ECLI:CZ:NSS:2010:4.ADS.39.2010:55
sp. zn. 4 Ads 39/2010 - 55
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Jiřího Pally a JUDr. Marie Turkové v právní věci žalobkyně: Z. V. Z.,
zast. JUDr. Vladimírem Boleslavem, advokátem, se sídlem Plzeňská 70, Praha 5, proti žalované:
Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, v řízení o kasační
stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2009, č. j. 4 Cad
5/2008 - 36,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2009, č. j. 4 Cad 5/2008 - 36, se z r
u š u je a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalovaná rozhodnutím ze dne 4. 9. 2007, č. X, podle §29 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, v platném znění (dále jen „zákon o důchodovém pojištění“) a
Dohody mezi Československou republikou a Svazem sovětských socialistických republik o
sociálním zabezpečení č. 116/1960 Sb. (dále jen „Dohoda“) přiznala žalobkyni od 1. 9. 2006
starobní důchod ve výši 2240 Kč měsíčně s tím, že od ledna 2007 jí náleží ve výši 2384 Kč
měsíčně. V odůvodnění tohoto rozhodnutí žalovaná uvedla, že výše procentní výměry důchodu
odpovídá osobnímu vyměřovacímu základu v částce 339 Kč za roky 1986- 2005, přičemž takto
stanovená procentní výměra činí pouze 178 Kč měsíčně, tudíž pro výpočet důchodu byla použita
minimální procentní výměra ve výši 770 Kč měsíčně. Základní výměra důchodu činí 1470 Kč
měsíčně, celkem tedy k datu přiznání náleží důchod 2240 Kč měsíčně.
V žalobě proti tomuto rozhodnutí a v průběhu řízení před krajským soudem žalobkyně
namítla, že jí měl být starobní důchod přiznán podle výše fiktivního výdělku za obd obí od roku
1986 do roku 1999. Odkázala na §18 odst. 4 zákona o důchodovém pojištění, podle něhož musí
být v rozhodném období alespoň pět kalendářních roků s vyměřovacím základem. Dále
poukázala na čl. 7 odst. 2 Dohody, podle kterého orgán sociálního zabezpečení smluvní strany,
na jejíž území důchodce přesídlí, poskytne důchodci po jeho přesídlení důchod podle právních
předpisů této smluvní strany. Rovněž tak upozornila na čl. 4 odst. 1 Doh ody, podle něhož
při přiznávání důchodu a jiných dávek se plně započítává doba zaměstnání na území obou
smluvních stran, včetně doby zaměstnání opravňující k přiznání důchodu za výhodnějších
podmínek a ve vyšší výměře.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 12. 2009, č. j. 4 Cad 5/2008 - 36, žalobu
proti tomuto rozhodnutí žalované jako nedůvodnou zamítl. V odůvodnění tohoto rozsudku
uvedl, že žalovaná přihlédla k další době pojištění v délce 792 dnů, avšak tento dodatečný zápočet
nemá vliv na výši starobního důchodu. Žalovaná správně vyloučila všechny doby zaměstnání
v Rusku do 31. 12. 1995, avšak další doby mohla vyloučit jen v tě ch případech, kdy žalobkyně
při pobírání starobního důchodu nepracovala. Po přesídlení do České republiky zde byla
žalobkyně zaměstnána, a proto žalovaná postupovala správně, když jí podle čl. 5 odst. 1 Dohody
vyměřila starobní důchod z výdělku dosaženého v České republice, a nikoliv z fiktivního výdělku.
Přitom bylo nutné vyjít z toho, že zde byly pouze čtyři roky s vyměřovacím základem a na této
situaci by nic nezměnilo ani posunutí rozhodného období před rok 1986, takže v daném případě
bylo nutno postupovat podle čl. 5 odst. 1 Dohody.
Proti tomuto rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“)
v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném
posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení a tvrzené nepřezkoumatelnosti
rozhodnutí soudu spočívající v nedostatku jeho důvodů, které jsou uvedeny v ustanovení §103
odst. 1 písm. a) a d) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
K tvrzené nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku stěžovatelka konkrétně namítla,
že závěr Městského soudu v Praze o nezbytnosti postupu podle čl. 5 odst. 1 Dohody postrádá
podrobnější odůvodnění.
K tvrzené nezákonnosti napadeného rozsudku stěžovatelka konkrétně namítla, že soud
přehlédl ustanovení čl. 5 odst. 2 věty druhé Dohody, podle něhož bylo zapotřebí v dané věci
postupovat. Do České republiky totiž přesídlila v roce 2006 poté, co jí byl již v roce 1992 přiznán
starobní důchod nositelem důchodového pojištění Ruské federace. Proto při vyměření českého
starobního důchodu bylo zapotřebí zkoumat, ve kterém oboru pracovala v Rusku ke dni přiznání
důchodu v roce 1992 a jaké kvalifikace v něm dosáhla, jakož i to, jaký byl u zaměstnanců
odpovídajícího oboru a kvalifikace průměrný měsíční výdělek v České republice ke dni přiznání
důchodu.
S ohledem na tyto skutečnosti stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2009, č. j. 4 Cad 5/2008 - 36, zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ustanoveními §109
odst. 2 a 3 s. ř. s., podle nichž byl vázán rozsahem a důvody, jež byly stěžovatelkou v kasační
stížnosti uplatněny. Přitom neshledal vady uvedené v ustanovení §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž
by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil stížnostní námitkou o nepřezkoumatelnosti
rozhodnutí Městského soudu v Praze. Jestliže by totiž odůvodnění napadeného rozsudku
postrádalo rozhodný důvod pro v něm učiněný závěr o nutnosti aplikace čl. 5 odst. 1 Dohody,
tak by nebylo možné se zabývat ani správností tohoto závěru. T aková situace však nenastala.
V odůvodnění napadeného rozsudku totiž soud uvedl, že žalobkyně po přesídlení
do České republiky zde byla zaměstnána, a proto jí byl správně vyměřen starobní důchod
z výdělku v ní dosaženého. Soud tak alespoň v nezbytné míře objasnil, v čem spatřuje základní
podmínku pro použití čl. 5 odst. 1 Dohody, čímž vymezil rozhodný důvod pro jím učiněný závěr
o posuzované právní otázce. Proto i když napadený rozsudek v tomto směru postrádá
podrobnější odůvodnění, nelze ho považovat za nepřezkoumatelný.
Nejvyšší správní soud tedy neshledal stížnostní námitku o nepřezkoumatelnosti rozsudku
krajského soudu důvodnou.
Proto mohl v další stížnostní námitce posoudit, zda právní otázka v napadeném rozsudku
řešená, byla posouzena správně či nikoliv.
V projednávané věci je podstatou sporu způsob stanovení výdělku pro účely vyměření
starobního důchodu stěžovatelce. Ta se totiž dovolávala použití čl. 5 odst. 2 Dohody, podle
něhož: „Občanům, kteří přesídlili z území jedné smluvní strany na území druhé smluvní strany a po přesídlení
nepracovali, vyměří se důchody a jiné dávky z průměrného měsíčního výdělku zaměstnanců obdobného oboru
a kvalifikace ke dni přiznání důchodu nebo jiné dávky v zemi, do níž přesídlili. Stejně se postupuje při výpočtech
důchodu a jiných dávek u občanů, kteří přes ídlili z jedné země do druhé po přiznání důchodu nebo jiné dávky.“
S odkazem na toto ustanovení stěžovatelka dovodila, že pokud přesídlila na území České
republiky po přiznání starobního důchodu ruským orgánem sociálního zabezpečení, musel jí být
po přesídlení vyměřen český starobní důchod z průměrného měsíčního výdělku, který ke dni jeho
přiznání dosáhli v České republice zaměstnanci obdobného oboru a kvalifikace, a to bez ohledu
na to, zda po přesídlení pracovala či nikoliv. Naproti tomu krajský soud a žalovaná odkázaly
na čl. 5 odst. 1 Dohody, který zní
takto:„Občanům, kteří přesídlili z území jedné smluvní strany na území
druhé smluvní strany a po přesídlení pracovali, vyměřují se důchody a jiné dávky z výdělku dosaženého
v zaměstnání v zemi, do níž přesídlili.“ Na základě uvedeného ustanovení pak tyto orgány dospěly
k závěru, že pokud stěžovatelka po přesídlení pracovala, musel jí být vyměřen starobní důchod
z výdělku, který v České republice dosáhla, i když jí byl před přesídlením přiznán ruský starobní
důchod.
Krajský soud i žalovaná si však učinily úsudek o výkonu práce stěžovatelky po přesídlení
jen na základě zjištění, že stěžovatelka dosáhla v České republice výdělků a v rozhodném období
pro stanovení osobního vyměřovacího základu tak získala rovněž české doby pojištění.
Samotným pobytem stěžovatelky v České republice za účelem výkonu výdělečné činnosti však
nemohlo dojít k jejímu přesídlení. Nejvyšší správní soud totiž v rozsudku ze dne 20. 5. 2010,
č. j. 6 Ads 56/2009 - 52, který lze vyhledat na www.nssoud.cz, dovodil, že „přesídlení ve smyslu
Dohody o sociálním zabezpečení uzavřené mezi ČSR a SSSR nastává nejdříve datem vydání souhlasu s tímto
přesídlením podle čl. II Protokolu k Dohodě; za souhlas je třeba považovat povolení k trvalému pobytu podle §66
a násl. zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky.“ S tímto výkladem pojmu
přesídlení, jenž byl v uvedeném judikátu velmi obsáhle odůvodněn, se Nejvyšší správní soud plně
ztotožňuje i v nyní projednávané věci a neshledává žádného důvodu se od něho odchýlit.
Použití čl. 5 odst. 1 Dohody tedy v dané věci přicházelo v úvahu jen kdyby stěžovatelka
pracovala na území České republiky po získání povolení k trvalému pobytu. Až za této situace
by totiž bylo možné zvažovat, zda přiznání starobního důchodu ruským orgánem sociálního
zabezpečení před přesídlením stěžovatelky na území České republiky představuje právně
relevantní skutečnost, nebo zda je rozhodující, že žadatelka po přesídlení pracovala a dosáhla
tak v České republice výdělku, z něhož jí bylo možné vyměřit starobní důchod, aniž by muselo
být vycházeno z fiktivního výdělku uvedeného v čl. 5 odst. 2 Dohody.
Tato základní podmínka pro případnou aplikaci čl. 5 odst. 1 Dohody však nebyla v nyní
projednávané věci splněna. Stěžovatelka totiž sice pracovala na území České republiky v době
od 1. 11. 2002 do 31. 12. 2002, od 1. 11. 2003 do 30. 11. 2003, od 1. 10. 2004 do 31. 10. 2004
a od 1. 11. 2005 do 30. 11. 2005 , jak je zřejmé z jejího osobního listu důchodového zabezpečení,
který je založen ve správním spise, nicméně povolení k trvalému pobytu jí bylo uděleno až dne
31. 7. 2006. O této skutečnosti nepochybně svědčí fotokopie průkazu o povolení k pobytu,
v němž se uvádí, že byl vydán dne 31. 7. 2006 s dobou platnosti na deset let pro typ povolení
k trvalému pobytu. Tyto údaje uvedené v průkazu o povolení k pobytu plně korespondují
s ustanoveními §78 a §79 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu ciz inců na území České republiky
a o změně některých zákonů, které upravují problematiku vydávání a obsahu průkazu o povolení
k pobytu v návaznosti na udělení povolení k trvalému pobytu. Průkaz o povolení k pobytu
se podle §74 odst. 2 věty první zákona č. 326/1999 Sb. vydává namísto písemného vyhotovení
rozhodnutí, takže udělení povolení k trvalému pobytu stěžovatelce ke dni 31. 7. 2006 nemůže
zpochybnit to, že se takové rozhodnutí ve správním spise nenachází. V něm je obsažena
fotokopie potvrzení o povoleném pobytu na území, které se podle §74 odst. 2 věty druhé zákona
č. 326/1999 Sb. vydává spolu s průkazem o povolení k pobytu. Podle tohoto potvrzení
je stěžovatelka dne 31. 7. 2006 přihlášena k trvalému pobytu na adrese Praha 8 - Kobylisy, M.
1093/32. Navíc o udělení trvalého pobytu stěžovatelce ke dni 3 1. 7. 2006 svědčí i to, že podle
potvrzení Penzijního fondu Ruské federace ze dne 15. 8. 2006, č. X, byla stěžovatelce z důvodu
jejího trvalého pobytu v České republice zastavena od 1. 9 . 2006 výplata ruského starobního
důchodu, který pobírala od 28. 12. 1 992.
Přestože tedy otázka udělení povolení k trvalému pobytu nebyla ve správním řízení
ani v řízení před krajským soudem řešena, může Nejvyšší správní soud na základě listin
založených ve správním spise učinit jednoznačný závěr, že stěžovatelka toto povolení získala
ke dni 31. 7. 2006. Teprve až tímto dnem tedy došlo ve shodě se závěrem vysloveným v rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 5. 2010, č. j. 6 Ads 56/2009 - 52, k jejímu přesídlení
na území České republiky. Krátce po udělení trvalého pobytu pak stěžovatelka požádala
o starobní důchod, který jí byl přiznán od 1. 9. 2006, přičemž podle §18 odst. 1 věty první
zákona o důchodovém pojištění nebylo při stanovení osobního vyměřovacího základu vycházeno
z období kalendářního roku, ve kterém k přiznání důchodu došlo, takže v tomto směru byly
zohledněny jen její výdělky dosažené do konce roku 2005. Za tohoto stavu věci lze konstatovat,
že stěžovatelka po přesídlení na území České republiky nepracovala a nedosáhla tak v této zemi
výdělky, z nichž by bylo možné podle zákona o důchodovém pojištění vyměřit starobní důchod.
Hypotéza pro použití normy obsažené v čl. 5 odst. 1 Dohody tedy nebyla v projednávané věci
naplněna, takže stěžovatelce musel být český starobní důchod vyměřen podle odstavce druhého
téhož ustanovení Dohody z průměrného měsíčního výdělku, který ke dni přiznání důchodu
dosáhli v České republice zaměstnanci obdobného oboru a kvalifikace.
V nyní projednávané věci tedy nebyla splněna základní podmínka pro použití čl. 5 odst. 1
Dohody, takže Městský soud v Praze pochybil, když z tohoto ustanovení vycházel. V žalobním
řízení tedy došlo k nesprávnému posouzení právní otázky, v důsledku čehož byl naplněn důvod
kasační stížnosti uvedený v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Za tohoto stavu věci se již Nejvyšší
správní soud nemusel zabývat tím, zda -li by v případě práce stěžovatelky po přesídlení na území
České republiky ve spojení s přiznáním starobního důchodu ruským orgánem sociálního
zabezpečení před přesídlením musel být při vyměření českého sta robního důchodu aplikován
první odstavec čl. 5 Dohody, nebo jeho odstavec druhý. Rovněž tak již nebylo zapotřebí
posuzovat správnost dalších závěrů vyslovených v napadeném rozsudku, které se vztahovaly
k způsobu vyměření důchodu podle nesprávně aplikovaného čl. 5 odst. 1 Dohody.
S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost je důvodná. Proto podle §110 odst. 1 věty první s. ř. s. napadený rozsudek
Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V něm bude Městský soud
v Praze v souladu s ustanovením §110 odst. 3 s. ř. s. vázán výše uvedeným právním názorem.
V novém rozhodnutí pak podle §110 odst. 2 věty první s. ř. s. rozhodne i o náhradě nákladů
řízení o této kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. června 2010
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu