ECLI:CZ:NSS:2010:4.ADS.55.2010:117
sp. zn. 4 Ads 55/2010 - 117
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Jiřího Pally a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobce: M. Č.,
zast. JUDr. Marií Nedvědovou, advokátkou, se sídlem Sloupská 135, Nový Bor, proti žalované:
Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne
15. 3. 2010, č. j. 63 Cad 16/2009 - 93,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 28. 1. 2009, č. X, žalovaná podle §56 odst. 1 písm. a) zákona č.
155/1995 Sb., o důchodovém pojištění (dále jen „zákon o důchodovém pojištění“), ve znění
pozdějších předpisů, odňala žalobci od 14. 3. 2009 plný invalidní důchod. V odůvodnění tohoto
rozhodnutí žalovaná uvedla, že podle posudku Okresní správy sociálního zabezpečení v České
Lípě ze dne 12. 1. 2009 žalobce již není plně invalidní, neboť z důvodu dlouhodobě nepříznivého
zdravotního stavu poklesla jeho schopnost soustavné výdělečné činnosti o 40 %. Podle tohoto
posudku je tak žalobce již jen částečně invalidní, přičemž o jeho nároku na částečný invalidní
důchod bude rozhodnuto dodatečně.
V žalobě proti tomuto rozhodnutí žalované a v průběhu řízení před krajským soudem
žalobce namítl, že lékař okresní správy sociálního zabezpečení učinil posudkový závěr
bez podrobného zkoumání jeho zdravotního stavu a bez přihlédnutí k jeho argumentům.
Rovněž tak tento posudkový lékař nevzal v úvahu, že od doby přiznání plné invalidity
se jeho zdravotní stav nezlepšil. Nadále totiž u něho přetrvává slepota pravého oka, neslyší
na pravé ucho a celou pravou polovinu hlavy má ochrnutou. Dále trpí bolestmi hlavy
a při jakékoliv změně jejího pohybu má závratě, takže potřebuje doprovod. Rovněž trpí značnou
poruchou paměti a zvýšenou únavností, delší dobu nevydrží chodit, stát ani sedět. Při delší chůzi
se snadno zadýchá a má závratě. Dále má omezenou hybnost levé horní a levé dolní končetiny.
Se svým postižením se nedokáže vyrovnat, a proto má i problémy psychického rázu. Rozhodnutí
žalované tedy bylo vydáno na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu.
Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 20. 7. 2009,
č. j. 63 Cad 16/2009 - 38, žalobu proti tomuto rozhodnutí jako nedůvodnou zamítl.
V odůvodnění tohoto rozsudku krajský soud uvedl, že provedl důkaz posudkem
Posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí v Praze (dále jen „posudková komise“),
který byl zpracován dne 26. 5. 2009. Posudková komise, jejímž členem byl i odborný lékař
z oboru neurologie, měla k dispozici kompletní zdravotní dokumentaci žalobce a čerpala
i z jeho vyšetření provedeného během jednání komise. Její posudkové závěry jsou přehledné
i výstižné a vyplývá z nich nejen rozsah a míra zdravotního postižení žalobce, ale i vztah
těchto postižení k míře zachování jeho schopnosti soustavné výdělečné činnosti. Od počátku
řízení přitom není sporu o tom, že zdravotní stav žalobce je dlouhodobě nepříznivý
a jeho rozhodující příčinou jsou následky polytraumatu z roku 2007 s maximem poranění hlavy,
slepotou pravého oka, nedoslýchavostí a šelesty v pravém uchu a výrazně omezenou funkcí
levého ramenního kloubu. Ostatní postižení, jako například chronická hepatopatie, nestabilita
levého kolene apod., pak byla hodnocena jako posudkově nevýznamná. Psychiatrickým
vyšetřením bylo dále zjištěno, že žalobce je depresivní, avšak nikoliv těžce a bez patologie
vnímání. Dále je žalobce psychologicky lehce kverulantní, nicméně u něho není prokázáno
výrazné oslabení poznávacích funkcí ani závažné poškození mozku. Proto posudková komise
posoudila pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti žalobce na 40 % podle kapitoly XV,
oddílu G, položky 6, písm. b) Přílohy č. 2 vyhlášky č. 284/1995 Sb., kterou se provádí zákon
o důchodovém pojištění (dále jen „vyhláška č. 284/1995 Sb.“), přičemž vzala v úvahu jeho
profesi i ostatní posudkově nedominantní postižení. Žalobce je podle posudkové komise
schopen vykonávat lehčí fyzickou práci, nikoliv ale ve vynuceném tempu a náročnou na zrak
a sluch; s ohledem na věk i intelekt je schopen i rekvalifikace. Posudková komise také porovnala
zdravotní stav žalobce s rokem 2007. Vysvětlila, že tehdy byl žalobci přiznán plný invalidní
důchod za situace, kdy nebyl po nehodě doléčen, čerpal nemocenské dávky a nebylo ještě možno
spolehlivě určit rozsah postižení a zejména jeho následky. Při nynějším posuzování je však
již jeho zdravotní stav ohledně dominantního postižení stabilizován. V této souvislosti je nutné
připomenout, že míra poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti je posuzována podle
hlediska uvedeného v §6 odst. 3 vyhlášky č. 284/1995 Sb. Navíc lze poukázat na to,
že např. sama ztráta oka, pokud by byla posouzena jako dominantní postižení, je pro žalobce
posudkově méně výhodná (kapitola VII, oddíl A, položka 7, písm. a) Přílohy č. 2 vyhlášky
č. 284/1995 Sb.). Při posuzování zdravotního stavu tedy nebyl žalobce nikterak poškozen.
Krajský soud v odůvodnění uvedeného rozsudku dále uvedl, že zamítl návrh
na dokazování výslechem svědků a vyžádáním znaleckého posudku z oboru neurologie,
neboť je shledal pro své rozhodnutí nadbytečnými. Obě navržené svědkyně, a to žalobcova
matka a jeho přítelkyně, totiž mohou jen popsat zdravotní obtíže žalobce, které byly vylíčeny
v průběhu lékařských vyšetření. Znalecký posudek je pak ve věcech důchodového pojištění
důkazem výjimečným, kterého se využívá tehdy, když posudkové závěry jsou neúplné a tato vada
není odstranitelná, posudková komise nereaguje na všechny relevantní skutkové okolnosti
či její závěry postrádají logiku atd. Není proto důvodu vyžadovat znalecký posudek v situaci,
kdy žalobce nesouhlasil s posudkovými závěry posudkové komise, jež se řádně vypořádala
se všemi relevantními lékařskými nálezy a hodnotila je z pohledu zachování schopnosti soustavné
výdělečné činnosti. Navíc žalobce neměl námitky vůči odborným neurologickým nálezům
a hodnocení zachování míry schopnosti soustavné výdělečné činnosti náleží znalci
kvalifikovanému i v oboru posudkového lékařství.
Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) v zákonné
lhůtě kasační stížnost z důvodu obsaženého v §103 odst. 1 písm. d) soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“).
Stěžovatel v kasační stížnosti namítl, že podle lékařských zpráv se jeho zdravotní stav
od roku 2007, kdy bylo rozhodnuto o jeho plné invaliditě, nezměnil k lepšímu
a naopak se ještě zhoršil. V době přiznání plného invalidního důchodu totiž sice nebyl po nehodě
doléčen a byla zde dána možnost zlepšení jeho zdravotního stavu, avšak tato skutečnost
nenastala, což konstatovali jeho ošetřující lékaři. Ve skutečnosti je zcela odkázán na pomoc
dalších osob, nemůže nikam chodit sám a není schopen zcela samostatného života,
což měli potvrdit i navrhovaní svědci. Navíc od dubna 2009 je v pracovní neschopnosti,
která trvá až do současné doby, avšak krajský soud se jí vůbec nezabýval, nevyžádal si k ní žádné
další informace, doklad o ní nezaložil do spisu ani jím neprovedl důkaz.
Z těchto důvodů tedy podle názoru stěžovatele trpí řízení před krajským soudem vadami,
které měly za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, tedy zamítnutí žaloby. Tyto vady
spočívaly v provedení neúplného dokazování, které se opíralo jen o listiny předložené žalovanou,
ačkoliv byly dány důvody pro doplnění dokazování o jím učiněné návrhy či o další znalecké
posudky z oboru zdravotnictví, jež by posoudily jeho celkový zdravotní stav. Stěžovatel
proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka
v Liberci ze dne 20. 7. 2009, č. j. 63 Cad 16/2009 - 38, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Žalovaná nevyužila možnosti vyjádřit se ke kasační stížnosti, neboť se v daném případě
jedná o posouzení nároku na dávku podmíněnou existencí dlouhodobě nepříznivého zdravotního
stavu, přičemž posudkový závěr je závazný i pro soud v přezkumném řízení.
O této kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 29. 10. 2009,
č. j. 4 Ads 125/2009 - 62, v němž dospěl k následujícím závěrům:
Posouzení zdravotního stavu a souvisejícího zbytkového pracovního potenciálu je věcí odborně
medicínskou, k níž nemá soud potřebné odborné znalosti, a proto se vždy obrací k osobám, které jimi disponují,
aby se k těmto otázkám vyjádřily. Pro účely přezkumného řízení soudního ve věcech důchodového pojištění
zdravotní stav a pracovní schopnost fyzických osob posuzuje Ministerstvo práce a sociálních věcí, které
za tím účelem zřizuje jako své orgány posudkové komise, jak vyplývá z ustanovení §4 odst. 2 zákona
č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 30. 1. 2004, č. j. 5 Ads 34/2003 - 82, č. 526/2005 Sb. NSS). V posudku takové odborné lékařské
komise se přitom hodnotí nejenom celkový zdravotní stav a dochované pracovní schopnosti pojištěnce, nýbrž
se v něm zaujímají i posudkové závěry o invaliditě, jejím vzniku, zániku či dalším trvání. Při odnětí dávky
důchodového pojištění podmíněné dlouhodobě nepříznivým zdravotním stavem musí navíc posudková komise
zdůvodnit zánik plné či částečné invalidity, a to buď zlepšením zdravotního stavu posuzovaného, nebo posudkově
významnou stabilizací, eventuálně musí uvést, co ji jinak vedlo k tomu, že již posuzovaného nepokládá
za plně či částečně invalidního. Tento posudek je tedy v přezkumném soudním řízení stěžejním důkazem, na který
je soud při nedostatku odborné erudice odkázán, a proto je zapotřebí klást zvýšený důraz na jeho jednoznačnost,
určitost, úplnost a přesvědčivost. Posudek, který se zpracovává v řízení o žalobě proti rozhodnutí o odnětí plného
či částečného invalidního důchodu, je však možné považovat za úplný a přesvědčivý pouze v případě,
že se v něm posudková komise vypořádá se všemi rozhodnými skutečnostmi, přihlédne k účastníkem řízení
udávaným potížím, vysvětlí důvod zániku nebo snížení stupně invalidity a tyto posudkové závěry jednoznačně
a konkrétně zdůvodní. Případné chybějící či nepřesně formulované náležitosti posudku, které způsobují
jeho nepřesvědčivost či neúplnost, přitom nemůže soud nahradit vlastní úvahou, jelikož pro to nemá potřebnou
odbornou erudici.
Takto požadované kvality však posudek ze dne 26. 5. 2009 z dále uvedených důvodů nedosahuje.
Z obsahu správního spisu totiž vyplývá, že žalobce dne 20. 6. 2007 utrpěl při autonehodě polytrauma
s maximem poranění hlavy, přičemž poúrazové následky spočívaly v zhmoždění mozku, v mnohačetných
zlomeninách obličejového skeletu, v zhmoždění hrudníku, v zlomenině 2.-4. žebra vlevo, v pneumotoraxu vlevo,
v zhmoždění plic, v nedoslýchavosti a šelestech v pravém uchu vzniklé v důsledku poškození II., III., VI. a VII.
nervu vpravo, v slepotě pravého oka vzniklé v důsledku zmenšení očního nervu, v poškození lícního nervu,
v svědění a snížené citlivosti pravé poloviny obličeje, v recidivující bolesti hlavy, v omezení hybnosti levé horní
končetiny a v závratích při změně polohy těla. Tento stav po polytraumatu označila lékařka Okresní správy
sociálního zabezpečení v České Lípě v posudku ze dne 9. 11. 2007 za rozhodující příčinu dlouhodobě
nepříznivého zdravotního stavu stěžovatele a toto zdravotní postižení podřadila pod kapitolu XV, oddíl G,
položku 6, písm. c) prováděcí vyhlášky k zákonu o důchodovém pojištění, přičemž míru poklesu schopnosti
soustavné výdělečné činnosti stanovila na 70 %. Na základě tohoto posudkového závěru pak byl stěžovateli
od 5. 11. 2007 přiznán plný invalidní důchod.
Při kontrolním vyšetření konaném dne 12. 1. 2009 sice lékařka Okresní správy sociálního zabezpečení
v České Lípě uvedla, že rozhodným zdravotním postižením stěžovatele zůstávají funkční poruchy jakožto
následek polytraumatu, nicméně tento poúrazový stav podřadila pod kapitolu XV, oddíl G, položku 6, písm. b)
prováděcí vyhlášky k zákonu o důchodovém pojištění, stanovila pouze 40 % míru poklesu jeho schopnosti
soustavné výdělečné činnosti a dovodila, že posuzovaný již nadále není plně, ale jen částečně invalidní. Dále
zmínila, že pro stěžovatele jsou nevhodné práce fyzicky náročné, práce ve vynuceném tempu, práce vyžadující dobrý
zrak a sluch a práce v prostředí se zvýšeným rizikem poranění očí a sluchu. K stejným závěrům pak dospěla
i posudková komise v posudku ze dne 26. 5. 2009 s tím, že k datu vydání rozhodnutí o odnětí plného
invalidního důchodu následky polytraumatu, které stěžovatel utrpěl při autonehodě dne 20. 6. 2007, spočívaly
v slepotě pravého oka, v nedoslýchavosti a šelestech v pravém uchu a ve výrazně omezené pohyblivosti levého
ramenního kloubu.
Posudková komise však neobjasnila, na základě jakých skutečností dospěla k závěru, že ostatní
následky polytraumatu již netrvají, ačkoliv žalobce v řízení o žalobě namítal, že i nadále má ochrnutou pravou
polovinu hlavy, při jakékoliv změně její polohy má závratě, trpí zvýšenou únavností a nevydrží delší dobu chodit,
stát ani sedět. Především však posudková komise nevysvětlila, v čem spatřuje zlepšení zdravotního stavu, jeho
posudkově významnou stabilizaci nebo jiný relevantní důvod pro závěr o snížení stupně invalidity stěžovatele,
ačkoliv podle tvrzení žalobce se jeho zdravotní stav od přiznání plného invalidního důchodu ještě zhoršil.
V této souvislosti totiž posudková komise toliko uvedla, že zdravotní stav stěžovatele se od uznání plné invalidity
stabilizoval a umožňuje mu vykonávat zaměstnání s úlevami, načež konstatovala trvalost následků úrazu
a absenci předpokladu jeho zlepšení. Nejvyšší správní soud sice ve svém rozsudku ze dne 7. 8. 2003,
č. j. 3 Ads 7/2003 - 42, publikovaném pod č. 198/2004 Sb. NSS, dovodil, že „důvodem zániku plné
invalidity nemusí být vždy jen zlepšení zdravotního stavu, ale i stabilizace zdravotního stavu, neboť sama
stabilizace dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu spojená s adaptací člověka na situaci vyvolanou například
zdravotním postižením může vést k obnovení pracovní schopnosti ve vymezeném rozsahu (§39 odst. 1 zákona
č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění). Nicméně posudková komise v posudku ze dne 26. 5. 2009
neodkázala na konkrétní lékařské zprávy či na jiný poznatek ani neuvedla žádné skutečnosti, které
by nasvědčovaly tomu, že k takové stabilizaci zdravotního stavu stěžovatele skutečně došlo. O zániku plné
invalidity pak nemůže samo o sobě svědčit ani to, že v době jejího přiznání nebyl stěžovatel doléčen a čerpal
nemocenské dávky, jak se v posudku ze dne 26. 5. 2009 uvádí, neboť uskutečnění léčení ještě nemusí znamenat
zlepšení či posudkově významnou stabilizaci zdravotního stavu posuzovaného. Za tohoto stavu věci tak není
zřejmé, proč posudková komise nadále nehodnotila zmíněný poúrazový stav jako těžkou poruchu a nepodřadila
ji ve shodě s posudkovým závěrem lékařky okresní správy sociálního zabezpečení ze dne 9. 11. 2007 pod kapitolu
XV, oddíl G, položku 6, písm. c) prováděcí vyhlášky k zákonu o důchodovém pojištění, nýbrž jej považovala
toliko za středně těžkou poruchu, která odpovídá písm. b) téže položky, u níž je stanoveno rozpětí míry poklesu
schopnosti soustavné výdělečné činnosti toliko od 25 % do 40 %, které neumožňuje uznání plné invalidity. Přitom
povahu komplikovaných, mnohočetných poúrazových následků na několika orgánech nebo systémech, jež jsou
zakotveny v kapitole XV, oddílu G, položce 6 prováděcí vyhlášky k zákonu o důchodovém pojištění,
bylo podle zde uvedeného posudkového hlediska zapotřebí hodnotit s ohledem na převažující funkční postižení,
zejména míru omezení celkové výkonnosti, množství a intenzitu nepříznivých průvodních následků. Takové
hodnocení však posudková komise neučinila, a proto i z tohoto důvodu nemohla učinit závěr, že u stěžovatele
v mezidobí došlo k posudkově významné stabilizaci, která měla za následek změnu stupně jeho invalidity.
S ohledem na všechny uvedené nedostatky je tedy nutné posudek posudkové komise ze dne 26. 5. 2009
označit za nepřesvědčivý, takže krajský soud pochybil, když z jeho závěrů v nyní projednávané věci vycházel.
Toto pochybení přitom mohlo mít za následek nesprávné stanovení míry poklesu schopnosti soustavné výdělečné
činnosti stěžovatele ke dni vydání rozhodnutí žalované a v jeho důsledku i nesprávné posouzení zákonných
podmínek plné invalidity ve smyslu §39 odst. 1 písm. a) zákona o důchodovém pojištění jako základního
předpokladu pro posouzení nároku na plný invalidní důchod, jehož zachování se stěžovatel dovolává.
V projednávané věci tedy došlo k vadě řízení před soudem, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí
o věci samé, takže byl naplněn důvod kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Vzhledem k těmto skutečnostem dospěl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne
29. 10. 2009, č. j. 4 Ads 125/2009 - 62, k závěru, že kasační stížnost je důvodná, a proto podle
§110 odst. 1 věty první s. ř. s. napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka
v Liberci ze dne 20. 7. 2009, č. j. 63 Cad 16/2009 - 38, zrušil a věc vrátil krajskému soudu
k dalšímu řízení. V něm podle §110 odst. 3 s. ř. s. uložil krajskému soudu pořízení doplňujícího
posudku od posudkové komise za účelem odstranění shora uvedených nedostatků jejího posudku
ze dne 26. 5. 2009 s tím, že krajský soud je oprávněn požádat posudkovou komisi o doplnění
posudku i v jiných, než naznačených směrech, jestliže taková potřeba vyjde v dalším řízení
najevo, přičemž v závislosti na obsahu takto doplněného posudku krajský soud uváží nutnost
doplnění dokazování, a to případně i o důkazy navržené stěžovatelem v původním žalobním
řízení.
V dalším řízení si krajský soud v souladu s pokynem Nejvyššího správního soudu opatřil
doplněk posudku posudkové komise ze dne 26. 5. 2009. Ten byl vyhotoven dne 14. 1. 2010
a v něm posudková komise uvedla, že k datu vydání žalobou napadeného rozhodnutí byla
u stěžovatele následkem úrazu objektivně zjištěna tato postižení: poúrazová slepota pravého oka
v důsledku atrofie očního nervu, dokladovaná očním nálezem ze dne 9. 7. 2008, nedoslýchavost
pravého ucha při normálním sluchu vlevo, celková nedoslýchavost dle ORL nálezu ze dne
3. 12. 2008 i ze dne 6. 4. 2009 byla při audiometrickém vyšetření v pásmu lehké nedoslýchavosti,
dále byl přítomen ušní šelest vpravo a závratě při změně polohy těla, pro jejichž přítomnost
svědčí neurologické vyšetření odbornou neuroložkou MUDr. J. Ž. při jednání posudkové komise
dne 26. 5. 2009. Jedná se o mírné závratě projevující se nejistotou ve stoji při vertikalizaci,
posuzovaný zvládal samostatnou chůzi bez pomoci opěrných pomůcek, zvládl bez opory stoj ve
špičkách, patách i předklon. Vyšetření posuzovaného při jednání posudkové komise probíhalo
bez doprovodu jiné osoby, posuzovaný se v místnosti dobře orientoval. Při vyšetření neurologem
ze dne 13. 2. 2009 nebylo popisováno nic, co by svědčilo pro přítomnost závratí. Dále zjištěno
lehké ochrnutí VI. hlavového nervu projevující se nedotahováním pravého očního bulbu zevně.
Byla přítomna snížená citlivost pravé poloviny obličeje (postižení sensitivních větví pátého
hlavového nervu), neurologem v nálezu ze dne 13. 2. 2009 popisovaná nedostatečnost pravého
ústního koutku, svědčící pro částečné ochrnutí sedmého lícního nervu, a pokles pravého očního
víčka jako projev postižení třetího hlavového nervu, což nebylo při vyšetření při jednání
posudkové komise dne 26. 5. 2009 zjevné. Dále bylo prokázáno omezení pohyblivosti levého
ramenního kloubu, levý loketní kloub a levá ruka byla bez omezení pohyblivosti s dobrou
svalovou silou. Dle vyšetření při jednání posudkové komise byly pravá horní končetina a dolní
končetiny bez ochrnutí, s normální pohyblivostí a silou. Postižení stěžovatele nejsou důvodem
pro neschopnost výdrže chůze, stání a sezení, jak se uvádí v subjektivních obtížích. Pro udávané
zhoršení paměti byl stěžovatel vyšetřen psychologem dne 1. 10. 2008 se závěrem, že jeho celkové
intelektuální schopnosti dosahují pásma širšího průměru a že je zde vyrovnané nadání v obou
složkách intelektu (verbální a názorové). Výsledky jednotlivých subtestů byly v pásmu širší
normy. Psychiatrické vyšetření ze dne 17. 2. 2009 popisuje smutnou náladu a neradostnost
v souvislosti s úrazem. Při jednání posudkové komise ze dne 26. 5. 2009 stěžovatel nejevil
známky hlubší deprese či jiné těžké duševní choroby, která by vedla k neschopnosti soustavné
výdělečné činnosti.
Dále posudková komise v doplnění posudku ze dne 14. 1. 2010 uvedla, že pokud
by hodnotila jednotlivé následky úrazu samostatně, pak by došla k těmto závěrům:
1. ztráta vidění pravého oka při zachovalé funkci na druhém oku - kapitola VII,
oddíl A položka 7, písm. a) Přílohy č. 2 vyhlášky č. 284/1995 Sb. - míra
poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti v rozmezí 20-35 %,
2. nedoslýchavost pravého ucha při normálním sluchu vlevo, kdy se dle
audiometrického vyšetření jedná celkově o lehkou nedoslýchavost - kapitola
VII, oddíl B položka 6 Přílohy č. 2 vyhlášky č. 284/1995 Sb. - míra poklesu
schopnosti soustavné výdělečné činnosti 10 %,
3. ušní šelest vpravo - posudkově nevýznamný,
4. závratě při změně polohy těla - kapitola VII, oddíl B položka 7, písm. a)
Přílohy č. 2 vyhlášky č. 284/1995 Sb. - míra poklesu schopnosti soustavné
výdělečné činnosti v rozmezí 5-15 %,
5. částečné postižení několika hlavových nervů - posudkově minimálně
významné - pro ilustraci více závažné úplné ochrnutí lícního nervu - kapitola
VI, oddíl A položka 4, písm. a) Přílohy č. 2 vyhlášky č. 284/1995 Sb. - míra
poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti v rozmezí 10-20 %,
6. omezená pohyblivost levého ramenního kloubu - kapitola XV, oddíl H
položka 7 Přílohy č. 2 vyhlášky č. 284/1995 Sb. - míra poklesu schopnosti
soustavné výdělečné činnosti v rozmezí 10-15 %,
7. důvod uznání invalidity pro duševní postižení nebyl shledán.
8. chronické bolesti páteře - přítomny již před úrazem - míra poklesu schopnosti
soustavné výdělečné činnosti přibližně 10 %.
Posudková komise v doplnění posudku ze dne 14. 1. 2010 také uvedla, že podle posudku
Okresní správy sociálního zabezpečení v České Lípě ze dne 9. 11. 2007 bylo rozhodné zdravotní
postižení podřazeno pod kapitolu XV, oddíl G, položku 6 písm. c) Přílohy č. 2 vyhlášky
č. 284/1995 Sb. a podle něho byla míra poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti
stanovena na horní hranici tam uvedeného rozpětí ve výši 70 %. Takto okresní správa sociálního
zabezpečení postupovala z důvodu nedoléčeného stavu po úrazu ze dne 20. 6. 2007, kdy byl
stěžovatel objednán k lůžkové rehabilitaci a měl téměř vyčerpané nemocenské dávky. Jelikož
došlo k vícečetnému postižení, nemohl být tento v době posouzení, kdy uplynuly od úrazu
jen čtyři měsíce, doléčen a rovněž se nebylo možné jednoznačně vyjádřit ke všem následkům
úrazu. K stabilizaci stavu byla nutná delší doba. Uznáním plné invalidity byla stěžovateli dána
možnost doléčení i adaptace na poúrazové následky, jejichž přítomnost se již tehdy
předpokládala. Při kontrole zdravotního stavu Okresní správou sociálního zabezpečení v České
Lípě ze dne 12. 1. 2009 však již byl dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav stěžovatele dostatečně
dokladován, neboť ten byl vyšetřen odbornými lékaři dle udávaných obtíží, kterými byly
objektivizovány poúrazové následky. Posudkově lze konstatovat, že rok a půl po úrazu byl
zdravotní stav stěžovatele stabilizován a ustálen na úrovni trvalého postižení, které vyplývá
z očního vyšetření ze dne 9. 7. 2008, ORL vyšetření ze dne 3. 12. 2008 a 6. 4. 2009,
neurologického vyšetření ze dne 13. 2. 2009, revmatologického vyšetření ze dne 16. 1. 2008
a 19. 5. 2009 a psychologického vyšetření ze dne 1. 10. 2008. Od 9. 11. 2007 do vydání žalobou
napadeného rozhodnutí pak nedošlo k výraznějším změnám zdravotního stavu ve smyslu jeho
zlepšení nebo zhoršení, avšak uplynula dostatečně dlouhá doba k adaptaci stěžovatele na následky
úrazu, takže se již jednalo o stabilizovaný stav a z posudkového hlediska bylo možné zhodnotit
celkové následky úrazu.
Posudková komise v doplnění posudku ze dne 14. 10. 2010 uzavřela, že dlouhodobě
nepříznivý zdravotní stav stěžovatele k datu vydání žalobou napadeného rozhodnutí odpovídal
postižení uvedenému v kapitole XV, oddílu G, položce 6, písm. b) Přílohy č. 2 vyhlášky
č. 284/1995 Sb. a míra poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti činila 40 %. Zvolena
přitom byla horní hranice procentního rozmezí, a to po zvážení celkové tíže postižení a povolání
stěžovatele. Na tomto hodnocení, který bylo uvedeno již v posudku ze dne 26. 5. 2009, je nutno
dále trvat. Za nejzávaznější lze považovat slepotu pravého oka, která v kombinaci s přítomností
ostatních postižení stěžovatele má významnější vliv na pokles jeho schopnosti soustavné
výdělečné činnosti. Jedná se tedy o mnohačetné poúrazové následky na několika orgánech, které
je středně těžkou poruchou. Kvalifikace podle kapitoly XV, oddílu G, položky 6, písm. c) Přílohy
č. 2 vyhlášky č. 284/1995 Sb. nemohla být použita, neboť celkové postižení stěžovatele tomuto
písmenu svou závažností s ohledem na shora uvedené skutečnosti neodpovídá.
Následně Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci vydal rozsudek ze dne
15. 3. 2010, č. j. 63 Cad 16/2009 - 93, jímž opětovně žalobu proti rozhodnutí žalované o odnětí
plného invalidního důchodu jako nedůvodnou zamítl.
V odůvodnění tohoto rozsudku krajský soud uvedl, že posudková komise, jejímž členem
byla i odborná lékařka z oboru neurologie, měla k dispozici veškerou zdravotní dokumentaci,
včetně nálezů poskytnutých stěžovatelem. Navíc čerpala i z vyšetření stěžovatele, které provedla
při jednání dne 26. 5. 2009. Posudkové závěry uvedené v posudku ze dne 26. 5. 2009 a v jeho
doplnění ze dne 14. 1. 2010 jsou přitom přehledné a výstižné s uvedením jejích zdrojů. Z těchto
závěrů vyplývá nejenom samotný obsah zdravotního postižení, které bylo zjištěno klinickými
vyšetřeními, ale i vztah tohoto postižení k míře zachování schopnosti soustavné výdělečné
činnosti stěžovatele z pohledu odborných kritérií posudkového lékařství. V doplnění posudku
se posudková komise zabývala podrobněji mj. i funkčními dopady postižení na schopnost
stěžovatele soustavně pracovat. Není tak žádného důvodu zmíněné posudkové závěry zpochybnit
a ani stěžovatel nepředložil žádné důkazy, které by vyžadovaly nutnost dalšího dokazování.
Posudková komise totiž podle krajského soudu v doplnění posudku ze dne 14. 1. 2010
nejprve výstižně a logicky odůvodnila míru poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti
ve vztahu k jednotlivým postižením poté, co jednotlivé úrazového následky uměle izolovala.
Z posudkových závěrů je přitom zjevné, že až na ztrátu visu pravého oka (pokles až o 35%)
se jedná o následky minimálně či málo posudkově významné (max. 20 % snížení). Posudková
komise však správně přihlédla k tomu, že následkem úrazu z roku 2007 je polytrauma, tedy
postižení několika orgánů a systémů. Proto také s přihlédnutím k nejzávažnějšímu postižení
(ztráta visu oka) a v kombinaci s dalšími obtížemi stanovila čtyřicetiprocentní pokles schopnosti
soustavné výdělečné činnosti. Přihlédla k tomu, že po doléčení a dostatečném období adaptace
na poúrazové následky je zdravotní stav stěžovatele stabilizován. V této souvislosti je nutné
připomenout, že důvodem snížení stupně invalidity nemusí být jen zlepšení zdravotního stavu,
ale i jeho stabilizace spojená s adaptací na tento stav. V daném případě uplynulo od úrazu
z června 2007 do doby nynějšího posouzení zdravotního stavu více než 18 měsíců, přičemž
z provedeného dokazování, včetně psychologických a psychiatrických vyšetření, nebyla zjištěna
žádná skutečnost, která by znemožnila učinit závěr o neschopnosti stěžovatele se na daný stav
adaptovat.
Dále krajský soud uvedl, že na návrh stěžovatele doplnil dokazování lékařskou zprávou
ze dne 26. 2. 2010, která jen potvrzovala trvání jeho pracovní neschopnosti v březnu 2010,
což však samo o sobě nic nevypovídá o stupni invalidity. Stěžovatelem rovněž předložený
a soudem provedený důkaz neurologickým nálezem ze dne 25. 2. 2010 vypovídá o stabilizaci
zdravotního stavu stěžovatele, která byla potvrzena i jinými lékařskými zprávami. Tento nález
se sice zmiňuje o možné progresi potíží, avšak v tomto směru se jedná pouze o předpoklad
vývoje, který není pro posouzení zdravotního stavu ke dni vydání žalobou napadeného
rozhodnutí významný. Naopak nebylo možné vyhovět návrhu na doplnění dokazování
svědeckými výslechy rodinných příslušníků stěžovatele, neboť takové důkazy by byly nadbytečné
s ohledem na to, že předmětem sporu je stěžovatelův zdravotní stav, o kterém může nejúplněji
podat informaci sám postižený, a nikoliv zprostředkovaně jiné osoby. Za nadbytečné je možné
považovat i provedení důkazu neurologickým znaleckým posudkem, neboť posudková komise
zasedala za účasti neurologa a své závěry v patřičném směru doplnila.
Také proti druhému zamítavému rozsudku podal stěžovatel v zákonem stanovené lhůtě
kasační stížnost z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Stěžovatel v kasační stížnosti namítl, že napadený rozsudek ani posudek posudkové
komise vůbec nepřihlížejí ke změně právních předpisů. Od 1. 1. 2010 totiž platí vyhláška
č. 359/2009 Sb., kterou se stanoví procentní míry poklesu pracovní schopnosti a náležitosti
posudku o invaliditě a upravuje posuzování pracovní schopnosti pro účely invalidity
(dále jen „vyhláška č. 359/2009 Sb.“). Posudek posudkové komise naprosto neodpovídá
ustanovení §7 této vyhlášky, neboť nestanoví stupeň invalidity ani příslušná skutková zjištění,
ke kterým orgán sociálního zabezpečení dospěl při posuzování zdravotního stavu a pracovní
schopnosti pojištěnce. V dané věci mělo být postupováno podle kapitoly XV, oddílu A Přílohy
této vyhlášky (postižení hlavy, krku, těla), neboť u něj trvají funkční poruchy po úrazech hlavy
a těla s těžkým postižením, kdy je podstatně omezen výkon denních aktivit. Dále pak napadený
rozsudek nesplnil požadavky uvedené ve zrušovacím rozhodnutí Nejvyššího správního soudu,
neboť doplněný posudek vůbec neodstranil nedostatky posudku původního. Naopak došlo
k dalším pochybením, neboť po výslechu navrhovaných svědků bylo namístě přibrat znalce
z oboru zdravotnictví, který by posoudil jeho celkový zdravotní stav a nárok na invalidní důchod.
Krajský soud se však spokojil pouze s doposud opatřenými listinnými důkazy a v tomto směru
dokazování k jeho návrhu neprovedl. Jeho zdravotní stav se zhoršuje, je stále odkázán na pomoc
dalších osob a není schopen samostatného života ani žádných pracovních aktivit, o čemž svědčí
i trvání jeho pracovní neschopnosti.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správního soud
napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 15. 3. 2010,
č. j. 63 Cad 16/2009 - 93, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná nevyužila možnosti vyjádřit se ani ke druhé kasační stížnosti, což opět
odůvodnila tím, že se v daném případě jedná o posouzení nároku na dávku podmíněnou existencí
dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu a posudkový závěr je závazný také pro soud
v přezkumném řízení.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v souladu
s ustanoveními §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., podle nichž byl vázán rozsahem a důvody,
jež byly stěžovatelem v kasační stížnosti uplatněny. Přitom neshledal vady uvedené v §109
odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Všechny shora uvedené stížnostní námitky lze zahrnout mezi důvod kasační stížnosti
uvedený v §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. V nich totiž stěžovatel namítl rozpor obsahu doplnění
posudku posudkové komise a kvalifikace rozhodného zdravotního postižení s jednotlivými
ustanoveními nového právního předpisu upravujícího posuzování pracovní schopnosti pro účely
invalidity, zhoršení svých zdravotních potíží od přiznání plného invalidního důchodu
a nedoplnění dokazování za účelem ověření této skutečnosti, čímž polemizoval se závěrem
krajského soudu o náležitém posouzení jeho zdravotního stavu. V této souvislosti lze odkázat
na judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle níž „neúplné a nepřesvědčivé posouzení rozhodujícího
zdravotního postižení v dlouhodobě nepříznivém zdravotním stavu, jímž stěžovatelka trpěla ke dni vydání
přezkoumávaného rozhodnutí, je třeba považovat za vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné
stanovení míry poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti stěžovatelky k uvedenému dni a v jeho důsledku
nesprávné posouzení zákonných podmínek plné invalidity ve smyslu §39 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění
jako základního předpokladu pro posouzení dalšího trvání nároku na dávku důchodového pojištění,
jíž se stěžovatelka domáhá. Jde tedy o jinou vadu ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.“ (rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 9. 2003, č. j. 4 Ads 13/2003 - 54, č. 511/2005 Sb. NSS).
Při přezkoumání rozhodnutí vychází soud podle §75 odst. 1 s. ř. s. ze skutkového
a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. V dané věci bylo
předmětem řízení o žalobě rozhodnutí žalované ze dne 28. 1. 2009, č. 700 211 2337, jímž byl
stěžovateli od 14. 3. 2009 odňat plný invalidní důchod. Z toho vyplývá, že krajský soud
i posudková komise musely aplikovat právní předpisy o invaliditě a o jejím posuzování, jež byly
platné a účinné ke dni vydání žalobou napadeného rozhodnutí. Podle tehdejšího znění §38
písm. a) a §39 odst. 1 písm. a) zákona o důchodovém pojištění měl pojištěnec nárok na plný
invalidní důchod, jestliže se stal plně invalidním a získal potřebnou dobu pojištění, přičemž
pojištěnec byl plně invalidní, jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu
poklesla jeho schopnost soustavné výdělečné činnosti nejméně o 66 %. Způsob posouzení
a procentní míru poklesu schopnosti výdělečné činnosti pro účely plné invalidity pak na základě
zmocnění obsaženého v §108 odst. 1 písm. b) zákona o důchodovém pojištění stanovilo
Ministerstvo práce a sociálních věcí vyhláškou č. 284/1995 Sb. Teprve až dnem 1. 1. 2010 nabyl
účinnosti zákon č. 306/2008 Sb., který mimo jiné novelizoval i zákon o důchodovém pojištění.
Tato novela nahradila plný a částečný invalidní důchod invalidním důchodem s invaliditou
prvního, druhého a třetího stupně odlišenou podle procentní míry poklesu pracovní schopnosti
pojištěnce, který nastal z důvodu jeho dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu. V návaznosti
na novou právní úpravu invalidity byla vydána vyhláška č. 359/2009 Sb., která stanovuje
posuzování invalidity. O odnětí důchodů za dobu před účinností zákona č. 306/2008 Sb. se však
podle jeho přechodného ustanovení čl. II bodu 1 rozhoduje podle právních předpisů účinných
před tímto dnem. Z tohoto důvodu, jakož i kvůli shora zmíněné vázanosti krajského soudu
právním stavem, který tu byl v době vydání žalobou napadeného rozhodnutí, tedy posudková
komise nemohla posoudit zdravotní stav stěžovatele v intencích požadovaných ve zrušujícím
rozsudku Nejvyššího správního soudu podle vyhlášky č. 359/2009 Sb. ani nemohla v doplnění
posudku ze dne 14. 1. 2010 uvést náležitosti vyžadované v §7 tohoto právního předpisu. Stejně
tak z této nové vyhlášky o posuzování invalidity nemohl vycházet ani krajský soud při hodnocení
obsahu doplnění posudku. Krajský soud i posudková komise tedy postupovaly správně,
když pominuly zákon č. 306/2008 Sb. a vyhlášku 359/2009 Sb. a místo toho aplikovaly zákon
o důchodovém pojištění, ve znění účinném do 31. 12. 2009, a vyhlášku č. 284/1995 Sb.
Stížnostní námitku, podle níž napadený rozsudek i doplnění posudku ze dne 14. 1. 2010
nepřihlédly ke změně právních předpisů, tedy Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou.
Rovněž tak se Nejvyšší správní soud neztotožnil ani s kasační námitkou o nerespektování
závazného právního názoru, který byl vysloven v jeho zrušujícím rozsudku. Posudková komise
se totiž v doplnění posudku ze dne 14. 1. 2010 při posuzování zdravotního stavu stěžovatele
ke dni vydání žalobou napadeného rozhodnutí zabývala všemi poúrazovými následky, tedy
i závratěmi a postižením hlavových nervů, které v posudku ze dne 26. 5. 2009 pominula.
S odkazem na konkrétní lékařské zprávy pak zhodnotila povahu a závažnost těchto následků
a u každého z nich stanovila přibližnou procentní míru poklesu schopnosti soustavné výdělečné
činnosti, čímž ozřejmila, že ani jeden z následků úrazu se sám o sobě nepřibližuje hodnotě
stanovené pro uznání plné invalidity. Dále posudková komise v doplnění posudku ze dne
14. 1. 2010 náležitě objasnila, v čem spočívá posudkově významná stabilizace zdravotního stavu
stěžovatele, čímž odstranila další nedostatek posudku ze dne 26. 5. 2009. Stabilizaci zdravotního
stavu stěžovatele shledala v jeho doléčení a v dostatečně dlouhé době k jeho adaptaci na následky
úrazu, přičemž vysvětlila, jaké konkrétní skutečnosti a odborné nálezy tento závěr dokládají.
Rovněž tak posudková komise v doplnění posudku ze dne 14. 1. 2010 odstranila i poslední vadu
posudku ze dne 26. 5. 2010, neboť se zabývala posudkovým hlediskem, které je obsaženo
v kapitole XV, oddílu G, položce 6 Přílohy č. 2 vyhlášky č. 284/1995 Sb. Převažujícím funkčním
postižením totiž shledala slepotu pravého oka, která má v kombinaci s ostatními postiženími
významnější vliv na pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti. Dále konstatovala,
že se jedná o mnohačetné poúrazové následky na několika orgánech, které mají povahu středně
těžké poruchy, avšak kvalifikace podle kapitoly XV, oddílu G, položky 6, písm. c) Přílohy č. 2
vyhlášky č. 284/1995 Sb. nepřichází s ohledem na další její posudkové závěry v úvahu. S tímto
závěrem se lze ztotožnit, neboť pokud u nejzávažnějšího následku úrazu spočívajícího v ztrátě
vidění pravé oka přichází v úvahu pokles míry schopnosti soustavné výdělečné činnosti v rozmezí
20-35 %, pokud u ostatních postižení činí tento pokles maximálně 20 %, pokud od úrazu
do vydání žalobou napadeného rozhodnutí uplynulo více než osmnáct měsíců a pokud stěžovatel
byl v této době doléčen, pak poúrazové následky nemohou mít povahu těžké poruchy,
u níž je stanovena procentní míra v rozmezí 50 - 70 %.
Dále nelze přisvědčit námitce stěžovatele o zhoršení jeho zdravotního stavu. Z žádných
lékařských zpráv ani jiných skutečností totiž nelze zpochybnit závěr učiněný v doplnění posudku
posudkové komise ze dne 14. 1. 2010, že v období od přiznání invalidity do vydání žalobou
napadeného rozhodnutí nenastaly výraznější změny zdravotního stavu stěžovatele ve smyslu
jeho zlepšení či zhoršení a že s ohledem na doléčení a dostatečnou dobu adaptace na následky
úrazu došlo k stabilizaci stěžovatelova zdravotního stavu. Tvrzení stěžovatele o zhoršení jeho
zdravotního stavu nenasvědčují ani lékařské zprávy opatřené po vyhotovení doplnění posudku
ze dne 14. 1. 2010, jimiž krajský soud doplnil dokazování. Potvrzení o pracovní neschopnosti
ze dne 26. 2. 2010 totiž dosvědčuje pouze to, že stěžovatel byl po celý měsíc březen 2010
neschopen docházet na úřad práce a nastoupit do zaměstnání, avšak nic nevypovídá o jeho
zdravotním stavu z hlediska stupně invalidity. Neurologický nález MUDr. J. Š. ze dne 25. 2. 2010
pak neobsahuje žádné údaje, z nichž by bylo možné usuzovat na zhoršení zdravotního stavu
stěžovatele po uznání plné invalidity v roce 2007. Naopak v této lékařské zprávě je zmínka o
trvalosti stavu stěžovatele s možností progrese potíží, z čehož je zřejmé, že k žádnému zhoršení
zdravotního stavu doposud nedošlo. Navíc se jedná pouze o předpoklad vývoje, který nemusí
v budoucnosti vůbec nastat a který není z hlediska posuzování zdravotního stavu stěžovatele ke
dni vydání žalobou napadeného rozhodnutí relevantní, jak správně uvedl krajský soud.
Doplněním posudku ze dne 14. 1. 2010 tedy došlo k odstranění zmíněných nedostatků
předchozího posudku ze dne 26. 5. 2009, a proto závěry posudkové komise je možné označit
za úplné, přesvědčivé a náležitě zdůvodněné. Z tohoto důvodu krajský soud nepochybil,
když z nich v nyní projednávané věci vycházel a dovodil, že stěžovatel ke dni vydání žalobou
napadeného rozhodnutí již nadále nebyl plně invalidní a nesplnil tak zákonnou podmínku
pro ponechání plného invalidního důchodu.
Posudková komise zasedala v přítomnosti odborné neuroložky. Obsah doplnění posudku
ze dne 14. 1. 2010 nevzbuzuje žádné pochybnosti o své úplnosti a správnosti, takže za této
situace nebyl dán důvod pro doplnění dokazování znaleckým posudkem z oboru neurologie
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2003, č. j. 5 Ads 22/2003 - 48,
www.nssoud.cz). Rovněž tak krajský soud postupoval správně, když pro nadbytečnost neprovedl
důkazy svědeckými výslechy stěžovatelových rodinných příslušníků. Tito svědci totiž sice mohli
popsat zdravotní potíže stěžovatele, avšak nebyli schopni posoudit jejich vliv na míru poklesu
schopnosti soustavné výdělečné činnosti. Ani se stížnostní námitkou o nutnosti doplnění
dokazování v řízení před krajským soudem se tedy nebylo možné ztotožnit.
S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl. Současně
v souladu s §120 a §60 odst. 1 a 2 s. ř. s. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť stěžovatel v něm neměl úspěch a správnímu orgánu
takové právo ve věcech důchodového pojištění nepřísluší.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. října 2010
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu