ECLI:CZ:NSS:2010:3.ADS.65.2010:231
sp. zn. 3 Ads 65/2010 - 231
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy
a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobce: V. P.,
proti žalovanému: Magistrát města Pardubice, se sídlem nám. Republiky 12, Pardubice,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v
Pardubicích ze dne 29. 4. 2010, č. j. 52 Ca 17/2008 – 218,
takto:
Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 29. 4. 2010,
č. j. 52 Ca 17/2008 – 218, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností žalobce (dále jen „stěžovatel“) brojí proti usnesení
Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen „krajský soud“), ze dne
29. 4. 2010, č. j. 52 Ca 17/2008 – 218, kterým byl zamítnut jeho návrh na ustanovení zástupce
pro řízení o kasační stížnosti proti usnesení krajského soudu ze dne 11. 6. 2008,
č. j. 52 Ca 17/2008 – 59.
Krajský soud byl v tomto řízení povinen v souladu s předchozím zrušujícím rozsudkem
Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 1. 2010, č. j. 3 Ads 78/2009 – 172 povinen opětovně
posoudit, zda jsou aktuálně dány podmínky pro ustanovení zástupce stěžovateli pro řízení
o kasační stížnosti podané dne 4. 7. 2008 proti citovanému usnesení krajského soudu ze dne
11. 6. 2008, č. j. 52 Ca 17/2008 – 59. Napadeným usnesením krajský soud návrh stěžovatele
na ustanovení zástupce z řad advokátů pro řízení o kasační stížnosti v předmětné věci zamítl.
V odůvodnění uvedl, že z potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech zjistil,
že stěžovatel pobírá pouze dávky pomoci v hmotné nouzi (příspěvek na živobytí ve výši
2727 Kč) a dávky státní sociální podpory, konkrétně příspěvek na dítě a sociální příplatek ve výši
5043 Kč. Dále krajský soud shledal, že stěžovatel nevlastní žádný movitý ani nemovitý majetek,
má vyživovací povinnost ke dvěma nezletilým nezaopatřeným dětem. Jiné další okolnosti
jako např. výdaje na nájem, léky, dluhy apod. stěžovatel neuvedl. Osvobození od soudních
poplatků je možné jen pokud to odůvodňují poměry stěžovatele, které si přitom posuzují
i ve vztahu k poměrům v jeho rodině. Krajský soud jako referenční kritérium k hodnocení
možností stěžovatele splnit poplatkovou povinnost použil částku životního minima stanovenou
§2 zákona č. 110/2006 Sb. Z toho následně určil, že částka životního minima pro žalobce
a jeho děti činí částku 7090 Kč měsíčně. Dle vyjádření stěžovatele je měsíční příjem jeho ro diny
7770 Kč (příspěvek na živobytí a dávky státní sociální podpory). Krajský soud z vyjádření Úřadu
městské části Praha 4 ze dne 16. 4. 2010 zjistil, že k tomu stěžovatel dostává pravidelně
od září 2009 (s výjimkou ledna 2010) také dávku pomoci v hmotné nouzi – doplatek na bydlení
ve výši v rozmezí 1033 – 2251 Kč měsíčně, což činí průměrnou výši měsíční dávky 1695, 83 Kč.
Celkový průměrný měsíční příjem stěžovatele a jeho dětí tak činí 9465, 83 Kč. Z toho krajský
soud dále dovodil, že tato částka převyšuje životní minimum stěžovatele a s ním posuzovaných
osob o téměř 2400 Kč. Navíc, stěžovatel ani v žádosti o ustanovení právního zástupce
ani v potvrzení neuvedl žádné mimořádné výdaje, ke kterým by měl soud přihlédnout. Krajský
soud posuzoval, jakou finanční částku by stěžovatel vynaložil v řízení o kasační stížnosti.
Jelikož se jedná o řízení ve věcech dávkách pomoci v hmotné nouzi (byť o přezkum procesního
rozhodnutí o pořádkové pokutě), je stěžovatel osvobozen od soudního poplatku. Stran odměny
advokáta uvedl, že by advokátu dle advokátního tarifu byla zřejmě přiznána odměna za jeden
úkon právní služby (příprava a převzetí věci) v hodnotě 500 Kč plus paušální náhrada hotových
výdajů 300 Kč, tedy celkem 800 Kč, eventuálně plus částka DPH ve výši 160 Kč. S ohledem
na uvedený propočet krajský soud dospěl k závěru, že poměry stěžovatele nejsou takové,
aby odůvodňovaly využití mimořádného institutu osvobození od soudních poplatků.
Podle krajského soudu tak bylo v silách stěžovatele, aby uhradil náklady právního zastoupení.
Proto krajský soud nevyhověl návrhu stěžovatele a neustanovil mu advokáta pro řízení o kasační
stížnosti.
V kasační stížnosti proti napadenému usnesení krajského soudu stěžovatel uvedl,
že nesouhlasí s tím, že pro ustanovení zástupce nejsou na jeh o straně splněny podmínky.
Jeho příjmy tvoří pouze dávky státní sociální podpory a dávky hmotné nouze, přičemž
však krajský soud dávky prokazatelně vydané na náklady na b ydlení započítává jako nadprůměr,
resp. částku, o kterou je převýšena zákonem určená tzv. hmotná nouze, a tvrdí že stěžovatel
má příjem vyšší o 2400 Kč. Krajský soud však nevzal v úvahu, že po úhradě nezbytně nutných
nákladů na bydlení měsíčně zůstává stěžovateli jen částka hmotné nouze, která byla od ledna 2010
u osoby invalidní ve III. stupni invalidity snížena na existenční minimum. Kromě toho dávky
již nebyly po dobu 3 let valorizovány, o čemž svědčí písemnosti od MPSV. Postup krajského
soudu je podle stěžovatele nespravedlivý a nemravný, neboť nevychází ze všech faktů.
Z těchto důvodů navrhl zrušení napadeného usnesení včetně usnesení ze dne 11. 6. 2008,
č. j. 52 Ca 17/2008 – 59.
Ze spisu vyplývá, že ÚMČ Praha 4 sdělil krajskému soudu k jeho žádosti přípisem ze dne
16. 4. 2010, že stěžovatel je příjemce dávek pomoci v hmotné nouzi od měsíce ledna 2009,
když pobírá příspěvek na živobytí, doplatek na bydlení a jednorázové dávky mimořádné okamžité
pomoci. Doplatek na bydlení byl dle zákona stěžovateli vyplácen až po měsíci, za který náleží.
Z údajů poskytnutých ÚMČ Praha 4 vyplývá, že stěžovatel pobíral příspěvek na živobytí ve výši
3599 Kč od měsíce ledna do března 2009, v dubnu 2009 ve výši 3934 Kč, v květnu ve výši
4645 Kč a od června do října 2009 ve v ýši 5066 Kč. V listopadu 2009 byl stěžovateli přiznán
příspěvek na živobytí ve výši 4877 Kč, v prosinci 2009 ve výši 4732 Kč a od ledna 2010
do dubna 2010 byl stěžovateli vyplácen příspěvek na živobytí ve výši 2727 Kč. Dále stěžovatel
pobíral i jednorázové dávky ze systému pomoci v hmotné nouzi, a to mimořádnou okamžitou
pomoc v měsíci srpnu a říjnu 2009. Ohledně pobírání doplatku na bydlení z přípisu
ÚMČ Praha 4 vyplývá, že tato dávka byla stěžovateli vyplácena zpětně za měsíce září a říjen 2009
(1819 Kč), listopad 2009 (1892 Kč), prosinec 2009 (1033 Kč), únor 2010 (1361 Kč), březen
(2251 Kč) a duben (2727 Kč). Dále krajský soud zjistil dálkovým přístupem z katastru
nemovitostí, že stěžovatel nevlastní žádné nemovitosti a nemá ani jiná věcná práva
k nemovitostem.
Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti, přičemž
zjistil, že je podána osobou oprávněnou a je proti označenému usnesení přípustná za podmínek
ustanovení §102 a §104 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů; zkoumal při tom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud
dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatnil námitky podřaditelné pod kasační důvody uvedené
v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., k čemuž se vztahuje zejména tvrzení, že krajský soud
nesprávně započítal do průměrného měsíčního příjmu stěžovatele a jeho rodiny pro účely
posouzení podmínek pro osvobození od soudního poplatku rovněž příjmy plynoucí z doplatku
na bydlení. To je podle názoru stěžovatele nespravedlivý a nemravný postup, který je v důsledku
toho i v rozporu se zákonem.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení v rozsahu stěžovatelem
uplatněného důvodu i z důvodů, které musí přezkoumávat z úřední povinnosti (§109 odst. 2, 3
s. ř. s.) a dospěl k závěru, že stěžovateli je třeba v jeho námitkách přisvědčit, a to z následujících
důvodů:
Krajský soud v řízení předcházejícím vydání napadeného usnesení shromáždil skutková
zjištění týkající se osobních a příjmových poměrů stěžovatele, přičemž vycházel jak z údajů
uvedených samotným stěžovatelem v potvrzení o osobních, výdělkových a majetkových
poměrech, tak i z údajů poskytnutých orgánem pomoci v hmotné nouzi (ÚMČ Praha 4).
Dále krajský soud využil institutu životního minima jako referenčního hlediska posouzení
předpokladů stěžovatele pro osvobození od soudního poplatku, které je zároveň podmínkou
pro ustanovení zástupce na náklady státu. Samotné hodnocení zjištěných skutečností krajským
soudem však není správné.
Krajský soud byl veden snahou zjistit průměrný měsíční příjem stěžovatele
(a jeho rodiny), a proto do tohoto příjmu započítal veškeré zjištěné příjmy plynoucí z dávek státní
sociální podpory a pomoci v hmotné nouzi. Jak ovšem Nejvyšší správní soud ve své judikatuře
již dříve dovodil, dávky pomoci v hmotné nouzi principiálně neslouží k úhradě nákladů soudního
řízení, nýbrž k úhradě základních životních a osobních potřeb příjemce dávky a jeho rodiny
(příspěvek na živobytí) a k pokrytí sociálně neúnosných nákladů na bydlení (doplatek
na bydlení) – viz k tomu rozsudek zdejšího soudu ze dne 24. 7. 2007, č. j. 4 As 25/2007 – 105,
dále obdobně usnesení zdejšího soudu ze dne 13. 10. 2008, č. j. 4 As 49/2008 – 177 (přístupné
na www.nssoud.cz). Obě dávky jsou ze zákona konstruovány tak, aby pokrývaly pouze uvedené
potřeby příjemce a jeho rodiny (tzv. částku živobytí vycházející ze životního a existenčního
minima), nikoliv ke tvorbě úspor či realizaci jiných sociálních potřeb ( srov. §21 a násl., §33
a násl. zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů). Stejný
právní závěr lze učinit i stran mimořádné okamžité pomoci, kterou však krajský soud
do průměrného měsíčního příjmu stěžovatele a jeho rodiny nezapočítal. Pokud tedy krajský soud
započítal příjmy z dávek pomoci v hmotné nouzi do průměrných měsíčních příjmů stěžovatele
a dovodil, že díky těmto příjmům stěžovatel je schopen uhradit náklady právního zastoupení,
pak se dopustil nesprávného právního posouzení věci, která vyvolává nezákonnost napadeného
usnesení (srov. také obdobně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 5. 2004,
č. j. 5 Ads 1/2004 - 63, přístupný na www.nssoud.cz).
Nejvyšší správní soud současně podotýká, že krajský soud poněkud nepřezkoumatelně
konstruoval výši potenciálních nákladů právního zastoupení advokátem v řízení o kasační
stížnosti a dospěl k závěru, že tyto náklady budou tvořeny pouze výší tarifní sazby za jeden úkon
právní služby za přípravu a převzetí věci s připočtením režijního paušálu a příp. částky daně
z přidané hodnoty. Tato konstrukce ovšem nepočítá s případnou procesní aktivitou
ustanoveného zástupce (tzn. minimálně s doplněním kasační stížnosti), které je ve smyslu
ustanovení §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, písemným
podáním týkajícím se věci samé, za nějž přísluší zástupci rovněž odměna za jeden úkon zvýšená
o režijní paušál a případně o částku daně z přidané hodnoty. Tato úvaha krajského soudu
tedy rovněž není úplně správná, neboť krajský soud počítal pouze s minimální výší nákladů
právního zastoupení, než která by dle advokátního tarifu zástupci eventuálně stěžovatele
příslušela, pokud by v řízení vůči soudu učinil alespoň standardní doplnění kasační stížnosti.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud napadené usnesení krajského
soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení a novému rozhodnutí (§110 odst. 1 věta první
s. ř. s.). V něm bude krajský soud vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu
vysloveným v tomto rozsudku (§110 odst. 3 s. ř. s.), což znamená, že znovu posoudí
předpoklady stěžovatele pro osvobození od soudních poplatků, přičemž nebude pro tento účel
zohledňovat vyplacené dávky pomoci v hmotné nouzi, nýbrž reálnou sociální situaci stěžovatele,
který je invalidní ve III. stupni bez nároku na invalidní důchod a pečuje o dvě nezletilé děti,
a to se zřetelem na jeho právo na přístup k soudu (čl. 36 odst. 1, 2 Listiny).
V novém rozhodnutí krajský soud rozhodne i o náhradě nákladů řízení o předmětné
kasační stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. září 2010
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu