ECLI:CZ:NSS:2010:3.ADS.92.2010:186
sp. zn. 3 Ads 92/2010 - 186
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobce: S. M., proti
žalovanému: Krajský úřad Olomouckého kraje, se sídlem Jeremenkova 40a, Olomouc,
zastoupenému JUDr. Petrem Ritterem, advokátem se sídlem Riegrova 12, Olomouc, o
přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 3. 2004, č. j. OSV-1641/04/SD-27/KR, o kasační
stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 4. 2010, č. j. 38 Cad
8/2004 – 141,
takto:
I. Kasační stížnost se z a m ít á .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobou podanou Krajskému soudu v Ostravě dne 8. 3. 2004 se žalobce domáhal
zrušení rozhodnutí Krajského úřadu Olomouckého kraje ze dne 4. 3. 2004,
č. j. OSV-1641/04/SD-27/KR. Žalovaný jím zamítl odvolání žalobce směřující proti rozhodnutí
Městského úřadu v Zábřehu ze dne 13. 2. 2004, č. j. soc/688/552/2004/Dv, jímž nebyla žalobci
přiznána dávka sociální péče, a napadené rozhodnutí potvrdil.
Žalobce ve své žalobě požádal o ustanovení zástupce, a to advokátky Mgr. Pavly
Frodlové. Ve svých podáních ze dne 26. 3. 2008 a ze dne 17. 4. 2008 pak požádal o ustanovení
advokáta JUDr. Víta Vohánky s tím, že uvedený advokát ho již v soudním řízení v této věci
zastupuje. K výzvě soudu žalobce předložil vyplněný formulář potvrzení o osobních,
majetkových a výdělkových poměrech. Krajský soud v Ostravě ustanovil žalobci usnesením
ze dne 6. 5. 2008, č. j. 38 Cad 8/2004 - 74, zástupce z řad advokátů JUDr. Milan a Janíčka,
se sídlem Šumperk, Slovanská 21. Uvedl, že z důvodu procesní ekonomie ustanovil žalobci
advokáta se sídlem v Šumperku, nikoli se sídlem v Praze. Proti tomuto usnesení podal
žalobce kasační stížnost, v níž žádal změnu v osobě advokáta, konkrétně ve prospěch
JUDr. Víta Vohánky. Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl rozsudkem ze dne 4. 9. 2008,
č. j. 3 Ads 82/2008 – 88 , přičemž poznamenal, že právo žalobce na odborné zastoupení osobou
s právnickým vzděláním v řízení před soudem je toliko právem na zástupce, jímž může být
i advokát, nikoli však právem na konkrétního zástupce, kterého žalobce označil.
Dne 31. 12. 2008 podal žalobce žádost o změnu v osobě advokáta a znovu žádal
ustanovení JUDr. Víta Vohánky. Krajský soud v Ostravě návrh žalobce usnesením ze dne
13. 1. 2009, č. j. 38 Cad 8/200 4 – 97, zamítl. V usnesení ze 13. 2. 2009 pak krajský soud uvedl,
že o opětovném návrhu žalobce ze dne 21. 1. 2009 na zrušení ustanoveného advokáta
nerozhodoval, neboť stejnou žádost dne 13. 1. 2009 zamítl a od té doby se poměry žalobce
nezměnily. Podáním ze dne 4. 3. 2009 žalobce znovu požádal o změnu advokáta, krajský soud
jeho žádost usnesením ze dne 24. 4. 2009, č. j. 38 Cad 8/2004 – 121, zamítl s tím, že žalobce
svoji žádost nijak nekonkretizoval. Kasační stížnost proti uvedenému usnesení Nejvyšší správní
soud zamítl rozsudkem ze dne 15. 10. 2009, č. j. 3 Ads 92/2009 – 134.
Přípisem doručeným krajskému soudu dne 8. 4. 2010 požádal zástupce žalobce
JUDr. Milan Janíček, aby byl zproštěn zastupování svého klienta, neboť žalobce si nepřeje,
aby jej zastupoval, používá vůči němu dehonestujících výrazů a nepo skytuje mu potřebnou
součinnost po poskytování právních služeb. Usnesením ze dne 9. 4. 2010,
č. j. 38 Cad 8/2004 - 141, krajský soud k této žádosti zprostil JUDr. Milana Janíčka povinnosti
zastupovat žalobce v tomto řízení, a současně rozhodl o tom, že se žalobci neustanovuje zástupce
z řad advokátů. V odůvodnění krajský soud uvedl, že nevyhověl žádosti žalobce o ustanovení
jiného advokáta, konkrétně Mgr. Drlíka, neboť je mu z úřední činnosti známo, že žalobce
nespolupracuje s advokáty, kteří mu byli na jeho žádost v jiných věcech soudem ustanoveni.
Krajský soud v Ostravě poukázal na věc vedenou pod sp. zn. 58 Ca 21/2003, kde žalobce žádal
o ustanovení Mgr. Frodlové, k žádosti žalobce však byla tato advokátka posléze zbavena
povinnosti jej zastupovat. Rovněž v řadě dalších věcí měl žalobce výhrady vůči advokátům ,
kteří mu byli k jeho žádosti ustanoveni (např. vůči JUDr. Petru Jaškovi ve věci vedené
pod sp. zn. 38 Cad 2/2006, vůči JUDr. Milanu Janíčkovi ve věci vede né
pod sp. zn. 38 Cad 1/2006, vůči JUDr. Milanu Ostřížkovi ve věci vedené
pod sp. zn. 38 Cad 1/2007 či vůči Mgr. Martině Pešákové ve věci vedené
pod sp. zn. 38 Cad 2/2008). Žalobce opakovaně uplatňoval bezdůvodné výhrady vůči
ustanoveným advokátům a narušoval tak vzájemnou důvěru mezi advokátem a klientem.
Opakovaně tak zmařil účel, pro který mu byl zástupce ustanoven. Toto jednání vede k průtahům
řízení, žalobce prakticky znemožňuje, aby bylo řízení v přiměřené době skončeno. Za této situace
dospěl krajský soud k závěru, že rozhodování o dalších případných žádostech žalobce
o ustanovení advokátů postrádá v dané věci smysl, a že se ze strany žalobce jedná o bezdůvodné
prodlužování řízení. Žalobci proto jiného advokáta neustanovil. Žalobce má možnost zvolit
si sám zástupce z řad advokátů zapsaných v sez namu České advokátní komory.
Toto usnesení krajského soudu napadl žalobce kasační stížností směřující proti výroku II,
tedy výroku o tom, že se žalobci neustanovuje zástupce z řad advokátů. Požádal, aby mu byl
jako zástupce ustanoven advokát Mgr. František Drlík.
Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že byla podána osobou oprávněnou a je přípustná za podmínek ust. §102 a §104 zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s . ř. s.“). Stěžovatel
pro toto řízení o kasační stížnosti nemusí být v souladu se setrvalou judikaturou zastoupen
advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.), neboť povaha napadeného rozhodnutí – zamítnutí žádosti
žalobce o ustanovení zástupce – vylučuje, aby nedostatek podmínky povinného zastoupení
bylo možné považovat za překážku meritorního projednání této věci (srov. např. rozsudek
sp. zn. 4 As 21/2004, ze dne 27. 5. 2004, viz www.nssoud.cz).
Podle ust. §35 odst. 8 s. ř. s. navrhovateli, u něhož jsou předpoklady, aby byl osvobozen
od soudních poplatků, a je-li to třeba k ochraně jeho práv, může předseda senátu na návrh
ustanovit usnesením zástupce, jímž může být i advokát; hotové výdaje zástupce a odměnu
za zastupování v takovém případě platí stát. Smyslem tohoto ustanovení je poskytnutí faktické
a odborně fundované ochrany práv osobě, která splňuje podmínky pro osvobození od soudních
poplatků, a u níž je takové ochrany třeba. Jedině tak lze v kvalifikovaných případech dostát
zásadě rovnosti vyjádřené v ust. §36 odst. 1 s. ř. s. Nejvyšší správní soud zde dodává, že má-li být
tímto ustanovením založeno konkrétní subjektivní právo účastníka řízení na odborné zastoupení
osobou s právnickým vzděláním v řízení před soudem, pak toto právo je toliko právem
na zástupce, jímž může být i advokát, nikoli však právem na konkrétního zástupce, kterého osoba
navrhující ustanovení zástupce ve svém návrhu označuje. Taková interpretace by se dotýkala
samotného smyslu ustanovení zástupce soudem.
Ustanovení zástupce podle ust. §35 odst. 8 s. ř. s. je tedy podmíněno jednak tím,
že jsou u účastníka řízení dány předpoklady k osvobození od soudních poplatků, jednak tím,
že je tohoto opatření třeba k ochraně jeho práv. Jak vyplývá z usnesení krajského soudu ze dne
6. 5. 2008, č. j. 38 Cad 8/2004 - 74, považoval soud na základě posouzení osobních, majetkových
a výdělkových poměrů žalobce předpoklady pro jeho osvobození od soudních poplatků
za splněné. V pojednávané věci tak hraje klíčovou roli zhodnocení podmínky potřeby ochrany
práv žalobce. Zde je spornou otázka, zda postup účastníka řízení opakovaně vznášejícího
bezdůvodné a obstrukční výhrady proti ustanovenému zástupci může vyústit v rozhodnutí soudu
o tom, že mu po zruše ní zastoupení tímto zástupcem již jiného zástupce z řad advokátů
neustanoví.
Nejvyšší správní soud v této souvislosti považuje za nezbytné zdůraznit, že právo
na ustanovení zástupce, jakožto integrální součást práva na právní pomoc před soudy a jinými
orgány veřejné moci (čl. 37 odst. 2 Listiny), není v žádném případě pouze formálním institutem,
ale naopak by mělo vést k reálné ochraně práv účastníka v řízení. Účastník tak má chránit
svá práva za přispění ustanoveného zástupce efektivněji a kvalitněji, aby jeho postavení
bylo rovné s postavením účastníka (správního orgánu), jehož sociální a ekonomické postavení
je silnější. Ustanovení zástupce navrhovateli tedy není a utomatickým úkonem soudu,
nýbrž úkonem vyžadujícím posléze také určitou součinnost ze stran y účastníka řízení. Aktivita
účastníka řízení se pak nutně musí projevit rovněž v komunikaci s ustanoveným zástupcem,
resp. v jejím způsobu. Nekomunikuje-li účastník řízení s advokátem vůbec či nedostatečn ě
nebo komunikuje způsobem, který advokát oprávněně vnímá jako projev nedůvěry
vůči své osobě, je dán důvod ke zrušení ustanovení, neboť v takovém případě by se zastoupení
zcela míjelo svým účinkem. Tento závěr má oporu v §20 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb. ,
o advokacii, dle kterého je advokát oprávněn odstoupit od smlouvy o poskytování právních
služeb, popřípadě požádat o zrušení ustanovení či požádat Komoru o určení jiného advokáta
(§18 odst. 2 tohoto zákona), dojde-li k narušení nezbytné důvěry mezi ním a klientem
nebo neposkytuje-li klient potřebnou součinnost. Ustanovený zástupce má přitom v řízení
před soudem v zásadě stejné postavení, jako zplnomocněný advokát (§31 odst. 2 občanského
soudního řádu).
V dané věci je přitom nepochybné, že žalobce prostřednictvím svého soudem
ustanoveného zástupce reálně nehájil svá práva, neboť mu neposkytoval jakoukoli smysluplnou
součinnost a opakovaně se stejně jako ve všech jiných žalobních řízeních domáhal
jiného než ustanoveného advokáta, aniž by pro toto konání uvedl rozumné a věcné důvody,
které by jeho žádosti ospravedlňovaly. Nejvyšší správní soud podotýká, že je na účastníkovi
řízení, jakých procesních nástrojů využije k hájení svých práv a nelze mu v jejich využití bránit,
ale zároveň je třeba zdůraznit, že takovéto uplatňování procesních práv (opakované
a bezdůvodně vznášené výhrady proti ustanovenému zástupci) reálně nev ede k rozhodnutí
v meritu věci a vede pouze k průtahům řízení, které si však způsobuje účastník
sám svým postupem a nelze je tak přičítat k tíži správních soudů (k tomu srov. i názor vyslovený
Ústavním soudem v jeho nálezu ze dne 12. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 603/06). K tomu je vhodné
podotknout, že zneužívání procesních práv zcela určitě nespadá do rámce ústavně zaručeného
práva na spravedlivý proces a právní pomoc.
V zájmu žalobce tedy bylo vyvarovat se takového jednání, které by mohlo vést jednak
k bezdůvodnému a zbytečnému narušení vzájemné důvěry mezi advokátem a klientem
z jeho strany a jednak k závěru o nedostatku poskytované součinnosti. Protože tak žalobce
nejednal, zmařil účel, pro který mu byl zástupce ustanoven. Nejvyšší správní soud proto dospěl
k závěru, že krajský soud nepochybil, jestliže žalobci na jeho žádost již žádného zástupce
neustanovil, neboť to vzhledem k obstrukčnímu jednání žalobce postrádalo smysl. Nejvyšší
správní soud zde vzal v úvahu i fakt, že ustanovený advokát již na výzvu krajského soudu
odstranil nedostatky žaloby podáním ze dne 16. 1. 2009. Na základě uvedeného Nejvyšší správní
soud kasační stížnost podle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1
a 2 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Žalobce neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu
nákladů řízení ze zákona, žalovaný správní orgán byl ve věci ús pěšný, rovněž však s ohledem
na předmět řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení ze zákona. Nejvyšší správní soud
proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 29. září 2010
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu