ECLI:CZ:NSS:2010:4.ADS.30.2010:65
sp. zn. 4 Ads 30/2010 - 65
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: J. Ch.,
zast. JUDr. Pavlem Knitlem, advokátem, se sídlem Údolní 5, Brno, proti žalované: Česká správa
sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 11. 2009, č. j. 33 Cad 84/2009 - 33,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Zástupci žalobce Mgr. Pavlu Knitlovi, advokátovi, se p ř i z n á v á odměna
za zastupování ve výši 1600 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního
soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 3. 6. 2009, č. X, zamítla Česká správa sociálního zabezpečení
(žalovaná) žádost žalobce o plný invalidní důchod pro nesplnění podmínek ustanovení §38
zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění (dále též „zákon o důchodovém pojištění”), s
odůvodněním, že podle posudku Pražské správy sociálního zabezpečení (dále též “PSSZ”) ze dne
13. 5. 2009 není plně invalidní, neboť z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu
poklesla jeho schopnost soustavné výdělečné činnosti pouze o 50 %, a nikoliv o zákonem
požadovaných alespoň 66 %. Na závěr žalovaná poznamenala, že žalobci nadále náleží částečný
invalidní důchod.
Žalobce v podané žalobě namítal, že zhodnocení jeho zdravotního stavu PSSZ
je nesprávné. Vyjádřil nesouhlas s nepřiznáním plného invalidního důchodu, neboť jeho
nepříznivý zdravotní stav mu neumožňuje vykonávat jakoukoliv soustavnou výdělečnou činnost.
Nesouhlasí rovněž s procentním ohodnocením míry poklesu schopnosti soustavné výdělečné
činnosti v důsledku dominantního onemocnění ve výši 50 %. Podle žalobce jeho dlouhodobě
nepříznivý zdravotní stav představuje pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti
odpovídající plné invaliditě. S ohledem na výše uvedené navrhl, aby krajský soud žalobě vyhověl,
napadené rozhodnutí žalované zrušil a věc jí vrátil k dalšímu řízení.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 23. 11. 2009, č. j. 33 Cad 84/2009 – 33, žalobu
zamítl a rozhodl dále, že žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení. Krajský soud
u jednání provedl důkaz odborným posudkem posudkové komise Ministerstva práce a sociálních
věcí ČR v Brně (dle též “PK MPSV”) ze dne 29. 10. 2009 a posudkovou dokumentací, zejména
záznamem o jednání PSSZ ze dne 13. 5. 2009. Konstatoval, že posudek pořízený v řízení
před správním orgánem lékařem PSSZ i posudek PK MPSV se obsahově shodují, a to ohledně
popisu subjektivních zdravotních potíží žalobce, jejich objektivního vyhodnocení i závěru
o základní příčině nepříznivého zdravotního stavu. Oba posudky byly pořízeny v souladu
s příslušnými právními předpisy (zákon č. 582/1991 Sb., vyhl. č. 284/1995 Sb.) a oba posudkové
orgány shodně dospěly k závěru, že zdravotní stav žalobce je dlouhodobě nepříznivý
pro chronickou venosní insuficienci III. stupně s dominantním postižením levé dolní končetiny
(dále též „LDK”). PK MPSV hodnotila míru poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti
podle kapitoly IX., oddílu B, položky 7. 3, písm. b), přílohy č. 2 vyhl. č. 284/1995 Sb., ve výši
45 %, tj. na dolní hranici rozpětí, neboť recidivující defekty a postižení hlubokých žil bylo k datu
vydání napadeného rozhodnutí dokumentováno v lékařských nálezech pouze na levé dolní
končetině. S ohledem na ostatní zdravotní postižení a předchozí vykonávané výdělečné činnosti
byla zvolena nižší střední hranice rozpětí. Krajský soud shledal, že PK MPSV stanovila procentní
hodnocení podle uvedené položky po komplexním posouzení a rovněž s ohledem na dosaženou
kvalifikaci, jakož i se zřetelem k závažnosti zdravotního postižení, které se na dlouhodobě
nepříznivém zdravotním stavu žalobce podílí. Pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti
způsobený tímto nepříznivým zdravotním stavem však přesto nedosahuje 66 % potřebných
pro přiznání plného invalidního důchodu. Námitka žalobce, že pokles schopnosti soustavné
výdělečné činnosti odpovídá částečné invaliditě posudková komise přesvědčivým a objektivním
způsobem vyvrátila. Svůj závěr podrobně a srozumitelně odůvodnila. Její posudek shledal proto
krajský soud úplným, objektivním a přesvědčivým, vycházejícím z kompletní zdravotní
dokumentace. Pro určení poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti jsou totiž rozhodující
doložené výsledky funkčních vyšetření a nikoliv subjektivní úvahy žalobce. Krajský soud tak vzal
za prokázané, že žalobce k datu vydání přezkoumávaného rozhodnutí správního orgánu nesplnil
podmínky pro přiznání plného invalidního důchodu daného ustanovením §39 odst. 1 zákona
č. 155/1995 Sb.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále též „stěžovatel”) včas kasační stížnost,
v níž požádal o ustanovení zástupce z řad advokátů. Požádal rovněž o to, aby mohl být přítomen
při projednání svého případu.
Krajský soud usnesením ze dne 12. 1. 2010, č. j. 33 Cad 84/2009 – 46, stěžovateli
ustanovil pro řízení o kasační stížnosti zástupce JUDr. Pavla Knitla, advokáta.
Podáním ze dne 11. 2. 2010 stěžovatel prostřednictvím ustanoveného advokáta kasační
stížnost doplnil. V prvé řadě namítal, že napadené rozhodnutí žalované je nepřezkoumatelné,
neboť jednotlivá ustanovení, podle kterých bylo rozhodováno jsou nekonkrétní, když jsou
uváděna pouze „holá“ čísla paragrafů. Z odůvodnění se není možné dozvědět, co žalovanou
vedlo k nepřiznání plného invalidního důchodu, jaké konkrétní důkazy sloužily jako podklad
pro její rozhodnutí, jak je vyhodnotila, jak k tomuto závěru vůbec dospěla, neboť v odůvodnění
opisuje pouze citaci zákona a neuvádí žádné své úvahy, které ji k tomuto rozhodnutí vedly.
Stěžovatel dále namítal, že krajský soud nesprávně vyhodnotil předložené důkazy
a jeho rozhodnutí nemá oporu ve spisech, neboť zdravotní stav stěžovatele již v době žádosti
o plný invalidní důchod byl tak nepříznivý, že jeho pracovní schopnost v té době poklesla o více
než 60 %, takže byly dány podmínky pro přiznání plného invalidního důchodu.
Další námitka stěžovatele spočívala v tom, že při posuzování jeho zdravotního stavu
nebylo přihlédnuto k ustanovení §44 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění a příloze č. 4, části
B vyhlášky č. 284/1995 Sb., kterou se provádí zákon o důchodovém pojištění, neboť zdravotní
postižení žalobci značně ztěžuje obecné životní podmínky, v důsledku čehož není schopen
běžného způsobu života, zdravotní stav mu znemožňuje jakékoli zaměstnání a omezuje jej také
v péči o rodinu a domácnost, když se musí vyhýbat těžké práci, vyvarovat se střídání teplot
i veškerých společenských aktivit. Stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že posudkový lékař nevzal
v úvahu skutečnost, že se jeho zdravotní stav i nadále zhoršuje a jeho schopnost soustavné
výdělečné činnosti se naopak neustále snižuje. Uzavřel, že žalovaná nesprávně zjistila skutkový
stav, skutková podstata ze které vycházela nemá oporu ve zdravotní dokumentaci
a je s ní v rozporu, což mělo za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Rozhodnutí žalované
proto mělo být krajským soudem zrušeno. S ohledem na výše uvedené stěžovatel navrhl,
aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek z hledisek uvedených v ustanovení
§109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody uvedenými v kasační stížnosti a dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Z textu kasační stížnosti je zřejmé, že stěžovatel namítal kasační důvod obsažený
v ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., tedy vady řízení spočívající v tom, že skutková
podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo
je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před
správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně
vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, měl napadené rozhodnutí správního orgánu
zrušit; za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu
pro nesrozumitelnost. Z obsahu kasační stížnosti lze rovněž dovodit, že se stěžovatel dovolává
důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Stěžovatel totiž namítá nesprávné posouzení
zdravotního stavu, které se v řízení o dávkách důchodového pojištění podmíněných dlouhodobě
nepříznivým zdravotním stavem podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu
považuje za jinou vadu řízení ve smyslu cit. ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí,
popř. v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé.
Z obsahu lékařské posudkové dokumentace Nejvyšší správní soud zjistil tyto skutečnosti:
Podle záznamu o jednání Pražské správy sociálního zabezpečení ze dne 13. 5. 2009 nebyl
stěžovatel uznán plně invalidním podle §39 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., ale byl shledán
nadále částečně invalidním podle §44 odst. 1 téhož zákona. V posudkovém hodnocení
je uvedeno, že stěžovatel je nadále částečně invalidní pro chronickou žilní insuficienci III. stadia
na obou dolních končetinách více vlevo, kde i na terénu po zlomenině bérce v roce 1983
se vyskytují recidivující tromboflebidity a bércové vředy nad vnitřním kotníkem. Při poslední
lékařské kontrole dne 27. 11. 2008 byl posouzen jako částečně invalidní. Stěžovatel s tímto
závěrem nesouhlasil a týž den požádal o přiznání plného invalidního důchodu. Doložené cévní
a kožní nálezy k této žádosti ve srovnání s nálezy z roku 2008 jsou prakticky beze změn, spíše
je referováno zlepšování, krytí defektů bez prosaku, v jednom nálezu je již dokonce popisováno
zhojení, a již v nálezu ze dne 4. 11. 2008 kožní lékař vylučuje rizika při pracovním zapojení. PSSZ
konstatovala, že na základě doložených nálezů i po přešetření při jednání, je stěžovatel i nadále
schopen úlevového zaměstnání a to i s přihlédnutím ke stavu po zlomenině bérce se zkrácením
končetiny, jeho dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav odpovídá (je srovnatelný) postižení
uvedenému v kapitole IX., oddílu B, položce 7. 3. písm. b) přílohy č. 2 vyhlášky č. 284/1995 Sb.
Míra poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti činí 50 % a není důvod pro změnu
ve smyslu §6 odst. 4 a 5 citované vyhlášky.
V soudním spisu je založen posudek PK MPSV v Brně ze dne 29. 10. 2009,
který si vyžádal krajský soud. Tato komise v něm dospěla k závěru, že dlouhodobě nepříznivý
zdravotní stav žalobce je představován oboustrannou chronickou žilní insuficiencí,
s dominantním postižením levé dolní končetiny, kdy se v terénu postraumatických změn
a opakovaných hlubokých žilních trombóz vyskytují recidivující trofické defekty levého bérce.
K datu vydání napadeného rozhodnutí žalované ze dne 3. 6. 2009 se u stěžovatele jednalo
o posttrombotický syndrom na levé dolní končetině s tvorbou opakovaných trofických defektů
v oblasti levého bérce a s nutností opakované léčby na odborném kožním pracovišti. Po poslední
proběhlé trombose v hlubokém žilním systému LDK v březnu roku 2008 došlo k dobré
rekanalizaci. Na pravé dolní končetině se jednalo o postižení žilního systému lehčího stupně, byly
prokázány varikozity v oblasti vena saphena magna a pigmentové kožní změny v oblasti bérce,
nebylo však prokázáno postižení v hlubokém žilním systému a nebyly ani dokumentovány žádné
trofické defekty. Provedené neurologické vyšetření včetně EMG neprokázalo neuropatické
postižení dolních končetin ani závažnou statodynamickou insuficienci páteře. Po zlomenině
levého bérce v roce 1983 došlo k zkrácení levé dolní končetiny, což vyžadovalo nošení speciální
ortopedické obuvi k dorovnání délkového rozdílu obou dolních končetin. Psychiatrické
ani psychologické vyšetření neprokázalo posudkově významnou patologii v oblasti duševních
funkcí. K datu vydání napadeného rozhodnutí žalované tak byla u stěžovatele prokázána
chronická venosní insuficience oboustrannná s postrombotickým syndromem na levé dolní
končetině s recidivujícími vředy a s postižením v oblasti hlubokého žilního systému. V oblasti
pravé dolní končetiny se rovněž jednalo o projevy chronické žilní nedostatečnosti s barevnými
kožními změnami, k datu vydání napadeného rozhodnutí však bez výskytu trofických defektů.
Po datu vydání napadeného rozhodnutí se v říjnu 2009 poprvé objevil záznam o výskytu a léčbě
drobnějšího trofického defektu i na pravé dolní končetině. Komise uzavřela, že vzhledem
ke krátkodobosti trvání léčby se však nelze aktuálně vyjádřit k dalšímu vývoji ve smyslu
event. recidivy.
Na základě prostudované zdravotní dokumentace a zdravotního stavu žalobce zjištěného
při jednání, došla PK MPSV v Brně k závěru, že k datu vydání napadeného rozhodnutí
se u stěžovatele jednalo o dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav, jehož rozhodující příčinou byla
chronická venosní insuficience III. stupně s dominantním postižením levé dolní končetiny.
PK MPSV hodnotila pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti podle kapitoly IX., oddílu
B, položky 7.3, písm. b) přílohy 2 vyhlášky č. 284/1995 Sb., a stanovila jej ve výši 45 %.
Rozhodující postižení hodnotila na dolní hranici rozpětí, neboť recidivující defekty a postižení
hlubokých žil bylo k datu vydání napadeného rozhodnutí dokumentováno pouze na levé dolní
končetině. Nižší střední hranici PK MPSV zvolila s ohledem na ostatní zdravotní postižení
a předchozí vykonávané výdělečné činnosti. Podle jejího závěru spočívá negativní pracovní
rekomandace v nutnosti nevykonávání fyzických těžkých prací, prací vyžadujících dlouhodobé
stání nebo chůzi, práci v nevhodných klimatických podmínkách.
Krajský soud vzal posudek uvedené posudkové komise za podklad pro svá skutková
zjištění a právní posouzení věci a se závěry v něm uvedenými se ztotožnil.
Předmětem přezkumného soudního řízení v posuzované věci bylo rozhodnutí žalované
ze dne 3. 6. 2009, jímž byla zamítnuta žádost stěžovatele o plný invalidní důchod pro nesplnění
podmínek ustanovení §38 zák. č. 155/1995 Sb., s odůvodněním, že stěžovatel
nebyl podle posudku PSSZ ze dne 13. 5. 2009 plně invalidní, neboť pokles schopnosti soustavné
výdělečné činnosti činil pouze 50 %. Jedním z předpokladů pro vznik nároku na plný invalidní
důchod je existence plné invalidity pojištěnce ve smyslu §39 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb. Bylo
tedy třeba zjistit, zda stěžovatel ke dni 3. 6. 2009 splňoval podmínky plné invalidity ve smyslu
tohoto ustanovení, tj. zda pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti u něj činil nejméně
66 %, nebo zda u něj šlo o schopnost pro zdravotní postižení vykonávat soustavnou výdělečnou
činnost jen za zcela mimořádných podmínek. Nutno zdůraznit, že v daném případě se jedná
o důchod podmíněný dlouhodobě nepříznivým zdravotním stavem a rozhodnutí soudu závisí
především na jeho odborném lékařském posouzení. V přezkumném soudním řízení ve věcech
důchodového pojištění posuzuje zdravotní stav a pracovní schopnost občanů podle §4 odst. 2
zák. č. 582/1991 Sb. Ministerstvo práce a sociálních věcí, které za tímto účelem zřizuje jako své
orgány posudkové komise. Posudkové komise MPSV jsou oprávněny nejen k celkovému
přezkoumání zdravotního stavu a dochované pracovní schopnosti občanů, ale též k posouzení
poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti i k zaujetí posudkových závěrů o plné
či částečné invaliditě, jejím vzniku, trvání či zániku. Posudkové řízení je tedy specifická forma
správní činnosti spočívající v posouzení zdravotního stavu občana a některých důsledků
z něj vyplývajících pro oblast sociálního zabezpečení a důchodového pojištění. Jde tedy o postup
posudkového orgánu, jehož hlavním obsahem je posudková činnost, která předpokládá vedle
odborných lékařských znalostí i znalosti z oboru posudkového lékařství. Nicméně i tyto posudky
hodnotí soud jako každý jiný důkaz podle zásad upravených v ustanovení §77 odst. 2 s. ř. s.,
avšak takový posudek, který splňuje požadavek úplnosti, celistvosti a přesvědčivosti a který
se vypořádává se všemi rozhodujícími skutečnostmi, bývá zpravidla rozhodujícím pro posouzení
správnosti a zákonnosti přezkoumávaného rozhodnutí. Předně musí být z posudku zřejmé,
že zdravotní stav občana byl komplexně posouzen na základě úplné zdravotní dokumentace
i s přihlédnutím ke všem jím tvrzeným obtížím, aby tak nevznikly pochybnosti o úplnosti
a správnosti stanovené klinické diagnózy. Dále v něm musí být uvedeno, v jakém rozsahu
je v důsledku rozhodujícího zdravotního postižení (samozřejmě za předpokladu, že zakládá
dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav), pracovní schopnost omezena, tj. v jakém rozsahu
poklesla jeho schopnost soustavné výdělečné činnosti. Procentní míru tohoto poklesu vyhodnotí
pak posudková komise podle přílohy č. 2 vyhlášky č. 284/1995 Sb., v platném znění, postižení
posléze podřadí podle jeho druhu a intenzity pod příslušnou kapitolu, oddíl a položku zmíněné
přílohy a současně objasní, proč v rámci zde stanoveného rozpětí určila míru poklesu schopnosti
soustavné výdělečné činnosti ve výši jí stanovené. Rovněž uvede, proč rozhodující zdravotní
postižení nepodřadila pod položku, u níž míra uvedeného poklesu je z hlediska nároku na dávku
pro žadatele příznivější. Konečně též uváží rozsah a závažnost případných dalších zdravotních
postižení (event. i jiných příčin zde uvedených) pro možné zvýšení základního bodového
ohodnocení, řídíc se hledisky upravenými v ustanovení §4 zmíněné již vyhlášky. Posudkový
závěr by měl být náležitě odůvodněn, aby byl přesvědčivý i pro soud, který nemá a ani nemůže
mít potřebné odborné lékařské znalosti, na nichž posouzení invalidity plné či částečné závisí
především.
Za rozhodující příčinu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu stěžovatele
byla PK MPSV označena chronická venosní insuficience III. stupně s dominantním postižením
levé dolní končetiny, kterou podřadila pod kapitolu IX., oddíl B, položku 7.3, písm. b) přílohy
č. 2 vyhlášky č. 284/1995 Sb.
Nejvyšší správní soud pokládá v této souvislosti za potřebné předeslat, že křečové žíly,
posttrombotický syndrom a recidivující tromboflebidity jsou zařazeny do 4 stupňů, které tvoří
položky 7. 1 až 7. 4 kapitoly IX, oddílu B, položky 7, přílohy č. 2 k vyhlášce č. 284/1995 Sb.:
pod položku 7. 1 je zařazeno stadium I. – s nepatrným, na zátěži závislým edémem,
bez ulcerózních kožních změn, bez výrazných obtíží z městnání, žilní odtok lehce snížen,
hraniční odchylky, dobrý výkon žilní pumpy, u něhož pokles schopnosti soustavné výdělečné
činnosti činí 10 %,
pod položkou 7. 2 je uvedeno stadium II. – jedno nebo oboustranná postižení,
se značnými obtížemi z městnání, často vícekrát v roce recidivující záněty žil, dermatitidy,
postižení hlubokých žil, žilní regurgitace, zmenšená výkonnost žilní pumpy, zkrácený žilní plnící
čas, maximální odtok značně snížen, u něhož pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti činí
15 - 25 %,
pod položku 7. 3 je zařazeno stadium III. – postižení se zhojenými recidivujícími vředy,
podle rozsahu a častosti, značně snížený výkon žilní pumpy a žilní plnící čas, obliterace
hlubokých žil nebo regurgitace na hlubokých žilách nebo na spojkách, na povrchních žilách
regurgitace zasahující až na bérec a) jednostranně - s 20 – 30 % poklesem schopnosti soustavné
výdělečné činnosti, b) oboustranně – s 40 – 60 % poklesem uvedené schopnosti,
pod položku 7. 4 je zařazeno stadium IV. – velmi těžké funkční postižení, kožní defekty
s ohledem na rozsah postižení (jednostranný nebo oboustranný nález) s mírou poklesu uvedené
schopnosti 40 - 70 %.
Stěžovatel v kasační stížnosti namítal pochybení krajského soudu při hodnocení
předložených důkazů. V této souvislosti vyjádřil přesvědčení, že posudkový lékař nevzal v úvahu
skutečnost, že se jeho zdravotní postižení i nadále zhoršuje a jeho schopnost soustavné výdělečné
činnost se tak neustále snižuje a uvedl, že jeho zdravotní stav byl již v době žádosti o plný
invalidní důchod tak nepříznivý, že mu měl být požadovaný důchod přiznán.
Nejvyšší správní soud se k této námitce stěžovatele zabýval nejen obsahem (z hlediska
náležitostí) posudku PK MPSV ze dne 29. 10. 2009, ale zároveň zkoumal, zda tento posudek
komplexně potvrzuje posudkové hodnocení i závěry provedené PSSZ. Oba posudky shodně
určily jako rozhodující příčinu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu stěžovatele
chronickou venosní insuficienci III. stupně s dominantním postižením levé dolní končetiny.
V určení míry poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti, se posudky od sebe mírně liší,
když PSSZ dospěla k závěru o poklesu uvedené schopnosti o 50 %, kdežto PK MPSV uvedený
pokles ohodnotila 45 %, přičemž hodnocení bylo provedeno podle stejného ustanovení přílohy
č. 2 k vyhl.č. 284/1995 Sb. Posudkové hodnocení v obou případech odpovídalo podřazení
pod kapitolu IX., oddílu B, položce 7. 3. písm. b) přílohy 2 vyhlášky č. 284/1995 Sb. Nejvyšší
správní soud proto shledal, že oba předmětné posudky vyznívají obsahově shodně a nejsou
v nich žádné zřejmé rozpory, které by snižovaly míru jejich hodnověrnosti a přesvědčivosti.
Na tomto závěru nemění nic ani to, že se posudky mírně liší v určení procentní míry poklesu
schopnosti soustavné výdělečné činnosti, neboť tento rozdíl je velice malý a podstatné je zejména
to, že obě komise se shodují v určení dominantního zdravotního postižení stěžovatele a jeho
podřazení pod odpovídající ustanovení přílohy č. 2 vyhlášky č. 284/1995 Sb. K tomu je nutno
poznamenat, že jak již bylo zdůrazněno výše, pro přezkumné řízení soudní je rozhodující
posudek posudkové komise MPSV, která je ze zákona pro tento účel oprávněna nejen
k celkovému přezkoumání zdravotního stavu posuzovaného pojištěnce, ale též k posouzení
poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti a k zaujetí posudkových závěrů o plné
či částečné invaliditě.
Nejvyšší správní soud se ztotožňuje se závěrem krajského soudu, že posudek PK MPSV
ze dne 29. 10. 2009 je úplný, objektivní, přesvědčivý, vychází z kompletní zdravotní dokumentace
a komplexního posouzení zdravotního stavu žalobce. Ztotožňuje se i s tím, že svůj závěr
PK MPSV podrobně a srozumitelně odůvodnila. Nejvyšší správní soud předně konstatuje,
že posudková komise zpracovala posudek v řádném složení, za účasti lékaře – specialisty
podle povahy stěžovatelova postižení a zejména pak po studiu a vyhodnocení veškeré zdravotní
dokumentace, kterou měla k dispozici. Zdravotní stav stěžovatele byl přešetřen při jednání
komise. PK MPSV podrobně citovala výsledky cévního vyšetření ze dne 29. 1. 2009 provedeného
MUDr. N. a zmínila rovněž výsledky kožního vyšetření ze dne 20. 1. 2009. Přihlédla také k jiným
nálezům (zpráva z ortopedické protetiky ze dne 21. 1. 2009, neurologické vyšetření ze dne 11. 2.
2009, psychiatrické vyšetření ze dne 28. 1. 2009 a psychologické vyšetření ze dne 23. 2. 2009).
Posudek tedy vycházel z kompletní lékařské dokumentace stěžovatele a přešetření
jeho zdravotního stavu při jednání komise. Posudkové hodnocení je vztaženo
k diagnostikovanému dominantnímu onemocnění a přesvědčivým způsobem se s dopadem
tohoto postižení na pracovní schopnost stěžovatele vypořádává. PK MPSV rovněž poukázala
na skutečnost, že psychiatrické ani psychologické vyšetření neprokázalo posudkově významnou
patologii v oblasti duševních funkcí. V posudku je také jednoznačně uvedeno, v čem spočívají
stěžovatelovy obtíže a bylo rovněž stanoveno pracovní omezení stěžovatele. Krajský soud tedy
evidentně neměl důvod pochybovat o tom, že zdravotní stav stěžovatele byl náležitě odborně
hodnocen.
Nejvyšší správní soud uzavírá, že v obsahu obou porovnaných posudků nenašel
žádný relevantní rozpor, který by znamenal snížení důvěryhodnosti důkazního materiálu
hodnoceného soudem jako celku a mohl by tak mít za následek jinou vadu řízení způsobující
nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku. Zároveň považuje postup krajského soudu
při dokazování za správný a dostačující k řádnému zjištění skutkového stavu.
Nejvyšší správní soud tak neshledal žádnou oporu pro to, aby mohl přisvědčit
stěžovatelově námitce, že jeho zdravotní postižení dosahuje intenzity plné invalidity.
Námitce stěžovatele na nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalované Nejvyšší správní soud
nepřisvědčil (stěžovatel nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalované spatřoval v tom, že v něm jsou
uváděna pouze holá čísla paragrafů a z odůvodnění se tak není možné dozvědět, co žalovanou
vedlo k nepřiznání plného invalidního důchodu, jaké konkrétní důkazy sloužily jako podklad
pro její rozhodnutí, jak je vyhodnotila, jak k tomuto závěru vůbec dospěla, neboť odůvodnění
obsahuje pouze citace zákona a žalovaná v něm neuvádí žádné své úvahy, které ji k tomuto
rozhodnutí vedly).
Z rozhodnutí žalované je totiž zřejmé, co ji vedlo k nepřiznání plného invalidního
důchodu – žalovaná v napadeném rozhodnutí výslovně odkazuje na závěr posudku PSSZ ze dne
13. 5. 2009, podle kterého stěžovatelova schopnost soustavné výdělečné činnosti poklesla
z důvodu nepříznivého zdravotního stavu pouze o 50 %. Dále je třeba uvést, že rozhodnutí
žalované je v pořádku také po formální stránce, neboť splňuje požadavky ustanovení §68 odst. 1
zákona č. 500/2004 Sb., a obsahuje výrokovou část, odůvodnění a poučení o opravných
prostředcích. Z rozhodnutí žalované je zřejmé, jakým způsobem dospěla k závěru, že v případě
stěžovatele nejsou splněny podmínky pro přiznání plného invalidního důchodu podle §39
zákona č. 155/1995 Sb. Z rozhodnutí žalované tedy lze spolehlivě zjistit na základě čeho
a jak bylo o věci rozhodnuto, podle jakých zákonných ustanovení (§38 zákona o důchodovém
pojištění) a jaká další ustanovení byla v posuzované věci žalovanou aplikována (§39 zákona
o důchodovém pojištění). Na výše uvedeném závěru nemění nic ani to, že odůvodnění usnesení
je poměrně stručné a může tak na stěžovatele působit jako poněkud kusé. Nejvyšší správní soud
tak v napadeném rozhodnutí žalované neshledal žádnou vadu, která by mohla způsobit jeho
nepřezkoumatelnost. Ostatně z obsahu stěžovatelových námitek je patrné, že obsahu rozhodnutí
žalované porozuměl a bylo mu zřejmé jakým způsobem a na základě jakého podkladu žalovaná
ve věci rozhodla. Závěry, ke kterým dospěla žalovaná v napadeném rozhodnutí, byly posléze
potvrzeny posudkem PK MPSV, podle jehož přesvědčivých závěrů není stěžovatel plně invalidní,
ale pouze částečně invalidní, neboť pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti nedosahuje
zákonem požadovaných nejméně 66 % pro plnou invaliditu, ale pouze 45 % odpovídajících
invaliditě částečné.
Stěžovatel také namítal, že nebylo přihlédnuto k ustanovení §44 odst. 2 zákona
o důchodovém pojištění a příloze č. 4, části B vyhlášky č. 284/1995 Sb.; v této souvislosti
poukazoval na to, že mu zdravotní postižení značně ztěžuje obecné životní podmínky.
K této námitce Nejvyšší správní soud uvádí, že podle §44 odst. 2 zákona
č. 155/1995 Sb., (ve znění platném v době vydání napadeného rozhodnutí žalované),
je pojištěnec částečně invalidní též tehdy, jestliže mu dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav
značně ztěžuje obecné životní podmínky. Okruh zdravotních postižení značně ztěžujících obecné
životní podmínky stanoví prováděcí předpis. Tím je vyhláška č. 284/1995 Sb., v jejíž příloze č. 4
je uveden taxativní výčet zdravotních postižení značně ztěžujících obecné životní podmínky.
Jedná se o tato zdravotní postižení:
A.
1. Zdravotní postižení ortopedická:
a) ztráta úchopové schopnosti na podkladě chybění nebo ztuhlosti všech prstů jedné ruky nebo několika prstů obou
rukou, nebo rozsáhlejší amputační ztráty horní končetiny
b) podstatné omezení funkce paže pro ztuhlost nebo kontrakturu loketního nebo ramenního kloubu
v nepříznivém postavení
c) omezená schopnost chůze po amputaci nohy v kloubu Chopartově (art. talocalcaneonavicularis
a art. calcaneocuboideus), nebo po rozsáhlejší amputační ztrátě
d) zkrácení dolní končetiny o 10 cm a více, bez ohledu na původ tohoto zkrácení, nebo pakloub dlouhých kostí
končetin
e) ankylóza (ztuhnutí) kyčelního nebo kolenního kloubu v nepříznivém postavení, podstatně ztěžující chůzi
f) současné ztuhnutí několika úseků páteře, např. při pokročilých formách Bechtěrevovy nemoci
g) těžké kyfoskoliózy
h) hypofyzární nanismus nebo chondrodystrofie, pokud tělesná výška postiženého nepřesahuje 120 cm
2. Zdravotní postižení chirurgická:
a) umělé vyústění trávicího nebo močového traktu na povrchu těla
b) stavy po vynětí hrtanu
c) rozsáhlá, esteticky značně závažná postižení hlavy nebo krku
d) odkázanost na příjem tekuté potravy pro defekt čelisti znemožňující žvýkání, nebo pro strikturu (zúžení) jícnu
3. Zdravotní postižení nervová:
a) úplné ochrnutí (plegie) jedné končetiny
b) trvalá afazie (ztráta řeči)
4. Zdravotní postižení smyslová:
a) oboustranná úplná nebo praktická hluchota
b) snížení zrakové ostrosti obou očí nebo lépe vidícího oka na 6/36 a méně s odpovídajícím snížením zrakové
ostrosti do blízka, bez ohledu na původ této vady (hodnocené s brýlovou korekcí)
c) koncentrické zúžení zorného pole obou očí pod 20 stupňů, nebo jediného funkčně zdatného oka pod 45 stupňů
B.
Zdravotními postiženími značně ztěžujícími obecné životní podmínky jsou též zdravotní postižení
neuvedená v písmenu A, jejichž důsledky jsou obdobné zdravotním postižením uvedeným v písmenu
A; za taková zdravotní postižení se však nepovažují zdravotní postižení, která se neprojevují zjevnými
chorobnými příznaky (např. nemoci vnitřní, nemoci duševní včetně defektů intelektu, degenerativní změny
pohybového ústrojí).
Nejvyšší správní soud této námitce stěžovatele nepřisvědčil, neboť dominantní zdravotní
postižení stěžovatele (chronická venosní insuficience III. stupně s dominantním postižením levé
dolní končetiny) nespadá pod výše uvedený taxativní výčet zdravotních postižení značně
ztěžujících obecné životní podmínky podle §44 odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb. PK MPSV
(stejně jako lékař PSSZ) dospívají k závěru, že dominantní zdravotní postižení stěžovatele není
svými příznaky ani důsledky obdobné zdravotním postižením značně ztěžujícím životní
podmínky ve smyslu citované přílohy k vyhl. č. 284/1995 Sb. Nejvyšší správní soud k tomu
dodává, že i kdyby stěžovatel trpěl zdravotním postižením značně ztěžujícím obecné životní
podmínky, nemohla by tato skutečnost vést k přiznání plného invalidního důchodu,
neboť zdravotní postižení značně ztěžující obecné životní podmínky je důvodem pro přiznání
toliko částečné invalidity, nikoli invalidity plné.
Požadavku stěžovatele, aby mohl být přítomen při projednání svého případu před
Nejvyšším správním soudem, nemohlo být vyhověno, neboť v posuzované věci Nejvyšší správní
soud rozhodoval bez jednání. Umožňuje mu to ustanovení §109 odst. 1 s. ř. s., podle kterého
o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání. Považuje-li to za vhodné nebo provádí-
li dokazování, nařídí k projednání kasační stížnosti jednání. V projednávané věci nebylo třeba provádět
další dokazování a Nejvyšší správní soud neshledal ani žádný jiný důvod, pro který by bylo
potřebné nařídit jednání.
Nejvyšší správní soud ze všech uvedených důvodů dospěl k závěru, že rozsudek
krajského soudu netrpí vadami uvedenými v §103 odst. 1 písm. b) a d) s. ř. s. Kasační stížnost
proto podle §110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
Odměna zástupci stěžovatele, který mu byl k jeho žádosti ustanoven usnesením
Krajského soudu v Brně ze dne 12. 1. 2010, č. j. 33 Cad 84/2009 - 46, byla určena za dva úkony
právní pomoci po 500 Kč (celkem tedy 1000 Kč) - příprava a převzetí zastoupení, písemné
podání doplnění kasační stížnosti - §9 odst. 2 a odst. 3 písm. f) vyhlášky č. 177/1996 Sb. Sazba
mimosmluvní odměny činí ve věcech důchodového pojištění pouze částku 1000 Kč,
takže odměna za úkon činí podle §7 bod 2 advokátního tarifu 500 Kč (ustanovenému zástupci
stěžovatele proto nelze přiznat odměnu za jeden úkon ve výši 1000 Kč, jak se toho domáhal
v podání ze dne 19. 3. 2010). K uvedenému je dále nutno přičíst náhradu hotových výdajů
podle §13 odst. 3 téže vyhlášky v celkové výši 600 Kč. Celkem tedy zástupci stěžovatele náleží
1600 Kč. Přípisem ze dne 19. 3. 2010 ustanovený advokát zdejšímu soudu sdělil, že není plátcem
daně z přidané hodnoty, ustanovenému zástupci se tedy přiznává náhrada nákladů řízení
v celkové výši 1600 Kč. Uvedená částka bude zástupci stěžovatele vyplacena do 60 dnů od právní
moci tohoto rozsudku z účtu Nejvyššího správního soudu.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1
s. ř. s. (za použití §120 téhož zákona). Protože stěžovatel byl v řízení neúspěšný a žalovaná nemá
na náhradu nákladů řízení právo ve smyslu §60 odst. 2 s. ř. s., bylo rozhodnuto tak, že žádnému
z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. června 2010
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu