ECLI:CZ:NSS:2010:3.ADS.89.2010:136
sp. zn. 3 Ads 89/2010 - 136
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy
a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobce: Ing. B. F.,
proti žalovanému: Krajský úřad Olomouckého kraje, se sídlem Jeremenkova 1191/40a,
Olomouc, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 4. 2006, č. j. KÚOK/38865/2006/OSV-
DS/7178/SD-67, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě
ze dne 15. 4. 2009, č. j. 38 Cad 6/2008 – 96,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce (dále též„stěžovatel“) včas podanou kasační stížností brojí proti výroku II. shora
označeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě (dále jen „krajský soud“). Tímto výrokem
krajský soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Stěžovatel namítá, že mu nebyla uznána žádná náhrada nákladů řízení s pro něj
nepochopitelným odůvodněním, že mu údajně žádné náklady nevznikly (záhadou pro něj zůstává
např., jak cestovat na soudní jednání z místa jeho bydliště do Ostravy a zpět, aniž by mu vznikly
náklady, atd.). Stěžovatel dále výslovně uvádí, že není schopen kvalifikovaně posoudit zda kromě
výše zmíněné vady, která sama o sobě asi nezakládá důvod k podání kasační stížnosti,
není toto řízení či rozhodnutí stiženo jinou vadou, když s z věcným odůvodněním zrušení
jím napadeného správního rozhodnutí se ztotožňuje, nezbývá mu než z procesní opatrnosti
podat včasnou kasační stížnost, společně se žádostí o přidělení advokáta, který doporučí další
postup v této složité věci., když jsou tentokrát všechny možnosti otevřené a žádný další postup
není předem vyloučen.
Krajský soud usnesením ze dne 22. 9. 2009, č. j. 38 Cad 6/2008 – 111, stěžovateli
pro řízení o kasační stížnosti zástupce z řad advokátů neustanovil s odůvodněním, že podle jeho
názoru kasační stížnost směřovala jen proti výroku o nákladech řízení, a je tedy nepřípustná
ve smyslu §104 odst. 2 s. ř. s., a tato nepřípustná kasační stížnost zjevně nemůže být úspěšná.
Stěžovatel proti tomuto usnesení podal kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud zamítl
rozsudkem ze dne 21. 4. 2010 č. j. 3 Ads 5/2010 – 122.
Nejvyšší správní soud se v nyní projednávané věci nejprve zabýval přípustností kasační
stížnosti, jelikož pouze na základě procesně projednatelné kasační stížnosti je možno se jí zabývat
též věcně. K tomu je třeba nejprve uvést, že stěžovatel zjevně vycházel z poučení, obsaženého
v napadeném rozsudku krajského soudu, v němž je uvedeno, že proti tomuto rozsudku je možno
podat kasační stížnost.
Podle ustanovení §104 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů, (dále jen „s. ř. s.“) platí, že kasační stížnost směřující jen proti výroku
o nákladech řízení nebo proti důvodům rozhodnutí soudu je nepřípustná. Zákonné vymezení
pojmu „náklady řízení“ obsahuje ustanovení §57 odst. 1 s. ř. s., podle něhož se jedná zejména
o hotové výdaje účastníků a jejich zástupců, soudní poplatky, ušlý výdělek účastníků
a jejich zákonných zástupců, náklady spojené s dokazováním, odměnu zástupce, jeho hotové
výdaje a tlumočné.
Nad tento rámec považuje soud jako podstatné zdůraznit, že ve správním soudnictví platí
zásada, podle níž si náklady řízení hradí každý z účastníků sám (§59 odst. 1 s. ř. s.). Současně
je však zapotřebí vycházet z toho, že soudnictví představuje jednu z funkcí moderního státu.
Právo na soudní ochranu je ústavně zaručeno a jeho záruky plynou rovněž z mezinárodního
práva (viz zejména čl. 6 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod).
Podústavní právní úpravu proto nelze vykládat tak, aby přístup k soudu (byť i jen potenciálně)
znemožňovala (denegatio iustitiae). Tyto překážky nesmí existovat ani v rovině organizační,
ani v oblasti finanční.
Účastník řízení má zaručenu dostatečnou ochranu proti případnému svévolnému postupu
krajského soudu v rámci řízení o kasační stížnosti, podané proti ve věci – viz kasační důvod
zakotvený v ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., podle něhož lze podat kasační stížnost
(mimo jiné) i pro jinou vadu řízení před soudem, mohla -li mít taková vada za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé.
Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 9. 2004, č. j. 4 Ans 1/2004 - 53,
či rozsudku téhož soudu ze dne 17. 5. 2007, č. j. 6 Ads 62/2007 - 41, je rozhodnutím o nákladech
řízení nejen rozhodnutí o povinnosti nahradit druhému účastníkovi náklady řízení,
ale též rozhodnutí, jímž krajský soud vyslovil, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů
řízení právo, a proto je kasační stížnost směřující jenom proti takovému výroku nepřípustná
podle §104 odst. 2 s. ř. s.
V dané věci je tedy klíčovou právní otázkou, zda stěžo vatelova kasační stížnost
proti rozsudku krajského soudu ze dne 15. 4. 2009, č. j. 38 Cad 6/2008 - 96, směřovala
pouze proti výroku o nákladech řízení, nebo zda se stěžovatel kasační stížností domáhal zrušení
tohoto rozsudku krajského soudu, kterým bylo k jeho žalobě zrušeno rozhodnutí žalovaného,
tj. zda usiloval o to, aby rozhodnutí žalovaného bylo ponecháno v platnosti. Při posuzování
této otázky Nejvyšší správní soud vycházel z obsahu kasační stížnosti stěžovatele,
a to i v kontextu s průběhem soudního řízení, tedy nejen z jejího formálního označení. Předně
je nutné zdůraznit, že stěžovatel podal kasační stížnost proti rozsudku krajského soudu,
kterým bylo k jeho žalobě zrušeno rozhodnutí žalovaného poté, co věc byla krajskému soudu
vrácena Nejvyšším správním soudem se závazným právním ná zorem, že žalovaný postupoval
v rozporu se zákonem. Dále Nejvyšší správní soud připomíná, že stěžovatel nejen že brojí
pouze proti výroku o nákladech řízení, ale zejména též výslovně uvádí, že se ztotožňuje nejen
s tím, že krajský soud zrušil rozhodnutí žalovaného, ale i s věcným odůvodněním uvedeným
v rozsudku. Tyto okolnosti spolu s vyjádřením, že podává kasační stížnost pouze z procesní
opatrnosti, jednoznačně svědčí podle Nejvyššího správního soudu o tom, že jediný výrok
proti kterému stěžovatel brojí je výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
řízení, a tedy výrok o nákladech řízení. Každý jiný závěr by byl v rozporu s obsahem kasační
stížnosti a s tím, čeho se stěžovatel domáhá.
Protože kasační stížnost směřuje jen proti výroku o nák ladech řízení, je podle §104
odst. 2 s. ř. s. nepřípustná a soud je povinen ji podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. odmítnout.
Kasační stížnost je tak výslovně vyloučena z meritorního přezkoumání.
Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že musel kasační st ížnost odmítnout
pro nepřípustnost [§46 odst. 1 písm. d), §104 odst. 2 a §120 s. ř. s.].
Podle ustanovení §60 odst. 3, §120 s. ř. s. nemá při odmítnutí návrhu žádný z účastníků
právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. listopadu 2010
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu