ECLI:CZ:NSS:2010:4.ADS.13.2010:80
sp. zn. 4 Ads 13/2010 - 80
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Jiřího Pally a JUDr. Marie Turkové v právní věci žalobce: Ing. B. G.,
zast. Mgr. Barborou Leiterovou, advokátkou, se sídlem Heinrichova 16, Brno, proti žalované:
Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 8. 2009,
č. j. 22 Cad 196/2008 - 53,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovené zástupkyni žalobce Mgr. Barboře Leiterové se p ř i z n á v á odměna
za zastupování a náhrada hotových výdajů v částce 1920 Kč, která jí bude vyplacena
z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Žalovaná rozhodnutím ze dne 28. 3. 2008, č. X, podle §29 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění (dále jen „zákon o důchodovém pojištění“), ve znění pozdějších
předpisů, a podle čl. 46 odst. 1 nařízení Rady (EHS) č. 1408/71 ze dne 14. 6. 1971, o uplatňování
systémů sociálního zabezpečení na zaměstnané osoby, osoby samostatně výdělečně činné a jejich
rodinné příslušníky pohybující se v rámci Společenství (dále jen „nařízení“), přiznala žalobci od
19. 7. 2007 starobní důchod ve výši 7525 Kč měsíčně s tím, že jej podle nařízení vlády č.
256/2007 Sb. zvýšila od ledna 2008 na částku 7805 Kč měsíčně.
V odůvodnění tohoto rozhodnutí žalovaná uvedla, že doba pojištění stanovená pro nárok
na důchod byla splněna podle českých právních předpisů, a proto byl žalobci přiznán důchod
podle čl. 46 odst. 1 nařízení. Podle něho bylo provedeno srovnání výše důchodu, která žalobci
náleží s přihlédnutím k dobám pojištění získaným v ostatních členských státech (dílčí důchod),
s výší důchodu, která by mu náležela pouze na základě českých dob pojištění bez přihlédnutí
k dobám pojištění získaným v ostatních členských státech (plný důchod). Vzhledem k tomu,
že dílčí důchod v částce 7525 Kč převyšuje plný důchod v částce 6545 Kč, byl žalobci přiznán
dílčí důchod. Dále lze dobu studia po 18. roce věku hodnotit v rozsahu prvních šesti let tohoto
studia.
V řízení o žalobě proti tomuto rozhodnutí žalobce požadoval uznání započtení 1046 dnů
(správně 1064 dnů - pozn. soudu) do náhradní doby pojištění, která se skládá a) z 41 dnů
za období letních prázdnin po skončení střední školy a nástupu na vysokou školu, b) z 976 dnů
za období studia na Elektrotechnické fakultě Slovenské vysoké školy technické v Bratislavě
a c) z 47 dnů za období pracovní neschopnosti po ukončení studia na vysoké škole do počátku
zaměstnání. K tomu uvedl, že během letních prázdnin po skončení střední školy mu byla uznána
pouze doba, ve které pracoval. Studium na vysoké škole si prodloužil, avšak nikoliv vlastní vinou,
nýbrž v důsledku několika jím tvrzených konkrétních skutečností, které souvisely s tehdejšími
společenskými poměry a které na něho nepříznivě dopadaly. Během studia i letních prázdnin
přitom pracoval, avšak příslušné smlouvy si nezakládal. Po ukončení vysoké školy onemocněl
zápalem plic, takže do zaměstnání mohl nastoupit až v době, kdy byl vyléčen. Dále žalobce
poukázal na to, že v době jeho studia platil federální zákon, podle něhož se do doby zaměstnání
započítávala doba přípravy na povolání až do 26. roku věku. Z tohoto důvodu je současná česká
právní úprava umožňující zohlednění nepřetržité přípravy na povolání jen do doby 24. roku věku
retroaktivní a odporující právnímu předpisu z doby společného státu. Proto z důvodu odstranění
tvrdosti zákona žádal, aby mu do náhradní doby pojištění bylo započteno i období přípravy
na povolání po dosažení 24. roku věku.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 31. 8. 2009, č. j. 22 Cad 196/2008 - 53, žalobu
proti uvedenému rozhodnutí žalované jako nedůvodnou zamítl.
V odůvodnění tohoto rozsudku krajský soud uvedl, že započtení období studia žalobce
po dosažení jeho 24. roku věku do náhradní doby pojištění neumožňuje §13 odst. 2 věty druhé
zákona o důchodovém pojištění, podle něhož se za náhradní dobu pojištění považuje též doba
studia získaná před 1. 1. 1996 podle předpisů platných před tímto dnem, a to po dobu prvních
šesti let tohoto studia po dosažení věku 18 let. Z tohoto důvodu nebylo možné žalobci započíst
ani období jeho pracovní neschopnosti po ukončení studia. Pracovní činnost vykonávaná během
studia může být zhodnocena dodatečně, pokud bude prokázána evidenčními listy důchodového
pojištění, případně pracovními smlouvami. Tvrdosti, které by se vyskytly při provádění sociálního
zabezpečení, pak může odstraňovat pouze ministr práce a sociálních věcí, případně správy
sociálního zabezpečení na základě jeho pověření.
Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) v zákonné
lhůtě kasační stížnost a v jejím doplnění uvedl, že tak činí z důvodů uvedených v §103 odst. 1
písm. a), b) a d) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
Stěžovatel v kasační stížnosti namítl, že nezapočítání celého období nepřetržité přípravy
na povolání v délce 976 dnů do náhradní doby pojištění je retroaktivní a diskriminační. Během
celé doby studia, včetně prázdnin, totiž za něho stát uskutečňoval odvody sociální pojišťovně.
Dále v době zániku ČSFR jako občan Slovenské republiky pracoval u českého zaměstnavatele,
přičemž podle slovenských zákonů by se mu celé období přípravy na povolání zohledňovalo,
takže na rozdělení společného státu nemůže doplácet. Rovněž tak je nesmyslné, aby se v době
přípravy na povolání řídil podle zákonů platných o čtyřicet let později.
Dále stěžovatel namítl, že i podle zákona o důchodovém pojištění, který považuje
za diskriminační, mělo být zohledněno období části letních prázdnin po skončení střední školy
v délce 41 dnů, neboť v té době studoval pouze druhým rokem po dosažení věku 18 let.
Rovněž tak stěžovatel namítl nezapočítání období pracovní neschopnosti po ukončení
vysokoškolského studia v délce 47 dnů do náhradní doby pojištění, neboť choroba byla s velkou
pravděpodobností vyvolaná umělým způsobem kvůli jeho angažovanosti v letech 1968 a 1969
a navíc po dobu ochranné lhůty byly sociální pojišťovně odváděny platby, o čemž byl ujištěn
svým budoucím zaměstnavatelem.
Konečně stěžovatel namítl, že žalovaná doposud nezhodnotila dobu jeho učení za frézaře
v délce jednoho roku a její rozhodnutí o zvýšení starobního důchodu doposud neobdržel.
Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v souladu
s ustanoveními §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., podle nichž byl vázán rozsahem a důvody, jež byly
stěžovatelem v kasační stížnosti uplatněny. Přitom neshledal vady uvedené v ustanovení §109
odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Stěžovatel poukázal na důvody kasační stížnosti uvedené v §103 odst. 1 písm. a), b) a d)
s. ř. s. V prvních třech stížnostních námitkách se však nezmínil o žádné vadě řízení
před správním orgánem, kvůli níž měl krajský soud žalobou napadené rozhodnutí zrušit. Rovněž
tak neuvedl, v čem je rozsudek krajského soudu je nepřezkoumatelný nebo že v řízení
před soudem došlo k jiné vadě, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Stěžovatel v prvních třech stížnostních námitkách brojil pouze proti nezapočítání celkem
1064 dní do náhradní doby pojištění, v čemž spatřoval retroaktivní, diskriminační a protiprávní
postup. Tyto stížnostní body tedy byly uplatněny jen z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívající
v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení, který je obsažen v §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Z obsahu správního spisu vyplývá, že stěžovatel v období od 1. 9. 1961 do 30. 6. 1965
studoval na Střední průmyslové škole v Dubnici nad Váhom a studium ukončil vykonáváním
maturitní zkoušky. Od 1. 9. 1965 byl studentem Elektrotechnické fakulty Slovenské vysoké školy
technické v Bratislavě, přičemž toto vysokoškolské studium zakončil dne 14. 10. 1972 složením
státní závěrečné zkoušky. Žalovaná při výpočtu výše starobního důchodu zahrnula do doby
pojištění celou dobu středoškolského studia do dosažení věku 18 let, která podle osobního listu
důchodového pojištění připojeného k žalobou napadenému rozhodnutí spadala do období
od 1. 9. 1961 do 18. 11. 1963. Do náhradní doby pojištění však s odkazem na §13 odst. 2 větu
druhou zákona o důchodovém pojištění započetla pouze dobu prvních šesti let středoškolského
a vysokoškolského studia po dosažení věku 18 let, a to za období od 19. 11. 1963 do 30. 6. 1965
a od 1. 9. 1965 do 19. 1. 1970, jak vyplývá z osobního listu důchodového pojištění. Zbývající
dobu vysokoškolského studia za období od 20. 1. 1970 do 14. 10. 1972 pak žalovaná v tomto
směru pominula.
V předchozích právních předpisech upravujících důchodové zabezpečení se za dobu
zaměstnání (náhradní dobu) skutečně považovala celá doba studia po skončení povinné školní
docházky (§8 odst. 1 písm. f) zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, §10 odst. 1
písm. d) zákona č. 121/1975 Sb., o sociálním zabezpečení, §6 odst. 1 bod 4 zákona
č. 101/1964 Sb., o sociálním zabezpečení, a §6 odst. 2 písm. a) zákona č. 55/1956 Sb.,
o sociálním zabezpečení). Tak tomu bylo i v původním znění zákona o důchodovém pojištění,
který v §13 odst. 1 stanovil, že za dobu pojištění se považují též doby zaměstnání získané
před 1. lednem 1996 podle předpisů platných před tímto dnem. Teprve novelou zákona
o důchodovém pojištění č. 425/2003 Sb. bylo s účinností od 1. 1. 2004 do ustanovení §13 odst. 2
vložena věta druhá, podle níž se za náhradní dobu pojištění považuje též doba studia získaná
před 1. lednem 1996 podle předpisů platných před tímto dnem, a to po dobu prvních šesti let
tohoto studia po dosažení věku 18 let. Touto změnou právní úprava doba studia získaná
před účinností zákona o důchodovém pojištění změnila svou právní povahu a pro účely vzniku
nároku na dávku důchodového pojištění a stanovení její výše ji lze započítat mezi náhradní dobu
pojištění maximálně v délce šesti let po dovršení 18. roku věku pojištěnce. O zbývající
nezapočtenou dobu studia se tak snižuje doba celých roků pojištění, z nichž se podle §34 odst. 1
věty první zákona o důchodovém pojištění stanoví výše procentní sazby starobního důchodu.
Podle věty druhé téhož ustanovení se navíc takto redukovaná náhradní doba pojištění pro stejné
účely započítává pouze v rozsahu 80 %. Stěžovateli byl přiznán starobní důchod od 19. 7. 2007,
takže v projednávané věci byla aplikována tato pro něho méně výhodná nová právní úprava,
jež nově hodnotila dobu studia získanou před její účinností. Uvedený postup však nemá
retroaktivní povahu, jak tvrdí stěžovatel.
Právní věda rozeznává retroaktivitu pravou a nepravou. Pravá retroaktivita zahrnuje
situace, kdy na základě nové právní úpravy vznikají právní vztahy před její účinností
a za podmínek, které teprve dodatečně stanovila. Rovněž tak pod pravou retroaktivitu spadají
i případy, kdy nová právní úprava mění právní vztahy vzniklé podle právní úpravy staré, a to ještě
před účinností nového zákona. V právním státě je pravá retroaktivita až na striktní výjimky
nepřípustná. Naproti tomu o nepravou retroaktivitu se jedná v případě, kdy vznik právního
vztahu a jeho následky, k nimž došlo před účinností nového zákona, se posuzuje podle práva
dřívějšího, a to i když tento právní vztah již není v nové právní úpravě obsažen, přičemž jestliže
právní vztah trvá i nadále, posuzují se ode dne účinnosti nového zákona podle tohoto nového
zákona i právní následky dotyčného právního vztahu, které nastaly po účinnosti nového zákona.
Nepravá retroaktivita je naopak v právním státě zásadně přípustná, neboť není v rozporu
s principy právní jistoty a ochrany důvěry občanů v právo (srov. nález Ústavního soudu ze dne
12. 7. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 3/94, Sbírka nálezů a usnesení 1994, č. 38 str. 288 a nález Ústavního
soudu ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96, č. 63/1997 Sb.).
Nárok na důchod vzniká dnem splnění podmínek stanovených zákonem o důchodovém
pojištění, jak vyplývá z jeho §54 odst. 1. Na starobní důchod má podle §28 téhož zákona nárok
pojištěnec, jestliže získal potřebnou dobu pojištění a dosáhl stanoveného věku, popřípadě splňuje
další podmínky stanovené v uvedeném zákoně. Stanovení podmínek pro vznik nároku
na starobní důchod, jakož i způsob stanovení jeho výše, je přitom v dispozici zákonodárce, který
je může novou právní úpravou měnit i v neprospěch pojištěnců, neboť v opačném případě
by nemohl reagovat na aktuální společenské, ekonomické či sociální poměry a neměl
by tak nástroje pro udržení funkčnosti systému důchodového pojištění a zajištění příslušných
sociálních práv všech pojištěnců. Takto ostatně zákonodárce v nedávné době několikrát
postupoval kupříkladu při stanovení pozdějšího důchodového věku a vyšší doby pojištění
potřebné pro vznik nároku na starobní důchod, jakož i při redukci náhradních dob pojištění
či jejich méně výhodného zápočtu pro účely stanovení procentní výměry starobního důchodu.
Z hlediska atributů demokratického právního státu je samozřejmě podstatné, aby k takovým
změnám nedocházelo svévolně, neracionálně, neodůvodněně a nediskriminačně, nicméně
při splnění těchto předpokladů nelze stanovení přísnějších podmínek pro vznik nároku
na důchod či pro jeho výši zákonodárci upřít. Z toho vyplývá, že na jednotlivé podmínky
pro vznik nároku na starobní důchod a na stanovení způsobu výpočtu jeho výše nelze nahlížet
jako na vzniklé právní vztahy, na které by dopadal zákaz zpětné účinnosti právních norem
ve smyslu nemožnosti změny těchto podmínek. Naopak tyto podmínky je zapotřebí považovat
toliko za právní skutečnosti tedy za okolnosti, s nimiž právní normy spojují vznik nároku
na starobní důchod a pomocí nichž se určuje výše této dávky. Jedná se přitom o složené právní
skutečnosti, neboť vznik nároku na starobní důchod a možnost stanovení jeho výše jsou
zákonem podmíněny existencí několika jednotlivých právních skutečností, přičemž příslušné
následky vznikají až splněním poslední z nich. Proto teprve až po splnění všech zákonných
podmínek nutných pro vznik nároku na starobní důchod a pro možnost stanovení jeho výše
lze hovořit o vzniku právního vztahu důchodového pojištění, na základě něhož má pojištěnec
právo na tuto dávku důchodového pojištění. Opačný výklad by vedl k naprosto neudržitelnému
závěru, podle něhož nelze v neprospěch pojištěnce nikdy měnit podmínky pro vznik nároku
na starobní důchod či parametry potřebné pro stanovení jeho výše.
Účast na důchodovém zabezpečení, která byla podle předchozích právních předpisů
založena z titulu doby studia po skončení povinné školní docházky a na jejímž základě pojištěnec
účinností zákona o důchodovém pojištění získal doby pojištění v rozsahu celého tohoto studia,
představovalo pouze jednu z několika právních skutečností potřebných pro vznik nároku
na starobní důchod. Proto v přeměně povahy doby studia získané před účinností zákona
o důchodovém pojištění z doby pojištění na náhradní dobu pojištění, a to po dobu prvních šesti
let tohoto studia po dosažení věku 18 let a v z toho vyplývající možnosti jejího započítání
pro účely stanovení výše procentní výměry starobního důchodu pouze v rozsahu 80 %, nelze
spatřovat nepřípustnou zpětnou účinnost právního vztahu vzniklého podle staré právní úpravy.
Takový právní vztah totiž vznikl teprve splněním všech podmínek stanovených zákonem
pro vznik nároku na starobní důchod, takže dokud k jejich naplnění nedošlo, mohl zákonodárce
hodnocení doby studia měnit i v neprospěch pojištěnce. Nešlo tedy o právní úpravu právního
vztahu, nýbrž právních skutečností vedoucích ke vzniku právního vztahu. Z tohoto důvodu část
novely zákona o důchodovém pojištění č. 425/2003 Sb., která takovou změnu zakotvila, není
možné považovat za nepřípustný případ pravé retroaktivity. Navíc se nejedná ani o případ
obecně přípustné retroaktivity nepravé, neboť k té by mohlo dojít jen za situace, kdyby
již pojištěnci vznikl nárok na starobní důchod a nově by se upravovaly následky vzniklé z tohoto
existujícího právního vztahu za období od účinnosti nového zákona. Takové následky však nová
právní úprava ve vztahu k již přiznaným starobním důchodům neupravuje. Ustanovení §13
odst. 2 věty druhé zákona o důchodovém pojištění, ve znění zákona č. 425/2003 Sb., tedy nemá
retroaktivní povahu.
Proto by jeho ústavnost mohla být zpochybněna pouze v případě, kdyby v něm obsažená
změna týkající se hodnocení doby studia, která jde k tíži pojištěnců byla svévolná, neracionální,
neodůvodněná či diskriminační, jak již bylo zmíněno. Takovým způsobem však na uvedenou
změnu právní úpravy nelze nazírat. Ta totiž byla schválena za účelem sjednocení hodnocení doby
studia pro účely důchodového pojištění, které doposud bylo posuzováno rozdílně v závislosti na
tom, v kterém období studium probíhalo. Dále byla uvedená právní úprava odůvodněna nutností
postupně snižovat rozsah náhradních dob pojištění hodnocených pro účely důchodového
pojištění, za které se neodvádí pojistné, a to v zájmu zajištění stabilizace systému důchodového
pojištění (srov. důvodová zpráva k vládnímu návrhu na vydání zákona, kterým se mění zákon
č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 589/1992 Sb.,
o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, ve znění
pozdějších předpisů, a zákon č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení,
ve znění pozdějších předpisů, 4. volební období Poslanecké sněmovny, sněmovní tisk č. 396/0,
www.psp.cz). Uvedené důvody, které vedly zákonodárce ke změně hodnocení doby studia,
lze tedy považovat za legitimní, racionální a odůvodněné. Navíc se nejedná o důvody, které
by ztěžovaly možnost získat potřebnou dobu pojištění, neboť šestiletá doba studia po dosažení
věku 18. let je zpravidla dostatečně dlouhá na to, aby pojištěnec mohl soustavnou přípravu
na budoucí povolání řádně ukončit. Rovněž tak tyto důvody nejsou diskriminační,
neboť započítání toliko šesti let studia po dosažení věku 18 let se bez výjimky uplatní na všechny
žadatele o starobní důchod bez ohledu na to, zda studovali před účinností zákona o důchodovém
pojištění nebo po ní. Diskriminaci pak rozhodně nelze shledat v tom, že po dobu studia,
kdy se pojištěnci nepodíleli na financování systému důchodového pojištění (zabezpečení),
tak za ně fakticky učinil stát. Naopak právě v této skutečnosti lze spatřovat legitimní důvod
pro omezování rozsahu náhradních dob, neboť takové opatření má za následek snižování
znevýhodnění osob, jež do systému důchodového pojištění (zabezpečení) přispívaly svými
odvody. Ustanovení §13 odst. 2 věty druhé zákona o důchodovém pojištění, ve znění zákona
č. 425/2003 Sb., pak nelze považovat za diskriminační ani ve vztahu k občanům Slovenské
republiky, kterým vznikl nárok na český starobní důchod. Čl. 13 nařízení totiž zakotvuje zásadu
použití jednoho právního řádu a v hlavě II. upravuje kolizní normy za účelem naplnění
této zásady. Proto použití některého pravidla pro určování příslušnosti k právním předpisům
vedoucího k závěru, že osoba pohybující se v rámci Evropské unie bude ve vztahu k určitému
období podléhat aplikaci norem českého systému důchodového pojištění, nemůže vést k závěru
o její diskriminaci, a to i kdyby doba studia byla pro ní hodnocena příznivěji podle právního řádu
státu, jehož je občanem, jak v dané věci uvádí stěžovatel. Objektivní důvody, pro které pojištěnec
nemohl dokončit studium v šestileté lhůtě od dosažení věku 18 let, pak nelze brát při hodnocení
doby studia v úvahu, avšak ani v této skutečnosti nelze spatřovat projev diskriminace,
neboť jednotlivé podmínky potřebné pro vznik nároku na starobní důchod musí být
formulovány obecně a nemohou pamatovat na všechny situace, které by jejich naplnění mohly
objektivně bránit. K zohlednění takových mimořádných okolností slouží institut odstraňování
tvrdostí při provádění sociálního zabezpečení, který je upraven v §4 odst. 3 zákona
č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení.
Lze tedy shrnout, že v projednávané věci postup žalované spočívající v nezapočítání celé
doby studia do náhradní doby pojištění stěžovatele nemělo retroaktivní povahu a ani nebylo
diskriminační. První stížnostní námitce tedy nemohl Nejvyšší správní soud přisvědčit.
Rovněž tak se nemohl ztotožnit ani s druhou stížnostní námitkou, v níž stěžovatel
poukázal na nezapočítání části letních prázdnin po skončení střední školy do náhradní doby
pojištění. Podle §13 odst. 2 věty druhé zákona o důchodovém pojištění, ve znění zákona
č. 425/2003 Sb., se totiž za náhradní doby pojištění považuje doba studia získaná před 1. lednem
1996 podle předpisů platných před tímto dnem. Jimi byl zákon č. 100/1988 Sb., o sociálním
zabezpečení, jehož ustanovení §8 odst. 1 písm. f) považovalo za zaměstnání, jímž se získávala
doba zaměstnání, také studium po skončení povinné školní docházky. Toto studium se pak podle
§1 vyhlášky Federálního ministerstva práce a sociálních věcí č. 149/1988 Sb., kterou se provádí
zákon o sociálním zabezpečení, započítávalo v rozsahu, v jakém se hodnotilo jako soustavná
příprava na budoucí povolání podle §24 a za stejných podmínek. Ustanovení §24 odst. 1
písm. a), odst. 3 písm. a), b) této prováděcí vyhlášky přitom za soustavnou přípravu dítěte
na budoucí povolání považovalo kromě studia na středních a vysokých školách také dobu
od skončení výuky v jednom školním roce do počátku následujícího školního roku, jestliže dítě
pokračovalo bez přerušení v dalším studiu, jakož i dobu školních prázdnin bezprostředně
navazujících na skončení studia, pokud dítě nevstoupilo do trvalého zaměstnání, popřípadě
nezačalo vykonávat jinou trvalou pracovní činnost, ani nezačalo pobírat hmotné zabezpečení
uchazečů o zaměstnání. Z toho vyplývá, že část letních prázdnin, během níž nebyl stěžovatel
zaměstnán, představovala podle předchozích právních předpisů součást doby studia. Proto měla
žalovaná do náhradní doby pojištění zahrnout také období od 1. 7. 1965 do 14. 7. 1965
a od 5. 8. 1965 do 31. 8. 1965, ve kterém nebyl stěžovatel zaměstnán, neboť toto období
skutečně spadalo do prvních šesti let studia po dosažení věku 18 let. Takto však žalovaná
nepostupovala, jak vyplývá z osobního listu důchodového pojištění, který byl přiložen k žalobou
napadenému rozhodnutí. Nicméně dobu studia získanou před 1. lednem 1996 lze podle §13
odst. 2 věty druhé zákona o důchodovém pojištění, ve znění zákona č. 425/2003 Sb., považovat
za náhradní dobu pojištění pouze v rozsahu prvních šesti let tohoto studia po dosažení věku
18 let, jak již bylo několikrát zmíněno. V tomto nejvyšším možném rozsahu přitom byla doba
studia stěžovateli při výpočtu plného i dílčího důchodu zohledněna, neboť podle příslušného
osobního listu důchodového pojištění byl její konec kvůli pominutí části letních prázdnin
po skončení střední školy posunut až na den 19. 1. 1970, ačkoliv při zohlednění tohoto dřívějšího
časového úseku tvořícího součást doby studia měl být správně stanoven na den 9. 12. 1969.
Uvedené pochybení tedy nemohlo mít žádný vliv na stanovení počtu dnů náhradní doby pojištění
a výše plného i dílčího důchodu.
Doba pracovní neschopnosti stěžovatele v období od ukončení vysokoškolského studia
do nástupu k trvalému zaměstnání, která nespadala do období školních prázdnin a tudíž ji nelze
považovat za dobu studia ve smyslu citovaného ustanovení §24 odst. 3 písm. b) vyhlášky
č. 149/1998 Sb., se pak podle právních předpisů platných před 1. lednem 1996 nepovažovala
za dobu zaměstnání ani za náhradní dobu. Náhradní dobou byla podle §9 odst. 1 písm. f) zákona
č. 100/1988 Sb. pouze doba, po kterou měl občan právo na nemocenské, avšak z obsahu
správního spisu nikterak nevyplývá, že by stěžovateli takové právo v uvedeném období příslušelo.
Důvody vzniku pracovní neschopnosti, na které poukázal stěžovatel, pak nejsou právně
relevantní. Ani třetí stížnostní námitku tedy Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou.
Stížnostní námitkou o nezhodnocení další doby pojištění v délce jednoho roku získané
studiem na odborném učilišti v období od 1. 9. 1960 do 31. 8. 1961 a o nevydání rozhodnutí
o zvýšení starobního důchodu se Nejvyšší správní soud nemohl zabývat, neboť tyto skutečnosti
byly uplatněny až po vydání napadeného rozsudku krajského soudu, takže podle §109 odst. 4
s. ř. s. k nim nelze přihlížet. Navíc ve správním spise je založeno rozhodnutí žalované ze dne
11. 6. 2008, č. X, kterým byl stěžovateli po zhodnocení této doby pojištění podle §56 odst. 1
písm. b) zákona o důchodovém pojištění od 19. 7. 2007 zvýšen starobní důchod na částku 7779
Kč.
S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že důvod kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. nebyl naplněn. Proto kasační
stížnost podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl a současně v souladu
s ustanoveními §120 a §60 odst. 1 a 2 s. ř. s. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť stěžovatel v něm neměl úspěch a správnímu orgánu
takové právo ve věcech důchodového pojištění nepřísluší.
V řízení o kasační stížnosti proti napadenému rozsudku krajského soudu byla stěžovateli
zástupkyní ustanovena soudem advokátka Mgr. Barbora Leiterová. Její hotové výdaje a odměnu
za zastupování platí stát, jak vyplývá z ustanovení §120 a §35 odst. 8 věty první s. ř. s.
Z tohoto důvodu Nejvyšší správní soud přiznal ustanovené zástupkyni stěžovatele odměnu
za zastupování a náhradu hotových výdajů v celkové výši 1920 Kč, která se skládá z částky
1000 Kč za dva úkony právní služby po 500 Kč (první porada s klientem včetně převzetí
a přípravy zastoupení a doplnění kasační stížnosti podle §7, §9 odst. 2 a §11 odst. 1 písm. b)
a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování
právních služeb, ve znění vyhlášky č. 276/2006 Sb.), z částky 600 Kč za dva s tím související
režijní paušály po 300 Kč (§13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky
č. 276/2006 Sb.) a z částky 320 Kč odpovídající 20 % dani z přidané hodnoty, jíž byla advokátka
povinna podle zvláštního právního předpisu odvést z odměny za zastupování a náhrad, jež byly
vyjmenovány. Odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů pak bude ustanovené
zástupkyni stěžovatele proplacena z účtu Nejvyššího správního soudu v obvyklé lhůtě.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. srpna 2010
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu