ECLI:CZ:NSS:2010:3.ADS.87.2010:43
sp. zn. 3 Ads 87/2010 - 43
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava
Vlašína a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobce: JUDr. F.
L., zast. Mgr. Petrem Smejkalem, advokátem se sídlem České Budějovice, Na Sadech 21, proti
žalovanému: Ministr vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, pošt. schránka 21/P, o
přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 8. 2008, č. 613/2008 , o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2010, č. j. 5 Ca 319/2008 – 23,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadl žalobce v záhlaví uvedený rozsudek Městského
soudu v Praze, jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí ministra vnitra ze dne
27. 8. 2008, č. 613/2008. Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl žalobcovo odvolání a potvrdil
rozhodnutí ředitele odboru sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra ze dne 24. 4. 2008,
č. j. OSZ-44717-31/VD-Tu-2008, kterým byl žalobci přiznán výsluhový příspěvek podle §160
odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslu šníků bezpečnostních sborů (dále
jen „služební zákon“), ve výši rozdílu mezi výsluhovým příspěvkem 29 654 Kč a starobním
důchodem 12 136 Kč.
Podle názoru Městského soudu v Praze upravuje §160 odst. 1 služebního zákona výplatu
výsluhového příspěvku v případě souběhu nároku na jeho výplatu s nárokem na výplatu
důchodu. Dojde-li k takovému souběhu, vyplácí se výsluhový příspěvek pouze tehdy, jestliže
je vyšší než důchod. Podle věty druhé tohoto ustanovení se rozdíl mezi výsluhovým příspěvkem
a důchodem zjišťuje ke dni přiznání důchodu, a protože celé ustanovení řeší výplatu příspěvku
v případě souběhu s výplatou důchodu, je podle soudu zřejmé, že tato věta dopadá na situaci,
kdy poživateli výsluhového příspěvku je přiznán důchod. Souběh nároků na výplatu výsluhového
příspěvku s nárokem na výplatu starobního důchodu, což je případ žalobce, pak výslovně
upravuje věta třetí ustanovení, podle které se ode dne přiznání starobního důchodu považuje
za výsluhový příspěvek toliko rozdíl mezi náležejícím starobním důcho dem a výsluhovým
příspěvkem ke dni jejich souběhu.
Žalobce se pak podle soudu v rozporu s textem §160 odst. 1 služebního zákona
jako celku domáhá výsluhového příspěvku ve výši rozdílu nikoliv ke dni skutečného souběhu
starobního důchodu a výsluhového příspěvku tím, že z kontextu celého ustanovení vytrhává
větu druhou a provádí její izolovaný jazykový výklad. Takový výklad je nesprávný . Žalovaný
postupoval podle soudu v souladu s §160 odst. 1 služebního zákona, když žalobci stanovil
výsluhový příspěvek ve výši rozdílu mezi starobním důchodem a výsluhovým příspěvkem ke dni
jejich skutečného souběhu. Městský soud v Praze proto žalobu zamítl jako nedůvodnou.
Rozsudek Městského soudu v Praze napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační
stížností, ve které uplatnil důvody vymezené v §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Městský soud podle jeho názoru aplikuje §160
odst. 1 služebního zákona na stav, jako by byl žalobce již poživatelem výsluhového příspěvku
a v průběhu jeho vyplácení mu vznikl nárok na výplatu starobního důchodu. V takovém případě
by skutečně bylo třeba aplikovat větu třetí tohoto ustanovení, která právě na tyto a jen na tyto
případy dopadá. V případě stěžovatele však byl stav jiný. Stěžovatel byl ve služebním poměru
policisty a v průběhu služebního poměru mu vznikl nárok na výplatu starobního důchodu,
který mu byl vedle služebního příjmu vyplácen. Nárok na výplatu starobního důchodu vznikl dne
2. 1. 2004, až následně dne 31. 3. 2008 z anikl stěžovateli služební poměr, a vzniklo tak právo
na výplatu výsluhového příspěvku. Tato situace je však podle stěžovatele zcela odlišná
od skutkové podstaty aplikovaného §160 odst. 1 služebního zákona.
Jelikož byl stěžovatel poživatelem starobního důchodu ještě předtím, než mu vznikl
nárok na výplatu výsluhového příspěvku, musí být podle stěžovatele aplikována pouze věta druhá
§160 odst. 1 služebního zákona a rozdíl mezi výsluhovým příspěvkem a důchodem musí
být zjišťován ke dni přiznání starobního důchodu, tj. v daném případě ke dni 2. 1. 2004, a nikoliv
ke dni vzniku nároku na výsluhový příspěvek, tedy ke dni 1. 4. 2008. Pokud by totiž byl zvolen
přístup správních orgánů, došlo by k neoprávněnému zvýhodnění těch příslušníků, kteří
by tzv. nepřesluhovali, protože těmto se výše rozdílu mezi starobním důchodem a výsluhovým
příspěvkem vypočítává podle věty třetí §160 odst. 1 služebního zákona, tedy ke dni vzniku
nároku na starobní důchod a dále se jim výsluhový příspěvek zvyšuje bez přihlédnutí k výši
důchodu. Právě proto zákonodárce určil pro případy stěžovatele, kdy mu nárok na starobní
důchod vznikne ještě před nárokem na výsluhový příspěvek, že výše rozdílu se vypočte
vždy podle výše původně přiznaného starobního důchodu ke dni vzniku nároku na jeho výplatu.
Městský soud v Praze tedy jednak nesprávně vyložil §160 odst. 1 služebního zákona,
jednak je jeho rozhodnutí zčásti nepřezkoumatelné, neboť posuzuje situaci naprosto odlišnou
od situace, která byla zjištěna ve správním řízení. Stěžovatel proto navrhl, aby Nejvyšší správní
soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Městského soudu v Praze
v rozsahu stěžovatelem uplatněných stížních bodů, avšak po posouzení věci dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
Podle §160 odst. 1 služebního zákona se při souběhu nároku na výplatu výsluhového
příspěvku s nárokem na výplatu starobního důchodu, plného invalidního důchodu nebo
částečného invalidního důchodu výsluhový příspěvek vyplácí pouze tehdy, jestliže je vyšší
než některý z uvedených důchodů, a to ve výši rozdílu mezi výsluhovým příspěvkem
a důchodem. Rozdíl mezi výsluhovým příspěvkem a důchodem se zjišťuje ke dni přiznání
starobního důchodu, plného invalidního důchodu nebo částečného invalidního důchodu
anebo ke dni úpravy částečného invalidního důchodu v souběhu s výdělkem. Jde -li o souběh
nároku na výplatu výsluhového příspěvku s nárokem na výplatu starobního důchodu, považuje
se ode dne přiznání starobního důchodu za výsluhový příspěvek toliko rozdíl mezi náležejícím
starobním důchodem a výsluhovým příspěvkem k tomuto dni a nadále se samostatně zvyšuje
podle §159 bez přihlédnutí k výši důchodu.
Z textu citovaného ustanovení – nejmarkantněji pak z jeho věty třetí – podle názoru
Nejvyššího správního soudu vyplývá, že zákonodárce počítal pouze s variantou, kdy nárok
na důchod vzniká teprve po vzniku nároku na výsluhový příspěvek. Srov. zejména formulaci
„považuje se ode dne přiznání starobního důchodu za výsluhový příspěvek toliko rozdíl...“ . Totéž lze dovodit
rovněž z textu důvodové zprávy k zákonu č. 530/2005 Sb., kterým se mění mimo jiné služební
zákon. Zde se doslova uvádí: „Navrhuje se změnit mechanismus posuzování nároku na výplatu výs luhového
příspěvku v souběhu s nárokem na výplatu starobního důchodu a výrazně uspořit finanční prostředky vynakládané
na výplatu výsluhových nároků. Po vzniku nároku na výplatu starobního důchodu bude výsluhový příspěvek
dále vyplácen jen ve výši rozdílu mezi výší náležejícího starobního důchodu a výší přiznaného výsluhového
příspěvku s tím, že pouze tento rozdíl bude nadále považován za výsluhový příspěvek ...“ Uvedené je zřejmě
dáno tím, že nárok na výsluhový příspěvek vzniká již po 15 letech služby (§157 služebního
zákona), a zákonem předvídaná posloupnost nároků tak bude v praxi většinovým jevem.
Na případy jako v projednávané věci, kdy nároky na předmětná plnění vzniknou
v opačném pořadí, tak sice není v zákoně výslovně pamatováno, přesto je Nejvyšší správní
soud toho názoru, že tento nedostatek zákonného znění lze překlenout výkladem, a to zejména
podle smyslu a účelu daného ustanovení.
Cílem aplikovaného ustanovení obecně je upravit situaci, kdy oprávněnému vznikl
nárok na výsluhový příspěvek i na dávku důchodového pojištění. Základním pravidlem pak je,
že výsluhový příspěvek, je-li vyšší než důchod, se po dobu souběhu vyplácí pouze ve výši rozdílu
mezi ním a důchodovou dávkou. Toto pravidlo sleduje zjevně jediný účel, a to zachovat osobě,
která pracovala ve služebním poměru, životní úroveň odpovídající výši výsluhového příspěvku
i v době, kdy již pobírá dávku z jiného systému zabezpečení, která je oproti výsluhovému
příspěvku nižší. Zdůraznit je třeba, že zachován má být právě příjem ve výši výsluhového příspěvku
před redukcí, jinými slovy, aby úhrn vypláceného výsluhového příspěvku a důchodu ke dni vzniku
souběhu nepřevyšoval přiznaný výsluhový příspěvek před úpravou jeho výše.
Aby bylo možné tohoto cíle dosáhnout, je pak – při určování výše rozdílu mezi
výsluhovým příspěvkem a důchodovou dávkou – nutno vycházet ze stavu, kdy reálně dochází
k souběhu obou nároků. Pouze takovýto přístup je totiž schopen zajistit, aby výsledný příjem –
ke dni rozhodnutí správního orgánu – odpovídal výši výsluhového příspěvku před jeho úpravou
pro výplatu. Je to tedy nikoli postup správních orgánů v projednávané věci, který by neoprávněně
zvýhodňoval příslušníky, kteří tzv. nepřesluhovali, nýbrž právě postup navrhovaný stěžovatelem,
který by představoval neodůvodněné zvýhodnění – ovšem naopak osob tzv. přesluhujících,
neboť by jim v konečném důsledku přiznával již ke dni souběhu vyšší částku, než která odpovídá
neredukované výši výsluhového příspěvku.
Lze tak shrnout, že pro stanovení výše rozdílu podle §160 odst. 1 s lužebního zákona
je zcela nepodstatné, který z obou nároků vznikl dříve, neboť rozhodný je nutně vždy den,
ke kterému došlo k jejich reálnému souběhu.
Správní orgány tedy postupovaly správně, pokud rozhodly o výši rozdílu ke dni vzniku
nároku na výsluhový příspěvek, neboť pouze takovým postupem bylo možné dosáhnout cíle
aplikovaného ustanovení. Rovněž úvaha Městského soudu v Praze, podle níž má být rozdíl mezi
výsluhovým příspěvkem a starobním důchodem stanoven „ke dni skutečného souběhu“, je (vzdor své
stručnosti) v základu správná. Napadený rozsudek tedy netrpí vadou podle §103 odst. 1 písm. a)
ani d) s. ř. s. a Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost zamítl podle §110 odst. 1 s. ř. s.
jako nedůvodnou.
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, správní orgá n měl ve věci úspěch, žádné náklady
mu však v souvislosti s řízením o kasační stížnosti prokazatelně nevznikly. Soud proto právo
na náhradu nákladů řízení nepřiznal žádnému z účastníků (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s. ).
V Brně dne 29. září 2010
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu