ECLI:CZ:NSS:2010:4.ADS.77.2007:91
sp. zn. 4 Ads 77/2007 - 91
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v rozšířeném senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa
Baxy a soudců JUDr. Karla Šimky, JUDr. Jakuba Camrdy, JUDr. Miluše Doškové, JUDr. Michala
Mazance, JUDr. Jiřího Pally a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobkyně: J. Š., proti
žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, v řízení o
kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka
v Pardubicích, ze dne 28. 2. 2007, č. j. 52 Ca 75/2006 - 31,
takto:
I. Užití pojmu „dědic“ v §7 odst. 2 zákona č. 261/2001 Sb. znamená, že na nárok podle
uvedeného zákona se použijí ustanovení občanského zákoníku upravující dědění,
a to nejen pro vymezení okruhu osob, na které včas uplatněný nárok přechází,
ale i pro určení poměru, v jakém jim bude jednorázová peněžní částka vyplacena.
Nezbytným podkladem pro rozhodování o včas uplatněném nároku, o němž nebylo
za života oprávněné osoby rozhodnuto nebo nedošlo k jeho výplatě, je v případě jejího
úmrtí pravomocné rozhodnutí soudu o dědictví.
II. Dozví-li se příslušný orgán podle §6 zákona č. 261/2001 Sb., že zemřela oprávněná
osoba, která uplatnila nárok podle tohoto zákona, o němž ještě nebylo rozhodnuto
(tvrzený nárok) nebo sice rozhodnuto bylo, ale nedošlo k výplatě přiznané jednorázové
peněžní částky (přiznaný, ale nevyplacený nárok), oznámí to dědickému soudu a spolu
s tím mu sdělí informace o dosavadním stavu správního řízení. Řízení o nároku vždy
přeruší. Po rozhodnutí o dědictví příslušný orgán dokončí správní řízení s dědicem
či dědici nároku.
III. Věc se vrací k projednání a rozhodnutí čtvrtému senátu.
Odůvodnění:
I. Jádro sporu a dosavadní postup ve věci
[1] Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalovaná (dále „stěžovatelka“) domáhá
zrušení shora uvedeného rozsudku krajského soudu, jímž bylo zrušeno její rozhodnutí ze dne
1. 9. 2006, č. j. 240 612 072/B, a věc jí byla vrácena k dalšímu řízení. Tímto rozhodnutím
žalovaná rozhodla o žádosti O. Ch., o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle zákona č.
261/2001 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky účastníkům národního boje za
osvobození, politickým vězňům a osobám z rasových nebo náboženských důvodů soustředěných
do vojenských pracovních táborů a o změně zákona č. 39/2000 Sb., o poskytnutí jednorázové
peněžní částky příslušníkům československých zahraničních armád a spojeneckých armád v
letech 1939 až 1945 (dále jen „zákon č. 261/2001 Sb.“). Stěžovatelka podle §5 odst. 2 a §7 odst.
2 tohoto zákona přiznala jednorázovou peněžní částku 21 667 Kč E. Ch., J. Š., M. Z., E. Chv., O.
K., E. L., J. Ch., J. N., a M. Ř. . V odůvodnění stěžovatelka uvedla, že včas uplatněný nárok
přechází v případě úmrtí oprávněné osoby na její dědice; je-li dědiců, kteří neodmítli dědictví,
více, peněžní částka náleží podle stěžovatelky každému z nich, a to v poměrné výši. Vypořádání
nároku není podle jejího názoru ponecháno na vůli dědiců v rámci dohody o vypořádání dědictví
a nárok není předmětem dědictví. Oprávněný O. Ch. prokázal splnění podmínek uvedených v §2
odst. 1 zákona č. 261/2001 Sb. za dobu od 1. 4. 1952 do 9. 7. 1959, tedy za 87 měsíců, čímž mu
podle §5 odst. 2 zákona vznikl nárok na jednorázovou peněžní částku 195 000 Kč. Tato částka
byla na základě výše uvedeného právního názoru stěžovatelky jejím rozhodnutím rovným dílem
přiznána všem zjištěným dědicům, kteří dědictví neodmítli.
[2] Proti tomuto rozhodnutí, konkrétně proti způsobu rozdělení uvedené částky a proti
přiznání podílu snaše zůstavitele (oprávněné osoby), směřovala žaloba podaná žalobkyní. Podle
žalobkyně byl zemřelý O. Ch. v době smrti ženat s E. Ch. a měl čtyři děti (žalobkyni, M. Z., O.
Ch.ml., a Jo. Ch.; oba synové již zemřeli). Zemřelý O. Ch. ml., byl v době smrti ženatý s E. Chv.
a měl čtyři děti (O. K., E. L., J. Ch. a J. N.). Zemřelý Jo. Ch. měl jedinou dceru M. Ř.. Podle
názoru žalobkyně měla být částka rozdělena dědicům ve výši podílů odpovídajících dědickým
podílům určeným podle §473 občanského zákoníku.
[3] Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, označeným rozsudkem zrušil
rozhodnutí stěžovatelky ze dne 1. 9. 2006, č. 240 612 072/B, a věc jí vrátil k dalšímu řízení.
V odůvodnění soud citoval §7 odst. 2 zákona č. 261/2001 Sb. a uvedl, že zvolený termín
„dědici“ je založen občanským zákoníkem a jednoznačně vyjadřuje, že dotčený nárok
má sledovat osud aktiv zůstavitele spadajících do dědictví. Pojem „dědic“ není jen ukazatelem
množství a konkretizací osob, v jejichž prospěch má být peněžitý nárok vyplacen, nýbrž v sobě
implikuje způsob účasti na pozůstalosti (podle příslušných dědických tříd), nebude-li dědictví
odmítnuto. Soud zdůraznil, že zákonodárce v oblasti dávek v případech, kdy řeší výplatu dávky
po smrti oprávněné osoby, používá jiných termínů, pokud chce vymezit okruh oprávněných
osob, s tím, že těmto osobám náleží poměrný díl peněžité dávky a dávka nespadá do dědictví.
Soud k tomu citoval ustanovení §63 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění,
§16 odst. 1 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, §56 odst. 1 zákona č. 117/1995 Sb.,
o státní sociální podpoře, a §6 odst. 1 zákona č. 255/1946 Sb., o příslušnících československé
armády v zahraničí a o některých jiných účastnících národního odboje za osvobození. Soud
shledal, že právní normy v oblasti dávek používají jiné označení než „dědici“, je-li zamýšleno
vyplacení dávky jiným způsobem než tím, že se má nárok stát součástí pozůstalosti. Krajský soud
zdůraznil, že právní předpisy je nutné vykládat tak, aby výklad přispíval k harmonii právního
odvětví a pokud možno ke koherenci celého právního řádu, či přinejmenším aby výklad téhož
pojmu v různých právních odvětvích nepůsobil kontradiktorně. Nelze tedy připustit, aby osoba,
která je v občanském zákoníku považována za dědice, měla jiné vlastnosti, postavení, práva
a povinnosti z toho vyvěrající než osoba, která je za dědice považována v oblasti práva veřejného,
neboť pojem dědic je v oblasti práva veřejného použit s tím, že jeho definici stanovil občanský
zákoník. Soud připomněl, že zákon č. 261/2001 Sb. neomezuje okruh dědiců na ty, kteří dědictví
neodmítli, a žalovaná tímto krokem zúžila význam §7 odst. 2 zákona. Z okruhu uvažovaných
osob nelze vyřadit ani dědice ze závěti. Krajský soud uzavřel, že podle jeho názoru byly naplněny
předpoklady pro odklon od právního názoru dosud zastávaného Nejvyšším správním soudem,
z něhož vycházela žalovaná.
[4] Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka včas kasační stížnost z důvodu podle §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s. Podle jejího názoru se jednorázová peněžní částka nestává součástí aktiv
dědictví, nýbrž její poměrná část ve výši odpovídající počtu dědiců, kteří dědictví neodmítli,
přechází přímo na tyto dědice, kteří vstupují do práv zemřelého a stávají se novými účastníky
správního řízení. Stěžovatelka poukázala na skutečnost, že ustanovení §7 odst. 2 zákona
č. 261/2001 Sb. v projednávané věci vyložila stejným způsobem jako v celé řadě plně
srovnatelných případů v uplynulých cca 10 letech. Oporu pro takový postup nalezla v judikatuře,
kterou lze považovat za ustálenou, neboť ustanovení shodného znění obsahoval již zákon
č. 217/1994 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky některým obětem nacistické perzekuce.
Konkrétně stěžovatelka citovala z rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ve věci
sp. zn. 2 A 735/98, z rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ve věci sp. zn. 5 A 519/2001
a z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 2 A 1153/2002-OL. Stěžovatelka
namítla, že ustanovení §7 odst. 2 zákona č. 261/2001 Sb. obsahuje speciální právní úpravu
a vylučuje aplikaci úpravy obecné. Odmítla přitom srovnání právní úpravy přechodu nároku
se zákony č. 155/1995 Sb., č. 108/2006 Sb., č. 117/1995 Sb. a č. 255/1946 Sb., a to s poukazem
na speciální charakter odškodňovacích předpisů. Stěžovatelka uzavřela, že krajský soud nesprávně
posoudil právní otázku týkající se přechodu nároku na dědice oprávněné osoby podle §7 odst. 2
zákona č. 261/2001 Sb., a svůj postup, kdy jednorázovou peněžní částku přiznala stejným dílem
každému z devíti dědiců zemřelého O. Ch., označila za souladný s tímto ustanovením.
Stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému
soudu k dalšímu řízení.
[5] Žalobkyně nevyužila možnosti vyjádřit se ke kasační stížnosti.
II. Dosavadní judikatura k rozhodné právní otázce a důvody předložení věci rozšířenému
senátu
[6] Čtvrtý senát Nejvyššího správního soudu při předběžném posouzení věci zjistil, že Nejvyšší
správní soud tuto právní otázku již řešil, ovšem s tímto řešením se neztotožnil.
[7] V rozsudku ze dne 27. 8. 2003, č. j. 2 A 1153/2002 - 20, publikovaném na www.nssoud.cz,
Nejvyšší správní soud vyslovil následující právní závěr:
[8] Podle §1 odst. 1 zákona č. 261/2001 Sb. se zákon vztahuje na občany České republiky, kteří splňují
podmínky uvedené v §1 odst. 1 bodě 1 písm. c) až f), bodě 2 a odst. 2 zákona č. 255/1946 Sb., o příslušnících
československé armády v zahraničí a o některých jiných účastnících národního boje za osvobození, a bylo jim o tom
vydáno podle §8 citovaného zákona osvědčení nebo kteří mají doklad, který toto osvědčení nahrazuje (dále jen
„účastník národního boje za osvobození“). (…)
[9] Podle §1 odst. 2 zákona č. 261/2001 Sb. se zákon vztahuje i na vdovy nebo vdovce po účastníku
národního boje za osvobození, pokud jsou občany České republiky, jejichž manželství trvalo v době účasti manžela
v národním boji za osvobození nebo bylo z důvodu nemožnosti uzavřít manželství uzavřeno nejpozději
do 31. prosince 1945 a jejichž manžel buď padl nebo kdykoliv později zemřel.
[10] Ustanovení §5 odst. 3 zákona č. 261/2001 Sb. stanoví, že výše jednorázové peněžní částky
pro účastníka národního boje za osvobození za účast v národním boji za osvobození kratším než 1 rok, trvajícím
však alespoň tři měsíce nebo alespoň dva měsíce v případě služby v partyzánské jednotce jako československý
partyzán podle zvláštního zákona, činí 60 000 Kč. Podle ustanovení §5 odst. 7 činí výše jednorázové peněžní
částky podle odstavců 1 až 6 pro vdovu nebo vdovce po účastníku národního boje za osvobození nebo po politickém
vězni a děti podle §1 odst. 2 vždy její polovinu. (…)
[11] Podle §7 odst. 2 zákona č. 261/2001 Sb. přechází včas uplatněný nárok, pokud o něm nebylo
rozhodnuto nebo pokud nedošlo k výplatě jednorázové peněžní částky, v případě úmrtí oprávněné osoby na její
dědice. (…)
[12] [Z]emřelá žadatelka (…) [splňovala] podmínky pro vznik nároku podle zákona č. 261/2001 Sb.
z titulu vlastní a manželovy účasti v národním boji za osvobození. Proto po smrti žadatelky přešly oba nároky
na její dědice a byly jim přiznány jednorázové peněžní částky ve výši 30 000 Kč a 60 000 Kč, a to s ohledem
na dikci ustanovení §7 odst. 2 citovaného zákona č. 261/2001 Sb. Toto ustanovení nelze vykládat jinak než-li
tak, že jde o zákonný přechod nároku úmrtím žadatelky přímo na její dědice. Tento nárok tedy není předmětem
dědického řízení, ale stává se samostatným právním nárokem. Pro žalovanou je nepodstatné, jak proběhlo dědické
řízení, jakým způsobem a zda došlo k vypořádání dědiců. Podstatným je právě jen zjištění okruhu dědiců, kteří
dědictví neodmítli. Žalovaná tedy nepochybila, když po zjištění okruhu dědiců přiznala každému z nich stejný díl
z částky, která by jinak náležela zemřelé. Při zákonném přechodu nároku na dědice oprávněné osoby podle
zákona č. 261/2001 Sb. se nepoužijí obecné předpisy upravující dědické řízení v tom smyslu,
že by se jednorázová peněžní částka vyplácela s ohledem na dědickou posloupnost. V tomto případě se uplatní
kritérium ekvivalence.
[13] Čtvrtý senát Nejvyššího správního soudu má za to, že užití termínu „dědic“ v textu §7
odst. 2 zákona č. 261/2001 Sb., bez bližší konkretizace způsobu přechodu nároku v případě
úmrtí oprávněné osoby, znamená, že při aplikaci tohoto ustanovení musí Česká správa sociálního
zabezpečení vycházet z ustanovení občanského zákoníku upravujících dědění, a to nejen
pro vymezení okruhu osob, na které včas uplatněný nárok přechází, ale i pro určení poměru,
v jakém bude těmto osobám jednorázová peněžní částka vyplacena. Nezbytným podkladem
pro rozhodnutí o nároku v případě úmrtí oprávněné osoby podle §7 odst. 2 zákona
č. 261/2001 Sb. je pravomocné rozhodnutí soudu o dědictví.
[14] Vzhledem k tomu, že čtvrtý senát dospěl při svém rozhodování k právnímu názoru,
který je odlišný od právního názoru již vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu,
postoupil věc podle §17 odst. 1 s. ř. s. k rozhodnutí rozšířenému senátu.
[15] Rozšířený senát dodává, že citovaná judikatura Nejvyššího správního soudu čerpala
z dřívější judikatury Vrchního soudu v Olomouci a Vrchního soudu v Praze k přechodu nároků
na jednorázové peněžní částky odškodňovací povahy podle některých dalších zákonů přijatých
před přijetím zákona č. 261/2001 Sb. a majících obdobnou úpravu přechodu nároku při úmrtí
oprávněné osoby
[16] Vrchní soud v Olomouci se v nepublikovaném rozsudku ze dne 8. 10. 1998 ve věci
sp. zn. 2 A 735/98 k jednorázové peněžní částce podle zákona č. 217/1994 Sb., o poskytnutí
jednorázové peněžní částky některým obětem nacistické perzekuce, zabýval výkladem §3 odst. 2
tohoto zákona, který stanoví, že [v]čas uplatněný nárok na poskytnutí jednorázové peněžní částky, pokud
o něm nebylo rozhodnuto nebo pokud jednorázová peněžní částka nebyla vyplacena, přechází v případě úmrtí
osoby uvedené v odstavci 1 [v něm je definován okruh oprávněných osob, jimž jednorázová peněžní
částka přísluší – pozn. Nejvyššího správního soudu] na její dědice. Uvedl, že ustanovení §3 odst. 2
nelze vykládat jinak než tak, že jde o zákonný přechod nároku úmrtím oprávněné osoby na dědice. Tento nárok
není předmětem dědictví, ale stává se samostatným právním nárokem, jehož uplatnění je možné přímo u odpůrce
[České správy sociálního zabezpečení – pozn. Nejvyššího správního soudu] osobou, která je dědicem
ve smyslu občanského zákoníku. Pro odpůrce, který byl ze zákona pověřen poskytováním odškodnění, je přitom
významné zjištění právě okruhu dědiců, kteří dědictví neodmítli. Je přitom nepodstatné, jakým způsobem došlo
k vypořádání dědictví, dokonce zda vůbec dědické řízení proběhlo nebo zda bylo zastaveno pro nedostatek
majetku, resp. jestliže majetek nepatrné hodnoty byl vydán tomu, kdo se postaral o pohřeb.
[17] Vrchní soud v Praze se v nepublikovaném rozsudku ze dne 14. 9. 2001 ve věci
sp. zn. 5 A 519/2001 k jednorázové peněžní částce podle zákona č. 39/2000 Sb., o poskytnutí
jednorázové peněžní částky příslušníkům československých zahraničních armád a spojeneckých
armád v letech 1939 až 1945, zabýval výkladem ustanovení jeho §6 odst. 2, který stanoví, že [v]čas
uplatněný nárok, pokud o něm nebylo rozhodnuto nebo pokud jednorázová peněžní částka nebyla vyplacena,
přechází v případě úmrtí oprávněné osoby na její dědice. Použil obdobnou argumentaci jako shora
uvedený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci a dodal, že pouze pokud by zákon takové speciální
ustanovení neměl, bylo by jediným možným způsobem přihlášení uplatněného nároku do aktiv dědictví; správní
orgán (ČSSZ) by musel být zákonem pro takový případ nadán pravomocí rozhodnout samostatně o celkové výši
nároku a teprve v dědickém řízení by mohlo být toto rozhodnutím stanovené aktivum rozvrženo. Zákon však
zvolil speciální úpravu přechodu nároku na dědice úmrtím oprávněné osoby ze zákona, a to nejen z důvodu
rychlosti a hospodárnosti řízení (aby tak o přiznání odškodnění mohlo být správním orgánem v přiměřené době
rozhodnuto a částka vyplacena bez toho, že by bylo vyčkáváno často zdlouhavého dědického řízení), ale předně
proto, že jde o zvláštní nárok, o jehož přiznání oprávněným (a dědicům po nich) rozhoduje státní orgán a jeho
vypořádání není ponecháno na vůli dědiců v rámci dohody o vypořádání dědictví. Dědici po zemřelém vstupují
všichni do práv účastníka řízení před správním orgánem (i do procesních práv), a jim tento orgán přizná výši
nároku (konkrétní částky), který na ně přešel. Zákon tak speciálně řeší případy, kdy v době úmrtí oprávněného
ještě nebylo o uplatněném nároku pravomocně rozhodnuto (ještě nebylo rozhodnuto, zda je dán, a stanovena jeho
výše) nebo přiznaná částka nebyla vyplacena.
III. Posouzení věci rozšířeným senátem
III. 1. Základní principy přechodu práv při úmrtí oprávněného,
vztah obecné a zvláštní úpravy
[18] Předmětem posuzování Nejvyššího správního soudu v této věci je otázka výkladu
ustanovení §7 odst. 2 zákona č. 261/2001 Sb., podle kterého stěžovatelka při svém rozhodování
postupovala. Ten stanoví, že [v]čas uplatněný nárok, pokud o něm nebylo rozhodnuto nebo pokud nedošlo
k výplatě jednorázové peněžní částky, přechází v případě úmrtí oprávněné osoby na její dědice.
[19] V první řadě nutno poznamenat, že jak ve sféře práva veřejného, tak ve sféře práva
soukromého je zásadně pouze věcí zákonodárce, jakým způsobem upraví přechod práv, a mezi
nimi i práv majetkových, mezi jednotlivými osobami. V dispozici zákonodárce je zásadně
i rozhodnutí o tom, zda určité právo v případě, že nastaly určité relevantní právní skutečnosti
(v projednávaném případě smrti oprávněné osoby), vůbec přechází, zda přechází za každých
okolností, anebo jen za určitých podmínek (např. za předpokladu, že bylo za života zemřelé
oprávněné osoby alespoň rámcově konkretizováno, kupříkladu uplatněním práva u zákonem
stanoveného orgánu), a na kterou osobu či které osoby přechází. Zákonodárce je zde vázán toliko
ústavními limity svého uvážení, zejména zákazem libovůle a neodůvodněně nerovného zacházení
a požadavkem racionality a přiměřené přehlednosti a předvídatelnosti právní úpravy.
U majetkových práv jsou pak ústavní limity dány dále zejména ochranou vlastnictví majetku jako
ústavněprávního institutu (zásadně širšího než pojem vlastnického práva k věcem ve smyslu
občanskoprávním, zahrnujícího principiálně jakýkoli majetek jako ekonomickou hodnotu), který
zahrnuje i právo dědit majetek (čl. 11 odst. 1 věta třetí Listiny základních práv a svobod).
[20] Zákonodárce tedy je oprávněn v případě, že jím vymezenému okruhu osob přizná nárok
na určité plnění, definovat i podmínky přechodu takového nároku na určité osoby. U nároků
na veřejnoprávní dávky odškodňující či zmírňující určité minulé křivdy (takovou dávkou
je i nárok podle zákona č. 261/2001 Sb., jehož účelem je částečná finanční kompenzace útrap
určitých osob v souvislosti s II. světovou válkou) může při definování podmínek přechodu
a okruhu osob, na něž nárok může přejít, zákonodárce jistě vzít v úvahu důvody, pro které
se dávka zákonem zakotvuje, i to, že v případě úmrtí osoby, která má na dávku nárok, někteří její
příbuzní či jiné jí blízké osoby mají z dobrodiní dávky profitovat více než jiné, které by např. jinak
po ní dědily. Zákonodárce tedy může vytvořit zvláštní relativně ucelený systém pravidel přechodu
nároku, odlišný od pravidel dědického práva, či dokonce, při respektu k ústavněprávním limitům
vyplývajícím ze shora již zmíněného čl. 11 odst. 1 věty třetí Listiny základních práv a svobod,
přechod nároku na jiné osoby v důsledku smrti oprávněné osoby zcela vyloučit, zejména má-li
uvedený nárok úzce osobní povahu, pro kterou je legitimní, aby z něho benefitovala pouze přímo
oprávněná osoba. Úzce osobní nárok se touto svojí vlastností vymyká z kategorie „běžných“
majetkových práv, jež nutno s ohledem na výše uvedené ustanovení Listiny základních práv
a svobod mít za práva zásadně zděditelná, u nichž jejich přechod na dědice zásadně nesmí být
běžným zákonem vyloučen.
[21] Zároveň je však nutno na právní řád pohlížet jako na celek, který musí působit
jako jednotný a bezrozporný. Proto je při výkladu ustanovení o přechodu nároků zemřelých osob
na jiné osoby nezbytné zohlednit, že právní řád z dobrých důvodů, vycházejících přímo ze shora
již zmíněné ústavní úpravy, obsahuje komplexní a v zásadě univerzální úpravu přechodu
majetkových práv fyzických osob v důsledku jejich smrti, a sice dědění. Tento tradiční právní
institut umožňuje řešit uceleně a se zohledněním vzájemných souvislostí mezi jednotlivými
majetkovými hodnotami přechod majetkových práv nejrůznější povahy, včetně majetkových práv
veřejnoprávní povahy, a obsahuje i bohatě strukturovaná a zejména z logiky příbuzenských
vztahů vycházející pravidla pro určení, na koho, v jaké míře a za jakých podmínek tato majetková
práva přecházejí, a to při velkém respektu k privátní autonomii jedince, která se projevuje v jeho
testamentární svobodě. Vedle toho právní úprava dědění obsahuje i komplexní procesní úpravu
v podobě řízení o dědictví.
[22] Pro projednávaný případ mají výše uvedené úvahy následující důsledky: Pokud by zákon
č. 261/2001 Sb. obsahoval ústavně konformní autonomní úpravu přechodu nároku na jím
upravenou dávku na jiné osoby, použila by se takováto úprava podle pravidla, že zvláštní zákon
má přednost před zákonem obecným (tj. před občanskoprávní úpravou dědění). Pokud však
zákon č. 261/2001 Sb. autonomní úpravu neobsahuje, je nutno použít úpravy obecné, kterou
bude i v tomto případě, tj. i tehdy, jedná-li se o veřejnoprávní nárok, zásadně občanskoprávní
úprava dědění. Není však vyloučeno, že zákon č. 261/2001 Sb. určité modality dědění nároku jím
zakotveného bude upravovat způsobem od obecné úpravy dědění se lišícím. Při výkladu
ustanovení zákona č. 261/2001 Sb. pak bude nutno pojmům v něm obsaženým, které jsou
užívány též v právní úpravě dědění, dávat zásadně týž význam a obsah, jaký mají v této
soukromoprávní úpravě, ledaže by existovaly rozumné důvody pro závěr, že v tomto zvláštním
případě jimi zákonodárce, který jich v zákoně č. 261/2001 Sb. užil, mínil něco jiného než
v úpravě soukromoprávní. Požadavek jednoty a bezrozpornosti právního řádu totiž velí přikládat
týmž pojmům obsaženým v různých právních předpisech zásadně stejný význam a obsah, ledaže
existují rozumné důvody k závěru, že stejný význam a obsah mít nemají (například proto, že jsou
užity v různých kontextech, nebo proto, že historický zákonodárce jimi v různých dobách mínil
různé věci).
III. 2. Výklad konkrétní úpravy v zákoně č. 261/2001 Sb.
[23] Zákon č. 261/2001 Sb. výslovně nestanoví, kdy nárok jím upravený vzniká. Ustanovení
jeho §3 odst. 1 pouze stanoví, že [ú]častník národního boje za osvobození, vdovy nebo vdovci a děti podle
§1 odst. 2 anebo politický vězeň a vdovy a vdovci podle §2 odst. 2 jsou oprávněnými osobami (dále jen
"oprávněná osoba"), které mají nárok na poskytnutí jednorázové peněžní částky (dále jen "nárok"). Z uvedené
dikce lze dovozovat, že existence nároku je založena přímo zákonem (tj. nárok okruhu osob
zákonem stanovených vznikl dnem účinnosti zákona) a že zaniká způsobem zákonem
stanoveným (zejména marným uplynutím lhůty podle §3 odst. 2 zákona). Nárok má sice funkci
částečné reparace či přesněji řečeno zmírnění minulé újmy, ovšem sám o sobě existuje jen proto,
že jej zákonodárce svým rozhodnutím založil. Nejedná se tedy o restituci předešlého stavu
v pravém slova smyslu, nýbrž o zvláštní zákonem zřízený nárok v souvislosti s tím, že oprávněná
osoba (či určitý její příbuzný) v minulosti prožila zákonem vymezené útrapy, o nichž zákonodárce
usoudil, že si zaslouží být zvláštním způsobem odčiněny případnou výplatou peněžní částky.
Zákonodárce rovněž přímo v zákoně stanovuje výši nároku, neboť stanovuje velmi přesná
kritéria pro vypočtení peněžité částky, která má být oprávněné osobě vyplacena a která se určí
výlučně v závislosti na skutkových okolnostech z minulosti, které existenci nároku zakládají
(zjednodušeně řečeno zejména na závažnosti útrap, na délce jejich trvání a na tom, zda nárok
má přímý objekt útrap, anebo „pouze“ vdova či vdovec po něm, viz §5 zákona). Znamená
to tedy, že jestliže nárok oprávněné osoby existuje v určité konkrétní výši od okamžiku schválení
zákona č. 261/2001 Sb., je obsahem pravomoci „orgánu příslušného k vydání rozhodnutí“
(§3 odst. 2 a §6 zákona) pravomoc deklaratorně rozhodnout o tom, že tento nárok existuje
a že dosahuje určité výše. Uvedený orgán zde nemá žádný prostor pro uvážení, neboť pouze
zkoumá, zda stran základu nároku a jeho výše jsou dány zákonem striktně stanovené skutkové
důvody. Stejně tak dotyčný orgán rozhoduje deklaratorně o tom, komu bude jednorázová
peněžní částka vyplacena, neboť ani u určení této osoby nemá žádný prostor pro uvážení, nýbrž
ji toliko zjistí na základě předem striktně daných zákonných kritérií.
[24] V §3 odst. 2 zákon č. 261/2001 Sb. upravuje prekluzi uvedeného nároku pomocí obdobné
formulace, jakou užívá např. §626 o. z. pro prekluzi práv z odpovědnosti za vady věci podle
kupní smlouvy či jakou užívají další podobná ustanovení o. z. (např. jeho §852i odst. 2) nebo
jiných zákonů (viz např. zánik nároků věřitele při prodeji podniku, §488e obch. z.). Na lhůtu
podle §3 odst. 2 zákona č. 261/2001 Sb. je tedy třeba nahlížet jako na lhůtu hmotněprávní
- k zachování nároku musí příslušný úkon oprávněné osoby v této lhůtě dojít v předepsané formě
(tj. písemně) do sféry příslušného orgánu (zásadně stěžovatelce, v některých případech jiným
orgánům, viz §6 zmíněného zákona); nestačí, bude-li v uvedené lhůtě toliko předán k poštovní
přepravě nebo podán nepříslušnému orgánu.
[25] Co s týče výplaty jednorázové peněžní částky, nárok na ni je podmíněn pro žadatele
úspěšným výsledkem řízení podle §6 až 9 zákona č. 261/2001 Sb. Nárok na výplatu tedy vznikne
až tehdy, kdy je o přiznání jednorázové peněžní částky v konkrétní výši vůči konkrétní osobě
pravomocně rozhodnuto. Předtím je žadatel toliko „majitelem“ v té chvíli ještě „nejistého“,
neboť příslušným orgánem ještě autoritativně neuznaného nároku na poskytnutí (přiznání)
jednorázové částky. Je nepochybné, že uvedený nárok je majetkovou a penězi ocenitelnou
hodnotou, neboť jeho „majitel“ může s určitou pravděpodobností očekávat budoucí výplatu
peněžní částky. Je-li ovšem v nároku v této fázi jeho uplatňování obsažen prvek nejistoty o jeho
oprávněnosti, znamená to také, že v dalším postupu správního řízení se může ukázat,
že ve skutečnosti neexistuje, takže nebude možno transformovat jej právní mocí výroku
rozhodnutí příslušného orgánu z nároku na částku v nárok na její výplatu. U nároku uplatněného,
ale nepřiznaného tedy existuje určitá pravděpodobnost (závislá zejména na tom, zda
se ve správním řízení podaří prokázat rozhodné skutkové okolnosti), že z pohledávky
nevykonatelné a bez dalšího nevyplatitelné (neboť příslušný orgán bez pravomocného
rozhodnutí o přiznání jednorázové peněžní částky v určité její výši není nejen povinen, ale ani
oprávněn ji vyplatit, na rozdíl např. od oprávnění i povinnosti dlužníka splnit občanskoprávní
dluh, aniž by mu nezbytně muselo předcházet vydání exekučního titulu) se nestane pohledávka
přiznaná vykonatelným rozhodnutím. Výrok rozhodnutí oprávněného orgánu má tedy vedle
toho, že deklaratorně rozhoduje o existenci nároku, jeho konkrétní výši a osobě, které má být
vyplacen, v určitém smyslu i konstitutivní účinek - mění „nejistý“ a zatím jen oprávněnou osobou
tvrzený nárok na plnění za předpokladu, že bude autoritativně uznáno, v „jistý“ nárok na výplatu
plnění.
[26] Skutečnost, že do rozhodnutí oprávněného orgánu má uplatněný nárok toliko podobu
nároku tvrzeného, však, jak již uvedeno, nic nemění na tom, že je majetkovou hodnotou, že tedy
jako takový může být vzhledem ke své povaze předmětem dědictví a že jeho hodnota je penězi
ocenitelná. To je důležité zejména v dědickém řízení, v němž je potřeba jednotlivé majetkové
hodnoty, jež jsou předmětem dědictví, pro účely tohoto řízení ocenit, aby bylo možno
i na základě takovéhoto ocenění dědictví a s ním související majetkové vztahy (zejména společné
jmění manželů, existovalo-li v případě zůstavitele) vypořádat (viz §175l až §175o o. s. ř.). Určení
hodnoty tvrzeného nároku bude zpravidla závislé na dvou klíčových parametrech – uplatňovanou
či z rozhodných okolností odhadnutelnou výši nároku (tj. jakousi „nominální“ výši nároku)
a pravděpodobnost, že je oprávněný. Čím méně pravděpodobná bude oprávněnost tvrzeného
nároku, tím nižší bude zpravidla jeho skutečná hodnota v poměru k „nominální“ výši.
[27] Sám o sobě není nárok na poskytnutí jednorázové částky podle zákona č. 261/2001 Sb.
ani nárok na její výplatu za života oprávněné osoby převoditelný na jinou osobu. Zmíněný zákon
převoditelnost nároku za života oprávněné osoby nijak neupravuje, mlčí o něm. Z právní úpravy
řízení o nároku (§6 až 9 zákona) je patrné, že s tím, že by účastníkem řízení o nároku, jeho výši
a výplatě mohl být někdo jiný než oprávněná osoba, se nepočítá. Nikdo jiný tedy nárok nemůže
za života oprávněné osoby procesně uplatňovat, což znamená, že vyjma oprávněné osoby
nemůže nikdo nárokem efektivně disponovat. Převoditelnost nároku je tedy právně vyloučena
nepřímo, tím, že není přípustné, aby nárok někdo jiný než oprávněná osoba u příslušného orgánu
uplatňoval.
[28] Nárok na výplatu je pak pohledávkou oprávněné osoby za státem (§9 zákona), která může
být předmětem výkonu rozhodnutí či exekuce vůči oprávněné osobě. Podle jeho povahy se totiž
nepochybně jedná o tzv. jinou peněžitou pohledávku ve smyslu §312 a násl. o. s. ř., a přitom
nepatří mezi pohledávky z výkonu rozhodnutí vyloučené (§317 a násl. o. s. ř.). neboť zejména
nejde o z výkonu rozhodnutí vyloučené veřejnoprávní dávky sociálně-právní povahy podle §317
odst. 2 o. s. ř.
[29] Úprava přechodu nároku na dávku podle zákona č. 261/2001 Sb. je v tomto právním
předpisu relativně kusá. Omezuje se toliko na jedinou výslovnou zmínku ve shora již citovaném
§7 odst. 2, která upravuje přechod toliko v jediné specifické situaci, a sice při úmrtí oprávněné
osoby. Ustanovení §7 odst. 2 má nepochybně hmotněprávní povahu v tom smyslu, že definuje
podmínky přechodu hmotněprávního nároku podle zákona č. 261/2001 Sb. na jinou osobu (jiné
osoby) ex lege, v důsledku toho, že nastala určitá právní událost (úmrtí oprávněné osoby).
Procesní nástupnictví v řízení o nároku se v §7 odst. 2 ani v jiném ustanovení zákona
č. 261/2001 Sb. výslovně neřeší a platí pro ně subsidiárně (§7 odst. 3 zmíněného zákona) úprava
ve správním řádu [viz zejm. §66 odst. 1 písm. f), §57, §64 odst. 1 písm. c) spr. ř.,
resp. (za podmínek §179 odst. 1 spr. ř.) obdobná ustanovení správního řádu z roku 1967].
[30] Z ustanovení §7 odst. 2 zákona č. 261/2001 Sb. lze dovodit následující pravidla: V první
řadě předmětem přechodu na jiné osoby může být toliko nárok včas uplatněný, tj. nárok
uplatněný ve lhůtě stanovené v §3 odst. 2 zákona č. 261/2001 Sb. samotnou oprávněnou
osobou. Tento závěr vyplývá již ze samotné skutečnosti, že včasné uplatnění nároku zákonodárce
v legislativním textu výslovně zmiňuje. Pokud by záměrem zákonodárce bylo umožnit i přechod
ještě neuplatněného nároku, zmínku o včasném uplatnění by do legislativního textu s největší
pravděpodobností nevkládal, případně by režim přechodu neuplatněného nároku výslovně
komplexně upravil (první alternativa se uplatňuje i u výrazné většiny soukromoprávních nároků;
druhou alternativu zákonodárce zvolil např. u restitučních nároků podle zákona č. 87/1991 Sb.,
o mimosoudních rehabilitacích, či zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě
a jinému zemědělskému majetku; to reflektovala i judikatura, viz např. nález Ústavního soudu
ze dne 12. 12. 1996, sp. zn. III. ÚS 32/96, publikovaný pod č. 140/1996 Sb. ÚS
a na http://nalus.usoud.cz; civilní judikatura pak jasně rozlišila režim přechodu neuplatněného
nároku, řídící se zvláštní komplexní úpravou v restitučních zákonech, např. §4 odst. 2 zákona
č. 229/1991 Sb., a režim přechodu již uplatněného nároku, u něhož ustanovení o přechodu
na „dědice“, např. v §4 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. jednoznačně vyložila jako plný
a bezpodmínečný odkaz na občanskoprávní úpravu dědictví, viz rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 23. 2. 2000, sp. zn. 25 Cdo 1659/98, publikovaný pod č. 85/2000 Sb. NS
a na www.nsoud.cz). Uvedený závěr má zejména ten důsledek, že pokud oprávněná osoba
za svého života neuplatnila svůj nárok podle zákona č. 261/2001 Sb., nemá žádná další osoba,
která by byla jejím singulárním či univerzálním sukcesorem, právo po smrti oprávněné osoby
nárok podle uvedeného zákona uplatnit, a to ani kdyby tak učinila ve lhůtě podle jeho §3 odst. 2,
neboť uvedený nárok je do jeho uplatnění úzce osobním nárokem vázaným pro účely jeho
„zpeněžení“ výlučně na včasný právní úkon samotné oprávněné osoby učiněný za jejího života.
Teprve uplatněním nároku se jeho povaha mění a tento přestává mít úzce osobní povahu a mění
se v nárok způsobilý přechodu na jiné osoby.
[31] Ustanovení §7 odst. 2 zákona č. 261/2001 Sb. hovoří o přechodu nároku „pokud o něm
nebylo rozhodnuto nebo pokud nedošlo k výplatě jednorázové peněžní částky“, čemuž lze stěží
rozumět jinak než tak, že předmětem zvláštní úpravy přechodu, která je ve zmíněném ustanovení
obsažena, je pouze nárok již uplatněný, o němž však ještě nebylo rozhodnuto, nebo nárok
uplatněný, o němž již rozhodnuto bylo, avšak u něhož ještě nedošlo k výplatě jednorázové
peněžité částky.
[32] Ovšem ani formulaci, že nárok „přechází (…) na dědice“, nelze považovat za nic víc než
za obecný odkaz zákona č. 261/2001 Sb. na hmotněprávní úpravu dědění. Jí se pouze obsahově
dotváří pravidlo, že zatímco neuplatněný nárok předmětem přechodu z oprávněné osoby na jinou
osobu být nemůže, nárok uplatněný ano. Zákonodárce touto formulací výslovně ani nepřímo
nestanovil žádná zvláštní hmotněprávní pravidla pro režim přechodu nároku, ani okruh osob,
na něž nárok může přejít. Zejména neexistuje žádný důvod, opřený například o dikci zákona, jeho
systematiku, historii a okolnosti jeho vzniku či jeho smysl a účel, který by vedl k závěru
o existenci zvláštního, od pravidel dědické posloupnosti odlišného pravidla pro přechod nároku,
k němuž dospěl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 27. 8. 2003, č. j. 2 A 1153/2002 - 20.
Odůvodnění:
tohoto rozsudku takové důvody neuvádí a ani rozšířený senát žádné nenalezl.
Zákonodárce by jistě mohl při přechodu nároku preferovat nejbližší rodinné příslušníky
oprávněné osoby (například proto, že u nich je nejpravděpodobnější nepřímé, sekundární
postižení útrapami, jimž byla vystavena oprávněná osoba a které jsou zákonem č. 261/2001 Sb.
zmírňovány) či osoby, které žily v den smrti oprávněné osoby s ní ve společné domácnosti
(například proto, aby oprávněnou osobou „nespotřebovaný“ nárok směroval do okruhu osob,
které s ní byly ve stáří v nejbližším denním kontaktu a nezřídka se o ni staraly). Pokud by však
takové pravidlo chtěl vytvořit, lze předpokládat, že by je formuloval výslovně a dostatečně
jednoznačně. Formulace o přechodu nároku „na dědice“ však postrádá dostatečně konkrétní
zvláštní pravidlo odlišné od pravidla obecného, které předmětný nárok jako nárok majetkový
nepochybně začleňuje do dědictví – především postrádá dostatečně jednoznačně stanovený
zvláštní okruh osob, na něž nárok přechází, odlišný od dědiců ve smyslu pravidel (civilního)
dědického práva. Rovněž závěr vyslovený v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
27. 8. 2003, č. j. 2 A 1153/2002 - 20, že se má uplatnit „kritérium ekvivalence“, tj. že nárok
se v případě více dědiců má mezi ně rozdělit rovným dílem a že pravidla dědického práva
pro určení výše dědických podílů se neuplatní, postrádá hlubších důvodů opřených např. o smysl
a účel takového pravidla a není podepřen ani samotnou dikcí zákona, z níž nelze dovozovat
žádný jednoznačný závěr. Pokud zákon v určitých případech stanoví přechod určitých nároků
zemřelého nezávisle na dědictví na okruh osob speciálně stanovený, obvykle tak činí výslovným
stanovením takového pravidla dostatečně jednoznačným a konkrétním způsobem a obvykle lze
u takové úpravy dovodit zvláštní pro ni hovořící důvody (viz např. zvláštní režim přechodu
pracovněprávních nároků zaměstnance podle §328 odst. 1 zákoníku práce, v rámci něhož zákon
před dědici preferuje ty nejbližší příbuzné zemřelého zaměstnance, kteří s ním žili ve společné
domácnosti, existují-li takoví příbuzní).
[33] Ani argumenty zmíněné ve shora citované judikatuře vrchních soudů, vztahující
se k zákonům obsahujícím ohledně přechodu nároku obdobnou dikci jako zákon
č. 261/2001 Sb., nejsou dostatečně přesvědčivé.
[34] Rozsudek Vrchního soudu v Praze ve věci sp. zn. 5 A 519/2001 má za to, že zákonodárce
v ustanovení §6 odst. 2 zákona č. 39/2000 Sb. vytvořil zvláštní režim přechodu odlišný
v podstatných rysech od hmotněprávní úpravy v dědickém právu. Vrchní soud argumentuje,
že pokud by neexistoval zvláštní režim přechodu uplatněného (tj. tvrzeného) nároku na dědice
procesně plně realizovaný v řízení před Českou správou sociálního zabezpečení, jedinou
alternativou by bylo, aby správní orgán rozhodující o nároku podle zákona č. 261/2001 Sb.
či jiného „odškodňovacího“ zákona s obdobnou úpravou přechodu nároku na výplatu
jednorázové částky při úmrtí oprávněné osoby nejprve rozhodl o nároku jako celku bez
konkrétně určeného majitele a teprve podle výsledků dědického řízení tento celek rozdělil na části
pro jednotlivé dědice. K tomu však podle názoru vrchního soudu nemá žádnou zákonem
stanovenou pravomoc. S vrchním soudem lze souhlasit v jediném – a sice že by bylo extrémně
nežádoucí s ohledem na právní úpravu řešení předběžné otázky ve správním řízení, aby správní
orgán po úmrtí oprávněné osoby do doby, než bude najisto postaveno, kdo jsou dědici
oprávněné osoby a který z nich či kteří z nich jeho úmrtím nabyli uplatněný nárok, v řízení o něm
jakkoli pokračoval (vyjma provedení neodkladných úkonů k zajištění, aby v budoucnu mohlo být
řízení řádně dokončeno). Jak bude dále podrobně vyloženo, postup správního orgánu po úmrtí
oprávněné osoby má být úplně opačný, než o jakém uvažoval vrchní soud, a sice do vyjasnění
otázky, na koho z dědiců přešel nárok oprávněné osoby, v dědickém řízení správní řízení přerušit
a teprve následně v něm pokračovat a rozhodnout o meritu věci, tj. zejména o tom, zda nárok
vůbec existuje a jaká je jeho výše.
[35] Za dostatečně silný argument nelze považovat ani závěr Vrchního soudu v Praze o tom,
že zákonodárce volil speciální úpravu z důvodu rychlosti a hospodárnosti řízení, jakkoli má svoji
váhu. Tento ve své podstatě teleologický argument (přerušení řízení kvůli dědickému řízení
vskutku zpravidla řízení před stěžovatelkou prodlouží) by mohl odůvodnit právní názor
zastávaný vrchním soudem, pokud by bylo z jím předpokládané zvláštní úpravy v zákoně
č. 261/2001 Sb. možno s dostatečnou mírou jistoty seznat, jaký je její „zvláštní“ obsah
a že historický zákonodárce vskutku měl v úmyslu takový zvláštní režim procesní i hmotněprávní
úpravy přechodu nároku zavést. Z §7 odst. 2 zákona č. 261/2001 Sb. však nelze seznat nic,
neboť je jak v rovině procesní, tak v rovině stanovení zvláštního hmotněprávního pravidla zcela
kusá. Z ní ani z obdobných ustanovení starších „odškodňovacích“ zákonů (§3 odst. 2 zákona
č. 217/1994 Sb. a §6 odst. 2 zákona č. 39/2000 Sb.) naopak nevyplývá, že obsah pojmu „dědic“
pro účely těchto zákonů má být jakkoli odlišný od obsahu tohoto pojmu v úpravě obecné
(zejm. např. z ničeho neplyne, jak míní oba vrchní soudy, že „dědicem“ ve smyslu
„odškodňovacích“ zákonů není ten dědic, na něhož má nárok přejít dle dědické dohody).
Aby bylo lze takto razantní odklon od obecné úpravy ve zvláštní úpravě nalézt, musela
by obsahovat podstatně konkrétnější úpravu, z níž by muselo být dostatečně zřejmé,
že a jak se zákonodárce od úpravy obecné odchýlil. Úvahy o tom, že právě takový snad byl úmysl
historického zákonodárce, lze jen obtížně podepřít konkrétními fakty z doby přijímání příslušné
zákonné úpravy. Důvodové zprávy k „odškodňovacím“ zákonům se otázkou přechodu nároku
vůbec nezabývají (vyjma důvodové zprávy k návrhu zákona vyhlášeného posléze
pod č. 39/2000 Sb., jež však v daném ohledu není relevantní, neboť znění §6 odst. 2 tohoto
zákona bylo v průběhu projednávání návrhu změněno na základě stanoviska vlády, jež doporučilo
jeho zpřesnění tak, že schválené znění textově plně odpovídá předobrazu v zákoně
č. 217/1994 Sb. – vláda zákonodárnému sboru doporučila se právě tímto starším zákonem
inspirovat), a tím spíše neobsahují detailní popis jakýchkoli zvláštních pravidel odlišných
od obecné občanskoprávní úpravy dědění (pro zákon č. 217/1994 Sb. viz text důvodové zprávy
ze dne 24. 8. 1994 k vládnímu návrhu tohoto zákona, ASPI, sekce Literatura, stav ASPI
k 1. 4. 2010; pro zákon č. 39/2000 Sb. viz
http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?o=3&ct=251&ct1=0, jakož i stanovisko vlády
na http://racek.vlada.cz/usneseni/usneseni_webtest.nsf/dcc7d35c85c5f1e7c125741a004890df/1
be53df6eed6df72c12571b6006c622c?OpenDocument; pro zákon č. 261/2001 Sb.
viz http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?o=3&ct=859&ct1=0; stav všech webových stránek
k 4. 5. 2010). Ani ze záznamů debat v zákonodárném sboru při projednávání uvedených zákonů
nelze takový zvláštní záměr historického zákonodárce vysledovat, neboť tyto debaty
se zaměřovaly na jiné otázky než na podrobnosti přechodu nároku v případě úmrtí oprávněné
osoby (viz elektronické verze stenozáznamů o projednávání těchto návrhů zákonů,
tj. sněmovních tisků 1148/I. volební období 1992 - 1996, 251/III. volební období 1998 - 2002
a 859/III. volební období 1998 - 2002, na www.psp.cz, stav webových stránek k 4. 5. 2010).
[36] Judikatura vrchních soudů tak ve své podstatě vytvořila zvláštní pravidla o přechodu nároku
ze zákonných ustanovení, která nic, co by byť jen rámcově obsah takových zvláštních pravidel
naznačovalo, neobsahují. Argument, že taková byla vůle historického zákonodárce, není, jak
shora vyloženo, přesvědčivý a ani argumenty teologické nejsou natolik silné, aby prosazení
zvláštního pravidla nevyjádřeného v textu zákona ospravedlňovala. Rychlost a hospodárnost
řízení jsou jistě hodnotami významnými, proti nim však stojí hodnoty v daném případě
významnější, a sice respekt k jednotným a uceleným pravidlům dědického práva, odrážejícím
v případě zákonné dědické posloupnosti obecně uznávané zásady, a k vůli oprávněné osoby
jako zůstavitele a dědiců jako těch, kteří mají mít možnost své vztahy upravit dohodou,
jež se může vztahovat i na nárok podle zákona č. 261/2001 Sb.
[37] Důvodem k zachování dosavadního výkladu ustanovení §7 odst. 2 zákona č. 261/2001 Sb.,
resp. obdobných ustanovení zákona č. 217/1994 Sb. a 39/2000 Sb., zastávaného vrchními soudy
a přejatého i Nejvyšším správním soudem, nemůže být v daném případě ani prostý fakt,
že takový výklad byl delší dobu aplikován a že si na něj právní praxe zvykla. Argument
požadavkem právní jistoty, a tedy tím, že stálá aplikační praxe je či může být hodnotou sama
o sobě, jistě má svoji váhu. Stabilní aplikační praxe zajišťuje dostatečnou předvídatelnost právní
regulace, snižuje transakční náklady účastníků právních vztahů a umožňuje lepší plánování jejich
jednání. Proto obvykle platí, že čím déle byl určitý výklad zákona aplikován, tím silnější musí být
důvody pro změnu takové aplikační praxe, neboť tím více je změnou dotčena právní jistota.
Soudy jsou však povolány k tomu, aby nalézaly právo, tj. hledaly a nacházely pomocí právní
argumentace jeho „správný“ obsah, přičemž – systémově vzato – v úvahu se nabízející
interpretační alternativy musí být vždy možno seřadit podle míry jejich přesvědčivosti a pouze
jedna jediná může být shledána za daných okolností nejpřesvědčivější. Změna judikatury je proto
na místě vždy, dospěje-li soud k závěru, že dosud aplikovaná interpretační alternativa není
správná, tj. že je z dobrých důvodů méně přesvědčivá než jiné nabízející se interpretace,
a že i při zohlednění hodnoty, kterou za daných okolností i se zohledněním délky dosavadní
aplikační praxe, od níž se má ustoupit, představují právní jistota a s ní spojený zájem na stabilitě
právních (a tedy společenských) vztahů, nelze dosavadní interpretaci přesvědčivě hájit. Přesně
k takové situaci došlo v projednávané věci – dosud aplikovaná interpretační alternativa rozhodné
právní otázky je ve srovnání s jinou, k níž se rozšířený senát přiklonil, natolik nepřesvědčivá
a vykazuje natolik výrazné slabiny při pokusech ji argumentačně obhájit (viz výklad shora
podaný), že se jí nelze držet ani s přihlédnutím k hledisku právní jistoty. Navíc nelze přehlédnout,
že závěry nyní vyslovené, zejména ty o vztahu obecné a zvláštní právní úpravy, mají obecnější
význam, využitelný i pro jiné obdobné případy.
[38] Nejvyšší správní soud shrnuje, že pravidla českého dědického práva – jakkoli míra privátní
autonomie (např. rozsah testamentární svobody) je v něm stále ještě omezena a poznamenána
negativním ideologickým vztahem komunistického práva k vlastnictví a dědění majetku –
vycházejí z priority dědění ze závěti a subsidiarity uplatnění zákonné dědické posloupnosti;
dědické skupiny a v rámci nich případné dědické podíly u zákonné dědické posloupnosti přitom
zásadně vycházejí z míry blízkosti příbuzenství mezi zůstavitelem a konkrétním dědicem.
Uvedená pravidla vycházejí z toho, že dědění je klíčovým rodinněprávním a majetkověprávním
institutem s ústavní dimenzí sloužícím k zachování podstaty majetku mezi generacemi
a přispívajícím k vytváření společenského blahobytu tím, že umožní zůstaviteli předat
následujícím generacím jím nabyté majetkové hodnoty. Zákonná úprava tedy musí uvedená
pravidla respektovat, anebo je ve zvláštních případech nahradit dostatečně určitě a jednoznačně
formulovanými pravidly speciálními. Nelze-li v konkrétním případě zákona č. 261/2001 Sb.
taková zvláštní pravidla vysledovat, je nutno dospět k závěru, že odkaz na „dědice“ neznamená
nic jiného než odkaz na komplexní pravidla dědického práva, včetně pravidla o prioritě dědění
ze závěti před děděním ze zákona, o podmínkách vydědění a ustanovení o nepominutelných
dědicích a včetně pravidel o tom, že za určitých okolností se výše podílů jednotlivých dědiců liší
s ohledem na režim dědické posloupnosti (tj. že se uplatní pravidlo zakotvené v §473 odst. 2
o. z., podle něhož [n]edědí-li některé dítě, nabývají jeho dědického podílu stejným dílem jeho děti. Jestliže nedědí
ani tyto děti nebo některé z nich, dědí stejným dílem jejich potomci).
III. 3. Procesní režim přechodu nároku podle zákona č. 261/2001 Sb.
[39] Z výše uvedeného vyplývá, že oprávněnou osobou včas uplatněný nárok podle zákona
č. 261/2001 Sb., který je předmětem přechodu v důsledku smrti oprávněné osoby, je nutno
považovat za majetkovou hodnotu, jež je předmětem dědictví. Smrtí oprávněné osoby nabývá
tento nárok testamentární či zákonný dědic (dědicové) oprávněné osoby (§460 o. z.), přičemž
to, kdo je takovou osobou (osobami), se určí podle pravidel dědického práva. V procedurální
rovině je proto nezbytné rozlišovat mezi pravomocí stěžovatelky (deklaratorně) posuzovat
splnění podmínek pro přiznání nároku, určovat výši jednorázové peněžní částky k vyplacení
a to, kdo je oprávněnou osobou, na straně jedné a mezi pravomocí soudu a notáře projednat
dědictví a v rámci něho určit, kdo je dědicem nároku, na straně druhé.
[40] Předběžnou otázkou doktrína správního práva procesního i jiných odvětví procesního práva
rozumí takovou otázku, jejíž řešení nepřísluší orgánu, který ve věci rozhoduje, ale o které
si dotyčný orgán musí nezbytně učinit úsudek, aby mohl ve věci vydat rozhodnutí;
je na dotyčném orgánu a příslušné procesní úpravě, zda o předběžné otázce uváží či vůbec může
uvážit sám, anebo může resp. musí dát podnět jinému orgánu k jejímu vyřešení a vyčká, až bude
jiným orgánem vyřešena (srov. k tomu podobně ke správnímu řádu z roku 1967 např. Vopálka,
V., Šimůnková, V., Šolín, M., Správní řád. Komentář, 1. vyd., C. H. Beck, Praha 1999, str. 103,
k spr. ř. pak Vedral, J., Správní řád. Komentář, Bova Polygon, Praha 2006, str. 356-357). Otázka,
kdo je dědicem nároku, by tedy pro stěžovatelku ve správním řízení mohla být předběžnou
otázkou ve smyslu §57 spr. ř. (příp. za podmínek §179 odst. 1 spr. ř. ve smyslu §40 správního
řádu z roku 1967), neboť vyřešení této otázky je nezbytné pro rozhodnutí o nároku – bez určení,
které osobě nárok připadá (samozřejmě za předpokladu, že jde o nárok oprávněný), nemá
rozhodnutí o něm smysl, neboť by nebylo stanoveno, která konkrétní osoba pocítí přiznáním
nároku na výplatu jednorázové peněžní částky a/nebo její výplatou příznivé důsledky ve své
majetkové sféře.
[41] Dozví-li se tedy stěžovatelka, že oprávněná osoba, která uplatnila nárok podle zákona
č. 261/2001 Sb., přičemž o tomto nároku ještě nebylo rozhodnuto nebo sice rozhodnuto bylo,
ale nedošlo k výplatě na jeho základě přiznané jednorázové peněžní částky, zemřela, zjistí
stěžovatelka u dědického soudu oprávněné osoby [§9 odst. 1, §88 písm. j) o. s. ř.], zda již
proběhlo podle §175a odst. 1 o. s. ř. dědické řízení; v případě, že neprobíhá, dá k jeho zahájení
podnět podle §57 odst. 1 písm. a) spr. ř. (resp. podle §40 odst. 1, části věty za středníkem, 2. alt.,
správního řádu z roku 1967). Dědickému soudu (notáři) stěžovatelka rovněž sdělí informace
o dosavadním stavu správního řízení o nároku, zejména o výši přiznané jednorázové peněžní
částky či o její uplatňované nebo pravděpodobné výši, nebyla-li zatím přiznána, a vždy přeruší
správní řízení [§64 odst. 1 písm. c) 1. alt. nebo 2. alt. bodu 1. spr. ř.; příp. §29 odst. 1 správního
řádu z roku 1967 – v řízení podle starého správního řádu stěžovatelka nejprve vyčká zahájení
dědického řízení, nebylo-li dosud zahájeno]. Jelikož, jak shora vyloženo,
[42] Stěžovatelka však nemá v řízení o nároku podle zákona č. 261/2001 Sb. pravomoc
rozhodnout, kdo je dědicem oprávněné osoby, a přerušit řízení musí, neboť ačkoli
by ji ustanovení §64 odst. 1 písm. c) spr. ř. v tomto ohledu zmocňoval k úvaze, zda tak učinit,
anebo nikoli, nedostatek pravomoci k rozhodnutí jí jinou možnost než přerušit řízení do vyřešení
otázky, kdo je dědicem nároku, nedává.
[43] Poté, co dědický soud rozhodne o dědictví a v rámci něho o tom, komu z dědiců nárok
podle zákona č. 261/2001 Sb. připadá (dlužno mimo jiné poznamenat, jak již shora naznačeno,
že nic nebrání tomu, aby uplatněný nárok byl předmětem dědické dohody), stěžovatelka (či jiný
příslušný orgán ve smyslu §6 zákona č. 261/2001 Sb.) v závislosti na výsledcích dědického řízení
pokračuje ve správním řízení s příslušným dědicem či dědici, zdědilo-li nárok vícero dědiců
společně. Stěžovatelka je ve správním řízení v dalším vázána rozhodnutím dědického soudu
o tom, komu z dědiců uplatněný nárok připadá (tj. je i vázána případně rozhodnutím o tom,
v jakých podílech dědicové nárok nabývají, je-li jich více), a pokud uplatněný nárok přizná, musí
to zohlednit ve výroku při určení, která osoba obdrží jakou část přiznané jednorázové peněžní
částky.
[44] Dědickým řízením zcela nedotčena však zůstává pravomoc stěžovatelky či jiného
příslušného orgánu posoudit splnění podmínek pro přiznání nároku a pro určení výše
jednorázové peněžní částky, čítaje v to samozřejmě i posouzení všech rozhodných skutkových
okolností a provedení potřebných důkazů. Nedotčena je rovněž pravomoc tohoto orgánu
stanovit, které osobě či kterým osobám připadne jednorázová peněžní částka, respektive její
konkrétní část, ovšem zde se musí pohybovat, jak výše uvedeno, v mezích rozhodnutí vydaného
v dědickém řízení, od něhož se nesmí obsahově odchýlit, neboť jím je řešena předběžná otázka,
jejímž řešením je orgán ve smyslu §57 odst. 3 spr. ř. (resp. §40 odst. 1, části věty před
středníkem, správního řádu z roku 1967) vázán. Odchylka od obsahu rozhodnutí v dědickém
řízení je porušením výše uvedených ustanovení o řešení předběžné otázky, a tedy nezákonností
rozhodnutí správního orgánu ve smyslu §78 odst. 1 s. ř. s.
[45] Důsledky úmrtí oprávněné osoby v průběhu řízení před stěžovatelkou či jiným příslušným
orgánem se projeví různě v závislosti na tom, v jaké fázi řízení k němu došlo:
[46] Řízení podle zákona č. 261/2001 Sb. je v režimu nového správního řádu řízením o žádosti
ve smyslu §44 odst. 1 či §27 odst. 1 spr. ř., neboť „návrh oprávněné osoby“ podle §7 odst. 1
zákona č. 261/2001 Sb. má povahu návrhu, kterým se zahajuje řízení, jak o něm hovoří §44
odst. 1 spr. ř. Pokud oprávněná osoba včas uplatní nárok, tj. odešle podání tak, že toto dojde
do sféry orgánu příslušného k vydání rozhodnutí ve lhůtě podle §3 odst. 2 zákona
č. 261/2001 Sb. a zároveň předtím, než ona sama zemře, uplatní se §7 odst. 2 z ákona tak,
že orgán příslušný k vydání rozhodnutí vyčká, až se v rámci dědického řízení vyřeší otázka
hmotněprávního nástupnictví ve vztahu k uplatněnému nároku. Hmotněprávní nástupce
oprávněné osoby je totiž zároveň i jejím nástupcem procesním, neboť přechodem
hmotněprávního nároku se stal „žadatelem“ ve smyslu §27 odst. 1 spr. ř. (příp. účastníkem
ve smyslu §14 odst. 1 správního řádu z roku 1967, neboť nyní je to právní nástupce oprávněné
osoby, kterému svědčí původně její nárok a který je tedy tím, o jehož právech má být v řízení
jednáno). Připouští-li zákon č. 261/2001 Sb. přechod nároku na dědice, zároveň tím vylučuje
zastavení správního řízení o žádosti podle §66 odst. 1 písm. f) spr. ř. kvůli tomu, že žadatel
zemřel, neboť v řízení mohou s ohledem na povahu práva, které je jeho předmětem, pokračovat
jeho právní nástupci. Podle správního řádu z roku 1967 s ohledem na dikci jeho §30 zastavení
řízení kvůli úmrtí oprávněné osoby vůbec nepřipadá v úvahu, leda by její dědic jako nový
účastník řízení vzal návrh na jeho zahájení zpět.
[47] Přerušení řízení do doby vyjasnění, kdo z dědiců nabyl nárok oprávněné osoby podle
zákona č. 261/2001 Sb., je nanejvýš žádoucí i proto, aby hmotněprávní, a tedy i procesní
nástupce oprávněné osoby mohl v řízení účinně uplatňovat svá práva, zejména podle stavu
dokazování navrhovat další důkazy k prokázání oprávněnosti nároku a skutečností rozhodných
pro jeho výši. K tomu, aby v době přerušení řízení nebyly zmařeny možnosti získat rozhodné
důkazy proto, že některé věci nesnesou odkladu (např. by mohla vyvstat potřeba ohledně chování
oprávněné osoby v době II. světové války vyslechnout svědky-pamětníky, kteří by mohli
vzhledem ke svému věku před pokračováním v řízení zemřít), pak slouží oprávnění správního
orgánu i v době přerušení řízení konat úkony podle §137 odst. 1 resp. §138 spr. ř.,
tj. např. zajistit důkaz výslechem svědka. Per analogiam je takový postup možný i podle
správního řádu z roku 1967, který uvedenou výslovnou úpravu nemá, což nutno vzhledem
k tomu, že zajištění důkazu může mít často fatální význam pro výsledek řízení, považovat
za zákonodárcem nezamýšlenou mezeru v procesním předpisu, kterou lze řešit analogií. Správní
orgán si jako předběžnou otázku v takovém případě posoudí, kdo jsou pravděpodobní dědici
oprávněné osoby, a s nimi bude jednat jako s „kvaziúčastníky“ ve smyslu §138 odst. 3 spr. ř.
[48] Orgán příslušný k vydání rozhodnutí tedy vyčká výsledků dědického řízení (předtím
poskytne dědickému soudu a notáři příslušnou součinnost) a poté podle toho, zda je dědiců,
na které přešel nárok podle zákona č. 261/2001 Sb., více, anebo je jím jen jedna osoba, jedná jako
s účastníky řízení se všemi takovýmito dědici či s takovýmto dědicem. Tomu, jaký je okruh
účastníků řízení a jaké jsou dědické podíly jednotlivých dědiců ve vztahu k nároku, pak orgán
přizpůsobí i výrok rozhodnutí, v němž určí, který z účastníků obdrží jakou část jednorázové
peněžní částky.
[49] Dojde-li k úmrtí oprávněné osoby až poté, kdy již bylo rozhodnuto, avšak rozhodnutí ještě
nenabylo právní moci, neboť orgán příslušný k vydání rozhodnutí již nestačil rozhodnutí doručit
oprávněné osobě, je opět nejprve na místě, aby si orgán příslušný k vydání rozhodnutí postavil
najisto, kdo je dědicem oprávněné osoby. Vydané rozhodnutí se v důsledku úmrtí oprávněné
osoby nestává nezákonným a tím méně nicotným, pouze jeho účinky mohou nastat až nabytím
právní moci, a tedy doručením dědicům oprávněné osoby, kteří se stávají účastníky správního
řízení, byť již jen jeho závěrečné fáze (jde s ohledem na §7 odst. 5 zákona č. 261/2001 Sb.
o správní řízení toliko jednoinstační). Na vydaném rozhodnutí není třeba jen kvůli úmrtí
oprávněné osoby cokoli měnit, neboť vyložitelné je ono samo ve spojení s rozhodnutím
v dědickém řízení určujícím, na kterou osobu (které osoby) právo jím přiznané přešlo, a případně
z jaké části na kterou z vícero osob. Ostatně i případné exekuční vymáhání přiznané jednorázové
peněžní částky na českém státu by mohlo být úspěšné pouze tehdy, doložil-li by dědic oprávněné
osoby předepsaným způsobem (v daném případě tedy usnesením soudu o dědictví), že a v jakém
rozsahu na něj právo na tuto částku z oprávněné osoby přešlo (viz §256 odst. 1 a 2 o. s. ř., které
stanoví, že [p]roti jinému, než kdo je v rozhodnutí označen jako povinný, nebo ve prospěch jiného, než
kdo je v rozhodnutí označen jako oprávněný, lze nařídit a provést výkon rozhodnutí, jen jestliže je prokázáno,
že na něj přešla povinnost nebo právo z rozhodnutí, a že [p]řechod povinnosti nebo práva lze prokázat jen listinou
vydanou anebo ověřenou státním orgánem nebo notářem,(…) pokud nevyplývá přímo z právního předpisu).
[50] Konečně pokud oprávněná osoba zemřela poté, co jí bylo rozhodnutí o přiznání
jednorázové peněžní částky doručeno a nabylo právní moci, avšak předtím, než byla částka
vyplacena, nabývají dědici oprávněné osoby nárok na výplatu této částky. Orgán příslušný
k vydání rozhodnutí tedy vyčká výsledků dědického řízení a podle nich vyplatí příslušnému dědici
či dědicům uvedenou částku či její jednotlivé podíly. Pro exekuční vymáhání platí totéž
co v případě, že rozhodnutí bylo vydáno ještě za života oprávněné osoby a nabylo právní moci
teprve po její smrti (viz výše).
[51] Existence uplatněného nároku podle zákona č. 261/2001 Sb. zpravidla vylučuje, že by
dědictví mělo nepatrnou hodnotu, a proto zásadně bude vždy třeba jej v rámci dědictví projednat
a zásadně nebude důvodu k zastavení dědického řízení podle §175h odst. 1 či 2 o. s. ř. V případě,
že by se z nejrůznějších důvodů dědický soud o existenci uplatněného nároku podle zákona
č. 261/2001 Sb. nedozvěděl před rozhodnutím o dědictví, je to v závislosti na okamžiku,
kdy se o takovém nároku dědický soud dodatečně dozvěděl, důvod k postupu podle §175o
odst. 2 či podle §175x o. s. ř. Podnět k takovému postupu dědického soudu dá stěžovatelka nebo
jiný orgán příslušný k vydání rozhodnutí podle zákona č. 261/2001 Sb. postupem podle §57
odst. 1 písm. a) spr. ř., resp. podle §40 odst. 1, části věty za středníkem, 2. alt., správního řádu
z roku 1967 (viz výše v tomto rozsudku ke koordinaci postupu uvedených správních orgánů
s postupem dědického soudu).
[52] Rozšířený senát shrnuje, že rozhodnou právní otázku posoudil v zásadě shodně jako krajský
soud, který se v daném případě z racionálních a o závažné argumenty opřených důvodů vědomě
postavil proti dřívějším právním závěrům Nejvyššího správního soudu a vyjádřením vlastního
odlišného právního názoru přispěl k obratu v jeho judikatuře.
IV. Další postup ve věci
[53] Rozšířený senát v dané věci posoudil předloženou spornou právní otázku. V souladu
s ustanovením §71 odst. 1 Jednacího řádu Nejvyššího správního soudu rozhodl usnesením jen
o této otázce a věc vrací čtvrtému senátu, který o ní rozhodne v souladu s vysloveným právním
názorem.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. května 2010
JUDr. Josef Baxa
předseda rozšířeného senátu