ECLI:CZ:NSS:2010:4.ADS.106.2010:78
sp. zn. 4 Ads 106/2010 - 78
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Jiřího Pally a JUDr. Dagmar Nygrínové v právní věci žalobce: J. Š., zast. Mgr.
Dagmar Rezkovou Dřímalovou, advokátkou, se sídlem Muchova 9/223, Praha 6, proti
žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha
2, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 3. 2010,
č. j. 5 Ad 1/2010 - 58,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovené zástupkyni žalobce Mgr. Dagmar Rezkové Dřímalové, se p ř i z n á v á
odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů v částce 2400 Kč, která jí bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto
rozsudku.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 7. 11. 2008, č. j. 2008/71788-424, zamítl žalovaný odvolání žalobce
a potvrdil rozhodnutí Úřadu práce v Jihlavě ze dne 3. 9. 2008, č. j. JIA-39/2008-14718,
jímž bylo podle §64 odst. 1 písm. c) bodu 1 správního řádu přerušeno správní řízení ve věci
žádosti žalobce o uspokojení mzdových nároků nevyplacených zaměstnavatelem Krajským
regionálním centrem kraje Vysočina, a to do doby skončení řízení o předběžné otázce,
které probíhá před Policií ČR, Okresním ředitelstvím v Ústí nad Labem pod sp. zn. ORUL-
4249/TČ-2008-13.
V odůvodnění rozhodnutí o odvolání žalovaný uvedl, že žalobce podal dne 8. 7. 2008
insolvenční návrh na majetek Krajského regionálního centra kraje Vysočina, Polenská 2,
582 00 Jihlava, a požádal úřad práce o uspokojení mzdových nároků za měsíc prosinec 2007
a měsíce leden a únor 2008, které mu tímto zaměstnavatelem nebyly vyplaceny. K žádosti
doložené doklady však neprokazují dobu trvání pracovního poměru ani výši výdělků. Dne
9. 7. 2008 byl zaměstnavatel písemně vyzván k předložení písemného seznamu dlužných
mzdových nároků svých zaměstnanců, avšak ten tuto výzvu nepřevzal a podle sdělení pošty
je na uvedené adrese neznámý. Úřad práce navíc zjistil, že na adrese uvedené žalobcem sídlí
jiný subjekt. V odvolacím řízení pak byl učiněn poznatek, že ve stejné době podal
žalobce insolvenční návrhy i na další krajská regionální centra, v nichž rovněž uvedl,
že byl do funkce ředitele jmenován dne 1. 9. 2006. O některých z těchto insolvenčních návrhů
již bylo rozhodnuto, a to vždy formou odmítavého výroku, jako tomu bylo i v daném případě.
Po podání insolvenčních návrhů se žalobce obrátil na některé úřady práce a požádal
je o uspokojení mzdových nároků za měsíc prosinec 2007 a měsíce leden a únor 2008
či za období od ledna do března 2008, přestože podle sdělení Vězeňské služby České republiky
se od 7. 2. 2008 nacházel ve výkonu vazby. Shora uvedené skutečnosti vedly některé úřady
práce k podání trestního oznámení, k čemuž došlo i v nyní projednávané věci. Jestliže tedy
prvoinstanční správní orgán kvůli tomuto trestnímu oznámení přerušil správní řízení ve věci
uspokojení splatných mzdových nároků žalobce nevyplacených mu zaměstnavatelem Krajským
regionálním centrem kraje Vysočina, postupoval v souladu s ustanovením §64 odst. 1 písm. c)
správního řádu. Na základě výsledků policejního šetření pak bude vydáno meritorní rozhodnutí,
takže usnesením správního orgánu prvního stupně o přerušení tohoto řízení nebylo v žádném
případě rozhodnuto ve věci samé.
Proti tomuto rozhodnutí žalovaného byla podána žaloba, v níž žalobce namítl, že splnil
všechny zákonné podmínky pro uspokojení mzdových nároků, které mu jeho zaměstnavatel
nevyplatil.
Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) usnesením ze dne 6. 5. 2009,
č. j. 2 Cad 135/2008 - 23, žalobu proti rozhodnutí žalované odmítl. Městský soud v odůvodnění
tohoto rozhodnutí uvedl, že v daném případě podal žalobce žalobu směřující proti rozhodnutí
správního orgánu o procesní otázce, tedy o přerušení správního řízení podle §64 odst. 1 písm. c)
správního řádu. Nejednalo se tedy o rozhodnutí ve smyslu ustanovení §65 odst. 1 zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), tedy
o úkon správního orgánu, jímž by se zakládaly, rušily nebo závazně určovaly žalobcova práva
nebo povinnosti. Usnesení o přerušení řízení je tedy pouze úkonem upravujícím vedení řízení
před správním orgánem, takže rozhodnutí o odvolání proti němu je podle §70 písm. c) s. ř. s.
vyloučeno ze soudního přezkumu a žaloba proti němu je podle §46 odst. 1 písm. d) nepřípustná.
Toto usnesení městského soudu ke kasační stížnosti žalobce Nejvyšší správní soud
rozsudkem ze dne 30. 10. 2009, č. j. 4 Ads 141/2009 - 42, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení,
neboť o ní rozhodl samosoudce, a nikoliv tříčlenný senát.
V dalším řízení městský soud vydal v řádném obsazení usnesení ze dne 15. 3. 2010,
č. j. 5 Ad 1/2010 - 58, kterým žalobu proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 11. 2008,
č. j. 2008/71788-424, opětovně odmítl. V odůvodnění tohoto usnesení městský soud poukázal
na to, že žalobce napadá rozhodnutí, které se týkalo pouze procesní otázky. Nejednalo se tedy
o rozhodnutí ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s., jímž by se zakládaly, rušily či závazně určovaly práva
či povinnosti žalobce, nýbrž o úkon, jímž se upravuje vedení řízení před správním orgánem.
Takový úkon je pak podle §70 písm. c) s. ř. s. vyloučen ze soudního přezkumu.
Ve včas podané další kasační stížnosti žalobce (dále jen „stěžovatel“) tvrdí nezákonnost
usnesení Městského soudu v Praze o odmítnutí návrhu (§103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.). Stěžovatel
je toho názoru, že usnesení úřadu práce v kontextu s rozhodnutím žalovaného o odvolání
mu zakládají práva na vyplacení mzdových nároků za období leden až březen 2008. Je totiž
nesporné, že mu tyto mzdové nároky vznikly a doposud nebyly uhrazeny, že se tak ocitl
bez finančních prostředků a že předložil zákonem požadované doklady. Výše zmíněná
rozhodnutí mu mohou rovněž zakládat povinnosti, jako např. povinnost doplnit svá tvrzení
jakožto žadatele o uspokojení mzdových nároků nevyplacených zaměstnavatelem. Žalobce
proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 3. 2010,
č. j. 5 Ad 1/2010 - 58, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení v souladu s §109 odst. 2 a 3 s. ř. s.,
podle nichž byl vázán rozsahem a důvody, jež byly stěžovatelem v kasační stížnosti uplatněny.
Přitom neshledal vady uvedené v ustanovení §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti.
Soud ve správním soudnictví nepřezkoumává každé rozhodnutí správního orgánu [§68
písm. e) s. ř. s.]. Z přezkoumávání jsou vyloučena rozhodnutí, na která dopadají kompetenční
výluky obsažené v §70 s. ř. s. Mezi ně náležejí podle písmena c) téhož zákonného ustanovení
také úkony správního orgánu, kterými se upravuje vedení řízení před správním orgánem.
Jak již Nejvyšší správní soud dříve judikoval, přerušení řízení je v praxi správních soudů
považováno za úkon správního orgánu, jímž se upravuje vedení řízení. Na tom nic nemění
skutečnost, že ve správním řízení lze podat proti rozhodnutí o přerušení řízení odvolání
a stěžovatel této možnosti v dané věci využil. Vzhledem k tomu, že úkony správního orgánu,
jimiž se upravuje vedení řízení před správními orgány, jsou vyloučeny ze soudního přezkoumání,
návrh, kterým se žalobce domáhá přezkoumání tohoto rozhodnutí, je podle soudního řádu
správního nepřípustný a soud jej podle jeho §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. odmítne (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 4. 2008, č. j. 3 As 64/2007 - 62, dostupný
na www.nssoud.cz). Rozhodnutím úřadu práce přitom došlo jen k přerušení správního řízení
ve věci uspokojení splatných mzdových nároků zaměstnance nevyplacených
mu zaměstnavatelem, a nikoliv k přiznání práva na jejich vyplacení či k uložení povinnosti
žadateli doplnit svá tvrzení, jak stěžovatel uvádí. Tímto prvoinstančním rozhodnutím tedy nebyla
stěžovateli přiznána žádná práva ani uloženy žádné povinnosti. Městský soud tedy nepochybil,
když žalobou napadené rozhodnutí o odvolání považoval za úkon, jímž se upravuje vedení řízení
před správním orgánem, a žalobu proti němu jako nepřípustnou odmítl.
S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti Nejvyšší správní soud neshledal kasační
stížnost důvodnou, a proto ji podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti bylo rozhodnuto podle §60 odst. 1 s. ř. s.,
neboť stěžovatel ve věci nebyl úspěšný a žalovanému nevznikly náklady, které by přesahovaly
jeho běžnou úřední činnost.
Stěžovateli byla zástupkyní pro řízení o kasační stížnosti proti napadenému usnesení
ustanovena usnesením Městského soudu v Praze ze dne 9. 4. 2010, č. j. 5 Ad 1/2010 – 65,
Mgr. Dagmar Rezková Dřímalová. V takovém případě hradí odměnu za zastupování a náhradu
hotových výdajů stát (srov. §35 odst. 8 s. ř. s.). Ustanovené zástupkyni byla přiznána odměna
za zastupování stěžovatele podle §11 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), a to za jeden
úkon ve výši 2100 Kč za první poradu s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení,
který v sobě zahrnuje i studium spisu ze dne 10. 5. 2010, jakož i náhrada hotových výdajů
v částce 300 Kč (§13 odst. 3 vyhlášky). Celkem tedy odměna za zastupování a náhrada hotových
výdajů činí 2400 Kč, která bude zástupkyni stěžovatele vyplacena ve lhůtě do 60 dnů od právní
moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. září 2010
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu