ECLI:CZ:NSS:2010:3.AZS.5.2010:66
sp. zn. 3 Azs 5/2010 - 66
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína,
JUDr. Petra Průchy, JUDr. Milana Kamlacha, JUDr. Vojtěcha Šimíčka, JUDr. Jiřího Pally
v právní věci žalobce: V. B., zast. Mgr. Ing. Janem Zonkem, advokátem se sídlem AK Sadová
1585/7, Ostrava – Moravská Ostrava, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Nad Štolou 3,
Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 2. 2009, č. j. OAM-37/VL-18-04-2009, v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 11. 2009, č. j. 64
Az 10/2009 – 33,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Zástupci stěžovatele Mgr. Ing. Janu Zonkovi, advokátovi, se sídlem AK Sadová 1585/7,
Ostrava – Moravská Ostrava, se u r č u je odměna částkou 5712 Kč. Tato částka
mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní moci
tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Kasační stížností ze dne 21. 12. 2009 se žalobce (dále též „stěžovatel“) domáhá zrušení
shora označeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě (dále jen „krajský soud“), kterým byla
zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 2. 2009, č.j. OAM-37/VL-18-04-
2009. Uvedeným rozhodnutím žalovaného byla zamítnuta žádost žalobce o udělení mezinárodní
ochrany podle ustanovení §16 odst. 1 písm. f) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii ČR ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
V kasační stížnosti podané s odvoláním na důvody uvedené v §103 odst. 1 písm. a) a b)
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
se stěžovatel dovolává toho, že krajský soud nesprávně posoudil právní otázku spočívající
v tom, zda měl žalovaný žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany zamítnout jako zjevně
nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. f) zákona o azylu, nebo zda měl žalovaný zkoumat
pravdivost žadatelem (žalobcem) tvrzených skutečností a zkoumat jejich případné podřazení
pod ustanovení zákona o azylu umožňující udělit azyl či doplňkovou ochranu, a dále se stěžovatel
dovolává toho, že rozhodnutí žalovaného je stiženo vadou řízení spočívající v tom, že skutková
podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech,
nebo je s nimi v rozporu. K tomu stěžovatel dodává, že jak žalovaný, tak Krajský soud v Ostravě
dospěli k závěru, že žalobce neuvedl žádnou skutečnost svědčící o tom, že mu hrozí vážná újma
podle §14a zákona o azylu. Tento závěr nemá oporu ve spisu, když ze samotného spisu
je zřejmé, že žalobce ve správním řízení uvedl skutečnosti svědčící minimálně o tom, že mu hrozí
vážná újma podle §14a zákona o azylu. Pod uvedené ustanovení [dle §14a odst. 2 písm. d)
zákona o azylu se za vážnou újmu považuje, pokud by vycestování cizince bylo v rozporu
s mezinárodními závazky České republiky] lze zařadit tvrzení žalobce o jeho zdravotním stavu,
když žalobce opakovaně tvrdil, že má problémy se žaludkem, má vyoperovány 2/3 žaludku, musí
častěji a v malých dávkách jíst, a dále tvrzení o jeho vztahu s přítelkyní, se kterou hodlá žít.
Stěžovatel namítá, že pro posouzení napadeného rozhodnutí bylo pouze podstatné, zda žalobce
jako žadatel uvedl skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů
uvedených v §12, nebo že mu hrozí vážná újma podle §14a zákona o azylu. V případě,
že žalobce jako žadatel takovou skutečnost uvedl, neměla být jeho žádost zamítnuta
jako nedůvodná podle §16 odst. 1 písm. f) zákona o azylu, ale měla být zkoumána pravdivost
tvrzených skutečností a jejich případné podřazení pod ustanovení zákona o azylu umožňující
udělit azyl či doplňkovou ochranu. To tím spíše, že žalovaný se tvrzením žalobce o jeho
zdravotním stavu a jeho možném podřazení pod ustanovení zákona o azylu umožňující udělit
doplňkovou ochranu zabýval. Na základě uvedeného stěžovatel navrhuje napadený rozsudek
krajského soudu zrušit a věc mu vrátit svém vyjádření k dalšímu řízení.
Žalovaný správní orgán ve ke kasační stížnosti uvedl, že popírá oprávněnost kasační
stížnosti, neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí, tak rozsudek krajského soudu vydány
v souladu s právními předpisy. I pro řízení o kasační stížnosti odkazuje na správní spis, a závěrem
navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl jako nedůvodnou. Žalovaný uvedl,
že se i nadále domnívá, že byla na místě aplikace §16 odst. 1 písm. f) zákona o azylu, jelikož
stěžovatel neuvedl žádné skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystavena pronásledování
z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu, nebo že by mu hrozila vážná újma ve smyslu §14a
zákona o azylu. Stěžovatel požádal o mezinárodní ochranu zejména proto, že ve své vlasti měl
špatné ekonomické podmínky a jeho snahou bylo legalizovat si pobyt v České republice, kde žije
se svou přítelkyní, a snaha o lepší zdravotní péči, než se mu dostávalo v jeho vlasti.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného
ustanovení kasační stížnost odmítnuta jako nepřijatelná.
S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob
je vhodné připomenout, že v případě řízení o kasační stížnosti byla soudní ochrana stěžovatelce
již jednou poskytnuta individuálním projednáním její věci na úrovni krajského soudu, a to v plné
jurisdikci. Další procesní postup v rámci správního soudnictví nezvyšuje automaticky míru právní
ochrany stěžovatelů, a je podmíněn již zmíněným přesahem vlastních zájmů stěžovatelů.
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Do soudního řádu správního
byl zaveden novelou č. 350/2005 Sb. s účinností ke dni 13. 10. 2005. Jeho výklad, který
demonstrativním výčtem stanovil typická kriteria nepřijatelnosti, byl proveden např. usnesením
Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39, www.nssoud.cz.
Nejvyšší správní soud v citovaném rozhodnutí shledal, že o přijatelnou kasační stížnost
se může typicky, nikoliv však výlučně, jednat v následujících případech:
1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně
řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu;
2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny
rozdílně. Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci
Nejvyššího správního soudu;
3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon.
To znamená, že Nejvyšší správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná,
že je namístě změnit výklad určité právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně;
4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném
rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad na hmotně-
právní postavení stěžovatele. O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat
především tehdy, pokud:
a) Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu
a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu;
b) Krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného
či procesního práva. Zde je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci
této kategorie přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu,
ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu
nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení především
procesního charakteru proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila
přijatelnost následné kasační stížnosti.
Přijatelnost kasační stížnosti je třeba odlišovat od přípustnosti kasační stížnosti
na straně jedné a důvodnosti na straně druhé. Přípustnost (či spíše absence některého
z důvodů nepřípustnosti) kasační stížnosti je dána splněním zákonných procesních předpokladů,
jako je včasné podání kasační stížnosti (§106 odst. 2 s. ř. s.), řádné zastoupení (§105 odst. 2
s. ř. s.), absence dalších zákonných důvodů nepřípustnosti (§104 s. ř. s.), apod. Důvodnost
kasační stížnosti na straně druhé je otázkou věcného posouzení kasačních důvodů stěžovatelem
uváděných (§103 odst. 1 s. ř. s.).
Pokud kasační stížnost splňuje zákonné podmínky procesní přípustnosti, pak je zkoumán
přesah vlastních zájmů stěžovatele, tedy její přijatelnost. Jinými slovy, přichází-li stěžovatel
s námitkami, o nichž se Nejvyšší správní soud vyslovil již dříve a své rozhodnutí zveřejnil,
není nutné ani efektivní, aby v obdobné věci znovu jednal a rozhodoval, když výsledkem
by nepochybně byl stejný závěr. Teprve je-li kasační stížnost přípustná i přijatelná, Nejvyšší
správní soud posoudí její důvodnost.
Z výše uvedeného plyne, že v zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech
azylu je nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít o některý
z důvodů kasační stížnosti stanovený §103 odst. 1 s. ř. s. Zájmem stěžovatele je rovněž uvést,
v čem spatřuje přesah svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní
soud předloženou kasační stížnost věcně projednat. Zde je nutné uvést, že stěžovatel jako důvody
přijatelnosti kasační stížnosti, resp. jako význam kasační stížnosti, označil (zopakoval) shora
uvedené kasační důvody. Za této situace se Nejvyšší správní soud mohl otázkou přijatelnosti
kasační stížnosti zabývat pouze v obecné rovině za použití shora nastíněných kriterií.
Z obsahu spisu soud zjistil, že stěžovatel do České republiky přicestoval v únoru 2006,
na Ukrajině měl potíže s nalezením práce, zaměstnavatelé mu většinou neplatili. V roce 2006 byla
jeho první žádost o udělení azylu zamítnuta, neuspěl ani při soudním přezkoumání rozhodnutí,
řízení bylo ukončeno usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2008. Chtěl si vyřídit
trvalý pobyt v České republice, to se mu doposud nepodařilo. V lednu 2009 znovu požádal
o udělení mezinárodní ochrany, jeho žádost byla znovu zamítnuta, stejně tak bylo rozhodnuto
o podané žalobě. Zamítavý rozsudek je předmětem nynějšího řízení o podané kasační stížnosti.
Stěžovatel v průběhu správního řízení, stejně jako v průběhu řízení před krajským soudem
uváděl, že v České republice by chtěl žít a pracovat. Poukazoval na svůj zdravotní stav,
má vyoperovány 2/3 žaludku, v České republice má přítelkyni s níž žije. Na Ukrajinu se vrátit
nemůže a nechce.
Nejvyšší správní soud věc posoudil
takto:
Ustanovení §16 odst. 1 písm. f) zákona o azylu stanoví, že Žádost o udělení mezinárodní
ochrany se zamítne jako zjevně nedůvodná, jestliže žadatel neuvádí skutečnost svědčící o tom, že by mohl být
vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12 nebo že mu hrozí vážná újma podle §14a.
Podle ustanovení §12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu
zjištěno, že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo má odůvodněný strach
z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání
určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství,
ve státě jeho posledního trvalého bydliště.
Podle ustanovení §14a zákona o azylu se doplňková ochrana udělí cizinci, který nesplňuje důvody
pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy,
že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního
občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce
2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem,
nebo svého posledního trvalého bydliště. Za vážnou újmu se podle tohoto zákona považuje uložení nebo vykonání
trestu smrti, mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, vážné
ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního
ozbrojeného konfliktu, nebo pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České
republiky.
Nejvyšší správní soud dále konstatuje, že podstatou a smyslem azylového řízení je udělit
azyl toliko pro pronásledovaní za uplatňování politických práv a svobod, nebo z důvodu
odůvodněného strachu z pronásledování z taxativně vymezených důvodů. Azylové zákonodárství
České republiky přitom, a to v kontextu právních úprav azylu v jiných demokratických
evropských zemích, vnímá právo na azyl jako právo na nezbytnou ochranu před výše uvedeným
nebezpečím.
Žalovaný správní orgán, a stejně tak i krajský soud, jak vyplývá z obsahu spisu, vycházely
ze zjištěného skutkového stavu, a to v rozhodující míře přímo od stěžovatele, a jejich závěr
o tom, že stěžovatel neuvedl skutečnosti svědčící tomu, že by mohl být vystaven pronásledování
z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu, nebo že mu hrozí vážná újma podle §14a zákona
o azylu, tak plně vychází ze skutkového stavu zjištěného v průběhu správního řízení. Označené
problémy nelze podřadit pod důvody vymezené zákonem o azylu pamatujícího na pronásledování
v zemi původu, či na odůvodněný strach před takovým pronásledováním, nebo na vážnou újmu
ve smyslu §14a zákona o azylu.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že jak vyplývá z rozhodnutí soudu, krajský soud
se podrobně a argumentačně přesvědčivě vypořádal se všemi žalobními námitkami stěžovatele,
se závěry krajského soudu se ztotožňuje i Nejvyšší správní soud a také na ně v podrobnostech
odkazuje. Námitky stěžovatele uváděné v kasační stížnosti Nejvyšší správní soud považuje
za nedůvodné, a to jak s ohledem na obsah spisu a s ním spojená skutková zjištění,
tak i s ohledem na obsah odůvodnění rozhodnutí žalovaného správního orgánu i krajského
soudu, kde se oba tyto orgány s relevantními skutečnostmi dostatečně vypořádaly. Nejvyšší
správní soud se ztotožňuje s tím, že během správního řízení bylo zjištěno, že stěžovatel neuvádí
skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystavena pronásledování z důvodů uvedených v §12
zákona o azylu. Rovněž nebylo zjištěno, že by stěžovateli měla být udělena doplňková
ochrana ve smyslu §14a zákona o azylu, když se stěžovatel dovolával svého zdravotního stavu.
V této souvislosti je třeba odmítnout námitku stěžovatele, že zabýval-li se žalovaný správní orgán
tím, že žalobcem uváděné důvody nelze podřadit pod taxativně uvedené důvody k udělení
mezinárodní ochrany či tzv. doplňkové ochrany, neměl žádost zamítnout jako zjevně
nedůvodnou, ale projednat ji meritorně. Pokud by se totiž žalovaný danou otázkou vůbec
nezabýval, či neměl pro tento případ zabývat, logicky by ani nemohl dospět k závěru, že uváděné
důvody nejsou těmi, které zákon pro udělení mezinárodní ochrany či tzv. doplňkové ochrany
předepisuje, a zamítnutí žádosti jako zjevně nedůvodné by tak již z povahy věci nemohlo
systémově vůbec přicházet v úvahu.
Nejvyšší správní soud se přitom plně ztotožňuje s právním posouzením věci žalovaným
a potažmo i krajským soudem, neboť ani podle názoru zdejšího soudu stěžovatel netvrdil,
že je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo že má odůvodněný strach
z pronásledování z důvodů rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině
nebo pro zastávání určitých politických názorů ve smyslu §12 zákona o azylu, popř. že mu hrozí
vážná újma ve smyslu §14a zákona o azylu.
Dále Nejvyšší správní soud uvádí, že námitkami uplatněnými v kasační stížnosti
se převážně opakovaně již zabýval a vypořádal se s nimi jako nedůvodnými již ve svých dřívějších
rozhodnutích. Nejprve Nejvyšší správní soud odkazuje na svoji předchozí ustálenou judikaturu
týkající se otázky legalizace pobytu v České republice. Již v rozsudku ze dne 18. 12. 2003,
č. j. 2 Azs 51/2003 - 44, Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že neuvede-li cizinec žádné skutečnosti,
které by nasvědčovaly, že by byl v zemi původu pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, ani že má
z tohoto pronásledování odůvodněný strach, nelze mu azyl udělit, a to s poukazem na nesplnění podmínek v §12
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu. V posuzované věci je na první pohled zřejmé, že stěžovatel
ve své zemi původu nebyl pronásledován za uplatňování politických práv a svobod ani neměl
z takového pronásledování důvodný strach, a proto nemohl splnit podmínky pro získání azylu
dle ustanovení §12 zákona o azylu. K důvodům doplňkové ochrany ve smyslu §14a zákona
o azylu, resp. k hrozící vážné újmě ve smyslu tohoto zákonného ustanovení, kdy stěžovatel
poukazoval na svůj zdravotní stav, lze např. odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 26. 7. 2007, č. j. 2 Azs 30/2007 - 69, v němž se uvádí: Článek 13 části II Evropské sociální
charty (publ. pod č. 14/2000 Sb.m.s.) zakládá České republice závazek k poskytnutí sociální a lékařské
pomoci pouze po dobu legálního pobytu cizince, který je občanem jiné smluvní strany této charty, na českém území;
nikoli závazek, aby úroveň zdravotní péče, jíž dosáhne v době tohoto pobytu legalizovaného z důvodu azylového
řízení, mu byla zachována i po skončení tohoto řízení. Tím spíše nelze shledat, že by ukončení řízení o udělení
mezinárodní ochrany a následné vycestování cizince založilo rozpor s mezinárodními závazky ČR, na nějž
pamatuje §14a zákona o azylu. V posuzované věci navíc stěžovateli ani žádná akutní či jinak
bezprostřední péče v průběhu řízení o udělení azylu soustavněji poskytována nebyla.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu tak poskytuje
dostatečnou odpověď na námitky podané v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud neshledal
ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Za těchto okolností
Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje
vlastní zájmy stěžovatelů. Shledal ji proto ve smyslu §104a s. ř. s. nepřijatelnou a odmítl ji.
Nejvyšší správní soud s poukazem na výše uvedené dospěl k závěru, že rozhodnutí
žalovaného bylo vydáno v souladu s ustanovením §16 odst. 1 písm. f) zákona o azylu. Nejvyšší
správní soud přitom nezjistil naplnění důvodů kasační stížnosti, a proto kasační stížnost
dle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení rozhodl soud podle §60 odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s. Žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta.
Stěžovateli byl pro toto řízení před soudem ustanoven soudem zástupce – advokát
Mgr. Ing. Jan Zonek, advokát se sídlem AK Sadová 1585/7, Ostrava – Moravská Ostrava.
V takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 8 s. ř. s., §120
s. ř. s.). Soud určil odměnu advokáta částkou 4200 Kč za dva úkony právní služby po 2100 Kč,
a sice za první poradu s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení a za sepis kasační stížnosti
[§7, §9 odst. 3 písm. f), §11 odst. 1 písm. b) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „advokátní tarif“)] a dále 2 x 300 Kč paušální náhrady hotových výdajů
(§13 odst. 3 advokátního tarifu). Jelikož zástupce je plátcem DPH, byla tato odměna zvýšena
o 19 %, tedy o 912 Kč. Celkem tedy odměna advokáta činí 5712 Kč. Tato částka mu bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. dubna 2010
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu