ECLI:CZ:NSS:2010:4.ADS.5.2010:67
sp. zn. 4 Ads 5/2010 - 67
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Jiřího Pally a JUDr. Marie Turkové v právní věci žalobce: J. Ž., zast.
JUDr. Antonínem Janákem, advokátem, se sídlem nám. T. G. M. 142, Příbram, proti
žalovanému: velitel Vojenského útvaru 2802 Olomouc, zast. Vojenským úřadem pro právní
zastupování Ministerstva obrany, se sídlem náměstí Svobody 471, Praha 6, v řízení o kasa ční
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 10. 2009, č. j. 22 Ca
80/2009 - 37,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalovaný rozhodnutím ze dne 13. 11. 2008, č. j. 235- 56/2008-2802/OsŠ, zamítl odvolání
žalobce a potvrdil rozhodnutí velitele Vojenského útvaru 5834 Strak onice ze dne 12. 9. 2008,
č. j. 66-1-26/2007-5834, kterým bylo rozhodnuto, že poškození zdraví žalobce ze dne 13. 7. 2006
není služebním úrazem, že Česká republika - Ministerstvo obrany za něj nenese služebněprávní
odpovědnost ve smyslu zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání (dále jen „zákon
o vojácích z povolání“), a že žalobce nemá nárok na náhradu vzniklé škody.
V odůvodnění rozhodnutí o odvolání žalovaný uvedl, že k úrazu žalobce došlo během
jeho neschopnosti k výkonu služby, tedy v době, kdy nevykonával ani nemohl vykonávat službu,
jak ji definuje §24 zákona o vojácích z povolání, tedy kdy neplnil služební povinnosti podle
služebního zařazení a rozkazů nadřízeného. Přitom podle §115 zákona o vojácích z povolání
je podmínkou odpovědnosti státu za škodu na zdraví, že tuto škodu utrpěl voják při výkonu
služby, v přímé souvislosti s ním nebo pro výkon služby. Pokud tedy žalobce nekonal službu,
nemohl při jejím výkonu nebo v souvislosti s ním utrpět služební úraz. Žalobce byl v době,
kdy došlo k poškození jeho zdraví, hospitalizován ve zdravotnickém zařízení, kam byl odeslán
ošetřujícím lékařem. Nebyl přitom vyslán na služební cestu služebním orgánem, jak se domnívá,
neboť činnost na služební cestě je výkonem služby a náleží za ni plat, zatímco v jeho případě
se jednalo o neschopnost výkonu služby, po kterou mu plat nenáležel. Ustanovení §128 zákona
o vojácích z povolání je pro danou věc nepodstatné, neboť je v něm definováno, co je v přímé
souvislosti s výkonem služby, takže pokud žalobce službu nevykonával, nemohl konat ani žádnou
činnost v přímé souvislosti s ní. Skutečnost, že k úrazu došlo ve vojenském zařízení, tak v daném
případě nemá vliv na posouzení charakteru úrazu. Podle závěru žalovaného předmětný úraz není
úrazem služebním a nepřísluší za něj náhrada škody.
Proti tomuto rozhodnutí žalovaného byla podána žaloba, kterou Krajský soud v Ostravě
rozsudkem ze dne 19. 10. 2009, č. j. 22 Ca 80/2009 - 37, jako nedůvodnou zamítl.
V odůvodnění tohoto rozsudku krajský soud uvedl, že podle §115 odst. 1 zákona o vojácích z povolání odpovídá stát za škodu na zdraví, kterou voják utrpě l při výkonu služby,
v přímé souvislosti s ním nebo pro výkon služby. Žalobce přitom utrpěl předmětný úraz ze dne
13. 7. 2006 v době uznání neschopnosti k výkonu služby pro neslužební úraz, k němu došlo
při rehabilitačním cvičení v rámci hospitalizace ve Vojenském rehabilitačním ústavu Slapy
nad Vltavou (dále jen „vojenský rehabilitační ústav“). Tento úraz tedy žalobce nepochybně
neutrpěl pro výkon služby. Rovněž tak nešlo o úraz, který by utrpěl při výkonu služby,
neboť ve vojenském rehabilitačním ústavu neplnil služební povinnosti podle služebního zařazení
a rozkazů nadřízeného, nýbrž v něm naopak absolvoval léčbu následků neslužebního úrazu.
Nejednalo se ani o služební cestu ve smyslu §14 zákona o vojácích z povolání, jak tvrdí žalobce,
protože tou se rozumí časově omezené vyslání vojáka nadřízeným na dobu nezbytně nutnou
k plnění služebních úkolů mimo místo jeho pravidelného výkonu služby. Hospitalizace
ve vojenském rehabilitačním ústavu není úkonem v přímé souvislosti s výkonem služby ve smyslu
§128 zákona o vojácích z povolání, neboť za něho se podle tohoto zákonného ustanovení
považuje cesta k ošetření nebo vyšetření ve zdravotnickém zařízení a zpět, je -li tato cesta konána
ve vojenském objektu. V přímé souvislosti s výkonem služby je též vyšetření ve zdravotnickém
zařízení, které se koná na rozkaz nadřízeného, nebo vyšetření, které se koná v souvislosti
se službou v noci, a ošetření při první pomoci a cesta k nim a zpět. O žádnou z těchto situací
se však v projednávané věci nejedná. Pro posouzení věci tak není rozhodné, že vojenský
rehabilitační ústav je vojenským zdravotnickým zařízením a že účelem hospitalizace žalobce
v něm bylo zlepšení jeho zdravotního stavu, aby mohl dále vykonávat službu.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) v zákonem stanovené lhůtě
kasační stížnost z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní
otázky soudem v předcházejícím řízení, který je uveden v §103 odst. 1 písm. a) soudního řádu
správního (dále jen „s. ř. s.“).
Stěžovatel v kasační stížnosti namítl, že vojenský rehabilitační ústav je vojenské zařízení,
v něm předepsaný režim odpovídá vojenským podmínkám a neuposlechnutí pokynů rehabilitaci
provádějících pracovníků má za následek kázeňskou odpovědnost. Z toho vyplývá, že se jedná
o vojenský objekt, přičemž není rozhodné, zda jeho pracovníci jsou ve vojenském služebním
poměru či nikoliv ani pod jakou složku státu spadá. Podle §128 odst. 1 zákona o vojácích
z povolání jsou v přímé souvislosti s výkonem služby úkony potřebné k výkonu služby a úkony
během výkonu služby obvyklé nebo nutné před počátkem služby nebo po jejím skončení .
Takovými úkony nejsou cesta k výkonu služby a zpět, stravování, o šetření, popřípadě vyšetření
ve zdravotnickém zařízení ani cesta k nim a zpět, nekoná-li se ve vojenském objektu. V dané věci
však k úrazu ve vojenském objektu došlo, takže ten byl způsoben v přímé souvislosti s výkonem
služby a stát odpovídá za takovouto škodu na zdraví. Není přitom podstatné, že první úraz nebyl
způsobem při vojenské činnosti. Na danou věc je totiž nutné pohlížet z hlediska druhého úrazu,
který se stal ve vojenském objektu. V něm se jako voják léčil, což pro naplnění skutkové podstaty
uvedené v §128 zákona o vojácích z povolání zcela postačuje. S ohledem na tyto skutečnosti
stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě
ze dne 19. 10. 2009, č. j. 22 Ca 80/2009 - 37, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že ta neobsahuje žádné nové podstatné
skutečnosti, které by již nebyly dříve vzaty v úvahu. Tvrzení o odpovědnosti státu za škodu
na zdraví utrpěnou při léčbě ve vojenském rehabilitačním ústavu je v rozporu s §115 odst. 1
zákona o vojácích z povolání. Krajský soud tedy zjistil úplný skutkový stav věci a ze svých zjištění
vyvodil správný právní názor. Z těchto důvodů žalovaný navrhl zamítnutí kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v souladu
s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., podle nichž byl vázán rozsahem a důvody, které byly
stěžovatelem v kasační stížnosti uplatněny. Přitom neshledal vady uvedené v ustanovení §109
odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Z obsahu správního spisu vyplývá, že stěžovatel dne 5. 4. 2006 cestou do zaměstnání
utrpěl při vystupování z vlaku neslužební úraz spočívající v podvrtnutí levého kolena.
V tento den mu lékař posádkové ošetřovny Vojenského zařízení Jince vystavil potvrzení
o dočasné neschopnosti k službě pro úraz. Během ní byl stěžovatel operován a následně dnem
4. 7. 2006 odeslán lékařem posádkové ošetřovny Vojenského útvaru 5834 Strakonice
do vojenského rehabilitačního ústavu, kde dne 13. 7. 2006 při rehabilitačním cvičení došlo
k předmětnému úrazu, který spočíval v zvrtnutí levého kolenního kloubu. Po této události byla
dne 3. 10. 2006 provedena plastická operace předního zkříženého vazu levého kolena,
po níž následovala další hospitalizace ve vojenském rehabilitačním ústavu.
Stát podle §115 odst. 1 zákona o vojácích z povolání odpovídá za služební úraz,
za něhož se považuje škoda na zdraví, kterou voják utrpěl při výkonu služby, v přímé souvislosti
s ním nebo pro výkon služby. Výkonem služby se rozumí plnění služebních povinností podle
služebního zařazení a podle rozkazů nadřízeného, přičemž za výkon služby lze též uznat činnost
konanou z vlastní iniciativy ve prospěch ozbrojených sil, nepotřebuje -li k ní voják zvláštní
oprávnění nebo nekoná-li ji proti výslovnému zákazu nadřízeného (§24 odst. 1 a 2 zákona
o vojácích z povolání).
Stěžovatel během pobytu ve vojenském rehabilitačním ústavu nemohl plnit služební
povinnosti podle služebního zařazení a podle rozkazů nadřízeného ani konat činnost z vlastní
iniciativy ve prospěch ozbrojených sil, neboť v té době byl k službě uznán dočasně neschopným
pro neslužební úraz a v uvedeném zdravotnickém zařízení absolvoval léčbu jeho následků, během
níž utrpěl další úraz při rehabilitačním cvičení. V přítomnosti stěžovatele ve vojenském
rehabilitačním ústavu nelze shledávat ani služební cestu. Za ni se totiž podle §14 odst. 1 zákona
o vojácích z povolání považuje vyslání vojáka nadřízeným na dobu nezbytně nutnou za účelem
plnění služebních úkolů podle rozkazu nadřízeného, přičemž po dobu dočasné neschopnosti
vojáka k službě nepřichází jeho vysílání k služebním úkolům vůbec v úvahu. Stěžovatel tedy
předmětný úraz ze dne 13. 7. 2006 neutrpěl při výkonu služby. Ke škodě na zdraví stěžovatele
pak nemohlo dojít ani pro výkon služby. Ten totiž sice teoreticky mohl během léčení
ve vojenském rehabilitačním ústavu utrpět úraz kvůli budoucímu či předchozímu plnění
služebních úkolů, a to například v důsledku fyzického napadení osobou, která by ho poranila
kvůli nenávisti k vojákům z povolání nebo kvůli v minulosti provedenému služebnímu zákroku,
jenž se této osoby dotýkal. K takové situaci však v daném případě evidentně nedošlo,
neboť stěžovatel v uvedeném zdravotnickém zařízení utrpěl úraz při rehabilitačním cvičení.
Nejvyšší správní soud se tedy plně ztotožňuje s důvody, které krajský soud vedly k závěru,
že ke škodě na zdraví, jíž stěžovatel utrpěl ve vojenském rehabilitačním ústavu dne 13. 7. 2006,
nedošlo při výkonu služby ani pro výkon služby.
Stěžovatel však v kasační stížnosti namítl, že předmětný úraz utrpěl v přímé souvislosti
s výkonem služby, což je třetí z alternativních podmínek stanovených v §115 odst. 1 zákona
o vojácích z povolání, při jejímž splnění je nutné škodu na zdraví utrpěno u vojákem považovat
za služební úraz. Nezákonnost napadeného rozsudku spočívající v nesprávném posouzení právní
otázky soudem v předcházejícím řízení, která je jako jeden z důvodů kasační stížnosti zakotvena
v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., pak stěžovatel spatřoval v chybném výkladu §128 odst. 1 zákona
o vojácích z povolání, který pojem přímé souvislosti s výkonem služby vymezuje. Podle tohoto
zákonného ustanovení, které bylo v napadeném rozsudku rovněž citováno, jsou v přímé
souvislosti s výkonem služby úkony potřebné k výkonu služby a úkony během výkonu služby
obvyklé nebo nutné před počátkem služby nebo po jejím skončení. Takovými úkony však nejsou
cesta k výkonu služby a zpět, stravování, ošetření, případně vyšetření ve zdravotnickém zařízení
ani cesta k nim a zpět, nekoná-li se ve vojenském objektu. Vyšetření ve zdravot nickém zařízení,
které se koná na rozkaz nadřízeného, nebo vyšetření, které se koná v souvislosti se službou
v noci, ošetření při první pomoci a cesta k nim a zpět jsou úkony v přímé souvislosti s výkonem
služby.
Za výkon služby se podle již zmiňovaného ustanovení §24 odst. 1 a 2 zákona o vojácích
z povolání považuje plnění služebních povinností podle služebního zařazení a podle rozkazů
nadřízeného nebo činnost konaná z vlastní iniciativy ve prospěch ozbrojených sil, nepotřebuje -li
k ní voják zvláštní oprávnění nebo nekoná-li ji proti výslovnému zákazu nadřízeného.
Z toho nepochybně vyplývá, že úkony potřebné k výkonu služby a úkony během výkonu služby
obvyklé nebo nutné před počátkem služby nebo po jejím skončení, u nichž je podle §128 odst. 1
věty první zákona o vojácích z povolání dána přímá souvislost s výkonem služby, mohou být
konány pouze ve vztahu k plnění příslušných služebních povinností podle služebního zařazení
a rozkazů nadřízeného, což lze realizovat pouze v situaci, kdy voják službu může službu aktivně
vykonávat, a nikoliv v době jeho dočasné neschopnosti k službě, neboť v ní mu nemohou být
ukládány žádné služební úkoly. Při dočasné neschopnosti vojáka k službě tak nepřichází v úvahu
naplnění definice pojmu přímé souvislosti s výkonem služby, která je zakotvena v ustanovení
§128 odst. 1 věty první zákona o vojácích z povolání. Toliko v případě činnosti ve prospěch
ozbrojených sil, kterou by voják iniciativně a dovoleně konal při své dočasné neschopnosti,
si lze představit, že by v určitém je dnání vztahujícím se k této aktivitě mohl být spatřován úkon,
jenž uvedené zákonné ustanovení považuje za učiněný v přímé souvislosti s výkonem služby.
Za takový úkon však rozhodně není možné považovat rehabilitační cvičení, při němž stěžovatel
utrpěl předmětný úraz, neboť v této aktivitě nelze spatřovat vojenskou činnost. Dále není
rozhodné, zda stěžovatel absolvoval léčbu následků prvního zranění ve zdravotnickém zařízení
na rozkaz nadřízeného a zda je toto zařízení vojenským objektem. Znění §128 odst. 1 věty druhé
a třetí zákona o vojácích z povolání je totiž konkretizací věty prv ní téhož zákonného ustanovení
a lze ho tak aplikovat pouze za situace, kdy voják není dočasně neschopen ke službě,
neboť v opačném případě by nemohl konat úkony v přímé souvislosti s výkonem služby.
Za takové úkony navíc ustanovení §128 odst. 1 věty druhé a třetí zákona o vojácích z povolání
pokládá pouze ošetření, popřípadě vyšetření vojáka ve zdravotnick ém zařízení, a nikoliv
jeho dlouhodobou hospitalizaci. Z toho zřetelně vyplývá úmysl zákonodárce považovat za úkon
přímo související s výkonem služby pouze jednorázovou návštěvu ve zdravotnickém zařízení,
kterou voják uskutečňuje v době služby. Ve shodě s krajským soudem lze tedy konstatovat,
že předmětný úraz stěžovatele nebyl způsoben v přímé souvislosti s výkonem služby.
S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že škodu na zdraví, kterou stěžovatel utrpěl dne 13. 7. 2006, nelze považovat za služební úraz
ve smyslu §115 odst. 1 zákona o vojácích z povolání a stěžovateli tak za něho od státu nepřísluší
náhrada. Krajský soud tedy nepochybil, když takový závěr učinil, v důsledku čehož nebyl důvod
kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. a) naplněn. Kasačn í stížnost tedy není důvodná,
a proto ji Nejvyšší správní soud podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
Současně v souladu s §120 a §60 odst. 1 věty první s. ř. s. nepřiznal žádnému z účastníků
právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť stěžovatel v něm neměl úspěch
a žalovanému v něm žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e js ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. srpna 2010
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu