ECLI:CZ:NSS:2010:3.AZS.9.2010:98
sp. zn. 3 Azs 9/2010 - 98
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Milana Kamlacha, JUDr. Petra Průchy, JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Jiřího
Pally v právní věci žalobkyně: S. U., zastoupené JUDr. Tomášem Bělohlávkem, advokátem se
sídlem Na Poříčí 12, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační
politiky, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, pošt. schránka 21/OAM, proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 4. 5. 2009, č.j. OAM-58/VL-07-ZA05-2009, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2009, č. j. 4 Az 7/2009 – 49,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) brojí včasně podanou kasační stížností proti v záhlaví
uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze, jímž byla zamítnuta její žaloba směřující
proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 4. 5. 2009, č.j. OAM-58/VL-07-ZA05-2009.
Rozhodnutím žalovaného správního orgánu nebyla žalobkyni udělena mezinárodní ochrana
podle ustanovení §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně
zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon
o azylu“).
V odůvodnění svého rozhodnutí, jímž byla zamítnuta žaloba směřující proti rozhodnutí
Ministerstva vnitra ze dne 4. 5. 2009, č.j. OAM-58/VL-07-ZA05-2009, dospěl Městský soud
v Praze k závěru, že žalobkyně ve správním řízení uvedla jako důvod žádosti sloučení rodiny.
V průběhu správního řízení se jí však nepodařilo prokázat skutečnost, že byla provdána
ještě před vstupem na území České republiky za I. U., který je osobou s uděleným azylem na
území České republiky. Přestože žalobkyně netvrdila, že její odchod souvisí se situací v Čečensku,
správní orgán prostudoval a vyhodnotil tamní situaci. Tvrzení žalobkyně, že při podání žádosti o
udělení mezinárodní ochrany i při pohovorech nebyla zvyklá jednat sama za sebe, posoudil soud
s ohledem na její vzdělání a profesi jako účelové.
Z podané žaloby žalobkyně vzal soud za zřejmé, že žalobkyně netvrdila, že by splňovala
podmínky pro udělení mezinárodní ochrany ve smyslu §12 písm. a) a b) zákona o azylu.
Podle soudu žalobkyně toliko předložila opis potvrzení o uzavření sňatku na Ukrajině
vystaveného Pražskou islámskou nadací. Žalobkyně však sama připustila, že nemá potvrzení
o tom, že uzavřela sňatek s I. U., což později uváděla i v pohovoru jako důvod obavy z návratu
do místa svého původu s ohledem na to, že by jako těhotná nemohla rodině prokázat, že uzavřela
manželství. Soud za této situace rovněž neshledal pochybení v postupu žalovaného, když
konstatoval, že žalobkyně nesplňuje podmínku pro udělení azylu za účelem sloučení rodiny ve
smyslu §13 odst. 3 zákona o azylu, neboť i údajné manželství bylo uzavřeno až po přiznání azylu
panu U. V případě žalobkyně byla posouzena i otázka humanitárního azylu, kdy nebyly shledány
důvody zvláštního zřetele pro udělení tohoto azylu a bylo konstatováno, že s ohledem na
postavení žalobkyně je zde reálná možnost využít pro úpravu pobytu v České republice zákona o
pobytu cizinců.
Stěžovatelka v kasační stížnosti argumentuje důvody obsaženými v ustanovení §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s. a uvádí, že soud postupoval nesprávně, když dospěl k závěru, že v jejím
případě není dán důvod zvláštního zřetele hodný, který by odůvodňoval udělení azylu
z humanitárního důvodu. Stěžovatelka poukázala na špatnou bezpečnostní situaci v Čečensku,
v rámci které dochází k ohrožení civilistů a své tvrzení doložila prostřednictvím tiskových zpráv
z června 2009 až ledna 2010. Soud podle stěžovatelky nesprávně posoudil bezpečnostní
a humanitární situaci v její vlasti, jelikož nevycházel ze všech aktuálních informací, které měl
k dispozici.
Za další okolnosti svědčící ve prospěch přiznání humanitárního azylu považuje
stěžovatelka skutečnost, že jejímu manželovi byl udělen na území České republiky status azylanta
a dne 19. 9. 2009 se stěžovatelce a jejímu manželovi narodila dcera S. U. Dcera vyžaduje
pravidelnou lékařskou kontrolu, kvalitní výživu a péči, při návratu do Čečenska by byla vystavena
tamním nepříznivým humanitárním podmínkám. Podle mínění stěžovatelky dcera získá azyl za
účelem sloučení rodiny ve smyslu §13 zákona o azylu a z hlediska celistvosti rodiny je žádoucí,
aby status azylanta byl přiznán taktéž stěžovatelce.
Poněvadž stěžovatelka byla po dobu řízení před správním orgánem a zčásti i po dobu
soudního řízení gravidní a následně poté po dobu soudního řízení matkou čerstvě narozeného
dítěte, nebyla schopna úplně vypovídat o situaci v Čečensku, a to v důsledku hormonálních
změn. Její chování a výpovědi byly tímto stavem zjevně ovlivněny. Stěžovatelka si sama nyní
neumí vysvětlit, proč o situaci v Čečensku a svých skutečných obavách nevypověděla
podrobnosti. Je tomu tak až v řízení o kasační stížnosti, kdy může ohledně důvodů jejího útěku
z Čečenska objektivně vypovídat.
Stěžovatelka požádala o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti a navrhla,
aby Nejvyšší správní soud rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil se závěry Městského soudu v Praze
a navrhl zamítnutí kasační stížnosti. Poukázal zejména na skutečnost, že stěžovatelka v průběhu
správního řízení nepředložila listiny, jenž by osvědčovaly, že její manželství bylo právoplatně
uzavřeno. Žalovaný své závěry o neudělení doplňkové ochrany podložil relevantními údaji o zemi
původu stěžovatelky a omluvu stěžovatelky za její výpovědi v době těhotenství považuje
za účelovou.
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Do soudního řádu správního
byl zaveden novelou č. 350/2005 Sb. s účinností ode dne 13. 10. 2005. Jeho výklad,
který demonstrativním výčtem stanovil typická kriteria nepřijatelnosti, byl proveden
např. usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006 č. j. 1 Azs 13/2006 - 39,
publikovaným pod č. 933/2006 Sb. NSS. V zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti
ve věcech udělení mezinárodní ochrany je tedy nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační
stížnosti a svoji stížnost opřít o některý z důvodu uvedených v ust. §103 odst. 1 s. ř. s.,
nýbrž také uvést, v čem spatřuje – v mezích kritérií přijatelnosti – v konkrétním případě
podstatný přesah svých vlastních zájmů a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud
předloženou kasační stížnost věcně projednat.
Z hlediska výše uvedeného Nejvyšší správní soud konstatuje, že v daném případě kasační
stížnost neobsahuje žádné tvrzení, z něhož by bylo možné dovodit, v čem stěžovatelka spatřuje
přijatelnost své kasační stížnosti ve smyslu ust. §104a s. ř. s. Nejvyšší správní soud pak z úřední
povinnosti nenalezl žádnou zásadní právní otázku, k níž by byl nucen se vyjádřit v rámci
sjednocování výkladu právních předpisů a rozhodovací činnosti krajských soudů.
V odpovědi na stížní námitku, že Městský soud v Praze řádně nezkoumal případné
naplnění podmínek pro udělení mezinárodní ochrany podle ust. §14 zákona o azylu, Nejvyšší
správní soud připomíná např. svůj rozsudek ze dne 22. 1. 2004, sp. zn. 5 Azs 47/2003 (publ.
na www.nssoud.cz), kde se mj. zabýval nenárokovostí humanitárního azylu a širokým správním
uvážením: „Azyl z humanitárních důvodů lze udělit pouze v případě hodném zvláštního zřetele.
Není na něj právní nárok a posouzení důvodů žadatele je otázkou správního uvážení správního
orgánu. V otázkách přezkumu správního rozhodnutí, které je ovládáno zásadami správního
uvážení, zákon vytváří kriteria, podle nichž a v jejichž rámci se může uskutečnit volba,
včetně výběru a zjišťování těch skutečností konkrétního případu, které nejsou správní
normou předpokládány, ale uvážením správního orgánu jsou uznány za potřebné pro volbu
jeho rozhodnutí. Samotné správní rozhodnutí podléhá přezkumu soudu pouze v tom směru,
zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického
usuzování a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem. Za splnění
těchto předpokladů není soud oprávněn z týchž skutečností dovozovat jiné nebo přímo opačné
závěry. Z judikatury Nejvyššího správního soudu je zjevné, že soudy nejsou zpravidla povolány
k tomu, aby věcný rozpor mezi žadatelem, který tvrdí, že jsou u něj dány důvody „hodné
zvláštního zřetele“ ve smyslu §14 zákona o azylu, a ministerstvem vnitra, které mu přesto
humanitární azyl neudělilo, řešily. Nejvyšší správní soud odkazuje také na svůj rozsudek ze dne
15. 10. 2003, sp. zn. 3 Azs 12/2003 v němž konstatoval, že „na udělení azylu z humanitárního
důvodu podle §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb., nemá žadatel
subjektivní právo. Správní orgán o něm rozhoduje na základě správního uvážení; jeho rozhodnutí
přezkoumává soud pouze v omezeném rozsahu, a to z hlediska dodržení příslušných procesních
předpisů (§78 odst. 1 s. ř. s.).
Ve svém rozsudku ze dne 11. 3. 2004, sp. zn. 2 Azs 8/2004, pak Nejvyšší správní soud
doplnil: „Smysl institutu humanitárního azylu lze spatřovat v tom, aby rozhodující správní orgán
měl možnost azyl poskytnout i v situacích, na něž sice nedopadá žádná z kautel předpokládaných
taxativními výčty ustanovení §12 a §13 zákona o azylu, ale v nichž by bylo přesto patrně
„nehumánní“ azyl neposkytnout. Zatímco tak v jiných právních předpisech reaguje zákonodárce
na skutečnost, že není schopen předpokládat všechny situace v nichž je určitý postup –
zde poskytnutí azylu – vhodný či dokonce nutný, typicky demonstrativními výčty za účelem
odstranění či alespoň zmírnění tvrdostí; v zákoně o azylu zvolil kombinaci dvou ustanovení
obsahujících výčty taxativní a jednoho ustanovení umožňujícího pohledem humanitárních
hledisek řešit situace nezahrnutelné pod předchozí dvě ustanovení. Správní orgán díky
tomu může zareagovat nejen na varianty, jež byly předvídatelné v době přijímání zákona o azylu
jako obvyklé důvody udělování humanitárního azylu – sem lze příkladmo zařadit například
udělování humanitárního azylu osobám zvláště těžce postiženým či zvláště těžce nemocným;
nebo osobám přicházejícím z oblastí postižených významnou humanitární katastrofou,
ať už způsobenou lidskými či přírodními faktory – ale i na situace, jež předvídané
či předvídatelné nebyly. Míra volnosti této jeho reakce je pak omezena pouze zákazem libovůle,
jenž pro orgány veřejné moci vyplývá obecně z ústavně zakotvených náležitostí demokratického
a právního státu.“
Nejvyšší správní soud podotýká, že již opakovaně judikoval, že stěžovatelka nemůže bez
dalšího odvozovat své vlastní předpoklady pro udělení mezinárodní ochrany od pronásledování
jiné osoby, byť je tato osoba jejím manželem (viz rozsudky zdejšího soudu ze dne 15. 9. 2005,
č. j. 1 Azs 41/2005 - 63; ze dne 26. 4. 2006, č. j. 4 Azs 332/2005 - 80; ze dne 15. 5. 2007,
č. j. 2 Azs 15/2007 - 51; ze dne 22. 3. 2007, č. j. 2 Azs 126/2006 - 89; a ze dne 26. 4. 2007,
č. j. 7 Azs 12/2007 - 67, vše www.nssoud.cz). Ustanovení §12 zákona o azylu se vždy vztahuje
k osobní situaci jednotlivého žadatele. Každá žádost o udělení mezinárodní ochrany, a tedy
i žádost rodinného příslušníka, musí být posouzena vždy individuálně; každý z rodinných
příslušníků pak může tvrdit, a také i případně mít, jiné důvody pro udělení azylu. Nad rámec
rozhodnutí lze též uvést, že otázkou udělení humanitárního azylu ze zdravotních důvodů
se Nejvyšší správní soud zabýval např. v rozsudku ze dne 11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004 - 55,
v rozsudku ze dne 19. 1. 2007, č. j. 4 Azs 66/2006 - 99, či v rozsudku ze dne 25. 3. 2009, č. j.
6 Azs 22/2009 - 81 (vše viz www.nssoud.cz).
Nejvyšší správní soud dále odkazuje na rozhodnutí zdejšího soudu ze dne 11. 3. 2004,
č. j. 2 Azs 8/2004, který ostatně stejně jako žalovaný a Městský soud v Praze dospěl
k obdobnému závěru, že „nelze konečně než podpořit tvrzení krajského soudu, že obtížná situace
stěžovatelů není řešitelná prostředky zákona o azylu, ale měla být řešena prostředky zákona
o pobytu cizinců. Namítají-li stěžovatelé, že jeho aplikace je v jejich případě vyloučena, zaměňují
příčinu a následek, neboť není chybou aplikace zákona o azylu, že na základě této aplikace nejsou
plněny funkce zákona o pobytu cizinců, naopak: aplikace tohoto zákona byla vyloučena právě
tím, že se stěžovatelé rozhodli požádat o azyl“.
Ohledně psychosomatických obtíží stěžovatelky spojených s těhotenstvím, jenž ovlivnily
chování a výpovědi stěžovatelky před žalovaným, Nejvyšší správní soud konstatuje, že se o nich
stěžovatelka nezmiňovala v řízení před správním orgánem. I tato situace a otázka, za jakých
okolností lze zohledňovat skutečnosti neuplatněné v řízení před správním orgánem, již byla
v minulosti Nejvyšším správním soudem řešena. Nejvyšší správní soud zde odkazuje
např. na svůj rozsudek ze dne 3. 12. 2008, č. j. 2 Azs 90/2008 - 83, dostupný na www.nssoud.cz.
V tomto rozsudku dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že zásadně takový přístup možný není,
neboť krajskému soudu v tom brání §75 odst. 1 s. ř. s, ze kterého plyne, že krajský soud
při přezkumu rozhodnutí správního orgánu vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl
v době rozhodování správního orgánu.
Taktéž k výtce stěžovatelky, že soud nesprávně posoudil bezpečnostní a humanitární
situaci v její vlasti, odkazuje zdejší soud na svůj rozsudek ze dne 3. 12. 2008, č. j. 2 Azs 90/2008 -
83, dle něhož krajský soud při přezkumu rozhodnutí správního orgánu vychází ze skutkového
a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§75 odst. 1 s. ř. s.).
Co se týče otázky rozsahu zjišťování skutkového stavu věci a opatřování důkazů
správním orgánem, Nejvyšší správní soud dodává, že dle konstantní judikatury zjišťuje správní
orgán skutečný stav věci pouze v rozsahu důvodů, které žadatel v průběhu řízení o mezinárodní
ochraně uvedl (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 Azs
22/2003 – 41). Byť stěžovatelka námitky k situaci v zemi původu ve správním řízení neuváděla,
v posuzované věci skutkové zjištění ve vztahu k 14a zákona o azylu vyhovuje standardu,
který v obecné rovině formuloval Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 4. 2. 2009,
č. j. 1 Azs 105/2008 - 81: „Informace o zemi původu použité ve věci mezinárodní ochrany musí být
v maximální možné míře (1) relevantní, (2) důvěryhodné a vyvážené, (3) aktuální a ověřené z různých zdrojů,
a (4) transparentní a dohledatelné“.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje
dostatečnou odpověď na námitky obsažené v kasační stížnosti a nebyl shledán ani žádný
další důvod pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Nejvyšší správní soud
proto konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy
stěžovatelky. Shledal ji tudíž nepřijatelnou a odmítl ji. Stěžovatelka rovněž požádala o přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti. V situaci, kdy byla kasační stížnost odmítnuta, se Nejvyšší
správní soud tímto návrhem již nezabýval, nehledě na to, že odkladný účinek nastává podáním
kasační stížnosti proti rozhodnutí krajského soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci
mezinárodní ochrany (dříve: azylu) přímo ze zákona – §32 odst. 5 zákona o azylu.
Výrok o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti se opírá o ust. §60 odst. 3 s. ř. s.
ve spojení s ust. §120 s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. dubna 2010
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu