ECLI:CZ:NSS:2010:4.ADS.164.2009:39
sp. zn. 4 Ads 164/2009 - 39
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: J. G., zast. JUDr.
Lubomírem Müllerem, advokátem, se sídlem Symfonická 1496/9, Praha 5, proti žalované: Česká
správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 10. 2008, č. j. 18 Cad 113/2008 - 15,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 25. 4. 2008, č. X, žalovaná podle §56 odst. 1 písm. c) zákona č.
155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, snížila procentní výměru
starobního důchodu žalobce od 16. 7. 2008 na 10 209 Kč měsíčně; od 16. 7. 2008 náleží žalobci
starobní důchod ve výši 11 909 Kč měsíčně. V odůvodnění žalovaná uvedla, že žalobce uplatnil
dne 27. 5. 1998 nárok na úpravu důchodu podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních
rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, a to na základě potvrzení Ministerstva obrany ze dne
21. 4. 1998, podle něhož konal službu ve vojenském táboře nucených prací v době od 10. 3. 1950
do 30. 5. 1951. Rozhodnutím ze dne 28. 7. 1998, č. X, žalovaná přiznala žalobci od 16. 4. 1991
příplatek k důchodu za dobu služby ve vojenském táboře nucených prací od 10. 3. 1950 do 30. 5.
1951, tj. za 14 měsíců (14 x 15 Kč) , v měsíční výši 210 Kč, takže žalobci od 16. 4. 1991 náleželo
3326 Kč měsíčně (starobní důchod 3116 Kč + příplatek k důchodu 210 Kč). Po právní moci
tohoto rozhodnutí bylo zjištěno, že příplatek k důchodu žalobci nenáleží; potvrzení Ministerstva
obrany ze dne 21. 4. 1998 je vadným právním aktem a nemělo být vydáno. Toto potvrzení bylo
pravomocným usnesením Ministerstva obrany ze dne 8. 11. 2007, č. j. 0106/035/2007-7542,
zrušeno, a to s účinkem ke dni jeho vydání. Žalovaná dále provedla výpočet starobního důchodu
po odnětí příplatku a uzavřela, že starobní důchod se podle §56 odst. 1 písm. c) zákona o
důchodovém pojištění snižuje ode dne následujícího po dni, jímž uplynulo období, za které již byl
vyplacen.
V žalobě podané proti tomuto rozhodnutí žalobce namítal, že žalovaná nevyšla
z dostatečně zjištěného skutkového stavu. Tvrdil, že dne 1. 10. 1949 nastoupil základní vojenskou
službu, od 10. 3. 1950 sloužil u silničního praporu ženijního vojska v Kamenici nad Cirochou,
od 1. 9. 1950 došlo k transformaci silničního praporu na pomocný technický prapor a žalobce
zde sloužil do 20. 10. 1950. Následně byl dne 29. 10. 1950 vzat do vyšetřovací vazby, která trvala
do 7. 2. 1951; od 8. 2. 1951 do 11. 5. 1955 byl ve výkonu trestu . Usnesením Vojenského
obvodového súdu Prešov ze dne 25. 2. 1998, sp. zn. 1 Nt 368/97, byl žalobce rehabilitován.
Žalobce konstatoval, že mu žalovaná neměla bez dalšího odejmout příplatek k důchodu
podle zákona o mimosoudních rehabilitacích za období od 10. 3. 1950 do 30. 5. 1951, ale měla
žalobci přiznat příplatek podle tohoto zákona za období od 10. 3. 1950 do 20. 10. 1950. Období
od 29. 10. 1950 do 11. 5. 1955 je třeba posoudit samostatně podle §25 zákona č. 119/1990 Sb.
Žalobce uzavřel, že v důsledku nesprávně zjiš těného stavu došlo k věcně nesprávnému
rozhodnutí, a navrhl, aby krajský soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalované k novému
projednání.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 21. 10. 2008, č. j. 18 Cad 113/2008 - 15,
žalobu zamítl a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
V odůvodnění soud uvedl, že žalovaná při přiznání příplatku k důchodu podle zákona
č. 87/1991 Sb. vycházela z potvrzení vydaného Ministerstvem obrany dne 21. 4. 1998,
které bylo usnesením téhož ministerstva ze dne 8. 11. 2007 zrušeno. Z odůvodnění zrušujícího
usnesení vyplývá, že žalobce vojenskou službu u pomocného technického praporu nevykonával
a na vojenské útvary, kde žalobce konal základní vojenskou službu, se ustanovení §18 odst. 1
zákona o mimosoudní rehabilitaci nevztahuje. Podle tohoto ustanovení se jedná o občany
zařazené v létech 1948 - 1954 do vojenských táborů nucených prací po dobu základní vojenské
služby a výjimečného vojenského cvičení; za vojenské tábory nucených prací se pro účely
tohoto zákona považují silniční prapory ženijního vojska zřízené od 2. 8. 1948 do 1. 9. 1950,
pomocné technické prapory a vojenské báňské oddíly. Soud shledal, že o takové zařazení
se v případě žalobce nejednalo, resp. nebylo jím v tomto řízení prokázáno. Tvrzení žalobce,
že k 1. 9. 1950 došlo k transformaci silničního praporu na pomocný technický prapor, v řízení
rovněž prokázáno nebylo a naopak je v rozporu s odůvodněním zmíněného usnesení
Ministerstva obrany. Soud dospěl k závěru, že žalovaná nepochybila, když napadeným
rozhodnutím snížila procentní výměru starobního důchodu žalobce v rozsahu odpovídajícím
dříve přiznanému příplatku k důchodu. Krajský soud proto žalobu podle §78 odst. 7 zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdější ch předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zamítl.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas kasační stížnost
z důvodů §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Předeslal, že dne 1. 10. 1949 nastoupil základní
vojenskou službu, dne 10. 3. 1950 b yl zařazen k silničnímu praporu ženijního vojska, dne
1. 9. 1950 došlo k transformaci silničního praporu ženijního vojska na pomocný technický
prapor, dne 21. 10. 1950 utekl, následně byl dne 29. 10. 1950 zadržen, vzat do vazby
a poté odsouzen, dne 11. 5. 1955 byl propuštěn z výkonu trestu. Stěžovatel uznal, že mu příplatek
podle zákona o mimosoudních rehabilitacích nenáleží za dobu od 1. 10. 1949 do 9. 3. 1950
ani za dobu od 21. 10. 1950. Namítal však, že mu s ohledem na §18 odst. 1 a §24 odst. 4 zákona
o mimosoudních rehabilitacích příplatek náleží za dobu od 10. 3. 1950 do 31. 8. 1950, kdy sloužil
u silničního praporu ženijního vojska, a za dobu od 1. 9. 1950 do 20. 10. 1950, kdy sloužil
u pomocného technického praporu. Skutečnost, že dne 1. 9. 1950 došlo k transformaci silničních
praporů ženijního vojska na pomocné technické prapory, stěžovatel neprokazoval,
neboť se jedná o historicky známou skutečnost. K tomu odkázal na přiložený výňatek ze Stručné
historie pomocných technických praporů a pojednání o Pracovním táboru PTP Svatá Dobrotivá.
Stěžovatel uzavřel, že „skutečnost, že potvrzení Ministerstva obrany ze dne 21. 4. 1998 bylo nahrazeno
potvrzením ze dne 8. 11. 2007, by mělo mít ... pouze tyto důsledky: žalobce by neměl pobírat příplatek
k důchodu podle zákona č. 87/1991 Sb. za období od 21. 10. 1950 do 30. 5. 1950 [později opraveno
na 30. 5. 1951]; správní orgán by měl ve zvláštním řízení posoudit, zda žalobce má nárok na příplatek
k důchodu podle zákona č. 119/1990 Sb. za období od 29. 10. 1950 do 1 1. 5. 1955“. Stěžovatel
s ohledem na svůj věk a zdravotní stav požádal o přednostní projednání věci. Doplnil,
že na rozhodnutí soudu závisí, zda bude muset žalované vrátit přeplatek ve výši 55 221 Kč.
Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému
soudu k novému projednání.
Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti setrvala na tom, že stěžovatel neprokázal
splnění podmínek pro úpravu důchodu podle zákona č. 87/1991 Sb. v době od 10. 3. 1950
do 31. 8.1950 ani v době od 1. 9. 1950 do 20. 10. 1950. Z usnesení Ministerstva obrany naopak
vyplývá, že stěžovatel nebyl účasten mimosoudní rehabilitace. Nárok na příplatek k důchodu
podle zákona č. 119/1990 Sb. za období od 29. 10. 1950 do 11. 5. 1955 je předmětem
dosud neskončeného řízení vedeného pod sp. zn. 43 Cad 111/2008.
Stěžovatel v replice na vyjádření žalované uvedl, že usnesení Ministerstva obrany
znamená pouze to, že nemá nárok na příplatek za období od 1. 10. 1949 do 9. 3. 1950
a po 21. 10. 1950. Stěžovatel byl totiž dne 10. 3. 1950 prokazatelně zařazen k silničnímu praporu
ženijního vojska, který byl ke dni 1. 9. 1950 transformován v pomocný technický prapor,
u nějž stěžovatel setrval do 20. 10. 1950. Podle stěžovatele je nárok na příplatek dán ustanovením
§18 odst. 1 a §24 odst. 4 zákona o mimosoudních rehabilitacích.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 2 a 3 s. ř. s.
vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti. Neshledal přitom vady
podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Z obsahu kasační
stížnosti vyplývá, že ji stěžovatel podal z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.
Podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. kasační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené nezákonnosti
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Nesprávné právní
posouzení spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní
názor, popř. je sice aplikován správný právní názor, ale tento je nesprávně vyložen.
Podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. kasační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené vady řízení
spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném roz hodnutí vycházel, nemá oporu
ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení
před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu
soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení
se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
Z obsahu dávkového spisu Nejvyšší správní soud zjistil následující skutečnosti podstatné
pro rozhodnutí o kasační stížnosti. Stěžovatel požádal dne 27. 5. 1998 o úpravu starobního
důchodu podle zákona o mimosoudní rehabilitaci a k žádosti přiložil potvrzení Ministerstva
obrany ze dne 21. 4. 1998, podle kterého vykonával službu u pomocných technických praporů
od 1. 9. 1950 do 30. 5. 1951 a u silničních praporů ženijního vojska od 10. 3. 1950 do 31. 8. 1950.
Stěžovatel žádal o zvýšení starobního důchodu od dubna 1991.
Žalovaná rozhodnutím ze dne 28. 7. 1998, č. X, upravila stěžovateli od dubna 1991 podle
§24 zákona č. 87/1991 Sb. starobní důchod o částku 210 Kč, tj. 15 x 14 měsíců služby u PTP,
provedla přepočet důchodu a vyčíslila doplatek za dobu od 16. 4. 1991 do 15. 8. 1998.
Podáním ze dne 11. 6. 2007 požádal zástupce stěžovatele o úpravu důchodu stěžovatele
podle §25 odst. 7 zákona č. 119/1990 Sb. tak, aby příplatek přiznaný podle tohoto zákona
zahrnoval celou dobu nezákonného věznění stěžovatele.
Žalovaná přípisem ze dne 10. 7. 2007 požádala Ministerstvo obrany o prověření
správnosti potvrzení ze dne 21. 4. 1998, neboť považovala za nemožné, aby tatáž osoba ve stejné
době (29. 10. 1950 - 30. 5. 1951) byla zařazena k PTP a současně ve výkonu vazby (trestu odnětí
svobody). Pochybnosti vyvstaly žalované také o tom, zda osoba zařazená na pozici strážného
u posádkové věznice a disponující zbraní mohla splňovat kritéria osoby „politicky nespolehlivé“
ve smyslu §18 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.
Žalovaná následně přípisem ze dne 18. 7. 2007 vyzvala zástupce stěžovatele, aby předložil
písemné vysvětlení stěžovatele k rozporům spočívajícím v tom, že podle údaje z vojenské knížky
konal vojenskou službu od 15. 11. 1949 do 20. 10. 1950, podle potvrzení Ministerstva obrany
ze dne 21. 4. 1998 konal službu u silničních praporů ženijního vojska od 10. 3. 1950
do 31. 8. 1950 a u pomocných technických praporů od 1. 9. 1950 do 30. 5. 1951,
a podle potvrzení Vězeňské služby ČR ze dne 21. 12. 2001 a rozsudku VOS Prešov ze dne
25. 2. 1998, sp. zn. 1 Nt 368/97, vykonal v době od 29. 10. 1950 do 7. 2. 1951 vazbu
a od 8. 2. 1951 do 11. 5. 1955 nepodmíněný trest odnětí svobody. Žalovaná konstatovala,
že je vyloučeno, aby v téže době (29. 10. 1950 až 7. 2. 1951) konal stěžovatel službu u PTP
a současně byl ve výkonu vazby a trestu odnětí svobody. Žalovaná současně upozornila
stěžovatele, že ve věci provádí vlastní šetření.
Ministerstvo obrany přípisem ze dne 30. 7. 2007, č. j. 81/7 -106/035/2007-7542, sdělilo
stěžovateli, že na základě podnětu žalované vyžádalo spis stěžovatele uložený ve Vojenském
archivu v Trnavě a komplexně přezkoumalo skutečnosti, za kterých bylo stěžovateli vydáno
potvrzení ze dne 21. 4. 1998. Bylo zjištěno, že stěžovatel nastoupil základní vojenskou službu dne
1. 10. 1949 k vojenskému útvaru 8127. Dne 21. 10. 1950 se jako strážný u posádkové věznice
v Kamenici nad Cirochou dohodl s vězněm, že společně zběhnou do zahraničí; za tím účelem
puškou vypáčil mříže cely a spolu s vězněm opustil stanoviště. Dne 29. 10. 1950 byl zadržen,
umístěn do vazby a následně odsouzen; dne 11. 5. 1951 byl na základě amnestie prop uštěn.
Ministerstvo obrany konstatovalo, že služba u vojenského útvaru 8127 a výkon trestu odnětí
svobody nemají charakter vojenských táborů nucených prací a ustanovení §18 odst. 1
zákona o mimosoudních rehabilitacích se na ně nevztahuje. Potvrzení ze dne 21. 4. 1998
tedy bylo vydáno na základě neúplných a nepřesných údajů, neboť spis stěžovatele nebyl
v uvedené době ve Vojenském archivu v Trnavě k dispozici. Ministerstvo označilo předmětné
potvrzení za vadný akt, neboť toto nemělo být vydáno, a vyzvalo stěžovatele k jeho vrácení.
Tento přípis byl na vědomí zaslán také žalované.
Zástupce stěžovatele v podání ze dne 18. 10. 2007 sdělil, že stěžovatel nemohl s ohledem
na svůj věk a dobu, kdy se předmětné události odehrály, podat k uváděným rozporům vyjádření.
Ministerstvo obrany usnesením ze dne 8. 11. 2007, č. j. 0106/035/2007- 7542, rozhodlo,
že potvrzení vojenské správy pro žadatele o mimosoudní rehabilitaci vydané Ministerstvem
obrany dne 21. 4. 1998 se zrušuje, a to s účinky ode dne, kdy bylo vydáno. V o důvodnění
Ministerstvo obrany uvedlo, že komplexním posouzením celého spisového materiálu
bylo zjištěno, že stěžovatel nastoupil dne 1. 10. 1949 základní vojenskou službu k vojenskému
útvaru 8127 Pezinok, dne 31. 8. 1950 byl přemístěn k vojenskému útvaru 4 663 Kamenice
nad Cirochou. Dne 21. 10. 1950 se jako ozbrojený strážný u posádkové věznice dohodl
s vězněm, že společně zběhnou do ciziny. Pažbou pušky vypáčil mříže cely a s vězněm utekl.
Zadržen byl dne 29. 10. 1950, byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody
a na základě amnestie propuštěn dne 11. 5. 1951. Z kmenového listu a dalších archivovaných
dokladů je patrné, že stěžovatel byl po dobu výkonu trestu zařazen v různých věznicích,
naposledy v Jáchymově, evidenčně zařazen u 54. pomocného technického praporu;
přitom vojenskou službu u tohoto praporu vůbec nevykonával. Ministerstvo konstatovalo,
že na vojenské útvary, kde stěžovatel vykonával základní v ojenskou službu, a věznice,
kde vykonával trest odnětí svobody, se ustanovení §18 odst. 1 zákona o mimosoudních
rehabilitacích nevztahuje. Potvrzení ze dne 21. 4. 1998 bylo vydáno na základě nepřesných
a neúplných informací, je v rozporu s ustanovením §18 odst. 1 zákona, a proto bylo zrušeno.
Žalovaná následně dne 25. 4. 2008 vydala žalobou napadené rozhodnutí.
Na základě takto zjištěného skutkového stavu posoudil Nejvyšší správní soud podanou
kasační stížnost a dospěl k závěru, že není důvodná.
Podle §18 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích, zrušují se rozkazy,
kterými byly občané označení za politicky nespolehlivé zařazeni v letech 1948 až 1954 do vojenských táborů
nucených prací po dobu základní vojenské služby a výjimečného vojenského cvičení podle §39 zákona
č. 92/1949 Sb., branný zákon. Za vojenské tábory nucených prací se pro účely tohoto zákona považují silniční
prapory ženijního vojska zřízené od 2. 8. 1948 do 1. 9. 1950 a pomocné technické prapory a vojenské báňské
oddíly, jejichž příslušníci byli na důlní práce odvedeni od 25. února 1948 do 1. září 1950 a pracovali v dolech
nejméně 12 měsíců bez předepsaného pravidelného střídání. Příslušníci vojenský ch báňských oddílů uvedených
ve větě druhé se považují za osoby oprávněné podle §14 odst. 2, i kdyby nebyli do vojenských báňských oddílů
zařazeni na základě rozkazů.
Podle §24 od st. 4 téhož zákona za účelem zmírnění křivd způsobených osobám uvedeným v §18
odst. 1 se k důchodu poskytuje příplatek 15, - Kčs za každý měsíc této služby. Příplatek k důchodu se vyplácí
jen do výše, která spolu s důchodem nepřevyšuje nejvyšší výměru důch odu stanovenou zvláštními předpisy.
Pro příplatek k důchodu platí obdobně §58a zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění
zákona č. 306/1991 Sb.
V projednávané věci je jádrem sporu otázka, zda stěžovatel splnil podmínky stanovené
v §18 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích, protože jedině tehdy by mu vznikl nárok
na příplatek k důchodu podle §24 odst. 4 téhož zákona.
Původní potvrzení Ministerstva obrany ze dne 21. 4. 1998, podle kterého stěžovatel
vykonával službu u pomocných technických praporů od 1. 9. 1950 do 30. 5. 1951 a u silničních
praporů ženijního vojska od 10. 3. 1950 do 31. 8. 1950 , bylo zrušeno s účinky k okamžiku
jeho vydání, neboť Ministerstvo obrany po prostudování dokumentů uložených ve Vojenském
archivu v Trnavě shledalo, že na vojenské útvary, kde stěžovatel vykonával základní vojenskou
službu, a na věznice, kde vykonával trest odnětí svobody, se ustanovení §18 odst. 1 zákona
o mimosoudních rehabilitacích nevztahuje.
Stěžovatel tento závěr zpochybňoval a tvrdil, že byl od 10. 3. 1950 do 31. 8. 1950 zařazen
u silničního praporu ženijního vojska v Kamenici nad Cirochou a tento prapor se k 1. 9. 1950
transformoval na pomocný technický prapor, kde stěžovatel sloužil do 20. 10. 1950. Toto tvrzení
však stěžovatel nedoložil žádnými dokumenty, ani nenavrhl žádné důkazy k prokázání
jeho pravdivosti. Naopak v podání ze dne 18. 10. 2007 ad resovaném žalované sdělil,
že s ohledem na svůj věk a dobu, kdy se předmětné události odehrály, nemohl podat vyjádření
ke zjištěný rozporům.
Za dané procesní situace neměl Nejvyšší správní soud sebemenší důvod pochybovat
o správnosti usnesení Ministerstva obrany ze dne 8. 11. 2007, resp. o tom, že se na stěžovatele
ustanovení §18 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích nevztahuje. Z listin popisujících
průběh základní vojenské služby stěžovatele, založených v dávkovém spisu, totiž Nejvyšší správní
soud - shodně s Ministerstvem obrany - zjistil, že stěžovatel nastoupil základní vojenskou službu
dne 1. 10. 1949 k vojenskému útvaru 8127 P ezinok a dne 31. 8. 1950 byl přemístěn k vojenskému
útvaru 4663 Kamenica nad Cirochou. Tvrzení stěžovatele, že byl od 10. 3. 1950 zařazen
u silničního praporu ženijního vojska v Kamenici nad Cirochou, je tedy v příkrém rozporu
s dokumenty, z nichž vycházelo Ministerstvo obrany a které jsou též součástí dávkového spisu.
Ke dni 10. 3. 1950 zcela evidentně nedošlo k žádné změně v zařazení stěžovatele, což samo
o sobě svědčí o nevěrohodnosti jeho vyjádření.
Stěžovateli lze přisvědčit, že byl evidenčně zařazen u 54. pomocného technického
praporu, ale až v době výkonu trestu; vojenskou službu u tohoto útvaru vůbec nevykonával.
Tyto skutečnosti jsou zřejmé jak z odůvodnění zmíněného usnesení Ministerstva obrany,
tak z dokumentů založených v dávkovém spisu. Příčinu zařazení stěžovatele k pomocnému
technickému praporu lze spatřovat v jeho výše popsané trestné činnosti, zejména v pokusu
o zběhnutí do ciziny. Jiné důvody zakládající politickou nespolehlivost stěžovatele z dokumentace
průběhu jeho vojenské služby nevyplývají.
Vzhledem k tomu, že stěžovatel byl podle spisové dokumentace a podle usnesení
Ministerstva obrany dne 31. 8. 1950 přemístěn z vojenského útvaru 8127 Pezinok k vojenskému
útvaru 4663 Kamenica nad Cirochou , shledal Nejvyšší správní soud irelevantními jeho argumenty
o transformaci silničního praporu ženijního vojska v Kamenici nad Cirochou, kde měl údajně
sloužit od 10. 3. 1950, na pomocný technický prapor. Pro posuzovanou věc tak nemají žádný
význam ani ke kasační stížnosti přiložený výňatek ze Stručn é historie pomocných technických
praporů a pojednání o Pracovním táboru PTP Svatá Dobrotivá.
Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že stěžovatel nevykonával základní vojenskou službu
ve vojenském táboru nucených prací (silniční prapor ženijního vojska, pomocný technický prapor
a vojenský báňský oddíl), a proto jej nelze považovat za osobu uvedenou v §18 odst. 1 zákona
o mimosoudních rehabilitacích, které by podle §24 odst. 4 téhož zákona náležel příplatek
k důchodu. Žalovaná podle názoru Nejvyššího správního soudu vycházela z náležitě zjištěného
stavu věci, když své rozhodnutí opřela o jednoznačné a pochybnosti nevzbuzující usnesení
Ministerstva obrany, jehož správnost stěžovatel svými nevěrohodnými a nepodloženými
tvrzeními nevyvrátil. Stěžovatel nesplnil zákonem stanovené podmínky pro přiznání příplatku,
žalovaná proto postupovala zcela správně, když mu tento příplatek odňala a podle §56 odst. 1
písm. c) zákona o důchodovém pojištění mu adekvátně snížila procentní výměru starobního
důchodu.
Kasační námitka spočívající v tom, že stěžovateli zmíněný příplatek náleží za období
od 10. 3. 1950 do 20. 10. 1950, nebyla shledána důvodnou. V této souvislosti Nejvyšší správní
soud podotýká, že argument stěžovatele, že původní potvrzení Ministerstva obrany ze dne
21. 4. 1998 bylo nahrazeno potvrzením ze dne 8. 11. 2007, je zavádějící, neboť usnesení
Ministerstva obrany ze dne 8. 11. 2007 původní potvrzení v celém rozsahu zrušilo, a to s účinky
ke dni jeho vydání. V době rozhodování žalované tudíž stěžovatel nedispon oval žádným
potvrzením, které by prokazovalo jeho tvrzení, že byl po dobu výkonu základní vojenské služby
zařazen ve vojenských táborech nucených prací.
Námitka stěžovatele, že by žalovaná měla ve zvláštním řízení posoudit, zda má stěžovatel
nárok na příplatek k důchodu podle zákona č. 119/1990 Sb. za období od 29. 10. 1950
do 11. 5. 1955, nemá k posuzované věci žádný vztah, a proto se jí Nejvyšší správní soud
nezabýval.
Kasační důvody podle §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s., uplatněné stěžovatelem,
tedy nebyly prokázány, a proto Nejvyšší správní soud kasační stížnost proti rozsudku Krajského
soudu v Ostravě ze dne 21. 10. 2008, č. j. 18 Cad 113/2008 - 15, jako nedůvodnou zamítl.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s. za použití
ustanovení §120 téhož zákona. Protože úspěšné žalované v tomto stádiu řízení žádné náklady
nad rámec běžné činnosti nevznikly a stěžovatelka v řízení nebyla úspěšná, bylo rozhodnuto tak,
že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. února 2010
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu