ECLI:CZ:NSS:2010:3.ADS.40.2010:80
sp. zn. 3 Ads 40/2010 - 80
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava
Vlašína a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: Ing. R.
R., zastoupeného Mgr. Dagmar Rezkovou Dřímalovou, advokátkou se sídlem Muchova 9/223,
Praha 6, proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu
1, Praha 2, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 2. 2008, č. j. 2007/56969-442, o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 8. 2009,
č. j. 2 Cad 50/2008 – 40,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovené advokátce žalobce Mgr. Dagmar Rezkové Dřímalové se p ř i z n á v á
odměna za zastupování ve výši 2400 Kč. Tato částka bude jmenované vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu do 2 měsíců od právní moci tohoto rozhodnutí. Náklady
právního zastoupení žalobce nese stát.
Odůvodnění:
Žalobce (dále též „stěžovatel“) se včas podanou kasační stížností domáhá zrušení
shora označeného rozsudku Městského soudu v Praze, jímž byla zamítnuta jeho žaloba
proti rozhodnutí žalovaného. Rozhodnutím žalovaného ze dne 27. 2. 2008, č. j. 2007/56969-442
bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Úřadu práce v Olomouci
(dále též „úřad práce“) č. j. OLA-7512/2007-DM ze dne 25. 7. 2007, kterým nebyl zařazen
do evidence uchazečů o zaměstnání ode dne 18. 6. 2007 s ohledem na ust. §25 odst. 1 písm. a)
a odst. 3 písm. a) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti (dále též „zákon č. 435/2004 Sb.“).
Z napadeného rozhodnutí žalovaného se podává, že dne 18. 6. 2007 požádal žalobce
o zprostředkování zaměstnání úřad práce, avšak již předtím písemným podáním
ze dne 12. 12. 2006 sdělil úřadu práce vznik pracovního poměru u společnosti
OBCHOD-EFEKT, s.r.o. od 12. 12. 2006 v pracovním zařazení „generálně generální manager“,
proto s ním dne 17. 7. 2007 bylo zahájeno správní řízení ve věci nezařazení žalobce do evidence
uchazečů o zaměstnání z důvodů nesplnění podmínek dle ust. §25 odst. 1 písm. a) zákona
č. 435/2004 Sb. Po zahájení správního řízení žalobce úřadu práce sdělil, že pracovní poměr
mu u společnosti OBCHOD-EFEKT, s.r.o. nevznikl, což však nedoložil, neboť úřadu práce
předložil pouze tvrzení, ve kterém uvedl a písemně stvrdil, že pracovní poměr u této společnosti
nevznikl, přestože jak z výpisu obchodního rejstříku vyplývá, žalobce jako jednatel
této společnosti byl vymazán z obchodního rejstříku k 29. 11. 2000 a od této doby je jediným
jednatelem a společníkem paní I. V. Potvrzení oprávněného pracovníka k jednání za společnost
OBCHOD-EFEKT, s.r.o však žalobce nedoložil, přestože byl k tomu vyzván.
V žalobě žalobce odkázal na vybraná ustanovení zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu,
(dále též „správní řád“) a namítal, že dne 18. 6. 2007 předložil potvrzení o tom,
že není v pracovním poměru ke společnosti OBCHOD-EFEKT, s.r.o. Není tedy pravdou,
že by nedoložil, že tento pracovní poměr byl ukončen, a pokud to úřadu práce nepostačovalo,
měl si vlastním šetřením podklady pro vydání rozhodnutí opatřit.
Městský soud v Praze uvedl, že námitka žalobce stran porušení správního řádu
není důvodná, neboť §142 zákona č. 435/2004 Sb. vyjmenovává jednotlivá ustanovení
tohoto zákona, na které se vztahuje správní řád. Mezi těmito ustanoveními není §25 a §27
zákona č. 435/2004 Sb. V evidenci uchazečů o zaměstnání nemůže být osoba uvedená v §25
zákona č. 435/2004 Sb. a osoba, která žádá o zařazení do evidence uchazečů o zaměstnání,
je pak povinna podle §27 odst. 2 zákona č. 435/2004 Sb. rozhodné skutečnosti pro zařazení
do evidence uchazečů o zaměstnání dosvědčit. Jestliže tedy žalobce oznámil úřadu práce přípisem
ze dne 12. 12. 2006, že téhož dne vznikl jeho pracovní poměr u společnosti
OBCHOD-EFEKT, s.r.o v pracovním zařazení „generálně generální manager“ a pokud žádal
o zprostředkování zaměstnání ode dne 18. 6. 2007, musel by doložit potvrzením podepsaným
oprávněnou osobou společnosti OBCHOD-EFEKT, s.r.o, že tento pracovní poměr
vůbec nevznikl anebo byl ukončen před podáním žádosti o zprostředkování zaměstnání,
tedy před 18. 6. 2007. Potvrzení předložené dne 10. 7. 2007 úřadu práce není potvrzením
o neexistenci pracovněprávního vztahu, neboť není vydáno oprávněným pracovníkem
společnosti OBCHOD-EFEKT, s.r.o. Potvrzení, že pracovní poměr nevznikl, bylo vypracováno
a podepsáno pouze žalobcem, přestože žalobce není statutárním orgánem uvedené společnosti,
neboť jakožto statutární orgán – jednatel byl vymazán dne 29. 11. 2000. Žalobce tak uvedené
potvrzení nebyl oprávněn vydat a je pouze jeho tvrzením. Statutárním orgánem oprávněným
k vydání potvrzení byla od 20. 3. 2004 A. V. a od 15. 5. 2004 též M. S. Jestliže tedy žalobce
neprokázal ke dni podání žádosti o zprostředkování zaměstnání neexistenci pracovního poměru,
který dle jeho tvrzení z 12. 12. 2006 měl téhož dne u uvedené společnosti vzniknout, musel úřad
práce vycházet z toho, že žalobce nedoložil splnění podmínky pro zařazení uchazeče o
zaměstnání podle §25 odst. 1 písm. a) zákona č. 435/2004 Sb. Soud proto z těchto důvodů
rozhodl tak, že žalobu jako nedůvodnou zamítl podle §78 odst. 7 s. ř. s.
Důvody kasační stížnost podřadil stěžovatel pod ust. §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
Stěžovatel v podání převážně dehonestujícího obsahu ze dne 8. 8. 2009 označeném
jako „Preambule“ ocitoval §142 zákona č. 435/2004 Sb. a §26 odst. 3 téhož zákona a dovodil,
že se na projednávanou věc vztahují pravidla o správním řízení, tedy i na prokazování skutečností
rozhodných pro vedení evidence uchazečů o zaměstnání. Stěžovatel dále obecně odkázal na §2
odst. 4, §3, §4 odst. 2, §6 odst. 2, §36 odst. 3, §50 odst. 3 správního řádu, tyto odkazy proložil
urážkami soudce Mgr. Tichého a dospěl k závěru, že se soud nevypořádal s uvedenými
„odvolacími důvody“. Z uvedeného podání lze dále uchopit námitku, že soud nepřihlédl k tomu,
že správní orgán neuvedl, podle kterého zákona mohl po stěžovateli chtít doklady o existenci
či neexistenci jeho pracovního poměru.
V doplnění kasační stížnosti ze dne 19. 8. 2009 stěžovatel upozornil na nesprávné číslo
jednací rozhodnutí úřadu práce a doby, kdy měl být stěžovatel veden v evidenci uchazečů
o zaměstnání. Dále namítal, že není pravdou, že by neosvědčil neexistenci pracovněprávního
vztahu ke společnosti OBCHOD-EFEKT, s.r.o. Ke své žádosti o zprostředkování zaměstnání
totiž předložil dne 10. 7. 2007 potvrzení o zaměstnání, kde uvedl, že mu pracovní poměr nevznikl
a uvedené stvrdil svým podpisem, tj. stejným způsobem, jakým v rámci předchozí evidence
oznámil, že není v žádném pracovněprávním vztahu. Pokud toto potvrzení nepostačovalo,
měl si úřad práce a žalovaný opatřit pro vydání rozhodnutí podklady, provést důkazy potřebné
ke zjištění stavu věci a před vydáním rozhodnutí dát stěžovateli možnost vyjádřit
se k takto opatřeným podkladům pro rozhodnutí. Úřad práce a žalovaný pouze konstatoval,
že stěžovatel neprokázal skončení svého pracovního poměru ve společnosti
OBCHOD-EFEKT, s.r.o., aniž by tuto skutečnost ověřil či vyvrátil dotazem např. u příslušné
správy sociálního zabezpečení, finančního úřadu apod. Podle stěžovatele se konečně soud
nevypořádal se všemi skutečnostmi a tvrzeními jím uváděnými v podané žalobě, zejména
pak s tvrzeními v tom směru, že ze strany žalovaného došlo k porušení správního řádu a zákona
č. 435/2004 Sb.
Stěžovatel proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek Městského soudu v Praze
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Ve vyjádření ke kasační stížnosti se žalovaný ztotožnil se závěry Městského soudu v Praze
a poukázal na §27 odst. 2 zákona č. 435/2004 Sb. Žalovaný je toho názoru, že pokud žadatel
o zprostředkování zaměstnání úřadu práce skutečnosti rozhodné pro zařazení nebo vedení
v evidenci uchazečů o zaměstnání neosvědčil, úřad práce oprávněně vydal rozhodnutí
o jeho nezařazení do evidence uchazečů o zaměstnání. Osvědčovací povinnost stěžovatele
v daném případě vychází z hmotněprávní úpravy obsažené v zákoně č. 435/2004 Sb.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a stěžovatel v ní namítá důvody
podle §103 odst. 1 písm. b) a d) s. ř. s.; rozsahem a důvody kasační stížnosti je Nejvyšší správní
soud podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán. Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady
podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu uplatněných stížních
bodů a po posouzení věci dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud předně nepovažuje za důvodnou námitku stěžovatele podle §103
odst. 1 písm. d) s. ř. s. spočívající v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí Městského soudu v Praze,
in concreto v tvrzení stěžovatele, že se soud nevypořádal s argumentací o porušení správního
řádu. Soud se v odůvodnění rozhodnutí vyjádřil k procesnímu postupu žalovaného
a mimo jiné též k jeho námitkám týkajícím se vztahu zákona č. 435/2004 Sb. a správního řádu
a ke všem dalším procesním aspektům, na nějž stěžovatel upozorňoval v žalobě.
Městský soud v Praze se taktéž dostatečně přezkoumatelným způsobem zabýval
žalobními námitkami stěžovatele ve vztahu k porušení zákona č. 435/2004 Sb,
přičemž tato námitka nepřezkoumatelnosti rozsudku se jeví spíše jako subjektivní nesouhlas
stěžovatele s důvody uvedenými v rozsudku soudu, nikoliv s jejich nedostatkem samotným.
Z napadeného rozsudku vyplývá, že v záhlaví jsou jednoznačně identifikováni účastníci
řízení. Z odůvodnění rozsudku je jednoznačně patrné, jaké rozhodnutí žalovaného soud
přezkoumal. Za tohoto stavu věci nelze v uvedení chybného údaje identifikujícího prvoinstanční
rozhodnutí v odůvodnění napadeného rozsudku a v jiných překlepech spatřovat bez dalšího
nepřezkoumatelnost tohoto rozsudku (navíc částečně výskyt zjevné chyby v psaní - identifikace
prvoinstančního rozhodnutí soud opravil dne 5. 10. 2009).
Stěžovatel rovněž uplatnil v kasační stížnosti řadu námitek, které jsou obecnými tvrzeními
či citací právních předpisů – správního řádu bez toho, aby poukázal na konkrétní pochybení
správního orgánu a soudu. K tomu je třeba podotknout, že kasační námitky musí zpravidla
zahrnovat jak skutkové, tak právní důvody, pro něž stěžovatel považuje rozhodnutí soudu
za nezákonné. Stěžovatel tak musí vylíčit, k jakým konkrétním vadám došlo podle jeho názoru
v řízení před správním orgánem či před soudem, jakými blíže určenými vadami trpí
podle něj rozhodnutí soudu, v čem přesně spatřuje stěžovatel nesprávné posouzení právní otázky
soudem apod. (srovnej usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 2. 2006,
č. j. 1 Azs 9/2006 - 41, www.nssoud.cz, či rozsudek ze dne 23. 10. 2003, č. j. 2 Azs 9/2003 - 40,
publikovaný pod č. 113/2004 Sb. NSS). Pouhá paragrafová či slovní citace některého zákonného
ustanovení jako stížní bod neobstojí a je pro soud irelevantní. Jelikož stěžovatel svá tvrzení
nikterak blíže nekonkretizoval, nemohl se Nejvyšší správní soud těmito neurčitými tvrzeními
zabývat.
Se stěžovatelem lze souhlasit potud, že pokud podle §26 odst. 3 zákona č. 435/2004 Sb.
nesplňuje fyzická osoba podmínky pro zařazení do evidence uchazečů o zaměstnání, úřad práce
o této vydá rozhodnutí, přičemž se aplikuje správní řád (§142 zákona č. 435/2004 Sb.). Závěry
Městského soudu v Praze ostatně nejsou s tímto východiskem v rozporu, v projednávané věci
je však jádrem námitek stěžovatele otázka, zda povinnosti stanovené v §27 uvedeného zákona
sdílí i správní orgány, a to ve smyslu opatřování podkladů pro vydání rozhodnutí.
Podle §27 odst. 2 č. 435/2004 Sb., první věty, skutečnosti rozhodné pro vedení
v evidenci uchazečů o zaměstnání osvědčuje uchazeč o zaměstnání úřadu práce při podání
žádosti o zprostředkování zaměstnání; změny těchto skutečností, s výjimkou nástupu
do zaměstnání a výkonu činností uvedených v §25 odst. 3, je povinen oznámit nejpozději
do 8 kalendářních dnů.
Skutečnosti rozhodné pro vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání musí tedy osvědčit
uchazeč o zaměstnání úřadu práce při podání žádosti o zprostředkování zaměstnání. Například
skončení svého pracovního poměru a dohody o pracovní činnosti (předchozího zaměstnání)
prokazuje občan úřadu práce potvrzením o zaměstnání (zápočtovým listem). Skončení
služebního poměru prokazuje občan potvrzením o výkonu služby. V případě, že zaměstnavatel
nevydal svému zaměstnanci potvrzení o zaměstnání, prokazuje občan skončení zaměstnání
podle zákoníku práce jinými písemnými doklady jako např. dohodou o rozvázání pracovního
poměru, výpovědí a dalšími. Krajní formou osvědčování je čestné prohlášení osoby o ukončení
pracovního poměru, event. i o dalších skutečnostech, které fyzická osoba nemůže při první
návštěvě na úřadu práce doložit a jsou rozhodné pro její zařazení do evidence uchazečů
o zaměstnání.
Nejvyšší správní soud musí zdůraznit, že pro posouzení souladu zápisu uchazeče
o zprostředkování zaměstnání do příslušné evidence se zákonem je logicky rozhodující,
aby stěžovatel jako uchazeč o zaměstnání od samého počátku splňoval zákonné podmínky.
Pokud tedy byl úřadu práce z jeho úřední činnosti znám pracovní poměr stěžovatele
u společnosti OBCHOD-EFEKT, s.r.o., a to na základě oznámení stěžovatele ze dne
12. 12. 2006, správní orgány zcela správně vyšly z této skutečnosti tvrzené stěžovatelem
a požadovaly osvědčení o ukončení tohoto pracovního poměru či o tom, zda vůbec vznikl,
na což stěžovatel v rozporu se svým oznámení ze dne 12. 12. 2006 nově poukazoval.
Skutečnosti zjištěné z obsahu spisu vyvolávají dojem, že si stěžovatel v řízení
před správními orgány zcela neuvědomoval či zlehčoval význam tvrzení a následně průkazu
o pracovně právních vztazích ve spojitosti s vedením evidence uchazečů o zaměstnání. Podstatné
však je, že žadatel o zařazení do evidence rozhodné skutečnosti „ o s v ě d ču je “ , nepostačí pouhé
tvrzení, ale je nutno tyto skutečnosti vlastní aktivitou relevantně doložit a popsat, aniž by k jejich
prokázání byl povolán z úřední povinnosti cestou přímé intervence správní orgán, jak se patrně
domníval stěžovatel v kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud se dále ztotožňuje se závěry žalovaného i Městského soudu
v Praze, jenž přesvědčivě vyložil, proč potvrzení předložené dne 10. 7. 2007 úřadu práce
není potvrzením o neexistenci pracovněprávního vztahu, neboť nebylo vydáno statutárním
orgánem uvedené společnosti či jinou zmocněnou osobou, ale toliko stěžovatelem,
který tak požadovanou skutečnost v řízení neosvědčil. Při jednání dne 26. 6. 2007 byl vyzván
k doložení potvrzení o době trvání pracovního poměru s vyznačeným průměrným výdělkem
mimo jiné u firmy OBCHOD-EFEKT, s.r.o., ovšem při jednání dne 10. 7. 2007 předložil pouhý
nevyplněný doklad o výdělku s vlastní poznámkou, že pracovní poměr mu nevznikl. Při dalším
jednání dne 23. 7. 2007 uvedl, že ke dni podání žádosti o zařazení do evidence nebyl v pracovním
a jiném poměru ve vztahu ke společnosti OBCHOD-EFEKT, s.r.o., tuto skutečnost opětovně
neosvědčil. K tomu Nejvyšší správní soud dodává, že od posledního jednání se stěžovatelem
do vydání rozhodnutí neučinil správní orgán žádný úkon ani do spisu nezařadil jakékoli další
podklady, s nimiž by se nemohl stěžovatel seznámit a jeho výtka ve smyslu §36 odst. 3 správního
řádu je tak nedůvodná.
Nejvyšší správní soud uzavírá, že rozsudek Městského soudu v Praze netrpí vadou
podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) a d) s. ř. s. a kasační stížnost proto podle §110 odst. 1
s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný měl ve věci úspěch,
nevznikly mu však náklady řízení o kasační stížnosti přesahující rámec jeho běžné úřední činnosti.
Soud mu proto právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.).
Ustanovené zástupkyni stěžovatele náleží v souladu s §11 písm. d) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní
tarif), odměna za jeden úkon právní služby učiněný v řízení o kasační stížnosti (podání kasační
stížnosti) ve výši 2100 Kč, a dále náhrada hotových výdajů ve výši paušální částky 300 Kč
za jeden úkon právní služby podle §13 odst. 3 cit. vyhlášky, celkem tedy 2400 Kč. Vzhledem
k tomu, že stěžovatele zastupovala již v řízení před městským soudem, Nejvyšší správní soud
nepřiznal advokátce odměnu za převzetí a přípravu zastoupení. Uvedená částka bude vyplacena
z účtu Nejvyššího správního soudu do 2 měsíců od právní moci tohoto rozsudku. Náklady
právního zastoupení stěžovatele nese dle ust. §60 odst. 4 s. ř. s. stát.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 5. května 2010
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu