ECLI:CZ:NSS:2010:4.ADS.7.2010:55
sp. zn. 4 Ads 7/2010 - 55
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Jiřího Pally a JUDr. Marie Turkové v právní věci žalobce: D. J., proti
žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy, odbor sociální péče a zdravotnictví, se sídlem
Charvátova 9, Praha 1, zast. Mgr. Tomášem Zlesákem, advokátem, se sídlem Revoluční 1, Praha
1, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 10.
2009, č. j. 1 Cad 141/2008 - 33,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 13. 10. 2008, č. j. MHMP 333483/08, bylo podle §90
odst. 5 správního řádu zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno jím napadené rozhodnutí Úřadu
městské části Praha 17, odboru sociálních věcí, ze dne 30. 4. 2008, č. j. 2055/2008/AAQ
(dále též „prvoinstanční rozhodnutí“). Prvoinstančním rozhodnutím byl žalobci od 1. 5. 2008
snížen příspěvek na péči z 9000 Kč na 3000 Kč měsíčně s odůvodněním, že ten je osobou,
která z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu potřebuje pomoc jiné fyzické osoby
při péči o vlastní osobu a při zajištění soběstačnosti, a to v I. stupni - lehká závislost.
V odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí žalovaný uvedl, že žalobci od 1. 1. 2007
podle §120 odst. 3 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů
(dále též „zákon o sociálních službách“), náležel příspěvek na péči ve výši 9000 Kč měsíčně.
Žalobce totiž byl ke dni nabytí účinnosti uvedeného zákona považován za dítě dlouhodobě těžce
zdravotně postižené vyžadující mimořádnou péči. Proto byl od uvedeného data považován
za osobu závislou na pomoci jiné osoby ve III. stupni - těžká závislost. Platnost posudku,
jímž byl stěžovatel shledán dítětem dlouhodobě těžce zdravotně postiženým vyžadujícím
mimořádnou péči, však skončila 31. 3. 2008. Žalovaný zdůraznil, že z tohoto důvodu dne
21. 1. 2008 proběhlo sociální šetření a byl vyžádán lékařský posudek Úřadu práce hl. m. Prahy.
Jeho účelem bylo posouzení zdravotního stavu žalobce se stanovením stupně závislosti
na pomoci jiné osoby. Podle závěrů uvedeného posudku ze dne 20. 3. 2008, je žalobce osobou,
která se z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu považuje za závislou na pomoci
jiné fyzické osoby v I. stupni - lehká závislost. Proto byl příspěvek na péči žalobci snížen.
Žalovaný uvedl, že v řízení o odvolání si opatřil posudek Posudkové komise Ministerstva práce
a sociálních věcí v Praze ze dne 16. 9. 2008 (dále též „posudek posudkové komise“). Uvedeným
posudkem byl posouzen žalobcův zdravotní stav s tím, že tento nebyl uznán závislou osobou
na pomoci jiné fyzické osoby ve II. stupni - středně těžká závislost, nýbrž v I. stupni - lehká
závislost. Z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu totiž žalobce jakožto osoba
do 18 let věku nepotřebuje každodenní pomoc nebo dohled při více než 10 úkonech péče
o vlastní potřebu a soběstačnosti, avšak potřebuje každodenní pomoc nebo dohled při více než 5
úkonech péče o vlastní osobu a soběstačnosti. Na základě těchto závěrů žalovaný odvolání
žalobce zamítl a jím napadené prvoinstanční rozhodnutí potvrdil.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 10. 2009, č. j. 1 Cad 141/2008 - 33, zrušil
pro vady řízení jak rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 10. 2008, č. j. MHMP 333483/08,
tak i prvoinstanční rozhodnutí ze dne 30. 4. 2008, č. j. 2055/2008/AAQ, a věc vrátil žalovanému
k dalšímu řízení. Soud dospěl k závěru, že žalovaný rozhodoval na základě nedostatečně
zjištěného skutkového stavu. Žalovaný sice správně vycházel z posudku posudkové komise,
avšak tento posudek je zcela nedostatečný a nepřezkoumatelný. Nelze zjistit, jakým způsobem
posudková komise dospěla k závěru, že žalobce není osobou závislou na pomoci jiné osoby
ve II. stupni - středně těžká závislost, neboť posudek neobsahuje jediný odkaz na hodnocené
podklady. Z posudku musí být podle soudu zřejmé, z čeho posudková komise vycházela
a jak hodnotila shromážděné podklady. Tak tomu však nebylo. Úkolem žalovaného bylo zejména
posoudit, zda posudková komise zasedala v řádném složení, zda posudek obsahuje podrobné
odůvodnění hodnocení míry závislosti žalobce na pomoci jiné osoby podle §8 a násl. zákona
o sociálních službách a to, zda posudková komise měla pro toto posouzení dostatek podkladů.
Pochybení shledal soud i v rámci řízení před správním orgánem prvního stupně. Posudková
lékařka podle soudu totiž pouze přepsala výsledek sociálního šetření. Vzhledem k tomu,
že ve spise není založen nález ošetřujícího lékaře, byl porušen §25 odst. 3 zákona o sociálních
službách. Přitom i posudková komise měla nález ošetřujícího lékaře ve svém posudku zhodnotit.
Soud uzavřel, že správní orgány postupovaly v rozporu se zákonem o sociálních službách
a nedostatečně zjistily skutkový stav pro vyhodnocení stupně závislosti žalobce na pomoci jiné
fyzické osoby. Proto obě rozhodnutí správních orgánů zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu
řízení. V této souvislosti městský soud upozornil na matkou žalobce předloženou lékařskou
zprávu Ambulance dětské psychiatrie Fakultní nemocnice v Praze – Motole ze dne 15. 10. 2008,
podle něhož je žalobce dítětem, které potřebuje celodenní soustavnou péči jiné osoby.
Ve včas podané kasační stížnosti namítl žalovaný (dále též „stěžovatel“), že skutkový stav
byl správními orgány zjištěn dostatečně. Na základě provedeného sociálního šetření,
včetně nálezu ošetřujícího lékaře, bylo v řízení u správního orgánu prvního stupně zjištěno,
že žalobce je osobou, která se z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu považuje
za závislou na pomoci jiné fyzické osoby v I. stupni - lehká závislost. Proto byl snížen příspěvek
na péči. Stěžovatel v řízení o odvolání vycházel z posudku posudkové komise. Rovněž
podle něj je žalobce osobou, která je závislá na pomoci jiné fyzické osoby v I. stupni - lehká
závislost. Přitom zdůraznil skutečnost, že posudek posudkové komise dospěl ke shodným
závěrům jako předchozí posudek lékařské posudkové služby úřadu práce. Vedle toho stěžovatel
poukázal na to, že v odůvodnění rozhodnutí soud shledal pochybení Městského úřadu
v Příbrami, ačkoliv tento orgán v tomto řízení nijak nepůsobil. Z toho stěžovatel dovozuje
nepřezkoumatelnost rozhodnutí soudu. Proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek
Městského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2009, č. j. 1 Cad 141/2008 - 33, zrušil a věc vrátil
tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že stěžovatel nezmínil žádné konkrétní
důvody pro podporu svých tvrzení. Zdůraznil, že ačkoliv se rozhodnutí soudu nesprávně zmiňuje
o Městském úřadě v Příbrami, jedná se toliko o písařskou chybu. Administrativní pochybení
pak nemohlo založit nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí soudu. S ohledem
na tyto skutečnosti žalobce navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou
zamítl.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a stěžovatel v ní namítá důvody
podle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Jejím rozsahem a důvody je Nejvyšší správní soud
podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán. Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle §109
odst. 3 s. ř s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Co se týče vlastní přípustnosti soudního přezkumu ve věcech rozhodnutí o příspěvku
na péči, odkázat je třeba na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 1. 2010,
č. j. 3 Ads 110/2009 - 49, dostupný na www.nssoud.cz. Podle něj není rozhodnutí o příspěvku
na péči podle zákona o sociálních službách vyloučeno ze soudního přezkumu. Na základě
toho lze přistoupit k posouzení důvodnosti jednotlivých stížnostních námitek.
Stěžovatel předně uplatňuje jako důvod kasační stížnosti námitku odpovídající důvodu
podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Podle tohoto ustanovení lze podat kasační stížnost z důvodu
nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí,
popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé. Stěžovatel důvodnost této námitky spatřuje v tom, že soud nesprávně
přisuzuje pochybení Městskému úřadu v Příbrami, ačkoliv tento orgán v posuzovaném případě
řízení nevedl.
Podle názoru Nejvyššího správního soudu se však v tomto směru jedná toliko o písařskou
chybu, která nemohla mít žádný vliv na jeho srozumitelnost či přezkoumatelnost napadeného
rozsudku. Na jiných místech odůvodnění rozhodnutí soudu je navíc uveden správný název
prvoinstančního orgánu, kterým byl Úřad městské části Praha 17. Jak dále vyplývá se správního
spisu, byla tato písařská chyba, vyskytující se toliko na č.l. 34 spisu, dne 6. 11. 2009 v originále
rozhodnutí opravena. S ohledem na tyto skutečnosti neshledává Nejvyšší správní soudu
tuto námitku důvodnou.
Stěžovatel dále uplatnil důvod kasační stížnosti uvedený v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Podle tohoto ustanovení lze podat kasační stížnost z důvodu nesprávného posouzení právní
otázky soudem v předcházejícím řízení. Nesprávné posouzení právní otázky spočívající v tom,
že je na správně zjištěný skutkový stav aplikována nesprávná právní norma,
popřípadě je aplikována správná právní norma, která je však nesprávně vyložena. Stěžovatel
důvodnost této námitky shledává ve skutečnosti, že správní orgány postupovaly na základě řádně
zjištěného skutkového stavu, a proto závěry soudu jsou nesprávné.
Ani tuto námitku neshledává Nejvyšší správní soud důvodnou. V daném ohledu je třeba
zdůraznit, že stěžovatel neuvádí žádné konkrétní skutečnosti, které by mohly vyvrátit závěry
a hodnocení soudu prvního stupně, podle nichž skutkový stav nebyl dostatečně zjištěn a posudky
posudkové komise a úřadu práce byly vadné a neúplné. Nad to Nejvyšší správní soud zdůrazňuje,
že stěžovatel se v kasační stížnosti uchyluje k velmi formalistické a pozitivistické argumentaci.
V jejím důsledku žádné pochybení v řízení před správními orgány nepřipouští, neboť správní
orgány postupovaly podle zákona. V tom se však stěžovatel naprosto zásadním způsobem mýlí,
neboť pomíjí obsahovou stránku věci.
Nejvyšší správní soud shledal, shodně se soudem prvního stupně, v obou posudcích,
z nichž správní orgány v řízení vycházely, naprosto zásadní pochybení. Vzhledem k tomu, že role
posudků je podle §25 odst. 2 a 3 zákona o sociálních službách a §4 odst. 2 zákona
č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů,
zcela klíčovou a nezastupitelnou, je třeba věnovat jejich obsahu náležitou pozornost. Ohledně
požadavků na posudky opatřované přímo v řízení o přiznání příspěvku na péči, včetně řízení
o opravných prostředcích, odkazuje Nejvyšší správní soud na jeho ustálenou judikaturu.
Podle jeho rozsudku ze dne 30. 9. 2009, č. j. 4 Ads 50/2009 - 63, dostupného na www.nssoud.cz,
„jakkoli příspěvek na péči … sleduje jiný cíl, než tomu bylo v případě zvýšení důchodu pro bezmocnost (§70
zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení), jistě nebylo úmyslem zákonodárce novou úpravou snížit
procesní standard při posuzování míry závislosti na pomoci jiné fyzické osoby, jež je pro řízení o příspěvku na péči
a řízení o zvýšení důchodu pro bezmocnost v zásadě totožná. Je proto povinností … požadovat po posudkových
komisích …takové posudky, které budou na základě originální úvahy hodnotit a přezkoumávat předchozí
posouzení stupně závislosti osoby na pomoci jiné fyzické osoby způsobem kvalitativně srovnatelným s praxí vžitou
pro činnost totožných komisí při dřívějším hodnocení míry pomoci při životních úkonech v řízení o zvýšení důchodu
pro bezmocnost.“ Uvedené právní závěry se podle Nejvyšší správního soudu plně vztahují na nyní
posuzovaný případ, resp. na nedostatky posudku posudkové komise a posudku úřadu práce.
Nejvyšší správní soud se proto plně ztotožňuje s hodnocením a závěry soudu prvního stupně,
na které pro jejich přiléhavost plně odkazuje.
Současně podle uvedeného judikátu „§25 odst. 3 zákona o sociálních službách, předpokládá,
že při posuzování stupně závislosti osoby na pomoci jiné fyzické osoby bude úřad práce vycházet ze zdravotního
stavu osoby doloženého nálezem ošetřujícího lékaře, z výsledku sociálního šetření a zjištění potřeb osoby, případně
z výsledků funkčních vyšetření a z výsledku vlastního vyšetření posuzujícího lékaře. Rozhodnutí … o snížení
příspěvku na péči opírající se pouze o výsledek sociálního šetření, který posudkový lékař převzal,
aniž by ho jakkoli doplnil, trpí vadou ve smyslu §76 odst. 1 písm. b) s. ř. s., tedy vychází ze skutkového stavu,
které vyžaduje zásadní doplnění.“ Jak vyplývá z obsahu spisu, není v něm založen nález ošetřujícího
lékaře žalobce. Tím byl porušen §25 odst. 3 zákona o sociálních službách. Z posudku úřadu
práce přitom vyplývá, že posudkový lékař v něm mechanicky převzal závěry sociálního šetření
ze dne 21. 1. 2008, přičemž z jiných podkladů zřejmě nevycházel a pokud ano,
nejsou v něm uvedeny. Navíc uvedený posudek nevyhovuje základním kritériím přesvědčivosti
a úplnosti. Jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 9. 2009,
č. j. 4 Ads 57/2009 - 53, dostupného na www.nssoud.cz, „posouzení stupně závislosti osoby pro účely
rozhodování o příspěvku na péči v řízení v I. stupni i v řízení odvolacím musí vycházet z hodnocení
všech podkladů uvedených v §25 odst. 3 zákona o sociálních službách. Na výsledný lékařský posudek,
který je v tomto řízení stěžejním důkazem, je třeba klást požadavek úplnosti a přesvědčivosti. Nenaplnění
těchto požadavků je vadou řízení před správním orgánem ve smyslu §76 odst. 1 písm. b) s. ř. s.“
Obdobným pochybením je stižen posudek posudkové komise. Nejenom, že z něho není
zřejmé, v jakém složení komise jednala, ale nejsou z něj zřejmé ani podklady, které komise měla
(či neměla) k dispozici a jak s nimi při jejich hodnocení naložila. Ustanovení §25 odst. 3 zákona
o sociálních službách přitom platí i pro odvolací řízení. I uvedený posudek posudkové komise
tedy nedostál shora uvedeným požadavkům, a proto je na něho zapotřebí nahlížet
jako na neúplný a nepřesvědčivý.
Nejvyšší správní soud považuje rozhodnutí žalovaného a rozhodnutí správního orgánu
prvního stupně za vydané na základě nedostatečně zjištěného stavu věci a stižené vadou řízení.
V dalším řízení budou proto správní orgány vycházet z úplných a přesvědčivých posudků.
S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že důvody kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. nejsou dány, pročež kasační
stížnost není důvodná. Z tohoto důvodu ji podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §120 a §60
odst. 1 s. ř. s., neboť stěžovatel nebyl ve věci úspěšný a žalobci takové náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. února 2010
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu