ECLI:CZ:NSS:2010:4.ADS.151.2009:171
sp. zn. 4 Ads 151/2009 - 171
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: L. F., zast.
JUDr. Petrem Knoblochem, advokátem, se sídlem Skrétova 25, Plzeň, proti žalované: Česká
správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 1292/25, Praha 5, o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 9. 2009, č. j. 16 Cad 99/2008 – 137,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 9. 2009, č. j. 16 Cad 99/2008 – 137,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím č. II žalované ze dne 28. 2. 2008, č. X byl žalobci přiznán od 11. 2. 2008
částečný invalidní důchod podle ustanovení §43 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém
pojištění, ve znění účinném ke dni vydání napadeného rozhodnutí (dále jen „zákon o
důchodovém pojištění“) a čl. 46 odst. 2 nařízení Rady (ES) č. 1408/71 o uplatňování systémů
sociálního zabezpečení na zaměstnané osoby, osoby samostatně výdělečně činné a jejich rodinné
příslušníky pohybující se v rámci Společenství, ve znění platném ke dni vydání napadeného
rozhodnutí (dále jen „nařízení č. 1408/71“) ve výši 1109 Kč měsíčně. Pro výši důchodu byla
započtena doba pojištění v českém důchodovém pojištění 2349 dní a doba pojištění v německém
důchodovém pojištění 8130 dní, celkem 10479 dní.
Žalobce napadl rozhodnutí žalované žalobou ze dne 5. 3. 2008, doplněnou replikou
k vyjádření žalované ze dne 21. 5. 2008, ve které zpochybňoval přiznání jen částečného
invalidního důchodu (za situace, kdy pobírá plný invalidní důchod) a v této souvislosti namítal,
že jeho zdravotní stav byl zjištěn nedostatečně, když ze strany německého nositele pojištění
(Deutsche Rentenversicherung Bayern Süd, dříve Landesversicherungsanstalt/LVA, se sídlem
v Landshutu, Dolní Bavorsko) byly zaslány pouze neúplné podklady a ze strany žalované nebyl
žalobce řádně vyzván ke kontrole zdravotního stavu.
Žalovaná ve vyjádření k žalobě ze dne 22. 4. 2008 rekapitulovala, že dřívějším
rozhodnutím žalované ze dne 12. 4. 2007 byl žalobci přiznán od 25. 1. 2007 plný invalidní
důchod. Poté, co žalobce na základě posudku Okresní správy sociálního zabezpečení v Jihlavě
(dále jen „OSSZ Jihlava“) ze dne 11. 2. 2008 nebyl shledán nadá le plně invalidním,
ale již jen částečně invalidním, vydala žalovaná rozhodnutí č. I., kterým došlo k zápočtu
dodatečně potvrzené doby pojištění žalobce v Německu, a následné napadené rozhodnutí č. II.
o přiznání částečného invalidního důchodu. Žalovaná se však dopustila pochybení,
neboť doposud nevydala rozhodnutí, kterým by odňala plný invalidní důchod, čímž došlo
k situaci, která je v rozporu s ustanovením §58 zákona o důchodovém pojištění, neboť žalobci
tak vznikl nárok na výplatu dvou důchodů, a to jak na plný invalidní důchod, tak i na částečný
invalidní důchod. Ponechává proto konečné rozhodnutí na úvaze soudu.
OSSZ Jihlava v záznamu o jednání o posouzení zdravotního stavu žalobce ze dne
11. 2. 2008 uvedla, že žalobce není plně invalidní podle §39 odst. 1 písm. a) zákona
o důchodovém pojištění, ale je částečně invalidní podle §44 odst. 1 písm. a) téhož zákona.
Dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav odpovídá příloze č. 2, kapitole V, položce 3. písm. b)
vyhlášky č. 284/1995 Sb., kterou se provádí zákon o důchodovém pojištění, ve znění účinném
ke dni vydání napadeného rozhodnutí (dále jen „vyhláška č. 284/1995 Sb.“), spadající pod středně
těžké poruchy nálady (afektivní poruchy) – manické, bipolární, depresivní), míra poklesu schopnosti
soustavné výdělečné činnosti 40 %, nebyly shledány důvody pro zvýšení ve smyslu §6 odst. 4 a 5
citované vyhlášky. Posouzení bylo provedeno v nepřítomnosti žalobce, tento žil v Německu
a byl posuzován jako dělník, automechanik. Bylo konstatováno, že v posledních letech
se u žalobce zhoršují depresivní stavy, na které trpí prakticky od dětství v důsledku napjaté
rodinné situace, kdy byl neustále ohrožován násilím agresivního otce. V posledních měsících
se následkem existenčních problémů a neúspěchu v zaměstnání psychicky zhroutil. Je v trvalé
péči psychiatra, bez většího efektu. Trvají u něj poruchy spánku, pocity prázdnoty, strach,
nejistota a zloba vůči okolí. Rozhodující příčinou dlo uhodobě nepříznivého zdravotního stavu
je geneticky podmíněná dekompenzovaná anxiosně depresivní obsedantní psychická porucha.
Od posledního posouzení je zdravotní stav stabilizovaný, dle ošetřujícího lékaře je schopen
pracovního zařazení za ulehčených pracovních podmínek. Jeho zdravotní stav již nadále
odpovídá pouze částečné invaliditě. Neschopen psychicky náročné práce a práce termínované.
Schopen lehčí fyzické práce bez emoční zátěže na zkrácený pracovní úvazek.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 8. 9. 2009, č. j. 16 Cad 99/2008 – 137, žalobu
zamítl a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Současně
přiznal ustanovenému právnímu zástupci žalobce náhradu nákladů řízení v celkové výši 4084 Kč.
V odůvodnění konstatoval, že žalobce byl posuzován jako kvalifikovaný dělník, vyučen
automechanikem, v oboru pracoval do roku 1971, poté odešel do Spolkové republiky Německo,
kde pracoval jeden rok jako kontrolor, dva roky jako osoba samostatně výdělečně činná, šest let
jako plavčík, naposledy v letech 1999 až 2003 jako výpomoc v lázních. V mezidobí,
jakož i v době vydání rozsudku nepracoval, byl veden u úřadu práce jako uchazeč o zaměstnání.
Poukázal na obsah posudku OSSZ Jihlava a vzhledem k tomu, že rozhodnutí o plném
a částečném invalidním důchodu je závislé především na odborném lékařském posouzení, vyžádal
si v souladu s ustanovením §4 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění
sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „z ákon č. 582/1991 Sb.“)
posudkovou komisi Ministerstva práce a sociálních věcí, pracoviště v Plzni (dále též „PK MPSV
Plzeň“) o zpracování posudku o zdravotním stavu žalobce.
Krajský soud vycházel při svém rozhodování především z posudku PK MPSV Plzeň
ze dne 26. 6. 2008 a jeho doplňků, v nichž dospěla uvedená komise k závěru, že k datu vydání
rozhodnutí žalované žalobce nebyl plně invalidní podle §39 odst. 1 písm. a) zákona
o důchodovém pojištění, nebyl ani částečně invalidní podle §44 odst. 1 nebo 2 téhož zákona.
Míru poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti hodnotila podle přílohy č. 2, kapitoly V,
položky 4. písm. b) vyhlášky č. 284/1995 Sb., spadající pod středně těžké neurotické, stresové
a somatomorfní poruchy, úzkostné a fobické poruchy, obsedantně kompulsivní poruchy, reakce na stres, poruchy
přizpůsobení, disociační poruchy, ve výši 20 %. Podmínky pro zvýšení podle §6 odst. 4 citované
vyhlášky nebyly splněny. Zánik plné invalidity stanovila formálně k datu posudkového hodnocení
OSSZ Jihlava, tedy ke dni 11. 2. 2008. Dále uvedla, že žalobce nebyl jednání komise přítomen,
jelikož se omluvil s tím, že nemá finanční prostředky na cestu a má špatný zdravotní stav.
Jako rozhodující zdravotní postižení diagnostikovala smíšenou úzkostně depresivní poruchu.
Vycházela z lékařské zprávy Dr. med. D. D. (Německá penzijní pojišťovna Dolní Bavorsko) ze
dne 17. 10. 2007, zprávy odborného lékaře, psychiatra a psychoterapeuta G . O. ze dne 25. 1.
2007, zpráv téhož lékaře pro Sociální soud v Mnichově ze dne 12. 10. 2007 a ze dne 18. 1. 2008,
a hodnocení odborným psychiatrem jako členem komise. Konstatovala, že nebyl popsán závažný
objektivní psychiatrický nález ani nutnost hospitalizace, zdůrazněny převážně jen údaje
anamnestické. Proto se komise neztotožnila se závěrem psychiatra G . O. o neschopnosti žalobce
vykonávat soustavné zaměstnaní. Nebyla prokázána neurotická porucha zvlášť těžká ani těžká, a
to ani v řízení zjišťovacím, prováděném v březnu 2007 za účelem vydání původního rozhodnutí
žalované ze dne 12. 4. 2007, kdy uznáním pl né invalidity došlo k významnému posudkovému
nadhodnocení. Žalobce je schopen svého dělnického povolání s omezeními. Neschopen práce
spojené se zvýšeným rizikem stresových situací, ve vynuceném tempu, v nočních směnách.
Schopen manuální práce mimo uvedená rizika. Při dodržení uvedených omezení nedojde
výkonem soustavného zaměstnání k vážnému zhoršení stávajícího zdravotního stavu. Příkladmo
schopen prací montážních, úklidových, manipulačních, dozorových, kontrolních a podobně.
V doplnění posudku ze dne 11. 9. 2008, zpracovaném na výzvu krajského soudu,
PK MPSV Plzeň vyslovila, že na svém posudku ze dne 26. 6. 2008 setrvává. Posudkové
nadhodnocení z března 2007 podle ní spočívalo v tom, že jako hlavní invalidizující onemocnění
byla stanovena anxiosně depresivní obsedantní porucha, tedy onemocnění z okruhu neurotických
poruch, spadajících pod přílohu č. 2, kapitolu V, položku 4. vyhlášky č. 284/1995 Sb.,
čemuž jednoznačně odpovídala i klasifikace uvedená psychiatrem G. O. jako F 41.2 a F 43.2
Mezinárodní klasifikace nemocí ve znění 10. revize. Hodnocena ale tehdy byla podle položky
určené pro poruchy afektivní (položky 3. téže kapitoly). Dále pak byla porucha hodnocena jako
těžká na horní hranici procentního rozmezí s ohledem na uváděnou psychickou dekompenzaci,
ačkoli v posudkovém hodnocení bylo uvedeno, že při adekvátní léčbě lze očekávat zlepšení, šlo
tedy o situaci dočasné pracovní neschopnosti. Kromě toho bylo stanoveno pracovní omezení
žalobce jako neschopen psychicky náročné práce a práce termínované, což zdaleka nevylučovalo
výkon soustavného zaměstnání, takže následně uvedený výrok o plné invaliditě byl v rozporu i
s uvedeným pracovním omezením. Příznaky byly uvedeny jako subjektivní potíže, rozhodný pro
posouzení je ale objektivně zjištěný zdravotní sta v, popsaný v lékařských nálezech, ze kterých
vyplývá, že se jedná o poruchu neurotického rázu, a to nejvýše středně těžkou. Aby žalobce
splňoval kritéria pro invaliditu alespoň částečnou, muselo by jít o poruchu zvlášť těžkou, protože
i těžká porucha by při stanoveném rozmezí 25 – 50 % (příloha č. 2, kapitola V, položka 4. písm.
c) vyhlášky č. 284/1995 Sb.) nemusela žalobce invalidizovat, přičemž tíže postižení se hodnotí
podle intenzity projevů, rozsahu medikace a dalších způsobů léčby včetně odpovědi na t uto
léčbu.
V doplnění posudku ze dne 5. 3. 2009, vyhotoveném na žádost krajského soudu poté,
co byly soudu předloženy vyjádření zástupce žalobce ze dne 30. 1. 2009, zpráva odborného lékaře
G. O. ze dne 5. 9. 2008 a zpráva téhož lékaře ze dne 2. 2. 2009, P K MPSV Plzeň uvedla, že
setrvává na svém posudku ze dne 26. 6. 2008 a konstatovala, že posouzení zdravotního stavu ve
věci invalidity musí vycházet ze správních norem České republiky a nelze se řídit právními
normami jiné země, byť by v této jiné zemi posuzovaný žil.
V doplnění posudku ze dne 10. 7. 2009, vyhotoveném na žádost krajského soudu poté,
co byla soudu předložena zpráva odborného lékaře G. O. ze dne 8. 5. 2009, PK MPSV Plzeň
uvedla, že setrvává na svém posudku ze dne 26. 6. 2008 a konstatovala, ž e uvedený nález
neobsahuje konkrétní údaje o tom, v čem spočívá dramatické zhoršení zdravotního stavu
žalobce, kdy konkrétně takové zhoršení nastalo a jaký léčebný postup byl v tomto případě zvolen.
Krajský soud došel na základě tvrzení žalobce v žalobě a navazujících podáních
a po zhodnocení lékařské a další dokumentace k názoru, že se žalobci v řízení nepodařilo
prokázat, že by byl k 28. 2. 2008 plně invalidní. Nezdařilo se prok ázat tvrzení žalobce,
že by byl na svých právech zkrácen rozhodnutím správního orgánu nebo jeho postupem takovým
způsobem, že to mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí. Dospěl proto k závěru, že žaloba
není důvodná. Při svém rozhodování vycházel zejména z posudků PK MPSV Plzeň,
která zasedala ve všech případech, kdy posuzovala zdravotní stav žalobce, v řádném složení,
a to vždy za účasti odborného psychiatra. Žalobce nebyl sice v komisi vyšetřen, byl však řádně
obeslán a podle názoru soudu je jeho problém, pokud se k jednání žádného posudkového orgánu
nedostavil. Jelikož žalobce požaduje přiznání nějaké dávky, bylo v jeho zájmu, aby se dostavil
k jednání posudkového orgánu, aby mohl být jeho zdravotní stav posouzen na základě prohlídky
odbornými lékaři. Komise posudek opakovaně doplnila, jednak podle požadavků soudu,
bylo přihlédnuto i k předloženým lékařským zprávám, nejčerstvější byla z roku 2009.
Soud měl zato, že PK MPSV Plzeň řádně zhodnotila veškerou německou dokumentaci
předloženou žalobcem, a to v souladu s ustanovením čl. 40 nařízení Rady (EHS) č. 574/72,
kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení (EHS) č. 1408/71 o uplatňování systémů
sociálního zabezpečení na zaměstnané osoby a jejich rodiny pohybující se v rámci Společenství ,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „nařízení č. 574/72“), podle kterého pro účely určení stupně
invalidity přihlíží instituce členského státu k dokladům a lékařským zprávám a k informacím správní povahy
získaným institucí kteréhokoli členského státu. Každá instituce si však ponechává právo nechat žadatele vyšetřit
lékařem podle vlastního výběru, s výjimkou případů, kdy se použije čl. 40 odst. 4 nařízení . Vycházela
z dostatečně zjištěného skutkového stavu, z dostatečných podkladů pro to, aby mohla stanovit
příčinu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu a tento podřadit pod příslušná ustanovení
českých právních předpisů. Srozumitelně a náležitým způsobem zdůvodnila, v čem spočívalo
posudkové nadhodnocení zdravotního stavu žalobce v roce 2007, kdy byla přiznána plná
invalidita. Návrh na vypracování znaleckého posudku soud zamítl pro nadbytečnost,
neboť se domníval, že k tomuto nebyly dány podmínky a posudek má veškeré náležitosti
požadované judikaturou. Rovněž zamítl opakované námitky žalobce proti vypracovanému
posudku, neboť s těmito námitkami se zabýval soud i komise, jakož i další doplňov ání posudku
lékařskými zprávami založenými ve spise, neboť se jedná o zprávy z roku 2009, jedna lékařská
zpráva z roku 2009 byla již hodnocena a tyto další zprávy byly vy dány s odstupem více jak roku
a půl po vydaném rozhodnutí. Soud by překročil svou přezkumnou pravomoc a poškodil
by žalobce, pokud by napadené rozhodnutí zrušil, neboť podle posudkových závěrů PK MPSV
Plzeň není žalobce invalidní ani částečně. S odkazem na starší judikaturu k této skutečnosti
nepřihlížel.
Rozsudek Krajského soudu v Plzni napadl žalobce (dále též „stěžovatel“) kasační stížností
ze dne 30. 9. 2009, podanou z důvodu podle §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), ve které navrhl, aby Nejvyšší
správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání
a rozhodnutí. Podle jeho názoru došlo ze strany krajského soudu k nesprávnému posouzení
právní otázky. Dále uvedl, že skutková zjištění se do určité míry ne opírají o skutečnosti,
které by měly podklad ve spise, resp. nedošlo k logickému zhodnocení všech důkazů ve spise
obsažených. Namítal, že zdravotní stav stěžovatele byl posuzován pouze na základě listinné
dokumentace a že stěžovatel nebyl nikdy objektivně vyšetřen před pos udkovou komisí. K jednání
PK MPSV Plzeň byl pozván pouze jedenkrát, k následným zasedáním posudkové komise
za účelem doplnění původního posudku ze dne 26. 6. 2008 již nebyl zván. Rovněž namítal
nelogické zhodnocení otázky změny stupně jeho invalidity, když fakticky bylo jak v době uznání
invalidity plné, tak v době uznání invalidity částečné, rozhodováno na základě shodných
nebo relativně totožných lékařských zpráv a lékařské dokumentace. Navrhované vypracování
znaleckého posudku ke zjištění objektivního zdravotního stavu stěžovatele bylo pak krajským
soudem nesprávně zamítnuto jako nadbytečné.
Žalovaná ve svém sdělení ze dne 7. 10. 2009 uvedla, že proti dosavadnímu způsobu řízení
nemá námitky a zcela se ztotožňuje s právním názorem soudu, vysloveným v rozsudku.
Z obsahu kasační stížnosti vyplývá, že ji stěžovatel podal z důvodů uvedených
v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Podle tohoto ustanovení lze kasační stížnost podat
z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otá zky soudem v předcházejícím
řízení. Nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení spočívá v tom,
že na správně zjištěný skutkový stav je aplikov án nesprávný právní názor, popř. je sice aplikován
správný právní názor, ale tento je nespráv ně vyložen.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, byla podán a proti rozhodnutí,
proti němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je v souladu s §105
odst. 2 s. ř. s. zastoupen advokátem. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační
stížnosti v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. Postupoval přitom podle §109 odst. 3
s. ř. s., podle něhož je vázán důvody kasační stížnosti; to neplatí, bylo-li řízení před soudem zmatečné
(§103 odst. 1 písm. c)) nebo bylo zatíženo vadou, která mohla mít za násle dek nezákonné rozhodnutí
o věci samé, anebo je-li napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné (§103 odst. 1 písm. d)), jakož i v případech,
kdy je rozhodnutí správního orgánu nicotné.
Po přezkoumání kasační stížnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost je důvodná.
Nejvyšší správní soud je především nucen konstatovat, že se krajský soud nevypořádal
s tvrzením žalované ve vyjádření k žalobě ze dne 22. 4. 2008, kde tato uvádí, že se dopustila
pochybení, neboť doposud nevydala rozhodnutí, kterým by odň ala plný invalidní důchod,
čímž došlo k situaci, že žalobci vznikl nárok na výplatu dvou důchodů, a to jak plného,
tak i částečného invalidního důchodu. Jde o situaci, na kterou pamatuje ustanovení §58 zákona
o důchodovém pojištění (upravující souběh nároků na důchody a jejich výplatu),
podle něhož jsou-li současně splněny podmínky nároku na výplatu více důchodů téhož druhu nebo na výplatu
starobního, plného invalidního nebo částečného invalidního důchodu, vyplácí se jen jeden důchod, a to vyšší.
Tím je u žalobce nepochybně plný invalidní důchod, který mu s největší pravděpodobností nebyl
doposud žalovanou odňat. Nejvyšší správní soud takové rozhodnutí v dávkovém spise nenalezl,
když dne 28. 2. 2008 vydala žalovaná vedle žalobou napadeného rozhodnutí, označeného jako II,
sice též rozhodnutí další – označené jako I – nikoliv však o odnětí plného invalidního důchodu,
ale upravila jím stěžovatelův plný invalidní důchod od 1. 1. 2008 podle ustanovení §56 odst. 1
písm. c) zákona o důchodovém pojištění, v platném znění, a podle čl. 46 odst. 2 nařízení
č. 1408/71, a to na částku 1611 Kč měsíčně.
Na pochybení žalované, že stěžovateli nebyl odňat plný invalidní důchod, upozorňuje
rovněž stěžovatel v upřesnění žaloby (vyjádření ze dne 22. 8. 2009), ve kterém z tohoto důvodu
žádá doplacení plného invalidního důchodu za období od 11. 2. 2008 do 25. 5. 2009, kdy odešel
předčasně do starobního důchodu. Krajskému soudu je třeba vytknout, že se ověřením
této skutečnosti vůbec nezabýval a pro případ jejího potvrzení nevyvodil z ní odpovídající
následky. Pokud by totiž bylo žalovanou vydáno rozhodnutí o přiznání částečného invalidního
důchodu, aniž by předtím bylo vydáno pravomocné rozhodnutí o odnětí plného invalidního
důchodu, musel by krajský soud napadené rozhodnutí žalované o přiznání částečného invalidního
důchodu zrušit pro rozpor zejména s ustanovením §56 odst. 1 písm. a) zákona o důchodovém
pojištění, podle něhož zjistí-li se, že nárok na důchod nebo na jeho výplatu zanikl, důchod se odejm e
nebo jeho výplata se zastaví, a to ode dne n ásledujícího po dni, jímž uplynulo období, za které již byl vyplacen.
Tím, že žalovaná s největší pravděpodobností neodňala stěžovateli plný invalidní důchod
a současně mu přiznala částečný invalidní důchod, došlo k zákonem nepřípustnému souběhu
nároků na výplatu obou důchodů, přičemž pro tuto situaci platí ustanovení §58 zákona
o důchodovém pojištění, že se vyplácí jen jeden důchod, a to vyšší. Nezrušil li za takové procesní
situace krajský soud napadené rozhodnutí žalované pro podstatné porušení ustanovení o řízení
před správním orgánem (§76 odst. 1 písm. c) s. ř. s.) zatížil sv ým postupem řízení vadou,
která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé ve smyslu §103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s.
K námitkám stěžovatele, týkajícím se posouzení je ho zdravotního stavu posudkovými
orgány (pro případ, že by snad v dalším řízení vyšlo najevo, že stěžovateli byl plný invalidní
důchod odňat a bylo by tak možno přistoupit k věcnému přezkumu napadeného rozhodnutí),
Nejvyšší správní soud uvádí:
Podle přílohy č. 2, kapitoly V, položky 3. se hodnotí míra poklesu schopnosti soustavné výdělečné
činnosti v procentech při poruchách nálady (afektivních poruchách) – manických, bipolárních, depresivních.
Posudkové hledisko: Funkční nález musí obsahovat přesnou klasifikaci; údaje o charakteru a závažnosti epizod
poruch nálady, době jejich trvání, o frekvenci a intervalech mezi jednotlivými fázemi, délce a kvalitě r emise
či následných změnách osobnosti. Při posouzení je třeba přihlédnout k míře omezení schopnosti vyrov nat
se s požadavky běžného života a trvale snížené odolnosti vůči stresu. Sledované období by mělo trvat nejméně rok,
neboť epizoda poruchy trvá v průměru 6 měsíců: a) lehké poruchy 5 – 15, b) středně těžké poruchy 20 – 40,
c) těžké poruchy 50 – 70, d) zvlášť těžké poruchy 80 – 90.
Podle přílohy č. 2, kapitoly V, položky 4. se hodnotí míra poklesu schopnosti soustavné výdělečné
činnosti v procentech při neurotických, stresových a somatomorfních poruchách, úzkostných a fobických poruchách,
obsedantně kompulsivních poruchách, reakcích na stres, poruchách přizpůsobení, disociačních poruchách.
Posudkové hledisko: Při posouzení poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti je třeba vycházet z typu,
rozsahu a tíže psychických příznaků, trvání poruchy stejně jak o somatických příznaků, které však nejsou
provázeny organickým korelátem. Při posouzení je třeba přihlédnout k míře omezení schopnosti vyrovnat
se s požadavky běžného života, k trvale snížené odolnosti vůči stresu a snížení výkonnosti fyzické a psychické:
a) lehké poruchy 5 – 10, b) středně těžké poruchy 15 – 20, c) těžké poruchy 25 – 50, d) zvlášť těžké poruchy
(např. těžké obsedantní neurózy) 60 – 70.
Významným podkladem pro posouzení zdravotního stavu žalobce ze strany
PK MPSV Plzeň byly zprávy odborného lékaře, psychiatra, psychoterapeuta a systémového
rodinného terapeuta se sídlem v Mnichově, G. O., v nichž tato opakovaně dochází k závěru, že
z odborného lékařského hlediska je žalobce výdělečně neschopný, není u něj dána ekonomicky
relevantní výkonnost. Tento stav nemá přitom svůj původ v somatické, nýbrž v duševní oblasti.
Diagnóza odpovídá položkám F 41.2, F 43.8, F 43.2 a F 62 Mezinárodní klasifikace nemocí ve
znění 10. revize. Ve zprávě odborného lékaře ze dne 25. 1. 2007 uvedla, že se stěžovatel od 20. 7.
1998 nachází v pravidelné péči. Od dětství byl vystaven nejtěžším konfliktům, které již brzy vedly
k psychosomatickým chorobám. Patogenetický mechanismus lze popsat jako kumulativní
traumatizaci, tedy v počínající zotavující fázi dojde pokaždé k narušení restituční činnosti Já, a tím
na dlouhou dobu ke zhroucení psychického systému. Pro podávání ekonomicky relevantního
výkonu je zde nepodstatné, zda jsou dány výpadky tělesných funkcí a postižení, které se nicméně
v případě žalobce přidružují.
Ve zprávě odborného lékaře ze dne 12. 10. 2007 uvedla, že u stěžovatele došlo ke změně
osobnosti extrémním zatížením. Trpí již minimálně 15 let recidivními depresemi s částečně
těžkým charakterem. Celoživotní extrémní zatížení vedlo k psychotraumatickým zátěžovým
a přizpůsobovacím poruchám. Chybí mu sociální vazby jako ochranné faktory a zdroje síly.
Žije izolovaně, kvalita jeho života je významně omezena. Ter apie a léky mu pomáhají
s tímto onemocněním žít, nemohly ale zabránit chronifikaci stavu. Dlouhodobě převažuje
depresivní rozmrzelost, poruchy spánku, kognitivní výkonnostní slabost a hluboké pocity strachu,
útrapy zostřují chronické bolesti pohybového ústrojí. Ve zprávě odborného lékaře ze dne
18. 1. 2008 dovodila na základě těžké traumatizace stěžovatele o d útlého dětství obranné
mechanismy, které mu neumožňují spolehlivou účast na výdělečném životě. Náhlé návaly
strachu, spojené s kognitivní výkonnostní slabostí a vyhýbavým chováním, stejně jako těžká
depresivní rozmrzelost nejsou v pracovním prostředí tolerovány. Pro poruchy u stěžovatele
se vyskytující zatím neexistují uspokojivé terapeutické koncepce nebo farmakologické úspěchy.
Ve zprávě odborného lékaře ze dne 5. 9. 2008 vyjádřila své přesvědčení, že sociálně medicínské
posudky stěžovatele nezhodnocují novější poznatky výzkumu traumatu. Na pozadí prázdných
důchodových pokladen pochopitelné, ale pochybné. S poukazem na své dřívější nálezy
zopakovala, že z pohledu odborného lékaře splňuje stěžovatel kritéria (plné) invalidity. Své závěry
pak znovu zopakovala ve zprávě odborného lékaře ze dne 2. 2. 2009 a ve zprávě z 8. 5. 2009
upozornila na to, že hluboké úzkostné stavy se stěžovatel pokouší fázovitě zvládat alkoholem.
Od doby více dní trvajícího vzetí do vazby se jeho zdravotní stav jak po duševní, tak po fyzické
stránce dramaticky zhoršil.
Ve spise je mimo citované lékařské dokumentace založena zpráva o lékařském nálezu
odborného lékaře pro ortopedii a úrazovou chirurgii se sídlem v Mnichově, Dr. med. R. L. ze dne
21. 7. 2009, toliko v německém znění, z e které vyplývá, že žalobce se od 30. 4. 2009 nacházel
v odborné ortopedické ambulantní péči uvedeného lékaře, a to z důvodu žalobcem tvrzeného
ublížení na zdraví ze strany policie při jeho zatčení dne 21. 4. 2009, v jehož důsledku došlo
k pohmoždění hrudníku, žeber, hlavy, nosní kosti, horního rtu a pravého ramene. Z podání
německého právního zástupce se sídlem v Mnichově ze dne 12. 2. 2008, ve spise
rovněž založeného toliko v německém jazyce, pak vyplývá, že žalobce vedl u Sociálního soudu
v Mnichově řízení o přiznání důchodu z důvodu trvalé, popř. dočasné invalidity.
Nejvyšší správní soud je nucen konstatovat, že krajskému soudu se i přes opakovanou
snahu nepodařilo odstranit nejasnosti plynoucí z rozdílů mezi posouzením PK MPSV Plzeň
a celé řady odborných lékařských zpráv ošetřujícího lékaře stěžovatele v místě jeho pobytu
v Mnichově, G. O. V důsledku toho vycházel soud při rozhodnutí věci z nedostatečně zjištěného
skutkového stavu a své rozhodnutí zatížil vadou, spočívající v nepřezkoumatelnosti pro
nedostatek důvodů ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Nejvyšší správní soud se ztotožnil
s námitkou žalobce, že skutková zjištění krajského soudu a posudkové komise, o jejíž závěry se
krajský soud ve svém rozhodnutí opřel, se do určité míry neopírají o skutečnosti, které by měly
podklad ve spise, resp. že nedošlo k logickému zhodnocení všech důkazů ve spise obsažených.
Krajský soud pochybil zejména tím, že netrval na relevantním rozšíření a doplnění posudkových
závěrů PK MPSV Plzeň, resp. si nezajistil srovnávací posudek jiného pracoviště PK MPSV, příp.
neustanovil za účelem posouzení zdravotního stavu stěžovatele znalce, jak stěžovatel navrhoval.
Posudek PK MPSV Plzeň (včetně třech doplnění), ze kterého krajský soud při svém
rozhodování vycházel, je třeba označit za zcela nedostatečný. Posudková komise svůj posudek
zatížila inherentním rozporem, když vycházela až na jedinou výjimku (lék ařskou zprávy
Dr. med. D. D. ze dne 17. 10. 2007) výhradně z lékařských zpráv ošetřujícího psychiatra
stěžovatele G. O., její závěry byly ovšem s těmito lékařskými zprávami v příkrém rozporu. Je sice
pravdou, že posouzení zdravotního stavu stěžovatele prováděno rovněž odborným psychiatrem,
doc. MUDr. J. B., CSc. jako členem posudkové komise přímo při jejich jednáních, tento odborný
lékař ovšem vycházel rovněž takřka výhradně z lékařské dokumentace poskytnuté ošetřujícím
psychiatrem G. O. Není proto zřejmé, z jakého důvodu dospěl k obsahově zcela opačnému
hodnocení dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu stěžovatele.
V této souvislosti Nejvyšší správní soud konstatuje, že rovněž námitku stěžovatele,
že jeho zdravotní stav byl posuzován pouze na základě listinné dokumentace a že stěžovatel
nebyl před PK MPSV Plzeň nikdy fyzicky vyšetřen, je s ohledem na velmi komplikovanou
povahu jeho dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu a opačné závěry posudkové komise,
než k jakým dospěl ošetřující psychiatr stěžovatele, třeba označit za důvodnou. Ze spisové
dokumentace vyplývá, že stěžovatel byl pozván toliko k prvnímu jednání PK MPSV Plzeň
a ačkoli původní posudek byl na výzvu krajského soudu celkem třikrát doplňován, k následným
jednáním posudkové komise již ani jednou zván nebyl, a to i přesto, že jeho ošetřující psychiatr
opakovaně poukazoval na nedostatečné posouzení zdravotního stavu stěžovatele ze strany
PK MPSV Plzeň, jakož i následně na jeho prudké zhoršení. Posudková komise se se všemi těmito
tvrzeními vypořádala toliko stručným, do značné míry paušalizovaným konstatováním,
které je zdejší soud nucen označit za nevěrohodné.
PK MPSV Plzeň zcela nedostatečně odůvodnila, na základě jakých důvodů dospěla
ve svém posudku k závěru radikálně odlišnému oproti závěrům jak mnichovského ošetřujícího
psychiatra stěžovatele, tak i posudkového zhodnocení OSSZ Jihlava z března 2007, když v obou
případech byla vyslovena plná invalidita stěžovatele. Podle PK MPSV Plzeň ovšem stěžovatel
nebyl plně invalidní podle §39 odst. 1 písm. a) zákona o důchodovém pojištění
a nebyl ani částečně invalidní podle §44 odst. 1 nebo 2 téhož zákona. Odůvodnění odborného
psychiatra jako člena komise, který měl při tomto hodnocení rozhodující slovo,
totiž že z doložené lékařské dokumentace vyplývá, že stě žovatel nebyl hospitalizován
na psychiatrickém oddělení, ale je léčen pouze ambulantně, z předložených lékařským zpráv
nevyplývá, které konkrétní léky mu jsou předepisovány a ja ká konkrétní psychoterapie
byla prováděna, je v kontextu úplného obrácení posudkového závěru třeba označit za povrchní
a nedostatečné.
Rovněž odůvodnění PK MPSV Plzeň, proč při předchozím posuzování došlo
k významnému posudkovému nadhodnocení, totiž že i ošetřující psychiatr podřadil zdravotní
stav stěžovatele položkám F 41.2 ( Jiné anxiosní poruchy – smíšená úzkostná a depresivní porucha)
a F 43.2 (Reakce na těžký stres a poruchy přizpůsobení – poruchy přizpůsobení) Mezinárodní klasifikace
nemocí ve znění 10. revize, které odpovídají příloze č. 2, kapitole V, položce 4. vyhlášky
č. 284/1995 Sb. (Neurotické, stresové a somatomorfní poruchy, úzkostné a fobické poruchy, obsedantně
kompulsivní poruchy, reakce na stres, poruchy přizpůsobení, disociační poruchy ), a nikoli položce 3. téže
kapitoly (Poruchy nálady (afektivní poruchy) – manické, bipolární, depresivní), podle které byl stěžovatel
hodnocen dříve, je nedostatečné. Ze spisové dokumentace t otiž vyplývá, že ošetřující psychiatr
stěžovatele ve svých lékařských zprávách uvedl, že diagnóza odpovídá položkám F 41.2, F 43.8,
F 43.2 a F 62 Mezinárodní klasifikace nemocí ve znění 10. revize. Oproti tvrzení posudkové
komise tedy podřadil stěžovatele navíc položce F43.8 (Jiné reakce na těžký stres a poruchy přizpůsobení,
konkrétně specifikoval jako strach a deprese při zvláštní zátěži) a položce F62 ( Přetrvávající změny
osobnosti‚ které nelze přisoudit poškození nebo nemoci mozku, konkrétně specifikoval jako změnu
osobnosti v důsledku extrémního zatížení). Položka F43.8 a zejména položka F62 přitom
nacházejí své zhodnocení rovněž v položce 3. Posudkové přehodnocení zcela se odchylující
od zhodnocení posudkovou komisí OSSZ Jihlava z března 2007, je pak zdejší soud nucen
hodnotit jako nedostatečně odůvodněné i s ohledem na to, jak stěžovatel namítá, že fakticky
bylo rozhodováno na základně shodných nebo relativně totožných lékařských zpráv a lékařské
dokumentace.
Na základě výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud po přezkoumání
napadeného rozsudku krajského soudu, jakož i rozhodnutí žalované a lékařské a další spisové
dokumentace k závěru, že byly naplněny důvody pro podání kasační stížnosti podle §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s. Neúplné a nepřesvědčivé posouzení rozhodujícího zdravotního postižení
v dlouhodobě nepříznivém zdravotním stavu, jímž stěžovatel trpěl ke dni vydání
přezkoumávaného rozhodnutí, je třeba považovat za vadu řízení, která mohla mít za následek
nesprávné stanovení míry poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti stěžovatelky
k uvedenému dni a v jeho důsledku nesprávné posouzení zákonných podmínek plné invalidity
ve smyslu §39 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění. Jde o jinou vadu
ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., byť se stěžovatel dovolával důvodu kasační stížnosti
podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. (viz rozsudek zdejšího soudu sp. zn. 4 Ads 13/2003).
Kasační stížnost je proto důvodná a Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu
podle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podle §110 odst. 3 s. ř. s. zruší -li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu
a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení, je krajský soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším
správním soudem ve zrušovacím rozhodnutí. Na krajském soudu proto především bude,
aby napadené rozhodnutí zrušil buď pro rozpor s ustanovením §56 odst. 1 písm. a) a §58
zákona o důchodovém pojištění v případě, že se v řízení potvrdí, že žalovaným bylo vydáno
napadené rozhodnutí o přiznání částečného invalidního důchodu, aniž by předtím bylo vydáno
pravomocné rozhodnutí o odnětí plného invalidního důchodu. Teprve pro případ,
že by rozhodnutí žalované nebylo krajským soudem z tohoto důvodu zrušeno, bude třeba,
aby krajský soud doplnil skutková zjištění, týkající se povahy dlouhodobě nepříznivého
zdravotního stavu stěžovatele, tedy zejména aby trval na důkladném rozšíření a doplnění
posudkových závěrů PK MPSV Plzeň, resp. aby si zajistil srovnávací posudek jiného pracoviště
PK MPSV, příp. ustanovil za účelem posouzení zdravotního stavu stěžovatele znalce.
V novém rozhodnutí krajský soud rozhodne v souladu s §110 odst. 2 s. ř. s.
také o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. června 2010
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu