Dohody, čímž došlo z její strany
k nesprávnému stanovení výše starobního důchodu žalobce. Krajský soud proto napadené
rozhodnutí pro nezákonnost podle §78 odst. 1, 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(dále jen „s. ř. s.“) zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud zjistil ze spisu žalované, že žalobce byl v České republice
společníkem firmy MGS Company, s. r. o., a tento vztah byl ukončen ke dni 28. 2. 2006.
Dále z tohoto spisu zjistil, že žalobci bylo výše citovaným rozhodnutím Policie České republiky
vydáno povolení k trvalému pobytu na území České republiky; toto rozhodnutí nabylo právní
moci dne 1. 3. 2006.
Stěžovatelka podala kasační stížnost z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.,
tedy pro nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení.
Stěžovatelka uvedla, že nesdílí právní názor, kterým byl krajský soud veden
ve svém rozhodnutí. Podstatou sporu je aplikace čl. 5 Dohody, konkrétně jeho odstavce 2 věty
druhé, která je podle názoru stěžovatelky účelově vytržena z kontextu. Z dikce čl. 5 Dohody
je zcela zřejmé, že v Dohodě je uplatněn princip přesídlení spolu se zkoumáním, zda -li přesídlivší
občan pracuje či nepracuje. Toto posouzení je nezbytné pro posouzení dalších kroků ve shodě
s Dohodou. V prvním případě se totiž zohledňují výdělky dosažené v zaměstnání v zemi
přesídlení a ve druhém případě se přihlíží k průměrnému měsíčnímu výdělku zaměstnance
obdobného oboru i kvalifikace ke dni přiznání důchodu nebo jiné dávky v zemi, do níž přesídlil.
Lze tak vysledovat, že čl. 5 Dohody staví na roveň státní o bčany i občany, kterým byl
před přesídlením v domovské zemi přiznán důchod. Jediné, co čl. 5 Dohody rozlišuje je,
zda-li tuto občané po přesídlení pracovali. Pokud by se z tohoto posouzení měli vyvázat občané,
kteří přesídlili po přiznání důchodu, zajisté by Dohoda na tyto případy pamatovala
svým konkrétním ustanovením. Že tomu tak není dosvědčuje právě čl. 5 odst. 2 věta druhá,
která jasně a konkrétně určuje postup při přepočtu důchodu, pokud přesídlivší občan,
kterému byl přiznán důchod před přesídlením, nepracoval, protože pokud takový občan pracoval,
není třeba zjišťovat průměrný měsíční výdělek zaměstnance oboru a kvalifikace ke dni p řiznání
důchodu, neboť výdělek pracujícího občana je znám za předpokladu, že jeho činnost podléhá
nemocenskému, a následně důchodovému pojištění, což v projednávané věci zpochybněno
nebylo. Účastník ze své činnosti odváděl pojistné do státního roz počtu České republiky
a za jeho činnost mu náleží, stejně jako občanu České republiky, kterému je účastník podle čl. 2
Dohody postaven na roveň, i dávka důchodového pojištění podle zákona o důchodovém
pojištění. Právě tato situace je vyřešena čl. 5 odst. 1 Dohody. Stěžovatelka je toho názoru,
že právní názor, kterým ji krajský soud zavázal, není správný a odp oruje čl. 5 Dohody.
Příčinu lze shledat v jednom z faktorů ovlivňujících výši důchodové dávky, a to ve výši
dosahovaného příjmu, která nebyla účastníky zpochybněna.
Stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud, vázán rozsahem a důvody kasační stížnosti, když neshledal vady,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti, posoudil kasační stížnost
takto:
Nejvyšší správní soud se ztotožňuje jak se stěžovatelkou, tak s krajským soudem v tom,
že v projednávané věci je třeba aplikovat čl. 5 Dohody, který zní
takto:
1. Občanům, kteří přesídlil z území jedné smluvní strany na území druhé smluvní strany a po přesídlení
pracovali, vyměřují se důchody a jiné dávky z výdělku dosaženého v zaměstnání v zemi, do níž přesídlili.
2. Občanům, kteří přesídlili z území jedné smluvní strany na území druhé smluvní strany a po přesí dlení
nepracovali, vyměří se důchody a jiné dávky z průměrného měsíčního výdělku zaměstnanců obdobného
oboru a kvalifikace ke dni přiznání důchodu nebo jiné dávky v zemi, do níž přesídlili. Stejně se postupuje
při výpočtech důchodu a jiných dávek u občanů, kteří přesídlili z jedné země do druhé po přiznání
důchodu nebo jiné dávky.
V projednávané věci se jedná o posouzení a rozhodnutí otázky, zda na žalobce aplikovat
odstavec 1 nebo odstavec 2 čl. 5 Dohody. Ze znění tohoto ustanovení je nepochybné, že klíčo vý
je výklad pojmu „přesídlení“. Jestliže by totiž žalobce v České republice pracoval
před přesídlením, pak by se na něj odstavec 1 nevztahoval; pokud by v České republice pracoval
po přesídlení, pak by se něj odstavec 1 vztahoval. Stěžovatelka se výkladem tohoto pojmu
nezabývala; lze však dovodit, že přesídlením chápala faktický stav, tedy přestěhování žalobce
z Ruské federace do České republiky.
Výkladem pojmu „přesídlení“ ve smyslu čl. 5 Dohody se zabýval Nejvyšší správní soud.
V rozsudku ze dne 20. 5. 2010 č. j. 6 Ads 56/2009 - 52, dostupném na www.nssoud.cz, uzavřel,
že přesídlení ve smyslu Dohody nastává nejdříve dnem vydání sou hlasu s tímto přesídlením
podle čl. II Protokolu k Dohodě; za souhlas je třeba považovat povolení k trvalému pobytu
podle §66 a násl. zákona č. 326 /1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky. Třetí senát
Nejvyššího správního soudu neshledal důvod se od tohoto právního názoru odchýlit.
Jak je shora uvedeno, v projednávané věci pracovní činnost žalobce byla ukončena dnem
28. 2. 2006 a rozhodnutí o povolení k trvalému pobytu nabylo právní moci dnem 1. 3. 2006.
Z toho plyne, že není správný právní názor, že žalobce po přesídlení pracoval (čl. 5 odst. 1
Dohody), protože žalobce pracoval ještě před přesídlením a po přesídlen í již nepracoval.
V projednávané věci tedy nelze aplikovat čl. 5 odst. 1 Doho dy, jak se domnívá stěžovatelka,
a na výpočet důchodu žalobce skutečně dopadá čl. 5 odst. 2 Dohody, byť z jiných důvodů,
než krajským soudem uvedených. Samotná změna odůvodnění však není důvodem pro zrušení
napadeného rozsudku.
Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1
s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti bylo rozhodnuto podle §60 odst. 1, 2 s. ř. s.
Stěžovatelka nebyla ve věci úspěšná a žalobci v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. června 2010
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu