ECLI:CZ:NSS:2010:4.ADS.123.2009:99
sp. zn. 4 Ads 123/2009 - 99
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: Kaufland
Česká republika v.o.s., se sídlem Pod Višňovkou 25, Praha 4, IČ: 25110161,
zast. JUDr. Ing. Igorem Kremlou, advokátem, se sídlem Pod Višňovkou 25, Praha 4,
proti žalovanému: Státní zemědělská a potravinářská inspekce, ústřední inspektorát,
se sídlem Květná 15, Brno, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně
ze dne 26. 6. 2009, č. j. 29 Ca 181/2007 – 39,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 12. 7. 2007, č. j. 235/36/9/2007 – SŘ, bylo zamítnuto
odvolání žalobce proti rozhodnutí ředitele České obchodní inspekce, inspektorátu v Hradci
Králové (dále jen „správní orgán prvního stupně”) ze dne 12. 4. 2007, č. j. 995-6/080/6/2007.
Správní orgán prvního stupně v uvedeném rozhodnutí uložil žalobci úhrnný trest a pokutu ve
výši 200 000 Kč, a to za nejpřísněji postižitelný delikt podle §17 odst. 4 písm. c) zákona č.
110/1997 Sb., o potravinách a tabákových výrobcích a o změně a doplnění některých
souvisejících zákonů (dále též „zákon o potravinách” či „zákon č. 110/1997 Sb.”), jelikož shledal,
že se žalobce dopustil porušení zákazu, kdy potravina nesmí být uvedena na trh, není-li bezpečná,
stanoveného čl. 14 odst. 1 Nařízení Evropského parlamentu a Rady ES č. 178/2002, kterým se
stanoví obecné zásady a požadavky potravinového práva, zřizuje se Evropský úřad pro
bezpečnost potravin a stanoví postupy týkající se bezpečnosti potravin (dále jen nařízení č.
178/2002), když dne 7. 2. 2007 v provozovně Pilnáčkova 436/11, 500 03 Hradec Králové uvedl
do oběhu celkem 49 ks potravin: BEST šunková delikatesa kuřecí, které nebyly vhodné k lidské
spotřebě, jelikož obsah výrobku byl již v rozkladu z důvodu porušeného obalu a měl změněnou
vůni, obal potraviny byl znečištěný obsahem potraviny s vyschlými červy, čímž žalobce naplnil
skutkovou podstatu správního deliktu uvedenou v §17 odst. 7 zákona o potravinách, za což
může být podle téhož ustanovení uložena pokuta až do výše 1 000 000 Kč. Dále za porušení
povinnosti neprodleně vyřadit z dalšího oběhu potraviny páchnoucí, pokud pach není
charakteristickou vlastností výrobku, nebo jinak poškozené, deformované, znečištěné nebo
zjevně chemicky nebo mikrobiologicky narušené podle §11 odst. 2 písm. a) bod 5 zákona č.
110/1997 Sb., když stejného dne ve stejné provozovně uvedl do oběhu celkem 30 ks potravin:
BEST drůbeží luncheon meat, přičemž obaly výrobku byly deformovány a znečištěny, čímž byla
naplněna skutková podstata správního deliktu uvedená v §17 odst. 4 písm. c) zákona č.
110/1997 Sb., za což může být uložena pokuta až ve výši 50 000 000 Kč, a také za porušení
povinnosti stanovené v kapitole II, čl. 4 odst. 2 Nařízení Evropského parlamentu a Rady ES, č.
852/2004 o hygieně potravin (dále jen nařízení č. 852/2004) [kdy provozovatelé potravinářských
podniků provádějících činnosti v jakékoli fázi výroby, zpracování a distribuce potravin, které
následují po fázích, na něž se vztahuje odstavec 1, dodrží všeobecné hygienické požadavky
stanovené v příloze II], neboť stejného dne ve stejné provozovně byl v blízkosti regálu s
potravinami v ALU obalech cítit zápach a zjištěn poletující hmyz (mušky a mouchy), v krabicích s
potravinami - BEST drůbeží luncheon meat, BEST šunková delikatesa kuřecí byl zjištěn uhynulý
hmyz (červi a mušky), 1 krabice byla znečištěna obsahem potraviny, která byla v rozkladu, na
obalech s potravinami (BEST drůbeží luncheon meat, BEST šunková delikatesa kuřecí) byly
zjištěny nalepené uhynulé mušky a červi, regály a krabice s uvedenými potravinami nebyly čisté a
potraviny tudíž nebyly chráněny proti možné kontaminaci, čímž byla naplněna skutková podstata
správního deliktu uvedená v §17 odst. 7 zákona č. 110/1997 Sb., za což může být uložena
pokuta podle téhož ustanovení až do výše 1 000 000 Kč.
V odvolání žalobce namítal především, že správní orgán prvního stupně porušil zásadu
dvojího přičítání a uložil žalobci pokutu v nepřiměřené výši. Navrhoval, aby žalovaný zrušil
napadené rozhodnutí správního orgánu prvního stupně a věc mu vrátil k novému projednání
a rozhodnutí.
V odůvodnění svého zamítavého rozhodnutí žalovaný uvedl, že žalobce v odvolání
nezpochybnil důvody, jež správní orgán prvního stupně k uložení pokuty vedly, nýbrž vyslovil
jen nesouhlas s výší pokuty, s úvahami vedoucími k jejímu stanovení a namítal porušení zásady
zákazu dvojího přičítání. Námitku žalobce na porušení zásady zákazu dvojího přičítání shledal
žalovaný částečně důvodnou. Uvedl, že správní orgán prvního stupně se dopustil porušení
této zásady zákazu dvojího přičítání, když konstatoval, že „protiprávním jednáním došlo ze strany
účastníka řízení k porušení povinnosti v oblasti bezpečnosti potravin, což mohlo mít negativní
výsledný vliv na potraviny z hlediska jejich bezpečnosti, což je k tíži účastníka řízení”.
Podle žalovaného tímto správní orgán prvního stupně přičetl k tíži žalobce znaky skutkové
podstaty správního deliktu. Žalovaný přesto shledal, že výše pokuty uložená správním orgánem
prvního stupně byla přiměřená, proto úvahu správního orgánu prvního stupně o výši pokuty
doplnil a tuto námitku účastníka řízení odmítl. Poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 28. 5. 2003, č. j. 7 A 124/2000 - 39, podle kterého správní řízení tvoří jeden celek a vady
prvoinstančního řízení lze odstranit i v řízení odvolacím. Žalovaný doplnil, že závažnost
protiprávního jednání v nejširším slova smyslu je vyjádřena tím, že byla porušena zákonem
ukládaná povinnost. Zákon o potravinách vyjadřuje závažnost protiprávního jednání výší sankce,
kterou je možno účastníkovi řízení za konkrétní protiprávní jednání uložit. Při hodnocení
závažnosti protiprávního jednání žalobce shledal žalovaný jako přitěžující okolnost druh
znečištění regálu, jeho okolí, obalů potravin a zejména potravin samotných. Znečištění hmyzem
a červy je významným předpokladem pro poškozování spotřebitelů po stránce ekonomické
i zdravotní. Žalovaný shledal jako přitěžující okolnost také rozsah kontaminace regálů
i zmíněných výrobků cizorodými látkami.
Žalovaný nepřisvědčil ani dalším námitkám žalobce. Konstatoval, že z odůvodnění
správního orgánu prvního stupně nevyplývá, že by hledisko druhové závažnosti
bylo při rozhodování o výši pokuty hodnoceno jako přitěžující okolnost, a že by tedy došlo
k porušení zásady zákazu dvojího přičítání. Úvaha správního orgánu prvního stupně o druhové
závažnosti správního deliktu není podle názoru žalovaného správní úvahou o výši pokuty,
nýbrž pouhým konstatováním. Žalovaný však shledal pochybení správního orgánu prvního
stupně v absenci precizního přihlédnutí k obligatorně postavenému kritériu „závažnost
protiprávního jednání” podle §17 odst. 18 zákona o potravinách. Přesto shledal, že výše pokuty
uložená správním orgánem prvního stupně byla přiměřená, proto úvahu správního orgánu
prvního stupně o výši pokuty doplnil, resp. upřesnil a také tuto námitku účastníka řízení odmítl.
Nepřisvědčil ani námitce žalobce zpochybňující názor správního orgánu prvního stupně,
který jako přitěžující okolnost posoudil již samotnou možnost negativního dopadu na zdraví
spotřebitele. Vyšel přitom ze závěru Krajského soudu v Brně uvedeného v rozsudku ze dne
30. 7. 2004, č. j. 29 Ca 245/2002 - 69, ze kterého mimo jiné vyplývá, že již jen pouhá možnost
ohrožení práv spotřebitelů může být považována za škodlivý následek protiprávního jednání.
Žalovaný dovodil, že správní orgán prvního stupně neporušil zásadu zákazu dvojího přičítání.
Podle názoru žalovaného správně hodnotil následky protiprávního jednání účastníka řízení,
když konstatoval, že „nebyl prokázán konkrétní škodlivý následek spočívající v poškození zdraví
spotřebitele”, a tuto skutečnost zhodnotil ve prospěch účastníka řízení. Úvaha správního orgánu
prvního stupně o tom, že uvedení potravin na trh, nejsou - li bezpečné, stejně jako nedodržení
hygienických požadavků při prodeji potravin a nevyřazení potravin s porušenými obaly,
jež zapříčinilo kontaminaci potravin a mohlo mít negativní dopad na zdraví spotřebitelů,
je podle názoru žalovaného správná a je i dostatečným způsobem skutkově podepřena
a není tedy pouhou skutkově nepodloženou domněnkou.
Žalovaný dále přezkoumal zbývající část úvahy správního orgánu prvního stupně o výši
pokuty. Ztotožnil se s jeho hodnocením, pokud jako přitěžující okolnost shledal skutečnost,
že se jednalo o zjevné nedostatky snadno zjistitelné samotným provozovatelem potravinářského
podniku a jím ovlivnitelné. Tyto nedostatky měly být odstraněny v rámci vnitřní kontroly
samotným provozovatelem potravinářského podniku, nikoliv až na základě zjištění orgánu
státního dozoru. Správní orgán dobu trvání protiprávního jednání žalobce hodnotil jako dobu
krátkou, což přičetl ve prospěch žalobce a žalovaný se s tímto hodnocením ztotožnil. Výši pokuty
shledal přiměřenou a konstatoval, že pokuta byla uložena v souladu s ustanovením §17 odst. 4
písm. c) zákona o potravinách. Další pochybení v rozhodnutí správního orgánu prvního stupně
spočívající v opomenutí správního orgánu v odůvodnění uvést, proč uložil trest podle §17 odst.
4 písm. c) zákona o potravinách, žalovaný doplnil tak, že pokuta byla uložena na základě
absorpční zásady analogicky k ustanovení §12 odst. 2 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích.
Úhrnný trest byl uložen podle trestní sazby za nejzávažnější správní delikt, a to za naplnění
skutkové podstaty podle §17 odst. 4 písm. c) zákona o potravinách.
Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu, v níž namítal nezákonnost rozhodnutí
žalovaného, kterou spatřoval v tom, že napadeným rozhodnutím bylo potvrzeno rozhodnutí
správního orgánu prvního stupně, aniž pro to bylo splněny zákonem stanovené podmínky,
napadené rozhodnutí je v rozporu se skutečným stavem věci, spočívá na nesprávném právním
posouzení, nemá náležitosti stanovené zákonem, je nepřezkoumatelné a byla jím žalobci uložena
nepřiměřená pokuta. V důsledku nezákonnosti rozhodnutí žalovaného došlo ke zkrácení žalobce
na jeho právech účastníka řízení, a to zejména na právu, aby o jeho věci bylo rozhodováno
na základě přesně a úplně zjištěného skutkového stavu. Vytýká žalovanému, že se nevypořádal
s hledisky uvedenými v §17 odst. 18 zákona o potravinách způsobem, který tento zákon
předpokládá. Žalobce namítal, že hledisko závažnosti jednání odůvodnil správní orgán
prvního stupně skutečnostmi, které jsou znaky samotné skutkové podstaty příslušného správního
deliktu. Vyjádřil nesouhlas s tím, že při hodnocení následku protiprávního jednání správní orgán
prvního stupně posoudil jako přitěžující již samotnou možnost negativního dopadu na zdraví
spotřebitele. To, že je spotřebitel potenciálně ohrožen nevhodnou potravinou, je samotným
objektem skutkové podstaty příslušného správního deliktu, a pokud hodnotil správní orgán
prvního stupně porušení objektu skutkové podstaty k tíži žalobce, dopustil se porušení zásady
zákazu dvojího přičítání. Rozhodnutí správního orgánu prvního stupně neuvádí žádné relevantní
skutečnosti, které by odůvodňovaly uložení takto vysoké pokuty a je proto nepřezkoumatelné
pro nedostatek důvodů a pro nesrozumitelnost. Podle žalobce nebylo možné vady rozhodnutí
správního orgánu prvního stupně zhojit rozhodnutím žalovaného a žalovaný měl rozhodnutí
správního orgánu prvního stupně toliko zrušit a vrátit mu je k novému projednání a rozhodnutí.
Uvedeným nesprávným postupem žalovaný porušil zásadu dvouinstančnosti správního řízení.
Žalobce dále poukázal na skutečnost, že žalovaný shledal důvodnou jeho odvolací námitku
o tom, že se správní orgán prvního stupně dopustil porušení zásady zákazu dvojího přičítání,
když hodnotil v neprospěch žalobce při rozhodování o výši pokuty skutečnost, která je znakem
skutkové postaty deliktu a jako nedostatečné shledal hodnocení závažnosti protiprávního jednání
správním orgánem prvního stupně, přesto však dovodil, že pokuta je přiměřená a úvahu
správního orgánu prvního stupně o výši pokuty doplnil. Žalobce označil za nesrozumitelnou
posloupnost úvah žalovaného, který nejprve konstatoval, že pokuta byla uložena v přiměřené
výši, přestože shledal, že úvaha správního orgánu prvního stupně ohledně závažnosti správního
deliktu v podstatě absentuje a teprve poté doplnil skutečnosti na podporu svého tvrzení, namísto
toho, aby nejdříve hodnotil skutková zjištění a na základě nich činil závěr o přiměřenosti
či nepřiměřenosti pokuty uložené správním orgánem prvního stupně.
Žalobce dále namítal, že žalovaný nepřípustně doplnil chybějící správní úvahu správního
orgánu prvního stupně úvahou vlastní, pro kterou nemohl v prvoinstančním správním
rozhodnutí ani ve správním spise najít oporu. Postupem žalovaného tak byl žalobce zkrácen
na právu řádného a úplného přezkoumání správního rozhodnutí. Popsaným postupem žalovaný
porušil zásadu dvouinstančnosti správního řízení a právo žalobce na spravedlivý proces. Žalobce
rovněž vyjádřil přesvědčení, že se žalovaný nezabýval námitkou týkající se nemožnosti hodnotit
uvádění do oběhu samo o sobě ve prospěch nebo neprospěch provozovatele potravinářského
podniku a účelovosti takové argumentace. Bez jakékoli vazby na to, co je uvedeno v rozhodnutí
správního orgánu prvního stupně rozvíjí žalovaný úvahu o druhové závažnosti, z rozhodnutí
správního orgánu prvního stupně však není patrná jakákoli úvaha o druhové závažnosti. Uvádění
potravin do oběhu nelze přitom hodnotit jako okolnost polehčující či přitěžující. Ochrana
před ohrožením nevhodnou potravinou je podle žalobce samotným účelem právní úpravy
na ochranu spotřebitele a objektem skutkové podstaty příslušného správního deliktu.
Pokud by uvedení potraviny do oběhu nebylo jakkoli způsobilé vyvolat možnost ohrožení zdraví
spotřebitele, nebylo by možné potravinu považovat za vadnou a k naplnění skutkové podstaty
deliktu by nedošlo. Z hledisku následku správního deliktu by byl relevantní pouze konkrétní
škodlivý následek, který nebyl prokázán, jak to ostatně připustil sám správní orgán prvního
stupně. Závěrem žalobce namítl nepřiměřenost uložené pokuty a navrhoval, aby krajský soud
rozhodnutí správních orgánů obou stupňů zrušil a uložil žalovanému povinnost uhradit žalobci
náhradu nákladů řízení.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 26. 6. 2009, č. j. 29 Ca 181/2007 – 39, žalobu
zamítl a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění
rozsudku nejprve konstatoval, že došlo ke spáchání předmětných správních deliktů,
které ve svém vyjádření nezpochybnila ani jedna z procesních stran. Sporná však byla
přiměřenost výše pokuty, stejně jako zákonnost vydaných správních rozhodnutí. Krajský soud
žalobci přisvědčil v tom, že způsob jakým správní orgány hodnotily kritéria pro ukládání pokuty
za správní delikty ve smyslu §17 odst. 18 zákona o potravinách, a to zejména v rozhodnutí
správního orgánu prvního stupně není přehledný. Navzdory této skutečnosti však krajský soud
dospěl k závěru, že správní orgány se s kritérii uvedenými v §17 odst. 18 zákona o potravinách
vypořádaly dostatečně, vady rozhodnutí správního orgánu prvního stupně byly v rozhodnutí
žalovaného zhojeny a nedošlo k porušení zásady zákazu dvojího přičítání, resp. případné vady
rozhodnutí správního orgánu prvního stupně byly v tomto ohledu žalovaným zhojeny. Krajský
soud přisvědčil úvahám žalovaného, jež se týkaly přitěžujících okolností a přiměřenosti výše
uložené pokuty. K námitce žalobce, že byla porušena zásada dvouinstančnosti správního řízení,
krajský soud uvedl, že podstatou dvouinstančnosti správního řízení je to, že účastníkovi řízení
zůstane zachována reálná možnost brojit proti skutkovým a právním zjištěním správního orgánu
odvoláním. Tato reálná možnost byla v daném případě žalobci zachována a ten ji využil.
To, že žalovaný považoval jednu z dílčích úvah v rozhodnutí správního orgánu prvního stupně
za vadnou a v souladu se správním řádem a judikaturou Nejvyššího správního soudu ji nahradil
vlastní úvahou, přičemž dospěl ke stejným závěrům jako správní orgán prvního stupně,
nelze podle krajského soudu považovat za porušení zásady dvouinstančnosti správního řízení.
S tvrzením žalobce, že správní orgán prvního stupně při hodnocení následku
protiprávního jednání porušil zásadu zákazu dvojího přičítání se krajský soud neztotožnil,
neboť, jak již uvedl ve svém rozhodnutí ze dne 30. 7. 2004, č. j. 29 Ca 245/2002 – 69, i pouhá
možnost ohrožení práv spotřebitelů může být považována za škodlivý následek protiprávního
jednání za předpokladu, že je tato možnost ohrožení dostatečným způsobem skutkově
podepřena. Úvahu správního orgánu prvního stupně o tom, že uvedení potravin nevhodných
k lidské spotřebě do oběhu, je velmi vážné porušení právních povinností, v jehož důsledku
mohlo dojít ke zdravotnímu poškození spotřebitele, označil krajský soud za zcela logickou,
přičemž to, že předmětné potraviny nebyly vhodné k lidské spotřebě bylo jednoznačně
prokázáno z protokolu o kontrole č. P033-60316/07 ze dne 7. 2. 2007. Správní orgán se tedy
podle krajského soudu nedopustil porušení zásady zákazu dvojího přičítání, pokud v rámci
správního uvážení hodnotil v neprospěch účastníka možnost negativního dopadu
jeho protiprávního jednání na zdraví spotřebitele. Správní orgán prvního stupně navíc výslovně
uvedl, že jako polehčující okolnost při rozhodování o stanovení výše pokuty hodnotil fakt,
že v rámci následků protiprávního jednání nebyl prokázán konkrétní škodlivý následek spočívající
v poškození zdraví spotřebitele a žalovaný se s tímto závěrem ve svém rozhodnutí ztotožnil.
V případě námitky žalobce týkající se negativního hodnocení porušení povinnosti
„uvedením do oběhu”, což dle názoru žalobce nemá oporu v zákoně a jedná se ze strany
správních orgánů o diskriminační postup, se krajský soud ztotožnil s názorem žalovaného,
že se jedná pouze o úvahu o druhové závažnosti správního deliktu a z rozhodnutí správního
orgánu prvního stupně není patrno, že by tato úvaha byla hodnocena jako přitěžující okolnost
při stanovení výše pokuty. K žalobcem namítané nepřiměřenosti výše pokuty a absenci
jejího řádného zdůvodnění krajský soud uvedl, že z rozhodnutí správního orgánu prvního stupně
je přes drobné nedostatky dobře patrno, jaké byly úvahy správního orgánu při rozhodování
o uložení pokuty a stanovení její výše a žalovaný se s těmito úvahami v napadeném rozhodnutí
ztotožnil. Správní orgány přihlédly k závažnosti, způsobu, době trvání a následkům protiprávního
jednání ve smyslu §17 odst. 18 zákona o potravinách. Co se týče závažnosti protiprávního
jednání, byl žalobci přičten k tíži jednak druh znečištění regálů a potravin hmyzem a červy
a dále také rozsah kontaminace. Při úvaze o způsobu protiprávního jednání správní orgány
správně posoudily, že se jednalo o zjevné nedostatky ovlivnitelné a také snadno zjistitelné
samotným provozovatelem potravinářského podniku a k tíži účastníka hodnotily,
že k tomuto odstranění nedošlo a nedostatky byly zjištěny a odstraněny až na základě kontroly.
Při stanovení konkrétní výše pokuty správní orgány hodnotily jako polehčující okolnost, že doba
v průběhu kontroly. Co do škodlivého následku bylo jako polehčující okolnost hodnoceno to,
že nebylo prokázáno žádné konkrétní poškození zdraví spotřebitele. Krajský soud shledal
zdůvodnění uložení pokuty a její výše dostatečně a přezkoumatelné a plně se s ním ztotožnil.
Uloženou pokutu ve výši 200 000 Kč označil krajský soud za velmi mírnou vzhledem
k závažnosti spáchaných správních deliktů a maximální možné výši pro uložení pokuty
(50 000 000 Kč) za zcela přiměřenou. Pro úplnost krajský soud dodal, že se žalovaný
v napadeném rozhodnutí dopustil procesního pochybení tím, když v rámci výrokové části uvedl
pouze výrok o tom, že rozhodnutí správního orgánu prvního stupně se podle §90 odst. 5 zákona
č. 500/2004 Sb., správní řád, potvrzuje a opomněl uvést výrok, že odvolání žalobce se zamítá.
Toto pochybení však nemělo vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí, neboť vzhledem
k potvrzení správního orgánu prvního stupně a k výslovnému odkazu na příslušné ustanovení
správního řádu, bylo zřejmé a zcela logické, že žalovaný měl v úmyslu též odvolání žalobce
zamítnout.
Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Brně podal žalobce (dále jen „stěžovatel”) včas
kasační stížnost, ve které v podstatě – ještě podrobněji – zopakoval námitky uplatněné v žalobě
proti rozhodnutí žalovaného. Odůvodnění správního orgánu prvního stupně označil
za velmi nekonkrétní a neurčité, což neměl soud tolerovat. Stěžovatel namítal, že správní orgán
prvního stupně odůvodnil hledisko závažnosti jednání skutečnostmi, které jsou již znaky
skutkové podstaty příslušného správního deliktu. Vyjádřil přesvědčení, že v rozhodnutí správního
orgánu prvního stupně fakticky zcela absentuje přezkoumatelná správní úvaha týkající se hlediska
závažnosti, kterou nebylo možné zhojit v rámci odvolacího řízení. Stěžovatel dále poukázal
na skutečnost, že žalovaný uznal za opodstatněnou žalobcovu námitku týkající se porušení zásady
zákazu dvojího přičítání a absence úvahy ohledně hodnocení hlediska závažnosti, přesto však
shledal, že pokuta je přiměřená. Namítal, že žalovaný bez jakékoli vazby na to, co bylo uvedeno
v rozhodnutí správního orgánu prvního stupně nebo v odvolání žalobce, rozvíjí úvahu o druhové
závažnosti a uzavírá, že „úvaha prvoinstančního orgánu o druhové závažnosti správního deliktu
není dle názoru odvolacího orgánu úvahou o výši pokuty, nýbrž pouhým konstatováním.”
Z rozhodnutí správního orgánu prvního stupně však není patrná jakákoli úvaha o druhové
závažnosti. Pokud jde o správní úvahu správního orgánu prvního stupně týkající se hodnocení
uvádění do oběhu z hlediska závažnosti, pak má stěžovatel za to, že se jedná zcela zjevně o úvahu
o výši pokuty a nikoli o pouhé konstatování. Stěžovatel setrval na tom, že uvádění potravin
do oběhu nelze hodnotit jako okolnost polehčující či přitěžující.
Stěžovatel dále namítal, že nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu prvního
stupně je vadou, kterou žalovaný nemohl zhojit v rámci odvolacího řízení tím, že doplní chybějící
správní úvahu správního orgánu prvního stupně úvahou vlastní, pro kterou nemohl v rozhodnutí
správního orgánu prvního stupně ani ve správním spise najít oporu. Stěžovatel s poukazem
na rozsudky Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Afs 143/2004 - 105 a č. j. 2 Afs 208/2006 – 176,
uvedl, že vady mohl žalovaný takto zhojit pouze do té míry, pokud stěžovateli zůstala zachována
reálná možnost brojit proti plným a správným tvrzením správních orgánů řádným odvoláním,
aby nebyl zkrácen na svých procesních právech a nebyla porušena zásada dvouinstančnosti
správního řízení. Podle názoru stěžovatele nezhojil žalovaný vady rozhodnutí správního
orgánu prvního stupně, vybočil z mezí správního uvážení odvolacího orgánu, porušil
zásadu dvouinstančnosti správního řízení a právo stěžovatele na spravedlivý proces.
Vzhledem k uvedenému stěžovatel nesouhlasí s názorem krajského soudu, že postupu
žalovaného není co vytknout, když posouzení uvedení potravin nevhodných k lidské spotřebě
do oběhu ve smyslu závažnějšího porušení, je zcela legitimní úvahou o druhové závažnosti
a stěžovateli byla zachována reálná možnost brojit odvoláním proti skutkovým a právním vadám
rozhodnutí správního orgánu prvního stupně.
Stěžovatel dále poukázal na skutečnost, že žalovaný nekonkretizoval, v jakém rozsahu
byly nedostatky zjištěny a krajský soud se tímto nijak nezabýval. Kdyby tak učinil, zjistil by,
že narušený obal a kazící se obsah byl zjištěn u pouhého 1 balení šunkové delikatesy, další 3 obaly
šunkové delikatesy a 5 obalů luncheon meatu pak byly v důsledku toho povrchově znečištěny,
aniž by došlo k zasažení obsahu výrobku, a 9 balení luncheon meatu bylo zdeformováno
bez zasažení obsahu výrobku. Zbývající kusy obou výrobků (dohromady 79 balení) byly staženy
z oběhu kvůli vyloučení nebezpečí kontaminace. Popisovaná zjištění (zápach, znečištěné krabice
a regály, larvy a hmyz) pocházela pouze z jediného otevřeného balení a stěžovatel
se proto domnívá, že jim byla přikládána větší váha, než jaká by jim odpovídala, a že uvedení
jejich výčtu bez upřesnění, v jakém rozsahu se vyskytovala je zavádějící a závěr soudu o rozsáhlé
kontaminaci je nesprávný.
Porušení zásady zákazu dvojího přičítání spatřoval stěžovatel rovněž v tom, že správní
orgán posoudil jako přitěžující okolnost již samotnou možnost negativního dopadu
na spotřebitele. Podle stěžovatele by však z hlediska následku byl relevantní pouze konkrétní
škodlivý následek, který, jak sám správní orgán prvního stupně připustil, nebyl prokázán.
Stěžovatel vyjádřil nesouhlas se závěrem krajského soudu, který se odvolal na své dřívější
rozhodnutí ze dne 30. 7. 2004, č. j. 29 Ca 245/2002 – 69, podle něhož i pouhá možnost ohrožení
spotřebitelů může být považována za škodlivý následek, pokud je možnost ohrožení dostatečně
skutkové podepřena. Stěžovatel na závěr konstatoval, že napadený rozsudek krajského soudu
je nesprávný pro nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení, pro nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného v důsledku nedostatku
důvodů, kterou soud akceptoval, a pro nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatků důvodů
rozsudku, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, která měla za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé. Navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek Krajského soudu
v Brně ze dne 26. 6. 2009, č. j. 29 Ca 181/2007 – 39, zrušil, věc tomuto soudu vrátil k dalšímu
řízení a uložil žalovanému povinnost uhradit náklady řízení k rukám zástupce stěžovatele.
Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ust. §109 odst. 2 a 3
s. ř. s. vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti. Neshledal
přitom vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti,
a které by jej opravňovaly se od uplatněných důvodů kasační stížnosti odchýlit. Po přezkoumání
kasační stížnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že není důvodná.
Z textu kasační stížnosti vyplývá, že ji stěžovatel podal z důvodu uvedených v ustanovení
§103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
Podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat pouze z důvodů tvrzené
nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
Nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení spočívá v tom,
že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní názor, popř. je sice aplikován
správný právní názor, ale tento je nesprávně vyložen.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí
vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování
byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem,
že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci
rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení
se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí,
popř. v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé.
Předně je třeba uvést, že stěžovatel nijak nezpochybňoval to, že se dopustil předmětných
správních deliktů. Stěžovatel namítal především porušení zásady zákazu dvojího přičítání
a s tím související nesprávné určení výše pokuty ze strany správních orgánů.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že ukládání pokut za správní delikty,
tudíž i rozhodování o jejich výši, se děje ve sféře volného správního uvážení (diskrečního práva
správního orgánu), tedy zákonem dovolené volnosti správního orgánu rozhodnout
ve vymezených hranicích, resp. volit některé z možných řešení, které zákon dovoluje (§78
odst. 1 s. ř. s.). Podrobit volné správní uvážení soudnímu přezkoumání lze jen potud, překročil-li
správní orgán zákonem stanovené meze tohoto uvážení a nebo – v tomto směru došlo soudním
řádem správním k rozšíření soudního přezkoumání – zda správní orgán volné uvážení nezneužil.
Podle §17 odst. 18 zákona o potravinách při rozhodování o uložení pokuty a její výši
orgány dozoru přihlíží k závažnosti, způsobu, době trvání a následkům protiprávního jednání.
V případě, kdy došlo k nápravě protiprávního stavu v souladu s uloženým opatřením
nebo bezprostředně poté, kdy bylo zjištěno porušení povinnosti a nejednalo se o jinou
než zdravotně nezávadnou potravinu nebo o klamání spotřebitele spočívající v porušování
některých práv duševního vlastnictví, může orgán dozoru od uložení pokuty upustit.
Řádné odůvodnění ukládané sankce v případě správního trestání je základním
předpokladem pro přezkoumatelnost úvahy, kterou byl správní orgán při svém rozhodování
veden. Zohledněním všech hledisek, jež lze v konkrétní věci považovat za relevantní, pak určuje
míru zákonnosti stanoveného postihu. Ustanovení §17 odst. 18 zákona o potravinách obsahuje
výčet hledisek, ke kterým je správní orgán povinen přihlédnout při stanovení výše pokuty
(závažnost, způsob, doba trvání a následky protiprávního jednání). Vzhledem k tomu, že se jedná
o výčet taxativní, je správní orgán povinen se při svých úvahách o konkrétní výši ukládané pokuty
těmito hledisky zabývat a k jiným než v zákoně uvedeným hlediskům by při stanovení výše
pokuty neměl přihlížet. Hlediska uvedená v citovaném ustanovení je třeba zohlednit a posoudit
vždy. Jednotlivé logické kroky, které vedly správní orgán ke stanovení konkrétní výše pokuty,
je přitom třeba formulovat precizně a jednoznačně, aby odůvodnění stanovené výše pokuty
bylo přezkoumatelné. Rozhodně nelze výši pokuty odůvodňovat splněním zákonných podmínek
skutkové podstaty správního deliktu. Ty jsou totiž základním předpokladem pro vyvození
sankční odpovědnosti, tedy předpokladem pro uložení sankce a nevypovídají nic o její výši.
Dále je třeba uvést, že podle ustálené soudní judikatury zdejšího soudu (usnesení
rozšířeného senátu ze dne 12. 10. 2004, č. j. 5 Afs 16/2003 - 56, rozsudek ze dne 28. 12. 2007,
č. j. 4 As 48/2007 - 80, či rozsudek ze dne 26. 3. 2008, č. j. 9 As 64/2007 - 98) tvoří rozhodnutí
správních orgánů I. a II. stupně z hlediska soudního přezkumu jeden celek.
U souzené věci nutno připustit, že část odůvodnění rozhodnutí správního orgánu prvního
stupně mohla ve stěžovateli vzbudit dojem, že správní orgán porušil zásadu zákazu dvojího
přičítání tím, že hledisko závažnosti jednání, které je jedním ze zákonem stanovených hledisek
pro stanovení výše pokuty odůvodnil skutečnostmi, které jsou již znaky skutkové podstaty
správního deliktu. Správní orgán prvního stupně totiž při hodnocení závažnosti správního deliktu
stěžovatele, konstatoval, že byl veden úvahou o tom, že se jedná o velmi závažná porušení právních předpisů,
když protiprávním jednáním došlo ze strany účastníka správního řízení k porušení povinnosti v oblasti
bezpečnosti potravin a hygienických požadavků při prodeji potravin, což mohlo mít negativní výsledný vliv
na potraviny z hlediska jejich bezpečnosti, což je k tíži účastníka řízení, správní úřad uvážil, že od uložení
pokuty neupustí. Nejvyšší správní soud má však za to, že výše uvedená úvaha správního orgánu
prvního stupně neznamená porušení zásady zákazu dvojího přičítání a jedná se pouze o poněkud
neobratné a nepřesné vyjádření toho, že správní orgán prvního stupně považoval jednání
stěžovatele za zvlášť závažné proto, že zjištěné nedostatky (znečištění regálů, jejich okolí, obalů
potravin a potravin samotných hmyzem a červy) shledal zvlášť závažnými a nebezpečnými
pro spotřebitele, což mu neumožňovalo od uložení pokuty upustit. Žalovaný však v odůvodnění
svého rozhodnutí uvedený nedostatek rozhodnutí správního orgánu prvního stupně napravil,
když konstatoval, že při hodnocení závažnosti konkrétního protiprávního jednání stěžovatele
shledal jako přitěžující okolnost druh znečištění regálu, jeho okolí, obalů potravin a zejména
potravin samotných. Dále uvedl, že znečištění hmyzem a červy je významným činitelem
pro poškozování spotřebitelů po stránce ekonomické i zdravotní a jako přitěžující okolnost
zhodnotil také rozsah kontaminace regálů i předmětných výrobků cizorodými látkami. Správně
tedy rozsah zjištěných nedostatků vyhodnotil jako přitěžující okolnost.
Porušení zásady zákazu dvojího přičítání spatřoval stěžovatel rovněž v tom, že správní
orgán posoudil jako přitěžující okolnost již samotnou možnost negativního dopadu
na spotřebitele a poukazoval v této souvislosti na skutečnost, že z hlediska následku
by byl relevantní pouze konkrétní škodlivý následek, který však v posuzované věci
nebyl prokázán.
Správní orgán prvního stupně ve svém rozhodnutí uvedl, že přihlédnuto
bylo taktéž k následkům protiprávního jednání, kdy nebyl prokázán konkrétní škodlivý následek spočívající
v poškození zdraví spotřebitele, což je ve prospěch účastníka řízení. Přesto však uvedení potravin do oběhu,
které nebyly bezpečné, mohlo mít negativní dopad i na zdraví spotřebitelů, což platí i pro nedodržení hygienických
požadavků při prodeji potravin a nevyřazení potravin s porušenými obaly z oběhu, které zapříčinily kontaminaci
potravin. Žalovaný uvedeným závěrům správního orgánu prvního stupně přisvědčil.
Nejvyšší správní soud má za to, že správní orgány se s kritériem následků protiprávního
jednání vypořádaly správně, když ve prospěch stěžovatele hodnotily skutečnost,
že nebyl prokázán škodlivý následek spočívající v poškození zdraví spotřebitele, zároveň však
zohlednily, že stěžovatel uváděl do oběhu potraviny, jež nebyly bezpečné a existovala
zde možnost negativních dopadů na zdraví spotřebitele. Nejvyšší správní soud se ztotožňuje
se závěrem krajského soudu, který konstatoval, že mohlo dojít ke zdravotnímu poškození
spotřebitele, v souvislosti s čímž poukázal na svůj rozsudek ze dne 30. 7. 2004,
č. j. 29 Ca 245/2002 - 69, ve kterém uvedl, že i pouhá možnost ohrožení práv spotřebitelů může
být považována za škodlivý následek protiprávního jednání za předpokladu, že je tato možnost
ohrožení dostatečným způsobem skutkově podepřena. Nejvyšší správní soud tak má za to,
že správní orgány se s kritérii pro uložení pokuty vypořádaly v souladu se zákonem a zásadu
dvojího přičítání neporušily. Námitce stěžovatele na porušení uvedené zásady proto Nejvyšší
správní soud nepřisvědčil. Na uvedeném závěru nemění nic ani výše uvedená nepřesnost
správního orgánu prvního stupně, které se dopustil při hodnocení kritéria závažnosti jednání.
Stěžovatel dále namítal porušení zásady dvouinstančnosti správního řízení,
neboť nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu prvního stupně je takovou vadou,
kterou žalovaný nemohl zhojit v rámci odvolacího řízení tím, že doplnil chybějící správní úvahu
správního orgánu prvního stupně úvahou vlastní. Pro takový postup nemohl v rozhodnutí
správního orgánu prvního stupně ani ve správním spise najít oporu. V této souvislosti stěžovatel
poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 6. 2006, č. j. 2 Afs 143/2004 – 105,
a rozsudek ze dne 8. 8. 2007, č. j. 2 Afs 208/2006 - 176.
Nejvyšší správní soud k těmto námitkám v první řadě uvádí, že rozhodnutí správního
orgánu prvního stupně netrpí žádným z v úvahu přicházejících důvodů nepřezkoumatelnosti,
tj. nesrozumitelností nebo nedostatkem důvodů. Ve výroku rozhodnutí správního orgánu
prvního stupně jsou řádně popsány správní delikty, jichž se stěžovatel dopustil, jakož i to,
jaký za ně správní orgán prvního stupně ukládá trest. V odůvodnění jsou pak popsána skutková
zjištění, z nichž správní orgán prvního stupně vycházel. Ten rovněž uvedl, proč nevyužil
možnosti upustit od uložení pokuty a vypořádal se se všemi hledisky stanovenými pro určení výše
pokuty, které jsou uvedeny v §17 odst. 18 zákona o potravinách, byť jak již bylo výše uvedeno,
se s hlediskem závažnosti jednání stěžovatele vypořádal poněkud nepřesně. Rovněž žalovaný
se v odůvodnění napadeného rozhodnutí vyjádřil ke všem zákonem stanoveným kritériím
pro určení výše pokuty.
Skutečnost, že žalovaný doplnil a upřesnil právní úvahu správního orgánu
prvního stupně, týkající se závažnosti správního deliktu stěžovatele, nelze považovat za porušení
zásady dvouinstančnosti. Nejvyšší správní soud v této souvislosti znovu poukazuje
na již zmíněnou judikaturu, podle které tvoří správní rozhodnutí vydaná v prvním a druhém
stupni z hlediska soudního přezkumu jeden celek. Správní řízení bylo v posuzované věci vedeno
v obvyklém pořadu dvou správních stolic (prvostupňový a odvolací správní orgán) tvořících
jeden celek. Postup žalovaného, který v menším rozsahu doplnil a upřesnil odůvodnění
rozhodnutí správního orgánu prvního stupně tedy lze akceptovat, aniž by přitom byla dotčena
zásada dvouinstančnosti, jak tvrdí stěžovatel. Tato zásada znamená, že řízení probíhá
ve dvou stupních (instancích), přičemž řízení a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně
podléhá kontrole odvolacího orgánu. Dvouinstančnost zajišťuje nejen dvojí posouzení věci,
ale je také cestou k nápravě a odstranění vad, které se vyskytly v řízení před prvním stupněm.
Jedná se tedy o pojistku proti přijímání nezákonných a nesprávných rozhodnutí. Primárním
účelem této zásady je zaručení tzv. devolutivního a suspenzivního účinku, tedy toho, aby věc
byla přezkoumána správním orgánem vyššího stupně a aby byla odložena realizace obsahu
výroku napadeného rozhodnutí, což se v daném případě stalo.
Prostřednictvím zásady dvouinstančnosti správního řízení je dále realizováno subjektivní
právo účastníků správního řízení napadnout rozhodnutí vydané v prvním stupni řádným
opravným prostředkem, kterým je odvolání, za podmínek stanovených příslušným právním
předpisem (zde §81 - §93 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád), přičemž o odvolání rozhoduje
správní orgán nadřízený tomu, který napadené rozhodnutí vydal. Ani toto právo stěžovatele
nebylo v posuzované věci porušeno, neboť o odvolání stěžovatele rozhodl správní orgán
(žalovaný), jenž je nadřízený správnímu orgánu prvního stupně, čímž došlo rovněž k naplnění
smyslu této zásady, kterým není pouze to, aby o odvolání rozhodl jiný (nadřízený) správní orgán,
ale také to, aby o odvolání rozhodla jiná osoba, která doposud neměla s případem nic společného
a není tak zatížena a ovlivněna úvahami a názory správního orgánu prvního stupně. Nejvyšší
správní soud dodává, že námitky stěžovatele, které vznesl v žalobě proti rozhodnutí žalovaného
a v kasační stížnosti se shodují s námitkami, které vznesl již v odvolání proti rozhodnutí
správního orgánu prvního stupně. Stěžovatelovy námitky tedy byly opakovaně přezkoumány
a posouzeny jak ve správním, tak i v soudním řízení.
K poukazu stěžovatele na rozsudky č. j. 2 Afs 143/2004 - 105 a č. j. 2 Afs 208/2006 - 17,
Nejvyšší správní soud uvádí, že ve věci sp. zn. 2 Afs 143/2004 se jednalo o případ,
kdy v konkrétní věci žalobkyně byla záležitost konzultována s pracovníkem jiného orgánu,
tento pracovník vyjádřil na věc svůj názor, správce daně prvého stupně se s ním ztotožnil
a podle něj ve věci rozhodl. Z následného jednání u správce daně druhého stupně
pak bylo zřejmé, že onen pracovník, který konzultaci poskytl, pracuje ve stejném oddělení
jako pracovnice pověřené vyřízením odvolání žalobkyně. Nebylo dokonce vyloučeno,
že tím pracovníkem mohla být jedna z nich. Každopádně věděly, o kterého pracovníka se jedná,
tedy minimálně s ním musely o celé záležitosti hovořit. Nejvyšší správní soud proto přisvědčil
pochybnostem žalobkyně, že o jejím podání rozhodovala v obou stupních daňového řízení
fakticky tatáž osoba a označil takovýto postup za flagrantní porušení zásady dvouinstančnosti,
neboť možnost odvolání byla poskytnuta pouze formálně.
Ve věci č. j. 2 Afs 208/2006 - 176, Nejvyšší správní soud konstatoval, že možnost brojit
proti prvostupňovému rozhodnutí musí být reálná a ne pouze formální. Tím, že v předmětné věci
nebyly v prvoinstančním rozhodnutí uvedeny důvody zajištění vybraných výrobků, stěžovatel
přišel o reálnou možnost brojit proti skutkovým a právním zjištěním celního úřadu, která vedla
k zajištění vybraných výrobků, ve svém odvolání. Došlo tak k porušení jeho práv na spravedlivý
proces.
V citovaných rozhodnutích Nejvyšší správní soud sice dospěl k závěru, že došlo
k porušení zásady dvouinstančnosti správního řízení, ovšem jak vyplývá z výše uvedeného, stalo
se tak za zcela jiných skutkových okolností, a proto závěry z těchto rozhodnutí není možné
aplikovat na právě posuzovanou věc. S ohledem na výše uvedené skutečnosti tak Nejvyšší správní
soud k této námitce stěžovatele uzavírá, že zásada dvouinstančnosti správního řízení
v posuzované věci porušena nebyla, stejně jako právo na spravedlivý proces.
Nejvyšší správní soud nepřisvědčil ani námitce, v níž stěžovatel uvádí, že žalovaný
zrekapituloval zjištěný skutkový stav, aniž by konkretizoval, v jakém rozsahu byly nedostatky
zjištěny a krajský soud se tímto nijak nezabýval. Zjištěný skutkový stav je totiž v rozhodnutí
žalovaného popsán dostatečně podrobně, z rozhodnutí žalovaného jsou naprosto zřejmé
skutkové okolnosti správního deliktu stěžovatele (rozsah pochybení, kterých se stěžovatel
dopustil). Dále pak je třeba uvést, že stěžovatel tuto námitku v žalobě nevznesl a krajský soud
se proto touto námitkou ani zabývat nemohl.
K poukazu stěžovatele na skutečnost, že popisovaná zjištění (zápach, znečištěné krabice
a regály, larvy a hmyz) pocházela pouze z jediného otevřeného balení, z čehož stěžovatel
dovozuje, že jim byla přikládána větší váha, než jaká by jim odpovídala, Nejvyšší správní soud
konstatuje, že s touto argumentací stěžovatele nesouhlasí. Nejvyšší správní soud
se naopak ztotožňuje se závěrem krajského soudu, že kontaminace zboží byla rozsáhlého
charakteru. Otevřené sice bylo pouze jedno balení BEST šunková delikatesa kuřecí, masný
výrobek - konzerva, avšak i další kus této potraviny měl porušený obal. Podstatné je však zejména
to, že stěžovatel nechal situaci zajít do takové krajnosti, že prodával páchnoucí potravinu
v rozkladu a neodstranil ani červy a hmyz, který se v důsledku rozkladu uvedené potraviny
v prodejně objevil. Takováto pochybení považuje Nejvyšší správní soud za zvlášť závažná
a zcela nepřípustná s ohledem na skutečnost, že spotřebitel v České republice, jakožto členském
státu Evropské unie, oprávněně očekává vysokou kvalitu prodávaného zboží (potravin) a přísné
dodržování hygienických standardů stanovených právními normami. Shora uvedené správní
delikty, jejichž spáchání stěžovatel nijak nepopírá, svědčí podle názoru Nejvyššího správního
soudu o nedodržování hygienických a potravinářských předpisů ze strany stěžovatele. Stěžovatel
je přitom významný obchodní řetězec, který vzhledem ke svému postavení na potravinářském
trhu bezesporu má dostatek materiálních, lidských i obchodních možností, aby potraviny
jím uváděné do oběhu splňovaly veškeré podmínky stanovené právními předpisy. Nejvyšší
správní soud tak uvedené námitce, v níž se stěžovatel snaží svá pochybení bagatelizovat,
nepřisvědčil.
Nejvyšší správní soud z těchto důvodů dospěl k závěru, že rozsudek krajského soudu
netrpí vadami uvedenými v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Kasační stížnost
proto podle §110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1
s. ř. s. (za použití §120 téhož zákona). Protože stěžovatel byl v řízení neúspěšný a žalovaný nemá
na náhradu nákladů řízení právo ve smyslu §60 odst. 2 s. ř. s., bylo rozhodnuto tak, že žádnému
z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. února 2010
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu