ECLI:CZ:NSS:2010:3.ADS.78.2010:93
sp. zn. 3 Ads 78/2010 - 93
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy
a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobce: I. Z.,
proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, proti
rozhodnutí žalované ze dne 13. 2. 2009, č. j. x, v řízení o kasační stížnosti žalované proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2010, č. j. 1 Cad 54/2009 – 71,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2010, č. j. 1 Cad 54/2009 - 71,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností žalovaná (dále také „stěžovatelka“) brojila proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2010, č. j. 1 Cad 54/2009 – 71 (dále jen „napadený
rozsudek“), jímž bylo zrušeno její rozhodnutí ve věci nároku žalobce na starobní důchod
z českého důchodového pojištění ze dne 13. 2. 2009, č. x (dále jen „napadené rozhodnutí“).
Tímto rozhodnutím žalovaná přiznala žalobci starobní důchod ode dne 1. 7. 2007
podle ustanovení §29 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 155/1995 Sb.“) a podle čl. 46 odst. 2 Nařízení
Rady (EHS) č. 1408/71 ve výši 512 Kč měsíčně. Přitom žalobci přiznala zpětně valorizace
tohoto dílčího důchodu od ledna 2008 (542 Kč měsíčně), od srpna 2008 (622 Kč)
a od ledna 2009 (634 Kč). V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaná uvedla, že pro výši
důchodu byla započtena v českém důchodovém pojištění doba 2675 dní, ve švýcarském
důchodovém pojištění 13 140 dní, tedy celkem 15 815 dní. Nárok na starobní důchod žalobci
vznikl pouze s přihlédnutím ke švýcarským dobám pojištění. Podle čl. 46 odst. 2 citovaného
Nařízení žalovaná stanovila základní i procentní výměru starobního důchodu v poměru délky
dob. Dobu zaměstnání žalobce od 1. 8. 1967 do 30. 6. 1969 se nepodařilo došetřit, a to ani podle
platových výměrů, protože v nich „není uveden začátek a konec pracovního poměru“.
V žalobě proti napadenému rozhodnutí žalobce požadoval „došetření“ svého zaměstnání
v době od 1. 8. 1967 do 30. 6. 1969 na ZŠ Klánovice a ZŠ Říčany. Podle jeho názoru
musí existovat druhopisy dokládající začátek a konec těchto pracovních poměrů.
Krajský soud rozhodl o žalobě napadeným rozsudkem, jímž zrušil napadené rozhodnutí
žalované a vrátil jí věc k dalšímu řízení. V odůvodnění shrnul podání účastníků i průběh řízení,
v němž si vyžádal listinné důkazy k otázce doby zaměstnání žalobce v době od 1. 8. 1967
do 30. 6. 1969. Především učinil dotaz ke Státnímu archivu Praha-východ, který v odpovědi
ze dne 15. 7. 2009 uvedl, že mzdové ani osobní listy žalobce nejsou v archivu uloženy,
a proto žádost postoupil k vyřízení Městskému úřadu Brandýs nad Labem, kde jsou uloženy
dokumenty školského odboru Okresního národního výboru Praha-východ. Městský úřad Brandýs
nad Labem zaslal soudu zprávu, podle níž mzdové a evidenční listy za období let 1967 a 1969
byly uloženy v příručním skladu ve sklepních prostorách v ulici Biskupská 7, Praha 1,
která byla v roce 2002 zaplavena. Osobní spis žalobce se ve spisovně tohoto úřadu
dle jeho sdělení nenachází. Žalobce dále soudu předložil ověřené kopie plánu 1. ZDŠ Říčany
na školní rok 1968 – 1969, z něhož soud zjistil, že žalobce byl v trvalém pracovním
poměru s měsíčním příjmem 1500 Kčs. Dále žalobce předložil plán ZDŠ Klánovice na školní rok
1967 – 1968, z něhož bylo zjištěno, že žalobce byl rovněž v trvalém pracovním poměru
s příjmem 1500 Kčs měsíčně, dále předložil platební výměr ze dne 22. 4. 1968, z něhož soud
zjistil, že od 1. 4. 1968 byl zařazen se základním platem ve II. pracovní třídě 1500 Kč měsíčně,
dle platebního výměru ze 14. 9. 1968 byl od 1. 9. 1968 zařazen se základním platem 1500 Kč
ve II. pracovní třídě se zvýšením na 1571 Kčs. Na základě platebního výměru ze dne 8. 5. 1969
byl žalobci od 1. 5. 1969 upraven plat ve II. pracovní třídě 1500 Kčs se zvýšením celkem
1671 Kčs. Dále krajský soud vycházel ještě z platebních výměrů a potvrzení Okresního
národního výboru Praha – východ ze dne 14. 8. 1968 a 3. 11. 1967 stejně tak prokazujících výši
platu žalobce v předmětných obdobích. Z těchto zjištění krajský soud dovodil, že žalovaná měla
dobu 1. 8. 1967 do 30. 6. 1969 hodnotit jako dobu pojištění. Vzhledem k tomu, že žalobce
předložil citované platební výměry, v nichž je uveden jeho měsíční plat, měla by podle krajského
soudu žalovaná vycházet z těchto údajů při zjišťování výše vyměřovacích základů. Proto krajský
soud napadené rozhodnutí žalované zrušil a věc jí vrátil k dalšímu řízení.
V kasační stížnosti proti napadenému rozsudku stěžovatelka uvedla, že městský soud
nedostatečně určil výši konkrétních vyměřovacích základů, které mají být započteny,
čímž stěžovatelce zabránil ve věci rozhodnout dle závazného právního názoru uvedeného
v tomto rozsudku. Stěžovatelka nic nenamítá proti zohlednění prokázané skutečnosti, že účastník
byl zaměstnán jako učitel ve školních rocích 1967 - 1968 a 1968 - 1969. Stěžovatelka
se však neztotožňuje s tím, že by to měla být ona, která určí konkrétní výši vyměřovacího základu
za uvedená období, byť podklady pro takové vyčíslení jsou obsahem správního spisu, jak se uvádí
v odůvodnění rozsudku. Stěžovatelka poukazuje na svůj dopis ze dne 9. 10. 2009 adresovaný
městskému soudu, v němž stěžovatelka odpovídala na dotaz zmíněného soudu, zda na podkladě
předložených listin ve věci znovu rozhodne. Stěžovatelka zdůraznila, že žalobce se svou žalobou
domáhal zhodnocení nejen doby pojištění, ale i výší vyměřovacích základů. Proto stěžovatelka
již v citovaném dopise vyjádřila ochotu zhodnotit žalobci doby pojištění, avšak pouze
za předpokladu, bude-li najisto postaveno, jaké konkrétní výše vyměřovacích základů
za jaké období mají být zhodnoceny. Současně stěžovatelka uvedla, že v případě, že by ona sama
měla z předložených listin vydedukovat výši vyměřovacích základů, nezaručil by tento postup
objektivitu, neboť navíc tato pravomoc jí není dána zákonem. Stěžovatelka vytýká napadenému
rozsudku, že zvolená formulace pokynu pro vydání nového rozhodnutí je do té míry vágní
a neúplná, že brání stěžovatelce realizaci rozsudku. Z odůvodnění napadeného rozsudku
je sice patrno, že stěžovatelka má být ve smyslu ustanovení §78 odst. 1 s. ř. s. vázána právním
názorem a zhodnotit doby pojištění žalobce ve školním roce 1967 - 1968 a ve školním roce
1968 - 1969, avšak ohledně zjišťování výše vyměřovacích základů přenechává městský soud
pravomoc pouze na stěžovatelce, třebaže se jedná o podmínku sledovanou zákonem
č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení. Právní názor soudu by měl být
jednoznačně formulovaným pokynem pro správní orgán, z něhož musí být jasně patrno,
jak má tato v řízení dále postupovat. To platí tím spíše i pro přezkumné řízení ve věcech
důchodového pojištění se zřetelem k jeho zvláštní povaze, kde vyslovený právní názor
a z něho plynoucí závazné pokyny pro vydání nového rozhodnutí musí být vyjádřeny
zcela jednoznačně způsobem jakoukoliv pochybnost vylučujícím a tvořícím tak nedílnou součást
výroku samotného (zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení k dalšímu řízení). Pokud
by stěžovatelka měla důsledně dostát právnímu názoru městského soudu, mohly by ohledně výše
vyměřovacích základů za sporné období vyvstat pochybnosti na straně účastníka.
Žalobce se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 21. 7. 2010, č. j. 3 Ads 78/2010 – 87 přiznal
kasační stížnosti, k žádosti stěžovatelky, odkladný účinek.
Ze spisu městského soudu Nejvyšší správní soud dále zjistil, že městský soud zaslal kopie
listin předložených žalobcem a kopie plánu zaměstnanců ZDŠ Říčany a ZDŠ Klánovice z období
let 1967 - 1969 žalované s dotazem, zda je na základě těchto podkladů ochotna vydat ve věci
nové rozhodnutí. Na to žalovaná dopisem ze dne 9. 10. 2009 sdělila, že ve věci nelze vydat nové
rozhodnutí, neboť není na jisto postaveno, jaká výše osobního vyměřovacího základu
za kalendářní roky 1967 a 1968 má být pro účely stanovení osobního vyměřovacího základu
žalobci zhodnocena. V případě, že by stěžovatelka z předložených listin dovodila výši
vyměřovacích základů, nezaručil by tento postup objektivitu. Navíc taková pravomoc není dána
žalované ze zákona. Pokud bude žalované předložena výše konkrétních vyměřovacích základů,
kterých žalobce dosáhl v kalendářních letech 1967 a 1968, žalovaná ve věci znovu rozhodne.
Městský soud se dále dotázal žalované znovu, zda byla Pražskou správou sociálního
zabezpečení provedena rekonstrukce evidenčních listů důchodového pojištění žalobce za roky
1967 - 1969. Na to mu žalovaná odpověděla dopisem ze dne 19. 11. 2009, v němž uvedla,
že rekonstrukce byla vyhotovena dne 9. 6. 2009 a potvrzuje se jím doba zaměstnání žalobce
od 1. 9. 1967 do 31. 7. 1968. V příloze tohoto dopisu stěžovatelka přiložila formulář evidenčního
listu důchodového zabezpečení, z něhož vyplývá, že záznamy o pracovním poměru
se nedochovaly v důsledku zatopení archivu Městského úřadu Brandýs nad Labem, detašované
prac. Praha 1, náměstí Republiky.
Ve vyjádření k žalobě stěžovatelka soudu navrhla, aby provedl důkazní řízení za účelem
prokázání doby pojištění žalobce v době od 1. 8. 1967 do 30. 6. 1969, a to včetně zjištění výše
vyměřovacích základů.
Ze správního spisu byly zjištěny následující skutečnosti:
Stěžovatelka v řízení obdržela od žalobce listinné podklady vztahující se k době
jeho tvrzeného zaměstnání na ZDŠ v Říčanech a Klánovicích v letech 1966 - 1969,
a to konkrétně platební výměry vydané Středočeským krajským národním výborem Praha
ze dne 2. 11. 1966, 7. 4. 1967, a dále platební výměry vydané Okresním národním výborem
Praha-východ ze dne 3. 11. 1967, 22. 4. 1968, 14. 8. 1968, 14. 9. 1968, a ze dne 8. 5. 1969.
V těchto platebních výměrech je potvrzen příjem žalobce k uvedeným datům v jeho funkci
učitele základní školy.
Stěžovatelka dále prověřovala dobu zaměstnání žalobce a jeho dosažené výdělky
v ZDŠ Klánovice a ZDŠ Říčany v období od 1. 8. 1967 - 30. 6. 1969, k němuž chyběly příslušné
evidenční listy, a to v součinnosti s Magistrátem Hlavního města Prahy, Krajským úřadem
Středočeského kraje. Potřebné podklady se jí však nepodařilo získat.
V osobním listu důchodového pojištění připojeném k napadenému rozhodnutí v části
věnované přehledu dob pojištění nejsou zaznamenány sporné doby pojištění, ve kterých měl
žalobce dle svého tvrzení pracovat (1. 8. 1967 – 30. 6. 1969) na ZDŠ Klánovice a ZDŠ Říčany.
Rozhodné období stěžovatelka stanovila jako rozmezí let 1967 – 2006, přičemž v něm vyloučila
pro výpočet osobního vyměřovacího základu 13 152 dnů, z čehož 13 140 dnů připadá na doby
zaměstnání a pojištění získané ve Švýcarsku, které stěžovatelka ve stejném rozsahu vyloučila.
V roce 1967, který byl použit pro zjištění vyměřovacího základu, stěžovatelka započítala dobu
pojištění pouze v rozsahu 212 dnů (1. 1. 1967 – 31. 7. 1967).
Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti,
přičemž zjistil, že je podána osobou oprávněnou a je proti označenému rozsudku přípustná
za podmínek ustanovení §102 a §104 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů; zkoumal při tom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud
dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Stěžovatelka uplatnila ve své kasační stížnosti důvody podřaditelné pod ustanovení §103
odst. 1 písm. a), d) s. ř. s., tedy nepřezkoumatelnost závazného pokynu městského soudu
pro vydání nového rozhodnutí ve věci a nezákonnost napadeného rozsudku spočívající
v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Nejvyšší správní soud
však shledal, že kasační stížnost je důvodná i z těch důvodů, k nimž Nejvyšší správní soud
musí přihlížet ve smyslu ustanovení §109 odst. 3 s. ř. s.
Jak Nejvyšší správní soud zjistil z provedené rekapitulace soudního spisu, městský soud
se rozhodl ve věci doplnit důkazní materiál, a to v souladu s návrhy obou účastníků řízení.
Vyžádal si listinné podklady jak od stěžovatelky, tak i od žalobce samotného, aby postavil na jisto
dvě sporné skutkové otázky: zaprvé, zda žalobce byl ve sporném období (1. 8. 1967 - 30. 6. 1969)
zaměstnán, a za druhé, jakých výdělků v tomto období dosáhl pro účely stanovení vyměřovacích
základů (dříve průměrného měsíčního výdělku) pro zhodnocení těchto dob pojištění. Podklady,
které získal od žalobce, městský soud zaslal i stěžovatelce s tím, zda je ochotna na základě
nich vydat ve věci nové rozhodnutí. V samotném odůvodnění napadeného rozsudku pak městský
soud výslovně konstatoval, že po „provedeném dokazování“ dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.
Nejvyšší správní soud však ze spisu zjistil, že městský soud po obdržení správního spisu
a vyjádření stěžovatelky k žalobě již nenařizoval jednání a vydal napadený rozsudek.
Podle ustanovení §51 s. ř. s. platí, že soud rozhodne, které z navržených důkazů provede,
a může provést i důkazy jiné. V ustanovení §77 odst. 1, 2 s. ř. s., které upravuje dokazování
v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, je stanoveno, že dokazování provádí soud
při jednání. V rámci dokazování může soud zopakovat nebo doplnit důkazy provedené správním
orgánem, neupraví-li zvláštní zákon rozsah a způsob dokazování jinak. Soud jím provedené
důkazy hodnotí jednotlivě i v jejich souhrnu i s důkazy provedenými v řízení před správním
orgánem a ve svém rozhodnutí vyjde ze skutkového a právního stavu takto zjištěného. Judikatura
Nejvyššího správního soudu potvrzuje, že pokud se soud v řízení o žalobě rozhodne provádět
dokazování, aby zopakoval důkazy provedené správním orgánem či doplnil skutkový stav,
je jeho povinností nařídit jednání (viz k tomu např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
15. 4. 2009, č. j. 1 As 30/2009 - 70, přístupný na www.nssoud.cz). Z této judikatury rovněž plyne,
že pokud soud při rozhodování o věci samé vychází pouze z předloženého spisu správního
orgánu a neprovádí klasický důkaz spisem, pak může za podmínek ustanovení §51 a §76 s. ř. s.
rozhodnout bez jednání. V posuzované věci však městský soud opatřoval listinné důkazy,
přičemž v samotném odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že provedl dokazování. Ze spisu
však plyne, že žádné jednání nařízeno nebylo a městský soud tak rozhodl ve věci samé dle obsahu
spisu a žalobcem předložených listin. Nejvyšší správní soud je toho názoru, že v takové situaci
mělo být nařízeno jednání (ačkoliv účastníci jeho nařízení výslovně nepožadovali). Nejvyšší
správní soud nepřehlédl, že v konkrétní situaci listiny předložené žalobcem, jež městský soud
pojal jako důkaz (platební výměry ONV Praha-východ založené na č. l. 39 - 42), měla
k dispozici i stěžovatelka v průběhu řízení o přiznání starobního důchodu. V tomto řízení
však stěžovatelka neměla k dispozici listiny, které městský soud získal od Městského úřadu
Brandýs nad Labem – Stará Boleslav založené na č. l. 35 - 38 spisu. Ačkoliv městský soud zaslal
kopie těchto listin k vyjádření stěžovatelce, jednalo se de facto o nový listinný důkaz,
který stěžovatelka v průběhu řízení o žádosti o přiznání starobního důchodu neměla k dispozici.
Jestliže těmito listinami městský soud doplňoval dokazování provedené stěžovatelkou
a z takto zjištěných skutečností vycházel v napadeném rozsudku, ačkoliv k tomu nenařídil
jednání, dopustil se jiné vady řízení, která mohla mít za následek nezákonnost rozhodnutí o věci
samé (viz k tomu rozsudek zdejšího soudu 29. 1. 2009, č. j. 9 Afs 8/2008 - 97, přístupný
na www.nssoud.cz). Jedná se o takové procesní pochybení, které by samo dostačovalo ke zrušení
napadeného rozsudku v souladu s citovaným ustanovením §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
a které se zásadně promítlo i do přezkoumatelnosti napadeného rozsudku z pohledu skutkových
důvodů.
Jelikož však městský soud ve věci vyslovil i zřejmý právní názor ohledně postupu
stěžovatelky v dalším řízení v této věci, zabýval se Nejvyšší správní soud i tím, zda je tento názor
přezkoumatelný a správný ve smyslu citovaných uplatněných kasačních důvodů. Městský soud
vyslovil v odůvodnění napadeného rozsudku jednoznačný právní názor, podle něhož
má stěžovatelka v dalším řízení nejen započítat spornou dobu pojištění, ale i vycházet
ze žalobcem doložených měsíčních výdělků uvedených v platebních výměrech. K tomu
je zapotřebí uvést, že zákon č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 582/1991 Sb.“) upravuje jako primární důkazní
prostředek sloužící k osvědčení doby pojištění a získaných vyměřovacích základů evidenční
list důchodového pojištění (tzv. ELDP), dříve evidenční list doby zaměstnání (srov. §38
a násl. zákona č. 582/1991 Sb.). Jak je ze spisu zřejmé, v případě sporné doby pojištění
(1. 8. 1967 - 30. 6. 1969) se nedochovaly evidenční listy žalobce dokumentující průběh
jeho zaměstnání. Proto je třeba aplikovat obecná pravidla pro dokazování platná pro řízení
ve věcech důchodového pojištění, která jsou zakotvena jednak v ustanovení §84 a §85 zákona
č. 582/1991 Sb., a jednak ve správním řádu (zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění
pozdějších předpisů), který je třeba na základě odkazu uvedeného v §108 zákona č. 582/1991 Sb.
užít podpůrně. Podle ustanovení §84 tohoto zákona lze „v řízení ve věcech důchodového pojištění
lze použít k důkazu záznamy na technických nosičích dat, mikrografické záznamy, tištěné produkty optického
archivačního systému a tištěné nebo fotografické produkty jiné výpočetní techniky místo originálu listiny,
podle jehož obsahu byly pořízeny, pokud z povahy věci nevyplývá, že je třeba předložit originál nebo úředně ověřený
opis listiny“. Podle ustanovení §85 odst. 5 téhož zákona platí, že k prokázání doby pojištění
lze použít čestného prohlášení nejméně 2 svědků a žadatele o důchod nebo o úpravu důchodu,
nelze-li tuto dobu prokázat jinak. Podle ustanovení §51 správního řádu platí, že „k provedení
důkazů lze užít všech důkazních prostředků, které jsou vhodné ke zjištění stavu věci a které nejsou získány
nebo provedeny v rozporu s právními předpisy. Jde zejména o listiny, ohledání, svědeckou výpověď a znalecký
posudek“.
V posuzované věci je třeba zhodnotit, zda právní závěr městského soudu mohl být opřen
o skutková zjištění získaná provedeným dokazováním stěžovatelky i městského soudu
samotného. Z platebních výměrů obsažených ve spise lze nepochybně dovodit jednoznačný
závěr ohledně započtení doby pojištění od 1. 8. 1967 do 30. 6. 1969, neboť z údajů
v nich obsažených jednoznačně vyplývá, že žalobce byl zaměstnán jako učitel na základní škole.
V tomto rozsahu je tedy právní závěr městského soudu nepochybně správný, nicméně v tomto
rozsahu ho ani stěžovatelka nečinila sporným a vyjádřila ochotu tyto doby pojištění žalobci
započíst do celkového součtu dob pojištění. Meritum věci spočívá v tom, zda je možno
z těchto platebních výměrů dovodit měsíční příjmy žalobce za toto období s takovou přesností,
aby bylo možno zjistit vyměřovací základ podle §16 odst. 3 zákona č. 155/1995 Sb.,
o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, který je základem pro výpočet ročního
vyměřovacího základu a osobního vyměřovacího základu pojištěnce (§16 odst. 1 zákona
č. 155/1995 Sb.). Nejvyšší správní soud podotýká, že za účelem prokázání vyměřovacích základů
nelze použít tytéž podpůrné důkazní prostředky, jako stran prokázání samotné doby pojištění,
tzn. kupř. čestné prohlášení dvou svědků a žadatele o důchod. Rovněž platové výměry a další
doklady o vyměření mzdy či jiné doklady o průběhu pracovního poměru (např. zápočtový list)
nejsou dostatečně podrobným zdrojem informací k určení vyměřovacích základů za příslušnou
dobu pojištění, neboť nezaznamenávají příjem za každý jednotlivý měsíc. Z údajů uvedených
v platových výměrech nelze vyčíst podrobnosti o průběhu žalobcova pracovního poměru,
tzn. zejména zda žalobce pracoval každý měsíc, zda nečerpal neplacené volno či nemocenské
či zda za něj bylo po celou dobu odváděno pojistné, popř. v jaké výši. Na druhé straně ovšem
nelze na pojištěnci spravedlivě požadovat, aby si zajistil vyhotovení náhradních evidenčních listů
u nástupnických subjektů po bývalých zaměstnavatelích, neboť ty či jejich právní nástupce
mnohdy nelze již dohledat. V případě žalobce se navíc jedná o situaci, kdy v důsledku působení
vyšší moci (tzn. objektivních příčin nezávislých na lidské vůli – zatopení archivu) došlo ke zničení
podkladů (evidenčních listů doby zabezpečení), které mohly prokázat výši jeho vyměřovacích
základů v době od 1. 8. 1967 do 30. 6. 1969.
Nejvyšší správní soud považuje za nutné poukázat na ustanovení §18 odst. 4 zákona
č. 155/1995 Sb. upravujícího rozhodné období pro výpočet osobního vyměřovacího základu
v situacích, kdy pojištěnec nezískal alespoň 5 let doby pojištění s vyměřovacím základem
po roce 1986. V těchto případech platí, že se rozhodné období prodlužuje před rok 1986
postupně tak, aby zahrnovalo ještě jeden rok s vyměřovacím základem, nejvýše však kalendářní
rok bezprostředně následující po roce, v němž pojištěnec dosáhl věku 18 let. Jelikož žalobce
(narozen v roce 1945) v roce 1969 emigroval do Švýcarska a doba pojištění v období
od 1. 8. 1967 do 30. 6. 1969 nebyla v řízení o přiznání starobního důchodu prokázána,
byl mu jako poslední rok doby zaměstnání započten rok 1967, z něhož byl také zjištěn osobní
vyměřovací základ (§18 odst. 4 in fine zákona č. 155/1995 Sb.). Pokud by stěžovateli
byly započteny zjištěné doby pojištění v letech 1. 8. 1967 do 30. 6. 1969 a podařilo se prokázat
výši jeho výdělků v tomto období, byl by mu stěžovatelkou započten jako poslední kalendářní rok
s výdělky rok 1969 a mohl by dosáhnout zvýšení již přiznaného dílčího českého důchodu,
pokud by měl v tomto roce vyšší vyměřovací základ než v roce 1967. Jestliže však jsou
vyměřovací základy v období od 1. 8. 1967 do 30. 6. 1969 nezjistitelné, pak je třeba vycházet
z již citovaného ustanovení §18 odst. 4 zákona č. 155/1995 Sb., že stěžovatelka musí zahrnout
do takto určeného rozhodného období alespoň poslední kalendářní rok se zjistitelným
vyměřovacím základem před odchodem žalobce do zahraničí, což je v každém případě rok 1967.
V tomto roce byla ovšem žalobci započtena doba zaměstnání jen v období
1. 1. 1967 - 31. 7. 1967 (tzn. 212 kalendářních dnů). Zbytek období roku 1967 a dále období
1. 1. 1968 - 30. 6. 1969, které stěžovatelka nezahrnula do prokázaných dob pojištění žalobce,
tedy rozmělnily vyměřovací základ žalobce v rozhodném období 1967 - 2006 pro účely výpočtu
osobního vyměřovacího základu dle ustanovení §16 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění,
neboť nebyly odečteny od celkového počtu dnů rozhodného období.
Nejvyšší správní soud dále podotýká, že zákon č. 155/1995 Sb. řeší problém
nezjistitelných vyměřovacích základů v ustanovení §16 odst. 4 písm. c), avšak pouze u doby
pojištění získané po 31. 12. 1995, u níž pro účely zjištění vyměřovacího základu stanoví, že doba
pojištění, po kterou pojištěnec byl poplatníkem pojistného se považuje za vyloučenou dobu,
nelze-li zjistit výši jeho vyměřovacích základů. U dob pojištění získaných před 1. 1. 1996
se považují za vyloučené pouze doby, které se podle předpisů platných před tímto vylučovaly
při zjišťování hrubých výdělků. V posuzované věci se ovšem jedná o dobu pojištění
(resp. zabezpečení) získanou před rokem 1986, tj. z hlediska zákona č. 155/1995 Sb. o dobu
pojištění získanou před 1. 1. 1996. Vyhláška č. 149/1988 Sb., provádějící zákon č. 100/1988 Sb.
o sociálním zabezpečení, účinný do 31. 12. 1995, ovšem takový druh „vyloučené doby“
neupravovala (srov. §12 odst. 6, 7 této vyhlášky).
Byť tuto situaci zákon č. 155/1995 Sb. výslovně neřeší, Nejvyšší správní soud
ve své předchozí judikatuře dovodil jistá pravidla, na základě nichž by měla stěžovatelka řešit
problém objektivní nemožnosti zjištění výše vyměřovacích základů při výpočtu starobního
důchodu. Ve svém rozsudku ze dne 27. 11. 2009, č. j. 3 Ads 88/2008 – 173 (přístupný
na www.nssoud.cz) se Nejvyšší správní soud zabýval skutkově i právně obdobnou situací,
kdy k určitému nespornému období doby pojištění měl pojištěnec k dispozici pouze určité
doklady o mzdovém a platovém zařazení, průkazku ROH, avšak údaje uvedené v evidenčním
listu pro toto období tomu neodpovídaly. I v tomto případě se jednalo o doby zabezpečení
(resp. pojištění), které byly získány před 1. 1. 1996, avšak nikoliv v období před rokem 1986
(jako v posuzované věci), ale šlo o kalendářní rok 1989. Nejvyšší správní soud zde podrobně
vyložil předmětnou právní úpravu a dovodil, že uvedený problém je možné řešit aplikací institutu
vyloučených dob (srov. ustanovení §16 odst. 4 zákona č. 155/1995 Sb.). Výslovně uvedl,
že „...Z důvodu odlišné konstrukce rozhodného období v z. č. 155/1995 Sb. – oproti zákonu č. 100/1988 Sb.
byla dle nového zákona inkorporována nově vyloučená doba ustanovení §16 odst. 4 písm. c) zákona
č. 155/1995 Sb., a to doba, po kterou „byl pojištěnec poplatníkem pojistného na pojištění, nelze-li zjistit výši
jeho vyměřovacích základů“. Takovouto úpravu zákon č. 100/1988 Sb. tak říkajíc „nepotřeboval“,
neboť pro stanovení vyměřovacího základu umožňoval výběr pouze pěti výdělkově nejlepších let rozhodného období,
a roky, ve kterých nebyly příjmy zjistitelné, bylo tedy možné jednoduše pominout. Uvedená skutečnost (legislativní
opomenutí zákona č. 155/1995 Sb.) má pak za následek, že – postupováno striktně podle znění
zákona - by byla tatáž okolnost v rámci jednoho rozhodného období hodnocena pro stanovení vyměřovacího
základu odlišně podle toho, zda nastala za účinnosti zákona č. 155/1995 Sb. či zákona dřívějšího,
aniž by pro to ovšem existoval rozumný důvod. Nejvyšší správní soud je proto toho názoru,
že vyloučenou dobu podle §16 odst. 4 písm. c) zákona č. 155/1995 Sb. je nutno vztáhnout
i na dobu před 1. 1. 1996, neboť opačný postup vede potenciálně ke snižování
(rozmělňování) rozhodného příjmu pojištěnce, a je tudíž v rozporu se zásadami,
na kterých je právní úprava důchodového pojištění historicky vybudována “. Nejvyšší
správní soud má za to, že právní názor vyjádřený v tomto rozsudku dopadá i na posuzovanou
věc, a to z toho důvodu, že v důsledku nevyloučení období 1. 8. 1967 - 30. 6. 1969
(v němž žalobce evidentně byl zaměstnán, ale nelze objektivně prokázat jeho výdělky) došlo
k rozmělnění vyměřovacího základu žalobce získaného v tomto kalendářním roce.
V jakém konkrétním rozsahu měla být tato doba pojištění vyloučena pro výpočet osobního
vyměřovacího základu, to mělo být předmětem dokazování krajského soudu v řízení o žalobě
prostřednictvím listinných důkazů doložených ve správním i soudním řízení.
Z uvedených východisek Nejvyšší správní soud dospěl v posuzované věci k následujícím
závěrům. Právní názor městského soudu je třeba považovat za nesprávný v tom rozsahu,
v jakém zavázal stěžovatelku k výpočtu dílčího starobního důchodu žalobce za použití údajů
o měsíčních výdělcích, které vyplývají z doložených platebních výměrů z let 1967 - 1969. Městský
soud měl po provedeném dokazování, pro něž měl ve věci nařídit jednání, zavázat v napadeném
rozsudku stěžovatelku k tomu, aby započetla žalobci dobu pojištění v takovém rozsahu,
v jakém je potvrzena platebními výměry Středočeského krajského národního výboru
a ONV Praha – východ založenými ve spise, a dále z kopie plánu výuky v ZDŠ Říčany
a ZDŠ Klánovice. Stran zhodnocení výdělků v tomto období měl ve světle citované judikatury
Nejvyššího správního soudu zavázat stěžovatelku k vyloučení prokázané doby zaměstnání
v období 1. 8. 1967 – 30. 6. 1969 pro účely výpočtu osobního vyměřovacího základu dílčího
starobního důchodu, jelikož vyměřovací základy za tuto dobu nejsou objektivně zjistitelné.
Vzhledem k uvedeným vadám napadeného rozsudku spočívajícím jak v procesních
pochybeních, které mohly mít vliv na zákonnost rozhodnutí ve věci samé, tak i v nesprávném
právním hodnocení věci, jej Nejvyšší správní soud zrušil (§110 odst. 1 s. ř. s.) a věc vrátil
městskému soudu k dalšímu řízení.
V něm bude městský soud povinen nařídit ve věci jednání, v němž provede dokazování
listinami získanými v průběhu řízení o žalobě, a při rozhodování věci se bude řídit závazným
právním názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným v tomto rozsudku (§110 odst. 3
s. ř. s.). V novém rozhodnutí městský soud také rozhodne o náhradě nákladů řízení o předmětné
kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. října 2010
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu