ECLI:CZ:NSS:2010:3.AZS.11.2010:80
sp. zn. 3 Azs 11/2010 - 80
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Petra Průchy, JUDr. Milana Kamlacha, JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Jiřího
Pally v právní věci žalobce: D. T., zast. Mgr. Markem Čechovským, advokátem se sídlem AK
Václavské nám. 21, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3,
Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 3. 2008, č. j. OAM-1-981/VL-10-05-2007, v
řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 8. 2009,
č. j. 63 Az 29/2008 – 26,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Zástupci stěžovatele Mgr. Marku Čechovskému, advokátu, se sídlem AK Václavské
nám. 21, Praha 1, se u r č u je odměna částkou 5712 Kč. Tato částka
mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní moci
tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Kasační stížností ze dne 11. 9. 2009, doplněnou ustanoveným zástupcem podáním ze dne
27. 1. 2010, se žalobce (dále též stěžovatel“) domáhá zrušení shora označeného rozsudku
Krajského soudu v Ostravě (dále jen „krajský soud“), kterým byla zamítnuta jeho žaloba
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 3. 2008, č. j. OAM-1-981/VL-10-05-2007. Uvedeným
rozhodnutím žalovaného bylo rozhodnuto tak, že se stěžovateli mezinárodní ochrana podle §12,
§13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb.,
o Policii ČR ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“) , neuděluje.
V kasační stížnosti podané s odvoláním na důvody uvedené v §103 odst. 1 písm. b) a d)
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění poz dějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“),
se stěžovatel dovolává toho, že žalovaný správní orgán při zjišťování skutkového stavu porušil
§3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, když nezjistil stav věci, o němž nejsou důvodné
pochybnosti. Stěžovatel se dále cítí být rozhodnutím žalovaného správního orgánu zkrácen
na svých právech v důsledku porušení §12 a §14 zákona o azylu ze strany správního orgánu.
Pro tyto vytýkané vady měl soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního
orgánu zrušit. Stěžovatel ve své žalobě uvedl, že o mezinárodní ochranu požádal na základě
své perzekuce v domovském státě, z důvodu politického postoje. Je všeobecně známo,
že současné Bělorusko je zemí nedemokratickou, ovládané diktátorským režimem, zemí,
kde nejsou dodržována a respektována základní lidská práva a svobody občanů.
Na straně správního orgánu bylo, aby si pro žadatelem tvrzené skutečnosti – pokud o nich
pochyboval – obstaral takové informace, které mu umožní objektivně rozhodnout,
zda skutečnosti tvrzené stěžovatelem mohou či nemohou zakládat důvodné obavy
z pronásledování. Takto správní orgán nepostupoval. Stěžovatel v této souvislosti odkázal
na metodickou Příručku k postupům a kriteriím pro určování právního postavení uprchlíků,
vydanou Úřadem vysokého komisaře pro uprchlíky, v roce 1992, kde se mj. uvádí, že „…je sotva
možné, aby uprchlík „dokázal“ každou část svého příběhu,…. proto je čas to nutné uznat žadatelovu věc
i v případě pochybností.“ Dále se stěžovatel domnívá, že není v souladu s mezinárodními dokumenty
ani s Listinou základních práv a svobod, aby byl nucen se vrátit do lidsky nepříznivých podmínek,
jaké jsou v Bělorusku. Svoji situaci považuje za natolik mimořádnou, že mu měl být udělen
alespoň humanitární azyl podle §14 zákona o azylu. Stěžovatel se domnívá, že v posuzované věci
došlo k porušení zásad týkajících se mezí volnosti správního uvážení, odůvodnění rozhodnutí
v tomto směru není dostatečné, a rozhodnutí je tudíž nepřezkoumatelné ve smyslu §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s. Na základě uvedeného stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný správní orgán ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že popírá
oprávněnost kasační stížnosti, neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí, tak rozsudek krajského
soudu jsou vydány v souladu s právními předpisy. I pro řízení o kasační stížnosti odkazu je
na správní spis. Žalovaný uvedl, že se přiklání k rozhodnutí soudu a neshledává žádná pochybení,
neboť dle jeho názoru stěžovatel nesplňuje podmínky stanovené ani v §12, ani v §13
a ani v §14 zákona o azylu, a stejně tak nesplňuje ani podmínky pro udělení doplňkové ochrany
podle §14a a §14b zákona o azylu. Pokud stěžovatel výslovně ro zporuje neudělení azylu
podle §14 zákona o azylu, žalovaný dodává, že postupoval v souladu se zákonem a dodržel
všechny procesní předpisy. K odkazu stěžovatele na Příručku k postupům a kriteriím
pro určování právního postavení uprchlíků, vydanou Úřadem vysokého komisaře pro uprchlíky,
v roce 1992, stěžovatel poznamenává, že není pro správní orgán závazná a má pouze
doporučující charakter. Námitky uplatněné v kasační stížnosti shledává žalovaný správní orgán
nedůvodnými. Závěrem navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako ne důvodnou
zamítl.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval přípustností kasační stížnosti. Přípustnost
(či spíše absence některého z důvodů nepřípustnosti) kasační stížnosti je dána splněním
zákonných procesních předpokladů, jako je včasné podání kasační stížnosti (§106 odst. 2 s. ř. s.),
řádné zastoupení (§105 odst. 2 s. ř. s.), absence dalších zákonných důvodů nepřípustnosti (§104
s. ř. s.), apod. V posuzované věci Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost přípustnou.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud dále zabýval
tzv. přijatelností kasační stížnosti, ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s., tedy otázkou, zda kasační
stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu
tak nebylo, kasační stížnost by byla nepřijatelná.
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Do soudního řádu správního byl
zaveden novelou č. 350/2005 Sb. s účinn ostí ke dni 13. 10. 2005. Jeho výklad,
který demonstrativním výčtem stanovil typická kriteria nepřijatelnosti, byl proveden
např. usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39,
www.nssoud.cz.
Nejvyšší správní soud v citovaném rozhodnutí shledal, že o přijatelnou kasační stížnost
se může typicky, nikoliv však výlučně, jednat v následujících př ípadech: 1) Kasační stížnost
se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly p lně řešeny judikaturou
Nejvyššího správního soudu; 2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní
judikaturou řešeny rozdílně. Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských
soudů i v rámci Nejvyššího správního soudu; 3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu
učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší správní soud ve výjimečných
a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní otázky, řešené dosud
správními soudy jednotně; 4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy,
pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení,
které mohlo mít dopad na hmotně-právní postavení stěžovatele. O zásadní právní pochybení
se v konkrétním případě může jednat především tehdy, pokud: a) Krajský soud
ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit,
že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu; b) Krajský soud v jednotlivém
případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva. Zde je však třeba zdůraznit,
že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie přijatelnosti povolán přezkoumávat
jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné intenzity,
o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu
by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení především procesního charakteru proto zpravidla nebudou
dosahovat takové intenzity, aby způsobila přijatelnost následné kasační stížnosti.
S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob
je vhodné připomenout, že v případě řízení o kasační stížnosti byla soudní ochrana stěžovateli
již jednou poskytnuta individuálním projednáním jeho věci na úrovni krajského soudu,
a to v plné jurisdikci. Další procesní postup v rámci správního soudnictví nezvyšuje automaticky
míru právní ochrany stěžovatelů, a je podmíněn již zmíněným přesahem vlastních zájmů
stěžovatelů. Jinými slovy, přichází-li stěžovatel s námitkami, o nichž se Nejvyšší správní soud
vyslovil již dříve a své rozhodnutí zveřejnil, není nutné ani efektivní, aby v obdobné věci znovu
jednal a rozhodoval, když výsledkem by nepochybně byl stejný závěr. V takém případě by kasační
stížnost musela být podle citovaného ustanovení §104a s. ř. s. odmítnuta jako nepřijatelná.
Přijatelnost kasační stížnosti je třeba odlišovat nejen od její přípustnosti,
ale i od její důvodnosti, která je otázkou věcného posouzení kasačních důvodů uváděných
stěžovatelem (§103 odst. 1 s. ř. s.). Důvodnost kasační stížnosti přitom Nejvyšší správní soud
posuzuje teprve, či jenom, v těch případech, kdy je kasační stížnost shledána jako přípustná
a současně přijatelná.
Z výše uvedeného plyne, že v zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcec h
azylu je, vedle splnění podmínek přípustnosti a uvedení důvodů kasační stížnosti ve smyslu §103
odst. 1 s. ř. s., rovněž uvedení, v čem spatřuje přesah svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu
by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační stížno st projednat jako přijatelnou.
Zde je nutné poznamenat, že stěžovatel žádné důvody přijatelnosti kasační stížnosti neuvedl.
Za této situace se Nejvyšší správní soud mohl otázkou přijatelnosti kasační stížnosti zabývat
pouze v obecné rovině za použití shora nastíněných kriterií.
Z obsahu spisu soud zjistil, že stěžovatel do České republiky přicestoval v květnu 2006
na turistické vízum. Ještě v květnu 2006 mu skončila platnost turi stického víza a poté pobýval
na území České republiky nezákonně a pracoval v Praze a okolí na stavbách. Dne 20. 12. 2007
se dostavil do Přijímacího střediska cizinecké policie Vyšní Lhoty, s úmyslem požádat
o mezinárodní ochranu v České republice. Chtěl si legalizovat pobyt, zůstat v České republice,
učit se a pracovat. Uvedl, že do Běloruska se nemůže vrátit, neboť mu hrozí nebezpečí od tamní
policie. Na základě zjištění cizinecké policie, že stěžovatel pobývá na území České republiky
od května 2006 nelegálně, mu bylo rozhodnutím ze dne 14. 1. 2008 uděleno správní vyhoštění
na dobu 1 roku. V žádosti o udělení mezinárodní ochrany ze dne 21. 12. 2007, a dále v protokolu
o pohovoru k důvodům žádosti o udělení mezinárodní ochrany na území České republiky ze dne
8. 1. 2008, stěžovatel uvedl, že v březnu 2006 při volbách nevhodil do urny volební lístek,
chtěl jej vynést z volební místnosti, byl však zadržen členem volební komise a poté policií. Policie
jej zadržovala 6 dnů, poté jej na intervenci rodičů po zaplacení pokuty propustila . Následovalo
však pronásledování, kdy byl opakovaně zadržen policií na diskotéce, předveden na služebnu
policie, a pro údajnou opilost mu byla udělena pokuta. Údajně mu policie sdělila,
že pokud se jí nepodaří jej zatknout pro nějaký trestný čin, udělají z něj alkoholika. V té době
se účastnil rekvalifikačního kurzu, byl z něj však propuštěn a byly po něm požadovány náklady.
Stěžovatel toto dává do souvislosti se svým jednáním u voleb a z toho odvozovanou perzekucí.
Poté se stěžovatel rozhodl opustit domovskou zemi, vyřídil si turistick é vízum a autobusem
na lince Minsk – Praha přes Polsko odcestoval do České repu bliky, kde měl kamaráda.
Ten mu sehnal podnájem. O udělení azylu po příjezdu do České republiky údajně nepožádal
proto, že o této možnosti nevěděl. Do Běloruska se vrátit ne může, neboť se obává,
že by jej policisté mohli nechat zavřít, a také otec , který je učitelem tělocviku, by mohl zůstat
bez práce, přičemž mu zbývá několik let do důchodu. Na z ávěr pohovoru byl stěžovatel
za přítomnosti tlumočníka seznámen s obsahem protokolu, jakož i se souhrnem podkladů,
které měl žalovaný správní orgán při rozhodování o jeho žádosti k dispozici. Na výslovnou
otázku stěžovatel nežádal doplnění ani změny protokolu a stejně tak neměl žádné připomínky
k použitým podkladům.
Nejvyšší správní soud věc posoudil
takto:
Podstatou a smyslem azylového řízení je udělit az yl toliko pro pronásledovaní
za uplatňování politických práv a svobod, nebo z důvodu odůvodněného strachu
z pronásledování z taxativně vymezených důvodů. Azylové zákonodárství České re publiky
přitom, a to v kontextu právních úprav azylu v jiných demokratických evropských zemích, vnímá
právo na azyl jako právo na nezbytnou ochranu před výše uvedeným nebezpečím.
Podle ustálené judikatury z podstaty azylového řízení vyplývá, že účelem přiznání azylu
je poskytnout ochranu tomu, kdo je v zemi původu pronásledován za uplatňování politických
práv a svobod, nebo cítí důvodnou obavu z pronásledování z důvodů v zákoně vyjmenovaných.
Státní moc má v zemi původu v takových případech být vykonávána způsobem vykazujícím
znaky perzekuce či diskriminace osob určitého konkrétníh o náboženského vyznání, rasy
či politického přesvědčení. Občan prchající ze země původu před takovým výkonem státní moci
vlastního státu, sám jako oběť bezpráví, žádá proto ochranu jinde. Aby mu však taková ochrana
mohla být poskytnuta, musí být prokázáno, že je především reálným nositelem určitého
přesvědčení politického či náboženského a že původ jeho obav je v reálně probíhající perzekuci
osob tohoto přesvědčení ze strany státu, a že tento stav, jím nezaviněný a jím neovlivnitelný
je rozhodující pohnutkou k odchodu ze země původu a žádosti o ochranu v jiné zemi,
a nikoliv důvody jiné.
Žalovaný správní orgán, a stejně tak i krajský soud, jak vyplývá z obsahu spisu, vycházely
ze zjištěného skutkového stavu, a to v rozhodující míře přímo od stěžovatele, a jejich závěr
o tom, že stěžovatel neuvedl skutečnosti svědčící tomu, že by mu měla být udělena mezinárodní
ochrana podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona o azylu tak plně vychází ze skutkového stavu
zjištěného v průběhu správního řízení. Správní orgán si opatřil dostatek důkazů,
na jejichž podkladě zjistil dostatečně skutkový stav věci a vyhodnotil jej v souladu s právní
úpravou. Stěžovatel tyto podklady, resp. důkazy, ve sprá vním řízení nerozporoval, neoznačil
je za nedostatečné a nežádal ani jejich doplnění. Krajský soud se po posouzení věci s postupem
žalovaného a s jím provedeným vyhodnocením skutkového stavu ztotožnil.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že jak vyplývá z rozhodnutí soudu, krajský soud
se podrobně a argumentačně přesvědčivě vypořádal se všemi žalobními námitkami stěžovatele,
se závěry krajského soudu se ztotožňuje i Nejvyšší správní soud a také na ně v podrobnostech
odkazuje. Námitky stěžovatele uváděné v kasační stížnosti Nejvyšší správní soud považuje
za nedůvodné, a to jak s ohledem na obsah spisu a s ním spojená skutková zjištění,
tak i s ohledem na obsah odůvodnění rozhodnutí žalovaného správního orgánu i krajského
soudu, kde se oba tyto orgány s relevantními skutečnostmi dostatečně vypořádaly.
Dále Nejvyšší správní soud uvádí, že námitkami uplatněnými v kasační stížnosti
se převážně opakovaně již zabýval a vypořádal se s nimi jako nedůvodnými již ve svých dřívějších
rozhodnutích. Nejprve Nejvyšší správní soud odkazuje na svoji předchozí ustálenou judikaturu
týkající se otázky zjišťování skutkového stavu. Již v rozsudku ze dne 23. 9. 2004,
č. j. 7 Azs 152/2004 - 31, Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že Pokud stěžovatel pouze obecně
namítá s odkazem na ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., že skutková podstata, z níž správní orgán
v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech, posoudí Nejvyšší správní soud pouze to, zda si správní
orgán opatřil dostatek důkazů, na jejichž základě zjistil přesně a úplně skutkový stav věci a zda je vyhodnotil
v kontextu platné právní úpravy. Návazně lze poukázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 10. 2. 2006, č. j. 4 Azs 129/2005 - 54, v němž bylo uvedeno, že Obecné tvrzení stěžovatele
o obavách z pronásledování či nebezpečí, které mu hrozí v zemi původu, b ez prokázání existence
takového nebezpečí, za situace, kdy se stěžovatel v zemi původu neobrátil se svými problémy na příslušné orgány,
nelze podřadit pod zákonem vymezené důvody udělení azylu. , popř. na rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 11. 5. 2005, č. j. 3 Azs 246/2004 - 40, kde se uvádí: Není v rozporu se zásadami
správního řízení (§3 správního řádu) ani s konkrétními povinnostmi správního orgánu při zajišťování podkladů
pro vydání rozhodnutí (např. §32 odst. 1 správního řádu), jestliže správní orgán při zjišťování skutkového stavu
neuzná či zpochybní některá tvrzení účastníka řízení.
Pokud jde o hodnocení námitky stran neudělení humanitárního azylu, k tomu Nejvyšší
správní soud především uvádí, že udělení azylu podle ustanovení §14 zákona o azylu je na volné
úvaze správního orgánu, přičemž však tuto volnou úvahu, tedy zda v daném případě byl důvod
hodný zvláštního zřetele či nikoli, může správní soud přezkoumávat pouze z hlediska překročení
případných mezí správního uvážení (§78 odst. 1 s. ř. s.), resp. z hlediska případné libovůle
ze strany správního orgánu. Tomu ostatně dlouhodoběji koresponduje i konstantní soudní
judikatura. Již dřívější judikatura zdůrazňovala, že rozhodování o tom, zda bude udělen azyl podle §14
zákona o azylu, se děje ve volné úvaze správního orgánu ; podle této judikatury se ani nejedná o „právo“,
na němž by mohl být někdo zkrácen – viz např. na rozsudek V rchního soudu v Praze
sp. zn. 6 A 771/2000 či usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 11. 11. 2002,
sp. zn. IV. ÚS 532/02. Rovněž tak z pozdější, resp. ze stávající konstantní judikatury vyplývá,
že správní soudy mohou přezkoumávat rozhodnutí správních orgánů vydané v návaznosti
na ustanovení §14 zákona o azyl u pouze omezeně, a to z hlediska mezí správního uvážení,
popř. z hlediska jeho případného zneužití. K tomu viz např. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 15. 10. 2003, sp. zn. 3 Azs 12/2003, kde bylo uvedeno: „Na udělení azylu
z humanitárního důvodu podle §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb.,
nemá žadatel subjektivní právo. Správní orgán o něm rozhoduje na základě správního uvážení; jeho rozhodnutí
přezkoumává soud pouze v omezeném rozsah u.“, popř. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
22. 9. 2006, č. j. 4 Azs 2/2006, z něhož vyplývá, že úkolem správního soudu, ač v takzvané plné
jurisdikci, je pouhý přezkum zákonnosti, a to s ohledem na meze správního uvážení, resp. jeho zneužití,
jeho úkolem však není suplování správního orgánu při správním uvážení, které je vyhrazeno toliko správnímu
orgánu. Nejvyšší správní soud tak nemohl přisvědčit námitkám vztahujícím se k udělení tzv. humanitárního
azylu dle §14 zákona o azylu .
Odhlédnout nelze ani od skutečnosti, že stěžov atel pobýval na území České republiky
nelegálně, o azyl požádal až ve fázi hrozícího udělení správního vyhoštění, což svědčí
o účelovosti žádosti o udělení mezinárodní ochrany a snaze o leg alizaci pobytu. Ostatně
i podle judikatury Nejvyššího správního soudu platí: Nebyla-li žádost o azyl podána bezprostředně
po příjezdu na území České republiky, ale až poté, co stěžovateli nebyl pro pozdní podání žádosti prodloužen
pobyt, na území České republiky pobýval nelegálně a hrozilo mu správní vyhoštění, svědčí to o její účelovosti.
Viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 2. 2006, č. j. 4 Azs 129/2005 - 54.
Zřetelehodný je i následující závěr Nejvyššího správního soudu z jeho rozsudku ze dne
20. 10. 2005, č. j. 2 Azs 423/2004 - 81, kde se – v tam posuzované věci - uvádí: Přestože stěžovatel
zřejmě byl v zemi původu pronásledován z azylově relevantních důvodů, nemohl mu být azyl udělen za situace,
kdy o azyl požádal až po čtyřech letech nelegálního pobytu v České republice, nadto z důvodů odlišných,
které jej z ochrany formou azylu diskvalifikovaly (zde hrozícího správního vyhoštění). O azyl je totiž nutno žádat
bezprostředně poté, co má k tomu žadatel příležitost, a to nejen z hlediska zeměpisného, ale i časového.
(vše na www.nssoud.cz).
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu tak poskytuje
dostatečnou odpověď na námitky podané v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud neshledal
ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Za těchto okolností
Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje
vlastní zájmy stěžovatelů. Shledal ji proto ve smyslu §104a s. ř. s. nepřijatelnou a odmítl ji.
Nejvyšší správní soud s poukazem na výše uvedené dospěl k závěru, že rozhodnutí
žalovaného bylo vydáno v souladu s ustanovením §16 odst. 1 písm. f) zákona o azylu. Nejvyšší
správní soud přitom nezjistil naplnění důvodů kasační stížnost i, a proto kasační stížnost
dle ustanovení §110 odst. 1 s . ř. s. zamítl.
O nákladech řízení rozhodl soud podle §60 odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s. Žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla- li kasační stížnost odmítnuta.
Stěžovateli byl pro toto řízení před soudem ustanoven soudem zástup ce – advokát
Mgr. Marek Čechovský, advokát, se sídlem AK Václavské nám. 21, Praha 1 . V takovém případě
platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 8 s. ř. s., §120 s. ř. s.). Soud určil
odměnu advokáta částkou 4200 Kč za dva úkony právní služby po 2100 Kč, a sice za první
poradu s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení a za sepis doplnění kasační stížnosti [§7,
§9 odst. 3 písm. f), §11 odst. 1 písm. b) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „advokátní tarif“)] a dále 2 x 300 Kč paušální náhrady hotových výdajů (§13
odst. 3 advokátního tarifu). Jelikož zástupce je plátcem DPH, byla tato odměna zvýšena o 19 %,
tedy o 912 Kč. Celkem tedy odměna advokáta činí 5712 Kč. Tato částka mu bude vyplacena
z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. května 2010
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu