ECLI:CZ:NSS:2010:4.ADS.54.2010:51
sp. zn. 4 Ads 54/2010 - 51
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: J. G., zast. JUDr.
Lubomírem Müllerem, advokátem, se sídlem Symfonická 1496/9, Praha 5, proti žalované: Česká
správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, o kasační stížnosti žalované
proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 8. 2009, č. j. 43 Cad 111/2008 - 14, ve
znění opravného usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 1. 2010, č. j. 43 Cad 111/2008 -
28,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 8. 2009, č. j. 43 Cad 111/2008 - 14,
ve znění opravného usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 1. 2010,
č. j. 43 Cad 111/2008 - 28, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 25. 4. 2008, č. X, žalovaná zamítla žádost žalobce o poskytnutí
příplatku k důchodu podle §25 odst. 7 písm. a) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve
znění pozdějších předpisů, za dobu od 29. 10. 1950 do 11. 5. 1955. V odůvodnění uvedla, že
podmínky předmětného ustanovení nebyly splněny, neboť žalobce byl v době od 29. 10. 1950 do
11. 5. 1955 ve vazbě a výkonu trestu odnětí svobody pro trestné činy, na něž se nevztahuje zákon
o soudní rehabilitaci. Žalobce sice dosáhl zrušení odsuzujícího rozsudku (ve výroku o trestu),
avšak podle slovenského zákona č. 125/1996 Z. z., o nemorálnosti a protiprávnosti
komunistického systému. Jakkoli je zřejmé, že jde o obdobu českého zákona č. 198/1993 Sb., o
protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu, rozsudek Vojenského obvodového
súdu Prešov ze dne 25. 2. 1998, sp. zn. 1 Nt 368/97, nelze považovat za rehabilitační titul pro
přiznání příplatku k důchodu, neboť jde o rozsudek vydaný soudem cizího státu na podkladě
cizozemské právní normy. Žalovaná podotkla, že rehabilitaci soudem cizího státu podle cizí
právní normy nelze pro vznik nároku na příplatek k důchodu považovat za relevantní. Vzhledem
k tomu, že nebyl prokázán vznik nároku na příplatek k důchodu podle §25 odst. 7 písm. a)
zákona o soudní rehabilitaci, shledala žalovaná bezpředmětným posuzování nároku na
jednorázový přídavek k důchodu podle §2 nařízení vlády č. 51/1994 Sb.
V žalobě proti tomuto rozhodnutí žalobce poukázal na to, že žalovaná vydala dne
25. 4. 2008 pod č. X pět rozhodnutí, aniž tato odlišila pořadovým číslem či jinak, proto žalobce
namítl jejich zmatečnost. Konstatoval, že v období od 29. 10. 1950 do 11. 5. 1955 byl nezákonně
vězněn, odsuzující rozsudek byl zrušen Vojenským obvodovým súdem Prešov podle
rehabilitačního zákona č. 125/1996 Z. z. a pravomocné rozhodnutí slovenského soudu v této
věci má podle čl. 4 Smlouvy mezi Českou a Slovenskou republikou č. 209/1993 Sb. stejnou
právní sílu i v České republice. Žalobce odkázal na nálezy Ústavního soudu v obdobných
kauzách a navrhl, aby krajský soud rozhodnutí žalované zrušil a věc jí vrátil k novému projednání.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 11. 8. 2009, č. j. 43 Cad 111/2008 - 14,
rozhodnutí žalované pro vady řízení zrušil, věc jí vrátil k dalšímu řízení a uložil jí povinnost
zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 800 Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění soud uvedl, že námitku zmatečnosti nepovažuje za důvodnou, neboť jednotlivé
nároky žalobce byly ve výrocích a záhlavích všech pěti rozhodnutí žalované ze dne 25. 4. 2008
přesně specifikovány. V přezkoumávaném rozhodnutí je jednoznačně uvedeno, že jde o zvýšení
starobního důchodu poskytnutím příplatku k důchodu podle §25 odst. 7 písm. a), b) zákona
o soudní rehabilitaci. Krajský soud poukázal na právní názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího
správního soudu sp. zn. 4 Ads 185/2008, jímž byla řešena otázka rehabilitace podle zákona
Slovenské republiky č. 125/1996 Z. z. Soud uvedl, že žalobce je nutno považovat za osobu
perzekuovanou minulým režimem stejným způsobem jako osoby, které mají nárok na příplatek
k důchodu např. podle nařízení vlády č. 622/2004 Sb. Rozhodnutí slovenského soudu,
který „ze shodných důvodů dle §6 zákona 198/93 Sb.“ zrušil výrok o trestu a upustil od potrestání
žalobce, je nutno považovat za rozhodnutí soudu o zrušení odsouzení. Soud poznamenal,
že okruh osob oprávněných k pobírání příspěvku ke starobnímu důchodu ve smyslu zákona
o soudní rehabilitaci a podmínek, za nichž musí být poskytnut, je v podstatě totožný,
jako je tomu podle nařízení vlády č. 622/2004 Sb., a proto měl být žalobci příplatek přiznán.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná (dále jen „stěžovatelka“) včas blanketní kasační
stížnost a požádala o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti poukázal na rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu sp. zn. 4 Ads 185/2008 a 4 Ads 14/2009 a na rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě
sp. zn. 19 Cad 143/2008, jimiž mu bylo vyhověno v záležitostech dalších odškodňovacích
nároků. Upozornil na absenci odůvodnění kasační stížnosti a navrhl, aby byla zamítnuta.
Podáním ze dne 14. 12. 2009 žalobce požádal o opravu rozsudku krajského soudu,
pokud jde o zjevné chyby v psaní v odůvodnění a výroku o nákladech řízení. Krajský soud
v Ostravě usnesením ze dne 20. 1. 2010, č. j. 43 Cad 111/2008 - 28, opravil výrok č. II rozsudku
ze dne 11. 8. 2009 tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 1600 Kč
a současně opravil i příslušnou část odůvodnění rozsudku.
Dne 30. 4. 2010 byl spis krajského soudu předložen Nejvyššímu správnímu soudu
k rozhodnutí o kasační stížnosti s tím, že vady kasační stížnosti nebyly odstraňovány. Nejvyšší
správní soud přípisem ze dne 3. 5. 2010, č. j. 4 Ads 54/2010 - 35, vrátil spis krajskému soudu,
aby vyzval stěžovatelku k doplnění kasační stížnosti a případné doplnění poté poslal k vyjádření
zástupci žalobce.
Stěžovatelka v doplnění kasační stížnosti na výzvu soudu uvedla, že nesouhlasí s právním
názorem soudu, a proto podle §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), podala kasační stížnost. Namítala, že zákon
o soudní rehabilitaci taxativně stanoví, na které činy se rehabilitace vztahuje. Žalobce
byl odsouzen k trestu odnětí svobody Nižším vojenským soudem v Košicích ze dne 11. 5. 1951,
sp. zn. Vt-290/50-I, ve spojení s rozsudkem Nejvyššího vojenského soudu Praha ze dne
30. 10. 1951, sp. zn. Pz-278/1951, pro jiné trestné činy, než stanoví tento zákon, a to porušení
povinností strážní služby podle §285 odst. 1, 2, 3 písm. c) trestního zákona č. 86/1950 Sb.,
zběhnutí podle §273 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. d) trestního zákona, ohrožení věcných
prostředků podle §292 odst. 1 trestního zákona, krádež podle §247 odst. 1 trestního zákona
a maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 písm. b) trestního zákona.
Na žádný z těchto činů se zákon o soudní rehabilitaci nevztahuje, což je pro posouzení nároků
na odškodnění rozhodující. Stěžovatelka dále konstatovala, že pro nárok na odškodnění
není podstatné, že odsuzující rozsudek byl zrušen podle §5 slovenského zákona
č. 125/1996 Z. z. Zrušení rozsudku podle tohoto ustanovení nelze stavět na roveň rehabilitaci
podle zákona o soudní rehabilitaci, když se v něm přímo uvádí, že se týká trestných činů,
na které se nevztahuje rehabilitace podle zákona č. 119/1990 Sb. Stěžovatelka zdůraznila,
že odškodnění podle §25 zákona č. 119/1990 Sb. je vázáno na rehabilitaci provedenou
podle tohoto zákona a žalobci nic nebránilo v podání návrhu na zrušení odsuzujícího rozsudku
podle §4 zákona o soudní rehabilitaci. Stěžovatelka uzavřela, že rozsudek Vojenského
obvodového súdu Prešov ze dne 25. 2. 1998 není rehabilitačním rozsudkem a působnost zákona
o soudní rehabilitaci nelze takovým extenzívním výkladem rozšiřovat. Navrhla, aby Nejvyšší
správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k novému projednání
a rozhodnutí.
Žalobce ve vyjádření k doplnění kasační stížnosti uvedl, že v podání návrhu podle §4
zákona o soudní rehabilitaci mu bránila skutečnost, že přezkumné řízení podle tohoto zákona
se na jeho případ nevztahovalo. Poukázal rovněž na další slovenské odškodňovací předpisy,
které se vztahují na osoby rehabilitované podle zákona o soudní rehabilitaci. Konstatoval,
že k 1. 7. 1990 nebyl účinný žádný jiný rehabilitační zákon, což však nevylučovalo pozdější přijetí
dalších zákonů, které mohly na zákon č. 119/1990 Sb. navazovat. Stěžovatelka podle žalobce
pominula, jak se Krajský soud v Ostravě a Nejvyšší správní soud vyjádřily k jiným nárokům
žalobce. Současně zmínil i aplikovatelné nálezy Ústavního soudu.
Dne 3. 9. 2010 byl spis krajského soudu opětovně předložen Nejvyššímu správnímu
soudu k rozhodnutí o kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud samostatně nerozhodoval o žádosti
stěžovatelky o přiznání odkladného účinku, neboť neprodleně po opětovném předložení spisu
s doplněním kasační stížnosti a po nezbytném poučení účastníků řízení přikročil k meritornímu
posouzení kasační stížnosti. Za této situace by rozhodnutí o odkladném účinku bylo nadbytečné
a neúčelné.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 2 a 3 s. ř. s.
vázán rozsahem a důvody, které stěžovatelka uplatnila v kasační stížnosti. Neshledal přitom vady
podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. V kasační stížnosti
se stěžovatelka dovolává ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., podle kterého kasační stížnost
lze podat pouze z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení. Nesprávné právní posouzení spočívá buď v tom, že na správně zjištěný
skutkový stav je aplikován nesprávný právní názor, popř. je sice aplikován správný právní názor,
ale tento je nesprávně vyložen.
Kasační stížnost je důvodná.
Krajský soud v napadeném rozsudku vycházel z rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 25. 5. 2009, č. j. 4 Ads 185/2008 - 41, www.nssoud.cz, vydaného ve věci stejných
účastníků řízení, ve kterém „Nejvyšší správní soud veden smyslem a účelem nařízení vlády č. 622/2004 Sb.
vyložil ustanovení §1 odst. 1 písm. a) tohoto nařízení extenzivně a konstatuje, že podmínka zrušení odsouzení
je splněna tím, že slovenský soud z důvodů totožných s ustanovením §6 zákona č. 198/1993 Sb. zrušil výrok
o trestu a upustil od potrestání stěžovatele. Nárok na příplatek k důchodu proto stěžovateli vznikl“.
Citovaný rozsudek se zabýval tím, zda žalobce splňoval podmínky ustanovení §1 odst. 1
písm. a) nařízení vlády č. 622/2004 Sb., o poskytování příplatku k důchodu ke zmírnění
některých křivd způsobených komunistickým režimem v oblasti sociální, ve znění pozdějších
předpisů. Toto ustanovení v sobě zahrnuje výčet několika zákonů, přičemž nárok na poskytnutí
příplatku k důchodu podle tohoto předpisu vznikne tomu, kdo byl rehabilitován
alespoň podle jednoho z nich. Nejvyšší správní soud postavil naroveň zrušení odsouzení
podle zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu,
a zrušení odsouzení slovenským soudem z důvodů totožných s těmi, jež uvádí ustanovení §6
tohoto zákona. Nejvyšší správní soud však ve zmíněném rozsudku nečinil žádné závěry ve vztahu
k zákonu o soudní rehabilitaci.
Z obsahu předmětného rozsudku Nejvyšší správní soud považuje za potřebné
dále odcitovat, že „usnesením ze dne 25. 2. 1998, sp. zn. 1 Nt 368/97, Vojenský obvodový súd Prešov
rozhodoval ve smyslu zákona č. 125/1996 Z. z., o nemorálnosti a protiprávnosti komunistického systému, a §9
zákona č. 119/1990 Sb. o návrhu stěžovatele na zrušení nebo zmírnění trestu směřujícím proti rozsudku
Nižšieho vojenského súdu Košice sp. zn. Vt-290/50-I. ze dne 7. 2. 1951 ve spojení s rozsudkem Nejvyššího
vojenského soudu Praha sp. zn. Pz-278/51 ze dne 30. 10. 1951. Těmito rozsudky byl stěžovatel uznán vinným
z trestného činu porušení povinností strážní služby podle §285 odst. 1, 2, 3 písm. c) zákona č. 86/1950 Sb.,
trestní zákon, trestného činu zběhnutí podle §273 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. d) trestního zákona, trestného
činu ohrožení věcných prostředků podle §292 odst. 1 trestního zákona, trestného činu krádeže podle §247
odst. 1 trestního zákona a trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 písm. b) trestního
zákona; byl odsouzen k trestu odnětí svobody na 7 let a byla vyslovena ztráta čestných práv občanských.
Na základě čl. II. odst. 2 Amnestie prezidenta republiky ze dne 9. 5. 1955 byl stěžovateli odpuštěn zbytek
trestu a dne 11. 5. 1955 byl stěžovatel propuštěn na svobodu. Citovaným usnesením ze dne 25. 2. 1998 soud
podle §5 zákona č. 125/1996 Z. z., o nemorálnosti a protiprávnosti komunistického systému, zrušil celý výrok
o trestu uloženém stěžovateli rozsudkem Nižšieho vojenského súdu Košice sp. zn. Vt-290/50-I. ze dne
7. 2. 1951 ve spojení s rozsudkem Nejvyššího vojenského soudu Praha sp. zn. Pz-278/51 ze dne 30. 10. 1951
a od uložení jakéhokoliv trestu upustil, neboť bylo prokázáno, že jednání odsouzeného směřovalo k ochraně
základních lidských a občanských práv a svobod nikoliv zjevně nepřiměřenými prostředky“.
Podle §25 odst. 7 zákona o soudní rehabilitaci poškozený může žádat, aby mu byly místo
nároků vyplývajících z ustanovení předchozích odstavců poskytnuty měsíční příplatky k důchodu v částce:
a) 20 Kčs za každý měsíc vazby a výkonu trestu odnětí svobody, ve kterém poškozený konal práce za zvlášť
obtížných pracovních podmínek, které by odůvodňovaly jejich posuzování jako zaměstnání I. nebo II. pracovní
kategorie, b) 15 Kčs za každý měsíc vazby a výkonu trestu odnětí svobody v ostatních případech. Příplatek
k důchodu se poskytuje ode dne 1. 7. 1990, byl-li poškozený k tomuto dni poživatelem důchodu. Stane-li
se poškozený poživatelem důchodu po tomto dni, poskytuje se příplatek k důchodu od přiznání důchodu. Příplatek
k důchodu se vyplácí jen do výše, která spolu s důchodem nepřevyšuje nejvyšší výměru starobního důchodu
stanovenou zvláštním předpisem.
Zákon o soudní rehabilitaci výslovně nedefinuje pojem poškozený, nicméně z kontextu
celého předpisu je zřejmé, že poškozeným ve smyslu tohoto zákona se rozumí osoba,
která byla podle tohoto zákona rehabilitována.
Takto vymezený okruh oprávněných osob je mimo jakoukoliv pochybnost výrazně užší
než v případě pozdějších odškodňovacích předpisů, které zpravidla k osobám rehabilitovaným
podle zákona o soudní rehabilitaci přidávaly další osoby perzekuované minulým režimem,
aby tak zmírnily i jiné křivdy způsobené před rokem 1990. Jinými slovy, cílem zákonodárce
při vydávání odškodňovacích předpisů, jež následovaly po zákonu o soudní rehabilitaci,
bylo rozšířit možnost odškodnění formou jednorázového či opakujícího se příspěvku
nebo příplatku také na osoby, se kterými starší předpisy nepočítaly.
Nejvyšší správní soud proto shledal, že krajským soudem použité srovnání oprávněných
osob podle zákona o soudní rehabilitaci a podle nařízení vlády č. 622/2004 Sb. nemůže obstát.
Z ustanovení §1 odst. 1 písm. a) tohoto nařízení zřetelně vyplývá, že občané rehabilitovaní
podle zákona č. 119/1990 Sb. jsou pouze dílčí podmnožinou všech oprávněných,
na které se zmíněné nařízení vlády vztahuje. Další relativně nezávislou podmnožinu pak tvoří
osoby, u nichž soud aplikoval ustanovení §6 zákona č. 198/1993 Sb., a to včetně těch,
u kterých slovenský soud z důvodů totožných s obsahem tohoto ustanovení zrušil výrok o trestu
a upustil od potrestání.
Není pochyb o tom, že osoba rehabilitovaná podle zákona o soudní rehabilitaci splňuje
podmínky nařízení vlády č. 622/2004 Sb.; tento vztah však naopak neplatí. Nejvyšší správní soud
proto přisvědčil stěžovatelce, že pro posouzení nároku žalobce na odškodnění podle §25 odst. 7
zákona o soudní rehabilitaci je rozhodující, zda byl žalobce rehabilitován podle tohoto zákona,
potažmo zda se tento zákon vztahuje na trestné činy, za které byl žalobce v padesátých letech
odsouzen.
Žalobce byl pravomocně odsouzen pro trestné činy uvedené v trestním zákoně
č. 86/1950 Sb., a to porušení povinností strážní služby podle §285 odst. 1, 2, 3 písm. c) trestního
zákona, zběhnutí podle §273 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. d) trestního zákona, ohrožení
věcných prostředků podle §292 odst. 1 trestního zákona, krádež podle §247 odst. 1 trestního
zákona a maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 písm. b) trestního zákona.
Žádný z předmětných trestných činů nepatří mezi trestné činy vyjmenované v §2 odst. 1
zákona o soudní rehabilitaci, ani mezi trestné činy, u kterých bylo možno konat přezkumné řízení
podle §4 a násl. téhož zákona. To ostatně potvrdil i žalobce, který ve vyjádření ke kasační
stížnosti uvedl, že přezkumné řízení se na jeho případ nevztahovalo.
Nejvyšší správní soud tak dospěl k závěru, že žalobce nesplnil podmínky stanovené
pro přiznání odškodnění podle §25 odst. 7 zákona o soudní rehabilitaci. Tohoto odškodnění
se podle názoru Nejvyššího správního soudu nemůže dovolávat ani na základě skutečnosti,
že patří do okruhu oprávněných osob podle jiných předpisů vydaných za účelem zmírnění křivd
způsobených minulým režimem. Pozdější odškodňovací předpisy sice rozšiřují okruh osob,
kterým stát poskytuje mírnou satisfakci za prožitou perzekuci, nicméně pokud není výslovně
uvedeno jinak, nedávají nově oprávněným osobám možnost požadovat odškodnění
i podle dřívějších předpisů.
Stěžovatelka důvodně namítala, že zrušení rozsudku podle slovenského zákona
č. 125/1996 Z. z. nelze stavět na roveň rehabilitace podle zákona o soudní rehabilitaci
a rozsudek Vojenského obvodového súdu Prešov ze dne 25. 2. 1998 není rehabilitačním
rozsudkem podle zákona č. 119/1990 Sb.; nemůže tudíž založit nárok na příplatek k důchodu
podle §25 odst. 7 tohoto zákona.
V odůvodnění svého rozhodnutí stěžovatelka zcela správně vyslovila, že žalobce
byl v době od 29. 10. 1950 do 11. 5. 1955 ve vazbě a výkonu trestu odnětí svobody pro trestné
činy, na něž se nevztahuje zákon č. 119/1990 Sb. Z tohoto skutkového zjištění pak učinila
správný závěr, že podmínky ustanovení §25 odst. 7 tohoto zákona nebyly splněny.
Byť se stěžovatelka dále poněkud matoucím způsobem vyjadřovala k rozsudku Vojenského
obvodového súdu Prešov ze dne 25. 2. 1998, sp. zn. 1 Nt 368/97, považuje Nejvyšší správní
soud její rozhodnutí za přezkoumatelné a vydané v souladu s příslušnými právními předpisy.
Nejvyšší správní soud uzavírá, že žalobci nevznikl nárok na příplatek k důchodu
podle §25 odst. 7 zákona o soudní rehabilitaci a krajský soud pochybil, když na projednávanou
věc vztáhl právní názor vyslovený Nejvyšším správním soudem ve skutkově odlišném případu
a z tohoto důvodu rozhodnutí stěžovatelky nesprávně zrušil.
Stěžovatelkou uplatněný kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
byl tedy prokázán, a proto Nejvyšší správní soud napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě
ze dne 11. 8. 2009, č. j. 43 Cad 111/2008 - 14, ve znění opravného usnesení Krajského soudu
v Ostravě ze dne 20. 1. 2010, č. j. 43 Cad 111/2008 - 28, zrušil a věc vrátil tomuto soudu
k dalšímu řízení.
Podle §110 odst. 3 s. ř. s., zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu a vrátí-li
mu věc k dalšímu řízení, je krajský soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem
ve zrušovacím rozhodnutí. Na krajském soudu tedy nyní bude, aby v mezích žalobních bodů znovu
projednal žalobu vycházeje přitom ze skutečnosti, že žalobce nesplňuje podmínky pro přiznání
příplatku k důchodu podle zákona o soudní rehabilitaci.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne podle §110 odst. 2 s. ř. s. v novém
rozhodnutí ve věci krajský soud.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. září 2010
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu