ECLI:CZ:NSS:2010:3.APS.6.2010:40
sp. zn. 3 Aps 6/2010 - 40
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy
a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobce: S. H.,
zastoupeného Mgr. Lilianou Křístkovou, advokátkou se sídlem nám. I. P. Pavlova 3, Praha 2,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti zajištění podle §
129 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 12. 2009, č. j. 2 Az
20/2009 – 8,
takto:
I. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 12. 2009, č. j. 2 Az 20/2009 – 8,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
II. Ustanovené zástupkyni žalobce Mgr. Lilianě Křístkové se u r č u je odměna ve výši
4800 Kč, která jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní
moci tohoto rozsudku na jí uvedený účet.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobce (dále též „stěžovatel“) domáhá zru šení
usnesení Městského soudu v Praze (dále též „městský soud“) ze dne 21. 12. 2009,
č. j. 2 Az 20/2009 – 8, kterým tento soud postoupil dle §7 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb.,
soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), věc vedenou
u něj pod spisovou značkou 2 Az 20/2009 k vyřízení Krajskému soudu v Praze (dále jen „krajský
soud“), který je podle jeho názoru místně příslušný. V odůvodnění městský soud odkázal
zejména na ust. §32 odst. 4 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o azylu“), podle něhož je k řízení o žalobě proti rozhodnutí Ministerstva vnitra
ve věci mezinárodní ochrany místně příslušný krajský soud, v jehož obvodu je žadatel o udělení
mezinárodní ochrany (žalobce) v den podání žaloby hlášen k pobytu. Proti tomuto usnesení
stěžovatel podal kasační stížnost.
Jako právní důvod kasační stížnosti stěžovatel uvedl důvody uvedené v ust. §103 odst. 1
písm. a), c) a d) s. ř. s. Stěžovatel nesouhlasí s postoupením věci k vyřízení krajskému soudu.
Namítá, že rozhodnutí, které napadl svojí žalobou u městského soudu, není rozhodnutím ve věci
mezinárodní ochrany ve smyslu zákona o azylu. Podle názoru žalobce se jedná o rozhodnutí,
kterým mu bylo upřeno žádat o přiznání statusu uprchlíka ve smyslu Úmluvy o právním
postavení uprchlíků a o vnitrostátní azyl podle čl. 43 Listiny základních práv a svobod.
Dále žalobce nesouhlasí též s postupem městského soudu, který vydání napadeného rozhodnutí
předcházel. Podle názoru žalobce neměl v jeho věci rozhodovat specializovaný samosoudce
ve smyslu §31 odst. 2 s. ř. s., nýbrž senát složený z předsedy a dvou soudců. Žalobce dále uvádí,
že dokonce ani platně neučinil prohlášení o udělení mezinárodní ochrany ve smyslu §10
odst. 1, 2 zákona o azylu, kterým se zahajuje řízení o udělení mezinárodní ochrany podle zákona
o azylu. Toto prohlášení je dle názoru žalobce oprávněn ve smyslu §3a odst. 4 zákona o azylu
učinit pouze cizinec, který není zajištěn za účelem předání podle mezinárodní smlouvy.
Přitom žalobce byl zajištěn právě dle §129 zákona č. 326/1999 sb., o pobytu cizinců na území
České republiky, tedy za účelem předání podle mezinárodní smlouvy. V závěrečném návrhu
stěžovatel navrhl zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci zpět k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná a stěžovatel je zastoupen advokátkou (ust. §105 odst. 2 s. ř. s.).
Právní otázkou příslušnosti soudu v případě žaloby proti rozhodnutím podle zákona
o azylu se zdejší soud již zabýval např. v rozhodnutí ze dne 3. 2. 2010, č. j. 1 As 3/2010 - 77
(rozhodnutí dostupné na www.nssoud.cz), kde odkázal na dřívější usnesení tohoto soudu
ze dne 15. 12. 2009, č. j. Nad 28/2009 - 33, v němž bylo mimo jiné konstatováno, že „pro účely
zákona o azylu se rozhodnutím ve věci mezinárodní och rany rozumí rozhodnutí vydaná podle §15 nebo §15a
zákona o azylu a rozhodnutí o udělení azylu, rozhodnutí o udělení nebo prodloužení doplňkové ochrany,
rozhodnutí o neudělení mezinárodní ochrany, rozhodnutí o zastavení řízení, rozhodnutí o zamítnutí žádosti
o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodné a rozhodnutí o odnětí azylu nebo doplňkové ochrany.
Rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany, která jsou takto taxativně vymezena v §2 odst. 12 zákona o azylu,
tedy představují možná procesní vyústění řízení, jehož předmětem je posouzení žádosti o udělení mezinárodní
ochrany. Proto pod ně nelze podřadit jiná rozhodnutí, která výsledkem řízení o udělení mezinárodní ochrany
nejsou, byť s takovým řízením bezprostředně souvisí“.
V daném případě byla předmětem soudního přezkoumání otázka, zda se místní
příslušnost soudu v dané věci řídí dle speciálního ustanovení §32 odst. 4 zákona o azylu
nebo obecným ust. §7 odst. 2 s. ř. s. Přitom §32 odst. 4 upravuje příslušnost soudu
k rozhodování o žalobě proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ve věci mezinárodní ochrany.
Za rozhodnutí ministerstva ve věci mezinárodní ochrany se podle §2 odst. 12 zákona o azylu
pro účely tohoto zákona rozumí rozhodnutí vydaná podle §15 nebo 15a a rozhodnutí o udělení
azylu, rozhodnutí o udělení nebo prodloužení doplňkové ochrany, rozhodnutí o neudělení
mezinárodní ochrany, rozhodnutí o zastavení řízení, rozhodnutí o zamítnutí žádosti o udělení
mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodné a rozhodnutí o odnětí azylu nebo doplňkové
ochrany. Žalobou napadený správní akt Ministerstva vnitra ČR není rozhodnutím,
které je uvedeno v taxativním výčtu §2 odst. 12 zákona o azylu a příslušnost soudu k projednání
žaloby proti tomuto rozhodnutí se proto neřídí ust. §32 odst. 4 zákona o azylu, ale obecnou
úpravou místní příslušnosti obsaženou v ust. §7 odst. 2 s. ř. s. Místně příslušným k projednání
předmětné žaloby je tedy Městský soud v Praze. Ve věci proto též mělo být rozhodováno
v souladu s ust. §31 odst. 1 s. ř. s. specializovaným senátem složeným z předsedy a dvou soudců,
nikoliv specializovaným samosoudcem. Soud byl tedy při rozhodování nesprávně obsazen,
což je důvod zmatečnosti vydaného usnesení podle §103 odst. 1 písm. c) s. ř. s.
Pokud se týká žalobcem uplatňovaného žalobního důvodu podle §103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s., tedy nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, je nutno vycházet ze soudní judikatury
k tomuto důvodu. „Za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
lze považovat zejména ta rozhodnutí, která postrádají základní zákonné náležitost i, z nichž nelze seznat,
o jaké věci bylo rozhodováno či jak bylo rozhodnuto, která zkoumají správní úkon z jiných než žalobních důvodů
(pokud by se nejednalo o případ zákonem předpokládaného přezkumu mimo rámec žalobních námitek),
jejichž výrok je v rozporu s odůvodněním, která neobsahují vůbec právní závěry vyplývající z rozhodných
skutkových okolností nebo jejichž důvody nejsou ve vztahu k výroku jednoznačné“ . (Z rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, publikovaného
pod č. 244/2004 Sb. NSS).
Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75,
publikovaného pod č. 133/2004 Sb. NSS, „lze za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost obecně
považovat takové rozhodnutí soudu, z jehož výroku nelze zjistit, jak vlastně soud ve věci rozhodl, tj. zda žalobu
zamítl, odmítl nebo jí vyhověl, případně jehož výrok je vnitřně rozporný. Pod tento pojem spadají i případ y,
kdy nelze rozeznat, co je výrok a co odůvodnění, kdo jsou účastníci řízení a kdo byl rozhodnutím zavázán.
Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je založena na nedostatku důvodů skutkových, nikoliv na dílčích
nedostatcích odůvodnění soudního rozhodnutí. Musí se přitom jednat o vady skutkových zjištění, o něž soud opírá
své rozhodovací důvody. Za takové vady lze považovat případy, kdy soud opřel rozhodovací důvody o skutečnosti
v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem, anebo případy , kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké
důkazy byly v řízení provedeny“.
Kasační stížností napadené usnesení městského soudu s ohledem na výše předestřenou
judikaturu tedy nelze považovat za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost, neboť lze
jednoznačně rozeznat, co je výrok a co odůvodnění, jak bylo rozhodnuto a o jaké věci, kdo jsou
účastníci řízení, kdo byl rozhodnutím zavázán, apod. Kasační stížností napadené usnesení
městského soudu též nelze považovat za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů,
protože důvody pro postup soudu jsou jasně seznatelné (byť mohl být soud v této otázce
podrobnější) a skutková zjištění, o která je opřeno, jsou srozumitelná a lze je považovat
za dostatečná.
Řízení před městským soudem též nevykazovalo jiné vady řízení ve smyslu §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s. Žalobce v kasační stížnosti ani nespecifikoval, z jakých důvodů
by podle jeho názoru mělo řízení před městským soudem trpět jinou vadou, která způsobuje
nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že dle §106
odst. 1 s. ř. s. musí stížnost kromě obecných náležitostí obsahovat vylíčení konkrétních
skutečností, v nichž stěžovatel spatřuje naplnění důvodů, pro které lze kasační stížnost podat tak,
jak jsou uvedeny v §103 odst. 1 s. ř. s. Nedostačující je tedy toliko obecný odkaz na příslušn ě
zákonný důvod kasační stížnosti uvedený v ust. §103 odst. 1 s. ř. s. bez uvedení konkrétních
pochybení, kterých se měl soud v předcházejícím řízení dopustit. Touto otázkou se zdejší soud
v minulosti již opakovaně zabýval, a to např. v usnesení č. j. 6 Ans 7/2010 - 85, kde se mimo jiné
uvádí: „Namísto prostého odkazu na zákonné ustanovení, byl stěžovatel ve svém podání povinen uvést konkrétní
skutečnosti a doplnit je svou právní argumentací, tj. vylíčit, jakých konkrétních kroků, úkonů a úvah se měl
Městský soud v Praze dopustit v procesu vydání napadeného usnesení, a ozřejmit, proč se podle něj jeví
jako nezákonné. V rámci takové právní argumentace se nelze spokojit pouze s takto obecně formulovanými
námitkami, neboť ty ve světle ustálené a vnitřně jednotné judikatury Ne jvyššího správního soudu
nejsou považovány za stížní důvody ve smyslu ustanovení §103 s. ř. s.“.
Ze shora uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
je důvodná co do důvodu podle §103 odst. 1 písm. a) a c) s. ř. s., a proto kasační stížností
napadené rozhodnutí v souladu s ust. §110 odst. 1 s. ř. s. ruší a věc vrací Městskému soudu
v Praze k dalšímu řízení.
Stěžovateli byla pro řízení o kasační stížnosti ustanovena usnesením městského soudu
ze dne 3. 2. 2010, č. j. 2 Az 20/2009 – 26, zástupkyně z řad advokátů, Mgr. Liliana Křístková,
advokátka se sídlem v Praze 2, nám. I. P. Pavlova 3. Ustanovené zástupkyni stěžovatele
byla přiznána odměna v celkové částce 4800 Kč za dva úkony právní služby (převzetí a příprava
zastoupení a písemné podání soudu týkající se věci samé) dle §11 odst. 1 písm. b) a d) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb,
ve znění pozdějších předpisů (advokátní tarif). Odměna byla vypočtena dle ustanovení §9 odst. 3
písm. f), ve spojení s §7 bod 5., advokátního tarifu tak, že za každý z úkonů činí odměna
2100 Kč a k němu náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč podle §13 odst. 3
téže vyhlášky. Náklady právního zastoupení stěžovatele nese dle ustanovení §35 odst. 8 s. ř. s.
stát.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. listopadu 2010
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu