ECLI:CZ:NSS:2010:3.AZS.10.2010:64
sp. zn. 3 Azs 10/2010 - 64
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava
Vlašína a soudců JUDr. Milana Kamlacha, JUDr. Petra Průch y, JUDr. Jiřího Pally
a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobce: O. T., zast. Mgr. Barborou Leiterovou,
advokátkou se sídlem Heinrichova 16, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem
Nad Štolou 3, Praha 7, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 1. 2009,
č. j. OAM-29/LE-PA03-PA03-2009, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Brně ze dne 4. 12. 2009, č. j. 56 Az 14/2009 - 45,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovené zástupkyni stěžovatele, advokátce Mgr. Barboře Leiterové,
se p ř i z n á v á odměna za zastupování ve výši 2880 Kč. Tato částka
bude jmenované vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 2 měsíců od právní
moci tohoto rozhodnutí. Náklady právního zastoupení stěžovatele nese stát.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadl žalobce v záhlaví uvedený rozsudek Krajského
soudu v Brně, jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 1. 2009,
č. j. OAM-29/LE-PA03-PA03-2009. Tímto rozhodnutím zamítl žalovaný žádost žalobce
o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. f) zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
Podle krajského soudu k tvrzenému porušení §3 a §50 odst. 2 správního řádu nedošlo.
V řízení o žádosti o udělení mezinárodní ochrany spočívá řádné zjištění skutkového stavu
především v tom, že žadateli je dána možnost poda t úplnou a pravdivou výpověď o důvodech,
které jej vedly k opuštění vlasti. Žalobci byl poskytnut dostat ečný prostor, aby uvedl vše,
co považuje za důležité pro rozhodnutí o žádosti; otázky, na které odpovídal v rámci pohovoru,
mu byly kladeny takovým způsobem, aby byly objasněny všechny relevantní skutečnosti.
Žalovaný provedl ve věci dostatečné dokazování, jeho rozsah byl určen tvrzeními žalobce.
V postupu žalovaného soud neshledal žádné pochybení.
Soud se plně ztotožnil se závěrem žalovaného, že žalobce v průběhu správního řízení
neuvedl skutečnosti, které by odůvodňovaly udělení mezinárodní ochrany dle §12 a 14a zákona
o azylu. Důvody opuštění vlasti byly pouze ekonomické, ve správním řízení žalobce vůbec
netvrdil, že by byl ve své vlasti ohrožen v důs ledku nesplácení dluhu, ani že by se do vlasti
nemohl vrátit kvůli tomu, že by mu státní orgány v případě ohrožení nebyly schopny či ochotny
poskytnout pomoc a ochranu. Tyto skutečnosti uvedl až v doplnění žaloby, ovšem pouze
v obecné rovině, aniž by je konkretizoval. Netvrdil ani, že by mu bylo v souvislosti s dluhy
vyhrožováno. Správní orgán tak podle soudu neměl žádný důvod tyto okolnosti zvažovat.
Teoreticky se jedná o okolnosti relevantní z hlediska aplikace §1 4a zákona o azylu, muselo
by se však jednat o reálně hrozící nebezpečí, což z podání ža lobce nevyplývalo. S ohledem
na příběh žalobce je podle soudu zřejmé, že uvedené skutečnosti doplnil ve snaze dodat váhu
své žádosti za situace, kdy neměl jinou možnost, jak legalizovat svůj pobyt v České repub lice.
Rozsudek krajského soudu napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností.
S názorem krajského soudu, podle něhož postupoval žalovaný v souladu se zákonem, nesouhlasí.
Ministerstvo vnitra podle stěžovatele dostatečně nezjistilo, zda mu v Mon golsku hrozí
pronásledování a zda mu jsou mongolské orgány schopny zajistit dostatečnou ochranu. Nezjistilo
tedy skutečný stav věci tak, aby o něm nebyly důvodné poc hybnosti (§3 správního řádu)
a nezjistilo všechny okolnosti důležité pro ochranu veřejného zájmu (§50 odst. 3 správního
řádu). Stěžovatel se proto domnívá, že krajský soud nesprávně zhodnotil právní otázku věci ,
a navrhl Nejvyššímu správnímu soudu, aby napadený rozsudek zrušil a věc vrátil Krajskému
soudu v Brně k dalšímu řízení.
Při rozhodování o kasační stížnosti stěžovatele musel nejprve Nejvyšší správní soud
posoudit, zda jsou splněny podmínky řízení. Předně tak zkoumal, je- li kasační stížnost přijatelná
ve smyslu ust. §104a s. ř. s., tedy zda svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy
stěžovatele. Vycházel přitom z precedentního usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne
26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39, publ. pod č. 933/2006 Sb . NSS. Podle tohoto usnesení
je podstatným přesahem vlastních zájmů stěžovatele jen natolik zásadní a intenzivní situace,
v níž je kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce pro Nejvyšší správní soud
též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. Přesah vlastních
zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec
konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních
stížnostech ve věcech azylu je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv,
nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů. V zájmu
stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech azylu je pak nejenom splnit podmínky
přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít o některý z důvodu uvedených v ust. §103
odst. 1 s. ř. s., nýbrž také uvést, v čem spatřuje – v mezích kritérií přijatelnosti – v konkrétním
případě podstatný přesah svých vlastních zájmů a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní
soud předloženou kasační stížnost věcně projednat.
Z hlediska výše uvedeného Nejvyšší správní soud konstatuje, že v daném případě kasační
stížnost neobsahuje žádné tvrzení, z něhož by bylo možné dovodit přijatelnost kasační stížnosti
ve smyslu ust. §104a s. ř. s. K otázce zjevně nedůvodných žádostí pro neuvedení azylově
relevantních skutečností se již dříve Nejvyšší správní soud vyjádřil např. v rozsudku ze dne
20. 11. 2003, č. j. 2 Azs 27/2003 - 59, publ. pod č. 181/2004 Sb . NSS, či v rozsudku ze dne
18. 12. 2003, č. j. 5 Azs 27/2003 - 48, www.nssoud.cz. Nejvyšší správní soud proto dospěl
k závěru, že podmínky přijatelnosti v daném případě nejsou splněny a kasační stížnost
dle ust. §104a s. ř. s. pro nepřijatelnost odmítl.
Kasační stížnost byla odmítnuta, Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (§60 odst. 3 s. ř. s.
ve spojení s ust. §120 s. ř. s.). Ustanovené zástupkyni stěžovatele náleží v souladu s §11 písm. d)
vyhlášky č. 177/1996 Sb., o o dměnách a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), odměna za jeden úkon právní služby učiněný v řízení o kasační stížnosti ve výši
2100 Kč, a dále náhrada hotových výdajů ve výši paušální částky 3 00 Kč podle §13 odst. 3
cit. vyhlášky, celkem tedy 2400 Kč. Protože je ustanovená advokátka plátcem daně z přidané
hodnoty, zvyšuje se tento nárok vůči státu o částku odpovídající da ni z přidané hodnoty,
kterou je tato osoba povinna z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést
podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§35 odst. 7 s. ř. s.). Částka daně
z přidané hodnoty vypočtená dle §37 odst. 1 a §47 odst. 3 zákona č. 235/2004 Sb. činí 480 Kč.
Ustanovené zástupkyni se tedy přiznává náhrada nákladů v celkové výši 2880 Kč. Uvedená částka
bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 2 měsíců od právní moci tohoto usnesení.
Náklady právního zastoupení stěžovatele nese dle ust. §60 odst. 4 s. ř. s. stát.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 1. dubna 2010
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu